[zapsala Johana Passerin]
Soumrak dohasínal a schodiště před nimi tonulo v šeru. Za jejich zády se rozhořívala světla města. Chrámová hora plála světly poplachu. Ozval se hvizd a sršící červeno žluté světlo vylétlo k nebi a zmizelo v nízkých oblacích. Instinktivně se přikrčili.
“Klaesi, co to je? Ty jsi znalec hvězd.” zvolal Jarn.
Klaes si nasadil brejličky a to, co viděl, ho znepokojilo: “Zdá se, že to udělal ten archont, ta křičící orlí bytost,” odpověděl pochmurně.
“To je neblahé znamení,” řekl Jarn.
“To tedy je,” přisvědčil Klaes. “Pátrá po nás. Musíme se dostat za hranici tohoto kráteru.”
Spěchali tedy po schodišti vzhůru. Viděli, že se cesta větví. Před nimi se tyčila baňatá stavba Observatoře s kupolí z barevného skla, která s ubývajícím světlem začala zářit. Klaes, který měl pořád nasazené brejličky, si všiml, že z toho domu vychází vlákna osudu.
“To není obyčejná stavba. Je silně svázaná s osudovými úradky a raději bych se jí velkým obloukem vyhnul,” varoval své přátele.
“To bych udělala i já. Padá tma a to je v náš prospěch. Pojďte!” zavelela Lovkyně a vedla družinu severním schodištěm.
Když byli asi sto padesát mečů od okraje, ozval se z Chrámové hory uširvoucí výkřik a odrážel se ozvěnou od stěn kráteru. Jarn a Liktor padli tváří k zemi, ostatní se přikrčili. Liška skočila do křovisk kosodřeviny, která rostla po stranách cesty.
“K zemi, blázni,” vykřikl Jarn. “Ta ozvěna je jako hlas netopýra, když v noci vykřikne a loví. Když se nás ten výkřik dotkne, donese o nás archontům zprávy!”
“Je to prostě poplašný výkřik. Jak by se nás mohl dotknout?” podivila se Daran, když zvuk pominul.
“To ti vysvětlím jindy. Obávám se ale, že se nás dotknul a že jsme prozrazeni. Prchejme!” zvolal Jarn, zvedl se a chvátal do kopce. Okraje kráteru zubatě čněly oproti šeravějíci rudé obloze. Tu se tam objevila dvě světla; přehoupla se přes okraj a zamířila k nim.
“Pochodně!” sykla Lovkyně a zastavila družinu. Rozhodli vrátit na rozcestí a jít druhým schodištěm. Ale po chvíli spatřili, že druhá z postav jde dolů jejich cestou. Ta první sestupovala severním schodištěm.
“Jsme obklíčeni!” zaklela Lovkyně.
“Schovejme se!” řekla Daran a už strkala své druhy do úkrytu v houštinách. Liška se přikrčila a čenichala. Cítila zvláštní závan: vrstvu lidského pachu, zřejmě oblečení. Tento pach byl starší. Pak cítila pachy, které byly v Chrámové hoře a nejsilnější byly tehdy, když se otevřela kupole a do misek stolovníků kanula rudá pěna. Tu Liška tehdy neochutnala, ale podle pachu věděla, že by to na ni bylo příliš silné, omamné a strhující. Nic pro lišky. Byla to vůně nelidské bytosti, pach života jiného druhu, pach života z jiné větve, než která vykvétá zde na Qurandu. Vůně, kterou nyní zachytila, byla této vůni podobná, ale byla čerstvá a nedávno narozená, plná divných šťáv a feromonů. Zatočila se jí hlava z toho pachu, zaplavily ji obrazy jiné oblohy, vidění měst s jinou zvířenou podobnou šnekům a s jinou květenou, podobnou houbovým lesům.
Zalapala po dechu a tiše to sdělila svým lidským společníkům.
Jarn si vytáhl kouzelný šátek. Světlo se blížilo. A když bylo na jejich úrovni, zastavilo se.
