[zapsala Johana Passerin]
Když přišli na fakultu magie, vystoupali do šestého patra, kde byla na konci známé chodby pracovna Halita Altuna, děkana University. Pomalým, úřednickým krokem zamířili až k jeho dveřím. Stál tam jakýsi mladík, který držel náruč svitků – zjevně měl namířeno také k Altunovi. Klaes v duchu zaklel. Student se právě ohlédl a spatřil tři postavy.
“Jdete také za panem děkanem? Něco mu nesu a spletl jsem si konzultační hodiny.”
“Ano, jdeme do jeho kanceláře. On má nyní přednášku, potřebujeme mu tady něco vyzvednout,” řekl Klaes.
“Ach já zapomněl, že má přednášku zrovna v tuto hodinu. Mohli byste prosím položit na jeho stůl tohle?” požádal zmatený student a podával Klaesovi svitky. Loverd je od něj pohotově převzal.
“Zajisté,” opáčil Klaes a snažil se potlačit nervozitu.
“A jak se jmenujete, abych věděl, komu jsem to svěřil? Musím zas běžet na přednášku.”
“Furkan Ege,” řekl po chvilce zaváhání Klaes a mrzelo ho, že si své krycí identity neměli čas připravit lépe.
“A kde učíte?” vyzvídal student.
“Já neučím,” procedil mezi zuby Klaes. Liška v podobě démonické kočky se otřela o studentovy nohy, a pokusila se vydat vrnivý zvuk, jaký by tak asi měly démonické kočky vydávat. Podařilo se jí trochu narušit studentovu družnou náladu.
“Jo aha, vy budete asi ten nový, ze zahraničního oddělení, že?”
“Jasně, ze zahraničního,” odbyl ho Klaes a Liška se dál pletla studentovy pod nohy. Student se měl konečně k odchodu, ale několikrát se ještě ohlédl a díval se, co dělají. Klaes vytáhl z kapsy klíč, vsunul ho do zámku a dvakrát jím otočil. Dveře se otevřely.
Klaes se obrátil k Vedraxovi a nahlas řekl: “Vrátný, počkejte tady, než najdeme to, co pan děkan potřebuje donést. Kdyžtak zaklepejte.” Vedrax něco souhlasně zamumlal a postavil se do pozoru u dveří.
“Ale ten vojenský postoj si nechte,” zašeptal mu Klaes do ucha, než vešli dovnitř a zavřeli za sebou dveře.
Klaes si nasadil brýle a pustil se do prohlídky místnosti. Předpokládal, že to, co je pro Altuna důležité, bude zřetelně opředeno vlákny osudu. Osudových vláken zde bylo mnoho, zejména se tu hustě z místa na místo vinuly mocenské nitky. Ty ovšem Klaese nezajímaly. Pak zde byla osudová vlákna, která vedla k nástěnné skříňce a k zásuvce ve stole.
Klaes se sklonil k zásuvce a otevřel ji. Ležely tam hůlky, ampule a další magické drobnosti. A scvrklé hlavy jakýchsi bytostí – jakých, to Klaes nestihl zjistit. Hlavy začaly polohlasně brebentit a jedna po něm znenadání plivla po ohnivou střelu. Klaes uskočil a kopnutím zavřel šuplík. Střela ho těsně minula a na opačné straně zasáhla polici s mapami, které začaly hořet. Loverd je uhasil.
“Tak a teď už se neutají, že jsme se mu tady hrabali ve věcech,” konstatoval Klaes rozhořčeně a obrátil se k nástěnné skříňce. Byla to police s magickými lektvary. Vlákna osudu však vedla za ni. Opatrně, aby se lahvičky nerozsypaly, sejmul polici ze zdi. Všiml si, že jsou tam i flakony označené jako léky první pomoci. Strčil si je do kapsy. Za nástěnnou policí byla tajná skříňka ve zdi. Mahagonová dvířka byla pokryta magickými znaky a neměla klíčovou dírku, jen malý úchyt. Vlákna osudu vedla do všech stran. Klaes na dvířka chvíli hleděl, než ve znacích rozpoznal archaické xalgonské písmo, jímž tam bylo vyvedeno povolávací kouzlo.
“Co teď? Co na to, Liško, říká tvoje intuice?”
Liška také zírala na dvířka, zavětřila a pak řekla: “Podstata obrany je strach. Její překonání znamená ztrátu nebo oběť.”
“Ajaj, tak to asi nebude vůbec snadná věc,” ušklíbl se Klaes a opatrně zvedl ruku s Liščiným všeodemykajícím klíčem. Ihned ucítil, jak se na druhé straně probudily obranné mechanismy. Dotkl se klíčem dvířek. Nic se nestalo. Možná to tedy není zamčené, a ochrana bude jiného druhu pomyslel si Klaes. Obrátil se k Loverdovi.
“Zdá se, že uvnitř jsou pro Altuna velmi důležité předměty. Snad i ten text mojí učitelky Zeilet. Nenapadá mě však nic jiného, než to prostě otevřít.”
Loverd přikývl. Klaes vztáhl ruku k úchytu a zatáhl za něj. Dvířka se otevřela s lehkým vzdechnutím, jak dovnitř vnikl vzduch. Před Klaesem se objevila démonická postava.
“Heslo!” pronesla.
“Zeilet,” řekl Klaes, kterému na čele vyrazil studený pot.
Démon zavrtěl hlavou a zopakoval: “Heslo.”
