[zapsala Johana Passerin]
Zvenku vozu se ozýval řev a sténání. „Tagaris!“ volaly hrubé hlasy zbylé hrstky rytířů zakutých v oceli, kteří zuřivě bušili do vozu. Nakonec se i poslední z nich dali na útěk. Ti, kdo tak neučinili, byli nemilosrdně rozdrceni pod koly vozu nebo odhozeni stranou. Vůz pomalu dojel až k železné bráně, jež přehrazovala tunel. Její masivní vrata byla prohnutá dovnitř po úderech tagariského beranidla a vzniklou dírou nyní vyhlížely překvapené tváře obránců. Jarn a Lišaj se radili.
„Můj pane, měli bychom projet,“ řekl uctivě Lišaj. „Dovolte mi, abych s nimi projednal otevření brány.“
„Souhlasím. Ale buď opatrný,“ odpověděl Jarn.
Lišaj si přejel rukama přes obličej a jeho tvář se proměnila – vytvořil si masku. Z minulého setkání s Meltiky již věděli, že ukázat nezahalený obličej je zde vrcholně nezdvořilé. Klaes, který to viděl, si ve všem tom zmatku vyhradil chvilku na čirý údiv. Pak Lišaj vystoupil a krytý lokajem se obezřetně blížil k bráně. Gestem otevřených dlaní dával najevo mír.
„Můj pán, konzul Saguin, žádá o audienci u velitele Meltiků. Pusťte nás dovnitř! Přinášíme důležité informace a zprávy z východu. Prosím, otevřete nám bránu.“
Obličeje v otvorech brány zmizely, a naopak pokračovalo horečné zahrazování a pokřikování. Ale po chvíli se přeci jen dostavil vyšší důstojník. Lišaj zopakoval svou prosbu. Důstojník si vyměnil pár slov se svými podřízenými a pak zavolal: „Vidíme, že se vám podařilo odrazit nepřátele. Ale přesto musíme být oparní! Kdo jste a co chcete? V jaké věci chcete jednat?“
Lišaj odpověděl: „Nemáme nepřátelské úmysly. Jsme jen poslové, a jedeme na sever. Neseme zprávy.“
„Jaké zprávy? Poslové čeho?“ zvolal skrz otvor důstojník.
„Poslové zlých zpráv,“ řekl co neuctivěji Lišaj.
„Ano, poslové zlých zpráv, a za námi jde dav, věčného boje voj, a za ním černý roj,“ pobrukoval si potichu Jarn ve voze, který všemu naslouchal.
Důstojník řekl: „Mluvení v hádankách a náznacích je v situaci, v které se právě nacházíme, krajně nevhodné. Řekněte, o co jde!“
Lišaj se krátce zamyslel a vzpomněl si na nedávné setkání s předsunutou hlídkou Meltiků. Nakonec řekl:
„Jsem liktor Lišaj a sloužím konzulu Saguinovi ze Starého Vezanu. Coby zástupce Starého Vezanu je na důležité misi a přináší zprávy o ohrožení, které přichází z východu. Víc nemohu bez jeho svolení sdělit, nicméně konzul,“ a zde Lišaj položil důraz na Saguinovu hodnost, „je připravený informace svěřit zástupci Meltiků na odpovídající diplomatické či vojenské úrovni.“
„Dobrá,“ pravil důstojník se směsí překvapení a špatně skrývané nedůvěry, „vyčkejte zde, uvidíme, jak se k tomu postaví velení“. Ještě, než odspěchal, rozdal rozkazy vojákům. Někteří se postavili na stráž v opatrné vzdálenosti od Vozu, většina se pustila do opravy poničené brány.
Lišaj s lokajem se tedy vrátili k družině. Právě včas, neboť kovem oplátovaní bojovníci Tagarisu dali dohromady síly pro další útok na vůz. Lišaj vyslal lokaje, aby po rytířích vrhal ohnivé koule, což vyvolalo další debatu mezi Klaesem a Jarnem. Začali se přít o to, zda je vhodné dobíjet zraněné, kterým vůz rozdrtil končetiny.
