[zapsala Johana Passerin]
A co bude dál?” zeptal se Loverd, který pobaveně sledoval dění ve vedlejším pokoji otevřenými dveřmi. Nevraživost mezi Liškou a havranem byla něčím tak primitivním, že ho vlastně pobavila. Zároveň viděl, že obě zvířata jsou zvířaty jen z části. Oba mluvili a postupně chápal, že mají v tomhle propleteném příběhu důležitou roli, přičemž Střípek byl patrně nevědomou součástí nějakého většího hejna.
“Navrhuji, abychom se šli poptat po tom profesorovi. Cestou promyslím nějakou záminku pro žádost o vzorek elixíru. A musíme vypátrat, co se stalo s Talantiem,” řekl Klaes.
“A kdo je vlastně Talantius?” zeptal se Loverd.
“Byl to mág ve městě Maghon. Povolal si nás – přesněji řečeno povolal si zástupce našich zemí a náhodou jsme to byli zrovna my, tedy já, Jarn a Al-Raqím, kdo k němu byli posláni. Ten poslední kamarád je již po smrti. Jarn s námi doputoval až sem, ale nedávno odešel za nějakým dalším životním posláním – tedy pokud to ještě pořád byl Jarn, protože ho po cestě cosi nakazilo a změnilo mu to osobnost. Vida, takže jsem z původní trojice vlastně zůstal sám. Talantius si nás povolal a každý z nás mu donesl nějakou zdánlivě bezvýznamnou substanci. On z toho umíchal Elixír. A pak nás poslal na sever a sám se se svou věží vznesl do oblak.”
Loverd uznale pokýval hlavou. “Budeme potřebovat záminku také pro to, jak to, že víme o poslovi v kobkách.”
“To bychom mohli hodit na havráně,” navrhl Klaes. Loverd pokýval hlavou a šeptem odpověděl: “Myslím, že příletu Mrákoty si museli vládcové Xalgonu povšimnout.”
“Tvrdil, že je přitahován Elixírem!” zdůraznil Klaes. Ještě chvíli polemizovali o tom, zda a jak souvisí hejno Mrákota a jeho Střípek s Novým věkem, a jak tyto nové skutečnosti využít (či nevyužít) při svém pátrání po poslovi a žádosti o Elixír.
Klaes zavolal na Lišku a vydali se na katedru Transdimensionálních studií vyhledat profesora Lugašíra. Loverd měl poznávací znamení pro různé možné kontakty. Znamením byla určitá slovní spojení, zapojená do běžné konverzace. V případě Lugašíra se jednalo o slovní spojení dramatický obrat. Kráčeli chodbami, kde namísto jmenovek byla u každých dveří busta. Loverd ani Klaes netušili, jak Lugašír vypadá. Nakonec oslovili kolemjdoucí Vezanku a zeptali se na cestu. Ochotně jim poradila. Když zaklepali, otevřel jim mladík, jehož busta se přede dveřmi nevyskytovala. Uvítal je poklonou: “Vítejte v pracovně pana profesora Lugašíra.”
“Rádi bychom s ním hovořili,” požádal Klaes o schůzku, přičemž mu do ruky složil svou Yllerskou navštívenku. Než se asistent vrátil, prohlédli si předpokoj vyzdobený glóby; všemu dominoval zmenšený model Horologia na podstavci uprostřed místnosti osvětlený lustrem přísně neeuklidovského tvaru. Podél stěn stály police zaplněné knihami a fólisky.
Pak otevřely dvoukřídlé dveře a ozval se hlas: “Vítejte, vážení. Co pro vás mohu udělat? Mé jméno je Lugašír, profesor Lugašír.”
“Magister Klaes Ravit, a tohle je můj průvodce Mezhen Kyun,” pozdravil slušně a poníženě Klaes. Lugašír byl dva meče vysoký urostlý démon s čedočernou kůží, která připomínala povrch ztuhlé lávy a očima rudýma jako láva čerstvá.
“Mezhen Kyun,” takové typické jméno, pousmál se Lugašír. Skutečně šlo o to nejvšednější a nejčastější jméno pro Nemrtvého v Xalgonu.
“Omlouvám se, že vás okrádáme o váš drahocenný čas. Před několika dny jsme do Xalgonu dopravili Elixír. V našem poznání došlo k dramatickému obratu, když jsme zjistili, že by tato látka mohla mít vliv i na vnímání času. A to je přece vaše odbornost, proto jsme přišli za vámi,” pokračoval Klaes.
Démon při těch slovech zpozorněl. Pozvedl obočí a jeho oči zaplály zlatorudým světlem. Elegantním gestem pokynul asistentovi, aby zmizel a zavřel za sebou dveře. Pak se otočil k jednomu glóbu a položil na něj ruce.
“Co tedy potřebujete?” vybídl je.
“Byli jsme kontaktováni naší společnou známou. Vyslovila přání, abychom se pokusili setkat s poslem, který byl zadržen a uvržen do žaláře, odkud byl už přesunut jinam. Naše zdroje naznačují, že se na severu objevil jistý Talantius, tvůrce Elixíru, a ten vězeň je jeho posel. Potřebujeme zjistit, zda je to pravda, a zajistit Talantiovi ochranu. Pak máme druhou prosbu: potřebujeme získat zpět vzorek Elixíru. Univerzita nám jej však nehodlá poskytnout.”
