[zapsala Johana Passerin]
Nazqawn listovala dokumentem. Loverd jí koukal přes rameno. “To rčení – Elixír ztenčuje zeď, to není metafora. To je skutečnost. Skutečně oslabuje hranici mezi světy, mezi Qurandem a jinými, méně hmotnými světy. Elixír sám o sobě nic nedělá s časem a prostorem, ale jeho vedlejším účinkem je oslabení membrány mezi Qurandem a množstvím jiných realit,” řekla Nazqawn pohnutě. “Ale zároveň umožňuje bojovat s Novým věkem. Ten smetl už mnohá menší města. Arkagas stále stojí, Loverde, Arkagas bude stát, dokud já dýchám a žiju. Ale mnohé Arky jsme museli evakuovat. Je to pokaždé těžká volba a ztráty jsou velké.”
“Co máme dělat dál, má paní?”
“Jdi se podívat, kam šel mistr Klaes, a přiveď ho. Mám určité návrhy, co bychom měli podniknout, ale Klaes by měl být u rozhodování také. Přeci jen on přinesl nemalé oběti a díky tomu máme Zeiletin rukopis.”
Loverd se vydal hledat Klaese. Našel ho v hlavním sále Hostince. Před ním stála jedna prázdná a jedna zpola vypitá sklenice pěnivého moku. Měl zavřené oči a ruce s propletenými prsty měl složené v klíně.
“Klaesi? Všechno v pořádku?” zeptal se Loverd.
Klaes otevřel oči. Byly podlité krví a oteklé – snad pláčem. “Co myslíš?” odpověděl sarkasticky. “Mám se skvěle! Kdyby to bylo za časů mé akademické dráhy, řekl bych, že jsem učinil životní objev!”
Loverd se posadil k jeho stolku. “Ale bylo důležité to poznat: Netruchli pro válečníky ohně. Jejich oběť nebyla marná a oni to udělali z oddanosti našemu posvátnému poslání.”
“Ale já netruchlím pro ně! Sami jsme tam málem zdechli,” vybuchl Klaes. “To, co vyplývá z těch poznámek, mnou otřáslo. Snad abych se teď dal na náboženství. Yller byl s Xalgonem v bratrském vztahu, ale Xalgon je ve skutečnosti otrokář. Zeilet na to doplatila. Talantius nás využil jako pokusná zvířata!”
“Chápu, že to otřáslo tvými základy víry. Třeba to ale nebude tak vyhrocené, jak se ti teď zdá. Musíme si přečíst vše, celý dokument,” řekl chlácholivě Loverd.
“Ano, to musíme. Třeba se ještě něco vyjasní. Nebo se zboří i to málo, co ještě drží pohromadě,” pokrčil Klaes rameny.
“Pojďme zpět k auránu,” vybídl ho Loverd, vzal ho pod paží a odvedl zpět do místnosti k Nazqawn, kde v krbu hořel posvátný oheň.
Klaes se pustil do čtení rukopisu. Četl nahlas a diskutovali o každém odstavci. Podrobně zkoumal své brýle a pasáž pojednávající o nich a o jejich jemu dosud neznámé funkci pro zkoumání Ignotia.
“Celé to je koncipované je jako dopis. Komu to mohlo být určeno?” hloubal Klaes, “Jsou tu zřetelné narážky na vy a my, Baoth a Zilath. Co to znamená člen vašeho řádu? Kdo by mohl být adresát? Z našeho posledního rozhovoru s Lugašírem bylo zřejmé, že si Xalgon chce nechat Elixír pro sebe, ale že přeci jen nějaké vzorky poskytne svým spojencům. My sami jsme odeslali část Elixíru do Sairis, kde už touhle dobou určitě je, a je možné, že uspěli při jeho rozluštění a výrobě. Všichni, kdo mají Elixír, se musí dozvědět o tom, co tady Zeilet píše!”
“Nevím, komu by to mohlo být adresováno. Možností je několik. Třeba Ocelotovi, velmistrovi Palladinského řádu. Ale ten prý padl. Nebo Architektům v Sairis. Nebo někomu v Asvittáře.”
“Sairis má Elixír, mělo by tedy vědět o všem, co zde Zeilet píše,” zopakoval Klaes a unaveně si promnul oči.
“Zároveň bychom měli s dokumentem seznámit Talantia,” řekla Nazqawn.
“Cože? Toho? Vždyť nás využil!” vykřikl Klaes.
“Musíme věřit, že nejednal se zlým úmyslem,” odpověděla Nazqawn. “Ale se zlým úmyslem by mohli jednat jiní, kterým by tento rukopis rozhodně neměl padnout do rukou.”
