[zapsala Johana Passerin]
Talantius připadal Klaesovi úplně stejný, jako když se s nimi před jejich dlouhou cestou na sever loučil. Tehdy jemu, Jarnovi a Al Raqímovi svěřil vzácný Elixír pravého vidění, aby jej donesli do některého z mocných měst – do Sairis nebo do Xalgonu. Možná jsme se tehdy zmýlili, když jsme se vydali do Xalgonu. Ale kdoví, jestli to nebylo součástí nějakého Talantiova plánu – tušil vůbec tehdy, že Elixír ztenčuje zeď? Už tehdy musel vědět, že ignotium je riskantní látka, přemýšlel Klaes a prohlížel si starce. Jeho plášť byl protkaný symboly konstelací a nebeských znamení a na krku se mu na řetězu houpala masivní devíticípá hvězda.
“Klaesi, chlapče! Vítejte! Konečně se znova shledáváme,” zaskřehotal čaroděj.
“Ano, shledáváme – ale za jakých okolností? Zdá se, že tady pěstujete nějaké nové experimenty.”
“Právě o tom si s vámi chci promluvit! Přijmete pozvání do mé pracovny na čaj?” řekl Talantius vemlouvavě.
“Máte tam taky mlhu?” zeptal se Loverd.
“Nikoliv. Tam mám vždy čistý vzduch. A Klaesi, představíš mi svoje druhy? Zdá se mi, že si ti družina poněkud obměnila. Kde jsi nechal s Al-Raqíma a s Jarna?”
“Al-Raqím se podlehl tanci. A Jarn? Jarn už není, je jen Saguin.”
“Saguin, Saguin … kde jsem to jméno už slyšel. A kdo je ta dáma? Půjdete se mnou dovnitř?” drmolil Talantius.
Klaes ukázal na Taro. “To je Taro ze Svittynis, kde kvůli vám asi umřou hlady. A tohle je Loverd a tohle Liška Faden, k té jsme přišli v Iacanně. A tohle je rytíř Tazriel Itraniel Vedrax, zasvěcenec mizejícího měsíce, ten, jehož stín krvácí…”
Talantius jako by Vedraxovo plné jméno poslouchal jen tak napůl. Pokynul jim a zašel dovnitř věže.
Pohlédli na sebe. Taro pokrčila rameny: “Myslím, že bychom se s ním měli setkat, když stojí za vším, co se děje mému městu a vážili jsme za ním cestu napříč mlhou.”
“Pojďme za ním, je to naše chmurné poslání,” pronesl Vedrax procítěně.
“Nejdřív bychom měli zavřít tu díru ve zdi,” namítl Loverd.
“Ano, ano!” vyštěkla Liška a obrátila se na Vedraxe. “Když tu teď ten starej páprda není, cákni na tu zeď svou krev!”
Vedrax se naježil: “Liško, moje krev není víno, cákni si tam svojí!”
“Jenže já nemám klatozář, takže by to nefungovalo,” řekla Liška a stáhla ocas.
Klaes pohlédl na chlapce, který je k věži přivedl. Kluk pokrčil rameny a tvářil se nevesele. Jeho zrak zaběhl k tančícím postavám před plísní porostlou branou a tělem mu proběhlo mrazivé zachvění.
Vykročili a vstoupili do věže. Dveře byly nakřivo, stejně jako celá věž. Klaesovi chvíli trvalo, než uvykl šeru a nakloněné podlaze. Pak spatřil u zdi na zemi lidské ostatky pokryté plísní. Ve vzduchu se vznášel puch rozkladu a hniloby. Klaes a nepochybně i ostatní potlačili nutkání hned z věže zase vyběhnout, a pokračovali do vyšších pater. Když věž navštívil poprvé tehdy v Maghonu, měl pocit, že ho schody nadnášejí. Tentokrát stoupal nahoru s námahou. V jednotlivých patrech viděli po zemi rozbité a rozházené věci – snad pádem věže nebo nárazem při nešťastném přistání – ale Talantiovi jako by nestálo za to je uklidit. V nejvyšším patře se nacházela Talantiova pracovna. Okna by poskytovala impozantní výhled do kraje, nebýt mlhy. Strop nezářil – oproti minulému setkání – a podlaha barvy rozlitého mléka zmatněla a vypadala jako obyčejná ušpiněná dlažba. Talantius lhostejně překročil rozsypané vybavení laboratoře a postavil konvici nad hořák. Pak se usadil ve zdobném křesle uprostřed sálu a promluvil: “ Jaká byla vaše cesta?”
“Poslední část byla taková rosolovitá. A vaše?” oplatil mu otázkou Klaes.
“Ách, o tom bych vám chtěl vyprávět,” vzdychl Talantius.
“A kde je vlastně Lyra,” doplnil svou otázku Klaes.
“Ta děvka…!” vykřikl Talantius změněným hlasem. Pak si ale promnul oči a na tváři se mu rozhostil zas klidný výraz, “chci říct, ta popletená dívka… odešla s mužem, který sem přišel z jihu. Zajímal se o mou věž. Ale nakonec začal říkat nesmysly o tom, že je třeba rozpustit mlhu, která nás chrání. Byl to zvláštní chlapík. Takový dlouhonohý fešák s modrýma očima.” Talantius hleděl zkoumavě na Taro. “Vlastně dost podobný tobě. Ty jsi místní?”
“Můžete nám prosím vysvětlit, co se tady stalo?” oslovil ho Klaes, dřív, než mohla Taro reagovat. Talantius ho nevnímal, a dál mířil prstem na Taro a s vytřeštěnýma očima a úsměvem deklamoval: “Ta chvíle už se blíží, děvenko, ta chvíle už se blíží…” Pak náhle pokojně odcupital ke konvici, vhodil do ní svazek bylin a donesl ji ke stolu, který Vedrax pohotově postavil. Klaes k nápoji přičichl.
Talantius ho při tom poklidným pohledem sledoval a vřelým hlasem utrousil: “Pan kolega alchymista čichá. Jistě. Ale neměj obav, je to jen Aqua Vitae…”
“Tady z toho vašeho nového skvělého pramene?” řekl Klaes, do jehož slov se vpližoval sarkasmus jako pestrobarený slimák. “Je vydatný! Už tři údolí zaplavil.”
“Je to tak!” zvolal Talantius, nalil čaj a tvář se mu rozjasnila. Rozdával šálky s čajem – vlastně to byly laboratorní odměrky – a jeho plášť za ním šelestil jako suché listí.
“Kdy jsme se vlastně viděli naposled?” zamyslel se Talantius a usrkával horký nápoj.
