[zapsala Johana Passerin]
Třinácti postavám se v prázdných důlcích rozhořely modrozelené plameny. Tři se vrhly na Taro, tři na Vedraxe, tři se rozeběhly ke dveří nahoru do věže, klapajíce klepety ostrými jako skalpel. Klaes stál uprostřed té zkázy. Nikdo na něj neútočil. Kolem něj se dělo příliš věcí naráz. Chopil se ho zvláštní stav oddělenosti od všeho. Jako kdyby svět v okolí byl jen nějaký sen.
Talantiova věž stála zabořená v plísni. Kolem ní se odehrával podivný tanec: postavy s mocnými klepety se rozmachovaly kolem sebe a lidé před nimi uskakovali, nebo se pokoušeli oplácet údery. Bytost v podobě houby, opředená závoji a pavučinkami, tomu všemu kynula z pukliny ve stěně věže. Pukliny jež vedla do podivného jiného světa plného filigránových struktur a třpytu.
Tři útočníci se vrhli na Vedraxe. Jen jednomu z nich se podařilo proniknout až k němu a ostrým klepetem mu rozťal kroužkové tkanivo zbroje a maso pod ní. Okamžitě ho zaplavil chlad a děs. Jako by se mu pod kůží plazili studení červi. Otočil se a prchal pryč, ani nevěděl kam.
Taro zkusila probudit k životu jeden ze svých turmalínů a použít ho proti dalším třem útočníkům. Děs z toho, co se kolem ní děje, k ní ale dolehl s novou intenzitou. Nikdy vlastně nebyla v takhle hrozivém boji. V souboji ji cvičil otec, v magii matka, ale její jediná zkušenost s použitím kamenů ve skutečném střetu bylo odhánění vlků v divočině a jednou se ubránila dvojici přiopilých banditů. Nyní stála proti bytostem úplně jiného řádu.
Kámen jí ve zpocených rukou klouzal, cítila jeho vnitřní sílu, ale tu je nutné vždycky probudit. Turmalíny z města Nemeiris reagují na třepání, stisknutí a další gesta, ale je třeba je provést společně se správným duševním soustředěním, jinak uvolněné síle není dána ta správná forma. Klepetnatá stvůra se ale nebezpečně blížila. Taro naučeným pohybem zatřepala s kamenem, ale ve chvíli, kdy z něj začala sálat síla, nebyla její mysl dost uvolněná, aby ji správně uchopila. Cítila jak namísto bezpečné klenby ochranného kouzla síla jen volně uniká do okolí a ohřívá rosolnatý vzduch.
Klepeto jí zasvištělo těsně vedle ucha. Druhé ji škráblo na rameni. Třetí ji udeřilo do zad. V okamžiku zásahu jako kdyby na chviličku skutečnost zmizela a na vteřinu byla vržena do noční můry, v níž se jí stovky malých krabů hemží po těle a okusují ji jako mrtvolu vyplavenou na břehu moře. Když se z vize probrala, zjistila, že prchá a že nechala netvory za sebou. Klidně tam stáli a nepronásledovali ji. V očních důlcích jim však plály rudé ohníčky, kývali se ze strany na stranu a cvakali přitom klepety. Pro Taro bylo těžké zorientovat se v té nepřehledné situaci, zvlášť když cítila, že noční můra může kdykoliv zas vybublat. Zahlédla v kvapu Klaese, jak hasí svůj kabát – Loverdova zápalná nálož totiž zasáhla i jeho. Vlasy měl ohořelé.
Vedrax se vzpamatoval a rozhodl se přejít do protiútoku. Konečně úkol pro cvičeného bojovníka. Po dnech nejasných aliancí a pochyb měl před sebou konečně někoho, kdo vypadal jako jasný nepřítel a potřeboval zabít. Jeho temné srdce zaplesalo vražedným potěšením. Svou halberdou proklál klepeto i bok jednoho protivníka. Z rány se netvorovi řinula hustá modrobílá tekutina nepodobná ničemu ze světa smrtelníků. Rudé oči netvora pohasly a ztemněly, ale nepadl k zemi, jak by se dalo čekat, kdyby to byl člověk. Nevydal také ani hlásku. Dva zbývající se – také bez hlesu – vrhli na Vedraxe. Ve zlomku vteřiny se k nim přidal i ten zraněný. Rytíř opět utržil ránu. Jeho mysl byla náhle zalita růžovým slizem a on cítil, že se v něm topí. Byl odporně sladký a jeho aroma bylo jako chechot sebepožírajících se klaunů. Když se z vize probral, zjistil že je uprostřed běhu pryč od útočníků. Ihned se zastavil – toho zilathdá nebude, aby xalgonský rytíř z boje utíkal!