“Už v rukou nepovolaných byl,” připomněl Loverd.
“A kdo je povolaný?” zvolal Klaes a bezmocně rozhodil rukama.
Tu se ozval Vedrax, který zádumčivě seděl v koutě a dosud se neúčastnil diskuse: “Přiznejme si, že jsme selhali. Elixír nefunguje a ten, kdo jej vyrobil, ztroskotal se svou lodí někde na severu. Jaho poselkyně se proměnila ve vránu. Je to marné. Pojďme vstříc smrti s hlavou vztyčenou,” pravil ponurým hlasem.
“Ale naopak! Teprve teď chápu, proč vybrala mě, abych šel do Maghonu!” zvolal Klaes.
“A čistě technicky vzato, to, že má Elixír vedlejší účinky, neznamená, že nefunguje,” poznamenal Loverd.
“Přesně tak. Vyzkoušel jsem jej na sobě a viděl jsem skutečnou podstatu nového věku. Ignotium je důležitou součástí problému. Nejvíc o tom ví Talantius. Musíme si s ním promluvit a ukázat mu tento rukopis,” řekl Klaes, kterému jako by se vlila nová síla do žil. Loverd přikyvoval.
Nazqawn řekla: “Takže se shodneme na tom, že půjdete vyhledat Mistra Talantia. Co ty, Vedraxi?”
“Já? Co já? Stal jsem se vyděděncem, takže půjdu s vámi tam, kam půjdete vy.”
“Dobrá. A co se týče rukopisu, myslím, že byste neměli brát s sebou originál. Ten je příliš vzácný a neměl by se dostat do rukou nepřátel.”
“Udělejme kopii! Můžeme ji napsat auránovým inkoustem, který je vidět jen ve světle posvátného ohně,” navrhl Loverd.
“To nebude potřeba. Text už umím nazpaměť. Uděláme jen opis laboratorních výsledků a grafů.” řekl Klaes.
Po zbytek dne a celý další den se tedy věnovali studiu Zeiletina rukopisu a opisování tabulek a grafů. Originál rukopisu se rozhodli bezpečně uložit u Hospodina.
Třetího dne si k nim u snídaně přisedl Hospodin.
“Nazqawn mi řekla o vašem plánu. Jsem srozuměn s tím, že si zde chcete uložit vzácný originál Zeiletina rukopisu. Co se týče vaší cesty, mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Zaprvé tu dobrou – Hostinec má pobočku ve Svittynisu. Špatná je, že odtamtud podezřele dlouho nikdo nevstoupil. Nevíme, co se tam děje.”
“Jak dlouho je to vaše dlouho?” zeptal se Loverd.
“Asi tři týdny,” odvětil Hospodin.
“Nyní jsme v Xalgonu necelé dva týdny. Takže pobočka přestala být navštěvována týden před naším příchodem do Xalgonu. Mohl v té době do Svittynis dorazit Nový věk? To je spíše nepravděpodobné, Svittynis je dál na severu, než Xalgon,” přemýšlel nahlas Klaes.
“Přesně tak,” potvrdil Hospodin. “Jestli chcete tuto zkratku použít, budete se muset přesvědčit o situaci sami.”
“Než odejdeme, rád bych se vás zeptal, co jsem to dal Lišce za dryák? Mám ještě jednu lahvičku.”
“Ten lektvar je skutečně poslední záchrana. Zabrání vykrvácení, umí obnovit činnost srdce a mozku, ale za jistou cenu,” řekl Hospodin, “Díky mojí péči se však Liška zcela uzdravila. Nebude mít žádné trvalé následky. Ale pokud byste to použili někdy v budoucnu, musíte počítat s tím, že regenerace – pokud dotyčný přežije – trvá řadu dní. Po dočasném nabuzení přichází velká slabost až letargie, dotyčný může mít obtíže chodit, mluvit, dočasně se zhorší smyslové vnímání, třeba zrak. Vedlejší účinky jsou velmi individuální a liší se podle vážnosti původního zranění. Přesto je to velmi cenný lék. Dobře ho uschovej, třeba ho na vaší cestě někdy budete potřebovat,” odpověděl Hospodin.
“A jak… jste vyléčil Lišku?” zeptal se ještě Klaes.
Hospodin se pousmál a podíval se hluboko do Klaesových očí. “Nitro Hospody skrývá mnohá tajemství, jež lze jen obtížně odít do slov. Snad postačí když řeknu, že všechny tři lišky, jež kdysi se mnou Hospodu založily, dobře vybraly místo na hranici světů, kde tryská ze skály zdroj pravého občerstvení.”