“Jak nepodstatný okamžik to byl, že?” řekl pestrobarevný slimák Klaesovými ústy.
“Nepodstatný, všepodstatný,” pronesl vážně starý astrolog, “viděli jsme se přeci na začátku vašeho slavného putování. Jeho formu předpověděly hvězdy. A nyní, na jeho konci, se dozvíte odpovědi na všechny vaše otázky. Tam nahoře jsem vše spatřil. Vstoupili jsme do světla, uviděli jsme bohy. Bylo to velké odkrytí. Vše je totiž již dávno napsáno skřípějícími nehty na tabuli hvězd!” zvolal Talantius.
“Kdepak, to se jen tak zdá. To je práce pánů Xalgonu,” odporoval mu Klaes, který zacpal slimákovi jeho tlamu a promluvil vlastními slovy.
“Pánové Xalgonu?” zasmál se Talantius, “Ti skořápkáři a psovodi? Nebyly to jejich nehty, co zpívaly mým uším. Ve výši jsem pochopil, že chyba v mém Elixíru není ve skutečnosti chyba, ale nutnost a osud. Dny světa jak ho znáte jsou sečteny a není způsob, jak to zastavit,” pronesl Talantius.
“To znamená že varování, které jsme od vás obdrželi, je lež? Nevzkázal jste nám snad, že Elixír obsahuje jed?” vložil se do hovoru Vedrax.
“Pravda! Ale to bylo již před mnoha dny, že? Pouhé dny stačí, aby bylo vše jinak,” zeptal se ho jízlivě Klaes slimáčím hlasem, “a mimochodem, nechcete trošku vína?”
“Ale proč ne,” opáčil Talantius a nastavil laboratorní odměrku, z níž dopil čaj. Chvíli mlčeli a Talantius si vychutnával víno. Zdálo se, že je navýsost spokojen. “Dobré, dobré. Jiskrné jak zraky znovuzrozené Jitřenky” zamlaskal.
“Ze Svittynisu,” řekla Taro.
“Ano, ano! Tam jsem se chtěl vždycky podívat,” usmál se stařík.
“A co že to nevyšlo?” ozvala se pichlavě Taro.
Talantius nestihl odpovědět. Mezi tím, co hovořili, se k čarodejníkovi přiblížil Loverd s pochodní. Talantius se otočil – hbitěji, než by se dalo od vetchého starce očekávat – a vykřikl: “Co tu chlapče děláš s tím křiklavým věchtem?!”
“To je očistné světlo Auránu, pomůže vám projasnit mysl!” řekl Loverd a ve tváři měl výraz klidného přesvědčení, že Aurán je lék proti všem potížím.
“Zadrž!” řekl náhle popuzeným hlasem Talantius, “Ještě nevíte, co vám chci zjevit! Laskavě se posaď, než tady zapálíš něco čemu se nechce hořet. Usaď se prosím. Tak. A vy poslouchejte, ptáčata!”
Loverd neochotně ustoupil. Pochodeň měl stále přichystanou. Talantius se posadil na trůn se zkříženýma nohama. Po víně mu tváře zdravě zčervenaly a jeho řeč náhle získala na soudržnosti.
“Myslel jsem, že když se nám podaří omezit síly vstupující ze srdce Zakázané země, tak se podaří také zastavit proces, který narušuje tkanivo Qurandu. Ale Osud mínil, že jsem sáhl po ignotiu jako základní ingredienci Elixíru.”
“Ale to byl od vás experiment! Dělal jste na nás experiment!” Zvolal Klaes, jemuž se do hlasu promítlo zoufalství z toho, co jeho mysl musela od té doby vytrpět, všechna hrozná zjevení o světě, jichž byl před příchodem do Maghonu tak blaženě ušetřený.
Talantius rozhodil rukama. Loverd s sebou při tom trhl a instinktivně kryl pochodní možný útok.
“Tehdy nebylo jiné cesty, opravdu!” Zatvářil se starý mág omluvně. “V ničem jiném by se vaše přinesené vzácné složky účinně nerozpustily. Při přípravách jsem zkoušel všechno. Můj vnitřní zrak tehdy zatměla píseň osudu, jinak bych viděl jasnou pravdu, že pro tak silnou manipulaci se skutečností je nutné skutečnost rozčechrat, narušit. Neexistuje oběd zadarmo, každý zisk musí být vyvážen ztrátou. Ano, Elixír ztenčuje zeď. Ale právě tak to mělo být!”
“Vaším cílem přeci bylo zastavit Nový věk, plesnivý dědo,” ozvala se zjevně zklamaná liška.
“Zastavit?” zasmál se sípavě alchymista. “Vyhoďte staré hrací žetony, hrajeme už jinou hru. Teď už nestojíme proti pár rohatým barbarům, stojíme proti tomu, co se nazývá Požírač hvězd!”
Talantius mluvil chvějícím se hlasem, ale to chvění nezpůsobovala obava z poblíž stojícího Loverda, nýbrž posvátné vzrušení. “Je jediná cesta a tu vám představuji zde… Ale to chce delší vyprávění, tak mi poskytněte sluchu, vy toulaví hroši. Víte, proč jsem vám dal vybrat mezi Xalgonem a Sairis?”
“Protože jedině v těchto městech dokáží vyrobit další Elixír,” řekl Klaes. Loverd mírně sklonil pochodeň.
“Protože výsledek měl být nakonec tentýž. Tahle města spolu hrají takovou kočkovanou, aby se měly o čem psát ságy, ale v jejich rozechvělých srdíčkách se shodnou na tom, že Qurand má vlastně být tak, jak je teď. Dokonce i ti slavní Archonti moc nespěchají s příchodem jejich Pána, protože pak skončí jejich svoboda a budou muset skákat jak on bude pískat. Takže hra se hraje tak, že tuhle je někdo silnější nebo onde někdo slabší, ale obě strany se nakonec v nitru bojí úplného vítězství jediné strany, protože ví, že výsledek je nebezpečné neznámo.” Talantius najednou hovořil klidně, soustředěně, Klaesovi přišlo, že vidí zas jeho staré já.
“Jsou to jejich šachy,” pokračoval starý astrolog, “které myslí, že můžou hrát do nekonečna. Ale to se zatraceně mýlí. Jako léto, které nevěří v zimu. Bez vědomí většiny obyvatel jejich zemí ti nejvyšší v Sairis, Xalgonu, Gandhaře a Ordazinu spolu vytvořili Alianci. Ve všem spolu soupeří, ale v jedné věci ne: žádný z nich si nepřeje skutečné narušení statu quo. Nevědí to, ale to činí Qurand zranitelným proti Požírači hvězd. Ten si přichází pro uzrálé světy, které už neznají obrodu.”