“Ignotium,” řekl Klaes.
Démon strnul, jako by přemýšlel. Klaes nahlédl do trezoru. Spatřil tam složku a poznal na deskách Zeiletin rukopis. Vrhl se kupředu, popadl složku a zabouchl dvířka. Démonická postava však nezmizela. Zůstala tam nehnutě stát a civěla před sebe. Klaes, Loverd i Liška se dali na ústup ke dveřím. Kultivovaně je za sebou zavřeli a zamkli, ale ve chvíli, kdy Klaes vytáhl klíč ze zámku, ozvala se ohlušující rána. Dveře se zatřásly a začaly doutnat. Následovala další rána. To se už rozběhli chodbou. Plamenná démonická postava jim byla v patách.
Démon byl vyšší a mohutnější než běžný člověk. Měl dlouhé ruce a nohy a planul, ohnivě rudě žhnul. Jeho protáhlá tvář s dvěma páry očí byla strašlivá: jedny oči planuly rudě a ty druhé žlutě. Když prorazil dveře, do chodby se vyvalil černý kouř. Slyšeli hukot plamenů.
Všichni se rozběhli se ke schodům. Klaes v běhu zařval: “Jménem University, zastav se! Zadrž! Jsme Hrdinové Xalgonu! Máme diplomatickou ochranu!” Zamával prstenem. Démon na okamžik zaváhal, ale pak se za nimi hnal dál.
Klaes zalovil v kapse kabátu a nahmatal zápalnou nábojnici do své píšťaly. Píšťalu s sebou však pochopitelně neměl. V duchu si vyčítal, že do Altunovy kanceláře nakráčeli zcela neozbrojení, že si nezjistili podrobnosti, prostě zcela slepě věřili Nazqawn. Jak jsme mohli být tak naivní! zaklel, odjistil zápalnou nábojnici a hodil ji za sebe po démonovi. Vybuchla, ale netvorovo brnění jí bez potíží odolalo. V dalším okamžiku se stalo něco děsivého: z horní poloviny démonova těla se něco oddělilo, přeletělo nad jejich hlavami a dopadlo před ně. Nyní jim vstup na schodiště blokovala démonická kočka velikosti malého medvěda. Měla žlutozelenou světélkující srst a oči jako dva uhlíky. A zezadu se k nim zároveň blížil plamenný netvor.
Liška – sama stále v přestrojení za démonočku – byla objevením skutečné démonočky zaskočena. Nepodařilo se jí včas zabrzdit zběsilý úprk, a tak se vrhla na zem a prosvištěla pod tělem démonočky směrem ke schodišti, kde se zastavila o sloup. Byla by si přála protivnici drápnout nebo kousnout, ale to se jí nepovedlo.
Démonočka se vrhla na Vedraxe, kterého měla nejblíž. Vedrax měl na sobě sice jen prošívanou vycházkovou výstroj, ale jako jediný měl u sebe zbraň – krátký jednoruční meč. Odrazil útok a učinil protivýpad. Zasadil kočce tři rychlé údery a odskočil. Zasažené démonické zvíře se stáhlo. Liška toho využila a vrhla se na ni. Zakousla se jí do krku. Démonočce začala z ran prýštit krev, jež byla zelená a tak odporná, že u Lišky vyvolala okamžité zvracení, slinění a závratě. Pomoc! Pomoc! sípala Liška a se slzícíma očima se snažila ustoupit ke schodišti. Chvíli skoro neviděla na cestu. Vedrax přiskočil a zasadil démonočce drtivou ránu mečem. Zvíře odražené silou úderu letělo po naleštěné podlaze univerzitní chodby a bezvládné narazilo do daleké stěny.
Ze dveří v chodbě začali vykukovat universitní zaměstnanci, vyděšení zvuky a zápachem kouře. Když viděli, co se děje, většina se jich okamžitě ve svých místnostech zamkla.
Klaes na démona hodil další zápalnou náplň, ale minul. Démon jako by se zlovolně zasmál. Zahořel jasným plamenem, zformoval si před sebou ohnivou kouli a mrštil s ní doprostřed mezi prchající narušitele.
“Pozor!” zvolal Klaes a vrhl se na zem. Přestože si zakryl hlavu rukama, zpětný ráz výbuchu jím smýkl několik mečů daleko ke zdi. Vše se rozsvítilo náhlým plamenem. Chvíli nic neslyšel a neviděl. Jakoby sám čas se zpomalil. S výbuchy měl četné zkušenosti ze své laboratoře v Ylleru, a tak – navzdory přetrvávající dezorientaci – mohl s dobrým odhadem říct, že tenhle byl na dvanáctibodové Bahramově škále na sedmé úrovni. Kolem poskakovaly plamínky a v prostoru se vznášely hořící trosky. Na zemi leželo roztříštěné sklo, protože exploze zničila prosklený strop. Vzduch byl suchý a prosycený kouřem. Klaes i Loverd krváceli z četných ran a z oblečení jim zbývaly ohořelé cáry. Ale hýbali se a byli při vědomí. Něco volali, ale neslyšel, co říkají. V uších mu pískalo. Spatřil Loverda, jak tasí dýku a něco si nad ní prozpěvuje, snad nějakou auránovou píseň. Vedrax se postavil a opíraje se o zeď se sunul směrem ke schodišti. Na zdi po něm zůstávala krvavá stopa. Kde je Liška?! napadlo Klaese. Uvědomil si, že byla nejblíž místu, kam dopadla ohnivá koule. Lezl po čtyřech podél zdi a hmatal kolem sebe, nic nedbaje na popáleniny na rukou a střepy. Pak něco nahmatal. Byla to spíš hromádka spečených a zároveň lepkavě vlhkých chlupů. Budeme mít pro Hospodina špatné zprávy, pomyslel si otupěle. Pokud se teda do Hospody vůbec vrátíme. Přestože necítil v liščím těle žádný život, popadl ho a belhal se ke schodům. Tam narazil na Vedraxe, podobně otřeseného a zmateného. Všichni měli popáleniny a ohořelé vlasy.
