[zapsala Johana Passerin]
Přestože byli unavení, pokračovali ještě v prohlídce pamětihodností města a na kolej se vtátili až za úsvitu, když ruch města utichal. Když Klaes zatahoval záclony na oknech, měl dojem, že zahlédl černého ptáka. “Střípek možná zase slídí kolem,” poznamenal.
“Touží po Elixíru. Co kdybychom šli na střechu a pokusili se ho na něj nalákat?” nadhodil Loverd.
“To bych neriskoval. Jsme sledováni a kromě Střípka tady slídí i Závozníci,” namítl Klaes, který se právě svlékl a uložil do postele.
“Nemyslel jsem brát si ho sem. Jen tak s ním tam nahoře diskrétně pohovořit. Třeba by mu nějaké nepatrné množství Elixíru pomohlo vzpomenout si,” upřesnil Loverd.
“Možná,” připustil pochybovačně Klaes a zhasl.
Liška se před usnutím chvílii věnovala meditaci, navozující lucidní snění, s cílem vstoupit do snu tomu smutnému muži, kterému nechali vzkaz na náhrobku. Pak se stočila do klubíčka do kouta za Klaesovou postelí, strčila si čenich pod ocas a zavřela oči. Sníme v podstatě pořád, jen ve dne je snění zastíněno vědomím, stálo v jedné knize, kterou Liška před časem četla. Tentokrát bylo snění dotyčného skutečně zastíněno, jelikož nespal, jak by se na slušného Xalgonce ve dne slušelo. Snažit se vstoupit do jeho snu bylo podobné snaze lézt po hladké skále – Liška neustále klouzala zpět. Smutný pozůstalý bdí, uvědomila si po chvíli. Možná nemůže spát, protože truchlí. Nebo drží stráž. Přece jen si však ze snu odnesla nějaké neurčité dojmy: znovu cítila pach flakonu, který umístili na náhrobek, mísil se však s vůní jakéhosi parfému. V tlamě cítila chuť obětních sušenek obsahujících krev. Na všem ležel težký odér potu, který vylučuje člověk, kterého sžírají neklid a pochybnosti.
Večer se probudili, když právě slunce zapadalo. Aby ho viděli zapadat přímo za Horologiem, museli by vyjít na střechu. Nakonec se rozhodli nasnídat v teple pokoje, listopadový večer byl větrný a chladný. Probírali své plány.
“Liško, proč vlastně nechceš jít do Lunaparku?” zeptal se Klaes.
“Protože se tam nedozvíme to, co potřebujeme vědět. Možná, že Lunapark byl původně zábavný, ale zvrhlo se to. Teď se tam člověk potká nanejvýše s orgiemi,” odpověděla Liška.
“Co že tak najednou?” podivil se Klaes.
“Psali to v tom článku. Sám jsi mi ho četl,” odvětila Liška.
Klaes pokrčil rameny, když tu se mu z kapsy ozval podivný přidušený zvuk. Znělo to jako chechot. Klaes zašátral v kapse a vytáhl žeton s vyraženým symbolem půlměsíce. Ten na něj mrkl a svůdně se zatřpytil. Klaes na žeton chvíli užasle zíral. Připomněl si, že to není vstupenka, ale platidlo používané v Lunaparku k placení atrakcí.
“Víte, co se mi dnes v noci zdálo?” řekla Liška.
Klaes zastrčil žeton zpět do kapsy. “CO?” zeptal se roztržitě. Liška vyprávěla o svém neúspěšném pokusu vstoupit do snu smutnému muži. Popsala jim své smyslové vjemy.
“Vůně náhrobního flakonku! To mi dává naději, že si to snad Tazriel Itraniel Vedrax přečetl,” poznamenal Loverd, když si vyslechl Liščino vyprávění.
“Pokud si to přečetl, měli bychom se zdržovat převážně tady, aby nás mohl kontaktovat,” řekl Klaes.
“Ale zároveň by někdo mohl zkontrolovat, zda se na náhrobku neobjevila třeba odpověď. Mohl bych jít na nákup a zastavit se tam,” navrhl Loverd.
