Havdaurská říše patří vedle Siranie a Garionu ke třem velkým říším západního Qurandu. Jedná se o zemi mocnou především skrze své bohatství a rozvinutý obchod. Zvláštností Havdauru je to, že neobchoduje jen napříč Qurandem, ale také napříč světem živých a světem mrtvých.
Biopole a Nekropole
Všechny města Havdauru se dělí na dvě poloviny, rozdělené vždy tekoucí vodou. Na východ od řeky leží vždy Biopole, tedy město zasvěcené živým, zatímco na západ přes vodu leží vždy Nekropole, kde sídlí mrtví. Havdaur byl v dávných časech místem veliké zbožnosti, jež vyústila v cosi, co Havdauřané nazývají Dar Návratu. Místní mrtví totiž vždy krátce po pohřbu znovu procitnou, a žijí svůj zásvětní život v rodinné hrobce v Nekropoli.
Mezi Biopolí a Nekropolí vládne čilá výměna – živí i mrtví se o určitých svátcích navštěvují přímo ve svých sídlech, ale i během roku se setkávají na mostech přes řeku a vyměňují si slova i dary. Mrtví mají přístup k mnohému vědění a moci, stejně jako k mnohým pokladům zásvětí, které jsou ochotni vyměnit s živými za to, že je živí udržují v jejich zásvětní existenci pomocí rituálů, připomínání jejich jmen a činů, a přinášením obětin.
Zásvětní cyklus a typy nebožtíků
Každému Havdauřanu, který zemře, a má dost movitou a ochotnou rodinu, je vystrojen pohřeb. Typy pohřbů se liší podle rodinné tradice a majetkových poměrů – někteří zemřelí jsou složitě balzamováni a vystrojeni do královského oděvu, jiní jsou jen omyti a zavinuti do rubáše. V závěru pohřbu je mrtvý naložen na loďku a přepraven na druhý břeh, do Nekropole. Byl-li pohřeb proveden správně, nebožtík v Nekropoli po třech dnech procitne k zásvětní existenci. Nebožtíci z velkých a slavných rodů se stávají vyššími nemrtvými a pokračují ve svém neživotě po dlouhé generace smrtelníků, potenciálně bez omezení, zatímco prostší zemřelí se připojí k všeobecnému lidu Nekropole a většinou po jedné nebo dvou generacích postupně slábnou, až se zcela vytratí, v podstatě tak rychle či pomalu, jak se vytrácí vzpomínka na ně mezi dosud žijícími v Biopoli.
Slavní bardi, jejichž písně jsou stále ještě zpívány a slavní vojevůdci, jimž jsou v Biopoli postaveny vítězné sochy a oblouky, jsou mocnými nemrtvými v Nekropoli a patří mezi její vládce. I v Nekropoli existuje tedy společenská hierarchie a určitý mocenský boj, ale nekryje se zcela zrcadlově se situací v Biopoli. Takže např. Malíř z chudé rodiny, pokud byl alespoň trochu slušně pohřben, a po smrti jeho obrazy náhle získají slávu, může mít nakonec v Nekropoli větší moc, než boháč z mocné rodiny, jehož nikdo neměl rád a krátce po smrti už se nenajde nikdo, kdo by mu nosil obětiny. Také v závislosti na příslušnosti k rodu či osobním charakteristikám dotyčný nemrtvý získává specifické schopnosti a omezení – někteří nemohou vycházet na denní světlo, někteří získávají sílu z měsíčního svitu, jiní jsou alergičtí na železo nebo stříbro, další se mohou proměňovat ve zvířata nebo mají duchovitou podobu, jiní ovládají čtení myšlenek, vidí krev kolovat v živých bytostech, jiní zas mohou měnit svou tvář nebo hlas a jiní zas mohou cestovat napříč sny živých atd. Atd.