Zatímco mluvili, Lugašír přešel k oknu a zatáhl závěsy. Poslouchal nezaujatě, ale pozorně.
“To jsou pro mne nové zprávy. Považuji to za poctu, že jste mne oslovili, ale příliš o tom nevím. Já jsem byl pouze pověřen zkoumáním Elixíru a jeho časoprostorového potenciálu. O nějakém vězni nemám ani tušení.”
Klaes mu ve stručnosti sdělil, co věděl.
“Kdo posla přesunul, to víte?” doptával se Lugašír.
“Závozníci. Přesunuli ho někam, kam kontakt naší společné známé osoby nemá přístup.”
Lugašír pokýval hlavou. “Chápu. Zastavte se zítra, třeba budu vědět víc.”
“A kdybych oficiální cestou požádal o vzorek pro Yller?” otázal se Klaes.
“Svazek mezi Yllerem a Xalgonem je těsný, možná je to stejně v plánu,” rozhodil rukama démon.
“Vy jste přece ve styku s týmem, který pracuje na výrobě Elixíru. Nemohl byste se jich na to nějak nenápadně zeptat?” nadhodil opatrně Klaes.
“To už je moc otázek. Poněkud jste provětrali mé studijní popůlnočí. Nyní se už musím věnovat svým studentům. Přijďte znovu zítra mezi druhou a třetí.”
Démon se s nimi zdvořile, ale nesmlouvavě rozloučil a oni se vydali do bankovní korporace. V Xalgonu byla celá řada finančních institucí, ale Bankovní korporace z nich byla rozhodně nejdůležitější. Nebyla jenom institucí, ale přímo entitou – všichni bankéři vyšší než první úrovně byli neviditelnými chapadly propojeni s centrální démonickou bytostí, která byla onou korporací. Zatímco vyšší úředníci byli zpravidla teplokrevní, neboť ti lépe chutnali chapadlům korporace, úředníci první úrovně byli většinou Nemrtví. Loverd to věděl, a měl svou roli dokonale naučenou – byl s ní doslova sžitý, takže vypadal jako jeden z nich. Zavedl je do hlavního sídla bankovní korporace, která se nacházela v jednom z nejmasivnějších mrakodrapů, modře a fialově zářícího do stárnoucí noci. Družina byla vyzbrojena kódovou frází kontribuce nebo retribuce. Klaes si lámal hlavu tím, jak toto sousloví začlenit do běžného hovoru.
Z nebe se tu a tam snášely drobné vločky sněhu a mrakodrapy se ve výšce ztrácely v jejich třpytu. Zelené krystaly v lucernách jim ozařovaly cestu. Vešli majestátním portálem dovnitř a oslnil je jas přijímací haly obložené deskami z leštěného kouřového skla. Za přepážkou stál úředník, Xalgonec se skelnými zraky.
“Vítejte, vítejte, vítejte,” opakoval jakoby do ztracena.
“Zde pan Klaes Ravit přichází konzultovat své investice a má doporučení na ctihodného pana Zemrúšada,” představil Loverd Klaese. Úředník je usadil do salonu a pomalu, měkce odplul. Po chvíli se vrátil a s ním Zemrúšad: šedý, nevýrazný a vyzáblý a ulízaný tvor. Pozval je k sobě do kanceláře, zařízené s dokonalým minimalismem. Dali se do představování a úvodních zdvořilostních frází, když tu si úředník všiml Lišky. Zdálo se, že ho její přítomnost poněkud zaskočila.
“Ale… co to tady máte za zvíře? To vůbec patří do banky? Dejte si ji na vodítko! A měla by mít náhubek,” zvolal sípavým hlasem.
Liška v duchu soptila, ale nedala na sobě nic znát. Bylo to dnes už podruhé, co se cítila dotčena. A ještě ke všemu nešli do Lunaparku, jak jí Klaes slíbil. Aby tak ze mě ten stařík dostal astmatický záchvat, nebo infarkt. Vypadá na to, přemýšlela Liška. Ale může vlastně Nemrtvý dostat infarkt a zemřít?
“To má být vaše retribuce nebo kontribuce?” dotázal se poněkud nesmyslně Klaes, aby přerušil Zemrúšadovo rozrušené brebentění.
“Ale opravdu, já potřebuji, aby tady ta liška byla ehm…svázaná!” řekl a vytáhl z jedné zásuvky řemen.
“Myslíte přivázaná,” navrhl Klaes.
“No – aspoň tak. Já nemám dobré zkušenosti se zvířaty, jsou příliš živá a nechovají se racionálně,” řekl Zemrúšad a podal řemen Klaesovi. Ten jej navlékl lišce na krk, ale jen tak, aby se neřeklo.
“Já zas nemám dobré zkušenosti s úředníky,” procedila mezi zuby Liška. “Hospodin je vždycky vyhodil, když si začali vymýšlet.”
“Chvíli to vydržíš. Je to pro dobrou věc,” chlácholil ji Klaes a pak se narovnal.
