[zapsala Johana Passerin]
Klaes zíral do brány s očima široce otevřenýma. Před ním se pohupovalo třináct tanečníků bez očí, a zpívali svou omamnou melodii: sladký sladký, sladký je tanec ten, v němž nikdo nezůstane osamocen.
Loverd se vrhl ke Klaesovi, popadl ho za ramena a otočil ho od brány. Šlo to ztuha, Klaes stál jako přibitý.
“Klaesi, prober se,” zařval Loverd.
“Ano, ano, slyším vás… jste tam… rozumím vám, ano,” šeptal Klaes nepřítomně.
Loverd s ním lomcoval a volal: “Vedraxi, pojď mi pomoc!”
Na pomoc vyrazila i Taro. Vypila dost vína, ale přesto pociťovala jakési mámení. Liška jen ochromeně stála opodál.
Loverd se naléhavě obrátil na černého rytíře – “Propadl Plísni! Já tu teď Aurán nemám možnost rozdělat. Použij svou krev!”
Vedrax ale nepotřeboval Loverdovo pobízení. Už když se blížil, vytahoval z opasku tenkou dýku, kterou rytíři obvykle používali k bodnutí do oka přes zavřené hledí protivníka. Přistoupil k blaženě se usmívajícímu Klaesovi, nařízl si ruku a pomazal mu obličej svou krví.
Krev skutečně jakoby přivřela vnitřní bránu v Klaesovi. Spojení s blaženou jednotou se přetrhlo a jako vzdálená hudba bolestně doznívalo v Klaesově nitru. Rozčepýřený Ylleřan pohlédl na Vedraxe: ”Proč? Proč jsi mi vrátil tu bolest! Byla pryč, ale teď je zase zpátky. Já jsem je slyšel! To bylo pozvání. Nebylo nutné tomu bránit.”
“Bolest je důkazem, že žiješ. Pojďme se společně postavit téhle nákaze,” oponoval mu Vedrax, “jen slaboch se snaží bolesti uniknout. Jen počkej, až poznáš trochu moudré nauky xalgonských rytířů, začneš mít bolest rád. To je ta správná cesta. To je život. Tahle nákaza ho chce zahubit.”
“Nákaza? Vy nic nechápete! Svět je nemocný, a tohle je lék!” zasténal Klaes. Podlomily se pod ním nohy. Ve tváři se mu zračilo upřímné neštěstí. Loverd ho nevybíravě uchopil oběma rukama za jeho tuhý kožený kabát a táhl ho pryč. Klaesovy bezvládné nohy za sebou zanechávaly dvě brázdy v měkké plísni.
“Co jsi viděl?” zeptala se zvědavě Taro, když byli z dohledu brány a položili Klaese na zem. Svářelo se v ní několik protichůdných sil. Na jedné straně byla opilá a rozjařená a přirozeně zvědavá, což bylo ještě posílené tím, že z brány přicházelo silné volání. Zvedala se v ní nejen čistě fyzická touha se prostě rozeběhnout, skočit skrz bránu a spadnout do měkké, sladké, bílé plísňové louky na druhé straně, ale také čím dál silnější dojem, že Klaes není omámený, ale naopak mu byl poskytnutý pravdivý vhled do druhé strany. Proti těmto tendencím v ní ale stále ještě zcela nezemřela vzpomínka na obležený domov a na drahou sestru, která z posledních sil zadržuje příval rosolu. Ale co když všechno to neštěstí a postižení a smrt vzniká jen tím, že s tím bojujeme? Kdybychom se tomu vzdali, přijme nás to s otevřenou náručí!
Klaes mezitím mluvil: “Viděl jsem, slyšel jsem, chutnal jsem a celé tělo mi říkalo, že to je odpověď, kterou jsme hledali! Tohle je ta kouzelná formule, která skončí všechny sváry a nastolí konečně jednotu na celém Qurandu. Cítil jsem to vědomí, které se skrývá za branou. Nechce nám ublížit, přichází s nabídkou míru. Chce nás vyléčit.”
“Začíná mluvit jako Talantius,” poznamenal Loverd podezřívavě.