“Já vás slyším dýchat, přátelé,” řekl klidný a docela příjemný hlas. Než stihl kdokoliv něco udělat, Jarn vystoupil z úkrytu. Před sebou v jasném svitu pochodně viděl Meltického kněze v masce. Jednu ruku měl položenou na srdci, ale na masce měl odstín krutosti. Přesto šel Jarn blíž. Lišaj ho následoval. Když byl Jarn od kněze vzdálen dva meče, vrhl na něj svůj vyšívaný šátek a vyřkl vázací formuli. Ale kněz, jako by byl nadán nadlidskou vnímavostí, lehce uskočil a máchl pochodní. Šátek vzplál a na zem dopadly jeho hořící útržky.
“Lišaji, znehybni ho!” zvolal Jarn překvapeně.
Lišaj chytil kněze a Jarn se ho dotkl svou černou rukou. Chtěl nad ním převzít kontrolu. Fyzicky se ho sice dotkl, ale jeho ruka jako by promáchla jinam. Před očima mu probleskl vhled do jiného světa, obydleného bytostmi na hranici známých kategorií. Otevřela se před ním halucinace plná hvězd, neznámý typ podivnosti. Pocítil nostalgii, smutek a blízkost smrti. Byl hluboce zasažen a neschopen cokoliv říct nebo udělat. Kněz se bez obtíží vymanil z Lišajova sevření.
Liška se vzpamatovávala z omámení tou neznámou vůní. Zamrkala a pohlédla na něj. Byl tu značný rozpor mezi tím, co viděla a co cítila. Ten člověk se jí vlastně svým způsobem líbil a nechápala, proč na něj Jarn s Lišajem útočí.
V tom Lovkyně vystoupila z houští, postavila se mezi Jarna a kněze a zvolala: ”Dost! Počkejte! Nazval nás preci přáteli!” Obrátila se ke knězi a oslovila ho: “Kdo jste? Už jsme se někdy potkali?”
Kněz si oprášil oděv a pravil: “Mé jméno je Iskian a já i vy jsme přece uctívači pána Ogdoada. Potkali jsme se na hostině. Proto jsem vás nazval přáteli.”
“Proč jste šel za námi?” zeptal se Klaes.
“Protože jste odešli bez rozloučení,” odpověděl kněz.
“Máme důležité poslání a proto pospícháme. Proto jsme se nemohli déle zdržet. Mohl byste nám laskavě ukázat cestu?” Rekl Klaes.
Mezi tím z opačné strany přišel druhý kněz s pochodní.
“Kam pospícháte?” otázal se Iskian.
“Do Xalgonu,” odpověděl Klaes.
“Á… do Xalgonu,” pokýval hlavou kněz a vykročil po schodišti vzhůru.
Lišaj pomalu přišel k sobě a ve snaze splnit úkol, který dostal predtim od svého pána, se za ním vrhl. “Počkejte, stůjte! Konzul Saguin řekl, abyste zastavil.” Pokusil se kněze chytit za ruku. Ten před ním ustupoval a pochodeň držel napřaženou před sebe.
Jarn se na to díval skoro lhostejně. Pořád ho ovládal podivný smutek, svým způsobem dojetí a soucit: tohle je utečenec z místa, které už není. Nemůže se vrátit domů. Pak přišel k sobě. “Zadrž, Lišaji. Možná se můžeme dohodnout.” Lišaj se okamžitě zastavil.
“Jaké jsou vaše úmysly?” zavolal Jarn na kněze.
“Můj pán nám přikázal odvést vás do Observatoře,” odpověděl kněz.
“Tam ale nemáme v plánu jít. Nemůžeme se už zdržet ani trochu,” opáčil Jarn.
“Ale náš pán si přeje, aby jste se šli do Observatoře podívat,” naléhal kněz.
“Ale náš pán ne!” vložila se do hovoru Daran.
“Kdo je váš pán?” otázal se znepokojeně Iskian.