Jeho oči nyní zářily zvláštním světlem. Hluboké vědění se v nich mísilo s třpytem šílenství.
“To vše jsem spatřil ve výšinách,” mluvil nyní dramatickým šepotem, “totiž že zdroj obrody je na jihu. Tušíte někdo vůbec, co je na jihu Qurandu?”
Vrhl pohled na přítomné. Vrtěli hlavou.
Klaes si připadal zase jako na přednášce, kde starý profesor položí otázku a všichni sklápějí oči.
“Poušť Hasqasurassu a pak nekonečné pralesy,” ozval se nakonec.
“No a dál? Za nimi?”
“Nevím.”
“Říše plísní, můj drahý. Mocní mykarchové tam vládnou a čekají až budou moci očistit Qurand. Ale Aliance tomu brání. Vycvičili zurvany, strašlivé exterminátory, kteří pomocí plamenů a vůle drží plíseň na jihu. Ale Qurand sám si přeje se obrodit! Šeptá mi to v mých snech! Hlas Qurandu na mě řve z větru a duní z hlubin země. To je onen osud. Osud který dopustil příchod barbarů. Všechno to dává dokonalý smysl!”
V poslední větě přešel od šepotu ke křiku.
“Copak to nevidíte? Cílem barbarů je ohrozit členy Aliance natolik, aby museli povolat zurvany k ochraně měst, tím se prolomí ochrana jihu. Můj elixír tomu nakonec jen pomohl. To já a vy jsme přispěli neodvratnému osudu! Z jihu přijdou plísně a pak vše bude, jak má být. To bude konec starého řádu a nový začátek. To mi bylo zjeveno ve velké výši nad Qurandem. Tam ke mně plísně promluvily hlasem samotného Qurandu.”
“To dává dokonalý smysl, jsem z toho úplně paf,” řekl barevný slimák ironie Klaesovými ústy, zatímco Klaes si nasadil brejličky. Talantiova vlákna osudu vedla vzhůru, k bráně v těle lodi a také k měděnému demižonu pod okny, který při nastavení na ignotium zářil jako slunce.
“Snahy Aliance jsou marné. Jediný způsob, jak zabránit Požírači hvězd zmocnit se Qurandu je poddat se Plísni! Smrt je život!” hovořil mezi tím vzrušeně Talantius a vůbec mu nevadilo, že na něj Klaes zírá skrz brýle.
“To mi přijde vážně ujetý,” řekl Klaes přiškrceně, ale v nitru mu začal hlodat hlodavec, měl bílou kožešinu, červené uši a nevrle se křenil na barevného slimáka.
“To proto, že jsi neviděl stejné věci, jako já. Nebylo ti to zatím zjeveno! Ale ta chvíle jistě přijde, už brzy, už brzy! Lyra byla také nevěřící, protože nespatřila to, co já,” prohlásil Talantius.
“Lyra naopak pochopila, že vám ty plísně asi vlezly na mozek!” odpověděl Klaes, ale hlodavec pochybností se mu zakousl do levého ušního lalůčku.
“Jako byste ji citoval, kolego! Ano přesně tak říkala, že mi to sedlo na mozek. Pch,” odfrkl si Talantius a svezl se do svého křesla.
“Vida, tak to už máte dvě citace. Začíná to být dobře ozdrojovaná debata. Kde je Lyra nyní?”
“Kdo je Lyra?” vstoupil do hovoru Vedrax.
“Jeho studentka a asistentka,” odtušil Klaes a znovu se obrátil na Talantia.
“Kde je?”
Všechny zraky se obrátily tázavě na starého alchymistu.
Talantius pokrčil rameny a promluvil zas zklidněným hlasem: “Nedávno sem přišel takový chlapík – asi ze Svittynisu, a ona se s ním dala dohromady. Vůbec nesouhlasili s tím, že budou s ostatními tančit před branou. Bláhovci! Dal jsem jim samozřejmě na výběr. Co jsem já, abych někoho nutil. Ale ona ne, svéhlavě. Ale taková byla vždycky, vlastně jsem to na ní měl rád. Vydali se na západ, že prý chtějí zachránit Qurand. Rozsošná pošetilost! Jedině Plíseň svět občerství. A obarví obžerství na občanství. Okrouhlé poddanství.”
Družina si vyměnila významné pohledy.
“A ti mrtví lidé dole ve vstupní hale – ti jsou taky občerstvení?” zeptal se ironicky barevný slimák zatímco bílý hlodavec mu šlapal na ocas oběma předními tlapkami.
“Ano, ano,” řekl monotónním hlasem astrolog, “ti už započali přeměnu. Tenhle svět přesluhuje už věky. Plíseň je naše jediná spása. Aliance je hrozba. Brání proměně. Všichni jsou agenty smrti jménem řád.”
Zatímco Talantius mluvil, Loverd vyndal ze svého batohu měch s olejem.
“Na jihu zurvani, agenti smrti, pálí plíseň a tím brání obnově. A přitom jen plíseň zamezí příchodu Požírače hvězd. Nedává vám to smysl?”
“Mně to smysl nedává. Studoval jsem i plísně a houby, takže vím, že rozkládají vše mrtvé. Pak nezbyde nic. Elixír jste vyrobil, aby lidé mohli vidět pravou podstatu věcí, ne? Proto jste ho přece vyrobil!” zvolal rozhněvaně Klaes, ale cítil, jak se mu pod nohama hýbe tekutý písek. Cítil, že nedokáže dohlédnout, kde v Talantiově vyprávění končila pravda a kde začínalo šílenství. Nebo pravda je šílenství? Hlasy v hlavě se praly o to, který promluví. Hlodavec už se nemohl dočkat.
Talantius se usmál: “Copak jsi mě neposlouchal drahý Klaesi? Hvězdy si se mnou zahrály. Jak jsem byl pyšný a namyšlený! Ale ve skutečnosti je v tom vyšší záměr, vyšší dobro: Jen ať se Elixíru vyrobí co nejvíc, spousty! Bude hodokvas!”
“A co že těm nebožákům tam venku chybí oči,” změnil Klaes téma. Nedokázal si představit, že by někdy chtěl přijít o oči. Proto měl tak rád své brejličky. Čím víc je vidět, tím líp. Hlas hlodavce si odfrkl. Copak netušíš, jak funguje obchod?
“Tam, kam jdou, oči nebudou potřebovat,” odtušil Talantius, “nadto, teď vidí jinak. Víc a dál, než o tom kdy snili.”