Rozdělili se tedy: Klaes čekal doma, Loved se vydal do města a Liška šla na střechu chytat lelky a poohlédnout se po Střípkovi. A vida – našla ho tam. Zamrkala na něj a instinktivně se přikrčila, vousy se jí naježily.
Střípek polekaně vzlétl a posadil se na stříšku. “Jejda, to je ta obluda, co mě lovila!” zařval hystericky.
“Ahoj,” pozdravila Liška. “Už tě nebudu lovit, slibuju.”
“Nevěřím ti!”
“Kdybych tě tady chtěla chytit, nejspíš bych spadla ze střechy. Osmé patro – to by nemuselo dobře dopadnout. Slibuju ti příměří. Naopak – mám pro tebe vzkaz: moji lidé by s tebou chtěli hovořit. Jen moji lidé, ne ti zeleňáci.”
“Nenenene!” zaječel Střípek.
“A proč ne?” nadhodila Liška.
“Pronásledují mě! Lidi, Mrákota, všichni ze země i z nebe!”
“Moji lidé tě schovají. A možná ti i něco dají, hm?!”
Střípek vyvalil oči. Nakonec se nechal přesvědčit. Liška poodešla na opačný konec střechy a on vletěl do prostoru schodiště a pootevřenými dveřmi dovnitř. Liška pak seběhla dolů a zabouchla za nimi dvěře.
Klaes nadskočil leknutím. “Střípek!”
“Ano! Ale pozor, Klaesi, o patro níž šmejdí ti čiháci. Chtějí chytit ptáčka na lep,” upozornila Liška, která si dobře zapamatovala pach Závozníků, který ji teď při návratu ze střechy udeřil do nosu.
“Pomoc!” zaječel Havran.
“Pssst. Především na sebe neupozorňuj. Včera se na tebe ptali a musel jsem jim slíbit, že když se objevíš, tak jim dám vědět. To samozřejmě neudělám. Naopak, bylo by lepší, aby sis sedl na okno. Kdyby se něco přihodilo, můžeš uletět,” uklidňoval ho Klaes a chystal se otevřít okno.
“Na okno né. Jde po mě Mrákota. Jdou po mě ti čiháci. Nevím, kam se mám schovat. Spal jsem ve věžičce s dalekohledem.”
“Věžička je dobré místo. Můžeme ti tam nechat jídlo a můžeme se tam potkat, kdyby něco,” řekl Klaes.
“Věžička není dobré místo, je všem moc na očích. Mrákota jde po mně, chce se dostat do Horologia.”
“Ano, to jsme viděli,” odtušil Klaes a vzdychl. To nebohé stvoření nemá všech pět pohromadě. Zamyslel se. “Kdybych ti dal líznout trochu Elixíru, vzpomněl by sis na něco?” nadhodil.
“Ano! Ano! Vzpomněl bych si! Jasně! Dej mi to!” zakrákoral Střípek tak hlasitě, až na něj Liška, která hlídala u dveří, musela varovně zavrčet.
“Nedám ti ho hned. Ale možná…”
Střípek se dal do bědování a žadonění.
“Neletěl jsi náhodou kolem Kapituly?” přerušil ho Klaes.
“Ne. Mám tam letět? Když tam poletím, dáš mi pak Elixír? Vzpomenu si hned na všechno, co si budete přát!”
“Dám ti teď najíst a ty poletíš ke Kapitule a pak mi řekneš, co jsi viděl,” řekl Klaes.
“A Elixír? Dáš mi Elixír?” škemral zas Střípek.
“Až potom,” odbyl ho Klaes. Dal Střípkovi zbytky od snídaně a pak Liška pootevřela dveře a začenichala. Číháci byli někde v domě, ale v bezprostřední blízkosti byl vzduch čistý. Pokynula Střípkovi a ten vyletěl ven.
Když se vrátil Loverd, dozvěděli se, že flakon z náhrobku zmizel, ale odpověď tam nebyla. Noc ubíhala a nic se nedělo, blížil se půlnoční čas. Klaes se nabídl, že zajde do menzy pro oběd, a spojil to se zastávkou v knihovně. Vypůjčil si několik knih, například Historii Lunaparku, Ilustrované dějiny Xalgonu, Životopisy hrdinů města, a knihy o Oneiromancii pro lišku.