„Pochop, že je to to nejhumánnější, co můžeme udělat,“ říkal se zvláštním medovým klidem v hlase Jarn, „mohli se pro svoje raněné vrátit, ale vidíš, co dělají? Obtěžují nás. A ti zranění umírají v hrozných bolestech. To není vůbec moje vina. Já vlastně nestojím o násilí.“
„Náš úkol není vměšovat se do konfliktu!“ křikl Klaes.
„A jak se chceš dostat do Xalgonu? Možná, že když se vmísíme do konfliktu na té správné straně, otevřou nám stráže v bráně!“
Lišaj zpozoroval nějaký pohyb u brány a řekl: „Myslím, že bychom si měli všichni připravit masky.“
„Já nemám žádnou masku. Možná mám kapesník,“ podotkl Jarn a zkusil si k účesu připevnit vyšívaný kapesník jako roušku. Lišaj zavrtěl hlavou. „Takhle ne, musí to zakrývat celou tvář, můj pane.“ Jarn se zamyslel a pak si levou rukou přejel přes tvář. Vytvořil si masku: byla černá a její výraz vyjadřoval klid, vznešenost a soucit.
Klaes skoro zalapal po dechu. Připadalo mu, že maska jeho přítele je kapalina, po níž přebíhají vlnky. Chtěl něco říct, ale zarazil se a odešel. Pohled na tu masku mu nedělal dobře.
„Jsi v pořádku?“ zavolal za ním Jarn.
„Sundej si to! Tohle není vhodná maska. Chceš je vyděsit?“ zvolal Klaes, a v jeho hlase byly stopy paniky.
„To je dobré na začátek vyjednávání,“ opáčil opět s medovým klidem Jarn.
„Ne, ne, ne! Vždyť je to jako ty vrány ve stříbrných dolech, jako ten dobytek pod Arkonem. Sundej si to!“ křičel Klaes, odvraceje tvář, aby ani koutkem oka nezahlédl Jarnovu masku.
Jarn se obrátil k Lišce, která na něj civěla. „Liško, Klaes je poslední dobou nějaký neklidný. Myslíš si, že je moje maska nějak nevhodná?“
Liška něco zavrčela. Nakrčila nos. „Eeee, ta tvoje tvář, ehm, no… je to divné. Matoucí. Musím to mít taky?“
„Myslím, že na zvířata se to nevztahuje. Ale kdybys chtěla, mohl bych ti taky takovou udělat,“ řekl vlídně Jarn.
Liška se otřásla. Cítila pořád Jarna, ale kromě toho z té masky vycházel divný pach: jako nejhlubší praskliny země, přičemž vypadala jako roztavená smola v tyglíku alchymisty Hospodina. Lišaj se k lišce naklonil: „Nemusíš to mít, můžeš se vydávat za zvířátko pana konzula Saguina. Pak po tobě nebudou chtít masku.“
„Chm,“ odfrkla si Liška
„Tak co? Sluší mi? Myslím, že to bude hit, každý bude stejnou chtít,“ pobrukoval si Jarn.
„Jarne, když se teda ptáš, tak… poslední dobou si všímám, že se vy dva s Klaesem pořád hádáte. Co se týče té tvé masky, tak jeho to rozrušuje. Vidíš, jak se třese. Možná bys na něj měl brát trochu ohledy.“ Jarn zklamaně vzdychl. „Máš pravdu. Tak já si vezmu něco jiného.“ Opět si přejel přes tvář levou dlaní, a maska zmizela.
Pak spatřili, jak se brána otevírá. Zvuk chřestění a otevírání a obě křídla brány se rozevřela dokořán. Všimli si, že to břevno, kterým byla vyztužena, je kolejnice ze stejného stříbřitého kovu, jako u kolejnic, po nichž většinu doby v podzemí jeli. Dílo Starého Vezanu. Před nimi se drom asi po čtyřiceti mečích větvil do tří směrů. Na cestě v přímém směru byla vytvořena provizorní barikáda. V tunelu, který vedl na sever, byla vedle upevněných kolejnic dromu i jedna volně ložená, zjevně odebraná na jiném místě. Kapitán na ně gestikuloval, aby vjeli dál. Jarn kývl a vůz se pomalu sunul vpřed. Projeli branou a ta se za nimi se zarachocením zavřela. Zastavili před barikádou. Jarn vyhlédl ven a viděl desítky meltických vojáků s tvářemi skrytými za výhružnými bojovými maskami.