Taro výměnu sledovala a rytířovo hrdinství ji dodalo odvahy. Mrštila turmalínem nabitým výbušnou mocí po třech nepřátelích, kteří ji předtím napadli. Kámen dopadl před netvory a výbuch jednoho z nich srazil k zemi.
Mezi tím Loverd, který předtím svrhl z okna laboratoře ve čtvrtém patře zápalnou nálož a tím vlastně rozpoutal útok klepetnatců na své přátele, doběhl po schodech dolů. V ruce měl láhev, do které předtím odlil Ignotium z velkého demižonu.
Oheň! Oheň vše očistí! zajásal v duchu a vložil do Ignotia ohnivou runu auránu.
Klaes hleděl do pukliny, pohlcen smutkem a bolestí. Snažil se spojit se s tou bytostí, která tam stála nahoře. Vnímal a otevřel své srdce. Pak zachytil její vibrace. Nebyla tam žádná lidská emoce, žádný hněv nebo zloba, jen klid a vyrovnanost. Chování našich strážců je jenom přirozená odpověď na opakované útoky, které přichází ze strany tvých ustrašených druhů. Není to výraz nepřátelství, jen ochrany ohroženého podhoubí. Mluvím za celek. Jsem vyslanec Mykarchů.
Přestaňte útočit! vyslal Klaes k Houbě své myšlenky.
Až do vašeho zápalného útoku byli naši strážci mírumilovní! opáčila.
Klaes se otočil a ze všech sil zařval na své druhy: “Nechte toho! Neútočte na ně! Oni se jen brání!”
Taro ho zaslechla. Namísto toho, aby mrštila po protivnících dalším výbušným turmalínem, udělala kolem sebe kupoli ochranného štítu, která se klenula jako poloviční koule od země do výšky dvou mečů. Tentokrát se jí to podařilo – a dokonce se mohla s tímto ochranným polem i pohybovat. Vykročila směrem k Vedraxovi, s úmyslem ho pod svou záštitu schovat. Pak jen koutkem oka zahlédla Loverda, jak vybíhá z brány věže a něco hází směrem k klepetnatcům.
V dalším okamžiku ji oslepila a ohlušila strašlivá detonace. Země se zatřásla a Taro byla i se svým ochranným štítem odhozena dobrých patnáct mečů daleko. Jakmile vzlétla štít sám se uzavřel do sféry a ztlumil její dopad na zem. Netušila, jak skončili ostatní, ale nemohlo to být dobré. Všude kolem ní tančily ohně duhových barev a poletovaly trosky a zvířený prach. Na místě, kam dopadla láhev, hozená Loverdem, zel kráter hluboký dva meče. Na jeho dně se utvořilo duhové jezírko. Celá věž se začala pomalu drolit, odpadávaly z ní stále větší kusy a nakonec se velká část sesunula k zemi. Trvalo dlouho, než se prach usadil.
Detonace překvapila i samotného Loverda, kterého tlaková vlna vystřelila nahoru točitým schodištěm. Šťastnou náhodou se v letu neudeřil do hlavy, kterou se instinktivně snažil krýt pažemi, ale ostatní části jeho těla byly otlučené a kůže na mnoha místech i přes odění sedřená. Zvuk světa zmizel a nahradil ho hlasitý pískot a chvíli netušil, jestli je živý nebo mrtvý. Nazpátek k jasnějšímu vědomí ho přivedly až otřesy v podlaze a nepříjemný pocit kymácení. S nejvyšším vypětím se vyhrabal na nohy a zjistil, že většina věže zmizela. Kymácení nebyl jen dojem. Stál na kusu nakloněné podlahy, která trčela ze zbytku obvodové zdi ve třetím patře. Na odhalených kusech kamenů věže viděl pohasínat runové nápisy. Něco, co možná donedávna drželo věž pohromadě i za jejích cest vesmírem, ale po smrti Talantia muselo ztratit svou soudržnost. Věže mágů a temných pánů se po jejich smrti obvykle hroutívají.
Liška, napadlo ho. Liška byla úplně nahoře, když to bouchlo. Zavrtěl hlavou, jako by chtěl vytřepat z uší vodu. Uvědomil si, že nic neslyší. Trochu jsem neodhadl sílu té substance.
Pokusil se po dosud stojící části schodiště vrátit o patro výše do laboratoře. Ale laboratoř už neexistovala. Nakonec Lišku našel, jak se snaží skákat po rozbořených schodech. Sešplhal s ní dolů. Zdálo se mu, že liška něco říká, ale nemohl odpovědět. Když vyšli ven, spatřili, jak se čtyři bojeschopní klepetnatci sklánějí nad bezvládně ležícím Vedraxem, jehož výbuch odhodil na deset mečů daleko.
“Cože? Oni ještě stojí?” poznamenal Loverd a s notnou dávkou bolesti ve všech kloubech a svalech po nich vrhl dýku s auránovou runou. Jeho plamennému srdci se jakákoliv plíseň zdála odporná, ať už má klepeta nebo ne.
