[zapsala Johana Passerin]
Vstoupili branou ve zdi. Vzduch byl chladnější, ale ne vysloveně zimní. Přízemní nebo jednopatrové domy měly ploché střechy, byly ze světlých cihel a pokrývala je réva či břečťan. V místech, kde je réva nepokrývala, byly bílé spirály, které jakoby načrtávaly kudy by se zelené kmínky a úponky mohly vydat v budocnu. Domy měly šikmé vnější stěny a působily jako taková útulná doupata.
Hrající se děti se před poutníky rozutekly. Po chvíli úprku se otočily a z bezpečné vzdálenosti na nově příchozí zíraly. Jejich poplašený křik přivolal dospělé, kteří vykukovali ze dveří a podezřívavě cestovatele pozorovali. Lidé měli světlou pleť, dlouhé hnědé vlasy a na tvářích měli též namalované bílé spirály v různých vzorech, které se cestovatelům prozatím zdály náhodné. Klaes, kterého věci vždy zajímaly více, než lidé, si zachmuřeně nasadil brejličky, otočil se k obyvatelům zády a prohlížel si zkoumavě bránu a zeď zevnitř.
“Opravdu, ano. Celé město je obklíčeno hradbou. Velká síla obkružuje město. Ta zeď se pne vysoko do nebe. Siločáry vedou ze středu města,” drmolil mezi zuby Klaes, zatímco se k nim blížilo několik lidí. Jeden z nich, podle zástěry umazané hlínou nejspíše hrnčíř, přistoupil blíž a promluvil na ně garionsky: “Vítejte, pocestní! Odkud přicházíte?” Ve tváři měl výraz přátelské ostražitosti smíšené s jistým pobavením nad Klaesovým roztržitým chováním.
“Z támhleté brány,” utrousil Vedrax.
“Jdeme z Xalgonu,” doplnil užitečnou informaci Loverd.
“A měli jsme namířeno do Svittynisu. Hledáme jednoho našeho známého, měl by tady někde být,” doplnil ho Klaes. Muže příliš nevnímal a stále analyzoval okolí svými brejličkami. ”Ale zdá se, že vaše město se opevnilo a je obehnáno ochrannými kouzly. Hmm, hmm, zajímavé řešení!”
“Hmm, je to tak. A jste vskutku ve Svittynisu. Jaká jsou vaše ctěná jména?”
“Klaes,” uklonil se vědec.
“Klae z ?” zeptal se hrnčíř.
“Prostě Klaes. Z Ylleru.”
Ostatní se také představili, a už se to obešlo bez nedorozumění. Nakonec hrnčíř i další lidé z hloučku vrhli tázavé pohledy na Lišku. Ale ta zarytě mlčela. Přicházeli další a další lidé a zírali na ně. Hrnčíř odeslal mladíka ze zprávou kamsi do nitra města.
“Možná bychom měli vybírat poplatek, připadám si jako na pouti,” utrousil Klaes šeptem.
“Počkejte chvilku,” uklidňoval je hrnčíř.
Zanedlouho se dočkali příchodu muže a ženy. Oba byli oděni v zeleném.
“Není-li to proti vašim zvykům, prosím následujte nás,” řekla žena a uklonila se. Vydali se tedy ulicemi s bílým dlážděním za těmi dvěma lidmi. Přitom si prohlíželi domy, zdobené spirálami a znaky řemeslných cechů. Zastavili se na náměstí před domem, který měl ve znaku hrozen vína. Jejich průvodci jim pokynuli, aby vešli dovnitř. Domy zde měly místo dveří jakési kožené závěsy. Když je rozhrnuli, vstoupili do světnice, kde byly na stolech kalíšky a džbánky, podle všeho s vínem. Posadili se. Jejich průvodci nalili do kalíšků a pozdvihli je se slovy: “Na vás a vaše zdraví, Tazrieli, Klaesi a Loverde.”
“A komu máme připít my?” zeptal se Klaes.
“Já jsem Colwis,” řekla žena.
“A já jsem Handir,” pravil muž. Napili se.