„Bez masek nemůžeme ven, mají je opravdu všichni, to by byla velká nezdvořilost,“ řekl a znovu přemýšlel. „Zkusím si udělat jinou masku. Chtěl bych, aby vyjadřovala soucit.“ Soustředil se a levou rukou si vytvořil masku, která vypadala jako z pazourkového kamene. Každý lom odrážel světlo jinak, a každý úhel pohledu vyvolával jiný odstín soucitu, sounáležitosti, sousedství, soudružství, souvislostí, souvztažností a souměrnosti. Ostatním rozdal alespoň šátky a vyšívané kapesníčky. Lišaj svou masku pozměnil, aby ladila s maskou jeho pána a nebyla příliš výrazná: nyní byla kamenitodřevitá a vyjadřovala: tady není nic ke čtení.
Kapitán venku usilovně gestikuloval: „Mohlo by laskavé poselstvo vystoupit? Odvedu vás k panu generálovi Medgasovi.“ Vystoupili tedy, Lišaj jako první. Počkal, až budou všichni venku, a pak vůz zase zavřel a zajistil proti otevření. Kapitán je vedl vedlejší chodbou. Museli projít přes dvoje zabezpečené bytelné dveře a po schodech nahoru i dolů, až se dostali do jakési místnosti, zbrojnice i velitelství zároveň. Byl tu široký stůl. Na něm ležely rozložené mapy i jiné svitky. Muž, který seděl za stolem, byl honosně oděný a jeho maska byla perleťové bílá, lesklá a opalizující. Grimasa na masce by triumfální úsměv. Generál měl rudý plášť a na něm zavěšené ozdobné přívěšky miniaturních šípů. Stál rozkročen na stolem, a když viděl příchozí, blahosklonně pokývl. „Slyšel jsem, že jste konzul Saguin.“
Liktor obřadně představil jeho excelenci.
„Víte, že přijíždíte do válečného pásma?“ řekl generál.
„Nevěděli jsme to, ale vaše předsunutá hlídka nám to řekla,“ odpověděl Jarn.
„Je pravda, že jste přijeli ve velmi zvláštním kočáře, ve voze podobném tomu, který s takovou slávou provozují Ylleřané?“
„Je tomu tak,“ řekl Jarn pohotově, takže se Klaes nestihl vložit s poznámkou na téma pokrokovosti yllerských vynálezců.
„Podle toho, co mi řekl kapitán, má ten váš vůz neobyčejné schopnosti,“ pravil generál.
„Jsou to docela obyčejné schopnosti. Bylo nám potěšením zasáhnout do boje ve váš prospěch,“ odvětil Jarn.
„Hmmm. To je dobře. Kapitán mě informoval, že nesete zprávy. Kdo jste a odkud jsou ty zpávy?“
Jarn se otočil ke společníkům a vyzval je, aby se představili jmény. Klaes si připomněl, že jeho země nepřímo podporuje Tagaris. Zároveň si uvědomil, že z jeho zevnějšku je naprosto patrné, že je Ylleřan. Když na něj přišla řada, aby něco řekl, promluvil co nejdůstojněji: „Jsem Klaes Ravit, vědec z Yllerské Univerzity. Jedeme na sever.“
Povšiml si, že vedle generála stojí osoba v barevném oděvu, jejíž maska má výstřední výraz. Ta osoba bedlivě naslouchala.
„Já jsem Lovkyně z hlubokých lesů u Maghonu ve Svobodné zemi,“ zaznělo od Sunvy, která skoro nikdy nikomu neříkala své vlastní jméno.
„Já jsem Daran Angiras Santra z Arky.“
Liška nic neřekla. Připomněla si, že se má tvářit jako zvíře a tak si sedla a podrbala se.