Moc nemrtvých
Magická moc nemrtvých i množství jejich následovníků v Nekropoli je daná na jedné straně tím, kolik slávy si za života získali a jednak silou a oddaností svého rodu. Někteří obyvatelé Nekropolí mají vhled do osudu, jiní mají moc ovlivňovat počasí či úrodu a jiní jsou prostě mocní mágové disponující množstvím kouzel různých škol stejných nebo obdobných těm, jež jsou dostupné živým. Přestože je k jejich rodovým hrobkám váže silné čarovné pouto, mohou někteří nejen dočasně opustit domovskou Nekropoli, ale i se vydat na delší výpravy do vnějšího světa. Jsou pak vázáni určitými pravidly a ne každý typ nemrtvého je toho schopen, ale je to možné.
Někteří nemrtví, kteří už za života byli ambivalentními postavami, se mohou i po smrti (navzdory snahám tomu předejít rituály při pohřbu) vracet do Biopole a škodit – ať již provozovat aktivity typické pro upíry nebo duchy, nebo se prostě jen nadbytečně míchat do života v Biopoli svými magickými či manipulativními zásahy. Pokud jsou tito přistiženi, je možné je trestat tím, že jejich rodu bude zakázáno pokračovat v jejich připomínkových rituálech a tím jim seberou sílu. Obecně platí, že moc nemrtvých z Nekropole je tvořena z jisté podstatné části (ale zdaleka ne úplně) rituální úctou živých. Ale naopak bohatství a úspěch živých stojí zčásti na podpoře ‘z druhého břehu’. Právě podpora radami, obchodem a magickou mocí od nemrtvých předků je zvláštní výhodou Havdauru oproti jiným zemím a Havdaur si ji náležitě cení.
Hlubiny Nekropolí
Nemrtví předkové ve svých Nekropolích celé dny jen nesedí a nečekají na komunikaci se živými. Vedou tam čilý neživot. Jeho část je podobná tomu, co dělali za života – setkávání, politická jednání, rodinné rozhovory, práce obchodníků a podobně. Jeho velká část je ale docela odlišná. Nemrtví mají trochu jiné potřeby než živí lidé, například se neživí jídlem, které roste na polích, ale obětinami, které dostávají z druhého břehu, jichž jim obvykle stačí jen trocha na dlouhou dobu. Někteří škůdcovští nemrtví se samozřejmě živí také krví zvířat nebo lidí, případně mízou stromů, ale ti tím porušují domluvu s Biopolí (viz níže). Nekropole je ale také místo kontaktu s podsvětními dimenzemi. Skrze síť studní a podzemních tunelů všechny Nekropole ústí do světů mimo Qurand, odkud přichází část jejich magické síly, stejně jako množství pokladů a bohatství, jež pak přinášejí živým oplátkou za jejich úctu a oběti.
Nekropole jsou zvláštní místa, samozřejmě na většinu živých návštěvníků působí poněkud tísnivě a cize, ale ne nutně zle či nepřátelsky. Prostor v Nekropoli nedodržuje vždy logiku prostoru ve světě živých, najdeme zde ulice, které vypadají rovně, ale zakusují se do vlastního ocasu, najdeme zde podivná divadla, v nichž je zacyklený čas a podobně. Z nějakého důvodu mají v Nekropolích zvláštní zálibu v těžkých červených závěsech, které se zde používají téměř jako univerzální prvek výzdoby.