“Jsme tady, abychom počkali na naši paní,” řekla řena. A tak čekali a upíjeli přitom víno. Handir ani Colwis se na nic nezeptali, tvářili se zvědavě ale současně klidně a spokojeně. Po chvíli mlčení přestalo být tísnivé.
Nakonec se dveřní závěs rozhrnul a vstoupila mladá žena v bílé tunice zdobené výšivkami vinné révy. Tvář měla ošlehanou větrem. Vlasy měla medově hnědé a oči světle šedé. Na nohou měla vysoké kožené boty. Klaes si všiml, že má na krku tetování. Na řetízku se jí houpal růžovo zelený přívěsek. U pasu měla prak a brašnu. Látka oděvu, střih, úprava vlasů byla velmi podobná tomu, jak chodili oblečení lidé v tomto městečku. Jenže oni byli povětšinou menší a statnější postavy a světlejší barvy pleti. Klaesovi měšťané něčím připomínali Daran. Příchozí žena naopak působila trochu elfsky.
Liška ji také poočku sledovala a čenichem nasávala její vůni. Voněla větrem, bylinami, meduňkou, tymiánem, olejem, a vínem.
“Chutná vám zdejší víno?” pronesla nenuceně. Všichni povstali a uklonili se.
“Ano, víno je velmi dobré,” odpověděl pohotově Klaes.
“Ale krev to není,” utrousil pro sebe Vedrax. Klaes do něj strčil loktem, kdyz to zaslechl. Pak se obrátil k ženě.
“Vy jste zdejší starostka?” pravil uctivě.
“To je složitější,” odpověděla žena a pokynula Colwis a Handirovi, aby se přesunuli ven před dům a byli na doslech.
“Řekněte mi, jak jste se sem vlastně dostali? Už nějaký čas sem nikdo nezavítal.”
“Bránou. Měli jsme sem namířeno z pobočky Hospody u tří lišek, která se nachází v jiném městě,” odpověděl Klaes a stručně jim vylíčil jejich cestu od brány k bráně. Když se zmínil o otázkách, které jim Hlava pokládala, žena se trpce usmála.
“Zvláštní časy vyžadují zvláštní opatření. Proto chci nejdříve znát vaše jména,” vybídla je.
“Mé jméno je Klaes Ravit a jsem z Yllerské university.”
“Vzdělanec, výborně,” zvolala žena.
“Ano, je potřeba šířit vzdělání do odlehlých krajů,” přikývl Klaes.
Žena ukázala na Vedraxe. “A ty?”
“Já jsem Tazriel Itraniel Vedrax, zasvěcenec mizejícího měsíce, ten, jehož stín krvácí,” pronesl pateticky Vedrax a položil si ruku na hruď.
Dáma pohlédla na Loverda.
“Loverd Oidar Vinori, z rodu stavitelů, z klanu ptačího. Pocházím z Arkagantu. Jak vidíte, jsme velmi neobvyklá družina. Všeliká nebezpečenství nás spojila,” řekl Loverd.
“Ano, vskutku neobvyklé spojenectví. Stavitel, rytíř a učenec. A tohle stvoření? To je kdo?” řekla žena.
“To je naše Liška,” pravil Klaes.
“Já jsem Hospodinova Liška z Hospody u tří lišek a proto jsem všudezdejší, jak se říká,” řekla Liška s přidrzlým úsměvem. “A zdali se nám milostpaní také představí?” dodala ještě. Žena si dala na čas. Nejdřív oplatila Lišce úsměv, pak si nalila víno, pozvedla číši a řekla: “Připijme si na váš šťastný příchod. Já jsem Taro a vítám vás ve Svittynisu.”
Všichni, kromě Lišky, si se ženou připili. Když vyprázdnili poháry, Taro se nenuceně zeptala: “Před čím prcháte?”