Daran vrhla pohled na Jarna. Ten zavrtěl hlavou.
“Promiňte. Pospícháme. Určitě se přijdeme podívat jindy,” řeka Lovkyně medovým hlasem.
Kněz vzdychl a vydal se cestou nahoru, kde na hraně kopce svítila barevná kopule Observatoře. Jarn se ohlédl a přelétl pohledem své přátele. Neviděl Lišku. “Hej, Liško! Liško, kde jsi? Ty víš, jaké jsou cesty osudu a znáš věci, které se dějí a teprve se mají stát. Co je před námi?”
Liška vylezla z křoví a oklepala se, až se jí srst naježila a zatřpytila: “Ta vůně, ta vůně je příliš divná. Žádná z cest před námi není bez nebezpečí.”
“Mluv, Liško, řekni co cítíš! Kterou cestou se máme dát?”
Liška přivřela oči a zvláštně monotónním hlasem pronesla:
“Za bránou levou Orel se raduje,
dravec rád pojí zas čerstvý pokrm,
krev prýštící z rány pokropí práh
a v chrámu zas král na roh svůj zaduje.
Když uhneme vpravo, utečem branou,
ukážou se nám údolí úzká,
únava úsilí i úkol udusí
a šelmy se dívají úkosem stranou.
“Brr,” otřásla se Daran.
“Zní to opravdu tak, že ani jedna z těch cest nevěstí nic dobrého. Ta druhá však působí o něco méně beznadějně. Pojďme tudy!” řekla Lovkyně a ukázala na schodiště, vedoucí od světelné kupole Observatoře. Kněz je kupodivu nenásledoval, šel si svou cestou. Spěchali, až dorazili na vrchol. Obrátili se a rozhlédli se: po okraji kráteru vedla dlážděná cesta obehnaná zídkou. V pravidelném rozestupu asi sto padesáti mečů od sebe tam stály strážní věžičky a v nich hořely lampy. Po pěšince se pohybovaly postavy ve vojenských stejnokrojích. Jejich halapartny se matně blýskaly ve světle pochodní. Družina se rychle stáhla zpátky do stínů.
“Čekají na nás! Kněží jim o nás řekli. Proto nás nechali jít!” zavrčel Klaes a opatrně vykoukl. Asi patnáct mečů od nich viděl skupinu ozbrojenců v šupinovém brnění a v pláštích. Na maskách měli znak kruhu proťatého v horní části svislou linkou. Uprostřed kruhu byla tečka.
“Co takhle zkusit nějaké tvoje čáry?” nadhodil Klaes a žďuchl Jarna loktem.
“Najednou jsem vám dobrý!” odfrkl si Jarn. “Kdybychom byli v tunelu a jeli mým vozem, nic takového by se nestalo!”
“Vrátit se k vozu nebylo možné,” odtušil Klaes.
“Pssst! Blíží se sem skupina stráží! A jde sem kněz!” oznámila Sunva. “Jediná možnost je – útěk! Teď!”
Klaes jí dal za pravdu. Na pokyn Lovkyně vyskočili z dolíku a přeběhli cestu. Přeskočili zídku na druhé straně. V matném světle strážních věží před sebou viděli mírně se svažující kamenitý kopec. Pádili dolů, co jim síly stačily. Kupodivu nikdo neupadl. Za sebou slyšeli dusot a chřestění, křik a hrubé volání, jak se obě skupiny stráží daly do běhu. Pak i tlumené žuchnutí a třesk, jak jeden z pronásledovatelů zakopl.
Asi po dvou stech mečích zběsilého úprku najednou Sunva, která běžela v čele, ucítila pod nohama řídké bahno. Měla pocit, že vběhla do potoka. Zabořila se do toho až po kolena. Cítila zvláštní zápach a vnímala, jak se jí hustá vazká tekutina pomalu a slizce otírá o lýtka. Ostatní se zastavili, protože je varoval Sunvin výkřik a zaklení.