Překračování mostů
Základní úmluva mezi Biopolí a Nekropolí spočívá v tom, že kromě speciálních případů daných přesně předepsanými svátky a rituály, se živí a nemrtví nechávají vzájemně zcela na pokoji. Překračování mostů mimo rámec povoleného rituálního úkonu je zakázáno. Kdyby mohli nemrtví volně překračovat mosty a být ve světě živých, způsobilo by to chaos. Jsou většinou daleko mocnější, než živí lidé, a jejich magie by jim umožnila kdekoho klamat či donutit k tomu, aby dělal, co si přejí. Řada nemrtvých také nemá vůbec normální duševno živých bytostí, z pohledu živých mají často zvrhlé zájmy a baví a zajímají je věci šílené a podivné. Naopak živí, volně se potulující po Nekropoli bez ochrany rituálu, jsou také recept na malér. Nemrtví jsou k živým spontánně přitahováni a touží se doslova koupat v teple a světle jejich života. Živý bez ochrany by v Nekropoli zažil nejspíše množství obtěžování, ohrožení na životě a nakonec by skončil buďto jako někdo, komu se obdivující nemrtví plazí u nohou a soupeří o jeho zájem, nebo by skončil zamčený ve skříni některého nemrtvého, který by se s ním chodil těšit jako boháč se svým zlatem.
Proto byl tedy ustaven zvyk periodických rituálů – každý den se nosí nebožtíkům drobné obětiny na most, jednou za týden je “mostělí”, kdy se pod ochranou svátečního dne na mostech živí s nemrtvými setkávají a obchodují. Jednou za měsíc je pak větší svátek, ale největší svátky jsou čtyřikrát do roka.
Čtyři velké svátky
Uprostřed jara je jeden den zasvěcen návštěvě živých v Nekropoli – tehdy přicházejí jako hosté, vždy příbuzní za příbuznými, a nemrtví předkové se o ně starají a mají je pod ochranou. Říká se, že před návštěvou živých narychlo uklízejí všechno své hororové, temné a zvrhlé haraburdí a na chvíli nastrojí své rodové hrobky ve veselých barvách, aby se živí cítili jako doma.
Naopak uprostřed podzimu je jeden den zasvěcen návštěvě nebožtíků v Biopoli. Protože nemrtví jsou pro živé trochu větší hrozba než naopak, Biopole se připravuje na jejich hromadnou návštěvu pomocí celé řady spletitých rodinných i veřejných rituálů, aby bylo město a životy jeho lidí magicky chráněny. Nemrtví navštěvují své potomky a jsou jimi hoštěni, pro nebožtíky je toto pohoštění největší tělesný požitek za celý rok, nic jim nedělá dobře tak, jako rodinné jídlo v domě jejich živé rodiny. Někdy bývají později k ránu potíže s hloučky nemrtvých opilých kontaktem se životem, jejichž rodiny s nimi nevydržely bdít až do rána, kteří se trochu neomaleně potulují ulicemi, dělají nepořádek a chtějí se seznamovat s živými. Naštěstí město je během svátku chráněno a nemrtví nemohou doopravdy nikoho zabít, většinou ani o mnoho víc, než rušit noční klid a občas někoho polekat. Časem se i tato aktivita vyvinula do jistého zvyku a někteří mladí a nebojácní živí chodí takto jednou do roka s nemrtvými (kteří nejsou jejich příbuzní, tedy v čase mimo svátek by pro ně byli extrémně nebezpeční) na divoký noční tah.
Kromě těchto dvou svátků je ještě svátek spojený se středem zimy a středem léta, kdy je dovoleno na jeden den a noc překračovat mosty v obou směrech. V obou případech jsou na pořadu dne také rodinné návštěvy napříč propastí smrti, ale zvlášť letní svátek má pověst menší rodovosti a větší individuality. Existují například případy živých a nemrtvých z úplně jiných rodů, kteří se do sebe zamilují a takoví mají vlastně oficiálně jediný den v roce, kdy se mohou setkat, a to právě letní svátek. Slavný je případ jednoho mladého básníka, který se na návštěvě v jistém paláci bláznivě zamiloval do portrétu dávno mrtvé krásky; krásku pak o následujícím letním svátku vyhledal v Nekropoli a poté, co ji přednesl ódy, jež složil na její krásu, jeho lásku opětovala. Je ale pravda, že se vrátil druhého dne o litr krve lehčí a kráska v Nekropoli viditelně omládla a dlouhé týdny pak měla značně spokojený ruměnec ve tváři.