“Musíme ven,” zachroptěl Vedrax.
Loverd ukázal na bezvládné tělo v Klaesově náručí. “Je… mrtvá?” vyrazil ze sebe a rozkašlal se.Klaes pokrčil rameny. V tom za sebou uslyšeli jekot. Klaes se ohlédl a spatřil, jak démon otevřel tlamu a vyrazil ze sebe tak ohlušující řev, že se jim pod nohama chvěla země a ze stropu začaly odpadávat zbytky roztříštěných oken. To by bylo na Bahramově škále ve druhém stupni, blesklo hlavou Klaesovi. Ve spršce drolící se omítky zahlédli Loverda, jak se rozpřahuje a hází do démonovy otevřené tlamy stříbrnou dýku, nabitou runami auránového ohně. Pronikavý kvil umlkl. Vyšlehl bílý plamen a začal stravovat démona zevnitř. Z uší mu stoupal dým. Kymácivým krokem se vydal k nim, a tak aby unikli tomu strašnému výjevu, rozběhli se po schodišti dolů.
Klaes pořád svíral bezvládné liščí tělo. Snažil se nahmatat puls, tep srdce, ale nezjistil žádné známky života. Zaplavila ho trpká bolest: To je příliš velká cena za rukopis mojí učitelky! Rukopis… nahmatal v kapse rukopis a kromě něj ho tam tlačilo ještě něco. Uvědomil si, že spolu s rukopisem sebral z trezoru také lahvičky označené jako léky první pomoci. Za běhu jednu lahvičku zuby otevřel. Přičichl k ní. Zatočila se mu z toho hlava, ale okamžitě pocítil povzbuzující účinky a úlevu od bolesti. Trochu lektvaru se mu dostalo do úst, když lahvičku otvíral. Chutnalo to velmi trpce a na jazyku cítil mravenčení. Na nejbližším odpočívadle zastavil. Klekl si nad bezvládné liščí tělo. Kolik jí toho mohu dát? Co to je za dryák?
Podíval se na etiketu lahvičky, ale zjistil, že má pořád rozostřené vidění a nedokáže přečíst text. Beztak je nejspíš mrtvá, takže pokud to přeženu s dávkováním, tak jí to už neublíží, řekl si. Pak otevřel Lišce tlamu a nalil jí do krku celý obsah lahvičky. Pak Lišku zase popadl a běžel dál. Chvíli se nic nedělo, ale pak se mu její tělo v náručí napjalo a začalo sebou škubat. Zuby jí cvakaly. Na úvahy o přiměřeném použití neznámého léku však nebyl čas. Na schodišti nad sebou slyšeli hluk, ale zároveň se dolních pater ozývaly rozrušené lidské hlasy.
“Když někoho potkáme, budem tvrdit, že se nepovedl experiment na magickém semináři,” navrhl Vedrax, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, protože v tu chvíli jim cestu zastoupili dva muži, přicházející s chodby ve druhém poschodí.
“Bojoví mágové, strážci pořádku Univerzity,” stihl zašeptat Vedrax.
“Stůjte!” oslovil je jeden z mužů a zvedl ruku. “Slyšeli jsme alarm z děkanovy kanceláře. Celá budova je uzavřena a my jsme povinni prověřit všechny, kdo z ní vycházejí.”
V tu chvíli se nad jejich hlavami ozvala exploze a prostorem mezi schodišti se řítily kusy hořícího démona. Všichni uskočili stranou a Klaes si u toho všiml, že Liška otevřela oči. Nebo spíš vytřeštila. Měla v nich divný lesk.
“Šli jsme za děkanem, když tu z ničeho nic jsme byli napadeni nějakým agresivním netvorem. Jsme zranění, potřebujeme ošetření,” řekl Klaes a ukázal strážcům prsten. Na popálené ruce se obzvlášť pěkně vyjímal, plameny mu ani trochu neublížily.
“Vidím vaši hodnost a dostane se vám uctivého zacházení i ošetření. Ale zároveň musíme i vyšetřit, co se tady stalo. Tohle je administrativní část University, kde jsou nainstalována zabezpečovací zařízení pro případ, že by se někdo pokusil neoprávněné vniknout někam, kam nemá přístup. Třeba do děkanovy pracovny,” řekl jeden z mužů a napřáhl ruku k Vedraxovi, aby mu odebral zbraň.
“Odevzdejte zbraně,” řekl a pohlédl na ostatní.
“Žádné nemáme,” opáčil Klaes.
Přiběhl další strážný a volal: “Musíme zavolat děkana. Vypadá to na narušení!”
“Půjdete s námi na strážnici,” řekl první strážný, podle hodností a vzhledu velitel. Gesty a postojem jim dal nesmlouvavě najevo, že mají jít dolů po schodech, kam je jeho mladý kolega povede. Se třetím mužem si vyměnili několik úsečných vět a on pak odběhl – zřejmě informovat Halita Altuna.