“Nyní někoho hledáme. Ale je pravda, že to souvisí s jistou událostí, která vyhnala z domovů a přiměla prchat mnoho lidí. Přibližně před dvěma měsíci se ve Svobodné zemi prolomily hradby místa, kde byly uzamčeny voje věčné bitvy, a ty se dostaly na svobodu. Jeví se jako vojska, proti nimž nemá cenu bojovat, ale my víme, jaká je jejich pravá podstata a že se s nimi bojovat dá. Víme to díky tomu, že jeden mág, Talantius, vyrobil lék, který umožňuje vidět pravou podstatu věcí. Pověřil nás donesením toho elixíru do některého z mocných měst. My jsme se vydali do Xalgonu a zároveň jsme poslali vzorek do Sairis. Zdali se tam dostal, nevíme. Nedávno však vyšlo najevo, že Elixír má nezanedbatelné vedlejší účinky. Autor toho Elixíru, alchymista Talantius, je pravděpodobně někde tady na severu, snad zde ztroskotal se svou věží. My se ho snažíme najít.”
Taro nevypadala – navzdory zkratkovitosti vyprávění a množství informací – ani trochu překvapeně.
“Možná, že ta plíseň, kterou jsme viděli cestou, s tím má nějakou souvislost. Elixír narušuje prostor.”
Taro opět jen přikývla.
“Nevšimli jste si tady u vás něčeho podivného na severní obloze? Třeba záře? Záblesků, výbuchů?”
Taro přikývla: “Ano, asi před třemi týdny tu oblohu pokryly plameny a dým. Má matka ochránila proti tomu zjevu město, ale sama … už s námi není,” Taro zamrkala, aby zahnala slzy. Po chvilce pokračovala: “Moje sestra byla tehdy s matkou. Učila se od ní jak chránit město proti mlhám. Naše matka totiž byla čarodějkou. Ale to co se řítilo z nebe bylo daleko mocnější než mlhy ze západu. Něco se stalo…” hlas se jí zlomil, “Když jsem doběhla do zahradního domu, našla jsem tam už jen naříkající sestru. Netuším, co se stalo. Sestra říkala, že máti rozprášily síly, které musela rozpoutat. Ale já nevím. A co to na nás padalo? Doteď jsem myslela, že je musel být nějaký obrovský kámen, kus nebeské klenby. Vy říkáte, že to byla věž toho alchymisty? Matka ji odvrátila, takže spadla kamsi na sever od města. Krátce na to nám tu začaly samé problémy. Možná byste nám mohli pomoci.”
“Rádi bychom vám pomohli, ale náš úkol nesnese odkladu, řekl Vedrax.”
“Nikoho tady nedržím,” rozhodila Taro rukama.
“Nene, rádi vám pomůžeme. My též asi budeme vaši pomoci potřebovat,” řekl Loverd. “Jaký je ten váš problém?”
“Svittynis je sevřený ochrannou mocí mojí nebohé sestry. Ona se snaží ochránit město proti čemusi … sama nevím, jak to popsat, ale je to určitě nebezpečné a přichází ze severu. Nevíme, jak ochránit jen sever a tak sestra uzamkla celé město, včetně zvláštních přístupů, jako byly dvířka do Hospody u tří lišek,” řekla Taro.
“A co to je za nebezpečí, mají v tom prsty síly světla?” zeptal se Vedrax.
“Od nepaměti se tu objevovaly mlhy, ale vždy jen na krátko. Asi před dvěma týdny se ze severu začal valit jakýsi divný rosol … vlastně to neumím popsat. Budete to muset vidět sami. Dá se do toho vstoupit, ale nedá se v tom dlouho být. Dva z našich, které jsem poslala dovnitř na delší než krátkou dobu, se už nevrátili,” vysvětlila Taro, “pořád trochu doufám, že se nám je podaří odtamtud dostat, ale nechci riskovat další životy.”
“Jak dlouho už to trvá?” zeptal se Loverd.
“Dva týdny,” odvětila.
“Hm. Zdá se, že vaše věc a naše věc spolu souvisí. Je zřejmé, že se budeme muset vydat hledat našeho mága tam, odkud přichází ten rosol,” pronesl Klaes.
V tom se za závěsem ozvaly vzrušené hlasy.