Klaes už to nemohl poslouchat. Ne proto, že by Talantiovi nevěřil, uvědomil si náhle, ale protože mu věřil víc, než bylo snesitelné. Tvář se mu stáhla do nesouhlasného šklebu. Cítil jak v něm vzrůstá agrese. Polkl a pak řekl: “Tak já vám ještě naleju víno, když vám tak chutná.” Ale když se přiblížil k Talantiovi, skočil po něm a chytil ho. Chtěl ho svázat, ovládnout. Zakázat mu už dál kázat ty hrozné věci. Věci, které určitě nejsou, nemohou být pravda. Chtěl se mu vysmát, svázanému a poníženému. Zařvat mu do tváře “Neeeeeeee!!”. Výkřik, kterým konečně umlčí hlodavce, slimáka i starého alchymistu.
“Loverde, provaz!” vykřikl. Ale Loverd, prodchnut svatým zápalem, namísto toho, aby podal Klaesovi provaz, polil Talantia olejem.
Stařík vykřikl a vrhl na ně zakletí, které odhodilo Loverda i Klaese několik mečů daleko. Každý narazil do jiného kusu nábytku a s rachotem rozbíjeného alchymistického náčiní se svalili na zem. Talantius zvědavě studoval svou olejem nasáklou róbu a jakoby mimochodem zašeptal zaklínadlo, které kolem něj vyvolalo slabě opalizující ochrannou sféru. Loverd se rychle vzpamatoval ze svého pádu, rozžhavil dýku runou ohně a vrhl ji po čarodějovi. Zbraň se zastavila ve vzduchu v místě, kde protla sféru. Její posvátný žár ale začal sféru narušovat. Rozbíhaly se po ní zlatavé pukliny, až nakonec praskla jako mýdlová bublina. Do žluta rozpálená dýka spadla na zem, kterou pokrývala vrstva oleje. Ten se ihned vznítil a plamen přeběhl po podlaze na dvě stopy vzdáleného Talantia.
Starý čaroděj proces celkem klidně sledoval a už mumlal další zaklínadlo. Bylo vidět, že není žádným bojovým mágem. Namísto přichystaných zakletí, které by vrhal jen gestem ruky, reagoval na každou situaci improvizovaným zaříkáním, při nichž mluvil jazykem magie, jako kdyby to byla jeho mateřština.
Nad hlavou se mu objevil černý oblak, který jako kdyby do sebe nasával veškeré rozptýlené mlhy z okolí a přeměňoval je v intenzivní dešťový příval přímo a jen na starce. Mladé plameny zhasly, ještě než se stihly pořádně rozhořet.
“Na něj!” zařval Loverd, jemuž oči blýskaly odhodláním zabíjet. Klaes se v rohu místnosti teprve teď vyškrábal na nohy, jeho pohyb zpomalovaly slimáci a hlodavci. Nakonec si ale připravil píšťalu k výstřelu. Zamířil starci na srdce, vypálil, ale hlodavec na poslední chvíli lehce trhnul rukou. Kule prolétla kousek od Talantiovy hlavy a roztříštila kus vysokého zdobeného opěradla jeho trůnu.
Rytíř Vedrax, který se během předchozích výměn pomalu přesouval směrem k Talantiovi, skočil a jedinou ranou pěsti srazil čaroděje k zemi. Vedraxův úder by nejspíše srazil i urostlého muže. Křehký stařec sebou uhodil o zem a zapraštělo v něm, jako v polámané loutce. Rytíř na okamžik strnul. Takový zvuk od vítězství nečekal.
“Zadrž! Potřebujeme ho vyslechnout živého!” vykřiknul zoufale Klaes. Všichni tři přiskočili a bezvládného staříka svázali. Během svazování Talantius otevřel kalné zraky a krátce na to je vytřeštil. Nehleděl však na své přemožitele. Díval se kamsi mezi ně, jako by se před ním ve vzduchu otevřela další z jeho neviditelných bran.
Prudce se nadechl.
„Povolte to,“ zachraptěl.
„Ani nápad,“ řekl Loverd a přitáhl provaz pevněji. Klečel starci na zádech, aby se nemohl znovu pokusit o zaklínadlo.
Talantius sebou pod jeho kolenem slabě trhl. Z jeho těla se vytratila veškerá předchozí hbitost; už v něm nebylo nic z čaroděje, který jediným slovem odhazoval muže přes celou místnost. Byl to jen hubený stařec přitlačený k podlaze, s mokrými bílými vlasy přilepenými k lebce a s pažemi zkroucenými za zády tak daleko, že se mu třásly prsty.
„Ne… provaz,“ vydechl. „Tady.“
Pokusil se obrátit na bok. Vedrax ho chytil za rameno a převalil zpět.
„Lež klidně.“
Talantius otevřel ústa, ale místo odpovědi se ozval jen tichý, sípavý zvuk. Jeho tvář, dosud rozpálená rozčilením a vínem, během několika okamžiků zešedla. Na čele se mu objevily veliké kapky potu. Snažil se dostat jednu ruku k hrudi, ale pouta mu to nedovolovala. Jen sevřel a rozevřel prsty, jako by v nich něco hledal.
Klaes si toho všiml první.
„Počkejte,“ řekl.
Loverd však Talantiův pohyb považoval za začátek zaklínání. Popadl starce za zápěstí a zkroutil mu je ještě výš.
Talantius vykřikl. Byl to krátký, tenký hlas poraněného zvířete.
Potom se jeho tělo celé napjalo.
„Co děláš?“ obořil se Klaes na Loverda. „Pusť ho!“
„Hraje to na nás.“
„Nehraje.“
Klaes přiklekl a převrátil Talantia na záda. Stařec se při tom svezl po prknech bez nejmenší pomoci vlastního těla. Hlava mu udeřila o podlahu, tentokrát jen lehce. Z úst mu vytekla tenká slina a zachytila se v koutku mezi bílými vousy. Jeho dech ustal a jeho oči zíraly vytřeštěně, mrtvě vpřed.
Zůstali nad ním bezradně stát.
“Asi mu vypovědělo srdce,” řekla do ticha zaraženě Taro.
Klaes cítil, jak mu hlodavec okusuje mozek. U nohou mu ležel člověk, který je kdysi vyslal na cestu, nyní podivně nehybný. Útočil vůbec na ně? Nebo oni na něj?
“Co teď?” zeptal se Loverd věcně, jakoby se nechumelilo, a rozhlížel se okolo. Konečně umlknul ten pomatený hlas, který jim nabízel jen pohlcení plísní a šílenství. Svatý plamen v Loverdově srdci byl téměř upokojen. Zbývalo už jen zapálit celou tuto místnost, poté zapálit celou věž a nakonec upálit ty bezoké před věží a pak plamenem a krví nějak zavřít tu odpornou bránu. Pak bude hned líp, oni i Svittynis budou zas v bezpečí.