“Ptejte se,” vyzval je Zemrúšad, kterému došlo, že zaslechl jakási klíčová slova. Kromě toho jej symbolické spoutání lišky uklidnilo a mohl se lépe soustředit.
“Slyšeli jsme, že víte vše o tepu a běhu města. Víte také něco o jistém poslu ze severu, který byl v posledních dnech zadržen … ehm … Závozníky?”
“My máme informace o všem, protože město je jedna velká rovnice plateb a dluhů. Každý den se odehrají tisíce pohybů. Potřebuju upřesnění.”
Loverd uvedl čas a věznici, kde měl zadržený být, než si ho odvedli Závozníci. Dále pak už neměli o poslovi zprávy. Zemrúšad pokýval hlavou a pak se na chvíli omluvil. Čas se vlekl. Když se vrátil, sdělil jim, že uvedenému popisu odpovídá jeden transfer.
“Zdá se, že váš vězeň byl zadržen na zakázaném území u Horologia, oktant SZ. To je vážný prohřešek. Co je na případu pozoruhodné je to, že v poznámce stojí kód, který znamená kontaminace a kontrola nemoci. To se často nevidí. Měl by tedy nyní být v žaláři pod Kapitulou Xalgonských rytířů v karanténě. Víc nevím.”
“Dalo by se zjistit, jestli povolali lékařský tým z Univerzity?”
Zemrúšad se opět vzdálil a po návratu jim sdělil: “Nevím to jistě, ale jsou tady dva doklady za péči o nemocné vojáky a karanténu jednoho z nich, který se jmenuje Kaeratian Otherun Viškoric, strážce aksamitových krvesajů a duté koruny,” řekl Zemrúšad.
“Děkujeme.”
“Není zač. A už s tím zvířetem jděte pryč.”
“Kdybyste se dozvěděl něco nového, pošlete nám zprávu, že sejf na uložení cennosti je připraven.”
Zemrúšad jim zamával – ten pohyb vypadal, jako by od sebe odháněl neviditelné mouchy.
Když se vrátili se na univerzitu, začínalo svítat. Cestou koupili pěknou prostornou klec a dali do ní Střípka.
“Jak se cítíš? Už sis na něco vzpomněl?” zeptal se ho Klaes.
Střípek zavrtěl hlavou: “Už je to lepší, ale bez toho lektvaru to asi nepůjde.”
Loverd si ho tedy vzal s sebou do pokoje, s úmyslem ho pořádně prostudovat ve světle svíce, samozřejmě auránového plamene. Nakonec to však neudělal. Uvědomil si, že by to mohlo mít zničující účinky.
Pomalu si zvykali na to, že noc je v Xalgonu dnem a den nocí; ve dne se spalo a v noci pulsoval život města. Se svítáním tedy šli spát a probudili se až brzy odpoledne. Loverd a Klaes při brzké odpolední snídani pokračovali v úvahách nad tím, jak se dostat k vězněnému poslovi. Klaese trápilo, jak lehkovážně a důvěřivě odevzdal lahvičku Elixíru zástupcům Xalgonské University. Sice měli malou zásobu pro sebe, ale toto množství bylo příliš nepatrné, aby nějak mohlo posloužit na pomoc Arkagantu. Nakonec se rozhodl, že zkusí ještě jednou promluvit s děkanem a požádat ho o Elixír pod záminkou, že chce vzorek pro Yller. Vydal se hned sám na Univerzitu a požádal o schůzku s děkanem. Halit Altun byl však zrovna zaneprázdněn a Klaes musel přibližně hodinu počkat. Při čekání si rovnal myšlenky: Zajatého posla střeží Xalgonsští rytíři. Jaký je vztah mezi Xalgonskými rytíři a Univerzitou? Může se před Halitem Altunem zmínit o tom, že ví o zajatém poslovi? Nebo si dokonce může dovolit zmínku o samotném Talantiovi a pokusit se přesvědčit děkana, že by spojenectví s Talantiem mohlo být pro Xalgon výhodné? Mohl by jim pomoci vyrobit Elixír. Ale stál by vlastně Talantius o přátelství s Xalgonem?
Moc daleko se ve svých úvahách nedostal. Měl pocit, že uvízli na mrtvém bodě. Pak ho zavolali, aby šel do děkanovy kanceláře.
“Á, pane kolego, chtěl jste se mnou hovořit? Mám jen krátkou přestávku mezi jednáními. Copak vás sem přivádí?”
“Už je to pár dní, co jsme se naposled setkali. Nový věk se blíží, není času nazbyt. Mám obavy o moji domovinu a chtěl bych vás požádat o vzorek Elixíru, který jsme vám odevzdali, pro moje město Yller,” řekl Klaes co nejzdvořileji.
“To je pochopitelné, samozřejmě. S Yllerskou Universitou se počítá hned mezi prvními, jsme přece spojenci. Jakmile bude Elixíru dostatek, dostane Yller svůj díl,” přikývl Halit Altun.
Klaes sevřel rty a snažil se nedat na sobě znát zklamání. Pochopil, že s touhle záminkou u Altuna nepochodí. “Jak se daří výroba? Minule jste se zmínil, že jste uspěli, a jde jen o to, vyrobit větší množství” zeptal se jako by nic, zatímco v duchu rozmýšlel další možné kroky.
