[zapsala Johana Passerin]
Když na lehátkách v Měsíčním sále přišli k sobě, již u nich čekala postava v bílé masce, která je předtím doprovodila do snění.
“Jaký byl váš zážitek?” zeptala se úslužně.
“Předčilo to mé očekávání,” odpověděl Klaes.
Průvodce jim nabídl abonenci nebo další rezervaci se slevou, ale odmítli. Nabízel tedy slevový poukaz pro přátele, nebo jiné procedury. Nakonec se přestal snažit a vyprovodil je k východu.
“Ještě vás musím upozornit, že po tomto zážitku doporučujeme dopřát si alespoň jeden hluboký nepřerušovaný spánek. Jinak se mohou objevit flashbacky.”
“Děkujeme za upozornění,” utrousil Klaes. Vyšli ven a uvítalo je zářivé náměstí s blikajícími a barvy měnícími nápisy. Loverd je odtáhl stranou do klidu, kde nehrozilo, že by je někdo poslouchal. “To byl opravdu nevšední zážitek! To jsem nečekal,” pravil jako by bylo nabíledni, že ten zážitek s ním ostatní dokonale sdíleli. “Co uděláme teď? Půjdeme hledat Talantia? Nebo se pokusíme pomoci Vedraxovi? Možná bych měl nejdřív poslat mojí paní zprávu o vývoji situace. K tomu máme určená místa, kde mohu zanechat vzkaz.”
“Vedrax pomohl nám, tak bychom měli my pomoci jemu. Ale jak se bez podtácku dostaneme do Hostince?” řekl Klaes.
“Liška určitě vyčenichá cestu!” zvolal Loverd a obrátil se k Lišce: “Uměla bys vyčenichat cestu domů i tady, v tomhle temném městě?”
Liška pohodila hlavou, odfrkla si a dala se do čenichání. v rohu, trochu ve stínu. Zabořil se do polštářů a znovu se zhluboka napil. Havranka vzlétla a usadila se na opěradlo.
Šli za ní městem asi hodinu. Čtvrť, kam je zavedla, byla Loverdovi povědomá. Starosvětské ulice, domy bez blikajících světelných nápisů. Uvědomil si, že se blíží k obchodu, kde bylo jedno ze smluvených míst pro zanechání zprávy pro paní Nazqawn. Vedlejší dům byla hrázděná stavba, snad hostinec pro cestovatele, ale neměl žádný vývěsní štít, kde by se mohli dočíst název. Dole byla užší a každé další patro víc a víc čnělo nad ulici a zastiňovalo ji, což ovšem v Xalgonu ničemu nevadilo; žilo se tu více v noci, než ve dne. Liška, s nosem u země, zamířila přímo k tomuto domu. Zastavila se u dveří, postavila se na zadní a sebejistě předníma tlapama vzala za kliku. Vešli. Než si jejich oči uvykly na tmu, Loverd zašeptal: “Je to zvláštní, ale zrovna vedle tohoto místa je dům, kde je smluvené místo pro ukládání vzkazů, kam jsem měl v plánu zajít. Počkejte tu chvíli na mne, zajdu tam.”
Počkali tedy a přitom si prohlédli halu. Měla nízký strop, podepřený mohutnými vyřezávanými trámy, které se prohýbaly pod tíhou domu, a přesto působily pevně a odolně. Na stěnách visely obrazy krajin, které ničím nepřipomínaly Xalgon nebo Sever. Na jednom z nich bylo dokonce vyobrazeno moře. Z místnosti vedlo schodiště do dalších pater, odkud se ozýval milý a přívětivý cinkot nádobí a zvuk hovoru. Když se Loverd vrátil, vedla je Liška po schodech do prvního patra. Na konci chodby byla dvířka. Klaes vzal nedočkavě za kliku, ale byla zamčená.
Liška se opět postavila na zadní a opřela se oběma předníma tlapama o dveře a hle – ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se otevřely. Vstoupili do Hospody u tří lišek. Dveře se za nimi s klapnutím zavřely. Byly tu chodby, schodiště, salonky, krby, pokoje, zákoutí, jídelny, kuřárny a spousty zavřených dveří. Procházeli se a nasávali prazvláštní atmosféru. Tu proti nim po schodech přicházela vysoká, přátelsky působící mužská postava: pán tohoto místa Hospodin. Vyzařovala z něj důstojnost, bezpečí a pohoda. Pokynul jim na pozdrav a pak si klekl a nastavil náruč.