“Daran, posviť!” zvolala.
Daran se obrátila proti svahu a foukla do Machuznatarovy hole. Plameny vyšlehly nad hlavy pronásledovatelů. To je na okamžik zarazilo. A Sunva viděla, že stojí v jakési strouze, kterou teče z kopce šikmo dolů narůžovělá tekutina. Vířila, pěnila a klokotala. Sunvě se zvedl žaludek a rychle se vydrápala na druhý břeh, kde se snažila skákáním a dupáním ze sebe setřást tu tekutinu. V žádném případě neměla chuť na to sáhnout rukama.
“Přeskočte to! Je to asi jen dva meče široké!” zvolala na své přátele, kteří na opačném břehu s obavami pozorovali blížící se stráže. Neváhali ani vteřinu, rozběhli se a skočili. Pádili dál. Za sebou po chvíli slyšeli dvojí žbluňknutí. Dva z pronásledovatelů nezvládli ve své zbroji skok, a spadli do kanálu.
Utíkali tmou. Kolem přibývalo trnitých keřů a nízkých stromů, haluze je chytaly za oblečení. Klaes vytáhl za běhu z batohu dvě pochodně a zvolal: “Daran! Oheň!”
Daran je zapálila jemným fouknutím do Machuznatarovy hole. Nyní viděli lépe na cestu, ale také byli zřetelnějším cílem pro své pronásledovatele, kteří se drželi stále za nimi. Co když budou střílet? pomyslela si Sunva, která nesla jednu pochodeň a běžela v čele. Pak si uvědomila, že to mohli udělat už dříve, dokud byli v dohledu strážních věží. Chtějí nás dostat živé a nezraněné.
Pak před sebou spatřili les. Zaradovali se. Vběhli mezi stromy. V tu chvíli jim nad hlavami zahvízdaly šípy. Přikrčili se k zemi. Ale pak si uvědomili, že všechny šípy letěly vysoko. Nebyly určeny jim. Ohlédli se. Země těsně pod nohama jejich pronásledovatelů se ježila šípy. Nad hlavami jim prosvištělo další hejno zlostně hvízdajících opeřeců. Opět se zabodly se do země před vojáky. Opatrně se dali do pohybu, uhasili světla a plížili se mezi stromy kupředu. Byli zmatení, ale věděli s jidtoutou, že ten, kdo střílel, jim nechtěl ublížit. Po chvíli před nimi zablikalo světlo a ozářilo nos a bradu člověka. Před nimi stál někdo bez masky!
“Odložte okamžitě masky!” rozkázal hrubý hlas patřící tomu muži.
Velmi ochotně si sňali masky a vydechli úlevou. Přece jen utíkat se zakrytým obličejem bylo namáhavé. Muž pozvedl lucernu a když si důkladně každého prohlédl, řekl: “Pojďte za mnou, pokud chcete žít.” Sám zůstával ve tmě. Viděli jen, že má na sobě lesní kazajku, plášť a vysoké boty.
“Půjdeme rádi. Ale řekněte nám, komu vděčíme za záchranu?” řekla Daran.
“To se brzy dozvíte,” odpověděl muž a vykročil. “Já jsem jen průvodce. Musíme se dostat do bezpečí, tam, kam moc vládců Altzinu nedosáhne.” Jeho hlas byl přísný a nestrojený. Podle šelestu a dalších zvuků tušili, že kolem jsou další lidé. Následovali ho bez dalších otázek. Přinejmenším v Lovkyni vyvolali ti lidé důvěru.