Pak nadešel čas loučení. Vybavili se zásobami, jídlem, vodou a výstrojí kterou by mohli potřebovat na cestách po zemi či v podzemí. Mezi nejcennější předmět ovšem patřil podtácek s emblémem Hospody u tří lišek, který umožňoval vstup do kterékoliv z poboček Hostince.
Klaes znovu kladl na srdce Nazqawn, že je nutné doručit do Sairis kopii Zeiletina rukopisu, a také pátrat po adresátovi.
“Neboj se, od chvíle, kdy jsme si to poprvé přečetli, trvá pátrání. Zašifrovaný opis se tam pokusíme doručit co nejdříve. A vám přeji, abyste se zdraví a živí vrátili!”
“Já bych raději řekla sbohem. Do Xalgonu se vracet nechci,” ozvala se Liška.
Nazqawn se sklonila k Lišce a pohladila ji po husté srsti, na níž už nebylo ani památky po spáleninách. “Říkám-li návrat, pak nemyslím tam” – mávla rukou – “do mého temného města, ale sem, do Hospody. Takže přecijen vám přeju šťastný návrat – domů.”
Další loučení bylo krátké a stručné. Hospodin je odvedl spletitými chodbami, Místy museli zdolávat i provazové žebříky, jinde procházeli sály plnými hostí z různých částí Qurandu. Nakonec došli do sálů a chodeb, které vypadaly omšele a zaprášeně. Výčep zel prázdnotou a předsálí jakbysmet.
“Tak pojďme otevřít ty tajemné dveře,” řekl Hospodin a vzal za kliku. Před nimi se rozprostírala květnatá louka.
“Hm. Takhle si Svittynis nepamatuju. Čekal bych tu uličku malého města,” poznamenal Hospodin, když vykoukl ven. Práh však nepřekročil.
Loverd vyšel ven. V Xalgonu byl chladný a deštivý listopad, ale tady vše vypadalo a vonělo jako na vrcholu léta. Před ním ubíhala pěšina, kolem níž rostla mateřídouška a tymián. Když se ohlédl, viděl chatrč a v jejích dveřích stáli jeho druhové. Pohlédl směrem k severovýchodu. Očekával, že tam uvidí zasněžené hory Kaalu Charmat, ale ty tam nespatřil.
Vrátil se ke skupině a popsal, co viděl.
“To je zvláštní. Tyhle dveře, to je určitě Svittynis. To musí být nějaké čachry, machry. Někdo prostě nahradil město loukou,” pokrčil Hospodin rameny.
“Cože? Nahradil město loukou?” zvolal Klaes. Nasadil si brýle a naladil je na režim detekce Ignotia. Ale když se skrze ně podíval, viděl jen fleky a rozpité barvy. Něco takového neznal. Přepnul brýle do klasického nastavení. Neviděl nic. Obrátil se dovnitř Hostince. Zde viděl linie osudu, energetické dráhy, emoční stopy. Obrátil se zase ven. Opět neviděl nic.
“Zdá se, že to je nějaká iluze,” řekl.
Loverd, který stál venku v poledním slunci, si utřel zpocené čelo. “Mně to připadá docela reálné.”
“Pojďme to tedy prozkoumat,” řekl Klaes a vykročil přes práh do světla. Vedrax ho se zasténáním následoval. Zakryl si tvář rukama. “V Xalgonu je noc dnem a den nocí! Ve světle mé oči oslepnou!”
“Budeš si muset zvyknout. Ber to třeba jako oběť,” řekl Klaes, ale i jemu chvíli trvalo přivyknout ostrému slunečnímu svitu. Hospodin za jejich zády jim ještě jednou zamával a zavřel dveře. Vydali se po pěšině. Brouci a čmeláci bzučeli, byliny omamně voněly, cikády se předháněly v cvrkání a skákaly jim přes cestu, občas se v trávě prosmýkla ještěrka. Liška naháněla hmyz i ještěrky. Vedrax kýchal a potil se. Oči si stínil rukou. Tak došli k rozcestí, kde se cesta větvila do tří stran. Vlevo byla křoviska, vpravo les.
“Tak, kterou cestou se dát?” nadhodil Klaes. Neviděl žádný rozcestník, podle kterého by se mohli rozhodnout.