Taro, která díky štítu o sluch nepřišla, se obrátila ke Klaesovi, kterého před výbuchem ochránila sama věž. Mladý alchymista se kýval ve stoje a drmolil dokolečka: “Oni se jen brání! Zastavte to! Oni nám nechětli ublížit.” Pak padl na zem, ohlušen a oslepen. Neslyšel vlastní slova. Taro se k němu sklonila a obklopila ho svým ochranným polem. Přitom však pocítila touhu spojit se s Plísní, nebo dokonce pojíst kousek z toho bílého, nadýchaného obláčku. Určitě to bude sladké, blesklo jí hlavou. Uvědomila si, že vstoupit do komunikace s plísní by znamenalo přijmout ji. Zalekla se.
Vytáhla z brašny na opasku turmalín zatřepala s ním specifickým způsobem, na koncích jej stiskla, a přiložila ho Klaesovi na čelo. Otevřel oči a po chvíli se posadil.
“Děkuji ti,” zašeptal. Pak se zvedl a pohlédl k puklině ve stále ještě stojícím zbytku věže, kde stále vyčkával vyslanec Mykarchů. Řásně postavě povlávaly ve větru. Obrátil k ní svou mysl a úpěnlivě ji prosil, aby zastavila útočníky.
Můžeme zastavit naše strážce, ale ty musíš zastavit své. Chceme rovnováhu. Chceme záruky, a to znamená tvé svolení, že budeme moci skrze tebe někdy v budoucnu jednat. Když zastavíme útok, tak ohrozíme náš organismus. Výměnou za to chceme tebe, dozvěděl se Klaes.
“Co to znamená, že mě chcete?” zamumlal.
Když nedodržíte příměří, budeme jednat skrze tebe, člověče, odpověděla plíseň.
Klaes byl zmatený. Věděl, že není dobré uzavírat smlouvy v časové tísni nebo pod nátlakem, ale nakonec v zásadě svolil. Taro, stojící mu po boku, vnímala jen jakousi dohodu. Pak Klaes opět klesl k zemi, a tak ho uchopila pod rameny a táhla ho pryč.
Když došla na prostranství před věží, otevřel se před ní pohled na Vedraxe, stojícího na vratkých nohou, jak pomazává svůj meč vlastní krví, prýštící mu z četných ran. Před ním stáli čtyři klepetnatci, jako by připravení k útoku. Jednomu mezi lopatkami trčela Loverdova dýka, druhému z boku visela ulomená Vedraxova halberda. Ale všichni čtyři stáli ztuhlí a nehybní. Klaes, stále podpírán a vlečen Taro, se jí vymanil a zvolal co nejsilněji dovedl: “Přestaňte na ně útočit, už vám neublíží!”
“To už jsi jedním z nich?” zařval na něj Loverd, který jeho slova napůl odečetl ze rtů, a potěžkával v ruce další dýku.
“Copak nevidíš? Stojí na místě a nehýbou se. Vyjednal jsem příměří!”
Loverd se na něj upřeně díval. Byl pořád celkem hluchý, ale měl dojem že slyší slova vzdáleně, tlumeně. Sledování pohybu úst pomáhalo.
Taro pustila Klaese s rozběhla se k Vedraxovi, aby mu zastavila krvácení pomocí hematitu. Loverd sklonil zbraň. Zbylí klepetnatci se stáhli.
Začalo se stmívat. Do šera zářilo duhově planoucí jezírko na dně kráteru a tu a tam poletující plamínky. Také plesnivá brána matně světélkovala. Ignotiové výpary vytvářely nad kráterem opaleskující příkrov. Najednou hladinu zespodu prorazilo cosi velkého, vylétlo to nad jejich hlavy a sneslo se nedaleko na trosky věže.
“Já jsem vás zachránil!” ozval se známý skřehotavý hlas, jen velikost neodpovídala tomu, jak si ho pamatovali. Byl to Střípek, ale nyní dosáhl velikosti mořského orla.
“Aha, pardon,” poznamenal pro sebe, “spletl jsem si časy. Chci říct: přišel jsem vás zachránit!”
Liška se při zaslechnutí toho hlasu dala na zmatený zběsilý úprk.
“Tfuj! Zase to černé peří!”
Střípek ji ignoroval. “Páni! Tady je úplná pitka! Teda vlastne bitka! Jste v pořádku?”
“Tentokrát nekrvácí jen můj stín,” odpověděl Vedrax, který měl protržený bubínek jen na jedné straně a přecijen cosi slyšel.
“Omlouvám se, neměl jsem úplně odhad, co to ignotium udělá,” křičel provinile nahluchlý Loverd. Sedl si a snažil si ošetřit svoje potlučeniny.
“Cože!? Tos’ udělal ty?” zavřískl Klaes a na krku a na čele mu naběhly žíly. “Ty jsi použil ignotium a auránovou runu dohromady? Mohl jsi nás všechny zabít!”