Generál pokýval hlavou a řekl: „Nyní dejme prostor vašemu vyjádření.“ Pokynul a osoba v pestrých šatech přinesla masky: Klaes dostal masku, která měla zaujatý a vystresovaný výraz, Daran obdařili buclatou a mateřsky působící tváří a Lovkyni podali masku s přimhouřenýma očima, chabě zdobenou, ale vojensky přísnou.
Klaes s odporem hleděl na masku, kterou mu dali. To je parodie! Ostentativně si sundal z tváře šátek a velmi pomalu si nasadil masku. V sále se na okamžik rozhostilo trapné ticho.
„Rád přijímám, děkuji.“ Řekl, aby to ticho přerušil. Mezi tím i ostatní si nasadili masky. Dávali si při tom pozor, aby nikomu neukazovali odhalenou tvář. Daran s nasazováním trochu zápolila – kvůli drdolům na hlavě. Generál počkal, až budou hotovi, pak si odkašlal a řekl: „Nyní můžeme v hovoru pokračovat jako civilizovaní lidé. Jaké nesete zprávy?“
Slova se ujal opět Jarn a pronesl ve verších:
„Och běda, běda.
Na jihu se stala věc strašlivá!
Palladinů zbroj je teď prašivá,
uctívají lidojeda.“
Viděli jsme padnout Maghon, Iacannu, Viasse prá také padlo, Arkon zachvátily plameny nečistého ohně, Rethra už není. Voje Věčné bitvy se valí jako bouře a temnota a ničí vše, co jim stojí v cestě. Přinášíme varování, že tato vlna přichází. Zároveň jsme viděli padnout Palladův řád – přijali nové věrozvěsty a dělají neslušné lidské oběti[1], předhazují nahé bezbranné lidi Mrákotovi, což je hejno černých ptáků. Přicházíme asi tak tři týdny před bouří Nového věku. Takové jsou mé chmurné zvěsti.“
Generál nechal doznít jeho slova a po chvíli ticha odpověděl: „Vaše excelence. Pořád mi není jasné, odkud přicházíte, ale váš způsob projevu i oděv mi připomíná jednoho kamaráda ze země Lorino: Vaše slova jsou příliš vzletná a málo konkrétní. Co přesně znamená ta temnota? Co přesně přichází a jak se na to můžeme připravit? Odkud se to vzalo?“
„Ze středu Svobodné země,“ odpověděl Jarn. Generál vrhl pohled na rozložené mapy a pak na svého pestře oblečeného pobočníka. Ten se k němu naklonil a tiše spolu melticky hovořili. Klaes zachytil slova astrologové… předpovědi. Pak generál obrátil svou maskou zakrytou tvář k družině: „Ty voje věčné bitvy – kterým směrem táhnou?“
„Usuzujeme, že jdou všemi směry zároveň ze středu Svobodné země. Kdybyste měli mapu, zkusím vám to ukázat.“
Generál zvedl ruku a hned tu byla mapa Svobodné země. Odsunul svitky a rozvinul ji na stole. Jarn ukazoval: „Tady a tady a tady. Maghon, Viasse, Iacanna, Arkon. Je možné, ale ne jisté, že se vzdáleností od Svobodné země se to zpomaluje. A taky, že do podzemí to neproniká.“
„Ha! O to důležitější je, abychom udrželi tunely!“ zvolal generál. Chvíli spolu hleděli do mapy, generál něco psal na tabulku a pak pronesl: „Opravdu, tři týdny času. Ještě mi řekněte – co ti Palladinové? Potřebuji podrobnosti.“
Jarn ochotně odpovídal: „Potkali jsme je. Chovali se podivně. Zdálo se nám, že se začali jako boha uctívat stvoření, které taky přišlo z věčné bitvy: hejno havranů, které se krmní na padlých z Věčné bitvy. Tomu obětují.“
„Hm. To je pro Palladiny značně netypické,“ zamručel generál. „A pokusil se někdo těm stvůrám postavit?“
„To nevíme,“ řekl Jarn. „Viděli jsme jen ty, kteří se o to pokusili neúspěšně. Zešíleli nebo padli. Přežil jen ten, kdo uprchl.“
„Vy jste předpokládám také uprchli,“ řekl generál a nebylo možné přeslechnout v jeho hlase pohrdlivý tón.
