Altzin

[zapsala Johana Passerin]

zpět na seznam kapitol

1. část

Meltická metropole Altzin byla rozložena po obvodu kráteru. Ty nejdůležitější  budovy byly však ve středu kráteru na hoře, kterou spojoval s okrajem štíhlý most. Meltikové, kteří za všech okolností nosili na veřejnosti masky a na sousední národy pohlíželi jako na nahaté barbary, si nyní zvědavě prohlíželi cizince. Podle všeho to byly dvě ženy, tři muži a jedno rezavé ochočené zvíře, které nebylo na vodítku. Masky mužů se jim zdály neobvyklé – měňavé a třpytivé. U mostu byla cizincům obřadně nabídnuta nosítka a byli dopraveni do paláce, do mramorem obloženého budoáru, který sloužil jako lázně i hosinské pokoje.

“Nejdříve ze všeho je pro vás připravena koupel. Smyjete ze sebe prach bitvy, odpočinete si, a zítra vás čeká hostina na oslavu našeho vítězství,” pravili sloužící. Ukázalo se, že pro každého je připravena jeho vlastní lázeň i s obsluhou. Na muže čekali dvě dívky a jeden jinoch a u žen naopak – dva jinoši a jedna dívka. Mladí lidé neměli masky jako dospělí, jen škrabošky. Jarn si začal prozpěvovat a natěšeně spěchal do své komnaty. Lišaj ho následoval. Klaes odmítl doprovod jinochů a dívek. Uvědomil si, že má u sebe Elixír, a bál se, že mu vezmou šaty a jeho tajemství se prozradí. Snažili se ho přesvědčit: “Co je to za zvyky, přece neodmítnete naši pohostinnost a nebudete se mýt sám!”

“Víte, vy máte masky a být bez masky je neslušné. A pro nás je zase velmi neslušné koupat se v něčí přítomnosti,” pokusil se vysvětlit Klaes a vešel do své koupelny. Jinoch a dívky zůstali zklamaně stát přede dveřmi. Děvče začalo hladit Lišku, která se prozatím rozhodla tvářit se jako zvíře. Zvířata se nekoupou. Nechala se chvíli hladit a pak se posadila před Klaesovými dveřmi.

Jarn si nechal donést 100 loktů provazu a s hedonistickým výrazem na tváři vstoupil do lázně. Lišaj se postavil vedle a na vše tiše dohlížel. Nabídku koupele a masáže s díky odmítl. Zato Jarn se nechal svléknout, drhnout, mýt a masírovat. Když se ho zeptali, zda mu mohou sundat masku, souhlasil. Ale dřív, než mu ji stihli sejmout, nechal masku rozplynout a vsáknout do očí. Kupodivu je to nezaskočilo. Dopřáli mu masáž tváře, uší a vlasů, jakou ještě nikdy dosud nezažil. Hýčkali každý kousek jeho těla.

“Výborně,” řekl spokojeně Jarn. “A teď se k vám přidám. Jsem tkadlec a nyní přecházím do pavoučí formy tkalcovství.” Pak vzal provaz a utkal složitou pavoučí síť, eroticko-estetickou kreaci. Hocha i děvčata do té sítě vetkal a po zbytek večera v ní lezl sem a tam a obcoval s nimi. I Lišaj se nakonec vykoupal a odpovídajících otvorů doléval víno a olej.

“Chtěl bych, aby je tady ráno takhle našli,” řekl spokojeně Jarn.

“Jak si přejete, pane,” řekl Lišaj a podal mu víno.

Mezitím Daran ve své koupelně také dostala masáž od svalnatých mladíků a rozkošné dívčiny. Trvalo jim déle, než ji uvolnili, ale poddala se jejich dokonalé péči se vším všudy. Pak ji uložili do postele. Ani Lovkyni se nevedlo jinak. Svlékla se bez zdráhání, ale nakonec také skončila ve vášnivém obětí svých pečovatelů, kteří ji zahřívali svými těly. Když byla péče u konce, jinoši se uklonili a odešli. Dívka zůstala, aby poklidila a nachystala Lovkyni víno u lůžka. Posbírala ručníky. Sehnula se k Sunvině lůžku a zašeptala jí něco do ucha. Lovkyně sebou trhla. To, co slyšela, ji dokonale probudilo: “Dejte si pozor! Zítra po hostině, při další koupeli jsou rozhodnuti se vás zbavit. Paní Akali vám vzkazuje, že nejlepší čas pro odchod je před začátkem koupelí, kdy dochází ke střídání stráží. Vchod najdete u obětní pagody. Ve východní stěně jsou pod plastikou orla skrytá dvířka. Sejdete pět pater dolů, dveřmi vlevo a opět vlevo a poběžíte co nejrychleji chodbou na západ. Na cestě by ‘shodou okolností’ neměl být žádný strážný. To je vše. Doufám, že mi rozumíte, paní.”

Překvapená Lovkyně přikývla. “Ale co náš vůz?” zeptala se.

“Akali se obává, že se k němu nebudete moci dostat. Jediná cesta k vozu vede po mostě směrem na východ, hlavní přístupové cestě k paláci, a tam se to hemží strážemi.”

“Víte, kudy se dostaneme ven? Ne zpátky do podzemních štol, ale ven, na čerstvý vzduch?” vyzvídala Sunva.

“Pokud byste nesešli až do pátého patra dolů, ale jen do druhého, najdete nalevo mříž, ta bývá obvykle odemčená. Tudy se dostanete k jezeru a na západní kraj Altzinu. Ale tam budete během útěku více vidět a nevím, jestli nenarazíte na náhodnou hlídku…” Pak děvče posbíralo věci a kvapně odešlo.

Rozbřesk byl ohlášen táhlým zvukem lastury, které připomínalo nářek obětovaného býka. Přinesli jim nové šaty. Někteří je s díky přijali, jiní zarputile oblékli své cestovní oděvy a přes to si přehodili meltická roucha. Shromáždili se v centrální místnosti na bohatou snídani. Dorazil naparáděný ceremoniář v pestrobarevné masce vyjadřující slavnostní náladu a pronesl řeč: “Archón a Archúsa vás dnes přijmou. Je to velmi vzácná příležitost poklonit se mocným vládcům naší země. Pak budete poctěni hostinou u generála Medgase a velitele stráže Iskiana…” Ceremoniář řečnil poměrně dlouho. Po jeho odchodu snídaně pokračovala v poněkud volnějším stylu. Jarn se s Lišajem bavil o kultu, který se šířil za časů uvedení Lišaje do služby: Horonzon a Noznoroh. LIšaj o nich měl jen encyklopedické znalosti: je to kult, který se objevili v hlubinných městech… osvoboditelé božstva Archontů, o nichž se říká, že jejich moc tkví v tom, kolik mají tváří…

Lidé se začali hlasitě bavit a korzovat kolem stolů. Lovkyně toho využila k soukromému rozhovoru s Klaesem. 

