[zapsala Johana Passerin]

zpět na seznam kapitol

“Utíkejte! Utíkejte pryč!” křičel kaplan.

Itraniel Vedrax se nejdřív nepohnul. Uprostřed nastalého běsnění jeho oči se zvláštním klidem pečlivě studovaly situaci: Viděl vlnící se stěny, jejichž kámen se měnil v těla s černým opeřením, viděl jak se ze stěn rodí havrani, viděl tajemnou ženu, z jejíž kůže začalo rašit bílé peří. Viděl, že je v pasti. Skrz mříže cely viděl jak na něho zírají nevěřícné zraky rytířů. Viděl, jak se chápou zbraní, stavějí do střehu, jak šeptají ochranná zaklínadla. Viděl, jak se kolem kaplana a sinistra sbírají aury magické moci. Bylo mu jasné, že musí jednat rychle. Popadl ženu a vlekl ji k mřížovaným dveřím. Kaplan se odpoutal od přípravy kouzel a s neoblomným výrazem před ním dveře cely zabouchl.

“Otevřete!” vykřikl Verdax.

Volal ale k zavřeným uším. Jakmile se zastavil jeho postup, vrhli se na něj odevšad havrani. Zatím jich v cele bylo jen několik, ale každou chvílí se jich víc rodilo z pernatých oblastí na obou původně kamenných stěnách cely. Položil ženu na zem a tasil meč. Srážel nalétávající ptáky a sekal do zdí, které se nadouvaly a bublaly jako jakási zrůdná hladina z černého oleje s pernatými vzory. Kdykoliv sekl do stěny, černé peří se na chviličku rozestoupilo a za ním bylo vidět sametové neznámo.

U mříže se objevil sám sinister Vemirith.

“Zešílel jste? Vedraxi! Proč saháte na tu ženu!” Pak se obrátil na ostatní rytíře: “Odstupte od mříží a zaujměte formaci lamerten.” Rytíři obklopili kaplana a ten je obestřel sférou, v níž se tetelil vzduch.

“Otevřete, pane! Musíme ji zachránit!” zvolal Vedrax, když měl prostor se nadechnout mezi havraními útoky.

Vemirith Zar-Kaorth zavrtěl hlavou. Mluvil klidně, v prostých větách. Jeho hlas zněl jasně i uprostřed tlučení křídel a křiku ptáků. “Dotyk je zakázaný, umbrifere. Má to důvod. Vidíš, co ji postihlo. Totéž teď nejspíš čeká i tebe. Zrůdná smrt – ale marná! Tato oběť nikomu nepomůže!”

Pak promluvil tišeji, zdálo se, že spíš sám pro sebe – “Jestli přežiješ tohle, získáš vlastní celu. Je mi to líto.”

Vedrax se podíval na ženu u svých nohou. Scvrkávala se, tvář se jí protahovala a peří na ní rašilo rychleji než předtím – dlouhá, bílá brka se vynořovala nejdřív v podobě protáhlých kožnatých pupínků, které pod vnitřním tlakem praskaly a zevnitř vydrala již téměř hotová brka. Vedrax se otřásl, ale z temných myšlenek ho vyvedl další útok havraních spárů a zobáků. Ptáků přibývalo a situace v cele se stávala okamžik od okamžiku marnější. Přestože většina Vedraxova těla byla pokryta xalgoninskou zbrojí, jeho tvář byla odkrytá a dravčí zobáky se dostávaly s každým útokem blíže jeho očím.

Vrazil svou tvář mezi dvě železné tyče cely, kde na ni na chvíli ptáci nemohli, směrem ven, ke svému veliteli a zvolal s osudovým patosem, který se xalgonští rytíři učí stejně zevrubně, jako ozbrojený boj: “Sinistere, když nechcete zachránit mne ani tu ženu, zbývá mi jen jedna cesta! Cesta do temnoty!” Obrátil se k jednomu z těch otvorů, které předtím prosekl ve zdi.

Několik mladších rytířů vzkřiklo a jejich hlasy zněly obdivně a povzbudivě, jako by uměli ocenit správné sebeobětování.