Klaes vida, že odpor je marný, pokrčil rameny. “Doufám, že se to brzy vysvětlí. Šli jsme za panem děkanem, když tu proti nám běžela strašná hořící postava.”
“Ano, určitě se to vysvětlí,” pravil velitel za jejich zády.
Liška v Klaesově náruči se probrala k plnému vědomí. Necítila žádnou bolest, přestože měla několik zlomených kostí, otřes mozku a popáleniny na přinejmenším třetině těla. Vlivem léčivého lektvaru bylo všechno větší a barevnější. Měla pocit, že má velkou sílu a že je velká. Poslední, co si pamatovala, byl moment, kdy se chystali otevřít sejf a kdy řekla: podstata obrany je strach. Její překonání je ztráta.
“Kde to jsme?” ozvala se.
“Pssst!” umlčel jí Klaes, kterému srdce poskočilo radostí, že se mu podařilo Lišku vzkřísit. “Chytili nás, a teď nás vedou na strážnici,” hlesl sotva slyšitelně Lišce do ucha. Liška vzdychla a zase zavřela oči. Neodpočívala však. Čenichala. Před vnitřním zrakem se jí – až příliš snadno – rozprostřela celá mapa narýsovaná vůněmi. Za pachem spáleniny, který pocházel částečně z ní samotné a z jejích druhů, a pak také za smradem čehosi velmi odporného, co leželo na zemi v přízemí, cítila dva přísné bojové mágy. Ti byli naladění podezřívavě a nepřátelsky. Díky svému zostřenému čichu věděla však také, co bude venku, až vyjdou ze dveří. Odtamtud cítila pach, který patřil jednoznačně ke smečce paní Nazqawn.
“Venku na nás čeká pomoc,” zašeptala ke Klaesovi.
Skutečně, když vyšli ven, po stranách dveří stály dvě postavy, oblečené jako studenti. Tvářili se lhostejně, ale Klaes z jejich postoje vytušil, že to žádní studenti nejsou. Jakmile průvod vyšel ze dveří, oba zaútočili na velitele eskorty a srazili ho na zem. Klaes upustil Lišku, otočil se a vrhl se holýma rukama na druhého strážného a povalil ho na zem. Otřesená Liška kousla protivníka do nohy. Vedrax, stále v převleku za vrátného, se shýbl a sebral meč veliteli eskorty. Loverd si nachystal dýku, ale nebylo toho třeba. Vedrax ranou meče ukončil zápas a i druhý strážný byl zabit.
“Utíkejte!” zvolali neznámí zachránci, oblečení jako studenti. Teprve nyní si uvědomili, že je z obezřetné vzdálenosti pozorují hloučky lidí. Klaes popadl Lišku a dali se do běhu.
“Díky,” řekl polohlasně Loverd těm dvěma a vyrazil za Klaesem. Vedrax zaváhal, ale pak je následoval. Přitom si uvědomil, že za sebou spálil mosty, že už není cesty zpět, že jeho xalgonský život je nenávratně ztracený. Zradil svoje město.
Brána University byla sice otevřená, ale na stáži zde stáli dva bojoví mágové. Klaesovi bylo jasné, že před sebou mají další nerovný boj. Liška, která plandala v jeho náručí, spatřila v jejich očích zlé ohýnky, které nevěstily nic dobrého. Ale zároveň za branou, za zády mágů, cítila lehký závan smečky paní Nazqawn, stejný pach, jaký cítila předtím ze dvou postav, kteří jim přispěchali na pomoc. “Za branou jsou další… přátelé,” vyštěkla, ale Klaes ji zastrčil hlavu pod kabát, protože už se blížili k bráně. Strážný zvedl ruku.
“Kryjte se,” zvolal Klaes a vrhl se do dveřního výklenku domu, okolo kterého právě probíhali. Vedrax a Loverd udělali totéž. Ozvalo se jiskřivé zapraštění, nikoliv exploze, kterou Klaes podvědomě očekával. Mág po nich mrštil kulový blesk! Všem ale projelo tělem mravenčení a byli na chvíli ochromeni.
Z nitra budovy, do níž se ukryli, byl cítit vlhký pach hlubokých sklepení. Chvíli uvažovali, zda se tudy nevydat, nebo se tam alespoň na chvíli neskrýt, ale zvenku je vyrušil pronikavý krákoravý křik.
“Ten hlas poznávám,” řekl Loverd a opatrně vyhlédl ven. “Je tam Střípek v celé své nádheře a útočí na strážného mága. Je obrovský!” Střípek měl nyní rozpětí křídel nejméně osm mečů. Vrhl se na Mága. Ten na poslední chvíli zvedl ruku a utvořil nad sebou kupoli štítu. Střípek do ní narazil a štít se tím roztříštil na tisíc kousků. Jejich sprška zasáhla široké okolí jako jiskry. Střípek zaryl své zlaté drápy do mágova těla. Druhý mág smetl Střípka magickým útokem, který však smýkl i jeho krvácejícím druhem a odhodil ho několik mečů daleko. Střípek se oklepal a vzlétl. Mág zůstal nehybně ležet. Další posily se však blížily zezadu, od budovy University.