“Já vám povím, co která cesta slibuje,” řekla Liška, a překulila se přes levý bok. Pak se postavila, oklepala se a čenichala. “Ta levá zní takto: do mé kůže se jiný převlékne, nad hlavou mi krouží mrchožrouti. Podvodník nikdy pravdu neřekne, jak plameny ohnivé se kroutí. Zní to, jako by nás někdo chtěl oklamat. Ta střední: drak zařve v povětří rudém, když my poutníci tudy půjdem, dští hněv na naše hlavy, slepou zuřivostí nás zdraví.”
“Jedna lepší možnost než druhá,” odplivl si Vedrax.
“Počkej, ještě je tu ta třetí: snad před zlomocí kostěje nám les útočiště dopřeje. Snad je tam někde bezpečí, před zlou mocí a před lečí.”
“To jsou zas samé hádanky. Ale připomíná mi to jednu věc: pokud chceme najít Talantia, musíme ho možná hledat na bitevním poli mezi hodujícími krkavci a dalšími mrchožrouty. Pokud chceme najít bezpečí, tak Talantia nejspíš nepotkáme, to jsme možná měli zůstat sedět v Hospodě. Jde o to, najít tu pravou cestu. Ale která to je? Ta vpravo, vlevo, nebo ve středu?” poznamenal Klaes.
Jeho úvahy přerušil pohyb na kraji lesa, do něhož ústila pravá stezka. Ze stromů a houštin se pomalu vykulila obrovská hrouda rosolovité hmoty. Sahala až po vrcholky stromů a brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě: stromy, trávu, kameny. Tu si všimli, že v ní je celý jelen a kostry dalších živočichů.
“A tady to máme! Abychom mohli hledat útočiště, na scénu musí nejdřív přijít zlomoc kostěje, nebo jiná, to je jedno čí. Já bych teď hledala bezpečí v chaloupce, v Hostinci!” vyštěkla Liška a tahala Klaese za plášť. Loverd se rozhlížel po hořlavém materiálu, kterým by nakrmil aurán, ale nakonec vzali zavděk Liščinou radou a dali se na ústup. Z návrší pozorovali, jak obří hrouda slizu překonala cestu a odvalila se kamsi do houštin na levé straně. Pak se vrátili na rozcestí. Klaes si prohlížel sliz a byl by si z něj rád nabral vzorky, ale ostatní už na něj volali, aby se držel s nimi. Vydali se na severozápad po pravé pěšině.
Když urazili nějaký kus cesty, a tu zaslechli cosi jako chorál. Bylo to melancholicky krásné, snivé, srdceryvné. Vedrax a Klaes se a sebe podívali a přikývli. Zajímalo je, co to může být. Také toužili zjistit, kde vlastně jsou. Proto se vydali do lesa. Ostatní je následovali, nechtěli totiž zůstat na cestě sami. Přišli na kruhový palouk. Zde stál velký zástup jelenů a nyvými hlasy zpívali své elegie.
“Oplakávají své padlé druhy,” zašeptala Liška, která trochu rozumněla jejich jazyku. Pokynula čenichem, a tu si všimli, že prostředkem zástupu jelenů se táhne slizová stopa a část zpěváků chybí. Klaes si s potěšením uvědomil, že je rád, že vidí totéž, co Liška.
“Taková oddanost,” vzdychla Liška, které se vlivem jeleního zpěvu zmocnila melancholická nálada.
“Ty jim rozumíš?” zeptal se Loverd.
Liška přikývla.
“A můžeš s mimi mluvit?”
“Můžu to zkusit,” odpověděla a vykročila na palouk. Předstoupila před jednoho z jelenů a pravila: “Dobrý den, neviděl jsi Mistra Talantia? Snad tady přistál nebo havaroval se svou věží.”
Jelen se k Lišce sklonil, ale zpíval dál svou tklivou píseň, která přelévala lesem v chóru hlasů. Viděla, že ji vnímá, ale nemůže opustit zpěv, svůj nejdůležitější úkol. Vrátila se tedy ke své družině a potřásla hlavou.
“Neodpověděl. Jsou v jakémsi transu.”
Pokračovali tedy v cestě. Stromy byly stále zachmuřenější, tu a tam obrostlé mechy, lišejníky a také jakousi bílou plísní. V lese panovalo vlhko a stín, což těšilo Vedraxe, který na slunci trpěl. Tu na cestu před ně vyskočilo něco z křoví. Liška se naježila a zavrčela. “Levhart!” Vedrax tasil meč. Ve skutečnosti postava stála na dvou nohách a měla pouze levhartí hlavu. Tělo a ruce měla lidské. Byla nahá, měla na sobě jen kovářskou zástěru. V ruce třímala kladivo.
“Buď pozdraven,” pravil Loverd zdvořile.