“Ano. A zní to jako líčení bezobsažné smrti,” dodal Vedrax, “v tom nevidím žádnou čest. Je to příliš sladké na to, aby to bylo pravdivé.”
“Copak opravdu život musí být jen bolest a nedorozumění? Já už nemůžu. Viděl jsem příliš zla, chci si nyní zvolit dobro!” zavyl Klaes, když zaslechl, co si o něm povídají. Seděl a nedokázal vstát, “Vyrvali jste mě tomu blaženému prozření – ale co jsem mohl čekat, když jste to sami nepoznali. To nebylo nějaké plesnivé mrtvé nicotno. To byl přesný opak. Talantius viděl jen část. Ale ten Elixír způsobil, že jsem viděl ten celek, viděl jsem vše najednou. Je to krásný, geometrický řád – všechna vědomí jsou tam spojená, aniž by ale zanikla. Je to veliká síť, veliké podhoubí, které myslí a cítí úplně jiným způsobem. Není to neustálé soupeření, je to spolupráce… ale to slova prostě neumějí vypovědět. To jde jenom zažít na vlastní kůži. Nejsem blázen, jsem to pořád já, Klaes.”
“Dost mi to připomíná to, jak mluví rytíři, kteří se příliš odevzdají některému démonickému pánovi a propadnou monotheismu,” poznamenal Vedrax, “také vždycky drmolí něco o jednotě a prozření.”
Pak se obrátil ke Klaesovi a vyzval ho: “Napij se ještě vína a vzpomeň, proč jsme sem přišli: zachránit město Svittynis. Mysli na náš hrdinský úkol. Skutečné zasvěcení tkví v odvážném boji, ne v ufňukaném čekání na spásu.”
“Ale já nechci čekat na spásu! Chci vám jenom říct, že věc není tak jednoduchá, jak se zdá. Tady k nám mluví něco, co teprve začínáme poznávat. Když první Ylleřané nesli své vynálezy do okolních zemí, také se jich všichni báli. Báli se neznámého. Tohle ještě daleko tajemnější neznámé. Talantius viděl jenom kousek. Stáří upírá špetku břitkosti, pravda je chůze po ostří nože, a bojím se, právě tu ostrost myšlení Talantius ztratil. Příliš brzy uvěřil.”
“Nerozumím,” řekl Loverd, “ale je mi jasné proč. Jsi pod vlivem Plísně.”
Klaes se najednou zas roztřásl. Z oka mu skanula po tváři slza a vytvořila za sebou světlou stopu napříč dosud čerstvou krví.
“Moje duše trpí pod mými skutky,” řekl tiše. Zvedl hlavu a pohlédl na Loverda a Vedraxe. “Ale vy jste tam nebyli. … Liško … Liško, ty si pamatuješ! Jakou zkázu jsme přivodili. Lidi z Arkonu na pospas Mrákotovi. Podzemní město, kterému jsme nepomohli. Vraždění tisíců na kolejích. Lidské oběti v posvátném háji. Nechali jsme za sebou jen samé mrtvé… můj život je noční můra.”
Otřel si slzu a spolu s tím i část Vedraxovy krve.
“Mé ruce jsou krvavé! To je ta krev nevinných!”
“Ujišťuji tě,” řekl hrobovým hlasem Vedrax, “že tato krev je krví vraha ověnčeného klatozáří. Již z matčina lůna jsem vyšel prokletý a propadlý žírnému zlu.”
Klaes na něj vrhl zmatený pohled. Stále ještě si neuvědomoval, co přesně se stalo. Brzy se ale opět propadl do svého vlastního melodramatu.
“To co jsem viděl, když jsem nahlédl do brány… Ach teď už musím jen trpět.”
“To už jsme tu měli. Utrpení je podstatou života,” řekl Vedrax a pohrával si se stiletem, “smiř se s tím a přijmi to. Pokud to neuděláš, asi ti budeme muset ukrátit to utrpení, podobně, jako jsme pomohli Talantiovi.”