“To děvče, co mě včera koupalo, mi vyřídilo vzkat prý že od Akali: že prý nás chtějí zabít! Má se to stát dnes večer po koupeli. Řekla mi, že před večerní koupelí se máme ztratit. Poradila mi, kudy máme utéct.”

“Ajaj. Toho jsem se obával. Jarn mi svěřil, že z rozhovoru s Akali zvěděl, že ona nám chce pomoci, ale jsou tu jiní, co nás chtějí zahubit. Musíme se poradit.”

Po snídani se sešli v jednom z pokojů.

“Zradu jsme očekávali! Chtějí se zmocnit vozu, to je jasné. Od Akali vím, že mají podobné vozy, ale nedokázali je zprovoznit. Chtějí se k tomu dostat. Náš vůz nedáme,” řekl Jarn a zahrozil pěstí.

“Ona mi říkala, že nám Akali radí útěk. Je jich přesila a chtějí nás prostě zabít, údajně večer během koupání,” zopakovala Sunva.

“To je podlé. Pokud nás chtějí zabít, mohou to provést mnoha způsoby. Třeba nás můžou otrávit!” pravil Klaes a zamyslel se nad tím, co během snídaně snědl, jak to chutnalo a jak se cítí.

“To je pravda! Lišaji, na hostině budeš můj ochutnávač,” řekl Jarn. Lišaj přikývl.

“A pozná vůbec novodobé jedy? Odolá jim?” dělal si starosti Klaes.

“Věřím, že ano. Moudrost jeho tvůrců přesahovala současné vědění,” řekl Jarn. “Já mám ale taky plán! Chci před ně předstoupit jako konzul starého Vezanu a konvertovat je. Nevíme, kdo je naší straně – snad Akali, ale kdo ještě?”

“Chtějí vůz,” upozornila ho Sunva. “Nemají myslím nic proti nám.”

“Jestli chtějí vůz, tak beze mě ho stejně nezprovozní. Musíme je donutit, aby splnili svou část slibu. Oni netuší, že vůz nebudou moci použít. Ale my tušíme, že proti nám chystají zradu.” 

“Myslím, že jsou přesvědčeni o tom, že vůz budou umět ovládat sami. Jinak by nás nechtěli zabít. Musí si tím být naprosto jisti. Hm. Takže víme, že máme utíkat skrze obětní pagodu a jezero. Hm,” řekl Klaes.

“Ale vůz! Náš vůz! Ve voze jsme v bezpečí před armádou a postupujeme nejrychleji, jak to je možné,” zvolal Jarn.

Lovkyně se několikrát chystala něco říct. Mluvili však pořád jeden přes druhého. Konečně se dostala ke slovu: “Vůz je přesně to místo, kde nás budou hledat, když se po hostině nevrátíme do pokojů. A hlavně – jak se k němu dostat? Cesta přes most je hlídaná. Leda, že bychom si nasadili masky.”

Jarn znovu vyrukoval se svým plánem konvertovat místní vládce.

Klaes se chytil za hlavu. “Copak jsi neslyšel ceremoniáře. Berou to velmi vážně. Na Archonty se nesmíš ani podívat. Kdo to poruší, toho obětují.”

Vtom zazněl gong. 

Přišli velmoži. Mezi nimi byla dáma s maskou znázorňující velmi lidskou tvář. Došlo jim, že to je Akali. Ceremoniář znovu udeřil na gong a pronesl: “Nyní nastal čas poklonit se našim vládcům a přijmout jejich požehnání. Připravte se!”

Mohli si pro tuto příležitost vybrat masky, jaké uznali za vhodné. Sunva si zvolila zelenou masku bez výrazu, Daran neutrální masku s ostře řezanými rysy, Klaes masku s odmítavým povzneseným výrazem. Jarn měl masku z tekutého lesklého černého obsidiánu s fraktálovými vzory, a Lišaj starovenzanskou masku odkazující na Zilatha Orlygiho, písaře v šedém rouchu. Na čele masky byl hadí ornament – had kousající se do svého ocasu.

Pak byli za vřeštivého jekotu trubek vedeni palácovým komplexem, který se nacházel ve středu kráteru. Ke komplexu vedl z východu impozantní dvoupatrový most, po němž den předtím kráčeli od místa, kde zastavili svůj Vůz. Most procházel mezi dvěma kuželovitými věžemi, které připomínaly šišky, stojícími na samém východním konci palácového komplexu. Na jižní straně byla obětní pagoda a na severní straně byla pagoda trůnová. Do té vešli. Uvnitř trůnové pagody visel vzhůru nohama strom. Po vnitřním obvodu vedly nahoru příkré schody. Vystoupali nahoru až k místu, kde vnitřní vejcovitý prostor pagody končil klenbou, tam byl v klenbě otvor. Když jím prošli, navázali podobně úzkým schodištěm zvenku budovy, které je dovedlo až pod samotný vrcholek stavby. Tam seděly na trůnech dvě bytosti nadlidské velikosti. Jako by od nich vanul silný vítr. Z bytosti vlevo vycházela číhavá a ostražitá energie;  kolem hlavy měla černý závoj a tmu, ač bylo pravé poledne. Z bytosti vpravo sálalo chtění a dynamika, měla tvář lva nebes a zobák. Oči jí plály rudě. Před jejich trůny bylo sedm schodů a na posledním schodu stálo sedm rudě oděných vysokých kněží. Drželi různé atributy: střepinu, palcát, plamen, brk, masku, hák, živé oko a další.  Prostřední z kněží zvolal ve starovezanštině: “Popatřte na tváře pravých vládců Altzinu. Archon Ogdoas a Archúsa Turan vám žehnají svou přítomností! Poslyšte jejich hlas a z vašich srdcí nechť odletí poslední naděje, neb jejich hlas sahá do hlubin osudu.”

Zahřímal hlas Turan: “Kdo hledí ze čtyř světových stran? A kdo spočívá v páté? A kdo hledí na svět skrze trhliny v obloze?”

Kněží sborem odpověděli: “Turan! Turan!”