“Ty ho znáš?” zašeptala Liška otázku.
“Ne. Ale nic jiného mě nenapadlo říct. A mimochodem – když pomyslím na ságy, tak mě kovář s levhartí hlavou a kladivem v ruce zas až tak moc nepřekvapuje. Kovář prosperuje v míru i ve válce – jako jeden z mála,” odpověděl tlumeným hlasem Loverd a bedlivě sledoval postavu na cestě před nimi. Ta pohupovala kladivem. V očích měla krutost a vraždu. Až teď si všimli, že na uchu a na krku má plíseň.
To je ta plíseň, kterou jsem viděl na Talantiově poselkyni! Stejná je na stromech kolem cesty, uvědomil si Vedrax, ale nestihl nic říct, protože kovář s levhartí tváří se pohnul a rozpřáhl se směrem k nim.
“Na další zdvořilosti asi nemáme čas,” pravil Klaes, a bez dalších okolků vystřelil na kováře ze své píšťaly. Kovář heknul a nadskočil. Pak se z jeho ran začal sypat jemný písek. Žádná krev, jen jemný písek. Po chvíli z postavy nezbylo nic víc, než hromádka písku porostlá plísní, kovářská zástěra a kladivo. A dvě Klaesovy střely.
Klaes a Verax se sklonili k pozůstatkům kováře, Loverd a Liška naopak vše pozorovali z povzdálí. Vedrax se dotkl písku rukou v rukavici. Ucítil vůni zmoklého vápence.
“V žádném případě na to nesahej holýma rukama! Tady – naber opatrně do zkumavky vzorky!” kázal mu Klaes, který nebezpečí a neznámu rád čelil analyticko-zkoumavým nastavením.
Vedrax si ji vzal. “Myslím, že to znám. Viděl jsem tuhle plíseň na těle Talantiovy poselkyně, která se proměnila v bílou vránu. Právě tak voněla. A také na tom rytíři, který se od ní nakazil.”
“Takže musíme být velmi opatrní při manipulaci s materiálem. Dej si pozor!” nabádal ho Klaes.
Vedrax opatrně vložil vzorek do zkumavky a zazátkoval ji.
Pak pokračovali v cestě.
Před nimi se rozprostírala louka. Byla na ní místa, zcela zřetelně pokrytá plísní. Louku přetínala zeď, která se vpravo i vlevo táhla až k obzoru. Zeď byla vysoká asi pět mečů a pnula se po ní ostnatá šípková růže obsypaná květy. Jejich pěšina vedla přímo ke zdi, a když se pozorněji podívali, viděli za šlahouny rostlin bránu.
“Nevím proč, ale mám z toho husí kůži. Je to jak v té pohádce o zkaženém lektvaru,” řekl Klaes a nasadil si brejličky. Udělalo mu radost, když spatřil několik osudových siločar. Ale v nastavení zaměřeném na Ignotium viděl zase jen skvrny.
“Zeď se zdá být hranicí. Pokračuje neviditelně nahoru do nebe,” oznámil skupině svá zjištění. “Zdá se, že nám nezbývá nic jiného, než jít ke zdi a zjistit, zda můžeme projít bránou.”
Opatrně našlapujíce, přešli louku a stanuli před šlahouny zarostlou bránou. V křoviscích spatřili několik mumifikovaných těl, zapletených do ostnatých větví. Těla byla pokryta plísní. Brána před nimi byla kamenná a na ní byla pečeť v podobě tváře. Tato tvář se nyní pohnula a hlubokým barytonem pronesla: “ Poutníče stůj. Promluv jednoduchou větu.”
“Otevři vrata!” řekl Loverd.
Hlava řekla: “Nyní prones rozvitou větu.”
“Neviděla jsi tady Talantia s jeho věží?” odpověděl Loverd.
“Prones rozvitou větu, která neobsahuje absurdity,” řekla hlava na bráně.
“Otevři, prosím, ty kamenné dveře,” promluvil opatrně Klaes.
“Řekni rozvitou logickou větu. Toto je příkaz,” zopakovala Hlava.
“Jsi brána porostlá trním. Chceš od nás gramatická cvičení?” řekl Klaes.
Hlava pravila: “To je gramaticky správně. Ale chtělo by to větu zcela bez poesie.”
“Jak – bez poesie?! Jazyk je plný metafor! Nelze mluvit zcela bez poesie. Věta rozvitá je věta jednoduchá, která kromě základních větných členů obsahuje také alespoň jeden rozvíjející větný člen. To jsem splnil.”