„Ne! My jsme byli posláni vyhledat pomoc!“ ohradil se Jarn, kterému by ještě před pár týdny vůbec nevadilo, že si o něm někdo myslí, že je zbabělec. Teď mu to ovšem připadalo nemístné. „My jsme poslové. Mocný mág Talantius z Maghonu nás poslal, řekl nám, že snad v Xalgonu najdeme učence, kteří mají znalosti, schopnosti, vědomosti… a najdou lék a radu, jak se postavit zkáze.“
Generál se beze slova otočil, sklonil se k jakési truhle, které si předtím nevšimli a když se zase napřímil, viděli, že si vyměnil masku. Měla výraz zaujatý moudrý muž. S tímto novým výrazem se obrátil ke Klaesovi.
„A kam jdete vy? Vracíte se domů?“
„Mířím stejným směrem, jako ostatní, abych přinesl mému lidu rady a záchranu,“ odtušil Klaes co nejzdvořileji.
„A vy?“ obrátil se generál k Lovkyni.
„Mé město shltla temnota a nemám kam jít.“
„A vy?“ ukázal na Daran.
„Také tak. Moje město padlo,“ zazněl z pod masky truchlivý hlas, ke kterému se baculaté mateřské tváře vůbec nehodily. Generál na to nedbal, a vyptával se dál:
„A co dělali tvoji lidé?“
„Bojovali, snažili se uprchnout, ale zahynuli všichni,“ pravila Daran a na konci věty se jí hlas zlomil.
„Takže jsou v tom čáry a kouzla,“ pravil generál.
„Přesně tak,“ potvrdil mu Klaes, kterého by ještě před pár týdny nenapadlo na něco takového jako kouzla a čáry vůbec věřit.
„Temné, temné zprávy. Jediné, co mě vlastně nepřekvapuje, je pád Palladinů. Hm. Co vy, konzule, si o tom myslíte? Vaše šaty i vaše verše jsou Lorinské, ale váš hlas je jiný. Jaký je váš příběh?“ zeptal se Generál.
„Správě jste si všiml různého souzvuku masek, které si s sebou nesu. Nechci vás obtěžovat svým spletitým osudem…“
„Neobtěžujete, sám se přeci ptám!“
„Ehm no tedy… jistě jste znalý slávy starého Vezanu. Možná se ale domníváte, že starý Vezan je pryč. Chci vás ujistit, že pouze spal a nyní se probouzí na neočekávaných místech!“ zvolal Jarn a přes jeho masku přelétly vlny, pohnula se. Generál na to zaujatě hleděl.
„Meltika se považuje za hrdého syna starého Vezanu. Toužím se dozvědět víc!“
„Vaše slova – hudba v mých uších,
Jak hrdý je Vezan, sotva kdo tuší,
na svoje věrné dcery a syny.
Avšak Vezan je tma, hlubina a stíny… jistěže vám mohu říct více, ale jste si jist, že to opravdu chcete vědět? Není snadné být svědkem mého osudu.“ řekl Jarn a pokynul ke Klaesovi. „Ty jsi toho důkazem, příteli, viď?“
„Jak se na to díváte Klaesi z Ylleru?“ zeptal se generál Klaese, a hlas se mu trochu chvěl vzrušením.
„Na naší cestě jsme prošli tolika znepokojivými událostmi, že mohu říct – ano, myslí to vážně. Není to lehké,“ odvětil po pravdě Klaes.
„Lovkyně z Maghonu, jak se díváte na osud zde přítomného konzula?“ oslovil generál Sunvu.
„Prožil si toho hodně. Není už, co býval. Ale vyrostl,“ dosvědčila.
Generál se otočil a opět si vyměnil masku. Nyní byla jeho tvář vážná a ustaraná.
„Konzule, prošel jste nějakou proměnou?“
„Probuzením,“ zvolal slavnostně Jarn.