“Vyčkej, umbrifere, až zjistíme, zda jsi nakažen. Jestli skočíš, jistě zemřeš!” vykřikl jeho velitel s podobným melodramatickým tónem v hlase, který ale u xalgonců nebyl nikdy zkažen dotykem s ironií.

Vedrax se hořce zasmál. Jen tak tak vykryl útok dalšího z havranů, který mu zobákem mířil přímo do oka. “Jak dlouho mám ale čekat, můj pane? Stojím proti přesile, můj osud je zpečetěn!” Využil vzácného okamžiku, kdy nevzlétli žádní noví havrani, zvedl ženu, amulet s vyobrazením tří lišek zastrčil za hrudní pancíř a protáhl se jednou ze štěrbin v havraní hladině. Než se zanořil, zachytil pohledy svých druhů za mříží. Byla v nich směs úžasu, obdivu a dojetí. Hrdé tváře temných rytířů skrápěly slzy hlubokého pohnutí nad osudem umbrifera Vedraxe.

Itraniel měl pocit, jako by se prodíral vodou, přesto ale mohl dýchat. Náhle jej nakrátko obklopila tlející duha, z níž se mu obrátil žaludek. Bylo to podivné místo třpytivého zápachu z nějž rostly rampouchy nesourodých chutí. Zrak se sehnul ke skřípavému tlaku, jazyk se stal nebem.

Pak vypadl ven do šedého mlžnatého prostoru. Pohlédl na ženu ve svém náručí. Byla stále menší a menší, scvrkávala se obrůstala peřím, až nakonec mu na předloktí seděla malá bílá vrána. Nedivil se už ničemu. Raději se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se mu, že jedním směrem je mlha světlejší, a zároveň z toho směru se ozývalo tlumené dunění, jako tlukot ocelového srdce. Vydal se tam.

Po chvíli spatřil před sebou v mlze zdroj světla. Kráčel dál a brzy stanul před svítící bublinou. Byla nevelká, pravidelně kulová, sahala mu nanejvýš po prsa. Vrána na jeho ruce zatřepotala křídly a vzlétla. Chce by do té bubliny, uvědomil si. Chytil ji pevně za nohu a nenechal zmizet. Přistoupil blíž se kouli, povšiml si, že září teplým světlem, které v horní části získává modravý nádech a ve spodní zelenavý. Nahlédl dovnitř, aniž by se dotkl povrchu koule. Působilo to na něj, jako by se díval z velké výšky do krajiny ukryté uvnitř koule. Vše bylo stále ještě mlhavé a nejasné. Po chvíli váhání pustil zmítající se vránu a ona se prodrala blánou dovnitř vejčitého útvaru. Tam se objevila jako postava víceméně lidských tvarů. Přistoupil blíž a protlačil hlavu dovnitř koule. Stále mu kolem tváře zůstávala blána, která mu neumožnila úplně vstoupit do prostoru, ale nyní již viděl úplně jasně. Viděl malebnou scenerii lesního palouku porostlého po okrajích kvetoucím maliním a uprostřed lučními květy. Na obzoru se tyčily hrotité hory s vrcholky pokrytými sněhem. Světlo mělo večerní zlatavou barvu, ale nebylo vidět slunce. Žena ve své původní lidské podobě seděla schoulená uprostřed palouku. Byla nahá.

Zavolal na ni, ale ani se nepohnula. Pokusil se do bubliny vejít, ale blána zvyšovala odpor spolu se zvyšujícím se tlakem. Prostrčil hlavu ještě hlouběji, a tu se mu blána úplně přitiskla na uši. Náhle uslyšel šelest listí na palouku a ženin hlas. Ve tváři měla zvláštní výraz. Rytíř Vedrax měl pocit, že poznává ten výraz. Ti, kdo dosáhli nejvyššího zasvěcení v řádu xalgoninů v kněžské linii, ti, kterým se říkalo pontifex tremendus maximus, ti, kteří spatřili skutečné tváře hlubinných garantů rytířského řádu, mívali krátce po svém zasvěcení podobný výraz. Nebylo to obyčejné šílenství zrozené z nemoci či těžkých životních okolností. Byl to údiv a zmatení plynoucí z toho, že mysl byla vystavena čemusi o mnoho většímu, než co mohla pojmout.