Klaes se podíval na dýku. Poté do Vedraxových očí. Očí klatého. Pak pohlédl na Loverda, jemuž v zornicích blikal neuhasitelný plamínek. Pak na lišku, která vypadala, jako že se každou chvíli pozvrací. Ani v jejích očích neviděl žádné zastání. Jediná tvář, která ho nechtěla na místě upálit nebo nabodnout na hrot, byla Tařina. Taro na něj hleděla pozorně, zvědavě. Ale také méně rozhodně.
Sklopil hlavu. Nadechl a vydechl. V hlavě mu běžely mnohé linie, hlasy, možnosti.
Nakonec zdvihl hlavu a natáhl se k Taro, aby mu pomohla vstát. Otřel si z kabátu nánosy plísně a obrátil se ke xalgonskému rytířovi. Promluvil co nejstřízlivějším hlasem.
“Dobrá. Nechal jsem se zaplavit zážitkem, který pokud jste neměli, tak ho nedokážete pochopit. Nejsem nekritickým obdivovatelem toho, co se tady děje. Nejsem jako Talantius. Myslím, že tahle trhlina je nejspíš něčím pokřivená, asi proto, že vznikla nehodou. Tihle ubožáci s klepety opravdu vypadají divně. Nejsem fanoušek prázdných očních důlků a podobných věcí. Souhlasím s tím, že tady to musíme ukončit. Ale věřím, že je možné navázat kontakt s bytostmi z jihu a dokonce jsem přesvědčený, že jsou opravdu možná jedinou obranou proti Novému věku a také proti tomu, čemu říkají Požírač Hvězd.”
“Co je to Požírač?” zeptala se Taro.
Klaes na ni pohlédl a odpověděl: “To je ten, jehož se děsí všichni na Qurandu. Stín mezi hvězdami. Pán dávných časů, jehož příchod byl předpovězen. Pak nastane konec všeho.” Pokýval hlavou.
Taro se od něj odtáhla: “To vůbec nezní dobře.”
“Právě. Zatímco se tu pereme, přichází něco, na co bychom měli být připravení. I o tom je zpráva zpoza téhle brány. Ti ubožáci, kteří tady tancují, neměli silný hlas, a utopili se v tom. Ale je to nová síla, se kterou se dá vyjednávat.”
“Co jsi viděl? Co je špatně s touhle bránou?” ozval se Loverd.
“Nevím. Byla to možnost rozhovoru, ale přišla ve špatný okamžik. Talantius ztroskotal, narazil. Zdá se mi to prostě pokřivené,” řekl Klaes po chvilce přemýšlení.
“Talantius se pokoušel se o nějaký experiment,” konstatoval Vedrax.
“Kéž bychom rozluštili ty jeho nečitelné poznámky! Vsadím se, že bychom zjistili, o co se jednalo,” řekl Klaes a do hlasu se mu zas prodralo špatně skrývané nadšení.
“Ano, ty jsi velký učenec, podívej se ještě jednou do těch jeho sešitů,” poznamenal na to Loverd s poněkud obhroublou ironií.
Klaes zavrtěl hlavou: “Vždyť už jsme to jednou marně zkoušeli,” řekl. Obličej měl stále pokrytý zasychající krví. Ostatním připadala jeho tvář groteskně strašidelná.
Kdybys použil ELIXÍR, možná bys Talantiovu šifru rozluštil napadla Klaese neodbytná myšlenka. Nebo slyšel nějaký hlas z brány, jak mu to radí?
“Pojďme do věže, je tam nádoba s Ignotiem, kterou budeme potřebovat,” navrhla Taro, když ji dlouhé ticho připadalo nesnesitelné a když měla pocit, že k ní až příliš jasně doléhají hlasy opakující sladký, sladký.
“Klaesi, podívej se ještě jednou na ty zápisky. Zkus na ně dát Elixír,” navrhl Loverd.
“Proč ne na oči?” podivil se Klaes a přejel si rukou přes oči. Ohmatal si obličej.
“Mám na obličeji krev! Ale to není moje krev,” vykřikl a rozhlédl se. Spatřil ránu na Vedraxově zápětí. “To ty jsi obětoval svou ceněnou krev, Vedraxi!?” zvolal.
“Ano, abych tě vyrval ze spárů smrti,” řekl rytíř.
