[zapsala Johana Passerin]
“Od severu se na naše město tlačí mlha hustá tak, že se zdá být téměř jakýmsi jemným rosolem. Moje sestra nedokáže postavit obrannou zeď proti tomuto nebezpečí jen na jedné straně města. A tak jsme zde sice v úkrytu, ale zároveň uvězněni. Zásoby nám vydrží už jen na dva týdny,” řekla Taro. Jednání rady pokračovalo a v řadách účastníků panoval neklid pramenící právě z toho, že zdroje se tenčily.
“Ale vně města hrozí nebezpečí na i na jihu. Tam jsou pastviny na předměstí pokryty plísní, která se šíří na vše, co se jí dotkne. Ale také je tady jakýsi rosol,” dodal Klaes, a popsal setkání s obrovskou koulí, pohlcující do sebe vše, co se jí dostalo do cesty.
“Jestli rozumím dobře tomu, jak chrání město moje sestra, pak jste ve skutečnosti nebyli na jih od města, ale kdesi v iluzorním pásu, který se táhne kolem města,” řekla Taro. “Nic to ale nemění na tom, že si nemůžeme dovolit zde čekat a doufat v nějaký zázrak. Musíme se vydat na sever a zjistit příčinu potíží.”
“Chrámový oheň pomáhá očišťuje, myslím, že bychom si měli vzít dosti pochodní,” řekl Loverd.
“A víno! Nezapomeňte, že víno chrání před vlivem rosolu,” podotkla Taro.
“Takže je rozhodnuto, že půjdete s námi, paní?” otázal se Loverd. Když přisvědčila, zeptal se ještě na její sestru: “Ona zůstane tam, ve svatyni?”
Taro pokrčila rameny.
Loverd na ni soucitně pohlédl: “Snad by bylo lepší, abych před odjezdem strávil večer s vašimi knežími a naučil je zpívat auránové zpěvy. Než ohrozit tu vzácnou zahradu, to raději doneste vaši čarodějku blíž k ohni.”
“Vzácný případ sebereflexe,” utrousil Vedrax.
“Ale kdepak. Zdravý rozum. Kam slunce a oheň nedosáhne, tam se skrývá šílenství,” zvolal Loverd.
Vedrax zavrtěl hlavou. Tihle pyromani z Arky, pomyslel si, náš Xalgon je pořád ve tmě a přitom je nejpokročilejším městem na Qurandu. Prý šílenství. Jen ať si tomu říká šílenství!
“Když už jsme u toho šílenství – co uděláme s tím ubožákem ve stodole?” zmínila Taro.
“Ano, jak mu můžete pomoci? Ten ubožák je můj synovec Fitzkir!” zvolal kovář Gorwir.
“Něco mi říká, že už to není váš synovec,” poznamenal Klaes.
“Myslel jsem, že se z toho vyléčí,” povzdechl si Gorwir. “Ale prý… prý to zasáhlo oči.”
“Bohužel, ano je to tak. Nejspíš je nákaza za hranicí, z níž není návratu. Musíte ho oddělit ještě lépe. A dejte pozor i na toho, který ho hlídal dosud. Pokud to podceníte, může se nakazit celé město. Tohle není plíseň, jako najdete na chlebu nebo ve spíži. Tohle je následek magie, nějakého lektvaru, který rozkládá samo tkanivo skutečnosti. Zcela jistě to souvisí s Talantiem,” pronesl varovně Loverd.
“A nevytekly Talantiovy jeho lektvary, když se jeho věž snesla?” řekla Liška.
“To je možné,” zamyslel se Klaes, “ale myslím, že za tím je něco víc, než jen rozbité lektvary. Všichni jsme to viděli v Lunaparku v naší vizi: jeho věž tam kdesi ve výši mezi hvězdami narazila do čehosi v temnotě a v tu chvíli začala padat. Říkám si, jestli právě v tu chvíli si to něco s sebou nevzala sem dolů na zem. Něco z nebeské sféry. Něco cizího.”
Taro a členové rady tenhle kousek vyprávění slyšeli poprvé a zírali na Klaese s děsem v očích.