Ale ostatní byli na jiné vlně.
“Máme životabudič,” poznamenala Liška. “Dejte mu ho, ať ho můžete vyslechnout.”
“Cože?” zamračil se Loverd, “copak chcete vyplýtvat vzácný životabudič na tohohle lunatika? Poslouchat víc toho bláznovství? Jen nám to zamotá hlavu!”
„Byl pozoruhodně sdílný,“ ozvala se Taro. „Část toho, co říkal, znělo jako pravda. Ten muž, kterého zmínil, mohl být můj otec. Jestli odešel s Lyrou, Talantius může vědět kam a proč.“ Na okamžik se jí zachvěl hlas, ale hned jej sevřela zpátky do věcnosti. „A možná ví, jak zavřít bránu.“
“To je pravda,” řekl Klaes. Vytáhl maličkou lahvičku s lektvarem z jedné z kapes jeho koženého kabátu. Jednoho z nás to umí navrátit od bran smrti. Je toto ten správný okamžik k jeho užití? Hlodavec k tomu poznamenal, tiše, jen v Klaesově hlavě: A třeba se dozvíš víc o tom, jak to ve skutečnosti je. Talantius ví.
Učinil rozhodnutí a nalil Talantionvi hlt životabudiče do hrdla. Dostavily se křeče, ale čaroděj začal opět dýchat. Do očí se mu navrátilo vědomí. Kašlal, až se celé jeho křehké tělo třáslo.
Klaes chvíli počkal, ale hned co kašel ustal položil svázanému čarodějovi první otázku: “Jak to zastavíme? Jak zastavit tu plíseň?”
“Spousta cest!” zachroptěl Talantius. Dýchal ztěžka. “Pošlete zprávu zurvanům. Přijdou to sem všechno spálit. Ani Svittynis to nepřečká. Možná se jim podaří zavřít i tu naší malou bránu. Když zavoláte zurvany, bude to tu tak čisté, jako by tu vybuchla sopka. Oni jsou dost strašní, protože musí čelit mocným silám. Znáš to, tak dlouho zíráš do propasti až …” Hlas se vytratil.
Hlava se mu komíhala napůl bezvládně.
“Vodu…” zašeptal a natáhl ruku směrem ke vzdálené karafě. Taro mu podala kalíšek s vodou. “Co jste mi to udělali…?”
“Trocha životabudiče,” ozvala se pak. “Mluvil jste o propasti.”
“Ha! Ano. Zurvani. Proto tuhle práci nemůžou dělat maghavani, časem by se změnili v monstra. Ale jestli chcete, jsou i jiné síly, jako ty plamínky, kterými mě chtěl počastovat váš fanatický kolega, ale to musí přijít ve správnou dobu, ve správnou chvíli. Arky nejsou součástí Aliance. Netuším proč. Podle mě by si s ostatními členy výborně rozuměli.”
“Kam šla Lyra? A s kým?”
“Na západ. S chlapíkem ze Svittynisu. K Pravent Vezanu. Myslí si, že má recept, jak zastavit hodokvas. Ale to se jim nepodaří. Plíseň není konec. Je to nový začátek! Je to přesně jako s mým elixírem. Kdokoliv se pokusí zastavit ten proces, nakonec mu jen pomůže. K větší slávě plísním! Qurand to tak chce.”
Než stačil Talantius opět propadnout nadšenému chvalozpěvu na plíseň, položil mu raději Klaes další otázku:
“Dokázal byste z plísně vyrobit zbraň proti Novému věku?”
“Ale zajisté, zajisté! Je mnoho možností. Buď si nás vezme Nový věk, nebo Plíseň, pak je Qurand zachráněn svým obrozením, nebo nás čeká návrat do Tenatanu, kde byli všichni otroky. Nebo osvobodíte osmého Zilatha, kterého drží těch sedm v Horologiu. Je to rebel. Hvězdy mi prozradily, že je tam.”
“Vlastně jste neodpověděl na otázku,” řekla smutně Taro.
“Co po mně chcete?” zamumlal mág se zarudlýma, krví podlitýma, očima. Lektvar koloval v jeho žilách a jeho tělo bylo zmítáno vlnami síly a slabosti.
“Jména!” vyštěkla Liška. “Jak se jmenoval ten muž, s nímž odešla Lyra!”
Chvíli bylo ticho.
“Ze… ze… Zenir!” vzpomněl si nakonec Talantius.
“Můj otec,” hlesla Taro.
“Mluvil o Svittynis, o nějaké katastrofě. Ale co je to z pohledu věčnosti?! Blahodárný přerod! Tak jako příroda, musíme projít zimou, která nás posílí, aby se život mohl občerstvit,” Starcova hlava najednou poklesla, jakoby únavou. Znova se zvedla, ale ve tváři měl znavený, zmučený výraz. Seděl obklopený svými vrahy, politý vodou i olejem, ohořelý, svázaný a jeho tělo zápasilo s lektvarem, který ho nutil žít a dýchat.
“Co chtěli udělat?” zeptala se Taro.
“Zastavit plíseň, co jiného,” pokrčil rameny, “já jim jejich zápal přeju. Dokonce jsem jim i trochu radil, mládí se má podporovat,” mrkl na Taro s vlídným úsměvem. “Potřebovali by svojí snahu ukotvit v aspoň dvou elementech reprezentujících řád. Samozřejmě více by bylo lépe. A protože ani jeden z nich není žádný maghavan, tak potřebují skutečnou sílu, rezervoár velký jak horské jezero. Jinak se nic nestane, moc přicházejících plísní je příliš velká. Já jim řekl, ať použijí ignotium, v tom je síly požehnaně. Zdá se, že ten Zenir měl nějaký nápad nebo návod na létající stroj. Chtěl jít hledat ty elementy do Mlžného moře, tam je prý i velké ložisko ignotia. Ale což! Měli byste přestat řešit tyhle bláhovosti a místo toho si jít zatančit s kvetoucími lodyhami dole,” řekl Talantius a pokusil se postavit. Chvějící se vrásčitou rukou sevřel opěradlo trůnu a zkoušel se vytáhnout vzhůru.
Klaes váhavě vstal. V Ylleru byla úcta ke starším, zvláště učencům, velkou hodnotou. Téměř bez přemýšlení natáhl ruku a pomohl Talantiovi usednut na kraj trůnu.