Klaes sklopil oči a chvíli nehnutě stál.
Taro se zvedla a vzala do rukou Talantiův poznámkový blok. Popošla s ním k bráně. Čím byla blíž, tím více se jí zdálo, že znaky nabírají na srozumitelnosti.
“Vedraxi, pojď sem!” zavolala na rytíře a popsala mu svoje pocity. “Má na tebe blízkost brány taky takové účinky? Mohl bys přijít blíž a zkusit to přečíst?”
“Myslím, že musíme nejdřív vyřešit ty zběsilce,” řekl Vedrax a zůstal v bezpečné vzdálenosti. “Jsou sehraní, jako by byli jeden. Měli bychom tu bránu nejdřív vyčistit.”
“Nechci podceňovat tvoje válečnické schopnosti, ale je jich třináct, jsou vyšší než my a vypadají perfektně vyzbrojení těmi svými spáry. Netušíme, jestli náhodou neumí ještě nějaké překvapení. Něco mi říká, že nebudou jen klidně stát a nenechají se pobít,” řekl Loverd.
Vedrax si znovu prohlédl věž. Puklina v jejím plášti byla obrostlá plísní, a valilo se z ní cosi jako pěna nebo sníh. Asi o jednu třetinu obvodu věže dál od pukliny byl vstup, kterým se dalo vystoupat až do Talantiovy pracovny.
“Museli bychom je vylákat dál od té pukliny,” podotkl Vedrax.
Loverd zavrtel hlavou: “Přímý boj není to, co nám v tuto chvíli pomůže. Jsou ve zřetelné přesile.”
“A co tedy navrhuješ?” zeptal se Vedrax.
“Nejprve zavřít bránu. Podle mě je jejich plesnivá podstata živena tím, co vychází z té brány,” odpověděl Loverd. “Měli bychom se pokusit spojit naše síly.”
“Proti tvé časoprostorové magii nic nemám, ale nedovolím, aby byla moje krev spálena plamenem tvého ohně. Musíme najít jiný způsob,” ohradil se Vedrax.
“Neměl jsem na mysli pálení, ale nějaké smíchání,” přemýšlel nahlas Loverd.
“Tak to už vůbec ne!”vykřikl Vedrax.
“Ne nadarmo náš osud spojila paní Nazqawn, Arkinka narozená v Xalgonu. Možná nastal čas abychom zapomněli na chvíli na stará nepřátelství. Arka i Xalgon společně stojí proti hrozbě úplného vyhubení. A ty máš přece klatozář, nejsi obyčejný xalgonský rytíř,” pravil Loverd a snažil se o co nejuctivější tón.
“Možná na tom něco je. Možná bych ti mohl poskytnout krapet své krve, a zjistit, zda se tak dá zavřít brána. Ale chci od tebe nějakou záruku,” řekl mírněji Vedrax.
“Jakou?” ptal se Loverd.
“Chci záruku, že moje krev nebude jak ty říkáš očištěna,” řekl Vedrax.
“Akceptuju podmínku. Máš mé slovo. Očištění nebude podstatou syntézy,” odpověděl Loverd.
“Potřebujeme k tomu Talantiovu laboratoř?”zeptal se Vedrax.
“Ale…” ozvala se Taro, “to chcete teď postupovat podle instrukcí té čarodějky, co jsme našli nahoře v jejím pokoji? Nepsalo se tam, že k zavření je potřeba toho daleko víc? Spousta energie, daleko víc účastníků a nějaký magický ceremoniál? Víme jak takový ceremoniál udělat? Nepotřebujeme k tomu náhodou ji?” Nahlas přitom neřekla, že by hlavně ráda našla co nejdříve svého otce, který odešel právě s Lyrou.
“Určitě k tomu zavření vedou mnohé cesty,” řekl přesvědčeně Loverd, který jakoby příliš neposlouchal co Taro říká, “a tebe, Klaesi, potřebujeme také. A tvoje schopnosti vidění a znalosti Ingotia,” obrátil se ke Ylleřanovi.
Ten se probral ze zamyšlení. “Ano. A možná budeme potřebovat také vzorek plísně,” zauvažoval Klaes nahlas, nespouštěje pohled z brány.