Ogdoas otevřel zobák, ale místo slov se mu z hrdla vydral dlouhý výkřik – kosmická slast všech dravců světa. Když jeho zpěv dozněl, prostřední z kněží zavelel: “Padněte na kolena před živoucími bohy!”

“Hm, takhle se to dělá,” zamručel uznale Jarn. Všichni poklekli, i kněží.

“Nechť vás provází požehnání živoucích bohů!”

Ozval se jásot všech přítomných. Než sešli dolů, jejich pohled zalétl k protější pagodě. Její vrcholek z bílého a fialového mramoru byl zbrocen krví mnoha obětí. 

Co jsme to vlastně právě teď zažili? Stalo se to? Bylo to skutečné? přemítal Klaes cestou na hostinu.

Hostina byla přichystána v jiném sále, než snídaně. Její strop byl nesmírně vysoký, odpovídal přibližně výšce čtyř poschodí. Na konci dlouhé tabule se zvedaly schody, které se zdály nesmyslně příkré, natolik, že po nich nebylo možné vystoupat: na začátku měly obyčejné rozměry, ale posledních několik schodů mělo šířku pouze pár palců a výšku půl meče. Na jejich konci, až úplně pod stropem, stála na podiu dvě honosná prázdná křesla. 

Byli usazeni na určená místa a zjistili, že sedí vedle Akali a Achitona a dalších dvou, které znali z bojiště. Lišaj si pochopitelně nesedl. Postavil se za svého pána, aby mu byl k službám jako ochutnávač. Hostinu uvedl chór a zpěvy. Pak se podávala jídla. Generál Medgas pronesl oslavnou chvalořeč. Pak povstal Jarn. Liktor ho obřadně starovezansky představil jako konzula Saguina.

“Díky za vstřícné přivítání,” zahájil svůj proslov Jarn. “Starý Vezan se probouzí a přichází spasit svět v hodině nejtemnější. Těším se na spolupráci na velkém díle!” Pozvedl svou levici a rozhlédl se. Účinek byl nečekaný. Meltici vstávali a nadšeně tleskali. “Ó ano, velké dílo! Řekni nám víc!”

Jarn se v doprovodu Lišaje jal procházet nadšenými davy a pokládal Meltikům ruku na čela. Akali a Generál byli také dojati.

Klaes se naklonil k Daran a Sunvě a šeptem pronesl: “Já jsem čekal, že se to zvrhne, ale takhle?”

2. část

“Chtěl bych ty lidi probudit a vzít pod svá křídla jako děti!” zahlaholil Jarn.

Jeden ze členů Achitonovy družiny jménem Neralit byl uchvácen. Z otvorů v masce mu tryskaly slzy dojetí.

“Neplač, synu, potřebuji sílu tvých paží, a ne tvé slzy. Po hostině ke mě přijď, svěřím ti mnohá tajemství velkého Díla!” snažil se ho utěšit Jarn, ale docílil spíše opaku: Neralit při zmínce o Díle omdlel. Jarn na něj pohlédl a jeho maska dostala blazeovaně arogantní výraz. Pokračoval v proslovu, který zakončil těmito slovy: “Na paloucích světla čekají zrádci. Přesto však můj patron Orlygi je vidí, a nezapíše je do knih života, ale do knih smrti je zaznamená. Není vše tak stinné, jak bychom si mohli přát.” V tom se Neralit probral z mrákot a začal tleskat. Propadl náboženskému třeštění a zmítal se v blažených křečích. Nebo to byl tanec? Další člověk fascinovaně hltal vše, co Jarn-Saguin řekl, a opakoval vždy poslední dvě slova. Akali a Medgas na Jarna vrhali obdivně sympatizující pohledy. Naopak Achiton a jeho skupina zůstávali mírně stranou a zachovávali si ostražitost.

“Skvěle jste promluvil, konzule Saguine. Vaše návštěva je pro nás požehnáním!” řekla konečně Akali. Pozvedla číši. Lišaj pozvedl číši svého pána a ochutnal. Víno shledal nezávadným, ale vyhodnotil také, že je neobvykle silné. “Pijte pomalu,” doporučil Jarnovi. Všichni pili opatrně, jen Neralit chvějící se rukou pozvedal svůj pohár k ústům velmi horlivě a u toho vykřikoval a dělal gesta, vyjadřující obdiv Saguinovi. Jarn dal tichý pokyn Lišajovi, aby ho uklidnil.

Klaes překonal prvotní překvapení a pozoroval okolí a lidi kolem. Sál rozhodně nebyl tak holý, jak se na první pohled zdál. Všiml si čar a obrysů na zdech. Linie vedly i napříč stropem. Nemohou to být tajné dveře a brány? Pozoroval chvíli Achitona a Medgase, kteří jen střídmě upíjeli ze svých pohárů. Bylo jasné, že jsou si těchto tajů plně vědomi a snad i něco očekávají.

Daran také pozorovala své okolí a připadalo jí, že příliv energie lidé co nevidět nezvládnou. Znala stavy náboženského vytržení. Rituální oddanost a trans. Ale tohle hrozilo každou chvíli nejakou katastrofou.

Liška byla schovaná pod stolem. Pod nohama vzrušeného davu se necítila úplně v bezpečí. Čenichala kolem Medgasovy řízy. Je to prostý a oddaný člověk, uvedomila si, jeho síla je jednoduchá, těžkopádná. Achiton není nic jiného, než prostý sluha svého pána, dělník na vinici páně Ogdoadově, který zpívá orlí píseň. Není v něm žádná pochybnost a tudíž Jarnovo působení se nemělo čeho chytit. 

Mezi tím se otevřely dveře a začalo se podávat jídlo. Jarn vyslal Lišaje, aby obešel jeho přátele a zvěděl, jak se mají. Klaes tak mohl ostatním sdělit svá pozorování ohledně čar na stěnách. “Zkus s Jarnem probrat možnost návratu k vozu, nějakou záminku. Přece jen…”

Lišaj ho zarazil: “Konzul Saguin již má plán, jak se vrátit k vozu.”

“Tak to nepřežeňte!” varoval ho Klaes.

V tom se jeden z Achitonových družiníků ze samého nadšení pozvracel na stůl. Způsobilo to zmatek. Zatímco sloužící odklízeli nepořádek, Lišaj mohl v klidu obejít zbytek přátel. Lovkyni polil studený pot, když slyšela o návratu do podzemí. Jak z toho ven?