Kráčeli lesními pěšinami a zvířecími stezkami, svažujícími se mírně dolů. Asi po dvou hodinách stanuli na vlhkém písku u žbrblajícího potoka, a pokračovali hlubokým lesnatým údolím mezi dvěma skalnatými kopci. Les se změnil v prales. Cítili vlhkou vůni hub a tlení, a slyšeli zvuky nikým nenavštěvovaného lesa, divočiny patřící jen sobě samé. Vyšel měsíc, takže viděli, že kromě muže, který je vedl, s nimi jde ještě pět jeho družiníků. Cesta byla úzká, ale udržovaná. Pozdě v noci se před nimi otevřela mýtina. Na ní stálo osm dřevěných patrových domků, zdobených ornamentálními řezbami. Vzory byly podobné těm v Altzinu, jen hranatější, trochu více divošské. Za chalupami byla ve skále prasklina.
Průvodce je vedl do nitra skály. Byly tam síně, spoře osvětlené lucernami, vysoké klenuté chodby, můstky přes pukliny, pod nimiž slyšeli šumět vodu, a nakonec síň, obložená dřevem a zdobená ornamenty podobnými těm, jaké viděli venku. Uprostřed v železné míse žhnuly uhlíky a matně osvětlovaly dvě postavy, sedící v křeslech. Asi čtyřicetiletý muž byl oblečen podobně jako jejich průvodce, v lesním oblečení. Jediným znakem jeho důležitosti byla kápě lemovaná kožešinou a vyšívaný opasek. Vedle něj seděla šedovlasá žena, dva stříbrné copy měla spletené kolem hlavy a propletené stuhami, vzadu tvořily drdol. Měla na sobě prostou lněnou tuniku, splývající až na zem. Nahé paže měla ozdobené náramky a šíji honosnými náhrdelníky. Byla na světě více než sedmdesát zim, ale stále byla důstojná a vzpřímená.
Jejich průvodce se jim uklonil a pozdravil je. “Má paní, můj pane! Tohle jsou ti, kvůli nimž bylo ve městě tolik rozruchu.”
Žena vstala a pozdravila příchozí. “Vítejte v pravé Meltice. Já jsem Iknelia a toto je můj syn, Ihuanok. Z povzdálí sledujeme, co se děje ve městě zrádců. Usoudili jsme, že bychom si s vámi rádi promluvili o tom prokletém městě zrádců a o dalších věcech.”
Klaes překvapeně opětoval její pozdravy.
Lovkyně se obřadně uklonila a pohlédla vládkyni do očí. Jelikož vedla družinu na útěku, měla pocit, že by se měla ujmout slova jako první. A také cítila blízkost k tomuto lesnímu lidu.
“Já jsem Lovkyně z Maghonu ve Svobodné zemi, kde les byl mým domovem. Jsme dlouho na cestě a prošli jsme mnohá nebezpečenství. Děkujeme vám za záchranu.”
Iknelia se blahosklonně usmála.
“Netušila jsem, že existuje něco jako pravá Meltika,” pokračovala Sunva. “Co je pak to město, odkud jsme odešli?”
“Dozvíte se to,” řekla Iknelia a dala pokyn, aby hostům přinesli sedátka. Všichni si sedli, kromě Lišaje, který zůstal stát vedle svého pána, jak bylo jeho zvykem.
“Řekněte nám nejdříve svá jména, a kam cestujete,” vyzvala je vládkyně.
Jako první promluvil Klaes. “Jsem Klaes Ravit, vědec z Yllerské Univerzity. Máme namířeno na sever, a naše cesta je, dalo by se říci, vědecko výzkumného charakteru.”
“Moje jméno je Daran, a pocházím z Arkonu,” prohlásila hrdě arkinka.
Jarn vyskočil ze židle, jako by se nemohl dočkat, až přednese své verše. A opravdu:
“Hostitelé z pravé Meltiky,
nebudu dělat okliky.
Jsem Jarn z Morušnice
a rád vám povím ještě více:
o městě, kde se pod maskami,
skrývají tváře a kde chrámy
obývá orel ostrozraký
o tom vám ochotně povím taky,” pronesl zpěvně a pak se uklonil.
Lišaj byl zmaten. Takhle svého pána neznal. Naštěstí zachytil Jarnovo mrknutí. Aha, takhle se ta hra hraje, dovtípil se Lišaj a napodobil Jarnonu poklonu. Pokusil se také o neumělý rým: “Já jsem Lišaj z vlaku a doprovázím jeho ruku.”