“A vy – ovládáte elementy?” zeptala se Taro, která se rozhodla využít jeho vědomostí, co to jde, “mohl byste nám popsat, jak bychom tu bránu – čistě teoreticky – mohli zavřít? Vím, že nemáme šanci. Ale čistě teoreticky.”
“Jistě!” zasmál se starý mág a ve smíchu se zas rozkašlal. Pak hodil po Taro vědoucím okem. Z hlasu mu odkapávala unavená ironie. “Klidně vám to řeknu. Teoreticky. Je mi jasné, že to vůbec nechcete zkoušet. Že je to pro vás čistě teoretická zajímavost. A pro mě je zas velká zajímavost jakým ještě zajímavějším způsobem na vás plíseň pak vyzraje. Ale ten návod. Je to jednoduché. Potřebujete ignotium, mága a magický kruh. Potřebujete zdroje řádu, toho starého, koneckonců budete se snažit dělat práci Aliance. Takže chcete runy, elementální magii, xalgonské Rysy, siranijské krystaly, cokoliv co drží život pod kontrolou,” pravil Talantius. Jakoby ho ta informace vyčerpala, náhle klesl v trůnu a ztěžka se opřel o jeho polorozbité opěradlo.
Klaes se k němu sklonil a chlácholivým hlasem se ho zeptal: “Zjistil jste, proč se otevřela trhlina ve vaší věži?”
“Ano, chlapče. Tam ve výši, když jsem letěl, byla moje věž zasažena střelou z Jihu. Byli jsme políbeni plísní, navázala s námi kontakt. Tady na Severu jsou všichni zaměstnáni obranou proti Novému věku. Aliance je oslabená, plísně se probouzí. A já jen přináším jejich proroctví. Přestaňte se bránit nevyhnutelnému. Sám Qurand to chce. Sní o tom. Divoké bezbarvé zelené sny.”
“S tím u nás neuspějete,” řekl Klaes. S těmi slovy v sobě ucítil opět narůst odpor. Jako kdyby věděl, že si lže. Vše, co Talantius řekl, dávalo nakonec dokonalý smysl. Jen nemohl přijmout, že řešením je rozpuštění v plísni. Co je to? ptal se sám sebe, a cítil jak se jeho hlas odráží ve vnitřní jeskyni plné neznámých tvarů. Slimáci, hlodavci, ježovky, střehule, blastule a tříhlavé koroptve.
Zatočila se mu hlava, rychle sáhl po vínu a vpravil do sebe rychle celou kádinku.
“Mládež – chlast,” ulevil si Talantius.
“Sám jste řekl, že vše je napsáno v osudu. Co když naším osudem je zavřít tu bránu?” zeptala se Taro.
“Myslel jsem, že se nakonec připojíte k řadám mých následovníků,” povzdechl si Talantius, “je to opravdu lepší, než se zas někam hnát a snažit se pomocí síta zastavit příliv. Navíc já nevím, jestli to víte, ale plíseň je úžasná kolektivní inteligence. Všechno je propojeno, všechno cítí, roste spolu. Je to tajuplný a krásný jiný život. Myslím, že by vám bylo lépe.”
“Nezkoušejte na nás zas své pomatené řeči,” řekl ostře Loverd a sebral ze země svou dýku, “zavřete bránu a dokažte tak, že ještě patříte mezi lidi a ne mezi bytosti posedlé plísní!”
“To neudělám. Nebudu přece zastavovat proces, v jehož pravost věřím,” pokrčil rameny mág, “jestli vy chcete vyzkoušet své štěstí, bránit vám nebudu, protože výsledek může být nadmíru srandovní.”
“Tak tu pravost otestujte tak, že se to pokusíte zavřít,” navrhl Vedrax.
Talantius zavrtěl rezolutně hlavou: “Já jsem už ochutnal plíseň, a ta chutná sladce. Plíseň ke mně promlouvá.”
“Teď už spíš promlouvá skrze něj. To už není Talantius. Už mu dočista zplesnivěl mozek. Škoda ho,” poznamenala Liška.
Talantius na ní upřeně pohlédl: “A co teď uděláte? Chladnokrevně mě zabijete? To tu ještě nebylo.”
“To je skutečně otázka, co s ním uděláme! Nemůžeme ho nechat volně pobíhat po světě a šířit tuhle nákazu. Talantie – nechcete odejít do té vaší trhliny?” navrhla Taro.
“Ó – já už jsem tam byl – Je to ráj. Jednota, celistvost, propojenost a moudrost. Ráj. Když tam půjdete, uvidíte co, co já. Pak už budete na mé straně. Už nebude žádný svár a putování,” řekl zasněně Talantius.
“Svár a putování zní jako život. Plíseň je smrt, plíseň požírá to mrtvé,” poznamenal Loverd.
“Tak co kdybyste prošel branou do toho svého ráje a zavřel za sebou. Všichni by byli spokojeni,” navrhl Vedrax.
Mág zavrtěl hlavou. “Kdepak spokojení. Sever už přesluhuje, všechna řešení jsou dočasná. Síť, nový věk, horologium, zurvani – všechno jsou jen marné snahy. Přerod je nevyhnutelný a já mu nebudu bránit. Naopak – já toužím být bublinkou na vršce první vlny!”
“Náš úděl je tedy vzdorovat nevyhnutelnému,” pravil Vedrax, “postavit se temnému osudu a zemřít hrdě při úsilí o zastavení toho vašeho přílivu. Lepší osud si pravý xalgonský rytíř jen těžko najde.”
“Pak stojíme proti sobě, chlapče,” odvětil Talantius, “snad se budeš bít se ctí!”
“Je mi potěšením,” řekl Vedrax klidně, “a vynasnažím se.”
“No, Talantie, to je mi líto,” ozval se Klaes, který konečně na chvíli ztlumil halas hlasů ve své jeskyni. Hlodavec prosadil svou. “Myslel jsem, že až se zase potkáme, budeme mít možnost vést vědeckou diskusi – třeba o ignotiu. V tom by nám nemělo bránit ani to, že máme rozdílný světonázor. Povězte mi něco o ignotiu. Jsem dychtiv poznání,” řekl nakonec vemlouvavě.
“Netušil jsem z počátku, jak záhadná a dvousečná je to věc,” řekl Talantius a hluboce se zamyslel. Zavřel oči a zasněně se usmál.
“Chtěl jste varovat Xalgon, vaše poselkyně donesla zprávu, že Elixír ztenčuje zeď…” nadhodil Klaes.
“To jsem byl ještě nevědomý,” řekl Talantius.
“To jste ještě nepřijal svého nového boha – plíseň?” na to Klaes.
“Kdepak, to není bůh, to je zkušenost. To je bytost proměny. Ale necítím žádnou zášť k těm, kdo to ještě nezažili. Všichni nakonec budete spaseni,” opáčil klidně, až zasněně mág.