Podával se první a druhý chod a mezi jídly byly předneseny proslovy. Nálada byla nesnesitelně slavnostní. Po třetím chodu sloužící sklidili stůl a přinesli prázdné naleštěné mísy, a postavili je na přesná místa před každého sedícího hosta. Pak se otevřely dvoje dveře ve stěnách a z nich vystoupilo dvakrát sedm kněží s insigniemi Archontů. Po stranách se objevili trubci s dlouhými trubkami a začali hrozivě pištivě troubit. Jarn se vztyčil. S nadšením to pár okamžiků pozoroval a pak se přidal. Jeho maska v oblasti úst se proměnila v trubku a zazněl Saguinův zpěv. Půda pod nohama se jim zachvěla a strop se jim rozevřel nad hlavou. Zjevilo se ocelové soukolí, které se třpytilo, cvakalo a hučelo. Byly tam znázorněny planety. Z výšky na řetězech pomalu slavnostně sjížděly nadlidské postavy. Snesly se ke dvěma trůnům, které byly umístěny na vrcholu strmého schodiště. Vše na okamžik zmlklo. Pak se ozval táhlý kvil a během něj do misek na stolech dopadlo cosi jako pěna barvy rudé pryskyřice, obláčkově lehká a přitom medově hutná. 

Sborem promluvilo dvakrát sedm kněží: “Sladký dar nebes, sémě bohů. Pojezte a popijte!” Dvě bytosti zíraly z trůnů na dav, který se jal pojídat posvátný pokrm.

Sunva se naklonila k sousedovi a uctivě se zeptala: “Je to běžný oběd?”

“Ne, je to požehnání, jakého se dostane jen nemnohým!” odvětil a Lovkyně ho sledovala, jak se pohroužil do pomalého vychutnávání rudé pěny. Přivoněla ke své misce. Vůně pronikla do jejího srdce; byla omamně krásná. Ochutnala tedy. Po těle se jí rozlilo příjemné teplo a blaho a dostavil se pocit, že může cokoliv a dokáže to, že vše je dovoleno a že ví, co přesně sama chce a potřebuje.

Lišaj ochutnal. Rozeznával jen zlomek toho, z čeho se substance skládala: hmyzí hormony a látky z minerálů, které podle jeho znalostí existovaly jen teoreticky. Většina byla na pomezí známých kategorií a vzorovala jasnému zařazení. Vnímal, že to na něj působí, ale dělo se to velmi jemně. Musel být velmi bdělý, aby si toho působení všiml, ale za to měl chuť vyskočit tři metry do vzduchu (přičemž měl dojem, že právě to je autenticky on). Saguin ovšem nečekal, až mu Lišaj pokyne, že je pokrm bezpečný, ani si nevzal k tomu určený příbor. Nedočkavě strčil do mísy ruku a ochutnal. Snědl to rychle a Lišajovi dal dojíst zbytky.

Klaes si zcela bezostyšně nabral vzorek do čisté zkumavky. Pak si nasadil brýle a zkoumal konstrukci, která se vynořila nad jejich hlavami. Co to je? Horologium nebo něco na ten způsob? Je to jako v Xalgonu?

Jeho úvahy přerušil Neralit, který vyskočil ze svého místa, postavil se na židli a vykřikl: “Chci promluvit! Chci promluvit a vydat svědectví. Uzřel jsem sjednocení všech sedmi vládců v jednom jediném – to je Konzul Saguin! Saguin je náš nový vládce!”

Celý sál ztuhl v zděšeném tichu.

Jarn pokynul Lišajovi. Stačilo mrknutí oka. Lišaj přistoupil k Neralitovi a zezadu ho uchopil. Vypadalo to, že se Neralit opět dostal do stavu extáze a omdlel. Ve skutečnosti mu Lišaj svým úchopem nepozorovaně zlomil vaz.

Jarn povstal a řekl vážně: “To se nedělá, to bylo rouhání. Bylo mou povinností zakročit.” Sloužící zvedli Neralitovo tělo a nesli je pryč.

“Elegantní řešení. Neralit asi pil přes míru,” poznamenala Akali. Zjevně nepostřehla, co se skutečně přihodilo. Ale Achiton přiskočil k Neralitovi a dotkl se jeho hrdla. “Promluv! Co se stalo!?” Tu mu došlo, že je mrtvý. Než však stačil vykřiknout nebo něco říci, přistoupil k němu Jarn a pravil: “Neralit se dopustil rouhání. Orlygi ví, že jsem jeho nejprostším služebníkem. Takový přestupek nemůže být tolerován. Nebo si myslíš, že někdo může beztrestně vyslovit to, co Neralit řekl?”

Achiton neodpověděl. Zvedl Neralita do náručí. “On je mrtvý!”

“Ano, je mrtvý,” zvolal Jarn triumfálním hlasem.

“Ale já jsem ten, kdo rozhoduje o jeho životě! Ne ty! Náležel mezi mé družinníky!”

“Orlygi nemůže tolerovat rouhání!”

“A to bys zabil i mě, kdybych byl na jeho místě?” zeptal se nevěřícně Achiton.

“Bylo by mi ctí být prvním, kdo zahubí rouhače, jenž znesvětí majestát bohů!” Saguinův hlas hřměl síní.

Achiton se obrátil směrem božstvům a zveld ruku v tázavém gestu. Jarn se nebojácně postavil vedle něj. Tu Ogdoas vydal výkřik jako tisíc dravců. V tom jekotu byla slyšet slova: “Dobře prolitá krev!”

Jarn se podíval Achitonovi do očí a pokýval hlavou.

Odnesli tělo.

Akali vše sledovala. Byla nerozhodná a nejistá, ale když orlí bůh vydal svůj výkřik, upokojila se.

Lovkyně sledovala děj z povzdálí. Pak se opět zeptala svého souseda: “O jakých sedmi bozích je to řeč? Na trůnech sedí jen dva?”

Sousedící stolovník ochotně odpověděl, ale jeho hlas vyjadřoval mírné pohoršení nad tím, že u stolu může sedět a posvátné pokrmy pojídat někdo tak nevzdělaný: “Je sedm pradávných bohů, kteří byli s Pánem přítomni samotného stvoření světa. Těchto sedm zde zůstalo přes všechny změny věků, a ty my ctíme. Jsou tu od počátku věků. Založili město a vzdělali nás, abychom nechodili nazí. Oni jsou strážci masky.”

“Ale tady jsou jen dva,” trvala na svém Lovkyně.

“Tito dva ze sedmi si nás vyvolili a prodlévají s námi.”