“Inu, čelíme jistým dodavatelským obtížím. Původní Elixír byl vyroben z přírodních ingrediencí, které nejsou v našich končinách snadno dostupné. Hledáme náhradní řešení, investujeme do výzkumu, abychom našli funkční syntetické složky, které by umožnily velkovýrobu. Víme, že se jedná se o život nebo smrt příštích generací, možná i nás samých, takže se opravdu usilovně snažíme a snad – do týdne bychom měli mít nějaké množství pro testy,” pronesl Halit Altun. Jeho pronikavé démonské oči se zavrtávaly Klaesovi pod kůži.
“Až to bude, rád bych do Ylleru Elixír doprovodil,” řekl Klaes, aby zamaskoval, jak je nesvůj. “Napadlo mě ještě, že i u nás máme schopné vědce a špičkové laboratoře, výzkum by mohl běžet paralelně na obou pracovištích. Jde přece o záchranu lidstva.”
“Ale samozřejmě, samozřejmě,” řekl démon roztržitě. “Věřím, že naše úsilí bude korunováno úspěchem již velmi brzy. Takže nebudeme, ehm… tříštit síly.”
Ach ta akademická řevnivost, pomyslel si Klaes. Přikývl a pak se rozhodl zkusit něco jiného. Odkašlal si: “Přišel jsem ještě kvůli jedné záležitosti. Dostaly se ke mně – podotýkám neověřené – informace, že na byl zadržen nějaký posel, a že byl na severu spatřen možná sám Mistr Talantius. Ten mág, který vyrobil původní Elixír,” řekl opatrně.
Halit Altun se napřímil. “Zdá se, kolego, že víte víc, než vím já. Odkud máte ty informace?”
“Jediné, co vím…” zakoktal se Klaes.
“Odkud to víte!” zopakoval důrazně Halit Altun. Jako by chtěl dát najevo, že si případně cestu k pravdě najde sám. Klaesovi došlo, že mluvit o tom možná nebylo moudré, ale slova byla vyslovena.
“Na naší cestě jsme potkali mnoho podivných bytostí. Jedna z nich bylo hejno havranů, nebo tak to aspoň vypadalo. Ve skutečnosti však to je jedna bytost, jedna mysl. Všimli jsme si, že disponuje množstvím informací. Možná souvisí s Novým věkem, pamatuji se, že se to zmínilo o Věčné bitvě, kterou nazvalo věčnou hostinou. Teď to létá po světě. Včera jsme se pravděpodobně potkali s jedním ptákem z tohoto hejna. Vletěl nám do pokoje. Byl dost popletený. Skoro nic si nepamatuje, ale zmínil se o tom poslovi, který byl zadržen strážemi a dán do vězení.”
Klaes – míchaje pravdu a lež ve vhodném poměru – si všiml, že Altunovy rudé zorničky se ještě více zúžily. Zda to bylo soustředěným přemýšlením, nebo něčím jiným, nevěděl. “Pokud se skutečně objevil Talantius v této končině, tak by vám mohl pomoci s výrovou Elixíru,” dodal ještě rychle.
“A kde je teď toto zvíře?”
Klaes pokrčil rameny. “Nevím, je plaché, uletělo nám,” zalhal.
Halit Altun jen pokýval hlavou a požádal Klaese, aby počkal venku. Když ho pak povolali zpátky, sdělil mu následující: “Pokud jde o tu zadrženou osobu, je skutečně ve vězení, ba co víc, je v karanténě v kapitule Xalgonských rytířů.”
“Ach tak. Byla by možnost požádat je o rozhovor s tímto vězněm?”
Démon se pousmál, jako by ho opovážlivost Klaesovy žádosti spíše pobavila, než rozhněvala. “Univerzita má s Kapitulou prazvláštní komplikované vztahy. Tam naše moc nesahá, musíte si to s nimi dojednat sám. A co se toho ostatního týče – havrani a tak dále – vypadá to, že se skutečně něco děje s naším městem. Taky jsme zaznamenali nestandardní jevy. Teď jděte domů a čekejte. Nechte to na nás. Dáme vám vědět, až bude připraven Elixír pro Yller. Pokud si to přejete, budete moci odjet s ním.”
Klaes poděkoval a vydal se zpět na kolej. Byl si jistý, že je sledován, ale hlavně na něj dolehl pocit trapnosti z proběhlého rozhovoru. Altun mě vypeskoval jako malého kluka!
Cestou vyzvedl v menze nějaké balíčky s jídlem – svačinu či brzký oběd. Když otevřel dveře do jejich apartmánu, zjistil, že Střípek není ve své kleci a poletuje u stropu z místnosti do místnosti. Tloukl křídly, což dráždilo Lišku, která běhala sem a tam, a marně se snažila vyskočit a chňapnout po něm. Loverd seděl netečně v křesle a něco si četl – Klaes si všiml, že to je jeho kniha od Zeilet, kterou měl vypůjčenou z knihovny.
“Proč není v kleci?” zeptal se, jelikož ho ten výjev poněkud znervóznil.
“Zlámal by si křídla a rozbil hlavu. Od té doby, co jsi odešel, vykřikuje pořád něco se děje, něco se děje, a lítá jako pominutý.”