“Proč zrovna na nás, na naše mírumilovné město? Čím jsme se provinili, že nás stihl takový osud?” zalkala Taro.
“Proč by to měl být trest za provinění? Je možné, že sem měl Talantius namířeno, ale jeho let byl narušený,” zavrtěl hlavou Klaes.
“Utrpení je vždycky následek provinění proti bohům nebo řádu světa. Tak to prostě je,” rozhodila rukama Taro.
Lidé shromáždění kolem Radwis začali mumlat a mručet. Ze slov bylo jasné, že nevůle se obrací proti čarodějům.
“Opět se potvrzuje,” promluvila Radwis za své okolí, “že na vině je magie a čáry, které se vymkly z rukou. Jak dlouho budu muset opakovat, že dřív byl klid. Já bych všechny ty čáry a máry zakázala.”
“Radwis, ráda bych ti připomněla, že právě díky magii po městě nepobíhají mlžné zrůdy. Díky mojí sestře tyto hrůzy – sliz a plíseň zůstávají za hradbami. Naše matka položila život za to, že na město nespadly hořící trosky z nebe. A ty se odvažuješ obvinit mágy, že jsou příčinou toho problému!?” rozohnila se Taro.
“Utište se, utište se!” zvolal Loverd.
“Je pravděpodobné, že za vašimi problémy skutečně stojí Talantius a to spíš nešťastnou náhodou. My ho musíme vypátrat a zjistit, co se stalo,” dodal Klaes.
“Zde ve městě je potřeba udělat opatření proti šíření nákazy. Navrhuji, abyste okolo stodoly vykopali příkop a obehnali toho nešťastníka ohněm,” doporučil Loverd. Tato rada byla jednoznačně přijata jako něco, co bylo možné vykonat neodkladně. Poskytlo to většímu počtu obyvatel možnost něco dělat na obranu proti nepochopitelné hrozbě. Taro rozhodla, že oheň mají založit kněží z chrámu ohně.
“Kdo bude pečovat o mou sestru a spravovat věci veřejné, dokud budu pryč?” zeptala se Taro. Radwis okamžitě vypjala hruď a zvedla ruku. Kdo jiný než ona by se měl zhostit něčeho takového? Vždyť ona se již stará.
“Jistěže ty, Radwis,” řekla Taro. Ale určila ještě jednu kněžku z vodního chrámu, Siakis, aby dohlížela na její sestru.
“A pak se také musíte rozhodnout, co uděláte, kdybychom se nevrátili,” pokračovala Taro.
“Nemohli by se třeba uchýlit do Hospody?” obrátil se Klaes k Lišce.
“Jistě, už jsem zažila, že do Hospody vstoupili obyvatelé celé Iacanny a ještě i uprchlíci z Viasse. Hospoda pojme celé zástupy. Záleží však na Hospodinovi, koho vpustí. A taky by se Svittynisští museli ke dveřím Hospody nějak dostat. Sami jsme přece zažili, že namísto ve městě se ty dveře nacházely někde v polích,” odpověděla Liška.
“To je přece meziprostor, který kolem města vytvořila Ziaranis, sestra Taro. Dveře do Hospody se ocitly mimo město, protože jsou také bránou mezi městem a zbytkem světa,” vysvětlil Klaes.
“Ach tak,” přikývla Liška a snažila se ten fakt pochopit. Hospoda byla sama o sobě jedním z významných jevů časoprostorové magie, ale pro Lišku to byl prostě střed světa a nezdálo se jí pochopitelné, jak si někdo dovolil posunout dveře její Hospody někam kde nemají být.
“Kdyby moje sestra zemřela nebo z jiného důvodu přestala držet ochrannou hranici, přestalo by existovat Rozhraní a dveře Hospody by se vrátily tam, kde byly – do města. Je dobré vědět, že by se tam mohli obyvatelé města uchýlit,” řekla Taro.
“Kdybychom museli prchat, musíme s sebou vzít semenáčky!” vykřikl jeden zástupce pěstitelů kolchrupů, což byly místní vyhlášené ořechy.
