Kdo si troufne říci nahlas její jméno? Jméno té, která za vším stojí? Oči ji hledají v nejhlubších temnotách, kroky bloudí pustinou, krev obětí plní studny, hlas volá a umlká, lidé se rodí a umírají… vše jen kvůli ní a v nevědomé touze po tom ji spatřit. Třeba jen koutkem oka, náhodně, v opilosti mysli. Je jen jedna veliká nezastavitelná touha – spatřit jednoho dne Citadelu a konečně blaženě zaniknout silou toho uvědomění.
Dvaadvacet bran střeží její tajemství, pravda o ní se šeptá do ucha zasvěcenému, lež o ní se křičí na náměstích a tržištích. Moudří praví, že cesta k jejímu úpatí je trnitá a lemována pokušením a smrtí. Vede hluboko do hvozdů nevědomí, kde se bojovník střetává s mocnými strážci, vede do paláců a měst vědomostí, z jejichž pasti jen málokdo vyklouzne, vede přes poušť ztráty smyslu, kde mnozí zahynou, do hor čistoty, s nimiž se mnozí spokojí, vede na oblohu absolutna, kde se mnozí rozplynou a dál na hladinu Oceánu Snů, dál a dál přes Starý Most až k Rezavým Vrátkům v Opuštěném Domě kde bydlí Nikdo, král Poutníků, který jediný zná bezpečnou cestu až k samotnému Cíli.
Ano, je to tak. V Citadele je ukryt smysl a účel všeho, Citadela je domovem Tajemství, které před námi uniká do jejích zdí. Cesta k ní je nesmírně dlouhá, ona sama však není daleko, je přímo tady, mezi námi, třebaže ztracena. Kmeny stromů jsou sloupy její klenby, tráva je jejím kobercem, slunce jejím chrámovým ohněm, měsíc nočním strážcem, lidé jiskrami, zvířata jsou jejími kněžími, kameny podlahou a zdmi ztuhlé věčné Písně. Není to však tak, jak to bylo kdysi. Stalo se cosi strašného a Citadela zmizela ze svého místa, smysl se zahalil neproniknutelným hávem a svět začal kráčet odlišnými cestami.