“Moc očí, moc očí!” šeptala žena pro sebe. “Mají moc očí! Kdo je spočítá? Není třeba, není třeba.”

Itraniel měl pocit, jako kdyby se nacházel jen pár kroků od ženy, třebaže oddělený mezisvětskou blánou. Nemohl se jí dotknout, ale pokusil se jí alespoň pohlédnout do očí. Krátce se jejich pohledy dotkly. Stále nedokázal odhadnout, zda je její duše zcela roztříštěná, nebo ne.

“Jeleni?” zeptala se ho, “Proč mají spižírny duchů?”

Rytíř nerozuměl. Ale věštkyním také nelze snadno rozumět.

“Je svázaný v kole, ale dlouho už nebude,” řekla najednou jasnějším hlasem. Itranielovi se zdálo, že přestala mluvit k sobě a slova skutečně patřila jemu.

“Kdo je svázaný?” zeptal se.

“Bratr mnohoočky přeci!” řekla, jako kdyby se ptal na samozřejmost. “Mnohoočka na tobě zanechal runy. Bojoval jsi pro mě. Děkuji.”

“Vidím, že je ti o něco lépe,” řekl mladý rytíř.

“Hvězdy se točí jako v kole, jen jedna se nehýbe, není to hvězda,” řekla, jako kdyby odpovídala na jeho slova.

“Co se ti stalo? Co se to vlastně stalo?” zeptal se Itraniel, i když tušil, že odpovědi opět nebude rozumět.

Žena tentokrát nevzhlédla, ale povzdechla si jeho směrem. “Elixír ztenčuje zeď. Dávka dělá jed.” řekla nakonec, jako kdyby recitovala dětskou říkanku. Rytíř si ta slova pokusil zapamatovat. Měl pocit, že opravdu jsou jakousi odpovědí. Ztenčil jsem zeď tím, že jsem jí dal elixír? Vzbuzovalo to ale hned další otázky. Nelíbilo se mu ale, jak jsou od sebe oddělení.

“Můžeš se vrátit zpátky ke mně?” ozval se nakonec.

Žena se zamračila, pevněji se schoulila sama do sebe tak, aby neviděl její nahotu a pak mu sdělila “Servali krajty samičích řevů. Vzdušné zvratky v dílcích mám jen na paloucích světa.”

Rytíř nechápal nic z toho, co řekla, ale cítil odmítnutí.

“Dobře tedy,” odtušil nakonec, “pověz mi, proč jsi přišla do Xalgonu?”

“Trhlina je v nebi. Nikdo to neví!” vykřikla žena náhle. Spíš jakoby cosi v ní vykřiklo. I výraz její tváře naznačoval, že je sama překvapená z toho, co řekla. Další kousek říkanky.

“Říká ti něco jméno Talantius?” zeptal se rytíř Vedrax na osobu, o níž mu řekli druhové mistra Klaese.

“Ano!” oči se jí najednou projasnily. “Talantius varuje! To byl její úkol. Chyba je v receptu. Dávka dělá jed. Ztenčuje zeď. Zapadl za hory, jako slunce.”

“On spadl? Kde je teď?” vyzvídal Vedrax.

“Talantius volá o pomoc,” žena se postavila a zahleděla se směrem, odkud přicházelo zlaté světlo na palouk. Mávla rukou. Její řeč byla najednou jasná. Jako kdyby kousek její původní osobnosti vyplaval na povrch mysli. “Spadl na sever od Svittynisu. Padesát mil na sever. Uprostřed divočiny. Jeho věž spadla z nebes.”

“Jak to víš? Byla jsi tam?” přispěchal s otázkou rytíř, nadšený, že dostává smysluplné odpovědi.

Ženu otázka zasáhla zjevně do bolestivého místa. Znova se schoulila na zemi, zavřela oči a začala se pohupovat vpřed a vzad. “Copak to roste v bříšku, Hohororo? Nikdo to neví. Copak to roste v bříšku, Hohororo? Dotkl se závory, zapadl za hory.”