“A sazenice břečťanu a révy!” dodala Radwis.
“Ano, všichni se připravte i na to, že možná budete muset opustit své domovy. Vezměte s sebou to necennější – semenáčky, semena a sazenice toho dobrého, co máme. Neberte si zbytečnosti a památky na minulost. Nyní se rozejdeme za svými povinnostmi!”
Když Taro ukončila sněm, usnesli se, že vyrazí následujícího dne ráno. Loverd se odebral do chrámu, aby učil kněží lépe zpívat písně ohně. Klaes šel připravit zásoby alkoholu na jejich výpravu – bylo totiž ověřeno, že mírná intoxikace chrání proti zešílení vlivem mlhy. Každý dostal do svého batohu příděl. Loverd prohlásil, že alkohol pít nebude, ale bude si plnit srdce auránovou písní. Vedrax se s konzumací alkoholu smířil, ale nyní bažil po krvi a snažil se někde nějakou sehnat. Zklamalo ho, že ve městě nebyla žádná jatka. Musel se spokojit s hustým nasládlým vínem. Taro šla s Radwis a vybranou kněžkou za svou sestrou.
Za svítání dva dny před listopadovým úplňkem se sešli u severní brány. Zpoza hor, za kterými tušili Xalgon, vycházelo slunce. Vrcholky byly ozářeny růžovým přísvitem. perleťové mraky zdobily obzor.
“Tak si připijeme!” zvolala Taro. Všichni si přihnuli ze svých měchů, jen Loverd začal zpívat. Všichni měli auránové pochodně a Klaes měl lucernu.
“Pojďme vstříc svému osudu!” zvolal pochmurně Vedrax.
Liška si vzpomněla na Jarna a jeho verše. “Jarn – ten by se do temnoty nebál vyrazit, A něco pěkného by nám k tomu zanotoval.”
“Ach ano, Jarn. Ten už není. Je jenom Saguin,” povzdechl si Klaes.
“Vy jste měli nějakého přítele, který umřel?” zeptala se Taro.
“Dá se to tak říci,” přikývl Klaes.
Pak otevřeli bránu. Těsně na ni se lepila měkká rosolovitá hmota. Byla průhledná, matná jako mlha. Taro bránu zase zavřela.
“Uh. Zapalme pochodně a posilněme se ještě jednou. Pak musíme branou projít rychle,” řekla Taro a znovu si notně přihnula z měchu. Učinili, jak řekla, a znovu otevřeli dveře. Vedrax šel první. Vzápětí se ozval jeho huhlavý hlas: “Následujte mě!”
Kolem pochodní to syčelo a dým se rozplýval jako inkoust ve vodě. Loverd do pochodně vložil svou ohnivou runu a jeho pochodeň kol sebe vytvářela prostor bez mlhy, ale o to více dýmala. Liška se zdráhala vstoupit. Tohle na ni bylo prostě moc. Nicméně Klaes se pro ni vrátil, nalil jí do tlamy víno a vtáhl ji do slizu. Brána se za nimi zavřela.
Šli v řadě za sebou, Taro jako první. Z pochodní vzlínal hustý dým. Na stromech navzdory roční době ještě bylo listí, ale byly také hojně obrostlé světle zelenými větvičkami podobnými jmelí. Místy bylo okousané.
“Tohle jsem tady předtím nikdy neviděla,” ukázala Taro na stromy. “A zdá se, že tady něco žije, něco co okusuje ty větvičky.”
“Že by ti průzkumníci, kteří se nevrátili domů?” nadhodil Klaes.
Taro se otřásla. Ti, kteří se nevrátili domů, byli její přátelé, sousedé.
Pokračovali v cestě. Z mlhy se vynořily obrysy velkého stromu.
“To je památný strom,” řekla Taro.
“Ve větvích někdo sedí,” upozornil je Loverd. A vskutku, ve výšce asi tří mečů nad zemí byla ve větvích zaklíněná mrtvola.