“Taro?” zvolal někdo a oni poznali hlas Colwis. “Taro? Radwis tu je a chce s tebou mluvit!”
Taro vstala od stolu a řekla: “To zní naléhavě. Budu se muset omluvit.” Když se vzdálila, vyměňovali si šeptem svoje dojmy. Za chvíli přišla zpátky.
“Obyvatelé městečka jsou zvědaví, co jste zač. Budete se muset bavit i s nimi. Musím vás také představit své sestře. Kromě toho, vzpomněla jsem si na nějaké úkazy, které by mohly souviset s tím vaším mágem. A pak tu máme jednoho přeživšího průzkumníka, který se sice vrátil živ, ale zešílel.”
“Zajímavé. A kde je?” otázal se Klaes.
“Zavřeli jsme ho do jedné stodoly,” odpověděla Taro.
“Rád bych ho viděl. Mám s těmito věcmi již určité zkušenosti. Co vy na to, mistře Klaesi?” nadhodil Vedrax.
“Ano, bylo by to dobré. Potřebujeme porovnat poznámky z experimentů. Umožníte nám to?” obrátil se Klaes na Taro.
“Dobrá, když chcete. Ale musíte jít se mnou na shromáždění Rady a za mou sestrou. Pak se můžeme jít podívat na toho zešílence.
Opustili sál vína a následovali Taro. Vedla je přes náměstí, ulicí s mnoha řemeslnými dílnami a obchůdky, alejí stromů, z jejichž větví opadávaly poslední listy. Cestou minuli bílého berana, který si to vykračoval jako by byl právoplatným občanem města. A jako takový je i pozdravil: “Dobrý deeen.”
Taro jeho pozdrav opětovala..
Liška také s pozdravem neotálela. Beran sklonil hlavu, takže byly dobře vidět jeho zakroucené rohy, a řekl: “To mě těší, že potkávám mluvícího masožravce. Doufám, že nejíš beránky.”
“Doma jím, co mám, a na návštěvě, co mi dají,” odtušila Liška.
Beran zabečel a šel dál svou cestou.
Nakonec přišli k zídce, porostlé břečťanem. Branka byla ozdobně kovaná. Stáli u ní dva muži v zeleném oblečení s holemi v rukou. Vzduch je teplý a pomalu vál od západu. Světlo mělo zlatavou barvu. Když zvedli hlavy, spatřili na severu hřeben hor porostlý stromy. Sníh na něm nebyl. Na jihu se také tyčily hory bez sněhu.
Muži na pokyn Taro otevřeli branku. Vešli do překrásné zahrady. Byla opečovaná a zároveň divoká, dokonalé místo klidu a usebrání. Míjeli kameny a malý chrám bohyně Kovalin se sochou dívky nesoucí džbán, z něhož prýštila voda. Zastavili u zahradního altánu. Zde opět hlídala dvojice stráží. Taro je pozdravila a oni ji i její doprovod vpustili dovnitř.
Zde na poduškách ležela dívka s vlasy trochu do zrzava, ale jinak velmi podobná Taro. Její aristokratický vzhled podtrhovaly úzké rty a vystouplé lícní kosti. Na sobě měla dlouhé roucho. U ní seděla starší dáma s prošedivělými vlasy stočenými do drdolu. Na rozdíl od ležící dívky měla na sobě bohatě zdobený korzet, který vyzdvihoval bujné poprsí.
“No konečně! Taro. Čekáme tady na vás!”
“To je Radwis,” představila Taro ženu ostatním s výrazem lehké frustrace.
“Děkujeme za vaše milé přivítání,” řekl Klaes, ale Radwis jako by ho ani nevnímala. Obrátila se k Taro s polohlasně se zeptala: “A víš, proč tu jsou?”
“Hledají mága,” odvětila Taro.
“Nebylo těch mágů už dost?!” ošila se Radwis.
“Jak tohle můžeš vůbec vypustit ze rtů!” ohradila se Taro, “jen díky mé matce ještě žijeme a sestra obětuje svou životní sílu, aby nás udržela v bezpečí!”