Vedraxovi připadalo, že i tyhle nepochopitelné kousky jsou nějakým druhem odpovědi, a snažil se všechno zaznamenat do paměti.

“Paní, prosím, řekni mi, poslal tě Talantius?” zkusil to znovu.

Jméno Talantius ji opět projasnilo oči. Obrátila se k rytíři a řekla: “Ano. Poslal mě k Nazqawn. Je nemocen, padl do vlastní jámy. Kopal hluboko, letěl vysoko. Já teď také poletím,” řekla.

“Připoj se ke mně, najdeme spolu Nazqawn.”

“Bez hrdelního zlata, můj drahý rytíři. Zachránils mě, ale už nejsem,” řekla.

Pak vyletěla – znovu jako bílá vrána – vrcholem koule, a usadila se mu a rameni. Čechrala si peří. Rozhovor byl u konce.

Vedrax se tedy vydal dál. Kráčel tím snovým mlhavým světem za zvukem, který mu připomínal tlukot kovového srdce. Po chvíli zaslechl také zvuk veselí a zábavy. Chechot a hinňání. Kráčel dál. A tu se před ním z mlhy pomalu vynořila další koule, tentokrát větší. Měla výšku lehce přesahující dva meče. V ní se cosi točilo a houpalo. Přiblížil se a nahlédl dovnitř. Zdálo se mu, že vidí otáčející se zábavní kolo z Lunaparku. Zkusil se vmáčknout dovnitř, ale ani tentokrát se mu to nepodařilo. Zůstal obepnut blánou, lidé uvnitř ho míjeli, nikdo si ho ani nevšiml.

Spáči kolem časoprostorové trhliny do Lunaparku se probudili. Loverd byl mírně zklamán, že se nikam nedostali. Liška se vyspala velmi špatně a nebyla ve své kůži. Celou noc jako by ji ve snech něco tlačilo a dožadovalo se vstupu, ale nebyly to žádné obrazy, ani se jí vlastně nezdál žádný sen. Byla si jistá, že se jí určitě podaří navázet spojení s tou ženou, ale nic takového se nestalo. 

Trhlina už byla zacelená, a dala se vnímat jako jizva. Mince zůstaly ležet na zemi.

“Tak už bychom se tam měli konečně vypravit,” řekl Loverd a nabral si hrst žetonů. Hezky se leskly a měsícové na nich na něj pomrkávali.

“Jestli byl Vedrax úspěšný, tak je podtácek v tuto chvíli doručen a my bychom se měli pokusit spojit s poselkyní. K tomu je Lunapark ideální místo. Tam se můžeme ponořit do snů a ty nás pak odvedeš do Hostince. Provozovat časoprostorovou magii tady by nebylo moudré,” oslovil Lišku.

“Lunapark souvisí s hospodou jak?” zavrčela rozmrzele Liška.

“Tak, že v tuto chvíli to je asi jediná možnost, jak se dostat do Hostince,” odpověděl jí Klaes.

Liška vzdychla a zakňučela: “Ten Lunapark. Nejdříve se ten nápad s Lunaparkem líbil, ale pak, co jsem si přetetla ty svitky a prohlédla ty snímky, mně to začlo děsit. Tady je všechno strašně pomíchané. Už tomu nerozumím. Nedokážu snít normálně, jak jsem byla zvyklá.”

“Půjdeme se tam jen podívat,” rozhodl Klaes. “Porozhlédnout se. Třeba tam najdeme něco, co se ti bude líbit.”

Liška si odfrkla. “Všechna znamení ukazují na to, že tam musíme jít. Ale mně to prostě nevoní.”

“Vezmu tě do náručí a budu tě objímat, abys neměla strach,” navrhl Klaes, nevěda si už rady s absurdními obavami Lišky. V prvních dnech našeho pobytu tady, jen co se doslechla o Lunaparku, se nemohla dočkat, až tam půjdeme. A pak se její zájem náhle proměnil v nepochopitelný odpor. Kdo ví, co jí přelítlo přes nos.