Po obědě se uvelebil v křesle a pohroužil se do čtení. Jen občas nahlas sdělil ostatním nějaký zajímavý poznatek: “Lunapark je místo, kde je realita snová a sen realita. Tkanivo Qurandu je zde tenké a dotýká se Urulóky, kterážto je z přediva daleko měkčího, než z jakého je postaven Qurand. Znamená to snad, že skrze Lunapark by tedy bylo možné dostat se do Nesvěta? Urulóka je, pokud si dobře pamatuju, nějaká teoretická jiná dimenze či co, ale naše yllerská věda ji bere spíš jen jako folklór,” řekl Klaes. “A zde se píše, že Lunapark byl založen před více než tisícem let, údajně pochází z trosek Vezanské říše. Vrací do lůna Xalgonu vědění, které jí patří. V Lunaparku se nevěří na magii, lunapark je magií samotnou, moc mágů tam není nic platná.”
Loverd se mezitím snažil dle Punarova vzoru vytvořit místo skryté pohledům. Kužel ticha vytvořit dokázal, ale nyní potřebovali někam schovat Střípka. Nahoře ve věžičce nebyl v bezpečí před Marákotou a u nich v pokoji zase před slídily z řad tajné policie. Nakonec sestrojil pomocí svícnu jakousi optickou iluzi. Její funkčnost zkoušel na Lišce.
Klaes se šel podívat do věžičky a čekal, jestli se neobjeví Střípek. Zíral do tmy. Možná nebylo zas tak moudré ho jen tak poslat pryč, napadlo ho. Pozoroval vířící vločky sněhu, zbarvené odlesky světel z výškových budov, které je obklopovaly. V dálce se mihotala záře kolem Horologia, které ve tmě vypadalo ještě větší, než ve skutečnosti. Pak konečně zaslechl šustot křídel, naštěstí jen jedněch. Střípek se snesl na dalekohled.
“Tak jsem zase tady, ale nic jsem neviděl. Jen zvědové jsou všude, není tu bezpečno.”
“Můžeš se skrýt u nás, můj přítel mezitím vytvořil skrýš, kde tě nikdo neuvidí.”
“A dostanu Elixír? Dáš?”
“Potom, pojď se mnou.”
Střípek neochotně usedl Klaesovi na předloktí a nechal se pod pláštěm odnést do jejich apartmánu. Posadili ho na opěradlo křesla za závoj optické iluze. Dali mu najíst a přikázali mu, aby byl za každou cenu potichu.
Čekali. Čas se vlekl. Už přestávali doufat, když tu se konečně ozvalo zaklepání na dveře. Loverd rychle zkontroloval, že Střípek je dobře skryt za závojem optické iluze, a přistoupil ke dveřím. Klaes pokývl hlavou a Loverd otevřel. Za dveřmi stál muž ve vycházkové uniformě Xalgonských rytířů – v černé kazajce a nohavicích, s černým pláštěm přehozeným přes ramena. Byl střední postavy, šlachovitý. Tmavé vlasy mu sahaly po ramena a vous byl tu a tam protkaný bílými pramínky. Jeho jasně modré oči kontrastovaly s tmavými vlasy a oblečením. Na levé straně hrudi měl emblém rodu: Zasvěcenec mizejícího měsíce, ten, jehož stín krvácí, a u boku krátký meč. Neměl na sobě zbroj ani přilbici. Pozdravil je mírnou úklonou.
“Co pro vás mohu udělat,” řekl Loverd, který rytíře také pozdravil úklonou, jako Nemrtvý se ovšem uklonil o něco více, než rytíř jemu.
“Mé jméno je Tazriel Itraniel Vedrax. Přál bych si mluvit s panem Klaesem Ravitem, učencem z Ylleru.”
“Již vás očekává,” odvětil Loverd a vpustil rytíře dovnitř.
Klaes mu nabídl křeslo a když se usadili, Loverd kolem nich vztyčil kužel ticha.
“Přijměte naše malé pohoštění. Omlouvám se, že vám nemůžeme nabídnout krev. Jsme odkázáni na jídlo v menze University a to je velmi skromné.”
Tazriel shovívavě mávl rukou a posadil se.