Klaes okřikl Lišku a zavolal na Střípka: “Co se děje?”
“Něco se děje, něco – tam nahoře, u Orloje.” Klaes dal do klece několik kousků masa a snažil se Střípka uchlácholit: “Pojď se najíst, a pak se půjdeme podívat, co se děje.”
Střípek měl hlad. Vletěl do klece a hltavě jedl. Klaes zaklapl dvířka. Najedli se v kuželu ticha a přitom Klaes sdělil Loverdovi vše, co se dozvěděl o Elixíru i o poslovi. “Střípka jsem mu zatajil. Ale jsem si jistý, že mě sledovali.”
Uslyšeli vzdálené zahřmění. Střípek se zase začal zmítat v kleci a vykřikovat “Tohle, to je ono, už se to děje, tam venku, pojďte, musím to vidět… A tak se vydali po schodech na střechu, tvořenou věžičkami s mnoha okny a ochozy. Věděli, že v jedné z nich je dalekohled – studenti tam chodili pozorovat hvězdy. I pouhým okem však viděli část Horologia. Bylo pod mrakem, ale kolem fiál horologia bylo úplně temno. Slyšeli hřmění. Loverd se podíval dalekohledem a spatřil, že na jedné z věží stojí postava nadlidské velikosti ve vlajícím hábitu. Nebo to byla křídla? Přímo nad Horologiem vířil černočerný mrak; dalekohledem viděl vířící černá ptačí těla. Od postavy tu a tam vylétl blesk a udeřil do hejna. Ptáci se naopak vrhali na postavu.
Loverd Klaesovi popsal, co vidí. Klaes se díval pomocí svých brejliček. Mračno černých ptáků bylo Mrákota, tím si byl jistý. Zároveň to, co viděl, byla slepá skvrna. Osudový uzel.
“Ta postava by mohla být jeden z Archontů. Co z toho vzejde?!” zvolal Klaes a ucítil, jak mu na rukou a na zádech naskakuje husí kůže.
Tu Loverd z ničeho nic odskočil od dalekohledu a zakryl si rukama oko. Sténal bolestí.
“Co se stalo?”
“Podíval se na mě! Zlo bojuje se zlem. Jako by mi to vrazilo dýku do mozku,” zaúpěl Loverd. Klaes se k němu sklonil a prohlédl mu oko, ale nic divného neviděl. “Zdá se, že budeš v pořádku, možná tě jen něco oslnilo,” řekl a obrátil zpět k výjevu nad Horologiem. Napjatě sledoval boj Mrákoty s obrovskou postavou. Nakonec bylo hejno rozprášeno nebo pobito a odlétlo severovýchodu, do přicházející tmy. Pod temnou oblohou se mračna roztrhla a rudě planoucí slunce zapadlo za obzor. Postava se vznesla jako by byla jen chuchvalcem látek, který nesl stoupavý vítr, přelétla klenutou báň Horologia a ztratila se ve tmě u Zrcadlové věže, divu tyčícího se i nad samotným Horologiem. Klaes se obrátil k Loverdovi, který se už neodvážil pohlédnout do dalekohledu. Všiml si, že Střípek schlíple sedí v kleci, skelnýma očima zírá před sebe. “Co se děje?”
“Oni tam někoho vězní. Něco jsme tam chtěli asi… ale zahnalo nás to. Bolí to.”
“Vida! Už si začínáš vzpomínat. Co je uvnitř Horologia?”
“Nevím, něco, co jsme chtěli,” zasípalo havráně.
“Možná, že Horologium, nebo něco, co je v něm, chrání město před Novým věkem,” uvažoval Klaes nahlas.
“Možná. Ale tady to vypadá, že představení už skončilo. Pojďme dolů, je mi zima,” řekl Loverd. Třásl se a držel si dlaň na oku. Vydali se tedy dolů.
“V Horologiu je krev. Viděla jsem to. Nalili tam krev toho muže, co ho obětovali při slavnosti,” poznamenala Liška, která vše sledovala také. Její oči byly bezvadně uzpůsobené pro noční vidění. “Zajímalo by mě, kam se poděl ten jeho příbuzný. Vypadal hodně smutně. Ten o tom asi něco bude vědět, řekla bych,” poznamenala Liška, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.
Když sešli do poschodí, kde byl jejich apartmán, čekali tam na ně tři vysocí muži v pláštích se zeleným pruhem.
“Vážený pane Klaesi, my jsme vyšetřovatelé, a hledáme malého havrana. Pokud tady je, chceme s ním mluvit,” řekl jeden. Loverd, který nesl klec, šel až úplně vzadu. Střípkovo divoké zmítání a třepotání ho vyvedlo z rovnováhy, takže klopýtl. Klec narazila o stěnu a Střípkovi se podařilo vyletět ven. Se zděšeným skřehotáním zatřepotal křídly, vznesl se vzhůru a byl pryč.
Jeden z vyšetřovatelů odstrčil Klaese a běžel po schodišti, ale po chvíli se vrátil s nepořízenou.