“Liško! Dlouho jsme se neviděli!” Liška mu skočila na klín a olízala mu obličej. Chvíli se objímali. Pak Hospodin vstal a pohlédl na ně hlubokýma klidnýma očima. Klaesovi připadlo, že chvíli jsou hnědé jako hlína, jindy zelené jako opál, pak tyrkysové, oříškové. Hospodin působil velmi zemitě, ale zároveň měl Klaes v jeho blízkosti pocit, jako by příliš dlouho stál venku ve svěžím jarním větru.
“To je velká pocta, když se jedna ze sester vrátí domů!” zvolal. “Přijměte pozvání na večeři, samozřejmě na účet podniku.”
“Přijmeme vaše pozvání velmi rádi, ale nejprve zde potřebujeme najít jednoho muže. Měl podtácek jako znamení, dali jsme mu ho my,” řekl Klaes.
“Je tu mnoho takových. Lidé přicházejí, odcházejí. Jak vypadal?”
Klaes Vedraxe popsal. “A měl s sebou bílou vránu!” doplnil Loverd.
“Ano, ano. Ten tady je. Pojďte se mnou!” Vedl je ještě asi třicet mečů, pak seběhl po točitém schodišti a otevřel dveře nalevo. Ocitli se v salonku, kde v koutě u krbu podřimoval Vedrax. Bílá vrána spustila povyk, což Vedraxe probudilo.
“Našel jsi cestu!” zvolal nadšeně Klaes.
Vedrax se zatvářil zmateně. “Vždyť jsme se viděli sotva před chvílí! Nebo se mi to jen zdálo? Jak jste mě našli?”
Klaes mu vysvětlil, jak snili v Domě měsíce. “Loverd poslal zprávu paní Nazqawn a nyní čekáme na setkání s ní. Jste vítán přidat se k nám.”
“Ano. Musíme ji zpravit o tom, co se stalo,” přitakal Vedrax. “Přijde sem?!”
“To je dobrá otázka, jak se sem dostane. Tohle místo je zvláštní. Již jsem tady jednou byl, ale bylo to v jiném městě. Liška je tu doma. Myslí, že klíčem ke dveřím tohoto domu je ten podtácek, který jste od nás dostal. Ten vás sem dovedl. Kdyby ho Nazqawn měla, jistě by sem za námi přišla,” řekl Klaes.
“Máš pravdu. Bez podtácku nás paní nenajde. Co kdybych ho odnesl do schránky v domě vedle?” uvažoval nahlas Loverd.
“Dej si pozor, aby se nedostal do nesprávných rukou!” vyštěkla Liška.
“Vaše zvíře má pravdu. Dejte si pozor!” řekl Vedrax.
“Jsem si vědom, že každý krok zde v Xalgonu může být můj poslední,” řekl Loverd hořkým tónem a požádal Vedraxe o podtácek. Vedrax ho vytáhl ze záňadří a neochotně ho Loverdvi dal. Ten šel zařídit pochůzku. Když se vrátil, stůl byl již prostřen. Mezi talíři s bohatě zdobenými jídly stály džbánky piva, sklenice se třpytily ve zlatém světle luceren a židle byly vystlány měkkými kožešinami. Usedli ke stolu. Liška měla své místo v čele stolu a jedla ze zlatého talířku. Po večeři se všichni uložili k odpočinku. Vedraxovi pivo rozvázalo jazyk. Vyprávěl ostatním o vysvobození Talantiovy poselkyně z pevnosti Xalgonských rytířů. Při této rekapitulaci mu naplno došlo, že za sebou spálil mosty.
Liška se šla projít po domě. Chtěla poklábosit s Hospodinem a především navštívit své sestry. Liška Písařka byla někde na cestách, ale Lišku Šenkýřku našla samozřejmě ve výčepu. Spokojeně si povídaly a Lišce teplo domova vlilo do žil nové síly.
Druhý den se probudili příjemně odpočatí. Obsluha jim přinesla jim občerstvení a oznámila, že za nimi přišla návštěva.
Zanedlouho vstoupila do pokoje Nazqawn. Vlasy měla spletené do copu, na sobě měla černý kožený oděv a na zádech batůžek. U pasu měla zbraň. Uctivě ji přivítali a ona vlídně, ale uměřeně jejich pozdrav opětovala. Působila unaveně. Požádala obsluhu o místní pivo a když se napila, oslovila je: “Dobře jste vybrali místo pro naši schůzku. Vás, Vedraxi, ráda vidím. Už je to dávno, co jsme spolu naposled mluvili! Setkáváme se v nelehké situaci.”
Vedrax se mírně uklonil. “Máme pro vás zprávy, které přinesla tato paní,” řekl a ukázal na bílou vránu.