Tu se dívka na lůžku pohnula. “Tari! Taro, dej mi pít!” Oči jí těkaly sem a tam. “Kdo jsou ti lidé?”
“To jsou lidé, kteří nám možná pomohou,” řekla Taro a podala jí nádobu. Dívka hltavě pila.
“Ach, to jsou ti, co prošli mojí zdí. To je to, co matka chtěla. Zachránit Svittynis.”
“Máte můj obdiv,” řekl Klaes. Všiml si hlubokých kruhů pod očima, rozpraskaných rtů a chvějících se rukou.
“Cením si toho,” usmála se dívka smutně. “Ale síly mi brzy dojdou.”
“Ty zkoušky u brány – jsou určeny k rozpoznání těch, kdo byli nakaženi plísní?” zeptal se Klaes.
“Proti všemu! Proti tomu ze severu. Je to cizí. Je to plné nějakého šílenství. Nic lepšího mě nenapadlo, jak ověřit, že je někdo příčetný. Musím to zastavit. Nesmím ani na chvíli polevit…” šeptala dívka jako v horečce.
Loverd se zamyslel a pak řekl: “Když jsme vešli do města severovýchodní branou, byli jsme jinde, než bychom měli být. To je vaše dílo?”
“Nevím. To je vše, co jsem se naučila od matky, která chránila naše město proti mlžným časům ze západu. Jmenovala se Hianwis a předtím Hathar. Pamatujte si její jména. Byla tak silná. Až teď tuším, jak musela být nesmírně silná,” pronesla malátně dívka.
“Nevysiluj se, sestro. Na, tady máš, jez!” řekla Taro a podala jí jídlo. Dívka ukousla sousto, ale pak zase obrátila svůj drobný obličej ke Klaesovi, a drmolila: “Já jsem byla s ní, když to padalo z nebe přímo na nás. Tolik bolesti. Její oběť. … Mysleli jsme, že jsme zachráněni, ale pak se ze severu začalo šířit cosi, co měnilo…ničilo… znetvořovalo lidi i zvířata. Snažím se to zastavit…”
Pak se dívka odmlčela a jedla.
“Běžte už,” řekla Radwis, když pomohla dívce ulehnout na podušky. “Musí se zase věnovat té své magii.” Šedovlasá se pak obrátila k ležící a v tváři se jí mísila nesouhlasnost se soucitem.
Vykročili ke dveřím, ale Loverd se zastavil a otočil se k Radwis: “Možná bych měl něco, co by jí mohlo pomoci.”
“Co to je?”
“Svíce s posvátným ohněm Arky, který hoří v srdci každého Arkina. Pochází z vlasti její matky,” řekl Loverd s velkou úctou v hlase. Radwis pokrčila rameny a vrhla pohled na Taro.
“Mohli bychom tu tvou svíci zažehnout v chrámu boha ohně. A pak musíme jít do chrámu boha větru, kde bude sněm,” opáčila Taro.
“Ano! Pojďme do chrámu ohně. Jestli ve vašem ohni uslyším posvátnou píseň, tak máme naději, že by ta moje svíce mohla pomoci získat Tvé sestře ztracené síly.”
V chrámovém okrsku byly čtyři temply. Chrám na západě byl největší a měl perforovaný špičatý vrcholek. Chrám na jihu byl kulatý a skrz lomený oblouk vchodu byl uvnitř vidět plamen posvátného ohně. Chrám na severu byl zasvěcen podle všeho vodě – dívky odtamtud nosily pitnou vodu ve vysokých džbánech na závěsnících. A na východě stál podsaditý chrám země, jehož zadní strana se dotýakala zahradní zdi. Uprostřed mezi chrámy bylo prázdné prostranství s geometickými znaky vyznačenými černým kamením v bílé dlažbě. Před každým z chrámů stála archaicky působící socha božstva – před vzdušným stál muž s mečem, před ohnivým s holí, před vodní stála žena s picím rohem a před zemní stála žena s amuletem.