“Teď. Dokud jsou zaměstnaní Střípkem, poběžme!” rozhodl Klaes a s Liškou v náručí vyskočil z úkrytu. Ostatní běželi za ním. Nyní se za branou objevilo několik ozbrojených postav. Zpod studentských hábitů vytáhli vrhací dýky a zaútočili na mágy. Vzápětí se objevili další s meči planoucími auránovým ohněm. Střípek se opět zapojil do boje. Družina mezi tím proběhla branou.
“Utíkejte! Utíkejte pryč! My jim zabráníme v pronásledování,” zvolal jeden ze “Studentů”.
Poslechli.
Loverd je vedl ulicemi, podchody a pasážemi. Měl sice předem rozmyšlenou únikovou cestu, ale jejich zevnějšek přece jen budil pozdvižení. Kromě toho z budovy University stoupal černý dým a ozývaly se poplašné trubky. Do ulic vyšli další bojové mágové.
Loverdovi se podařilo najít únikovou cestu a najít úkryt v podzemním skladišti. Celí udýchaní se konečně zastavili.
“Z města už přes běžné brány jen tak nevyjdeme,” utrousil Klaes.
“Po mě tam zůstaly auránové dýky. Z toho bude jasné, kdo byl ten narušitel,” přikývl Loverd.
“Hodně moc se to nepovedlo,” dodal zachmuřeně Vedrax. “Nepochybuju, že už po nás je vyhlášeno pátrání. Vůbec se nesmíme ukázat na ulici.”
Teprve nyní si uvědomili své zbědované zevnějšky – ohořelé vlasy, roztrhané šaty, podlitiny a puchýře na rukou a na tvářích.
“Přesto se potřebujeme dostat do Hostince. Jiná cesta není,” řekl Klaes a vytáhl z kapsy mast na popáleniny, která tvořila nepostradatelnou součást vybavení každého Ylleřana. “Tohle nám uleví a zabrání to otoku a vytvoření jizev.” Ošetřil jim rány. Pak se pomocí líčidel a Loverdovy auránové magie pokusili opravit maskování. Loverd přitom tiše zazpíval chvalozpěv Suvarnovi za to, že to vůbec přežili.
“Možná bych tomu tvému bohu měl taky poděkovat. Možná bych si o něm měl i něco přečíst,” utrousil Klaes.
“Ano. V srdci každého může zahořet Aurán,” pronesl Loverd s posvátnou úctou.
Než vyšli opatrně na ulici, nechali Lišku čenichat. Cítila zvědy a lovce.
“Samozřejmě, že už tam jsou a hledají nás! Měli bychom se stáhnout do podzemí a počkat v některém z úkrytů, kde nás paní Nazqawn najde. Podzemí je místo, kde se skrývám a kde žiju, znám mnoho cest,” řekl Loverd.
“Nazwaqn na nás čeká v Hostinci,” namítl Klaes, “a my se tam potřebujeme dostat co nejrychleji, protože možná i tomu místu hrozí nebezpečí.”
“Jak je to odsud daleko?” zeptal se Vedrax.
“Asi dvě stě mečů,” odpověděl Loverd.
“Dvě stě mečů?!” zaúpěl Vedrax. Jako jediný měl zbraň. Sebral ji padlému strážci, a když pak utíkali městem, obalil jej kusem oblečení, aby ho nenesl obnažený bez pochvy. Nyní ho vytáhl a prohlížel si zaschlou krev na jeho čepeli. Pak jej opět ukryl, ale tak, aby mohl snadno tasit.
Loverd jim popsal trasu. Nebylo to daleko, ale museli projít přes poměrně frekventovanou ulici. Naštěstí svítalo a to Xalgonu znamenalo, že se ulice přece jen trochu vylidnily.
Přestože se snažili upravit, jejich vzhled byl velmi tragický a rozhodně se nedalo očekávat, že jako skupina projdou bez povšimnutí.
“Budeme se muset rozdělit,” řekl Klaes.
“Já půjdu první,” řekl Vedrax, kterému jako by se vrátila jeho hrdost a smysl pro povinnost xalgonského rytíře. Vyšel ven. Ostatní jej pozorovali. Nezdálo se, že by vzbudil přílišnou pozornost, a tak se na cestu vydal i Klaes s Liškou schovanou pod kabátem. Rozhlédl se. Na protějším nároží si všiml člověka, který jako by si četl nějaký leták na zdi. Ale četl ho tak dlouho, že to vzbudilo Klaesovu pozornost. Ach, tohle je špeh. Všiml si mne. Ale není cesty zpět. Slyšel, jak liška pod jeho kabátem větří a vrtí se a šeptá: “Cítím lovce, pospěš si!”
Neodpověděl. Jen ji pevně stiskl v náručí a pokračoval v cestě. Slyšel za sebou Loverdovy kroky. Loverd nevydržel čekat a rozběhl se za nimi.
Po sto mečích museli jednoho zvěda minout, stál totiž přímo ve vstupu do malé uličky, kde se nacházel Hostinec u tří lišek. Měl na sobě kabát s kápí staženou do čela. Klaes již viděl dvířka do Hospody. Kromě chlápka byla ulice opuštěná.
Vedrax ho pozdravil, když šel kolem. Ale muž nic neřekl, jen dál civěl na dveře Hostince, do kterých pak Vedrax zašel. Loverd ho minul mlčky a vzal za kliku a vešel, Klaes s Liškou vzápětí po něm. Přitom si všiml, že muž v kápi na někoho zamával.
