0: VĚK STVOŘENÍ
Věk v němž se splétají prvotní síly ve své nerozdrobené celistvosti a tkají látku jevů uvnitř Prvotní Bytosti před tím, než Otec Rozdělovačů rozštěpil její zrcadlově čisté vědomí na střípky z nichž povstaly duše všech tvorů. Legendy praví, že vědomí Prvotní bytosti mělo podobu zrcadla nebeských vod a Rozdělovač (znám též jako Zilath či Baoth) vyrobil jeho podobu ve své říši. Když pak pohlédlo jedno zrcadlo do druhého, rozštěpily se odrazy odrazů na zlomky vidění v čase a povstalo deset tisíc duší.
A říká se, že zatímco zrcadlo nebeských vod se roztříštilo na jednotlivá vědomí bytostí, tak Zilathovo zrcadlo zůstalo v celku a ponořilo se nazpět do hlubiny, kde stále jest a lze do něj pohlédnout. Ti, kteří jej však spatří, pohlédnou do očí Tomu Druhému, zemřou i nezemřou skrze sama sebe a stanou se obyvatelem nekonečně malého prostoru mezi smrtí a nesmrtelností, kudy budou po vzoru svého Pána unikat řádu až než se setkají s Poutníkem, který tudy kráčí z jejich pohledu pozpátku.
Jiní však hovoří o věku stvoření jinak a to nejen jinými slovy, ale vypráví i jiný příběh. My však vyprávíme to, co jsme vyslechli mezi mudrci v Sirgonu a co potvrdili Naslouchající jako slova Císařova.
1: VĚK TICHA
Vypráví se, že Věk Ticha byl nejkrásnějším věkem Qurandu. V tomto věku byly síly v harmonii a i svár byl na pohled blízký tanci. Většina věcí a sil však byla v tomto věku zcela uvolněná a skrze ty nejkrásnější pohyby si nacházela ta nejlepší místa. V tomto věku už byly prahvězdy a pravoda a prasvětlo v podobě tekutého jantarového plynu a tehdy též přišli Nezrození jako harmonické uzly na základních proudech sil.
V tomto věku se zformovaly čiré krystaly a vznikla hudba jako forma nalezení nejlepšího místa. Vypráví se, že v tomto jediném věku je Tho mladý, protože ve všech jiných je starcem bez zrození a mladosti.
2: VĚK OTROCTVÍ
Věk otroctví byl věkem, kdy Baoth zahlédl v nadnebesí prapodivná znamení a uvědomil si, že je sám. Nezrozené nikdy neviděl jako bytosti, ale jen jako chyby v tkanivu a zatoužil tedy po tom být viděn. Zatoužil po tom, aby nebyl náplní jen svého vlastního vědomí, protože pak měl sen nebo fantazie stejnou cenu jako skutečnost, ale chtěl upokojit svou obavu z vlastní neopravdovosti tím, že bude pozorován z více bodů než jen jednoho a tudíž se vymaní z jednorozměrného vesmíru blíž směrem k místu, po němž svou povahou vždy toužil.
Pochytal tedy střepy z nebeského zrcadla a stvořil z nich bytosti a naplnil jimi svůj svět. Jimi se nechal uctívat jako jediný Bůh a postavil jejich psychické orgány tak, aby se v nich probouzely emoce a energie při ritech na připomenutí jeho existence a moci. Objevil v nich také jejich vlastní tendence přišlé ze střepu, jejž v sobě nosili a využil jich k probouzení dalších sil. Rituály postavil tak, aby se při nich navzájem zabíjeli, mučili, rozplozovali a pojídali a tak byl neustále bičován těmi nejzákladnějšími a nejmohutnějšími energiemi a to ke své nejvyšší spokojenosti. Nutil ony bytosti, aby na něj neustále myslely a aby si jej připomínaly mnohokrát za den, po probuzení, před a po jídle, před spánkem a při všech důležitých činnostech. Byl tak neustále náplní a zřetelí mnoha lidských vědomí a proto byl velký a mocný, ale chtěl víc.