Liška vstala, oklepala se, dlouze zívla a pak zdvořile pronesla: “Dobrý večer. Já jsem Hospodinova liška.” Pak si zase lehla pod Sunvino sedátko a schoulila se do klubíčka. Nebyla si jistá, zda v této končině znají Hospodina a jeho Hospodu, ale bylo jí to jedno. Byla unavená a toužila po odpočinku. Iknelia zamrkala a zvedla obočí. Lišku, která mluví, tady ještě neměli. A o Hospodinovi vskutku neměla ani ponětí.
Klaes si mezi tím v rychlosti snažil vybavit vše, co věděl o Meltice: Meltika byla vystavěna základech starších říší. Meltikové, stejně jako ty dřívější kultury, uctívali bytost pod horou, a přinášely jí lidské oběti ve snaze zajistit trvání světa. Proto Meltika neustále vedla drobné války se sousedními zeměmi, aby mohla zajatci krmit své bohy. Pak začali uctívat archonty, kteří vyžadovali méně obětí… Masky, kde se vzaly masky? To byla snad nějaká starovezanská tradice. “Promiňte mi mou nevzdělanost, paní,” řekl, “naše země není daleko od vaší, ale nikdy jsem neslyšel o tom, že jsou ve skutečnosti dvě Meltiky. Altzin jsme znali jako hlavní město národa, který si tváře zakrývá maskami a odhalenou tvář považuje za nestoudnost. Prosím, objasněte nám to. Proč nazýváte Altzin městem zrádců? A jak to, že vy masky nenosíte?”
“Chceš toho vědět hodně najednou, mladíku,” usmála se trpce Iknelia. “Masky jsme kdysi nosili také. Ve chvílích významnosti – o svatbách, slavnostech, při obřadech, protože masky zachycují věčnost a neměnné pravdy, protože odrážejí příběhy bohů a hrdinů. Jenže pak se někteří rozhodli zasvětit okamžikům věčnosti celý život. Masky neodkládali už ani ve všedních chvílích. Každý okamžik se stal věčností. Pak – nikdo neví jak – tu najednou byli Turan a Ogdoas. Byly postaveny pagody a hlavně byla postavena ta prokletá budova se skleněnou kupolí. Tehdy se vše změnilo. Víte, ne všichni pod maskami jsou lidé. Vypadají jako lidé, ale lidmi nejsou. A proto nazýváme Altzin městem zrádců.
Náš praotec jednou odkryl jednomu … tvář a tam nebyla tvář. Zalekl se a odvedl nás. Tehdy založil Cestu návratu. Už po 16 generací jsme odděleni. Máme stále ve městě své zvědy – není to těžké je tam mít. Mezi pravými a nepravými Meltiky je křehká rovnováha. Víme že nás nemohou nahradit všechny. Je tady bytost starší, než Turan a Ogdoas, a ta střeží Chrámovou horu. Tu uspokojí jen duše skutečných Meltiků. Kdyby skuteční Meltici byli vyhubeni, tak by hora žhavého kamene zaplavila svět. A oni, říkáme jim pozvaní hosté, to vědí také. Ale nevíme, kdo je pozval, ani – jak by se mohla vláda věcí vrátit do rukou skutečných Meltiků. Vedeme s nimi drobné války. Bojí se na nás zaútočit, protože kdyby nás vyhubili, rozhněvalo by to Prastarou, která dlí pod Chrámovou horou. Ani my nebereme jejich životy bez rozvahy.”
“Děkuji, moudrá Iknelie, za tvé ponaučení,” poděkoval jí Klaes.
“Nemáš zač. Nyní bude řada na tobě, abys mluvil. Tušíme, že jste viděli věci, které nikdo z našich zvědů zatím neviděl. Doufáme, že přiložíte svá závaží na misky vah.”