Loverd mu pozorně sledoval rty a pak pokrčil rameny. “Bylo to v sebeobraně!” řekl pak zas zbytečně hlasitě.
“Jaká sebeobrana! Ty jsi to vyvolal, když jsi svévolně na nás svrhl z okna zápalnou nálož! Nechtěli nám ublížit! Já jsem s ní teď domluvil příměří. Pokud přestaneme útočit, nechají nás na pokoji. Mohu s nimi komunikovat,” zvolal Klaes.
Vedrax k němu přistoupil a přejel mu svou zkrvavenou rukou tvář a oči.
“Co to děláš!” vykřikl popuzeně Klaes. Cítil, že komunikace s Podhoubím se dotekem Vedraxovy krve přerušila. Vedrax odskočil a zvolal: “Co bych dělal? Snažím se tě chránit před bludem!”
“Nestál jsem o tvou pomoc. Když budu potřebovat, tak si řeknu!” okřikl ho Klaes a obrátil svůj pohled k puklině ve věži, za nímž matně pulsovala záře houbové říše.
Střípek zakrákoral a popolétl, aby si mohl lépe prohlédnout Taro, která na něj také fascinovaně zírala. Jeho duhově černé peří měnilo barvy od modré, přes zelenou až k fialové.
Mluví jako nějaký potrhlý bláznivý papoušek z Garionu pomyslela si, ale ostatní se ničemu nediví a vypadá to, že už ho odněkud znají.
Dřív, než se stihla zeptat, oslovil ji Střípek: “Čau, ty jsi kdo? Tebe jsem s nimi ještě neviděl. Já jsem Střípek.” Nabídl jí spár jako ruku ve velmi lidském gestu. Taro mu nohou potřásla.
“Já jsem Taro ze Svittynis,” odpověděla zvořile a nabídla mu víno. Střípek do sebe jedním lokem obrátil celý měch.
“Jaro nebo Taro. Celkem dobré,” utrousil, otřel si zoban o peří na hrudi a loupl po ní okem. “Svittynisské jsem ještě neměl. Cha.” Chvíli si ji ještě zkoumavě prohlížel, a pak odkráčel ke kráteru a prohlížel si následky detonace.
Taro spěchala ošetřit Loverda a Lišku. Jejich zranění byla převážně způsobena padajícím zdivem a předměty, vymrštěnými tlakovou vlnou, a nikoliv klepety protivníků. Liška odvrátila hlavu, aby neměla Střípka v zorném poli.
“Ať jde pryč! Ten mi tady chyběl. Proč! Kde se tady vzal! Kde se ten pošahanec vzal v tom kráteru!?” bědovala.
“Co říkáš? Proč tu je? Protože Ignotium narušuje časoprostor, tak proto,” odpověděl Loverd hlasitě a erudovaně.
“Ale proč zrovna on? Proč ne něco jiného?!” liška také mluvila nahlas, aby jí Loverd rozuměl.
V Loverdovi tato otázka vyvolala znepokojivé myšlenky: Proč ne něco jiného? Co dalšího by mohlo přijít zlomem v časoprostoru?
“Co ještě můžeme udělat, abychom zrušili celej Qurand? Vždyť jsme se původně vydali na cestu, abychom ho zachránili! A neměli jsme na sebe upozorňovat mocnosti!” vykřikl Klaes zoufale. Chtěl ještě něco říct, ale Střípek mu skočil do řeči: “No táák, proto jsem tady. Ta rána byla slyšet úplně po celým Xalgonu. Nebe nad městem se hemží démony a sami Zilathové zasedli k poradě na Zrcadlové věži. Bude prý konec světa!” halekal svým krákoravým hlasem.
“Nebude konec, jen nový začátek,” pravil Klaes jako v transu. Zřejmě se mu zas podařilo napojit se zas na Mycelium. Vedrax k němu neprodleně přistoupil a pohladil ho svou zkrvavenou dlaní po tváří.
“Vedraxi! Zase ta tvá krev? Proč to na mě pořád mažeš?!” vykřikl Klaes.
“Abys měl šanci rozhodovat se sám za sebe!” odvětil Vedrax přísně.
Loverd se přidal: “A chceš ještě tu puklinu vůbec zavřít? Pamatuješ, kvůli čemu jsme tady? Vyšli jsme ze Svittynisu před dvěma… třema dny, abychom přišli na to, kde se bere ta plíseň a co s tím můžeme dělat. Před týdnem jsme šli ukrást rukopis tvé učitelky Zeilet do trezoru Halita Altuna, abychom přišli na to, proč elixír ztenčuje zeď. Šli jsme varovat Talantia.”
“Ale místo toho, abychom ho vyvedli ze šílenství, jsme ho zavraždili. Ty jsi ho zabil!” skočil mu do řeči Klaes a snažil se očistit si tvář od Vedraxovy krve.