Jeho lačná touha mu však přinesla zkázu. Rozšiřoval svou říši a zvyšoval sílu rozkoší a utrpení svých otroků až k hranici, kterou unesla jejich podstata z nebeského střepu. Černý oblak jeho říše a výkřiky mučených vědomí přivolaly pozornost mocností Světla.
3: VĚK NEKONEČNÉ VÁLKY
V roztrhaném hávu žebráků tehdy procházeli světem tři bohové a hleděli na peklo, které stvořil Zilath. Světlonoš na sebe vzal podobu Světového stromu a byl tak prvním znamením velké změny. Azharové a Zilath mezi sebou rozpoutali válku v níž se vše proměnilo, roztrhalo a postavilo proti sobě. Ta válka neměla konce, protože nesmrtelní Azharové měli své světelné kořeny daleko mimo svět a jejich moc byla nepředstavitelná, zatímco Zilath znal svět lépe než sebe sama, když byl jeho autorem a jeho moc byla v jeho hranicích též nesmírná.
4: VĚK ŽIVLŮ
Když se mocnosti unavily nekonečnými a nerozhodnými střety, vznikl jakýsi stav nestabilní rovnováhy. Svět byl roztrhán a promíchán do jediné velké bouře živlů, v níž plovaly jen jako ostrovy místa chráněná některou z mocností. Mezi těmito místy nadále probíhala válka, ale nyní již čistě na úrovni živlů – vlny kosmického ledu se srážely s ohni a jaderným žárem, tlaky štěpily pevniny a skrz to vše vál nesvětsky řídký vichr.
Spolu s třemi Azhary sestoupilo ve Věku Nekonečné Války na svět mnoho z nebeského lidu a Zilath musel odolávat velkým zástupům. Azharové si pomalu zvykali na svět a tělesnost a na Zilathovy úskoky. Na druhé straně Archón Zilath svedl nemálo z lidu Azharů na svou stranu, nebo je nechal pohlédnout do Zrcadla a tak vznikli Zilathové v množném čísle. Jen sedm jich však bylo přes všechny věky nejmocnějších.
Věk živlů byl nejtěžším časem pro živé tvory bez velké moci, neboť krom nevelkých útočišť v něm nebylo možné žít. Mnozí umírali a lidu bylo málo. Přesto nakonec došlo ke změně. Některé ze statečných a moudrých lidských bytostí té doby, které se naučily spojovat své síly v jediný proud a tak bojovat s mocnějšími bytostmi a odolávat šílenství odpoutaných živlů se vzchopily a tak dlouho sbíraly síly, že dokázaly být značnou podporou Azharským bohům v boji se Zilathem.
Ve velkém střetu na konci věku tak byli rozhodující troškou na doposud vyrovnané váze moci mezi Azhary a Zilathem a Zilath byl svržen ze Srázu. A říká se, že mu v tomto boji byla uťata jeho sedmiprstá pravá ruka a ta spadla do světa. Snad je to ale jen příměr, neboť Pán za sebou zanechal svých sedm Zilathů, padlých Azharů. Proto se těmto mocnostem též říká po azharsku Tenidath, Prsty.4
5: VĚK AZHARIANŮ
O Zlatém věku není co říci, neboť trval v míru, jasu a rostoucí vzdělanosti, lidském počtu a kráse všeho díla na světě. Azhariany se zval lid, jenž buďto sestoupil spolu s Azhary, nebo se natolik vzdělal v moudrosti, že poznal pravdu o povaze střípku nebeského zrcadla. Tento lid byl v minulém věku rozhodující troškou moci a v tomto králem všehomíra. Qurand získal formu, živly byly spoutány azharianskou magií, čas roztočen do úhledného řádu a prostor vyhlazen, kde to šlo. Zpočátku věku tedy bylo velké dílo a to pak pokračovalo stavbou světa lidí a dalších bytostí.
Azhariani však stavěli města elfů a lidí jen zpočátku, pak začali stavět více do hloubky a do prostorů, která obyčejný člověk nemůže spatřit. Stáhli se do ústraní, neboť jejich stále vyšší vědomí potřebovalo stále složitější a jemnější krásu, jíž by se mohlo kochat. A tak se stáhli ze světa do hlubin, z nichž jen málo z nich kdy vystupuje. Jen ti, kteří porozuměli očím Starého muže zůstali věrně střežit svět a jeho rozrůstající se bohatství.