Hlava řekla: “To je správně. Nyni si zahrajeme hru. Podívejte se na zem.”
Klaes se podíval pod nohy a zjistil, že stojí na malované desce a okolo se povalují figurky. Poznali v tom nejznámější hru Tablut, proslulou v celém Qurandu – zejména v hostincích. Ometli hrací plochu a rozestavěli figurky.
“Vy budete hrát za krále,” řekla hlava, “a já za bandity.”
Klaes udělal první tah. Cítil, jak mu po zátylku stéká ledový pot. Nakonec, po mnoha tazích a drtivém boji, když mu zbýval jen poslední pěšák, se mu podařilo krále dovést do přístavu.
“Výborně, výborně,” zahlaholila hlava. “Nyní mi už jen musíte vyprávět příběh, který má začátek a konec, dějovou linii a neobsahuje absurdity. Vy jste toho jistě hodně zažili. Vyprávějte.”
Klaes a Loverd se na sebe podívali. Najednou jim došla slova. Vedrax tupě hleděl před sebe.
Příběh, který neobsahuje absurdity? pomyslel si Klaes. Vždyť celé naše putování je jedna velká absurdita. Stejně jako můj předchozí život na universitě. Nemám žádné normální příběhy.
Zavládlo dlouhé trapné ticho.
“Ehm, ehm. Tak já bych zkusila jeden příběh, který se vyprávěl u nás v Hostinci. Je z části i o mně a mých sestrách.
Hlava přikývla.
“Byl jednou jeden muž a ten měl tři syny. Tomu nejmladšímu, kterého měli za hlupáka a odháněli ho od všeho, co jen trochu zavánělo něčím rozumným, tak tomu nejmladšímu se stala následující příhoda. Jednoho rána poslali toho nejstaršího do lesa, aby tam obstaral dřevo. Matička mu zabalila do šátku pár sladkých lívanců a k tomu láhev vína, aby synáčka při té práci netrápil hlad či žízeň. Jak si tak synek vykračoval lesní pěšinou na paseku, potkal Starce, který mu popřál dobrého dne a řekl: „Dej mi kousek lívance a hlt vína, prosím.“ Ale hoch ho odbyl: „I toho ještě! Dám ti svůj lívanec a svoje víno a sám budu mít málo! Táhni si svou cestou!“ Nechal tam staříka stát a šel dál. Na pasece se pustil do kácení stromu, ale sekera mu sklouzla a ošklivě ho zranila na ruce. Vrátil se domů s nepořízenou a zmrzačený.
Druhý den se do lesa vydal prostřední syn. Také jemu zabalila matka do ranečku pěkných pár lívanců a láhev vína. Také jemu se připletl do cesty Stařec a prosil: „Dej mi ždibec lívance a doušek vína, prosím.“ Ale synek odpověděl: „I ty chytráku, dám ti svůj lívanec a svoje víno a sám nebudu mít nic! Táhni svou cestou!“ Jen co se dal do dřevorubeckého díla, vyskočila mu sekera z ruky a sekla ho do nohy. A bylo to! Vrátil se domů bez dřeva a s krvavou nohou.
Pak řekl hlupáček: „Otče, já to dřevo přinesu!“ Ale otec mu odpověděl: „Tvoji bratři umějí přiložit ruku k dílu, a přesto při té práci přišli ke škodě. Pusť to z hlavy, vždyť to neumíš!“ Ale chlapec prosil tak dlouho, až otec mávl rukou, ať tedy jde. Matička mu do ranečku mu dala koláč z popela a k tomu láhev kyselého piva. Cestou do lesa chlapec potkal zase toho Starce. Vlastně kromě stříbřitých vlasů mu zase tak starý nepřipadal. Opíral se o hůl a řekl: „Dej mi kousek koláče a doušek z láhve, chlapče.“ Chlapec odpověděl: „Ten koláč je ale jen z popela a do lahve mi dali jen kyselé pivo, ale jestli ti to přijde k chuti, tak posedíme, pojíme a popijeme.“ Tak si sedli si do trávy, pojedli toho koláče, popili toho piva a pak Stařec pravil: „Protože máš dobré srdce, pomohu ti ke štěstí. Podívej se tady na ten starý strom. Ten pokácej a vezmi si to, co nalezneš v jeho kořenech.“ A pak zmizel.