“Nebylo cesty zpět. Byl už úplně v moci té plísně, a ty vypadáš, že jdeš v jeho stopách!” řekl Loverd. “Chceš tu bránu zavřít?”
“Ano, ale…” řekl Klaes tiše.
“Přišli jsme sem… zavřít bránu. Zachránit Svittynis,” zopakoval Loverd.
Střípek zase zaskřehotal: “Já jsem to slyšel, ten výbuch. A brána je pořád otevřená, koukám. Ale v Xalgonu teď už vědí, kde je. Chá. Krá.”
“Pánové z černých věží dokážou cestovat způsoby, které jsou nemožné pro pouhého smrtelníka,” odtušil Vedrax, který jako jediný si dovedl plně představit rozsah poplachu, který teď v jeho domovském městě zavládl.
Klaes se otočil k puklině ve věži. Paní Houba, jak ji v duchu pojmenoval, tam pořád stála. Pomalu vykročil k ní.
“Co máš v plánu?” oslovil ho varovně Loverd.
“Něco tady nehraje,” zamumlal Klaes.
“Nepustím tě tam!” vykřikl Loverd a chytil Klaese za loket.
“Představ si to z jejího pohledu. Přišlo to sem, aby to poznalo náš svět… Nechtělo nám to ublížit. Ona je vyslanec…”
“Nechtělo, ale ublížilo! Vzpomeň si na ty lidi bez očí. Na zpívající jeleny, Na plesnivinou zešílevší lidi. Na toho strážného zavřeného ve stodole, jemuž lezli červi v očních důlcích. To všechno ta plíseň! Kdybys nebyl zaslepený plísní viděl bys, že jedinou cestou byl svatý plamen!” řekl Loverd naléhavě.
“Ach, pořád zapomínám, že vy nevidíte to, co já,” vzdychl Klaes a pomalu, ale jistě táhl Loverda s sebou k puklině. Vedrax jim šel po boku, připraven zakročit.
“A ty pořád zapomínáš, že to tady musíme zavřít, jinak Svittynis skončí, a možná celý Qurand,” opáčil Loverd. Zastavil se. Byla sice už téměř tma, ale ignotiové výpary nad kráterem světélkovaly a krom toho vyšel měsíc v úplňku. V tom matném stříbrném světle spatřil, že se z duchově třpytivého jezírka v kráteru vynořila černá hlava, dvakrát větší než lidská, holá, lesklá jako socha z obsidiánu. Pak se zase zanořila.
“Tam! Něco je v jezírku. Viděl jsem v jezírku hlavu!” řekl tlumeným hlasem.
Taro to viděla také. Naskočila jí husí kůže. Vlasy na zátylku se jí zježily. Ve vzduchu byla magie. Větší, než jakou kdy cítila. A každou vteřinou rostla do nesmírné hustoty. Cítila ji jako obří přílivovou vlnu. S údivem si uvědomila, že jí nezastavitelně cvakají zuby. Turmalíny na opasku se začaly rozpalovat. Použila všechnu svou vůli, aby je odizolovala od okolí a instinktivně začala ustupovat co nejdál od jezírka.
Krátce nato se hladina znovu zavlnila. Pak z jejího povrchu vystřelily jakési tmavé úponky a ty se navzájem proplétaly. Ukotvily se v zemi kousek od kráteru na asi desíti místech a začaly se splétat jako obří pavučina neviditelného pavouka. Brzy bylo jasné, že vzniká rám velikosti dvojkřídlé brány do chrámu.
“Při Suvarnovi! Tohle znám jen z vyprávění! To je přímý portál!” vykřikl Loverd, který ihned vyhodnocoval, co mu říkaly jeho smysly a vzdělání. Mravenčení, které znal jako signál čaroprostorové magie, mělo v tuto chvíli téměř omračující sílu. V nose cítil vůni tmy, jakou znal jen od Zrcadlové věže v Xalgonu. Před očima mu vytanula dvojstrana z grimoáru časoprostorové magie, byla to poslední strana. Kouzla nejvyšší sféry. Poslední z nich. Antar Aparaquranditha. Úplný portál. Strašně nákladná struktura. Dlouhodobé úspory tuctu průměrných mágů by nestačily na pokrytí pouhé minuty trvání tohoto kouzla. Qurand je obvykle příliš pevný a nemá rád portály. Ale možná přímo tady u ignotiového jezírka to bylo se slevou.
Xalgon. Archonti! prolétlo mu hlavou.
“Něco se sem blíží z Xalgonu. Myslím, že bychom měli utéct,” řekl sevřeným hlasem. Střípek zapištěl a vzlétl. “Ano! Ano! Prchejte! Smrt se blíží! Není čas!”