”Snad ve tvé krvi ještě působí Elixír a zároveň je na tobě Vedraxova krev, takže by ses mohl přiblížit k bráně, sebrat vzorek, ale přitom tam zkusit přečíst zápisky,” vyslovila Taro myšlenku. Už ve chvíli, kdy ji vyřkla, jí připadala poněkud riskantní.
“To je nápad vhodný k vyzkoušení,” řekl Klaes a vydal se do horních pater věže hledat vhodnou nádobku a nástroj na odběr vzorků. Při té příležitosti si nabral také vzorek ignotia. Loverd šel s ním a sledoval každý jeho krok a každý jeho pohyb.
“Nevěříš mi? No ani se ti nedivím,“ utrousil Klaes jen tak mimochodem. Když v laboratoři narazil na výlevku, nad níž viselo zrcadlo, v němž se zahlédl, chtěl si umýt obličej. Loverd ho zadržel.
“Nech si to tam, to tě chrání, abys znovu nepodlehl pokušení Plísně,” řekl Arkin.
“Pokušení? To bylo spíš prozření, Loverde. Ale máte raději můj obličej zkrvavený, nechám to tak.”
“Ano, nech to tak. Je to dobré. Rád bych ti také něco nabídl, třeba posezení u posvátného ohně, ale není čas, máme úkol,” řekl Loverd.
“A kde chceš provést ten experiment?” zeptal se Klaes klidně.
“Zde v laboratoři,” řekl Loverd.
“Dobrá. Pojďme pro ten vzorek,” pravil Klaes, skrývaje vzrušení.
“Doprovodím tě,” řekl Vedrax, který se k nim připojil u dveří. Chytili ho v podpaží, aby ho vedli a chránili proti nepřátelům a případně i proti jemu samému.
Blížili se k bráně tak, aby bylo jasné, že nechtějí ublížit tanečníkům. Klaes svíral v ruce Talantiův rukopis, a občas do něj po očku nahlížel. V sešitku byly iniciály, takže bylo možné poznat, kde je začátek a konec. Když se přiblížili ke dvěma nejbližším tanečníkům, zdálo se jim, jako by se před nimi rozestupovali. Rozhodně jim nebránili v cestě a věnovali se svému neúnavnému tanci.
Jakmile prošli jejich kruhem, pohlédl Klaes opět do rukopisu. A hle – text se mu zdál srozumitelnějším. Jako by se rozvzpomínal na to písmo. Udělal ještě dva kroky. Už rozumněl polovině znaků, ale shledával, že to nejsou srozumitelná slova. Uvědomil si, že aby mohl přečíst celý text, musel by jít až k samotné bráně a stanout až po kolena v plísni.
Ohlédl se, a viděl, že tanečníci že mají v lebkách oči a na hlavách tiáry ve tvaru hub. Karmínové, zelené, mořsky modré houby. Jejich oči byly bledé a vodnaté. Jako by překročil bludný kořen.
“Přijď, přijď,” zpívali.
Pohlédl znovu do rukopisu a listoval stránkami. Snažil se alespoň pochopit, o čem to je. Přečetl větu: ROZHOVOR S MÝMI VZDÁLENÝMI PŘÍBUZNÝMI MYKARCHY o tisícileté moudrosti, která čeká, aby oplodnila svět.
Loverd promluvil na Klaese. Mluvil na něj, ale Klaes jakoby nevnímal. Zíral střídavě do brány a do Talantiova spisu. Viděl, jak se z brány se vynořují spletité a pestrobarevné struktury: les, město, houby, geometrické fraktály.
Pohyb.
Klaes se pootočil a šeptem přečetl několik vět:
“Toto je první kontakt po více než patnácti tisíci letech. Dávní álfští velekrálové měli pravdu, na jihu se skrývá víc, než se nám zdálo … ach jak nás Aliance klamala … musím otevřít bránu pořádně, toto je jen škvírka, pozvat je dál … ceremoniální magie … třináct kultistů bránu otevře … patnáct ji zavře … ale my ji zavírat nebudeme muset … naučím mé Maghoňany tančit tanec otevření … víc už nedokážu přečíst…”
“To stačí! Hlavně taky vezmi vzorek,” pobídl ho Loverd.