Liška vděčně vzhlédla ke Klaesovi a přikývla. “Tak dobře,” řekla a vylezla na pohovku, kde se stočila do klubíčka a pozorovala jejich přípravy.

Loverd zatím posbíral z podlahy žetony a dal je do měšce. “Je skvělé, že máme v Lunaparku čím platit. Můžeme si to užít.”

Brána Lunaparku působila slavnostně. Byla sestavena z množství zrcadel a zdobená filigránem, takže budila dojem, že kráčejí sami k sobě. Za branou byly domky, v nichž si příchozí mohli koupit žetony. Bíle oděné postavy s bílými maskami okukovaly příchozí. Loverd ukázal měšec a bílá maska se mírně uklonila. Jiná postava podala Klaesovi leták s nápisem Existuje pravda, nebo jen sdílený sen? Poznejte sebe sama v domě měsíce. Nedaleko místa, kde stáli, se tyčil rozcestník.

Klaes četl názvy domů, kam by se mohli vydat. “Nebeské kolo – dotkněte se hvězd. Dům nekonečného měsíce – kdo pozoruje koho? Dům Luny – poznejte pravdu skrze své snění.  Dům šarlatových snů: pamatuješ, jak dlouho jsi tančil? Dům dutých dětí – kdo tahá za provázky marionet? Prkna, která znamenají svět.”

Nakonec si vybrali Dům Luny. Zaplatili devět žetonů – za každého včetně Lišky tři, a prošli stříbrným obloukem vstupu. Otevřel se před nimi obrovský sál, uprostřed něhož bylo klidné jezírko, kde se na hladině chvěl odraz Luny. Po stěnách se vlnily odlesky a pomalu proplouvala třpytivá světýlka, jako by někdo otáčel krasohledem. Byla tam rozmístěna lehátka ve tvaru krystalů, na nichž už tu a tam odpočívali jednotlivci i celé skupiny.

“Vítejte v síni měsíce,” řekla postava v bílé masce, která je sem doprovodila. “Chcete snít společně, nebo odděleně.”

“Společně, prosím,” řekl Klaes.

“Následujte mne,” řekl průvodce a odvedl je ke trojici propojených lehátek. Klaes a Loverd se na ne položili. Liška si zalezla pod Klaesovo lehátko. Jejich průvodce si toho všiml a zdvořile Lišce vysvětlil, že pro snění je potřeba ležet na lehátku. Liška neochotně poslechla.

“Budete si přát přát pořídit záznam svého snění?” zeptal se jejich průvodce.

“Jak se pořizuje záznam?” zeptal se Klaes, který něco takového slyšel poprvé.

“Za příplatek by náš zaměstnanec snil s námi a pořídil by záznam. Abyste se mohli svými sny těšit znova a znova,” vysvětlil průvodce.

“Děkujeme, tentokrát to nevyužijeme. Snad příště,” odmítl zdvořile Klaes.

“Je to tu pěkné, čisté,” poznamenal Loverd povzbudivě, když se pohodlně uvelebil na lehátku.

“Kam se zaměříme?” zeptal se Klaes.

“Chceme najít poselkyni s podtáckem,” řekl Loverd.

“A proč?” řekla Liška.

“Protože má zprávy od Talantia,” vysvětlil trpělivě Loverd a snažil se nedat na sobě znát, že mu Liščina pesimistická nálada už leze poněkud na nervy.

“A proč ne rovnou s ním?”

“Bohužel s ním nemáme žádný kontakt a nevíme, kde je. A ty ho nejspíš ani neznáš. To jsou základní principy časoprostorové magie – pro spojení s někým ve snu je nutné dotyčného znát, nebo mít alespoň nějakou indicii. Poselkyně má podtácek a snad i instrukce, že se s ní pokoušíme spojit.”

Pak už se uložili na lehátka. Klaes položil Lišce ruku na tlapku a zavřel oči. Všichni pocítili, jak se do nich vlévá klid. Lehátka se příjemně chvěla a tato harmonická rezonance spolu se zesíleným zvukem zurčení vody, ševelu a šplouchání je brzy vtáhl do snu.