“Pro město Xalgon měl rozhovor s tímto ptákem velkou důležitost. Zdá se, že konec je blízko a Xalgon je poslední baštou proti bouři Nového věku. Žádáme vás, kdyby se tady objevil znovu, abyste ho chytili a okamžitě nás zavolali.”
“Ano, samozřejmě. Slibuji vám naši úplnou součinnost,” řekl horlivě Klaes. “Zrovna jsem o něm odpoledne řekl panu děkanovi. Teď se nám ho konečně podařilo odchytit a chtěli jsme to odnost k panu děkanovi, ale on zřejmě špatně zavřel dvířka,” řekl Klaes a pohlédl na Loverda.
“To je mrzuté,” řekl suše vyšetřovatel, z jehož tónu naprosto nebylo poznat, jestli Klaesově vysvětlení věří, nebo ne.
“Rádi bychom, abyste nám řekl, co jste se od něj dozvěděli. Vše, na co si vzpomenete,” pravil druhý.
“Moc toho nebylo. Včera nám vletěl do pokoje, asi narazil do okna, to se někdy stává, že ano,” řekl Klaes.
“Ano. Ale tenhle pták mluví. Co vám řekl?”
Klaes se zamyslel a pak zopakoval vyšetřovatelům stejné věci, které řekl Altunovi.
“Je to všechno?”
“Ano,” přisvědčil Klaes.
“Kdybyste si vzpomněl na nějaké další okolnosti, nebo se ten pták tady znovu ukázal, okamžitě mě kontaktujte,” řekl vyšetřovatel a podal mu zelenou kartičku se jménem a adresou. Pak se všichni tři rozloučili a odešli.
“Tohle jsem tedy nečekal,” řekl Klaes, když za sebou zavřel dveře. Vyčerpaně se svezl do křesla a přemýšlel. Loverd si musel dát na oko obklad – měl v něm popraskané žilky a pod okem podlitinu, jako by ho někdo udeřil.
“Vskutku pozoruhodné,” řekl Klaes. “A to je od toho, že se ta postava podívala tvým směrem?” Loverd přikývl. Chvíli jen tak potichu seděli a vzpamatovávali se ze zážitku, jehož závažnost jim teprve teď pomalu docházela.
To, čeho jsme byli svědky, byl boj o Horologium – o nejposvátnější a nedotknutelnou baštu města. Loverd to nazval boj zla se zlem. Já jsem viděl osudový uzel. Děje se toho příliš mnoho najednou – a nám se vůbec nedaří posunout ani v jednom z těch úkolů, které nám dala tajemná paní Nazqawn. Nemáme ani vzorek Elixíru, ani jsme se nedostali k poslovi ve vězení. Naopak jsme vzbudili podezření a jsme sledováni, přemýšlel Klaes a zvažoval jejich situaci.
“Na dnešní popůlnočí máme domluvenou schůzku s Lugašírem. Cestou zajdu do knihovny a ty, Liško, půjdeš se mnou. Zajímaly by mě ty fólisky o vstupování lidem do snů, o kterých jsi mi vyprávěla. Možná, že tohle by byla cesta. Kromě toho musím vrátit vypůjčenou knihu.” Liška a Klaes se tedy vydali do knihovny, zatímco Loverd se rozhodl, že bude odpočívat a připojí se k nim později.
Ve studovně panovalo ticho, jak už to tak kolem půlnoci bývá – skoro všichni se odebrali na oběd. Byli tedy sami a Klaes šeptem sděloval Lišce co vyčetl z fólisků. Přemýšlelo se mu lépe, když mohl věci formulovat nahlas:
“Zážitky v Lunaparku jsou něco jako sny, jako náměsíčnost. Popisují se zde různé magické atrakce nazvané třeba Dům měsíce, Dům karmínových vizí, Dům dutých dětí. Mimo Lunapark je prý vstupování do snů obtížné, tam je to naopak jeden z hlavních zdrojů zábavy.”
“Obtížné? Já jsem to zkoušela na Daran a šlo mi to celkem dobře, Jenže ona měla pořád dokola jeden a týž sen o Pahorku kostí. Bylo to otravné,” podotkla Liška. Klaes pokračoval, jako by ani nepostřehl její komentář: “Většinou je ovšem vstupování do snů používáno za účelem perverzních sexuálních povyražení – tady to píšou. Většina snových zkušeností je nereplikovatelná, takže věděcké poznání snů je chatrné. Lunapark je podle některých autorů pokleslá a primitivní zábava, jiní zkoumají společenské a genderové aspekty – to je nezajímavé – seriosní výzkumy popisují snění jako nepodstatný a vědecky nepoužitelný balast, ale přece jen na tom něco je.”
Liška sklopila uši a zavrčela: “Nic nového. To všechno jsem četla minule. Měli bychom už jít.”
“Máš pravdu,” řekl roztržitě Klaes a sbalil si svoje poznámky. U přepážky vrátil knihu. Učinil tak velmi nerad, i když ji už uměl skoro celou nazpaměť. Žeton s vyobrazením usmívajícího se měsíce si však nechal.
Když byli uvedeni k Lugašírovi, démon zrovna svačil. Pozval je, aby si dali s ním.
“Mám tady sušenky z obětního popela. A krev – jestli chcete, můžete ji mít ohřátou.”