“Ach ne! To je Sanwir, jeden z těch, co se nevrátili! A jeho oči! Nemá oči!” zvolala Taro.
“Ubožák něco drží v ruce. Nějaký zápisník,” poznamenal Vedrax. “Mám pro něj vylézt?”
“Ano, prosím. Třeba se dozvíme něco, co nám pomůže v našem hledání. Ale vezmi si rukavice!” řekl Klaes.
Vedrax vylezl na strom a vzal z rukou mrtvého kus zápisník. Otevřeli ho a četli poslední slova, co zapsal. “Nesmím spát…. vylezl jsem sem, protože dole už všichni stáli….”
Pak tam byly nějaké kresby připomínající dětské čmáranice a obrázky housenek.
“Tohle už jsem někde viděl,” řekl Klaes a ukázal na housenky.
Všichni se raději napilli vína a pokračovali v cestě. Jmelí na stromech přibývalo. Na jednom takovém stromě spatřili obří housenku. Průměr jejího těla byl půl meče. Housenka měla lidskou tvář.
“Zmizire? Jsi to ty?” vykřikla zděšeně Taro a ustoupila.
“Sladký, sladký,” zahuhlala housenka a zašklebila se na Taro s ústy plnými zelených snítek.
Vedrax Taro odstrčil. “Ne, to už není Zmizir.” Vykročil a s připravenou halberdou se přiblížil k housence. “Promluv a řekni, co jsi udělal s tím ubožákem Zmizirem!”
Housenka se opět jen zašklebila a se huhnňáním sladký, sladký se obrátila na Vedraxe. Ten bez váhání zarazil čepel tvorovi mezi oči a trhnutím tvář rozpáral. Z kožovitého těla se vyvalil bílý hlen a vnitřnosti.
“Tvůj přítel je osvobozen od utrpení, Taro,” pronesl Vedrax, utíraje si halberdu o trávu. Taro se odvrátila a jen s obtížemi potlačila dávení.
“Je to divné… všechno je divné, jiné. Rostliny, housenky, nic z toho tady nebylo. Všechno je jiné, divné,” sténala Taro.
Stoupali dále do kopců. Jejich vrcholky byly také ponořeny v rosolovité mlze. Svittynis bylo pod vlivem teplého vzduchu proudícího z Pravent Vezanu, bývalého centra starovezanské říše. Z puklin v zemi, naplněných mlhami, proudil ke Svittynis stálý van teplého vzduchu a to činilo z kotliny kolem města velmi úrodnou oblast, kde se rodilo nejlepší víno, ovoce. Navzdory poloze daleko na severu mohli pěstovat dokonce i fíky a kolchrupy, vzácné výživné oříšky. Za hřebenem kopce však působení teplého vzduchu od západu ustávalo. Pod nohama jim začal křupat sníh a silně se ochladilo. Šli asi hodinu a půl, když narazili na převržené saně, z nichž byly vypřaženi dva koně. Stopy asi osmi lidí přicházely zprava, kolmo k cestě. Kolem převržených saní byl sníh udupaný, pak stopy odcházely na druhou stranu cesty.
“Tady jich šlo adi deset nebo dvanáct, a ti koně,” řekl Liška, když důkladně ohledala to místo.
“Používáte ve Svittynis saně?” zeptal se Vedrax Taro.
Ta zavrtěla hlavou. “Kdepak. My nemáme nikdy sníh. Ale v podhorských loveckých vesničkách na sever od nás se saně používají. Tihle museli být z Dreganu nebo Kilvi. Severozápadně odsud. Nebo nevím. Tohle místo nedává smysl. Ty saně vypadají až příliš zdobené a drahé.”
Liška čenichající kolem saní řekla: “To jsou stopy z tohoto rána. Když jsme vycházeli z města, byli oni zde. Cítím tady jeden starý pach, co znám. Cítím Iacanu a Svobodnou zemi a Xalgon.”
“Cože? Tak to jdeme zjistit, jaké staré známé bychom mohli najít,” zvolal Klaes a vydali se po stopě. Zanedlouho se stopy seřadili do jedné řady, jako by všichni kladli nohy do stop toho, co šel první. Na konci této stopy leželo tělo v černém, připomínající Xalgonského rytíře.