Odněkud přiletěl bílý třpytivý motýl a sedl si Lišce na hlavu. 

Pocítili nadšení a klid.

Letěli vzhůru, skrze kopuli do povětří. Pod sebou spatřili celý Xalgon. Na východě vycházelo slunce a v jeho světle viděli stuhy řek, husté kadeře lesů, tyčící se hory, pohoří, horstva, kontinenty. Vysoko nad mraky a se vznášel kovově lesklý tvar. Vlétli do něj jedním z jeho oken a ocitli se v útulných dřevěných chodbách a pokojích Hostince u tří lišek. Když vyhlédli z jednoho z oken, viděli, jak se Devátá věž Sairis vznáší nad svým městem a Citadela nad Adamantem. Nad Svobodnou zemí se stále točil vír jako dým, a chaosu se vynořovalo něco divného, odporujícího známým časoprostorovým pravidlům. Kousek na sever od tohoto víru hořel Maghon, zatímco k nebi stoupala Talantiona věž. Klaes viděl sám sebe, jak utíká ke Stříbrným dolům. Výhled mu zastřel dým z požárů, a Talantiova věž stoupající k nebesům. Tam se vznášelo temné zrcadlo. Než si věž překážky všimla, narazila do něj a spirálovitě se začala snášet zpět ke Qurandu. Po chvíli pád zastavila a nabrala kurz. Sledovali její přistání na severozápad od Xalgonu nedaleko jezera zvaného Bílé moře. Přesné místo však neviděli, zůstalo jim skryto za oblaky.

Uchváceni těmi pohledy se vydali nazpátek; padali, ale neměli strach.

Bílý motýl přeletěl na Klaese. Padali do Ylleru, do velkého sálu, kde za pulpitem stála vysoká šedovlasá žena. Přednášela, mávala u toho rukama. Klaes nerozuměl jejím slovům, ale věděl, že to je jeho profesorka a její přednáška o ignotiu. Posluchači si vyměňovali zděšené pohledy. Po přednášce šel za ženou děkan. Pokáral ji. Zanedlouho na to žena zemřela na záhadnou otravu. Klaes pocítil stesk a smutek. 

Bílý motýl zamířil k Loverdovi. I jeho zaplavily silné emoce – smutek, láska, krása, síla. Pak spatřil postavu v rudém plášti. Byl to Gandhařan s ostře řezanými rysy, s krátkým vousem a vlasem protkaným stříbrem a s očima černýma jako noční obloha. Nebyl to smrtelník. Seděl a meditoval obklopen démony z věčné bitvy. Loverd viděl sám sebe  – byl hrozivý a vysoký, zvětšoval se. Otevřel ústa a promluvil. 

Pak si uvědomil, že to je jiná vize, která se prolomila do jejich snění v Domě měsíce. Natáhl svou mysl ke té postavě a řekl: Pozdravujeme tě a slyšíme tě. 

Cítil, že navázal kontakt s otiskem, který tu byl zanechán, nikoliv reálnou postavou.

„Přestaňte! Přestaňte zachraňovat nemoc před léčbou! Nový věk má omladit svět a to znamená nutnou ztrátu, bez ztráty není cesty vpřed! Sairis je plíseň, Garion je zánět, Xalgon je rakovina. Vy vůbec nevíte, kdo a proč nový věk zahájil a slepě následujete snahy starců zachránit to, co musí zemřít. Pokud nenecháte svět zemřít, nebude se moci obrodit! Už teď vaše snahy narušují proces. Musíte znát příčiny! Kdo a proč rozhodl změnu!? Hledejte. Víte vy vůbec, že jste na straně nemoci a zla? Rozhlédněte se kolem sebe!“

Pak se obraz rozplynul.

Byli obklopeni mlžnatou tmou. Nedaleko od nich někdo stál a nahlížel do jakési koule, vydávající matné světlo.

“Vedraxi!” zvolal Klaes a postava se otočila. Byl to skutečně Vedrax a rameni mu seděla bílá vrána.