“Děkuji, že jste mě poučil,” poklonila se mu Lovkyně a raději se již dál nevyptávala.

Mezitím extatické pojídání krvavě zbarvené pěny dospělo ke konci. Všichni měli v očích vepsáno: všechno je možné! Znovu se ozvalo troubení a sbor kněží zvolal: “Padněte na tváře před živoucími bohy!” Hostina byla u konce. 

Zatímco všichni padli maskovanou tváří na zem, bohové odešli tak, jak přišli. Pak ceremoniáři za vytrvalého troubení pomáhali účastníkům hostiny řadit se k východům. 

Odvedli spletitými chodbami návštěvníky nazpět do sálu, v němž snídali a z nějž vedly dveře do pokojů, v nichž se koupali a spali. Družině oznámili: “Zažili jste veliké požehnání hostiny před tvářemi živoucích bohů. Takové pocty se cizincům téměř nikdy nedostane. Jásejte a nezapomeňte na to! Nyní si jistě přejete v klidu odpočívat. Jste nadále našimi hosty. Zítra za úsvitu se s vámi rozloučíme u vašeho vozu a vaše návštěva bude u konce.”

Jarn se uklonil a pravil: “Dobře to říkáte, pravda jest, že jsme byli vyvoleni a požehnáni. Máme však prosbu. Náš vůz byl v bojích a ve službě Meltice poškozen, potřebujeme jej opravit, abychom mohli zítra odjet.”

Ceremoniář byl zmaten. “O tom nic nevím, musím se o tom poradit s mými nadřízenými. Omluvte mne,” řekl a odešel. Dveře zaklaply.

“Co říkáte na hostinu?” zeptal se jich vzrušeně Jarn. “Byly to silné chvíle, doufám, že jste všichni v pořádku.”

Klaes zavrčel: “Silné chvíle? Když jsi dal usmrtit toho Achitonova družiníka Neralita, přivedls nás zase málem do neštěstí! Copak nechápeš, že jsme tady na návštěvě!”

Rozhořela se mezi nimi obvyklá pře. “Když se zasvěcují nové chrámy, je potřeba přinášet oběti!” volal Jarn.

Lovkyně je přerušila: “Vypadá to, že život v podzemí nás všechny tíží. Musíme se odsud dostat na vzduch! Musíme ven! Zapomeňte na vůz! Ještě jednou vám řeknu, co nám vzkázala Akali.” Zopakovala, co jim hrozí. Jarn jako by neslyšel. “Potřebujeme náš vůz, který se řítí hlava nehlava, abychom se co nejrychleji dostali do Xalgonu!”

“Ale když budeme mrtví, tak se do Xalgonu nedostaneme!” zvolala zoufale Lovkyně.

Jarn je umlčel. “Přátelé, musím se vám s něčím svěřit. I kdybychom měli putovat pěšky, já mám úkol. Noznoroh mi řekl, že až budu opouštět vůz, musím si vzít s sebou jeho srdce.”

Všichni na něj zůstali nechápavě hledět. Ale než se někdo stihl na něco zeptat, dveře se otevřely a vstoupil Achiton s Akali v doprovodu početné stráže.

“Slyšeli jsme, že potřebujete něco opravit na voze,” řekl Achiton. “Váš asistent se na vůz může jít podívat. Škoda, že jste se o tom nezmínili dříve, už to mohlo být hotovo.”

Akali, stojící za zády Achitona i jeho doprovodu, svěsila hlavu.

“Potřebujeme se poradit,” řekl Jarn. K jejich velkému překvapení dostali čas na rozmyšlenou. Jako by si Achitonovi stoupenci skálopevně jisti, že jejich plány nemůže nic překazit. Pozdravili se mírnou úklonou a brána za nimi zaklapla.

3. část – Srdce vozu

“Vypadá to, že nás odsud opravu nechtějí nechat odjet. Pokud se máme skutečně rozloučit s vozem, je potřeba vyzvednout z něj jeho srdce. To musíme udělat já a Lišaj, nebo jeden z nás. Srdce vozu je posvátné,” řekl Jarn vážně.

“A toho, co naznačovala Akali, sis nevšiml? Ty věříš, že se ti podaří dostat k vozu a zpět? Myslíš, že ti něco takového dovolí?” zvolal Klaes.

“To není otázka víry, ale povinnosti,” odvětil Jarn.

“A co to vlastně je, to srdce vozu? Předtím ses o tom nikdy nezmínil,” řekl pochybovačně Klaes.

“Přítel, který nad námi drží ochranou ruku,” řekl Jarn.

Klaes se jízlivě usmál: “Chtěl jsi říct – nad tebou?”

“Ne. Nad námi.” odpověděl klidně Jarn.

“Uveď jediný příklad!”

Jarn se hrdě vzpřímil a řekl: “V chrámu knih. To on nás provedl řadou zavřených dveří, to on nám ukázal cestu. Je to náš patron. Věřím, že časem i ty ho poznáš.”

“Mám dost svých vlastních přátel,” odfrkl si Klaes.

“Jaké srdce prosím vás? O čem to mluvíte? To k nám bude v divočině přivolávat pozornost,” promluvila Lovkyně.

Jarn se k ní shovívavě naklonil: “Srdce vozu, Sunvo, není kus masa. Naopak, právě díky němu jsme došli tak daleko a překonali mnohá nebezpečí. Je prastaré. Bylo v tom voze, leželo tam mrtvé, očekávalo nový věk…”

“Tohle už jsem někde slyšel,” podotkl Klaes. “Ale vidím, že svého plánu se jen tak nevzdáš. Jak ho chceš vyzvednout? Akali naznačila, že cesta k vozu je nebezpečná. Jak to chceš provést?”

“To nevím. Čeká nás nebezpečí, ale nesmíme se nechat odradit. Srdce vozu patří do mého opatrování!”

“Co spalo, mělo se nechat spát,” poznamenala Sunva.

“Měla bys mít radost, že srdce se chce podívat i na tvé lesy. Rozumím tomu, že nemáš ráda hluboké tunely. Byl bych poslední, kdo by tě nutil se tam vrátit. Ujišťuji tě, že již brzy vyjdeme na povrch a dočkáš se vůně květin. Přijmi prosím ode mně tento medailon, podtácek z Hospody u tří lišek. Schovej ho dobře, aby se neztratilo to nejcennější, kdybych zahynul na své cestě. Toho, kdo ho vlastní, cesta v divočině Qurandu zavede nakonec do Hostince.”