Chlapec porazil strom, a v jeho kořenech našel zlatou husu. Kdo má takovouhle husu, ten udělá díru do světa, pomyslel si a zamířil místo domů do hostince na druhém konci lesa, ve kterém chtěl trochu popít, pojíst, poveselit se a přenocovat. V tom hostinci měli tři lišky. To jsme byli my, já a moje sestry, za starých dobrých časů. Byly jsme jedna všetečnější než druhá, a když jsme uviděly husu, posedla nás zvědavost a poťouchlá chtivost, každá z nás by si ráda vytrhla alespoň jedno zlaté pírko. Když se chlapec uložil v komoře ke spánku, popadla nejstarší liška husu za křídlo, že si vyškubne pírko. Ale ouha! Zůstala přilepená na huse. Moje sestra jí chtěla pomoci, ale přilepila se také. A mě nenapadlo nic lepšího, než je chytit a to byla chyba. Zlatá husa nás držela jako… no jako lepidlo.
Ráno chlapec vstal, vzal husu a vydal se na další cestu. Nás ubohých lišek, které k ní byly přilepené, si nevšímal. Snad proto, že to byl skutečně hlupák. Nedělal si z ničeho nic. Prostě šel a prozpěvoval si, že udělá díru do světa! Na cestě mezi poli pak potkal arkinského kněze; ten, když viděl to směšné procesí, zvolal: „Styďte se, Lišky!“ A popadl mne za ocas, ale sotva se mne dotknul, také se přilepil a musel utíkat s námi. Když jsme pak potkali dva sedláky s motykami, kněz na ně zavolal, ať mu pomohou. A ti se také přilepili. A tak to šlo dále až k velkému městu.
Konečně jsme přišli do velkého města, kde panoval král a ten měl dceru. Dívka to byla krásná, ale ještě nikdy se neusmála. Král dal rozhlásit, že kdo ji rozesměje, dostane ji za ženu. Chlapec o tom nic netušil, ale náhodou přišel se svým procesím zrovna před zámek. Chlapec vpředu, pod paží drží husu, která září jako samo slunce, a za nimi klopýtalo procesí podivných lidiček, tři lišky, arkinský kněz, dva sedláci, co se marně oháněli motykami a za nimi ještě několik dalších přilepených náhodných kolemjdoucích, většinou lidí, co se k tomu přimotali, protože chtěli nezištně pomoci tomu knězi. Princezna to viděla z okna a smála se tak hlasitě, že nebyla k zastavení a všichni to viděli a slyšeli.
Král měl nyní dát chlapci svou dceru za ženu, ale nebylo mu to po chuti. A tak tomu chlapci řekl, že musí nejdříve vypít celý jeho sklep vína. Doufal, že se ho tak zbaví. Chlapec mávl rukou – co je to za krále, když neplní sliby a vymýšlí si nesmysly?
“Kašlu na to, jdu domů.”
A šel. Cestou nás i s celým procesím zanechal v Hostinci, kde měl Hospodin plné ruce práce z nás to přilepení sejmout. Zlatou husu máme dodnes vystavenou za barem. Ale příběh pokračoval dál – chlapec se později do Hostince vrátil, aby nám vše vypověděl. Protože kdyby nás Lišek nebylo, nebyl by ani příběh. Poslouchejte, jak to bylo dál.
Cestou lesem, zrovna na tom místě, kde předtím potkal Starce, seděl na pařezu chlap a naříkal. Chlapec se ho zeptal, co že ho trápí a chlap mu odpověděl: „Ale, mám žízeň jako trám a k pití nic. Vodu nesnáším a sud s vínem jsem už vyprázdnil, ale co je to taková kapka pro mne?“
„Tebe mi seslalo samo nebe!“ řekl chlapec: „Pojď se mnou a uvidíš, že žízeň uhasíš.“ A zavedl toho pijana s sebou do královského sklepa a za jedinou noc vypili všechno víno. Chlapec si otevřel jedno Lorinské a zbytek vypil pijan sám. Sklep byl prázdný. Chlapec předstoupil před krále a žádal si nevěstu, ale král se ošíval. Že mu svou dceru dá, jen když sní celou horu chleba.
Chlapec mávl rukou – co je to za krále, když neplní sliby a vymýšlí si nesmysly?
“Kašlu na to, jdu domů.”
Cestou lesem, právě na tom místě, kde předtím potkal Starce, seděl na pařezu chlap, co si zrovna pevně obtahoval břicho řemenem a vzdychal. „Snědl jsem plnou pec chleba, ale to mi jen vydráždilo chuť, tak si stahuji žaludek, jinak snad od hladu umřu.“ Chlapec jedlíka vzal, že ať jde s ním, že se nají dosyta. Na zámku zatím nechal král navozit mouku z celé země a z té museli napéct horu chleba. Chapec s jedlíkem se do ní pustili a za jedinou noc nezbyla z chleba ani kůrka.