“A staneme se těmi zpěváky bez očí?” vyhrkl Klaes.
“Ano, ano. Vím, že tušíš, že to všechno jinak. Oni vidí, hlouběji, dál, víc. Tkanivo skutečnosti je pro ně průhledné jako čirá voda. Vidí hvězdnou oblohu na všech stranách. Vidí kvetoucí pletence sil, vidí samotné bohy a Nezrozené, jak utkávají svou mocí to, co nazýváme skutečností. To všechno a víc můžeš mít, pokud se rozhodneš obětovat svůj pouhý lidský zrak,” odvětil Talantius, “pojď, můj drahý, pojď se mnou dolů a připoj se po mém boku k jejich ladnému tanci!”
“Připojíte se k nim sám – brzy!” zvolal nečekaně Loverd, přiskočil ke starci a vrazil mu dýku, žhnoucí runou ohně, přímo do srdce. Talantius byl na místě mrtev. Podruhé.
“Co to děláš?!” vykřikl Klaes a bezmocně rozhodil rukama.
“Nenechám žít proroka plísně. Už toho nažvanil dost!” řekl Loverd tónem, který nepřipouštěl diskuzi.
Klaes svěsil ramena. Talantius byl skutečně mrtev. Nyní už bez návratu. Klaesovi se nepříjemně točila hlava. Byl opilý, ale hlasy v něm přesto křičely, čím dál hlasitěji. Bylo to už k nesnesení. Každou chvíli se muselo něco stát. Chtěl křičet do prázdna. Nakonec se přeci jen ovládl. Poslední kapky příčetnosti hořely v plameni lampy jeho vědomí.
Všiml si, že Loverd opakuje mantru své ohnivé runy a jeho dýka září stále jasněji. V druhé ruce svíral další lahev oleje. Chystal se Talantia opět zapálit.
“Zadrž, Loverde. Nemůžeš to tady jen tak předhodit ohni. Potřebujeme prohledat laboratoř – třeba se zde nacházejí ty ingredience, o nichž mluvil,” řekl s pomalou důraznou dikcí Klaes. Jako kdyby mluvil k malému dítě.
“Vynesu ho tedy ven,” pokrčil rameny Loverd.
“Co kdybychom ho hodili do té trhliny. Odevzdali ho plísni, když po ní tak toužil,” navrhl Vedrax, který ctil pietu smrti a oběti.
“To neuděláme. Nedivil bych se, kdyby se odtamtud vrátil živý a bez očí!” vykřikl Loverd, “Jedině náruč svatého plamene je zárukou, že budou jeho kosti očištěny a nedojde k návratu.”
Pak chvíli stáli nad mrtvým mágem, který kdysi vyslal trojici poslů z Maghonu, aby donesli Elixír do Xalgonu nebo do Sairis, a který vlastně osudově spojil jejich cesty. Toto je konec.
Loverd si očistil dýku plamenem a zapěl hymny ohně.
Nikdo si ani nevšiml, že chlapec Lucius, který je sem přivedl a celou dobu seděl na zemi u dveří, vylekaně utekl poté, co viděl již druhou vraždu starce.
Prohledali laboratoř. Taro si uložila do batohu několik zajímavě vyhlížejících zápisníků a do kapes si schovala čtyři turmalíny, granáty a hematit. Klaes našel demižon plný ignotia a deset ampulí Elixíru. Loverd vynesl Talantiovo tělo z věže a připravil kremaci. Předtím ho prohledal, ale nenašel nic významného.
“Očichej ho,” vybídl Lišku, která ho se zájmem sledovala.
Liška udělala, co jí řekl. Jen co nasála vzduch kolem Talantiova těla, před očima se jí objevil obraz divokého, exponenciálního růstu.
“Fuj! Samé spóry. Tady už se to požírá samo. Spal ho!” vyštěkla a ucouvla od mrtvoly.
Loverd zažehl pohřební hranici s zpíval prosby k Suvarnovi, aby vyvedl mágovu duši k věčnému ohni.
“Musíme nyní zavřít tu hnisavou ránu, než sem její růst přivede sterilizátory z jihu, kteří by vyhladili vše včetně Svittynisu,” řekl Loverd. “My však máme něco, o čem Talantius nevěděl. Vedraxi – tvou krev! Také potřebujeme najít Lyru a Tařina otce.”
“Ukázalo se, že plíseň je hrozbou i pro Xalgon. Ale nevím, zda mi osud nediktuje jinou roli. Můj otec mluvil o tom, že to je ještě daleko,” opáčil Vedrax.
“Vedraxi, vždyť to, co k tobě mluvilo, byla jen vidina, přelud? Možná tě to chtělo zmást. Jako celé tohle místo. Něco ale pravda je. Tvoje krev působila podobně, jako Loverdův oheň,” řekl Klaes. Hlodavec mu v hlavě řekl, pche! Marné volání!
Vedrax zavrtel hlavou: “Nejsem si jist, že právě tady mám zakončit svou životní pouť. Nemám nic proti hrdinské smrti, ale měla by přijít na pokyn osudu, nikoliv jako selhavší experiment tápajících.”
“Kdo tady mluví o vykrvácení? Myslím, že by stačilo, kdybys věnoval jen pár kapek své vzácné krve,” vstoupila do hovoru Liška.
“Tady Klaes mluví o oběti,” ukázal Vedrax na Klaese.
Ten zavrtěl hlavou. “Skutečně nemluvím o vší tvojí krvi. Každopádně se musíme rozhodnout, co dál! Hledat Lyru? Pokusit se zavřít puklinu ve věži a jak?”
Vedrax si kousl spodní ret a řekl tiše sám k sobě: “I když, marná smrt má také své kouzlo.”
Šli do věže a vyhledali Lyřin pokoj. Zde, na rozdíl od Talantiovy pracovny, panoval pořádek a minimalismus. Ve skříni chybělo oblečení na cestu, ale zůstaly zde róby a tuniky. Na stole zůstaly poznámky – nikoliv deník nebo rozepsaný článek, ale seznam úkolů s poznámkami. Zavřít bránu: je potřeba kolektivní ceremoniální magie. Cca 15 lidí. Možná by šlo nahradit lidi runovými kameny. 2-3 zdroje řádu. Radši tři. Ignotium je nestabilní.
Opravit Elixír.
Co s okolím věže? Zenir? Rozprášit nebo roznést postřik.
“Možná že se pokoušeli sestavit létající stroj, aby přeletěli na západ,” poznamenala Taro.