6: VĚK MAGHAVANŮ
Strohý, tvrdý, čistý, disciplinovaný a obdivuhodný věk Maghavanů. Svět se zamiloval do řádu a tedy i do řádů. Bohové zakládali řády, do nichž vstupovali jejich příznivci. Umělci, stavitelé, bojovníci a další zakládali své řády. Řády, jež přežily z Věku Maghavanů do současnosti jsou ty nejvyšší – řád Hermeneutiků, řád Architektů a – nejvyšší ve všech směrech – řád Maghavanů, jenž kraloval onomu věku.
7: VĚK POUTNÍKŮ
Pak skončil Věk Maghavanů, ve všem řádný, klasický a zdánlivě neporušitelný. Skončil z popudu samotných jeho zakladatelů a ochránců, neboť ti odešli na Pouť, jež je jediným tajemstvím, které těmto vědoucím zůstalo skryto. Věk Poutníků byl poklidným soumrakem skvoucího světa, dosud rozehřátého a čistého díky záři a skvělosti předchozích dvou věků. Poutníci kráčeli světem na své Pouti a teprve poznanáhlu jej opouštěli a to nikoli z nelásky. Naopak jejich náklonnost byla zřejmá a tak hovořili s lidmi a předávali jim svou moudrost, aby ji všecku neodnesli pryč.
Hvězdy byly tehdy blízko a Poutníci k nim stoupali a pili jejich nektar. Svým ladem a klidem se věk podobal Věku Ticha, jen jej obývaly milióny bytostí žijících v míru.
8: VĚK ELFŮ
Když odešli Poutníci, vystoupily ze stínů síly, jež byly zastíněny maghavanskou mocí a nehrály v minulých věcích hlavní roli. Nebyla to ani tak jejich svévole, jako spíš sami lidé se obraceli a hledali vedení pro své kroky, když jim odešli jejich dosavadní učitelé a vládci.
Tehdy lidé nalezli oporu v moudrých elfích knížatech a jejich stále živoucích a přítomných Nezrozených. Elfové, kteří po celou dobu spolupracovali s Azhariany i Maghavany se stali přirozeně jejich nástupci. Po dlouhá staletí vládli živé a čarovné noci světa a byli jejími nejpovolanějšími správci. Byli bdělí a neúnavní a neměli potřebu odcházet, protože neměli potřebu dosahovat pořád dál a dál, což byla přirozená povaha Azharianů a Maghavanů, jejich mocnějších předchůdců.
9: VĚK BOHŮ
Konec jejich vládě přivodili bohové Qurandu, kteří se probouzeli pomaleji do pochopení, že mocní tvorové, jež je omezovali, už odešli na Pouť. Již během vlády elfů se mezi lidmi šířila jejich moc, ale zpočátku opatrně a bez konfliktu s elfími záměry.
Ve chvíli, kdy však ucítili, že již mají dost stoupenců a když dozrály některé myšlenky, které mezi lidmi zasívali, tak vstoupili do otevřeného odporu. Bohové Qurandu byli odedávna egoistická cháska bez smyslu pro cokoliv jiného než tu jedinou hodnotu, kterou sami ztělesňovali, nicméně kromě této pýchy a slepoty nebyli nijak bytostně destruktivní. Kdo však v té době byl už v díle bylo sedm Zilathů, kteří se vydávali za bohy a podněcovali konflikt. Zilathové využívali vlastnosti, jež zdědili po svém nepřítomném Pánu a to schopnost vydávat se za cokoliv – a to dostatečně přesvědčivě, aby ošálili samotné bohy.
Jediní, kteří udržovali v řadách bohů přesvědčivý odpor vůči Zilathské strategii byli Andalové, Pečeti Pěti Prvků, božské bytosti, které od dob Spoutání pečovali nad blahodárností živlů. Nepoznali sice Zilathy, ale i bez toho nesouhlasili s jejich tezemi.