“Vidím, že jste vykonali činy, hodné obdivu Xalgonu, budete tedy cílevědomí a stateční. Vážím si vašeho pozvání,” řekl zdvořile Tazriel, jehož pohledu neunikl Xalgonský prsten na Klaesově ruce. Klaes se jen usmál a pokýval hlavou jako někdo, kdo rád přijímá zasloužené uznání. Tazriel pokračoval: “Chtěl bych vám poděkovat za projevenou úctu a soustrast. Můj otec byl velký muž, který byl hoden svého činu, a byl by ještě živ, kdybych já nebyl tak slabý. Ta vaše zpráva – psali jste ji s cílem se se mnou spojit osobně. Proč?”
“Zdá se, že máme společné přátele. Jsou jistí lidé, kteří jsou svázáni jak s námi, tak s vámi. Tito lidé, jmenovitě jedna osoba, nás požádali o pomoc. Proto jsme napsali na hrob vašeho otce verše Když se pláč mění ve smích a tak dále. Doufáme, že jste to vy, kdo by nám mohl pomoci setkat se s poslem ze severu, kterého drží v kapitule.”
Tazriel se obezřetně rozhlédl. Viděl Ylleřana, nemrtvého a pak ještě jakési chlupaté zvíře, které na něj neomaleně zíralo.
“Vidím, že máte zprávy, které se donesly jen k nemnohým uším. Jak si mohu být jist, že mohu mluvit bez obav.”
“Můžete mluvit bez obav, jsme chráněni kuželem ticha,” pravil Loverd a rozhodil rukama.
“Prokázali jsme se přeci rčením Když se pláč mění ve smích. Jak vás můžeme ještě ujistit, že nám můžete věřit?”
Tazriel pokrčil rameny a ukázal na Lišku. Divoká zvířata nebyla v Xalgonu obvyklým jevem.
“Dobrou půlnoc přeju,” řekla Liška zdvořile, aby se nějak uvedla. Na tváři Tazriela se objevil zmatený výraz.
“To ona složila ty verše. Je vzdělaná a patří k nám. Ručím za ni,” řekl Klaes, aby předešel nedorozumění. “Vraťme se nyní k naší záležitosti.”
“Co víte o tom poslovi a od koho?” zeptal se Tazriel.
“Budu zcela upřímný. Naše společná známá nám řekla, že by mohl být spojen s Talantiem, tvůrcem Elixíru, který byl snad spatřen na severu. To nám potvrdily dva další nezávislé zdroje. Elixír je to, oč tu běží. My jsme si vysloužili své prsteny tím, že jsme donesli do Xalgonu vzorek Elixíru, který je lékem proti hrozivým iluzím, a tak umožňuje odolávat náporu nového věku. Nesli jsme ho z Maghonu ve Svobodné zemi až sem, s nadějí, že místní vědci vyrobí dostatečné množstvé té látky i pro další města. Ale ukázalo se, že Xalgonská Universita je skoupá a některá města nebudou mít k Elixíru přístup. Proto se snažíme dostat k tomu poslovi s nadějí, že by mohl vědět něco o dění na severu. A tak se ptáme – víte, kde je ten posel? Je skutečně nemocen?”
Tazriel potlačil udivený vzdech a odpověděl: “Máte velmi přesné zprávy. Jde o skutečně zvláštní případ a proto byl svěřen nám, Xalgonským rytířům. Posel je v karanténě a je nemocen. Setkání s ním je velmi riskantní.”
“Vy jste se s ním však setkal a jste zdráv,” poznamenal Klaes.
“Kontakt s ním je možný, když se dodrží určité podmínky,” odpověděl Tazriel.
“Vyslýchal jste ho?” zeptal se Klaes.
“Já jsem výslech neprováděl. Ale mám k ní přístup. Je velmi silná, ale je nemocná.”
“K ní? Je to tedy žena? Jaké povahy je ta její nemoc?” zvolal Klaes překvapeně.
“Ano, je to žena. A její nemoc? Neznáme jméno té nemoci, příčinu ani lék,” odvětil Tazriel.
“A jak se ta nemoc projevuje?” chtěl vědět Klaes.
“Na první pohled si povšimnete jejích očí. Jsou – prázdné. Ale její mysl je silná. Sama vyjádřila přání setkat se s tou, která vás posílá,” řekl Tazriel polohlasně.