“Rytíři Vedraxi!” zvolal radostně Loverd.

Vedrax vypadal překvapeně. “Rád vás vidím. Mám pro vás mnoho zpráv!”

“Byla tvá mise úspěšná? Jak ses sem dostal?” zeptal se Loverd.

“Jak? Mám stejnou otázku na vás. Kde jste se tu vzali?” pokrčil rameny Vedrax.

“My jsme šli do Lunaparku a oddali jsme se snění. Tak hledáme spojení s poselkyní, které jsi měl doručit podtácek.”

“Toho už nebude potřeba. Dá se říci, že jsem ji zbavil nákazy. Mám od ní zprávy,” řekl Vedrax.

“Podařilo se ti k ní dostat?” tázal se Klaes. 

Vedrax váhavě pokýval hlavou: “Hm. Experiment s léčbou Elixírem se ubíral nečekaným směrem. Ale podařilo se mi ženu přinést až sem. Skutečně přišla od Talantia. Její zprávy nejsou povzbudivé. V Elixíru zřejmě došlo k nějaké chybě. Elixír ztenčuje zeď. Dávka je jed. Takhle to řekla. Také mi sdělila, kde se Talantius nachází. Přistál severně od Svittynisu.”

“My jsme také viděli padat věž,” pronesl zamyšleně Loverd.

“Ta žena byla vyslána k paní Nazwaqn s prosbou o pomoc. A měla také donést zprávu o tom, že Elixír obsahuje chybu,” shrnul Vedrax.

Loverd vzdychl: “Samé špatné zprávy. Ale aspoň víme, kde Talantia hledat.”

“A ta žena? Kde je teď? Jak se jí vede?”otázal se Klaes.

Vedrax letmo pohlédl na vránu. “Nezemřela. Vyrval jsem ji černým havranům.”

Klaes nahlédl do koule. V mí spatřil Lunapark. “Zajímalo by mě, jakto, že jsme tě tu potkali.” 

Prohlédl si Vedraxe. Oni byli jako duchové, on byl substance. Chtěl se ho dotknout, ale nebylo to možné.

Vedrax pokynul k té kouli a řekl: “Nepodařilo se mi tam dostat.”

“Že by proto, že jsi nezaplatil?” nadhodil Loverd. 

Klaes se zamyslel a pak řekl:  “Máš podtácek?” 

“Ano, chcete ho zpátky?” 

Klaes zavrtel hlavou a řekl: “To asi nepůjde. Nech si ho. Kdo ho má, ten se může dostat do bezpečného místa. Třeba bys tak mohl najít Hospodu u tří lišek, kde by sis mohl odpočinout. Talisman tě tam dovede. Z té hospody by pak měla vést cesta zpátky do Qurandu. Nám třem se stačí jen probudit v Lunaparku.”

“Nejraději bych se vrátil zpět do Xalgonu,” řekl posmutněle Vedrax.

“Nejsem si jist, že má Hospoda pobočku v Xalgonu, ale třeba bude nějaká někde poblíž. Zkus to. Nechceš tady přece bloudit v mlhách navěky.”

Chvíli tam ještě stáli a pak je koule začala vtahovat do sebe. Letěli vesele. Kroužili kolem kupole Měsíčního sálu a vrátili se zpět do svých těl, která spočívala na lehátkách.

Rytíř Vedrax zůstal sám v šedé mlze. Slyšel tlukot kovového srdce a šum. Koule se před ním vznášela pár stop nad zemí a nic nenasvědčovalo tomu, že před pár okamžiky do ní byli vtaženi jeho společníci. Vytáhl podtácek a prohlédl si ho. Na jedné straně byly vyobrazena tři zvířata, připomínající to stvoření, které měl Klaes s sebou. Jedno drželo korbel, druhé psací brk a třetí klíč. Na rubu podtácku byl kruh, okolo něhož byly nějaké znaky. Chvíli je luštil – nebylo to písmo, používané běžně v Xalgonu, ale nějaká starší varianta – než pochopil, k čemu navádějí. Napsal prstem do kruhu runy odkazující na Xalgon. Ty se zatřpytily a vsákly do podtácku, ale jinak se nic nestalo.