Nazqawn se podivila: “Kdo je to?”
Vrána na opěradle Vedraxova křesla přešlápla z nohy na nohu a otřela se mu o tvář.
“To, co nyní vidíte ve zvířecí podobě, byla dříve Talantiova poselkyně,” odvětil Vedrax.
“Takže je to ona!” zvolala udiveně Nazqawn. “Prošla velkou proměnou.”
“Je tomu tak. Onemocněla nějakou nákazou a byla uzavřena v kobkách Xalgonské pevnosti.. Já jsem se ji pokusil vyléčit tak, že jsem jí podal Elixír, ale to její nemoc jen urychlilo.”
“A v této podobě mluví lidskou řečí?” zeptala se Nazqawn.
“Bohužel nikoliv, ale po své proměně byla krátce schopna vypovídat, když jsme se ocitli ve světě za zdí, kde jsem se také setkal s těmito přáteli, kteří mezitím snili v Domě měsíce. Dozvěděli jsme se od ní, že Elixír ztenčuje zeď. Dávka dělá jed. Elixír zřejmě nějak ovlivňuje časoprostor. Talantius se svou věží spadl nebo přistál nedaleko Svittynisu.”
“Takže Talantius žije!”
“Zřejmě ano, doufám,” řekl Vedrax.
“A to je vše?”
Vedrax pokrčil rameny. “Více toho neřekla. A teď už nemluví vůbec.”
“Zajímavé. Celé město je poslední dobou obleženo hejnem havranů. A poselkyně se proměnila v bílou vránu. Souvisí to nějak?”
“Já mám takovou teorii,” ozval se Klaes. “Setkali jsme se s jedním malým havranem z toho hejna. Říkal si Střípek. To hejno jsme potkali na své cestě z Maghonu vícekrát. Pochází z Věčné bitvy a pokud víme, osvobodilo se ze středu Svobodné země spolu s Novým věkem.”
Vysvětlili Nazqawn, co je to Mrákota, a krátce popsali, co se stalo v Maghonu, a jak Nový věk pohltil Iacanu, Arcon a Viasse. Zmínili se i o tom, jak se z řádu Palladova stali uctívači Mrákoty, který jí lidské maso. Klaes vzdychl při vzpomínce na Daran, která tak trpěla ztrátou svého města i tím, že nedokázala pomoci svému lidu na Pahorku kostí.
“Jak se má Daran?” zeptal se Klaes.
“Odvedla jsem Daran do bezpečného místa,” řekla Nazqawn, “po starých stezkách z Xalgonu přes lesy na východ až k ukrytému Taularku. Přijal ji mezi sebe tamní rod Anglras Santra, vzali ji za vlastní i když s nimi vlastně doslova příbuzná není. Dodnes mě zvyky Arkinů umí znovu udivit. Poslední zprávy co ke mně doputovaly říkají, že Daran sedává s Findanem Audonionem a vypráví mu svůj příběh a příběhy, které si pamatuje z Arkonu, aby paměť mrtvých nebyla zcela zapomenuta. Sudavan Angiras Kvanari ji pak ukazuje hlubší tajemství Machuznatarovy hole, aby se stala její dobře připravenou strážkyní.”
Klaes si vyměnil úsměv s Liškou.
Královna Arkagantu se pak obrátila na Xalgoňana. “Co vás, Vedraxi, vlastně vedlo k tomu, že jste se pokusil léčit tu neznámou nemoc Elixírem?”
“Nevím,” přiznal Vedrax. “Možná to, že jsem ho sám okusil, me uvrhlo na cestu, ze které není návratu. Elixír vyjevuje skryté a pravdivé věci.”
“Takže vyjevil pravdu, že kolem té ženy je narušený čas a prostor?”
“Nejspíš ano. Cely v pevnosti byly chráněny zaklínadly, ale přesto na ni zapůsobil tak, jak potom popsala: dávka ztenčuje zeď. Zdi zprůhledněly a dovnitř se začali drát ti černí havrani. Útočili na nás, chtěli ji zabít.”
Nazqawn pokývala hlavou. “Pozoruhodné. A máte ještě jiné zkušenosti s použitím Elixíru?”
“Kromě těch případů, kdy jsme jej cestou použili pro vlastní potřebu a skutečně nám pomohl uzřít pravou podstatu bojovníků nového věku, jsme jej vyzkoušeli ještě na Střípka.”
“A co se stalo?” chtěla vědět Nazqawn.
“Zvětšil se a uletěl,” odpověděl Klaes a poskytl paní Nazqawn popis jejich zážitků se Střípkem.