Sunva vzala do ruky kulatý předmět. Už úplně zapomněla, že ho dostali, ale především už skoro zapomněla na hluboké lesy mezi Maghonem a Iacannou, kde vyrostla. Potěšil ji pohled na něco známého. Na emblému byly vyobrazeny tři lišky: Jedna s klíčem, druhá s psacím brkem a třetí s půllitrem. Ukázala to Lišce: “Podívej, to jsi ty!”  Liška na podtácek položila pracku a zavyla steskem.

Tu za jejich zády vrzla dvířka a z jednoho z pokojů vyšla tatáž dívka, která předtím Lovkyni vyřídila zprávu.

“Nesu vám vzkaz od paní Akali. Bohužel je to tak, že se Akali a Achiton drží vzájemně v šachu. Pokud k vozu půjde pouze jeden z vás, snad nedojde k násilí. Ale pokud vás půjde více, nebo všichni, budete zabiti cestou. A nezapomeňte, že cesta na svobodu vede touto chodbou, pak k obětní pagodě a dolů. Neměly by tam být stráže,” řeklo děvče chvatně, nepočkalo na odpověď a zmizelo zase v pokojíku, kde se protáhlo malými dvířky.

Všichni na okamžik překvapeně mlčeli. Pak se Lišaj nevtíravě přihlásil o slovo: “Pane, dovolte, abych šel do vozu já.”

Jarn se zamyslel. “Dobře, svěřím ti ten úkol.”

“Vrátím se se srdcem, nebo zemřu,” prohlásil Lišaj. Jarn mu požehnal. Na čelo mu namaloval svou černou rukou glyf.

Pak šli a zaklepali na bránu. “Již jsme se domluvili, půjde můj sluha a připraví vůz na zítřejší odjezd.”

Zanedlouho odešel Lišaj v doprovodu Achitonových vojáků. Kráčeli přes most. Achiton kráčel před Lišajem a zdálo se, že je uvolněný a nechystá žádnou nekalost. Přesto Lišajovy jemné smysly cítily nebezpečí. Aktivoval si pro jistotu svou schopnost tělní metamorfózy a vytvořil si hrudní pancíř. Zůstal ve střehu. Když byli zhruba v půlce mostu, zazněl těsně za ním výkřik: “Hanebný modlář! Zrádce bohů! Smrt rouhačům!” Ve stejném okamžiku dopadla na Lišajova záda rána. Někdo se ho pokusil probodnout! Otočil se a spatřil muže, na něhož se vrhli vojáci a zadržovali ho. Zpražil ho pohledem. Vytáhl z rány dýku a aktivoval si léčení. Z jeho těla, zejména z rány, se rozlila modrá záře.

“Konzul Saguin, můj pán, slouží věrně Archontovi Orlygimu a kdo zkříží jeho cestu, pozná hněv prastarých Vládců,” pronesl klidně, zahodil dýku a pokračoval v cestě. Nyní od něj všichni dodržovali uctivý odstup. Tak se dostali až k vozu, obklopenému Achitonovými muži, kteří ho hlídali. Lišaj zbožně pohlédl na vůz a vstoupil dovnitř. Avšak i kdyby byl schopen sentimentu, nebyl by na to čas. Musel jednat a zároveň vzbudit dojem, že ve voze skutečně provádí nějakou údržbu: nechal rozsvítit a zhasnout všechny kontrolky, zařídil, aby z podvozku vozu vyšlehlo pár rojů jisker a přes plášť vozu přeběhlo několik barevných vln. Mezitím zevnitř otevřel oko vozu. Zde bylo srdce – ta věc, o níž nikdo nevěděl, odkud pochází. Vypadala jako koule v kovové klícce, a obsahovala zásobu energie na více než šest tisíc let. Vozy takové srdce v běžné zásobě nemívaly, ale tenhle vůz byl (to už je vám asi jasné, laskavý čtenáři) výjimečný tím, že byl připraven pro konzula Saguina.

Lišaj na zdroj síly chvíli bez hlesu hleděl, a pak začal přemýšlet, jak to odnést, aniž by to vzbudilo pozornost. Nakonec našel vhodný košík. Na dno dal srdce vozu a dále pak jakýsi pergamen (mapu, aby mohl jeho pán večer přemýšlet nad další cestou), vlajku, a láhev vína ze zásob. Naposled zkontroloval baterie vozu, uvedl stroj do spánku a vyšel ven. Oznámil, že je vše hotovo a že je připraven se vrátit.

“Co to odnášíš z vozu?” zeptal se Achiton a ukázal na košík.

“Jen nějaké mapy a svitky, o které mě konzul Saguin požádal, aby se mohl věnovat své práci a připravit se na další cestu,” odpověděl Lišaj a ukázal Achitonovi svitky. Achiton se zatvářil lhostejně, jako by ho to ve skutečnosti ani nezajímalo. Dali se na zpáteční cestu. Všude se houfovali vojáci, hlavně v Achitonových barvách.Zatrolení Meltici. Měl jsem z toho vozu udělat bombu. Škoda, že zabíjet mohu jen na rozkaz svého pána, pomyslel si Lišaj, když šli kolem toho místa, kde na něj předtím vyskočil atentátník.

Zatímco byl pryč, seděli všichni neklidně na pohovkách a v křeslech ve svém budoáru a nebylo jim do řeči.

“Tak jaký že to byl náš plán? Co uděláme pak? Spustíme se po laně z okna. Já jsem si totiž nechal přinést lano, chi chi, to bylo ode mě prozíravé,” povídal si Jarn sám pro sebe. Motal si lano. Sunva by nejraději vyrazila hned. “Jsme v Meltice, tady přece všichni nosí masky. Vždyť by úplně stačilo, kdybychom si nasadili nějaké obyčejné masky a převlékli se za sloužící, a nikdo nás nepozná. Máme tady přece nějaké náhradní masky!”

“Ale oni přece vědí, jaké masky nám dali,” namítl Klaes skepticky. “Pro nás je maska jako maska, ale Meltici mají v maskách pořádek.”

Nakonec to Sunva nemohla vydržet a šla se podívat do té chodby pro služebnictvo, kterou jim označila služka jako únikový východ. Našla ji tam, jak něco zašívá. Děvče polekaně vyskočilo.

“Tady nesmíte být! Ještě ne!”

“Já vím, ale budeme potřebovat oblečení! Něco obyčejného, chápeš?” Dívka přikývla a odběhla. Za dvacet minut byla zpátky. Položila mlčky oblečení na postel a ztratila se.