Vedrax se k němu rozběhl a obrátil ho. Byl to muž s prošedivělými vlasy, Vedraxův otec Serkvaeth.
“Otče!” zasténal.
Ležící muž promluvil: “Synu, synu, jsi to ty? Já myslel, že budu celý, že mě oběť učiní celým. Musíš vědět věci. Náš rod má mocnou krev. Naše krev zavírá rány i brány, proto musí být v Horologiu. Jednoho dne se tam vrátíš.”
“Otče, spolehni se, že tvoje oběť nepřijde nazmar,” šeptal Vedrax.
“Nepřišla nazmar, protože žiješ. Máš větší osud, než kam dohlédnu.”
“Kdo tě sem přivedl?” zeptal se Vedrax.
“Sen. Jsem rozbitý. Já tu nejsem. Musíš vědět, že Horologium není stroj. Je to rána, kterou je třeba znovu a znovu zavírat. Já teď stojím na chvilku v těch dveřích a vidím věci, které jazyk nedovede vypovědět. Máme klatozář. Pánové Xalgonu nás potřebují,” šeptal Serkvaeth.
“Otče, čím naplním svůj osud?” zeptal se rozechvěle Vedrax.
“Musíš prolít krev. Tvoje krev umí zacelit ránu, Ať jsi kdekoliv. Nyní pojď, polib mne, na ústa mne polib,” zaskřehotal Serkvaeth a otevřel ústa doširoka, tak, jak by nebylo pro lidskou tvář možné. V nich byla tma.
“Otče, vynasnažím se aby má krev nepřišla nazmar,” řekl Vedrax a přiblížil svou tvář ke tváři otce a chystal se ho políbit. Loverd přiskočil a strčil mezi ně hořící louč s auránovým plamenem. Serkvaeth se rozpadl a shořel žlutozeleným ohněm. Zbyly z něj jen chuchvalce, jako by někdo na sněhu spálil pár listů papíru.
“Ne! Cos to udělal!” vykřikl Vedrax.
“Zachránil jsem ti život!” odtušil Loverd. “To nebyl tvůj skutečný otec! Ten přeci zahynul obětní smrtí v Horologiu. To jsme všichni viděli. Tady ten přízrak by ti v příštím okamžiku ukousl hlavu.”
Vedrax se mlčky odvrátil a pozoroval chvějící se popelavé chuchvalce. Vytáhl dýku a řízl se do zápěstí. Na bělostný sníh ukáply rudé kapky jeho krve. V tom se rosolovitá mlha kolem nich rozplynula a z chuchvalců černé spáleniny se na zemi složil fialový kvítek. Vedrax si ho utrhl a schoval do náprsní kapsy.
“Dobře. Ten přízrak si možná nevymýšlel,” poznamenal Klaes, pozoruje rozplývající se mlhu.
“Jaký přízrak,” řekl pomalu Vedrax.
“Ten… co vypadal jako tvůj otec. Všechno tady je divné. Ale podívej se – okolo tvé ruky, okolo kapek krve – ta mlha je pryč.”
Taro se na to dívala a pak poznamenala: “Ty jsi chtěl krev našich beránků. My chceme tvoji.”
“Můj otec pravil, že ten okamžik je daleko,” řekl Vedrax.
“Tvůj otec mluvil o tom, že vaše krev zaceluje rány a zavírá brány. Zajímavé. Moje cesta sem nebyla zbytečná,” poznamenal Klaes.
“Co je to vaše Horologium?” zeptala se Taro, pro kterou to slovo nemělo žádný obsah.
Vedrax se hrdě napřímil a pravil: “Největší dílo tohoto věku. Pánové Xalgonu kdysi posunuli hvezdy ve prospěch města a jednou to opět posune hvězdami a pak budou všichni spaseni. Horologium je bazilika, srdce mého města, kterou Řád xalgonských rytířů střeží před zhoubnými silami lesních elfů a pyromanických Arkinců. Než se navrátí Spasitel, je nutné živit ji krví těch, kteří mají klatozář.”