V předsálí Hostince nikdo nebyl. V předním hostinci bylo jen pár hostů, které vzhled příchozích ani trochu nepřekvapil. Šli tedy rovnou nahoru, ke dveřím, které jsou starší a čarovnější, než jiné. Tam postavil Lišku na zem a ona se s námahou opřela o ty dveře. Otevřely se a oni vešli do Hostince, do jiného světa, který znamenal bezpečí. Zamířili rovnou pokoje.
Nazqawn seděla na lenošce a hladila bílou vránu.
“Tak jste tady!” zvolala radostně, ale pak se zachmuřila, protože viděla jejich zranění a vyčerpání a strach, který měli vepsané ve tvářích.
Vstala. “Pospěšte k Hospodinovi. Naše záležitost ještě chvíli počká. Potřebujete ošetřit!” řekla a pokynula jim.
“Ano, musíme mu také říci, že jsme byli sledování,” odtušil Klaes.
Vyhledali tedy Hospodina a spravili ho v krátkosti o tom, co se stalo.
“Byli jste sledováni, říkáte? To je špatné. Kdo byl ve vašich patách?”
Klaes popsal zvědy. Hospodin se zachmuřil a šel varovat hospodského do vnějšího hostince. “Možná budeme muset zavřít dveře, nebo dokonce přestěhovat celou pobočku někam jinam,” řekl, když se vrátil. Přivedl s sebou šenkýřku, která v jedné ruce nesla podnos s pivem, a v druhé lékařský kufřík.
“Šenkýřka vás ošetří,” vybídl je Hospodin. Jediný Klaes měl pocit, že tenhle okamžik už jednou zažil. Déja vu. Hostinec u Tří lišek v Iacanně. Byl tam Hostinský a stejná urostlá šenkýřka, která jim ošetřila zranění, jež utrpěli na útěku z Maghonu a v chodbách Stříbrných dolů. Jejich přítel Jarn tam utrpěl zranění – popálil si ruku a ta mu zčernala. Pak začal blouznit. „Dvě duše v jednom těle.“ řekl tehdy Hostinský, když tu ruku viděl. Doporučil jim vydat se do Xalgonu. “Cesta do Xalgonu je delší, a umí tam léčit taková zranění, jaké utrpěl Jarn. Možná.”
Tehdy jim s sebou dal Lišku.
Liška! uvědomil si s trhnutím Klaes a rozepnul si kabát. Liška byla při vědomí, ale třeštila oči, každé ubíhalo jinam. Divně se usmívala.
“My jsme jen trochu popálení a potlučení. Ale Liška…ji to zasáhlo nejvíc, byla nejblíž, když po nás démon hodil hořící kouli, která vybuchla. Omlouvám se, že jsme na ni nedali lepší pozor… že jsme ji vůbec brali s sebou,” řekl Klaes a položil Lišku na stůl. Hrdlo se mu sevřelo úzkostí.
“Jakže?” otázal se Hospodin s obavou v hlase.
“Podal jsem jí jakýsi životabudič, který jsem naštěstí předtím sebral v Altunově pracovně. To jí vrátilo k životu, i když předtím vypadal jako mrtvá,” přiznal se Klaes a podal Hospodinovi prázdnou lahvičku. Hospodin k ní přičichl a zamrkal. Pak ji odložil stranou a beze slova se sklonil k Lišce. Vzal ji do náručí, objal ji a promluvil k ní sladkým konejšivým hlasem, neznámým jazykem, ze kterého sálalo teplo hlubokého citu. Klaes fascinovaně přihlížel, jak se popálená kůže hojí a seškvařená srst dorůstá, zlámané kosti se narovnávají a rány zacelují. Kalné oči se Lišce opět rozjasnily. Položila Hospodinovi čenich na rameno a usnula. Ještě chvíli ji držel v objetí a pak ji opatrně uložil do měkkých přikrývek.
“Už je mimo nebezpečí. Bude v pořádku, ale musí teď spát,” řekl Hospodin vážným hlubokým hlasem, který zněl nyní trochu jako předení velké kočky. Spolu se šenkýřkou se pustil do ošetřování jejich zranění. Jim se však dostalo pouze omytí vodou s vůní pryskyřice, růže a levandule, a ošetření hojivými mastmi, po nichž je rány hned přestaly bolet. Dostali také nové šaty. Posilněni pivem se vrátili do pokoje k Nazqawn. Ve dveřích se setkali s odcházejícím poslem.
Paní Nazqawn stála zády ke dveřím, hleděla do potomku Auránu hořícího v krbu. Ve světle svic se jí leskly zlatem protkané černé vlasy spletené do copu. Oproti poslednímu setkání měla na hlavě tenkou zlatou čelenku. Černé polodlouhé jezdecké šaty odhalovaly vysoké boty a za pasem měla meč. Opasek, čelenka, jílec i pochva byly popsány auránovými runami. Dnes tedy byla královnou Arkagantu, inkognito odění xalgonské dámy bylo to tam.
“Jsem ráda, že jste naživu,” řekla vážným hlasem.
“To jen díky vašim lidem,” uklonil se lehce Klaes.
“Ano. O jejich životy se ještě bojuje. Ale již nyní víme, že dva z nich padli a jejich ostatky skončily v rukou nepřátel. Vaše životy vykoupili svou smrtí,” pravila paní Nazqawn a konečně se k nim otočila tváří. Výraz tváře ukazoval směs tvrdosti a truchlení.