I přes odpor Andalů bohové obrátili lidi proti elfům (již z tohoto rysu muselo být zřejmé, že jsou ve hře Rozdělovači, neboť jen oni takto pracují), přesvědčili je, že jsou v elfím otroctví a že si dovedou vládnout lépe sami (s moudrou radou svých bohů). Jen málo z lidu se pozastavilo nad tím, že přelézají jen z jednoho otroctví do druhého. Tak přišlo krvavé ráno světa a zklamaní a na svět uražení elfové prchli zpět do hranic svých hvozdů a chráněných říší.
Jen na Severu a v Siranii, jež v této době vznikala, elfové vyhnáni nebyli a jejich vliv se tam udržel až do našeho věku. Na Východě se nezměnilo nic, neboť ten Maghavani nikdy neopustili. Na Jihu byla pohroma největší. Jižní lidstvo je povahově od elfů nejvzdálenější a odpor byl nejohnivější. Mnoho krásných a moudrých elfů tam zemřelo rukou svých žáků a dosavadních přátel. Na Západě se věc lišila zem od země, ale zde zas nejvíce působili Zilathové a jejich zkaženost byla často tím strašnější, čím méně zjevnou se zdála.
A tak nastal Věk Bohů, kteří elfové, Maghavani a Siranijci zvou Druhým Věkem Otroctví, neboť v jejich očích je vítězstvím Zilathů a jejich panováním.
10: VĚK HRDINŮ
Věk Hrdinů nedělí od Věku Bohů žádný velký předěl. Přesto v jeden čas zřetelně začal, protože v ten čas začal vzduch vonět jinak, lidé začali mít jiné touhy a používat jiná slova a obdivovat jiné věci. Všechny předchozí věky již vězely v kostech země a každý po sobě zanechal nějaké dědictví skrze něž byl svět bohatší a větší. Války bohů a elfů a následné občasné války bohů a národů mezi sebou nedokázaly zničit ani desetinu toho, co po sobě světu zanechali Azhariani, Maghavani a elfové.
Svět se v tomto věku lišil od předchozích především v tom, že byl rozčleněn na desítky zemí, bohů a zájmů a že nebyla žádná jednotící myšlenka nebo síla, která by udávala tón, tak jako v minulosti. Byli zde skrytí Azhariani, Maghavani, elfové, Zilathové, rozliční bohové a mocní jednotlivci, kteří si v soukromí urovnávali své věci.
Tu se probudili k činnosti Andalové, do té doby spíše tišší dohližitelé a strážci a uvědomili si, že není nikoho, kdo by střežil svět před návratem Zilatha nebo nějaké jiné inkarnace Hrůzy. Když se podrobněji podívali na svět s tímto zorným úhlem, tak v děsu zjistili, že zatímco jejich strana spala, tak Zilathové jsou v plném díle a připravují půdu svým záměrům. Narozdíl od dob minulých však pracovali nesmírně jemně, tiše a kde jen to bylo možné tak přes nicnetušící prostředníky (tzv. „hrdiny“). Díky tomu po staletí již pracovali na svém díle a nikdo nic netušil. Andalové však nechtěli varovat Zilathy, že odhalili jejich cesty a nechtěli svět znovu uvrhnout do strašných válek bohů, v nichž by všechna vystavěná a zděděná krása přišla vniveč a tak proti nim postavili vlastní tichou a nepozorovanou strategii.
A tak vzniknul Věk Hrdinů, kdy se svět změnil v jednu velkou nekonečně propletenou šachovou partii v níž figurky nevědí, že jsou figurkami a hráči se ze všech sil tváří, že nehrají.
Dokonalost protivníků byla taková, že často skutečně nebylo možné určit, zda je někdo figurkou nebo není a zda je něco tahem protistrany nebo nikoliv.
Poznání skutečné povahy této božské hry nám však uniká tím spíš, že tato hra stále pokračuje a my jsme těmi figurkami. Na to, abychom vůbec začali tušit, jak spolu věci souvisí ve hře a nikoliv v tom mámivém závoji, jemuž říkáme realita, nemáme, abychom tak řekli, dostatečný nadhled.