Loverd dělal, že ta slova neslyší, a prohlížel si stopy, jak se slévaly v jednu. Koneckonců nauky Xalgoňanů znal, když ve městě nějaký čas inkognito pobýval.
“Vysvětlí mi někdo, kam se poděli? Odletěli snad?”
Taro se rozhlédla. “Nebo měli hodně nohou! … Možná jsem už hodně opilá, ale… kde jsou vaši rodiče? Klaesi? Loverde? Taky jsou ztracení? Obětovaní? Zapadá mi to do příběhu… jestli nemohl být tenhle přízrak otcem nás všech?”
“Můj otec to teda rozhodně nebyl, já své rodiče znám,” odfrkla si Liška. “můj otec je Hospodin a moje matka Liška, jak jinak.”
“To tedy musel být večírek,” zasmál se Klaes přiopile.
Vedrax potřásl hlavou, jako by chtěl vystřízlivět, a pak řekl: “Pojďme pryč. Měli bychom se podívat, odkud ty stopy přišly.” Nikdo nic nenamítal, a tak se všichni otočili a vrátili se k převrženým saním a sledovali stopy příchozích. Asi po půl hodině se z mlhy vynořila dřevěná stavba s lopatami jako větrný mlýn. Stopy vedly okolo mlýna a za něj. Tam byla skalní puklina a trosky mostu, který se nedávno zřítil do hlubiny. Na druhé straně stopy pokračovaly dál.
“Smůla. Zbořili most,” utrousila Liška otráveně.
“Tyhle pukliny vedou k Pravent Vezanu na západ,” gestikulovala až trochu příliš rozmáchle Taro, “táhnou se daleko a jsou široké jako tahle, nebo i širší. Tu rozhodně neobejdeme a nepřeskočíme.”
Vedrax s Klaesem se šli podívat do budovy, kde objevili mechanismy k mostu, který byl zvedací. Mlýn tedy nemlel obilí, které ostatně v okolí ani nerostlo, ale byl určen k tomu, aby poháněl zvedací mechanismus. Teď se lopatky netočily, protože vše bylo ponořeno do rosolovité mlhy a vítr nefoukal. Prohledali sklady a našli spoustu materiálu. Stále opilejší pak postavili konstrukci lávky, kterou se jim přes vší pochybnost podařilo pomocí lan a kladek položit přes propast. Výsledek nepůsobil nijak důvěryhodně, ale jiné cesty nebylo.
Posilnili se pozdním obědem, především ale odkládali okamžik, kdy budou muset přejít trhlinu. Taro zas nabídla víno ke kolování, ale napili se jen symbolicky, většině z nich se už docela točila hlava. Což není ideální stav pro přecházení přes propast.
Nakonec se odhodlali a jeden po druhém lávku přeběhli. Liška jako nejlehčí běžela první, nakonec šel Vedrax ve zbroji. K jejich překvapení to dopadlo dobře. Dřevo hrozivě vrzalo, ale udrželo je. Nejtěžší bylo neztratit rovnováhu v podnapilém stavu.
Šli po stopách, až před sebou spatřili skupinu lidí, kteří si mezi sebou polohlasně povídali lebarsky. Když spatřili příchozí, přitiskli se k sobě a pozdvedli klacky a kameny.
Vedrax na ne promluvil xalgonsky a garionsky, ale nerozuměli mu. “mluví tady někdo jejich jazykem?”
“Já!” řekla Liška.
“Já také,” přidal se Klaes a rovnou se obrátil k hloučku, aby ty lidi oslovil jejich mateřštinou.
“Ztratili jste se?”
Lidi přikyvovali.
“Neviděli jste tu takového… čaroděje dobroděje? Alchymistu?” zepta se Klaes, hledaje správný výraz pro mága v lebarštině.
“Ano! Talantius. Pojdťe s námi posedět a poklábosit,” volali náhle velmi přátelští lidé.