“To je mi velmi líto,” řekl Klaes.
“Pevně doufám, že to nebyla zbytečná oběť,” řekla Nazqawn a upřela pohled na Klaese. Pak na Loverda. A nakonec se dlouze zadívala na Vedraxe. Klaes zašmátral v ohořelé kapse kabátu a vytáhl desky. Podal je Nazqawn. Přitom si všiml, že se mu ruka, zafačovaná v obvazech, třese. Nazqawn dokumenty důstojně přijala a položila je na stůl. Pokynula jim, aby si sedli.
“To, co vydal Sadat Mirlach a co jsi ty, Klaesi, četl v knihovně, je cenzurovaná verze, dá se říci padělek, který má čtenáře zavést na špatnou stopu. Zde je původní verze, autograf, tedy text psaný přímo její rukou. Je evidentní, že je to dokument, který se neměl dostat ven a jsem přesvědčena, že nás jeho obsah dost možná překvapí,” poklepala rukou na rozbalený svitek, “zvláště pak asi tebe, Klaesi, kterýž patřils k jejím žákům.”
Po rozvázání desek se jim ukázal úhledný svazek papírů. Klaes nebyl žádným odborníkem na manuskripty, ale jednak si znovu potvrdil svůj první dojem, že rukopis opravdu patří jeho učitelce Zeilet a jednak si povšiml, že papír je velmi jemného zrna, nepodobný materiálům, které se používaly během jeho studií v Ylleru. Nazqawn zjevně zrovna přemýšlela na podobné téma, jemně papír zkoumala mezi prsty. Pak jednu stránku zdvihla a prohlížela si ji proti plameni nejbližší svíčky. A skutečně. V papíru byl vodoznak.
“Poznáte, z jaké to je dílny?” zeptala se ostatních. Klaes, Loverd i Vedrax postupně zavrtěli hlavou. Liška se podrbala za uchem.
“Jestli se nemýlím, tohle je mistr Velkorian z Asvittáry, těžko byste našli lepší papír. Buď si Zeilet potrpěla na nejvyšší kvalitě i pro pracovní poznámky, nebo to nejsou jen tak nějaké poznámky, ale spíš hotový dokument připravený k předání nebo odeslání někomu, kdo si sám na kvalitě potrpí. Nutno říct, že nikdo v Xalgonu ani v Ylleru na archy od mistra Velkoriana psát nebude, je to dílo nepřítele.”
Zamyšleně zkoumala detaily vodoznaku. Klaesovi se zdál velmi nezřetelný, měl dojem, že v něm vidí dvě labutě s propletenými hrdly, nějaké souhvězdí nad nimi a nečitelně maličký nápis v elfím písmu.
“Komu to asi chtěla odeslat? Jaké bylo její spojení s Asvittárou?” ptala se napůl pro sebe Nazqawn.
Obrátila se k textu a jala se rychle pročítat rukopis psaný učeneckou garionštinou.
“Hmm, hmm, tohle se ještě shoduje s tím, co bylo vydáno. Zajímavé, takže to nebylo celé podvrh. Nejspíš jen vypustili to, co se nehodilo… ale je to psáno jiným stylem. Neustále někoho oslovuje v druhé osobě. Zní to spíš jako dopis.”
Nakonec se zarazila asi v půli druhé strany.
“Vida,” šeptla, “tady to máme!”
Pak četla nahlas: “Největší záhadou je nicméně látka zvaná ignotium. Moje předešlé hypotézy i závěry založené na částečných znalostech je třeba okamžitě opustit. Domnívám se dokonce, že k některým omylům mě dovedlo samo ignotium, protože jsem si nebyla vědoma toho, že látka sama ovlivňuje vědomí. Při laborování s ním jsem musela nevědomky opakovaně vdechnout jeho výpary. Díky použití lithoskopu jsem si nyní jistá, že kromě vzácných výjimek se nachází v konkrétní zemězpytné vrstvě. Jestliže mám brát vážně kalkulace kolegy Ygrogula ze zemězpytného ústavu, pak by vrstva s ignotiem odpovídala pradávné minulosti, hluboko pod vší dochovanou historií. Vy, můj příteli, jste přesvědčen, že se jedná o to, čemu se v legendách Vašeho řádu říká Věk Otroctví. Že je to svědectví času, kdy na Qurandu vládl ten, kterého nazýváte Baothem a jemuž my říkáme Zilath.
Na Vaše doporučení jsem získala znění legendy, v níž se říká, že Baoth věznil všechny ve své říši a držel je v nevědomosti o možnosti jejich svobody. Jeho osoba je v legendě také jmenována “Temný plamen”. Obojí si dávám do spojitosti s doloženým názvem “ignotium”, neboť se zdá narážet jak na slovo oheň, tak na slovo nevědomost. Chápu tedy, proč jste mi doporučil hledat odpověď v mýtech, kterými jinak jako hrdá ylleřanka pochopitelně pohrdám. I když shoda okolností je to jistě zajímavá, nemohu se přesto zbavit jisté pochybnosti. Nejsou mýty náhodou psané právě tak, aby zdánlivě odpovídaly kdečemu ve světě kolem nás? Jak mohu potvrdit, či vyvrátit, že legenda vskutku hovoří o ignotiu? Potřebuji test. Prozatím ale mohu pracovat s hypotézou, že ignotium je jakási hmotná stopa po Zilathově celosvětovém působení. Dokonce to mohu přijmout i Váš dohad, že bylo vyráběno či destilováno v tehdejších strojích, jež byly konstruovány podobně jako dnešní xalgonské horologium – i když opět musím věřit ústní tradici Vašeho řádu. Kde ale vidím slibný doklad je následující fakt, který mi nedávno potvrdila třetí osoba, jejíž jméno nesmím zmínit, které však zcela důvěřuji. Totiž fakt, že dnešní horologium vytváří jako odpadní látku cosi, co je podezřele podobné ignotiu – ovlivňuje to vědomí a současně to jasně světélkuje – jedná se o látku, na níž se zakládá funkčnost slavných xalgonských zářících nápisů. To je pro Vás jistě také nový dílek skládačky.