Klaes s námahou odtrhl pozornost od Talantiova poznámkového bloku a začal plnit nádobky. Šlo to pomalu. Znovu pocítil neodolatelné pokušení se plísně dotknout a dát si kousek do úst. Medová vůně, sladký, sladký. Je to jako lehounký bílý obláčkový med. Zaťal zuby. Stálo ho nesmírné úsilí pokračovat v práci. Jako zdálky slyšel Loverdův hlas: “Teď vezmi tu žlutou nádobku…”
Žlutou. Proč žlutou?
Opatrně naplnil všechny nádobky a uzavřel je.
Znovu se podíval do rukopisu.
“Lyra nenaslouchá hlasu s praskliny tak jako já. Možná je to otázka jejího mládí. Já už si nemusím nic dokazovat, ona si chce dobýt své malé království… chce aby jí něco patřilo … chce se rvát … chce trpět … nechám věcem volný průběh. Ona ví všechno, co potřebuje. Pokud sebere sílu a druhy k ukončení tohoto experimentu, tak ať to zkusí. Ale první kontakt byl navázán. Historie se rozběhla. Jih se setká se severem a Qurand bude konečně jednotný…”
Loverd pohlédl na Vedraxe, a mrkl na něj. Vedrax přikývl. Uchopili Klaese v podpaží a táhli ho pryč od brány.
Když přišli do laboratoře, Klaes se sesunul vyčerpaný na židli. Bylo mu nevolno. Dali mu víno. Pohled se mu rozostřil a na chvíli upadl do omámeného spánku. Ostatně Liška pod vlivem množství vína už dávno odpadla a usnula opileckým spánkem.
“Taro, nemáš nějaký způsob, jak se propojit s otcem?” zeptal se Loverd.
“Kdepak. Nemáme žádné telepatické spojení! Ale hodně jsme se spolu toulali po zdejších krajích, takže znám místa, na kterých bych ho mohla hledat. Tam bychom se mohli vydat. Na tom létajícím stroji pracoval už dlouho.”
“Kde to je?” ptal se Loverd.
“Až na hranicích Pravent Vezan. Odjížděl tam, když chtěl mít klid na přemýšlení. Teče tam řeka, která spadá do údolí mlh a vede k těm místům,” řekla Taro a popsala jim krajinu od Svittynis na severozápad.
“Ještě bychom se mohli podívat do toho rukopisu,” ozval se Klaes, který opět přišel k sobě.
“Klaesi, začínáš být nějaký průhledný. K té bráně už se nevracej. Naopak my se teď vrátíme k Lyřiným poznámkám ohledně zavíracího lektvaru.”
“Ty jsou přece velice strohé a je v nich jen výčet ingrediencí pro kolektivní ceremoniální magický úkon. Potřebuješ k tomu 15 lidí – a to nemáme. Možná by to šlo nahradit lidi runovými kameny. Dva až tři zdroje řádu dva. Radši tři. Ignotium. “
“Tady ti lidé taky dělají ceremoniální magii,” utrousila Taro a pohlédla z okna na tanečníky, “nešlo by je nějak přesvědčit, aby místo otvírání brány ji pomohli zavřít? Ty jsi Klaesi s tou Plísní nějak hlouběji propojený, nemohl bys to naopak zprostředkovat v náš prospěch?”
Klaes se díval s ní. “Ten plán se mi líbí!”
“Ten plán se mi nelíbí,” řekl Loverd, “Vystaví Klaese ještě většímu pokušení, to nemůže dopadnout dobře. Co takhle radši se dotknout někoho z nich tvojí krví Vedraxi, tak jako jsi to udělal s Klaesem,” nadhodil.
Vedrax přikývl. “Možná by nám přestali bránit.“
“Trochu se bojím,” řekla Taro, “že už jsou daleko víc pohlcení tou druhou stranou. Myslíte, že pár kapek krve to umí obrátit?”
Náhle se ve vzduchu cosi změnilo. Rosolnaté prostředí jakoby zhoustlo.