“Co to je?” zeptal se Klaes, který nevzrušeně sledoval, jak se v rámu z úponků napnulo černé plátno protkané rudými žilkami. Na něm, nejdřív jen namalovaná jako obraz, se objevila postava nadlidské velikosti, v plné zbroji. Klaes i Vedrax ji znali z obrazů a knih. Věděli, že ta zbroj je z amarantia, prokletého černého kovu, věděli, že za hledím se skrývá přísvit rudých očí. Titánská postava nabyla trojrozměrných proporcí a vystoupila z obrazu. Vznášela se nad jezírkem a otáčela se sem a tam, zatímco příboj mocné magie vycházející z ní dorážel na jejich mysli i šlehal okolní skály a ruiny, které vracely neviditelné světlo těch čar v podobě přízračného fialového třpytu. Levitující Zilath se pak zaměřil na puklinu, v níž stála Paní Houba. Jednu ruku zdvihl do výše a kosti hrdinů zarezonovaly jinak neslyšeným zvoláním. Druhou ruku potom obrátil před sebe a všichni cítili, že dochází k nějakému zaklínání.
Loverd i Taro viděli nebo spíš cítili, jak se kolem Zilatha vrství štít za štítem, jako jakási stále narůstající ocelová cibule s mnoha vrstvami.
“Utíkejte! Pryč! Pryč!” zařval konečně Loverd a trhl Klaesem.
Klaes váhal. Obrátil se k postavě Archonta a zavolal: “Není třeba hned všechno ničit! Stačí komunikovat!”
Loverd ho popadl a vlekl ho s sebou. “Utíkej, ty blázne, jestli chceš žít!”
Klaes se neochotně rozběhl, ale pořád se ohlížel. Viděl, jak se prach a listí a nakonec i kameny zvedají do vzduchu. Byly rozpoutávány nesmírné síly.
K úprku se nakonec přidali všichni. Netušili sice přesně, co se děje, ale všechny instinkty jim říkaly, že se chystá něco daleko za hranicemi jejich možností. Taro si vzpomněla na některé děsivé sny, v nichž se jí zdávalo, jak celý svět pohlcuje temný jícen z nebes, který do sebe dychtivě nasává všechno, stromy, květy, kůži z lidských tváří, takže na světě nakonec zbyly jen kosti a skály zářící zeleným světlem smrti.
Když byli asi dvě stě mečů od věže, stanuli na nevysokém vršku. Naposledy se ohlédli, než věž ztratí z dohledu za horizontem. Zilath se vznášel nyní o něco výše, cibulovité vrstvy ochranných sfér kolem něj byly viditelné již pouhým okem, zářily ve tmě jako poloprůhledné hadí kůže. Brána ve zdi byla nyní zakalená a překrytá šedou hmotou a vyslanec Mykarchů již nebyl v dohledu. Mezi Zilathem a bránou docházelo k nějakému souboji – šedé úponky mycelia se ovíjely kolem černých úponků, kterými Zilath držel bránu a sebe upoutaného k okolí. Na černé obloze nad jejich hlavami se rozzářilo šestero jasných rudých světel. Odstín jejich rudé jako kdyby jasně hovořil o záměrech, které přináší. Byla to rudá barva horoucích pekel. Rudá barva hněvu démonů. Rudá barva konce všech dní.
Menší kameny se teď začaly zdvihat ze země i kolem družinníků. Rosolovitý vzduch se dýchal špatně sám o sobě, ale nyní byl tak plný síly, že se jim před očima dělaly mžitky. Byl to zvláštní stav mysli. Děly se věci takového řádu, že myšlenka na smrt v následující vteřině vlastně působila spíš jako něco, k čemu nevyhnutelně dojde. Měli před sebou poslední chvilky života.
“Běžte! K vodě! Musíme se dostat k vodě!” zařval Loverd. V jeho hlase bylo zoufalství. “Taro, kde je tady voda, veď nás!”
Nikdo se ho neptal, proč. Poslechli. Běželi. S kopce a pak zas do kopce. A přes planinu a ze stráně. A přes mokřad. A přes skály a po rovince.
Šest hvězdných objektů na obloze začalo pulzovat. Jejich záře byla tak jasná, že spolu s pulzací celá krajina vždy vyskočila do rudého přísvitu a pak zas propadla do tmy. Běželi dál. Hrdla už měli rozbolavělá od překotného dýchání. Rudá pulzace začala poznenáhlu zrychlovat.
“Jak daleko je řeka?” vyrazil ze sebe Loverd chraptivě.