Chlapec předstoupil před krále a žádal princeznu, ale král měl po ruce další vytáčku, prý ať si ženich pro princeznu přijede v lodi, co umí plout po vodě i po zemi a létat ve vduchu.
Chlapec mávl rukou – co je to za krále, když neplní sliby a vymýšlí si nesmysly?
“Kašlu na to, jdu domů.”
Cestou lesem seděl na pařezu ten Stařec s bílými vlasy, a ten mu tu loď ještě téže noci vystavěl. A v ní si chlapec připlul – přijel – přiletěl pro princeznu. A pak už byla svatba. Hádejte, kde byla svatební hostina? U nás Hostinci u tří lišek, samozřejmě. Ten stařec na ni také přišel. Říká se že to možná byl jeden z Osmi, možná sám Suvarna. To byly staré dobré časy.”
Liška dokončila vyprávění a chvíli bylo ticho.
Pak hlava na bráně řekla: “Hm. Je s podivem, že zvíře dokázalo vyplodit příběh, kdežto lidé nikoliv. Nebylo to vyprávění zcela prosté absurdit, ale v tomto případě je absurdita vlastně podstatou lidové pověsti. Budiž. Vypadá to, že nejste nakažení. Šlahouny růží vás ještě zkontroluji. Pak budete moci vstoupit do Svittynisu.”
“Svittynis! Tam máme namířeno!” zvolal Klaes.
Brána se skřípěním otevřela. Spatřili před sebou bíle dlážděné ulice a podsadité červené domy porostlé břečťanem. Zavál na ně chladnější vzduch se zvláštní kořeněnou vůní.
“Vstupte!” rozkázala hlava.
“Zdá se, že to je opravdu Svittynis,” hlesl Loverd, když prošel branou. Na obzoru, pod zvláštními okrovými mraky, viděl hory. Liška proběhla lidem pod nohama. Klaes vstoupil a překvapeně se rozhlížel. Na různé vůně a pachy byl z laboratoří zvyklý. Místní vzduch byl skutečně cítit zvláštně.
Když chtěl branou projít Vedrax, šlahouny růží se vymrštily a přitáhly ho k sobě. Vedrax hned tasil meč a začal se jím ohánět, ale růžové úponky ho sevřely pevněji, až mu z míst, kde ho svíraly, vytryskla krev.
“On je nakažen!” zaburácela brána. “Nesmí vstoupit!”
“Musíme ho zachránit!” zvolala Liška a rozběhla se nazpět.
Loverd se obrátil k hlavě. “Můžeme se pokusit ho vyléčit? Tady před branou rozdělám posvátný oheň a očistím ho. Nezavírej před námi dveře, prosím.”
“Dobrá. Ale dej mi své slovo, že se nepokusí vstoupit, pokud nebude seznán zdravým,” pravila hlava.
“Máš mé slovo,” řekl Loverd a zavolal na ostatní. “Pomozte mi sbírat kameny a dřevo. Rozdělám posvátný oheň.”
“Jaký oheň?” řekl Vedrax.
“Posvátný oheň Auránu. Tím tě očistíme,” odpověděl Loverd a v očích měl podivný třpyt.
“Zřejmě na tobe ulpěla ta plíseň, když jsi zkoumal pozůstatky toho kováře, pamatuješ?” připomněl Vedraxovi Klaes. “Říkal jsem ti, ať na to nesaháš.”
Loverd navršil malou hranici a za zpěvu posvátných písní vykřesal oheň. Klaes sundal pomocí kleštiček Verdaxovi jeho rukavice a vhodil je do plamenů. Zahořely zelenomodrým plamenem.
“Teď ruce. Projeď jimi plamenem. Možná to bude trochu bolet, ale bolest je jen v mysli a ty jsi rytíř, takže to vydržíš.”
“Aurán?!” vytřeštil oči Vedrax.
“Ano, není jiná možnost,” řekl s úsměvem Loverd. Vedrax se zaťatými zuby vložil ruce do plamenů. Vykřikl. Když ruce vytáhl, bál se na ně podívat. Měl za to, že budou seškvařené na živé maso. Ale nebylo tomu tak – kůže byla zcela neporušená. Jen manžety rukávů byly poněkud sežehlé.
Loverd nechal oheň dohořet a pak na něj naskládal kameny. Opět zazpíval posvátnou píseň díků. Pak zavedli Vedraxe do brány. Tentokrát růžové šlahouny nechaly rytíře vstoupit.
Byli ve Svittynisu.