“Tak, máme aspoň vybavení,” oddychla si Sunva. “A masky? Budeme muset použít cokoliv než to, v čem jsme byli na hostině.”

“Výborně!” pochválil ji Jarn. “Je vidět, jak si dokážeš poradit v každé situaci!”

“Jednou ti ten med dojde,” popíchl ho Klaes, “tak jako ti došly tvoje verše.”

“Nezazlívám ti, že o mě tak smýšlíš…” řekl shovívavě Jarn, ale Klaes ho příkře odbyl: “Nezkoušej to na mě! Na mě ty řeči neplatí!”

“Jak myslíš. Oblečme se tedy do krojů!” zvolal Jarn. Chtěl ještě něco dodat, ale verš, který by byl hoden Saguina, nepřicházel. V nich půjdeme do bojů? … postojů? z pokojů? Ech, raději ne.

Sunva si všimla jeho zamyšlení. “Předtím, než potkal Saguina, to bylo s verši lepší, to je pravda.”

Liška zavrčela: “Už jste asi zapomněli, kolik toho pro vás udělal. Já jsem u toho sice nebyla, ale slyšela jsem, že k té své černé ruce přišel tak, že vás tahal z nějaké bryndy.”

“Kuš, Liško!” zahnal ji Klaes. “A do krojů se ještě neoblékejte, až těsně před odchodem.”

Liška se uraženě vzdálila a přecházela sem a tam podél zdi a její drápky chřestivě cvakaly, což znervozňovalo Daran, která se snažila bezvýsledně uklidnit zpěvem. Její duševní pohoda už hodně utrpěla: nemohla pravidelně vykonávat své rituály (ostatně dokud byli v tunelech, ani netušila, zda je noc či den). Klaes raději řešil praktické věci. Nemáme zbraně, připomněl si. Ale materiál mi nevzali. Vyrobil si tedy několik balíčků střelného prachu s doutnáky. Tu zaslechli kroky.

“Lišaj se vrací!” zvolal Jarn a vyskočil. A skutečně – otevřely se dveře a Lišaj byl vpuštěn dovnitř, v ruce svíral jakýsi košík. Achiton si je přeměřil pohledem a blahosklonně řekl: “Večeře je za nedlouho.” Když stráže odešly a dveře byly zamčeny, Lišaj slavnostně zašeptal: “Přinesl jsem z vozu věci, o něž jste mě žádal.”

“Věděl jsem, že uspěješ!” zvolal nedočkavě Jarn a vztáhl ruce. Lišaj se rozhlédl a šli do jednoho z pokojů. Tam Lišaj slavnostně vybalil srdce vozu. Jakmile je Jarn spatřil, věděl, že to zná. Zcela jasně věděl, že tento předmět již držel v rukou.

“Moje ruka již spočívala na této drahocennosti! Ach,” vzdychl blaženě. “Klaesi, pojď se podívat. Tvůj bystrý úsudek již přinesl mnohá odhalení, pohleď na to!”

Klaes se nenechal pobízet. Nasadil si brejličky a viděl, že ten předmět je silně osudový. Tryskala z něj síla a ohromný potenciál. Je to zdroj. Zhmotnělá chyba. Živá jizva. Tkadlec Jarn je tkadlec osudu a toto je Saguinovo klubko.

Liška se prodrala blíž mezi ostatní a čichla si k tomu, čemu říkali srdce. Ucítila čerstvý vzduch, ale ten přicházel z hlubin dávnověku.

“Takhle voní opravdové šeříky, Liško. Jednou se na ně půjdeme podívat,” pravil Jarn, když viděl, jak Liška srdce vozu očichává. Pak je obřadně vzal a několikrát obkroužil svou levicí. Ostatním se zdálo, jako by tkal kolem dokola jemnou pavučinu, až byla hotová schrána, která vypadala jako z černého tekutého skla. Ve skutečnosti byla z Jarnovy krve.  Do ní pak ukryl vzácné srdce vozu, připnul si ji na řemen a zavěsil si ji přes rameno. Ukryl ji do své tógy.

“Nyní jsme připraveni vyrazit,” řekl. Ale v tom zazněl zvonek, který ohlašoval začátek večeře. Dveře se otevřely a vstoupila Akali. V jejím doprovodu byli i Achitonovi vojáci. Pozdravila družinu a promluvila: “Přišla jsem vám popřát dobrou chuť, koupání i spánek a zítra šťastnou cestu. Já se k vám bohužel již nemohu připojit na večeři, volají mě povinnosti. Musím se vrátit zpět na bojiště.” 

Zatímco hovořila, vešli sluhové v uniformách s jejími insigniemi a přinesli dovnitř podlouhlý stůl s extravagantně převislým ubrusem na všech stranách. Vpředu a vzadu byla stolní deska opatřena držadly trčícími z otvorů v ubrusu. Byl prostřený s pečlivě rozestavenými talíři, příbory a sklenicemi. Sloužící stůl nesli tak obratně, že se ani jedna ze sklenic nezakymácela. Postavili jej na zem a opustili pokoj.

“A protože nemohu povečeřet s vámi, nechala jsem alespoň připravit pro vás dnešní večerní pohoštění. Jezte, pijte a posilněte se.”

Akali domluvila, pokývla a odešla. Dveře za nimi zapadly, kroky dozněly.

Všichni si stůl prohlíželi. Liška jej očichala. Necítila ani tak jídlo, jako jejich vlastní pachy, což bylo matoucí. Zvenku vše zakrýval pach čerstvého nátěru.

“Liktore, prozkoumej prosím ten stůl,” řekl obezřetně Jarn. Lišaj přikývl, opatrně ohmatal nohy i hrany stolu a nakonec se sehnul a nadzdvihl převislý ubrus. Ukázalo se, že stůl má jen poměrně krátké podsadité nožky a že velká část prostoru pod střední částí stolní desky je zabraná předmětem podobným truhle. Lišaj na stěny truhly opatrně poklepával a nakonec objevil nepříliš zřetelný otvírací mechanismus. Uvnitř byly balíčky s jídlem a měchy s vodou. K údivu všech pod těmito zásobami ležely i jejich zbraně a pět neutrálních masek. Při bližším průzkumu se ukázalo, že horní deska stolu je skládací, takže se dá celý předmět zmenšit na velikost bedny s držadly. Lišaj a ostatní opatrně odklidili nádobí a vyňali vše z vnitřního prostoru.

“Oooo,” vzdechla Daran při pohledu na vzácnou Machuznatarovu hůl. Oči jí zajiskřily. Skočila ke dveřím a zpevnila je runou oceli tak, aby zámek nešel otevřít.