“Ano!?” zaradoval se Klaes. “S paní Nazqawn?!”
“Ano, s paní Nazqawn. Ale obávám se, že do přísně střežené kobky v Kapitule se fyzicky nikdo cizí nedostane. Nikdo kromě nás, kteříí jsou tím úkolem vysloveně pověřeni. Ale prý jsou i jiné cesty, jak vstoupit v kontakt s myslí člověka.”
“Třeba komunikace prostřednictvím lucidních snů?” vmísila se do rozhovoru Liška.
Tazriela její téměř lidský hlas vyvedl na okamžik z míry, ale ovládl se. “Ano, to jsem měl na mysli. Váš Lišák má zajímavé znalosti.”
“Liška,” odfrkla si Liška. “Ale to je jedno. Řekněte nám, jak probíhá kontakt mezi tou dámou a vámi. Jak se chráníte před nákazou? Ten váš kolega, který onemocněl, něco zanedbal, nebo v té době nebyly vaše znalosti opatření proti nákaze ještě dostatečné?” vychrlila na nej příval otázek.
“Ještě než jsme zjistili, že je její nemoc vysoce nakažlivá, onemocněl jeden z nás, který s ní byl v kontaktu. Nyní používáme účinné ochranné prostředky – amulety a mantry. Je to složitý proces, takže mimo úzký okruh prověřených osob k ní nikdo nesmí.” odpověděl Tazriel.
Nyní se slova ujal Loverd: “Děkuji vám, ctěný Tazrieli. Ještě bych si rád ujasnil, jaké jsou vaše vztahy s naší společnou známou, jejíž jméno jste sám před chvíli vyslovil, s paní Nazqawn.”
“Důvěra a pomoc. Je to záležitost cti,” odpověděl Tazriel.
“Jistě tedy víte, že je paní Nazqawn sledována mocnými města jako nepřítel města,” řekl Loverd.
“Ano. Proto se omezujeme na předávání zpráv. Nedochází k žádným osobním setkáním,” pravil obezřetně Tazriel.
“Teď se však blížíme do bodu, z něhož není návratu. Možná, že na nějaké osobní setkání nakonec dojde. Byl byste na něco takového?” řekl Loverd.
“To mě poněkud znepokojuje,” přiznal Tazriel a zpozorněl.
Tu Loverd vstal a odhalil své přestrojení. Iluze nemrtvého zmizela a objevila se bělostná pleť a světlé vlasy Arkinského urozeného. Tazriel vyskočil a bleskurychle tasil krátký meč. “Co je to za klam?! Do jaké léčky jste mě to vlákali?!” vykřikl.
Klaes pomalu vstal a postavil se mezi ně. “Prosím, zachovejte klid. Zde přítomný je soukmenovec paní Nazqawn. Vím, že mezi Xalgonem a Valarkagantem panuje odvěká nenávist a na obou straných bylo prolito moře krve, ale prosím – teď zachovejte klid. Klamné bylo jen vzezření mého přítele, které nám zajišťuje bezpečí. To, co udělal, je od něj naopak projevem nejhlubší důvěry a důkazem, že skutečně jednáme jménem paní Nazqawn. Ona je vlivná diplomatka, ale je také královna Arkagantu.”
“Mojí povinností je vrátit tě mezi ty, za koho se vydáváš!” procedil Tazriel mezi zuby a ostří jeho meče stále ještě mířilo na Loverda. Žíly na krku mu naběhly.
“I já bych tě ještě před třemi měsíci toužil zabít. Ale teď stojíme proti zkáze a jedině společně tomu odoláme,” řekl Loverd klidně.
“To mohu dosvědčit. Mnozí si to ještě neuvědomují, ale Novému věku neodolá žádná armáda. Ani Xalgonští rytíři by nebyli výjimkou. Bez Elixíru podlehnete. Padl Maghon, Viasse, Iacana, Arcon – to jsme viděli na vlastní oči. Celá Svobodná země padla. Viděl jsem ty nestvůrné šiky na vlastní oči,” řekl Klaes.
“A jak to, že jste nezahynuli?” otázal se pochybovačně Tazriel, ale sklonil u toho ostří.