Kde pořád berou všechnu tu krev, blesklo hlavou Lišce a znovu se jí vybavila neodbytná vzpomínka na slavnost u Horologia, kde byl jeden z Rytířů obřadně obětován a jeho krev nalita do žil Horologia, a druhý pro něj truchlil. Pak si všimla, že démon Lugašír na ni upřeně zírá. Snažila se zírat také, ale jeho pohled nevydržela. Ještě předtím, než uhnula pohledem, si uvědomila, že v tom jeho nebylo nic, než prostý zájem. A červeň jeho očí ani červeň krve v jeho šálku nevnímala – lišky jsou totiž barvoslepé a vidí svět v odstínech modré a žluté.
“Inu, řeknu vám, co se ke mně dostalo: jen střípky ohledně Elixíru a jedna drobnost, co se týká vězně. Zkoumání Elixíru ukázalo, že funguje na principu posunu ohniska vnímání, což se rovná posunu mezi dimensemi. Elixír je forma dimensionálního modulátoru, takže je zcela právem zkoumán na našem oddělení. Naopak se neprokázala souvislost mezi Elixírem a pamětí.” Klaes tomu příliš nerozuměl, ale uměl se tvářit učeně za všech okolností. Vrhl krátký pohled na Loverda, který byl naopak specialista na otázky času a prostoru, ale ten na sobě nedal naprosto nic znát. Stál tam jako socha – šedý a scvrklý – dokonalý nemrtvý.
“Vskutku zajímavé, gratuluji vám k vašim zjištěním,” pokýval hlavou Klaes. “A ten vězeň?”
“Inu ano, ten vězeň. V karanténě jsou už osoby dvě: ještě je tady jméno Kaeratian Otherun Viškoric. Tento rytíř byl předtím pověřen stráží toho vězně.”
Klaes se v duchu pousmál. Stejnou informaci se už včera dozvěděli od Zemrůšada, bankovního úředníka, který neměl rád lišky.
“Zajímavé. Děkuji. Musím vám říct, že mezi tím jsem si sjednal schůzku s děkanem Altunem. Řekl mi, že zkoušejí výrobu Elixíru z náhradních ingrediencí, protože ty původní tady nelze sehnat. Sliboval, že by se měla zdařit tak do týdne. Jenže čekáme na ty ingredience, takže to je stejně jen odhad.”
“Elixír také čeká na naše potvrzení. Musíme ověřit, jestli je bezpečný – přinejmenším v krátkodobém horizontu,” doplnil Lugašíř.
“Tak jsem navrhl děkanovi, že by bylo moudré spojit se s Talantiem. Byl prý viděn někde poblíž města.”
“Uh, tohle víte odkud?” zpozorněl Lugašír. Klaes zopakoval příběh o setkání s Střípkem. Jen tentokrát nic nezatajil.
“To je zajímavé i z hlediska interdimensionality,” poznamenal Lugašír.
“Ano. Závozníci ho chtěli vyslechnout, ale bohužel nám uletěl.”
Při slovech Závozníci ho chtěli vyslechnout Lugašír odložil šálek s krví a odměřeně pronesl:
“Pokud se za vámi dostavili Závozníci, znamená to, že jste sledováni. Je mi to líto, ale ocenil bych, kdybychom se už neviděli.”
Klaes s pochopením pokýval hlavou. Potřásli si rukama a Lišce profesor řekl – nashledanou.
Cestou na kolej byli zcela neskrývaně sledováni. V oknech se objevovaly hlavy, třicet mečů za nimi kráčela postava v černém plášti se zeleným pruhem. Na střeše nad jejich hlavami seděl černý pták, který svou neurotičností nápadně připomínal Střípka, ale neodvážili se s ním navázat kontakt, aby na něj neupozornili sledující Závozníky. V apartmánu se Loverd podíval do všech koutů místnosti, do skříní a pod postele. Pak udělal kužel ticha, sesedli se v něm a hovořili:
“Co dál? Jsme sledováni na každém kroku, nepochybně i naše pokoje jsou pod dohledem, i když jsem nic nenašel. Lugašír už s námi nechce nic mít. Nikdo nám nechce poskytnout vzorek Elixíru a jediné, co jsme se dozvěděli, je že kromě vězně je v karanténě taky nějaký rytíř. Mám pocit, že je to všechno úplně k ničemu. Myslím, že už nám nezbývá nic jiného, než jít do toho Lunaparku a zkusit vlézt někomu do snu. Poslechni si, co jsem zjistil o vstupování do snů,” řekl Klaes a shrnul Loverdovi svá zjištění.
“Proč to nezkusit. Pojďme do Lunaparku,” odtušil Loverd.
Liška, která taky seděla v kuželu ticha, zakňučela a sklopila uši dozadu.
“Liško, ty nemáš radost? Vždyť jsi tam celou dobu chtěla jít,” divil se Klaes její odmítavé reakci.
