Jan Kozák — (tentýž text ve verších)
Příběh krále je příběhem rybáře. Byl nalezencem beze jména, plaváčkem, jehož v čapím hnízdě kdysi přinesla řeka času. Povila jej snad sama Tůň, zavinut jen v pergamenu vlastní kůže plul kolébán na prsech vln a živen jejich mlékem. Jeho loďkou byl vínek vitý z věchtu a sivého peří, vískán větrem a čechrán peřejemi.
Z klínu pěnivé chůvy jej vyrval kostěný trn starcova vlasce. Rybářův prut, spletený ze sedmi barev duhy, se napjal v oblouk, most nad podsvětní řekou. Toho dne nemohl muž svůj úlovek zvát potravou. „Kdo jsi, můj pane, a odkud přicházíš?“ otázal se rybář toho, jenž dlí na věchtovém trůně.
Vylovenec rostl z vody a převzal po vyloviteli prut, vlas a trn. Prvního jarního rána vylétl ze starcových úst čmelák hledat květy a spolu s ním vylétl i jeho život. Syn jej svlékl z kůže a potáhl jí loďku. Jejím kýlem byla páteř a na příď vsadil lebku. Plul v proudu, rybařil a naslouchal řeči řeky. Byl svůdcem ryb, neoblomným pánem sítí a sladkých slibů, v nichž vězel vždy háček.
Tisíc let přešlo jako mrknutí oka. Byl soumrak, řeka tančila jak živý křišťál, vlnky byly šupiny křemenného hada. Tu náhle spatřil Syn řeky v hlubině záblesk zlaté mince či ukrytého pokladu. Nořil zas a znovu ruku do ledového zmítání proudu, ale třpyt hbitě unikal, jakoby byl jen paprskem zmizelého slunce, jež jako návnadu odrazila víla svým zrcátkem.
Konečně jedna ruka tleskla, sevřena kolem ohnivé ryby, a vyňala ji z koruny chaluhového stromu. Tu však rybka otevřela ústa a promluvila: „Buď zdráv, modrooký plavče. Vír tvého nebeského oka mi nahání strach, je jako mlýn, který semílá zlaté větvoví Života na kamennou sůl Pravdy.“ Muž se té řeči velice podivil. „Kdo jsi, má paní, a odkud přicházíš?“ otázal se rybář té, jež zná tajemství rohatých lastur a černých perel.
„Jsem Živa,“ pravila rybka, „a přicházím od Pramene.“ „Já jsem rybář,“ pravil nato muž, „a mou obživou jsou ryby.“ „Ušetři mě,“ požádala jej rybka, „dovol mi být ti Živou a nikoli Obživou.“ Rybář, stejně, jako kdysi jeho otec, projednou zradil své jméno a nechal zlatovlasou rybku žít. Jako svědectví toho činu obrátil otcovu lebku na lodní přídi temenem dolů. Naplnil ji říční vodou a rybku vložil do ní jako do misky, aby mu při plavbě ukazovala cestu.
Rybka v rybářově péči prospívala a rostla, až jí lebka byla příliš malá. Rybář srobil čtvero kol z dřeva dychtivého buku, popsal je slovy písně, připevnil je k tělu své loďky a učinil z ní vůz. Naplnil vůz vodou, vložil do něj rybku a sám jsa tažným koněm se vydal na plavbu po mozaice cest.
Bláznem byl všem, podiv budil v lidech, smích a míjení. Muž však neznal zloby a kráčel svou cestou následován lodí, jíž jako jediné ze všech lodí voda omývala boky nikoli zvenku, ale zevnitř.
V řekách uplynulo mnoho času, stokrát se v tanci otočila modrá sukně, duhovka nehybné panny, severní hvězdy, když osud lidstva dosáhl plnosti a hráz u božích mlýnů jižjiž praskala. Tehdy byla rybářova zlatá rybka tak velká, že vyplnila celou loď a nezbývala ani kapka vody.
Tu k němu pravila: „Můj milý, dlouho jsi kráčel světem jako blázen, avšak blíží se den, jehož blankytnou záři spatří jen oko toho, kdo jako ty odložil síť a přijal mé jho. Nadejde bájná potopa, příval, který smete paláce i chrámy, rozum i píli, připravenost i selhání.“
„Zdaž tě tedy nebudu moci vypustit na svobodu,“ tázal se rybář, „a sám přečkat potopu ve své loďce s dýmkou a prutem?“
„Není lodi,“ pravila zlatá velryba, „jež by přežila tuto potopu, v níž voda bude jako vlčí tlama rozevřená od obzoru k obzoru. Lidské lodě jsou jako lidské chrámy, pouhá díla rukou a píle, jež snadno podlehnou vodám času. Je však jediné plavidlo, starodávná Archa, strážkyně Života, maják se zlatým ohněm uprostřed bouře. Já jsem Archa. Vstup do mne, skryj se v mém lůně, neb jsem Živa, perlorodka, nehybná panenka, oko bouře.“
A tak se stalo. Ryba pozřela rybáře, on tak vstoupil na její místo a ona na jeho. V nitru ryby spatřil plaváček lože z věchtu a čapího peří, ulehl naň, kolena přitáhl k bradě a palec vsunul do úst. Naslouchal zpěvu ryby, tiššímu než okamžik před úderem blesku a mocnému tak, že hluk bouře se proti němu zdál jen šelestem jezinek na jezu.
Pak byla již jen tma.
Ιχθυς