“Mně teda Střípek vůbec nechybí. Je fajn, že je pryč,” ozvala se Liška.
Nazqawn se překvapeně rozhlédla, aby zjistila, kdo to řekl. Upřela pohled na Lišku. “Co ti na něm vadilo?”
“Byl hysterický a paranoidní. Pořád se předváděl. Ječel, křičel, a něčeho nebo někoho se bál. Něčeho, co mu údajně chtělo ublížit.”
“Myslím, že měl dobrý důvod se bát,” odtušil Loverd.
“Je to bytost Chaosu,” poznamenala Nazqawn.
“Celé to hejno je zřejmě bytost chaosu,” řekl Loverd. “Jednoho večera Mrákota útočilo na Horologium a utkalo se s jedním nejspíše ze Zilathů. Pozorovali jsme to dalekohledem ze střechy budovy kolegia. Náhodou na mě při tom padl jeho pohled. Myslel jsem, že mi to vypálilo oči z hlavy.”
Nazqawn ho vyslechla a pak se otočila k Vedraxovi. “Co nám k tomu můžete říct vy?”
Vedrax neochotně, jako by se ostýchal, popsal své setkání se svým otcem ve své snové vizi. “Řekl mi, že v Horologiu mají vězně, který je tam zavřen, aby neunikl a nezničil Qurand. Jeho věznění vyžaduje krev hrdinů – proto můj otec dobrovolně zemřel obětní smrtí. Druhý takový tvor je prý venku a chce toho uvězněného vysvobodit. Otec mě nabádal, abych tomu zabránil!”
“Takže Horologium není jen stroj, vzpomínka na časy před řádem let, ale je to ve skutečnosti vězení! Koho potřebují Pánové Xalgonu věznit?” zvolala Nazqawn a neskrývala rozrušení.
“Podle slov mého otce je to někdo nebo něco jako Mrákota,” odvětil Vedrax.
“To dalece přesahuje nejen vaše ale i moje síly. Musím předat zprávy dál,” pravila Nazqawn, aniž upřesnila, komu.
“Prosím, udržte mne jako zdroj těchto informací v tajnosti,” požádal ji Vedrax.
“Roky života v Xalgonu mne učinily podezíravou a naučily mne vážit si mých informátorů. Nemějte strach, že bych vás prozradila. Ale naopak – je až příliš nasnadě, že Exixír v sobě obsahuje chybu. Jestli to náhodou není přímo zbraň! Pokud ztenčuje zeď, pak také může ztenčit prostupnost stěn Qurandu samotného a kdo ví, co přijde z druhé strany! Vy nepodezíráte Talantia z dvojí hry?”
“Ani ve snu by mě to nenapadlo. To by se nás přece nesnažil varovat?!” namítl Klaes.
“Ve snu jste získal mnohé informace, tak neberte sny na lehkou váhu. Já jsem podezřívavá. Od naší poslední schůzky jsem také trochu bádala. Vím, že jste si půjčil knihu od vaší profesorky Zeilet. Je to posmrtné vydání jejích posledních přednášek. Sadat Mirlach ji vydal na půdě Xalgonské university. Jednal z popudu Halita Altuna a nechal vytisknout knihu, která zachycuje jedny z jejích posledních vědeckých prací, které nebyly v Ylleru publikovány.”
“Já vím. Četl jsem to několikrát,” řekl Klaes, který nechápal, proč Nazqawn tak náhle změnila téma hovoru.”
“Ta kniha je podvrh.”
Klaes se zatvářil překvapeně, ale pak se jeho výraz změnil v zamyšlený. “Podvrh, říkáte? Proč by to dělali? Když se teď nad tím zamýšlím, některé věci se mi v textu nezdály, ale při vší úctě k mé profesorce jsem se neodvážil je rozporovat.”
“Pravý rukopis má Altun ve svém držení. Chtěla bych ten rukopis získat, protože si myslím, že obsahuje důležité informace k našemu případu,” řekla Nazqawn a Klaes překvapeně zamrkal.
“Jak, u všech všudy, to chcete udělat?” řekl Klaes.
“Já zajistím, že se Altun po své přednášce zdrží v aule, a vy se mezitím dostanete do jeho pracovny a najdete tam ten originál Zeiletina textu,” odvětila s úsměvem Nazqawn.
“Jak jednoduché,” rozhodil rukama Klaes s náznakem hysterie. “Mám ale obavu, že to je nad naše síly.”