“Ta naše poslední návštěva knihovny moje nadšení trochu otupila. Naopak mi ale nejde z mysli ten obřad u Horologia, kdy krev obětovaného nalili dovnitř. Ptali jste se Střípka, co je v Horologiu. Já vám to řeknu. V Horologiu je krev. Tady jsou krví zřejmě trochu posedlí, že. Jen co to udělali, dav propukl v jásot. Příbuzný toho rytíře byl však velmi smutný; plakal, namísto aby se radoval s ostatními. Mám naléhavý pocit, že bychom ho měli vyhledat. Ubavit se k smrti v Lunaparku můžeme kdyžtak potom,” řekla Liška.
“Zajímavé. Jenže nevíme ani to, jak se ten příbuzný obětovaného jmenuje, natož kde ho hledat,” řekl Klaes, kterému to připadalo jako slepá ulička.
“Kdepak! To jméno se dá zjistit docela snadno. Darovat krev srdci města je čestná záležitost, a jména příbuzných jsou vždy zveřejňována s gratulacemi. Jako vy máte kondolence, když někdo umře, zde máme gratulace. Těm, kdo zemřou obětní smrtí, náleží veškeré pocty města, včetně pohřbu do zdi kapituly, kde mají svá místa pouze padlí v bitvě a právě tito obětavci. Jmenuje se to Zeď jásotu.”
Klaes chvíli přemýšlel.
“Je tady také zvykem navštěvovat hroby a pomníky a vzdávat hold hrdinům?” přerušila ticho Liška.
“Ano,” odpověděl Loverd.
“Asi se potřebuju vyvenčit,” řekla Liška a mrkla na Klaese. Kdyby měla vodítko, právě teď by pro něj běžela a položila mu ho k nohám.
“Cestou si prohlédneme Zeď jásotu a jiné pamětihodnosti,” zvolal Klaes a začal se oblékat. Zanedlouho všichni tři vyrazili. Loverd – jako jejich nemrtvý průvodce Mezhen Kyun – jim ukazoval krásy města. Trochu jiný průvodce jim byl v patách jako stín. Toulali se zdánlivě bezcílně, kousek se svezli machinací, připomínající zapouzdřený dostavník hnaný tlakem větru v úchvatně dlouhém kruhovém tunelu, až konečně dorazili ke zdi Kapituly, která byla na opačné straně města, jako by její poloha vyjadřovala vzájemný vztah akademie a militarie. Procházeli se kolem zdi, od jedné jasně osvětlené a ozdobené náhrobní desky k druhé, až našli tu, která byla do zdi umístěna teprve nedávno, po posledním novoluní.
“Serkvaeth Itraniel Vedrax,” četl Klaes a vybavil si, jak toho muže obřadníci zdvihli za nohy a ceremoniář mu prořízl hrdlo. Jeho horkou krví napojili Horologium, a jeho bezkrevné telo leží tady v hrobce.
“Itraniel Vedrax!” zvolal náhle Klaes. Pak okamžitě přešel do šepotu. “To jméno jsem již někde slyšel! Z úst té, která nás povolala na pomoc. Připomeň mi, Loverde, v jaké souvislosti zmínila paní jméno Itraniel Vedrax!?”
Loverd se krátce zamyslel a pak nejtišším šeptem odpověděl: “Tazriel Itraniel Vedrax. Kontakt naší paní, který naposled mluvil ve vězení s poslem.”
Klaes poprvé pocítil jakousi naději. “Řekni mi, jak můžeme uctít obětního hrdinu? A jak můžeme dát pozůstalému vědět, že mu chceme pogratulovat osobně?” zeptal se Klaes.
“Někde tady bude obchod, kde můžete koupit vonný flakon, jaký se dává ku poctě pohřbeným ke Zdi jásotu. K tomu lze připojit vzkaz,” obeznámil je Loverd s místními zvyklostmi.
“A máš nějakou vhodnou formulaci pro toto setkání? Dramatický obrat, retribuce a kontribuce?”
Loverd přikývl: “Když pláč se mění ve smích.”
“Jak příhodné,” poznamenal sarkasticky Klaes. Pak šli hledat stánek s rituálními potřebami. Koupili vonný flakon i štítek, na který bylo možné napsat gratulaci rodině obětavce.
Klaes si lámal hlavu a litoval, že nemá po boku Jarna, který uměl pro každý okamžik složit vhodný verš. “Když se pláč mění ve smích,” vrtěl hlavou a marně hledal rým. Pomalu kráčeli podél řady náhrobků. Na oblečení jim uplívaly sněhové vločky.
“Smích – sníh. Když pláč se mění ve sníh by bylo pěkné, slzy by se proměnily ve sněhové krystaly jako hvězdy, ale tady vidíme pravý opak, sníh hned taje a mění se v slzy. Nebo smích – ve větvích, jenže tady žádné stromy nejsou, tedy ani větve,” drmolil nevrle Klaes.
“Když se pláč mění ve smích
a horká krev když pění,
zaslouží nezapomnění
i ten, kdo plakat nesmí,” řekla Liška.
Klaes pokýval hlavou a napsal to na lístek. Pak ještě pod čtyřverší dopsal: “Tazrieli, máte náš upřímný obdiv. Dovolte nám vyjádřit jej osobně. Magister Klaes Ravit, t.č. hostem Xalgonské University, bytem na Cracharzharthově koleji, pokoj č. 738.”
Postavili flakon pod náhrobek, zapálili knot a chvíli se věnovali pietnímu rozjímání.