Liška špitla k ostatním: “Ty znám, ti se občas scházejí u nás v hospodě. Andalové se jim říká!”
“Nevím, co se vám schází v hospodě,” odfrkl Klaes, “ale kult živlů je prostě jen uctívání různých skupenství hmoty.”
Šli do chrámu ohně. Čtyři kněží v nem prospěvovali své písně.
“Ano – to je potomek Auránu!” zajásal potichu Loverd a pokusil se přidat ke kněžím. Nápěv byl sice trochu jiný, ale smysl stejný. Věčná pravda posvátného plamene.
Loverd se obrátil k Taro: “Váš oheň je vskutku potomek Auránu. Cítím to v kostech. Určite by mohl pomoci vaší sestře napojit se na sílu, která je za tím ohněm. Mohli byste ji přesunout sem? Kdyby byla obklopena posvátným ohněm, bylo by to lepší.”
Taro přikyvovala.
“Navrhnete to kněžím? Nebo jim to mám vysvětlit já?” ptal se Loverd.
“Na sněmu jim to oznámím. Čím míň člověk ví, tím míň pochybuje. Nebudu jim dávat záminku k pochybám. Nyní se pojďme podívat na toho zešílevšího muže, kterého jste chtěli prozkoumat.”
Před stodolou stál nešťastně se tvářící strážný. Měl tam židli, bečku s vodou a bednu, zřejmě s přídělem potravin.
“Tak co, jak to jde?” zeptala se ho Taro.
“Je to fakt těžký. Mluví na mě přes dveře. Mám z toho pocit, jako bych měl v hlavě mravence. Chtěl bych, aby mě někdo vystřídal, prosím,” řekl strážný kňouravým hlasem. “Vy chcete dovnitř? Za ním? Nedoporučuju, to fakt né, paní.”
”Pošleme někoho, kdo tě vystřídá,” slíbila Taro a prohlížela si dveře. Vypadaly opravdu bytelně. Někdo za nimi byl, to poznali podle hlasitého sípání a huhlavých vzechů.
“Vedraxi, připomíná ti to neco?” zeptal se Klaes.
“Nevím. V pevnosti, kde jsme měli svého člověka a tu ženu v karanténě, jsme byli pod silným ochranným vlivem amuletů a kleteb,” pokrčil rameny Vedrax.
“Taro,” řekl Klaes šeptem, “Toho strážného, až bude vystřídán, by bylo dobré taky mít pod dohledem. Nelíbí se mi to, jak mluví. Možná je jen vyděšený, ale – mravenci v hlavě?”
Taro přikývla. Pak se zase obrátili ke strážnému.
“Můžeme tam nějak nahlédnout?” řekl Klaes a ukázal na stodolu.
Strážný přikývl a otevřel malé okénko ve dveřích, které sloužilo zřejmě k podávání jídla.
Těsně za ním stála postava. V křídově bílé tváři se šklebila ústa, přetékala zpěněnými slinami. V jednom očním důlku chybělo oko a místo něj se tam hemžila jakási stonožka nebo larva. Strážný vykřikl, okénko zase přibouchl a zajistil na petlici. S nářkem se obrátil a drže se za obličej se odpotácel několik kroků stranou. Tam zůstal stát, kýval se ze strany na stranu a plakal. Zevnitř stodoly se ozýval neartikulovaný křik a bušení na dveře.
“Nechápu, jak to, že se dostal do města přes obrannou bariéru,” podotkl Vedrax, který před branou zažil důkladnou prověrku i očistu auránem.
Taro pohodila hlavou. “Nevypadalo to tak zle. Byl jen pomatený, ale…”
“Takže prošel stejným prověřováním jako my? Dal dohromady rozumnou větu?” zvýšil hlas Vedrax.
“Zřejmě ano. Mluvil o dlouhých šerých stezkách uvnitř rosolu,” odtušila Taro a odvrátila se od dveří, za nimiž se znovu ozvalo bušení, dupání, chrčení a skřeky.