Vydal se bezcílně dál. Šel za zvukem tepání. Když procházel kolem další bubliny, nahlédl do ní. Matný výjev, který tam zahlédl, ho vyděsil: spatřil svého otce viset nad obětištěm v okamžiku oběti. Krev nepřestávala tryskat z jeho hrdla, znovu a znovu. Umírající, krvácející promluvil: “Rád tě vidím, synu. Snad ještě žiješ, i když přicházíš ze zvláštní strany.”

“Otče, jsi to  ty?”” zvolal Vedrax.

“Ano!”

Vedrax se naklonil do bubliny. Dostal se na dosah, ale nemohl se otce dotknout.

“Ach otče! proč nejsem na tvém místě!” zvolal.

“Byla to moje volba. Ničeho nelituj. Já jsem dal svůj život pro něco, co má smysl. Stojím teď jako ochrana před zkázou Xalgonu,” řekl umírající.

“Jakou zkázou?” zvolal Vedrax.

“Už bys to mohl vědět. Horologium v sobě drží vězně a vyžaduje krev hrdinů, aby neunikl a nezničil Qurand. Přišli zdaleka z mezihvězdí, vozí se na prasklinách světa. Nejsou jako naivní páni Sairis nebo Xalgonu. Ti mají na srdci řád, ale tito nezvaní hosté jsou jen šílenství. Musíme ho držet zde. Druhý je venku a chce ho vysvobodit. Nedopusť, aby se to stalo!”

“Ano, to udělám, pokud toho budu schopen,” přísahal Vedrax.

“Ano, budeš,” řekl otec a zavřel oči. Vedrax natáhl ruku, aby se dotkl proudu krve, což se mu podařilo, ale mezi krví a jeho rukou byla stále blána. Krev tekla a tekla.

Zvuk ocelového srdce zesílil. Vedrax pokračoval v cestě, až došel k největší bublině. Byla nesmírná, větší než mohutné budovy Xalgonu. Uvnitř ní spatřil soukolí Horologia. Cosi tam naráželo a bušilo, ale Horologium drželo pevně. Vedrax viděl přesná ozubená kola písty a pružiny, slyšel vazké odkapávání oleje. Na stěnách byly instrukce a seznamy. To jsou prostory, které neviděl nikdy nikdo – kromě strážců a správců! Uvědomil si Vedrax a pocítil jisté výčitky, že se dívá někam, kam by hledět neměl. Pak si ale připomněl – podtácek. Někam jdu? Kam? Vrána na jeho rameni se zavrtěla. Poutník sezením na místě cestu nenajde. Vedrax se otočil a vydal se zpátky. Minul všechny tři koule, do žádné z nich se už nepodíval. Šel a šel. Nakonec se před ním z mlhy vynořila vstupní dveře. Samotný dům neviděl, ztrácel se v mlze. Nad vchodem visel vývěsní štít s vyobrazením stejných zvířat, jaké byly na podtácku. Štěrbinou ve dveřích procházelo zlatavé světlo ohně. Slyšel, jak se odtamtud line hudba a veselé hlasy.

Vzal za kliku a vstoupil. Jasná záře ho na chvíli oslnila. Hleděl do světla. Když jeho oči přivykly oslnivému osvětlení, zjistil, že se ocitl na odpočívadle schodiště. Nahoru i dolů vedly schody. Sešel po schodech a nahlédl do jedněch dveří. Místnost byla ozářena množstvím svíček a luceren. Sedl si k nálevnímu pultu a objednal si nápoj. Přinesli mu sklenici, v níž se ve vrstvách střídaly zlatá, malinově rudá a slunečnicově žlutá tekutina. Usrkl. bylo to dobré. Po těle se mu rozlilo uvolňující teplo. Vzal sklenici a posadil se do polstrovaného křesla, které si už předtím vyhlédl. Bylo v rohu, trochu ve stínu. Zabořil se do polštářů a znovu se zhluboka napil. Havranka vzlétla a usadila se na opěradlo.