“Zajisté by to bylo nad vaše síly, kdybych vám neposkytla pomoc. Mám jisté prostředky. Můj choť mi půjčil náhrdelníky, které vás činí zahalenými. Jejich nositel se jeví zcela obyčejně, nezajímavě. Často jsem je používala při tajných úkolech tady ve městě.“
“Ech, dobrá. Rád bych znal odkaz mé profesorky v pravdivosti a kráse. V Ylleru byla její pozdní práce zakázána. Půjdu tam a zkusím to.”
“S mojí pomocí můžete počítat také,” řekl Loverd klidně.
Nazqawn se obrátila k Vedraxovi. “A co vy?”
Vedrax přikývl.
“Vlastně bych se vás potřebovala na něco zeptat. Vy jste se dotkl té ženy, než se dokončila její proměna ve vránu?”
“Měl jsem rukavice. Ale nejsem si jistý, zda ve víru boje nedošlo k nějakému kontaktu.”
“Nemáme totiž léčbu. Kromě Elixíru,” řekla Nazwaqn a významně pohlédla na vránu.
Vedrax se otřásl. “Tím spíš se musíme co nejdříve vydat za Talantiem.”
Nazwaqn vstala. “Děkuji vám za vše, co jste zatím pro naši věc udělali. Za pátrání, které jste podnikli. Pokud tedy souhlasíte, nechám vám sem dopravit náhrdelníky a líčidla spolu s pokyny, jak tu akci provedete. Altun má ty poznámky ve své pracovně, kterou denně používá on a jeho asistent. Nepoužívá tam tedy nejspíše smrtící ochrannou magii… Já se akce nebudu moci zúčastnit osobně. Pak přineste dokumenty sem. Tady se setkáme.”
Následovalo ticho, v němž všichni přítomní vážně přikývnutím hlavy stvrdili souhlas s chystaným plánem.
“Pro mě asi žádné náhrdelníky a líčidla nemáte, co?” ozvala se Liška.
“Neboj se, něco budu mít i pro tebe,” řekla Nazqawn a pohlédla na Lišku. Pak se s nimi rozloučila a zanechala je tak jejich úvahám, jak se dostanou do Altunovy pracovny.
“Nazqawn řekla, že Altun bude pryč v době, kdy má přednášku, a že ho po přednášce ještě ještě chvíli zdrží. Ale neřekla nám, jak máme otevřít dveře. Kdybychom se pokusili tam vniknout násilím, tak přece vzbudíme pozornost, i kdybychom měli kdovíjaké převleky!” uvažoval nahlas Loverd.
“Mám klíče,” utrousila Liška jen tak mimochodem.
“Cože?”
“Liško! Ano, přezdívají ti Klíčnice. Ale nikdy jsem u tebe žádný klíč neviděl. Ty máš klíč od Altunovy pracovny?” zeptal se nechápavě Klaes.
“Ano, mám Klíč. Už dlouho jsem ho nepoužila. Nebyla příležitost. Je to klíč, který otevře jakékoliv dveře.”
“A kde ho máš?”
“V hlíně hospody si hoví,” odvětila Liška.
“A můžeš ho prosím exhumovat?” požádal ji Klaes.
Liška se po liščím způsobu usmála a odběhla vyhrabat klíč na dvorek hospody, kde rostl Strom poznání pod hvězdami tak jasnými, že jejich svit vrhal výrazný stín a pod jeho kořeny měly Lišky uschované různé své věci. Hrabat se hlíně činilo Lišce značné potěšení. Pak ho v tlamě přinesla Klaesovi. Ten si ho nedůvěřivě prohlédl. Kdyby se byl na něj podíval svými brýlemi, uviděl by mnoho osudových vláken, ale on ho se zavrtěním hlavou předal Loverdovi. “Vždyť je úplně rezavý!”
Loverd si našel v Hospodě klidné místo a tam klíč několik hodin leštil ve světle auránového plamene. Liška ho pozorovala, jak vrací klíči jeho lesk.
Před půlnocí přišli jinoch a dívka a donesli družině vybavení: paletu líčidel a náhrdelníky, které vzhledem připomínaly spíše obojky.
“Naše paní vám vzkazuje, že za hodinu bude místo, kam máte namířeno, prázdné. Pan děkan se vrátí až ke třetí hodině,” řekla dívka, uklonila se a odešla.
Nalíčili se. Loverd se příliš líčit nepotřeboval, jen zdůraznil svou podobu nemrtvého. Klaes se přestrojil za šedého úředníka ze studijního oddělení, Vedrax byl starý vrátný a Liška se po nasazení obojku stala démonickou kočkou. Tato vystrojeni vyrazili na Universitu.