“Už blízko,” zasténala Taro, ale popravdě byla v tom přízračném světle trochu ztracená. Pulsace byla stále rychlejší. Uplynulo několik dalších strašných minut a pulzace byla tak rychlá jako jejich dech. Z kopce a ještě kousek do kopce. Další chvíle a pulzace byla jako tep jejich srdcí. Teď, teď, teď. Krajina mizela a objevovala se tak rychle, že se zdálo, jako by se pohybovali mezi jednotlivými nehybnými obrázky. Loverd v duchu odpočítával čas do okamžiku nula. Za patnáct vteřin všichni umřeme. Pak ucítili pod nohama svažující se terén. Před nimi byla černá šmouha řeky. Rozběhli se z posledního kopce a skočili, nebo spíš se skutáleli se do vody. Těsně před tím, než je pohltily vlny se zhluboka nadechli. Řeka byla v tomto místě celkem hluboká. Taro udělala dvě tempa do tmy dolů a zachytila se velkého balvanu, protože jinak hrozilo že jí vlastní hluboký nádech bude nadnášet směrem k hladině. Všude kolem byla tma, v níž jen díky náhodným dotykům a neúmyslným kopancům cítila svoje druhy. Sáhla jednou rukou po svých turmalínech, chtěla jeden z nich rozzářit, když v tom —
— Okamžik totální běloby. —
Taro zavřela oslepené oči, ale jas byl příliš silný i přes víčka. Bělorudé světlo se jí propalovalo do očního pozadí. Najednou se v ní vzedmula síla velkého vzdoru té kosmické zkáze. Sevřela dva turmalíny v dlani a s pevným odhodláním z nich v okamžení vyvolala veliký štít, který doufala, že zakryje celou skupinu potopených. Oslepující světlo začalo ustupovat. Uplynulo sotva pár vteřin.
Vtom se jim země zakymácela pod nohama a Taro ucítila úder do štítu, jako kdyby na něj spadla hora. Do jeho nitra se přenesl jen zlomek té síly. I tak měla co dělat, aby ji tlaková vlna nevyrazila dech z plic.
Oči se začaly vzpamatovávat. Svět nad hladinou stále ještě svítil bílým světlem. Dole na dně potoka ale byl jas už matnější. Voda je skutečně chránila od nejhoršího. Všichni druhové byli pod jejím štítem. Hladina byla výrazně nižší než před tlakovou vlnou, která musela část vody vymést mimo břehy. Na štít jí začaly dopadat kameny větší i menší. Všechno, co se předtím vznášelo ve vzduchu vystřelilo hnáno tlakovou vlnou. Naštěstí voda kameny trochu zbrzdila a štít zastavil zbytek. Voda na povrchu se měnila v páru a kousek pod tím vřela. Taro pozorovala s hrůzou ten efekt a říkala si, jestli se takhle uvaří celá řeka.
Naštěstí bílé světlo pohaslo a spolu s tím ustalo i vření. Do višňova rozpálené kameny padaly z nebe jako zběsilé obří krupobití. Kamsi do řeky kousek proti proudu musel spadnout větší kus skály, protože náhle se přihnalo množství rozbouřené vody a hladina nad jejich hlavami prudce stoupla a voda úplně ztratila průhlednost. Druhové se shlukli kolem Taro, včetně Střípka, který držel jedním spárem skálu a druhým lišku.
Svět kolem nich konečně úplně potemněl, ale déšť kamenů ne a ne přestat. Dech jim pod vodou začínal docházet. Navíc ve tmě zůstávali nyní dokonale slepí, se zářícími mžitkami před poraněnými zraky. Loverd se po hmatu pokusil propojit v úchopu všechny družinníky a zacloumal Tařinou rukou na znamení, že je třeba se vynořit. Taro se odpoutala od skály a společně vyplavali nad hladinu. Společně se nadechli, ale hned se rozkašlali. Vzduch byl žhavý, jako uprostřed požáru. Na štít jim naštěstí bubnovaly už jen malé kamínky, ale ke své hrůze nyní viděli své okolí. Svah kopce, po kterém seběhli, tedy ten v zákrytu od místa výbuchu, se jevil prostě jen černý v noční tmě. Protější stráň ale žhnula rudě, jako železo vytažené z výhně. Nic živého na ní nezůstalo.
Vedrax se pod ochranou štítu vyškrábal k méně rozpálené straně a vyzkoušel její teplotu. Byla horká, ale dalo se na ní stát. Déšť kamínků konečně ustal. Taro už beztak nedokázala štít udržet ani chviličku. S výdechem uvolnila své soustředění a ihned se o ní pokusily mdloby. Klaes s Loverdem ji vytáhli na břeh.
Chvíli nedokázali nic. Jen seděli, dýchali zraňující vzduch a nohy jim omývala špinavá teplá řeka. Před očima se jim hemžila rudavá světýlka, která se prolínala s výhledem na protější stráň barvy řeřavějících uhlíků. V uších slyšeli jen hukot, pískot, dunění.
Chvílemi jakoby ztráceli vědomí a znovu se budili k přítomnému okamžiku.