Vedrax, který rozuměl jen slovu Talantius a pochopil, že lidé přitakávají, se obrátil ke Klaesovi: “Přelož jim to, zeptej se jich, jestli se od nich nekdo neoddělil. A co provedli s tím mostem.”
Klaes jim otázku přeložil.
“Ztratili jsme se. Posaďte se tu s námi,” zněla odpověď a Klaes ji přeložil.
“Jsou nějací divní,” poznamenal.
“Jsou,” přisvědčil Vedrax, ale nabídl lidem víno.
“Děkujeme. Posaďte se tu s námi,” opakovali lidé. Všichni mrkali ve stejnou dobu.
LIška je oběhla a čenichala.
“Nevoní jako lidi. Nevoní to správně. Něco s nima je v nepořádku,” zašeptala pak ke Klaesovi.
Vedrax zase požádal Klaese o tlumočení: “O čem s námi chcete mluvit? Spěcháme za Talantiem, nemáme čas na klábosení.”
“Jak se jde domů?” zeptal se jeden člověk.
“Maghon? To už není místo, kam byste se mohli vrátit. je mi to líto,” řekl Klaes a pak přetlumočil ostatním, co řekl.
Ze skupiny se oddělil asi osmiletý hoch s očima červenýma od pláče a natáhl ke Klaesovi ruku. “Pane, pomozte mi. Já už s nima nechci být. To už nejsou oni. Omílají pořád dokola divné věci. Vezměte mě s sebou,” žadonil.
“Tak jo, pojď. Doveď nás k Talantiovi,” odpověděl Klaes. Chlapec se ohlédl. Lidé civěli jako by skrze ně. “Posaďte se tu s námi,” opakovali stále dokola.
Chlapec se rozplakal, ale vykročil pryč od skupiny.
“Jak se jmenuje?” chtěla vědět Taro. “Zeptej se ho, kdo byli ti lidé…”
Klaes tlumočil.
“Lucius,” odpověděl chlapec.
“Kdo jsou ti lidé? To jsou tvoji příbuzní? Jak jste se dostali z Maghonu?”
“Já už si to nepamatuju. Bylo nás víc. Další zůstali vzadu. Máma, táta, nevešli se už do věže ale strčili tam mě samotného. Chci domů.”
“Doveď nás k Talantiovi a uvidíme, co se s tím dá dělat. On je za to odpovědný,” řekl Klaes. Šli, kam je kluk vedl.
Již z dálky bylo vidět chuchvalce dýmu, plující v rosolu a temné obrysy trosek, majících tvar věže. Spodní část byla rozbitá a věž stála nakřivo. V těle věže zela puklina, z níž vylézaly a vylétaly pestrobarevné plísně, jako bubliny z bublifuku. Sálal odtud rosolovitý vzduch a vylétaly větvičky podobné jmelí. Otvor do věže vedl do pestrobarevného zářivého světa. Vedle této zářivé pukliny byla druhá, menší, která vedla do temných útrob nakloněné věže.
Před trhlinou ve věži stála skupina lidí. Zpívali. Zvuk slova sladký, sladký, sladký rozechvíval vzduch mocným chorálem. Zpěváci neměli oči.
“Klaesi dej mi napít!” poprosila Liška. Klaes jí nalil do tlamy víno a sám si také pořádně přihnul. “Teď přijdou na řadu ty tři kapky krve. Minimálně,” pravila Liška.
Loverd přikývl: “To je dobrý plán. Naběhneme tam, rozpoutáme oheň a ty Vedraxi zavřeš tu bránu – ránu.”
“Já jsem si říkal, proč neměli ve Svittynis jatka,” poznamenal Vedrax a pevně uchopil svou halberdu.
“Jabka? Jabka máme,” odtušila Taro, ale Vedrax jí nestačil odpovědět.
V tom okamžiku se z tmavé pukliny ve zdi věže vynořil starý muž v dlouhém obnošeném hábitu s vyšitými hvězdnými znameními a insigniemi mistra alchymických umění. Talantius. “Vítejte! Vítejte!” řekl mág a vřele se na příchozí usmíval.