Klaes si místo odpovědi rozepnul kazajku. Ve vnitřních kapsách se nacházely různé věci, mimo jiné lahvička s Elixírem. “Tohle nám zůstalo. Vzorek původního Elixíru, který jsme dostali od mistra Talantia pro osobní potřebu. Ten, kdo si potře Elixírem oční víčka, uvidí prostou skutečnost bez iluzí, které zakrývají některé její aspekty, proto se to nazývá Elixír pravého vidění. Když pak spatří vojáky Nového věku, ty šiky z věčné bitvy, uvidí bojovníky, nikoliv nestvůry. Bez Elixíru však zešílí strachy.”
Tazriel ustoupil o krok a zasunul čepel do pochvy. “Máte štěstí, že truchlím, a prodlévám ve vzpomínce na krev mé krve, a neproleju tedy tu vaši.” Znělo to jako nějaká rituální formulka.
“Dávám vám možnost vyzkoušet Elixír, a vidět nás, jací opravdu jsme.” řekl Klaes.
Tazriel se zamyslel. “Dobrá. Podrobím se zkoušce – nebo spíš vás.”
Klaes k němu přistoupil. Otevřel lahvičku a kápl si Elixír na prst. “Jestli dovolíte…” Tazriel zavřel oči a ucítil na očních víčkách prst cizince. Okamžitě – ještě než oči opět otevřel – cítil jakési vystřízlivění. Jako by byl ze skutečnosti sňat jakýsi závoj, který ji dosud halil. Rozhlédl se. Na první pohled se nic zvláštního nestalo. Jen místnost byla zašlejší, nábytek odřenější a škvírami v oknech vnikal do pokoje chlad. Tváře cizinců se nezměnily. Když pohlédl na Arkince, viděl prostě člověka, který měl nezvykle světlou kůži a měděné vlasy – na chvíli jako by zmizely všechny jeho představy a předsudky o Arkincích. Podíval se na Lišku. Připadala mu větší, jako by v jejím drobném těle bylo vměstnáno daleko více čehosi, pro co neměl slova ani zkušenost. Pak mu oči sklouzly za jeho druhy a spatřil Střípka. Vlastně spatřil havrana tak, jako by se díval kaleidoskopem – havrana posetého tisícem očí, něco zrůdně krásného a strašlivého. Zapotácel se. Klaes ho podepřel.
“Teď vidíte skutečnost bez závoje. Teď už mi věříte, co umí Elixír?”
“Co jste to řekl? Co to má všechno znamenat?” hlesl Tazriel, “a CO je tamto?” zíral s neuvěřením na místo, kde byl Střípek.
“Všechno má svůj čas,” řekl klidně Klaes, “prozatím vás mohu ujistit, že ona bytost je přátelská a je pod naší ochranou. Zkuste se podívat ven z okna na vaše město,” vybídl Tazriela a jemně ho doprovodil k oknu.
Tazriel se díval.
Zprvu neviděl nic zvláštního, opět byla skutečnost všednější a ošuntělejší. Světla poblikávala a vítr hnal proti oknům dešťové kapky. Ale pak si všiml poletujících postav, démonické poletující postavy a dopravní ruch, který byl jindy jeho očím skryt. Loverd přinesl zrcadlo. Společně se do něj podívali. Tazriel spatřil sám sebe a polekal se. Kolem hlavy měl jemnou světlou aureolu. Klatozář mají v Xalgonu jen prokleté a temné bytosti. Tazriel nemohl ten pohled dále snášet. Svezl se na kolena a mystickou vážností vezansky pronášel chvalozpěv na své padlé předky. Nic jiného ho nenapadlo. Klaes k němu poklekl.
“Omlouvám se, pokud vámi ta zkušenost otřásla,” řekl tiše.
“Naopak. Váš Elixír ukazuje pravdu. Já to věděl celou dobu. Prokletí. Nesu si s sebou něco, co ani můj otec nedokázal odvrátit,” zasténal Tazriel.
“Snad nám tedy důvěřujete a pomůžete nám a paní Nazqawn. Musíme dostat Elixír ke všem, kteří ho potřebují,” řekl Klaes.
Tazriel mlčky přikývl.