„Já a moji astrologové, jimž naslouchám, a díky tomu vyhrávám bitvy, pravili, že když někdo přijede na bájném voze, a bude hovořit jazykem starého Vezanu, synové mu otevřou svou náruč. Nemohu nebýt zvědav!“ řekl generál.
Jarn k němu přistoupil a natáhl k němu svou levici, jako by se ho chtěl dotknout. Jeho maska dostala výraz otázky. Generál ustoupil o krok. Ale pak vztáhl svou levici k Jarnovi. Jarn ji uchopil a nechal trochu síly své černo ruky vstoupit do generála, nechal ji kolovat jeho žilami. Generál měl pocit, jako by se podíval klíčovou dírkou do tmy a patřil hvězdy. Díval se, jak se pohybují a vznikají konstelace. Jarn viděl totéž a zatoužil, aby to v generálovi rezonovalo ozvěnou. Chci ho konvertovat. Zanechat v něm ozvěnu a touhu po spolupráci.
Generál odtáhl ruku. Pokýval hlavou a pravil. „Vidím, že máš silný osud.“ Otočil se a znovu si vyměnil masku za původní perleťovou.
„Jaké jsou nyní vaše plány? Porazili jste útočníky, rozmětali celou jednotku Tagarisu, za což jsme vám vděčni. Dalo nám to čas. Ale zaútočí znovu,“ promluvil generál a v jeho hlase byla naděje a otázka.
Jarn se naklonil k Daran a zašeptal: „Uměla bys jim pomoci s tou bránou?“
„Snad,“ odtušila. Otvory v masce zahlédly její smutné oči.
„Ona zná umění, které by mohlo zpevnit vaši bránu,“ řekl Jarn a ukázal na Daran.
„Ona je kovářka?“ otázal se generál.
„Nejsem kovářka, ale možná mohu – pomocí zpěvu a run oceli – vaši bránu opravit.“
„Ó, žena znalá kouzel! To se neodmítá!“
„My taky neodmítneme vaši pomoc. Potřebujeme se dostat do Xalgonu – ale nemáme aktuální mapy. Byli bychom vděčni, kdybyste nám je poskytli, nebo nám umožnili do nich nahlédnout.“
„Chápu. Zvážíme vaši nabídku a projednáme vaše přání ohledně průjezdu naším územím.“
Poté pobočník vyprovodil družinu do vedlejší mítnosti, kde přátelé čekali, až skončí porada. Když byli povoláni zpět, generál jim oznámil, jak se rozhodli: „Nabízíme toto. Síť tunelů je hustá a není snadné se dostat na sever. Mnohde se nachází barikády a nástrahy proti nepřátelům. Jsme ochotni vám pomoci a doprovodit vás k hranicím na severu. Za to potřebujeme také vaši pomoc. Nejen s opravou brány, kterou jste nám nabídli, což s díky přijímáme. Ale také – potřebujeme vaši pomoc na jihu, kde těžko odoláváme. Váš vůz by problém vyřešil. Za druhé, chtěl bych, aby si s konzulem promluvil sám vládce Meltiky. Jeho sud je, zdá se, spojen s naším osudem a s tím, co jsme zde objevili. Vaše žádost má mezinárodní dosah. Probouzející se Vezan nás zajímá!“ Nyní i družina si vyžádala čas na rozmyšlenou a odebrali se radit do vozu. Jarn horlivě agitoval pro spolupráci s Meltiky. Celolidské bratrství! Lišajovi připadala nabídka vzrušující a radostně souhlasil. Daran nebyla už tak nadšená, ale konstatovala, že jim asi nic jiného nezbyde. Lovkyně si zoufala – dosavadní pobyt pod zemí jí připadal mučivý a představa dalších několika dní navíc ji naprosto skličovala. Lišky se nikdo na nic neptal. Jarn s Lišajem pak šli oznámit své rozhodnutí generálovi, kterého to nadmíru potěšilo. Daran se vydala k bráně a s pomocí run y zpěvu se jí podařilo ji opravit a zpevnit. Pak se vydali na jižní hranici.
[1] Meltikové také provozují lidské oběti, ale slušně – když někoho obětují, tak oblečeného a s maskou.