Mám-li to shrnout, pak ignotium je extrémně nebezpečná látka, která leží napříč podzemím Qurandu v ložiscích nesmírných rozměrů. Ovlivňuje vědomí, při vyšších dávkách nepochybně způsobuje bludy. Zdá se, že narušuje také tkanivo reality samotné, ale jen v tekutém stavu či ve skupenství páry. V pevné formě tyto vlastnosti nevykazuje. Velký průlom ve zkoumání nastal díky zprovoznění nového nastavení lithoskopu – tento nástroj nesmí padnout do rukou nepovolaným! Jedinou kopii lithoskopu má nyní v rukou K., který stojí za většinou jejich konstrukce.”
Nazqawn vzhlédla, aby si prohlédla užaslou tvář Klaese.
“Byl to jeho diplomový projekt, ale ještě jsem jej vylepšila – má speciální skryté nastavení, které umožňuje detekci a zkoumání ignotia. Moji kopii lithoskopu jsem využila k sestavení náčrtku mapy ignotia – ano, velmi kusé, protože sondáž je obtížná a přístroj nevidí příliš hluboko skrze skálu. Uzly na mapě odpovídají významným centrům Vezanské říše – předpokládám, že ne proto, že by je Vezan vytvářel, ale jeho města vznikala na místech, kde se ignotium dalo dolovat. Věk, v němž se ignotium ukládalo předchází Vezan o několik řádů více tisíciletí. Velké množství volného a aktivního ignotia plní vzduch všude kolem Pravent Vezan, tedy mlžnaté pustiny, kde se kdysi nacházelo srdce Vezanské říše. Nemohu si neodpustit závěr, že zničení tehdejší civilizace bylo způsobeno zneužitím ignotia. Tato hrozba znovu přichází – je to látka příliš potentní na to, aby ji mocichtiví nevyužili – má potenciál k výrobě nesmírného množství energie, tedy má potenciál k ničení. Umí narušovat strukturu všehomíru, umí narušovat bdělé vědomí. To jsou samé hrozby v rukou nepovolaných či zlovolných. Svůj lithoskop jsem zničila, toto je jediná kopie mé studie. Je třeba, aby rozsah ložisek ignotia a jeho vlastnosti zůstaly v utajení. Následuje vše, co mi moje laboratoř prozradila o fungování ignotia.”
Nazqawn opět vzhlédla a odmlčela se. Našla Klaese, jak v rukou drží jakési brýle a roztřeseně je obrací ze strany na stranu.
“Předpokládala jsem, že pro tebe tento text bude mít velký význam, protože Zeilet byla tvoje učitelka. Ale uvědomuješ si, jaký měl význam pro Xalgon?? Chápeš, proč jej Altun ukryl?”
Klaes polkl a přikývl. Nazqawn náhodně přeskočila na jiné místo svazečku a chvíli hleděla na písmena, než zase začala číst.
“Dopisovala jsem si s Talantiem, pánem Maghonu. On objevil ložisko ignotia ve starých dolech nedaleko své věže. Byl si dobře vědom temných aspektů ignotia, z hlubin dolu se koneckonců vynořil i jeho učedník Saguin, jenž se podle jeho slov ukázal být přízrakem z Vezanu. Talantius Saguina pozorně studoval.
Napsal mi: ‘Po přidání do elixírů ignotium nesmírně zvyšuje jejich potenci. Zvažuji jeho přidání i do velkého elixíru, který chystám. K němu mi ale chybí řada klíčových ingrediencí.’ Problém, který mi Talantius a jeho učednice Lyra popsali, je to, že jejich poznání této látky je zcela v zárodcích, zahrávají si s něčím, o němž mnoho nevědí. Používají to náhodně. Látka je obtížná na zpracování, většinou dokázali použít jen jednu složku z ní a o jejím složení i tak mají jen dohady. Talantius vyjádřil obavy nad dvousečností té složky, kterou takto využívá – dodává síly, ale také nestability. Žádný z elixírů, které s pomocí ignotia připravil, nebyl pořádně testovaný – zkoušeli je on a Lyra. Na nezasvěcených lidech ho zkoušet nechtěl. Dlouhodobé následky požívání nebo vystavení nejsou vůbec známé…”
“Takže my jsme byli… on to na nás vyzkoušel?!” zvolal Klaes. “Dávka dělá jed.”
Nazqawn přikývla. Nalistovala jiné místo a ukázala mu nějaký nákres. Byl to obrázek jeho brýlí a rukou psané poznámky. Z nákresu vyplývalo, že Klaesovy brýle mají určité nastavení, které umožňuje detekci ignotia. Klaes otřeseně vstal a vyšel ven.
“Všechno je jinak!” zaúpěl.