“Jaké jsou další zdroje?” zeptal se Loverd, který Klaesovi nakukoval přes rameno.
Klaes se zamyslel: “Talantius zmínil Alianci – Sairis, Xalgon, Gandharu a Ordazin. Mluvil o elementech, o auránu, o Osmém v Horologiu. Mluvil o tom, že je mnoho cest, ale říkal, že on je vnímá jako dočasná řešení. Ty tomu rozumíš, Loverde?”
Loverd přikývl.
“Ještě mám Talantiovy poznámkové bloky,” řekla Taro a položila na stůl ukořistěné Talantiony zápisníky vedle těch Lyřiných. Otevřeli je, ale zůstali bezmocně hledět na nečitelnou změť znaků.
“Tak tady asi nic nezjistíme. Vypadá to nejen na vlastní systém znaků, ale snad i vlastní jazyk,” pravil Klaes, který chvíli listoval zápisníky. Liška je zkoušela očichat, ale také nic nezjistila.
“Plíseň, samá plíseň,” utrousila.
Vyšli ven. U brány stále stálo třináct zpěváků bez očí. Přesto se zdálo, že je vnímají. Jejich ruce se pomalu proměňovaly v klepeta. Byl to plíživý pohyb, skoro nepostřehnutelný.
Klaes se otřásl. “Tak co, pokusíme se zavřít tu bránu? Co kdyby Vedrax potřel okraje té brány svou krví a Loverd vyvolal Aurán?” Hlodavec na to říkal: Marnost nad marnost a ještě větší marnost!
“Nenechám znečistit svou krev tím ohněm,” zamítl Vedrax tento návrh.
“Tak co smíchat ignotium a tvou krev?” navrhla Taro.
“Něco asi musíme zkusit,” řekl váhavě Klaes, “Ale nejprve se musíme postarat o ten sbor. Oslavují plíseň. Jsou to ještě cítící bytosti? Budou nám bránit, když se pokusíme k bráně přiblížit?”
“Ti ubožáci asi nejsou ve stavu, že by bylo možné je zachránit,” zavrtěl hlavou Loverd.
“Zkusím, co se stane, když se k nim přiblížím,” řekl Klaes, který se k nim cítil podivně přitahován. V hlavě mu zněly Talantiovy přísliby. Třeba opravdu je možné vidět skrz skutečnost samotnou. Bez jakýchkoliv brýlí.
Jak řekl, tak i udělal. Ale jakmile byl k nim blíž než tři meče, obrátili se proti němu a začali výhrůžně klapat klepety.
“Dej si pozor, Klaesi!” vykřikl Loverd. Klaes se zvědavě podíval do trhliny.
Taro pocítila na jazyku sladkou chuť. Co kdybych se připojila ke zpěvu? Je to tak krásná melodie! blesklo jí hlavou. Sladký, sladký! Loverd si všiml jejího zasněného pohledu a zatřásl s ní. Uvědomila si, že stojí v kruhu zpěváků a ucouvla.
“Napijme se vína!” zvolal Loverd a pozvedl měch.
Taro zavrtěla hlavou. “Proč se trápit? Proč nepřekročit práh? Tváře bez očí nejsou zlé, jsou krásné!” zašeptala.
“Mysli na svou sestru!” vykřikl Loverd a vnutil jí hlt vína.
Taro se napila. Stála tu, před čarovnou branou. Cítila za opaskem moc svých čarovných turmalínů. Věděla, že tudy prošel její otec. Že ten bláznivý starý mág mohl za smrt její matky a dalších přátel z jejího rodného městečka. Je nositel zkázy. Nebo proměny? Je možné se připojit k vlně? Hlava se jí točila. Vypila vína požehnaně.
Vedrax, v jehož mysli se mlha prala s vínem a s touhou po hrdinských činech hodných rytíře, mezitím nabodl Talantiovu lebku s medailonem na kopí a pozvedl ji nad zpěváky. Tři nejbližší se na něj zběsile zašklebili. Mrštil lebkou po nejbližších z nich, ale odrazili ji klepety. Další ze zpěváků ji zvedl a obřadně ji odnesl do zářící štěrbiny. Zahlédli sněhobílý třpyt. Zamžoural očima a pohlédl fascinovaně do světla. Do místa přerodu.
Klaes mezitím cítil, jak mu celým tělem probíhá neuvěřitelně slastná vibrace. Skutečně slyšel vzdálenou hudbu. Slimák ironie se přikrčil, sbalil do klubíčka. Hlodavec se natáhl a sáhl po ampuli Elixíru. Proč to dělám? Otázal se davu v jeskyni. Zřít! Zřít! Pravdu chceš zřít! Zpívaly stíny v jeho nitru a současně bezoké postavy venku. Jako ve snách si nanesl Elixír na prsty a pořádnou vrstvou si potřel oči. Hlasy uvnitř i vně stoupaly v grandiózním crescendu. Konečně se vnitřek propojil s vnějškem. Hlasy splynuly ve finální akord.
Podíval se do štěrbiny.
Nikdy dřív nezažil to, co nyní: slyšel barvy, plíseň se stala bělmem jeho očí, dýchal tóny jejich zpěvu. S úsměvem se zahleděl do brány a pociťoval kosmickou slast, o které hovořil Talantius. Brána se mu otevírala v ústrety. Začal zpívat. Konečně propojení! Celý život jsem byl opuštěn, oddělen. Mycelium je společná nervová soustava. Cokoliv se stane, vše je v pořádku. Proč měnit věci. To, co je, má být….
Před očima se mu míhaly strašné okamžiky, nyní jako pouhé dávné sny. Sestra bez tváře, mrtví na pahorku, zoufalý zánik Arkoňanů, zvrhlí Palladinové, modla sestavená z těl, strašlivý vražedný vlak, kterým jeho družina vyráběla stovky mrtvých. Lidské oběti pro bohyni. A dál, a dál. A nakonec tělo bezbranného starce, rozbité, dvakrát zabité. Kolik hrozného se mi stalo, a kolik hrozného jsem já udělal ostatním. Má vůbec smysl v tomhle strašném cyklu mučení a zabíjení zůstávat?
Co se to vlastně starý Klaes zkoušel bránit jiného, než rozpojený, krutý svět, v němž stojí každý proti každému. Přesluhující, nevědomý svět. Plíseň je laskavá. Každá smrt je vtělena a přeměněna v nový život. Kolektivní život. Kdesi v dáli cítil, jak se zbytky Talantia probouzejí pro nový život v Plísni.
To je nyní můj úkol. Spatřil jsem skrytou pravdu. Bolest všech hrůz je ze mě smyta. Konečně už jsem příčetný. Klidný.