“Myslím, že tady klidně mohou být další podobně postižení. Na tak vážné případy nejste zařízení. Měli byste se připravit na nejhorší. Možná tu stodolu budete muset zapálit,” podotkl Loverd.
Taro na něj vrhla nešťastný pohled.
“Jeho metody jsou nevšední, ale přinášejí výsledky,” řekl Klaes.
“Výjimečně bych s ním byl za jedno” pravil Vedrax. “Ani v kapitule, se všemi těmi zaklínadly, jsme si s tím neporadili. Mstivý oheň by ho proměnil na popel. Ale kdybychom měli Elixír…”
“Zapomeň na to,” zavrčela Liška. “To snad raději tu stodolu opravdu zapalte.”
Taro sledovala výměnu názorů, které nerozuměla. Nakonec pokrčila rameny a zavelela, “Je čas se vydat na sněm. Tam bude jistě prostor probrat i to, co s tím nešťastníkem uděláme.”
Sněm se konal v chrámu boha větru. Na třech stranách prostoru se nacházely lavice, na čtvrté byly obrovské píšťaly varhan, na které hrál tóny západní vítr, samo božstvo. Bylo přítomno osmnáct svátečně oblečených lidí – předáci cechů, zástupci významných rodin. Taro představila poutníky a jejich návrh přenést její sestru do chrámu ohně.
Kněz si to vyslechl, ale namítl: “Do jakého chrámového prostoru? Vždyť vaše matka se usadila právě v Zahradě jako ve středu síly města. Čemu by to pomohlo? Kdo to navrhl?”
“Já,” ozval se Loverd, “Ale když to slyším, mám ještě jiný návrh – co přinést posvátný oheň k ní do zahrady? Jsem přesvědčen, že váš oheň je potomek Auránu a že ji posílí.”
“Vskutku, naše dávné legendy mluví o tom, že náš oheň pochází odjinud. Ale jedno pravidlo ctíme – oheň do zahrady nesmí. Réva se jej bojí. Sto kroků od chrámu ohně žádná réva ani břečťan neroste. To říkají posvátné knihy,” odvětil kněz.
“Pánové a dámy! Zastavte! Musíme se bavit o něčem důležitějším! V sýpkách dochází jídlo. Nemůžeme na naše pastviny. Co máme dělat? Neumíme nic jiného než pást se a dávat vlnu. Nejde o to, jak dlouho vydrží vaše ochránkyně. Stejně nakonec umřeme hlady, protože nám dojde jídlo.” Klaes a jeho přátelé se ohlédli, komu patří hlas, a spatřili bílého berana.
“Jestli to je pravda, pak nezbývá, než se vydat na sever a zjistit, co je příčinou všech obtíží,” řekl Klaes.
“Potíž je,” řekla Taro, “že za hradbami na severu jste hned v tom rosolu. Dá se v něm vydržet tak hodinu. Tonvir – mlynářův nejmladší – tam vydržel o dost déle, když tam vyrazil opilý a měl s sebou víno.”
Chlapík s erbem zobrazujícím jakýsi oříšek a list vystoupil ze skupiny předáků a řekl: “Pán révy tady se námi nemůže být, ale je to vskutku tak, jak Taro říká. Víno umožňuje přežít déle. Jedno šílenství vytlačuje druhé.”
“Tak to vypadá zajímavě. Alkohol zajišťuje imunitu proti zešílení?” pousmál se pro sebe Klaes.
“A co když tohle město nějak souvisí s tím prvkem, který Talantius hledal,” řekl Loverd, jako by procitl z nějakého snu.
“Talantius? Už nám způsobil tolik utrpení, že ho nechci ani vidět!” vykřikl emotivně Klaes.
“Já naopak ano! Chci jít s vámi, abych pohlédla do očí člověku, který mi zabil matku!” zvolala Taro.
“To je ušlechtilý cíl,” pokýval hlavou uznale Vedrax, “poskvrnil město i tvou rodinu, možná je na čase se nechat vést svou bolestí a osladit ji pomstou. Krev za krev.”
“Ti dva mají leccos společného,” poznamenala Liška.