Nakonec Loverd potácivě vstal a zahleděl se na nebe nazpátek ve směru, ze kterého přiběhli. Pořád jim nad hlavami viselo šest planoucích hvězd. Nebyly to mžitky. Byly tam. A znovu začaly pulzovat. Tentokrát pomaleji.
Možná i zurvani a archonti potřebují chvilku na nabrání dechu.
“Pojďte, musíme jít!” chtěl říct, ale hrdlo měl úplně spálené a ochraptělé.
Vedrax zavrtěl hlavou a ukázal na Taro a Klaese. Nevypadali schopni rychlého pochodu. Koneckonců ani Loverd nedržel rovnováhu úplně bez potíží. Rytíř, který se pro jistotu ani nepokoušel vstát, zagestikuloval směrem nazpátek do proudu, který se valil vlastně docela bystře a tekl přibližně směrem pryč od místa hrůzy, které nechali za sebou. Všichni si vyměnili pohledy a přikývli. Vklouzli nazpátek do proudu a nechali se jím unášet. Jediný Vedrax s tím měl trochu víc práce, protože ho ke dnu táhla jeho zbroj. Ale držel se poblíž břehů na mělčích místech.
Střípek se na břehu otřepal a následoval družinu vzduchem.
Z oblohy po chvíli začal padat černý sníh. Klaesovi zanedlouho došlo, o co jde. Pocit rosolnatosti vzduchu totiž zcela zmizel. To, co na ně padalo, musely být sražené a spálené složky toho, co tvořilo rosol.
Uplynula delší chvíle. Ponětí času a prostoru se k nim začalo zas vracet. Možná půl hodina? Možná méně. Pulzace rudých hvězd zas začaly zkracovat svou délku. Nebyly ještě zdaleka tak rychlé, když vtom k jejich překvapení náhle obloha opět zazářila jako ve dne. Všichni si instinktivně přikryli oči. Střípek vyvřískl a vrhl se střemhlav do řeky. Ostatní udělali nádech a ponor pod hladinu. Ale záře byla slabší, možná vzdálenější. Tlaková vlna k nim dolehla s větším zpožděním. Zas se vynořili.
Údery se stávaly nyní častějšími, ale slabšími a vzdálenějšími. Loverd se dokonce při jedné příležitosti odvážil podívat nazpátek a spatřil, jak se každá ze šesti hvězd spojila s jistým místem za obzorem oslepujícím rudým paprskem. V místě, kde se paprsky sešly zazářilo na chvíli malé slunce. V jeho světle viděl přízračnou nebeskou podívanou – z míst předchozích úderů stoupaly k nebi hřibovité oblaky světélkujícího dýmu rozhýbané a rozbité dalšími a dalšími povětří párajícími údery. Loverd si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že údery postupují systematicky, téměř jako podle šupléry. Na sever, na jih, na sever, na jih, jako člunek v tkalcovském stavu. Vypalují nekompromisně tu nákazu, jako zanícenou ránu, prolétlo mu hlavou.
Nechali se dál unášet řekou. Vzduch se zdál chvíli co chvíli chladnější a čistší.
Klaes cítil ve svém těle hlubokou ztrátu. Osud a zmar. Promarněná příležitost. Plakal a jeho horké slzy se mísily s horkou, popílkem pokrytou vodou. Hluboko v duši věděl, že brána byla odstraněna. Už necítil spojení ani v náznaku.
Nechali se unášet pro jistotu ještě dlouho. Museli si být jisti, že budou dostatečně daleko od oblasti, v níž se rozkládal rosol, jinak by je rudé paprsky z oblohy mohly znovu najít.
Byla už hluboká noc, ale nebe na východě planulo oranžovým světlem, které vypadalo jako červánky. Úplněk v tom přízračném světle žhnul jako rudá koule, sedmé, nehybné světlo. Když je řeka donesla do klidnější zátočiny, zachytili se naplaveného dřeva a odpočívali, než se vydali na další cestu.
Po několika hodinách se cítili už úplně vyčerpaní, ale vždycky si představili, že je paprsky znovu dohání a řekli si, že raději ještě kousek. Teprve když již opravdové slunce začínalo vycházet, konečně vylezli z vody na normální břeh pokrytý vřesem. Byli prochladlí, pomlácení, nahluchlí, ale živí.
Loverd, ač na pokraji sil, přesto v srdci jásal. Poplácal bezvládně ležícího Vedraxe po rameni. “Bylo to o fous. Ale ti vaši Zilathové, to nejsou žádní neschopové! Není divu, že jsou to hodnotní protivníci božského Suvarny. S ničím menším by se můj pán nezahazoval.”
Vedrax nic neříkal. Taro také ne. Myslela na Svittynis, na svou sestru, na svoje lidi, a to že je už nikdy neuvidí. To byli ti Zurvani, o kterých mluvil Talantius. Spalovači.
Liška a Střípek seděli na břehu a odkapávala z nich voda. Byla zima.