Zpěv dole zesiloval ve své intenzitě a zvyšovalo se mu tempo. Klaes, kterému tělem zas probíhalo nadšení, se tam chtěl podívat, Loverd ho zadržel. “Zůstaneme spolu.”
Vedrax a Taro vykoukli oknem: Klepetnaté ruce tanečníků byly zdvižené, hlasy hlasité, a z brány se valil bílý zářící oblak.
Všem kromě Klaese se zamotala hlava a na chvíli ztratili pevnost v kolenou.
Ylleřan se jim vytrhl a přes volaná varování se rozběhl dolů s náhle nabytou vervou. V bráně spatřil štíhlou postavu, jež o dvě hlavy převyšovala i toho nejurostlejšího člověka. Vydal se jí vstříc. Na zemi byl slavnostní koberec z plísně. Těsně před branou na druhé straně se postava zastavila. Nebyla to postava lidská. Její hlava byla současně širokým kloboukem, zdobeným mnoha krajkami a řásněmi. A její tělo bylo dlouhým štíhlým pilířem pokrytým bílou látkou. Připomínala Klaesovi zvláštní snovou princeznu či dámu. Vycházela z ní směs moci a hravosti, poťouchlosti, radosti. Tiše čekala na nějaké gesto. Upínala svou pozornost právě ke Klaesovi.
Klaes levou rukou sáhl na obličej a setřel si z něj krev. Pravou rukou se dotkl čela a pak otevřel dlaň. Pokynul k postavě ta jemným pohybem vplula na jejich stranu brány.
Taro sešla také po schodech a sledovala bytost vcházející do světa. Loverd to sledoval oknem. Tu se vedle něj objevila Liška. “Vidíš to Liško, úplně tomu propadl,” řekl.
“Musíme ho zachránit!” vyštěkla liška nepřiměřeně hlasitě, jako někdo, kdo se právě probudil z opileckého spánku.
“Jak ho chceš zachránit? Nemáme nic?!” opáčil smutně Loverd.
“Víno! Olej, oheň! Před chvíli jsi tady bez uzardění probodl starocha a teď na co čekáš?” burcovala ho Liška.
Loverd se probral. Začal pobíhat po místnosti a vyhazovat z okna hořlavý materiál. Pak tam hodil Talantiovu nádobu s olejem, nalil jej na výstup z brány, kde stála houbovitá postava. Krátce na to vyletěla z okna zapálená pochodeň.
Když si Klaes uvědomil, že Loverd míří svým útokem na nového příchozího z brány, se zoufalým výkřikem se vrhl k ní a snažil se jí zatlačit zpět na druhou stranu.
Bytost začala ustupovat, ale pochodeň dopadla dřív, než se jí to povedlo. Plameny se rozběhly všude po okolí.
Loverd si odlil do flakonu trochu ignotia a rozběhl se s ním dolů. Oheň mezitím tančil po bílé plísni a ta se na povrchu černá a kroutí se. Na Klaesovi se vzňal kabát. Strhl si ho a mlátil s ním kolem sebe. V tom se klobouk té bytosti proměnil: vystřelil na všechny strany. Dvacet nebo více modrozelených úponků se rozběhlo směrem k jednotlivým klepetnatcům, ale i do volných míst mezi nimi. Přitom se ozval zvuk, jako když se někdo řízne o papír.
Třináct postav, které obklopovaly bránu, se náhle otočilo a pojedlo kus bytosti z druhé strany. Prohnuly se a vykřikly společným hlasem plným hněvu. Bytost se stáhla směrem k bráně, zatímco části jejích elegantních struktur bylo ničeno plamenem. Třinácti postavám s v prázdných důlcích rozhořely modrozelené plameny. Tři se vrhly na Taro, tři na Vedraxe, tři se rozeběhly ke dveří nahoru do věže, klapajíce klepety ostrými jako skalpel. Klaes stál uprostřed té zkázy. Nikdo na něj neútočil. Kolem něj se dělo příliš věcí naráz. Chopil se ho zvláštní stav oddělenosti od všeho. Jako kdyby svět v okolí byl jen nějaký sen.