“Zdá se, že nyní opravdu můžeme vyrazit,” usmál se Klaes a pohladil svou bombardu. 

“To bychom vskutku měli,” řekl Jarn a otevřel okno. Spustil ven lano a přitom se pochechtával. 

“Proč? Máme odejít chodbou pro služebnictvo!” divila se Sunva.

“Přece proto, aby si mysleli, že jsme utekli oknem, chi chi,” odpověděl Jarn.

Oblékli se s vzali si masky. “Zbraně nemůžeme nést v rukou, to by nás prozradilo. A ani Liška nemůže jít s námi jen tak,” pravil Klaes. Než se Liška nadála, chytil ji a dal do bedny. “Buď zticha, ani muk!” řekl a přiklopil víko, zvedli bednu a vyrazili.

“Lovkyně, veď nás!” zvolal Jarn a následovali Sunvu do chodeb. Klaes s Lišajem nesli bednu a měli někdy co dělat, aby se v úzkých chodbách otočili. Nakonec se však šťastně dostali ven na ulici. Daran, která šla poslední, za nimi tiše zavřela branku, a vydali se po hlavní ulici směrem k pagodám. Právě, když dorazili k odbočce ke dveřím s reliéfem, který označoval únikovou cestu, ozval se na jejich zády hrubý hlas: “Stůj, lide služebný! Sem služebnictvo vaší úrovně nemá přístup!”

Zapadli za roh. Daran se otočila a spatřila tři vojáky: velitele a dva pobočníky.  Zaťala ruce pod pláštěm v pěst a připravila se na boj. Pomalu, se zdánlivě skloněnou hlavou, couvala k ostatním. Liktor vrhl tázavý pohled na svého pána. Jarn udělal krok stranou, aby Lišaj měl volný prostor, a dal mu nepatrným pohybem svolení k likvidaci protivníka. Přitom co nejuctivěji řekl: “Z příkazu pána Achitona přinášíme do obětní pagody ceremoniální dýky.  Viscerační instrumenty.” Zároveň se na velitele snažil udělat dojem a vzbudit jeho zvědavost.

“Co? Viscerační instrumenty? Co to máš za podivný přízvuk, slouho? Ukaž, o čem mluvíš?” řekl velitel.

“Jistě,” řekl Jarn a dotkl se ho svou levicí. Chtěl mu tím dotekem sdělit něco o tom, jak se to dělalo ve starém Vezanu. Velitel sebou škubl a vytřeštil oči – Jarnova snaha měla evidentně úspěch. Velitel měl vidění.

Jarn se usmál a odklopil víko truhly. Voják překvapeně zíral na Lišku a ona neméně překvapeně hleděla na něj. Vycenila zuby a zavrčela. Byla dost podrážděná tím, že ji bez varování strčili do truhly. S tou pak třásli a naklápěli ji, takže všechny předměty v truhle Lišku tloukly a mačkaly a Machuznatarova hůl jí zelektrizovala ohon.

“Tímto nožem,” pravil Jarn a ukázal na jeden z dlouhých nožů, které patřily Lovkyni, “otevřeme dutinu břišní a dovnitř vložíme zvíře, například tuto lišku, která oběti zaživa sežere játra, plíce a srdce.”

Pobočníci, kteří neviděli přes ramena svého velitele, začali být neklidní. Jeden z nich otevřel ústa, aby začal volat poplach. Lišaj na nic nečekal a elegantně ho přehodil přes zábradlí. Muž letěl tiše, takže měl možná už před pádem zlomený vaz. Po chvíli se ozvalo tlumené žuchnutí. Daran vyřídila druhého. Ve stejném okamžiku Liška vyskočila z bedny a zahryzla se veliteli do hrdla. Byla by se mu zahryzla raději do obličeje, ale měl masku. Takhle mu ukousla hlavu. Krev z přeťatých tepen potřísnila ji i okolo stojící. Lišaj i tuto mrtvolu hodil přes zábradlí. Sunva mezitím otevřela dveře. Hned, jak se strhla roztržka, se k nim rozběhla a nyní pobízela své přátele dovnitř. Zavřeli za sebou a Daran i tyto dveře zapečetila proti odemčení. Venku byl slyšet křik. Někdo si všiml zmatku a neklidného pohybu na úpatí věže. Vytáhli svoje zbraně (a zásoby) z truhly a zatarasili s ní vstup na schodiště. Běželi dolů. O dvě patra níž našli mříž, která měla být podle informací od služebné otevřená a nehlídaná. Bylo tomu tak, jak Akali slíbila. Vyšli ven. Nad sebou viděli most, na němž se pomalu rozsvěcovala první světla. Hlasy, které se k nim nesly, byly většinou klidné, až na zmatený a trochu rozčilený hlouček u obětní pagody. Teď zkoumají stopy krve na zemi, pomyslel si Jarn, ale krev na ulici pod obětní pagodou není zas až tak neobvyklá věc. A šero zahalí těla stráží, ležící pod věží. 

“Kudy dál, Lovkyně?”

“K jezeru,” odvětila Sunva a dali se rychlým krokem na pochod po prašné venkovské cestě. Tu a tam i běželi. Kdykoliv zahlédli člověka, raději zpomalili. Naštěstí nebylo v soumraku vidět, že jsou jejich roucha potřísněná krví. Nicméně Lišaj si toho všiml a když míjeli nějaké stavení, kde se sušilo prádlo, odhodili zkrvavená roucha a vzali si čisté pláště. 

Ve chvíli, kdy doběhli k okraji měsícovitého jezera, které se rozkládalo západně od města, zaslechli ve městě poplašné zvonění. Nyní odhalili náš útěk. Přišli nás zabít, ale zjistili, že jsme unikli.

Zastavili se. Pěšina se rozbíhala třema směry. 

“Kam teď, Sunvo?” zeptal se udýchaně Klaes. Lovkyně se rozhlédla. U břehu jezera právě uvazoval loďku starý rybář, ale loď by pro pět lidí a lišku byla příliš malá. Očima sledovala zubatý okraj kráteru. Na severovýchodní straně bylo údolí a na každé jeho straně se tyčila obrovská socha. Na západním okraji se rýsovala baňatá stavba. Když vysvitly první hvězdy,  rozzářil se tam jasně plápolající oheň. Lovkyně ukázala tím směrem.

World

Races

Sirania

North

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon

Qurand

Rasy

Siranie

Sever

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon