[zapsala Johana Passerin]
Mohlo být mezi druhou a třetí hodinou po půlnoci, když Tazriel Itraniel Vedrax přišel k sobě. Účinky Elixíru pomalu odezněly. Uvědomil si, že vedle něj sedí Klaes a z opěradla protější židle na něj zírá ošklivý rozčepýřený havran.
“Je divnej!” zakrákorala ta zdrůda. “Cizímu dali Elixír, a mně zas nic.”
Klaes havrana okřikl. “Taky se dočkáš. Huš!” Pak se obrátil k Tazrielovi: “Možná byste si rád na chvíli odpočinul, najedl se a napil.” Tazriel malátně přikývl. Klaes ho doprovodil do vedlejšího pokoje a zanechal ho tam o samotě.
“Co proti tomu Vezanci máš?” zeptal se Střípka, když se vrátil.
“Je divnej,” odpověděl Střípek.
“A čím je divný?”
“Je větší příšera, než já. Kdybych si měl přihnout něčeho poetického, pak je to půlnoc a poledne dohromady. Hybrid! Má klatozář!” hulákal Střípek.
“Co že má?” ptal se Klaes.
Místo Střípka, který zase začal drmolit něco o Elixíru a nespravedlnosti, odpověděl Klaesovi Loverd: “Klatozář malují Xalgonci nad hlavu lidí, kteří jsou z jejich pohledu morálně zvrácení. Například jsou ochotni obětovat život, aby mohli páchat zlo. Zlo z pohledu Xalgonu.”
“Já chci Elixír! Ale ne kvůli vidění, vy hlupáci! Slíbili jste mi to! A místo mě dostal pomazání ten divnej! Dejte mi, co jste mi slíbili! Elixír! Elixír!”
“Tiše, ne tak nahlas!” zarazil ho Klaes. “Já vždy dodržím dané slovo, takže se neboj. Jen nevím, zda je teď vhodný čas.”
“Je čas! Je čas na Elixír!”
“Pst! Vedle je stále náš host a z toho důvodu to teď možné není. Teď se musíme soustředit na to, co navrhneme Vedraxovi.”
“To už jsme probrali mnohokrát. Nemáme šanci se tam dostat osobně,” řekl Loverd.
“Osobní kontakt možný není, ale ze všech stran na nás volá snění,” řekl Klaes a pak se podivil sám sobě, že jaksi mimochodem složil verš. Vzpomněl si přitom na Jarna. Je Jarn ještě Jarnem? A je naživu?
Liška, která vše dosud netečně pozorovala z pohovky, nadšeně vyštěkla. “Ano! Ve snu! Už jsem to zkusila s Vedraxem. Mám nadání! Jen by bylo potřeba, aby dotyčná věděla, že se s ní snažíme spojit, případně aby měla nějakou pomůcku, o kterou by mohla opřít svou imaginaci.”
“Ha! Hospoda u Tří lišek!” zvolal Klaes. “Kdybychom jí třeba poslali ten podtácek, mohla by se s námi sejít tam, v tom imaginárním místě!”
V tom s ozvalo vrznutí dveří a z pokoje vyšel opět upravený a usebraný Vedrax. Jen pod očima měl neznatelné stíny, které by se ale daly snadno přičítat tomu, že jako truchlící několik dní samým zármutkem nespal. Byl už úplně střízlivý, ale vše mu připadalo divné a neskutečné.
“Budu se muset vrátit,” řekl tichým, ale pevným hlasem.
“Ano, chápu. Ale než odejdete, rád bych s vámi probral naši spolupráci,” řekl Klaes.
“Jak byste si to představovali?” otázal se Vedrax a jeho hlas zněl poněkud smutně.
“Když není možné se k ženě dostat přímo, rádi bychom s ní navázali kontakt ve snu. K tomu bychom jí potřebovali předat jeden malý předmět nebo aspoň zprávu,” vysvětlil Klaes.
“Předmět? To asi bude obtížné, ne-li nemožné,” zavrtěl hlavou Verax.
Klaes vytáhl podtácek z hostince U tří lišek. “Je to tenhle předmět. Možná by ho šlo zamaskovat jako podnos pod jídlo.”
Vedrax se podivil. “Jak by vám to mohlo pomoci?”
“Je o osobní předmět z domova Lišky. Pokud byste ho předal té ženě, pomohlo by nám to připravit cestu společnému snění,” vysvětlil Klaes.
“Společnému snění?” Vedrax vrhl krátký pohled na Lišku. Zdála se mu nyní menší, než předtím, když na ni hleděl pod vlivem Elixíru. Asi jako menší pes, jen s huňatým ryšavým ohonem větším, než bylo její celé tělo. Tu si uvědomil, že se mu cosi liškovatého pokoušelo vstoupit do vědomí předchozí noci, kdy však nespal. Nemohl tehdy usnout.
“Nevím, kde tento tvor získal schopnosti, o kterých mluvíte. Je však těžké proniknout do Kapituly – ve skutečnosti i ve snu. Napadá mě jedna věc, jak bych se k ní mohl přiblížit: dejte mi Elixír,” řekl Vedrax pomalu a rozvážně.
“Né! Nedávejte mu to! Dejte to mně! Neslíbili jste mu to, slíbili jste to mně!” zavřeštěl zase Střípek a začal poletovat pod stropem místnosti sem a tam. Kdyby zde nebyl Vedrax hostem, jistě by to příšerné stvoření už zabil. Jeho řev mu rval uši.
“Kdybych ho měl u sebe, tak by to byl dobrý důvod, proč by mně k ní pustili. Přinesl bych jí ho jako lék,” zašeptal Vedrax a pohlédl zpříma Klaesovi do očí. “Co od ní chcete vlastně vědět?”
“Potřebujeme si ověřit, zda se Mistr Talantius nachází poblíž Xalgonu. On je tvůrce Elixíru a my potřebujeme Elixír – potřebujeme ho hodně a co nejdříve. Také Kapitula potřebuje Elixír. Jak jsem pochopil, Universita ho s vámi nesdílí. Ta žena je posel, je to pojítko s ním. Pokud to je pravda,” odpověděl Klaes.
“V Kapitule se snaží tu ženu vyléčit, i když zatím neúspěšně. Ona není vězeň, ale pacientka. Blouzní o všem možném: o tom, že viděla slunce vycházet na západě, o paní Nazwawn a také o tom vašem Talantiovi,” řekl Vedrax.
“Hle! Slyším jméno naší paní. Paní Nazqawn si nás oba vybrala pro čest a službu. Tohle je cesta, jak dostát cti. Odneste jí ten amulet. Klaes vám nemůže dát zbytek Elixíru. Je pro nás velmi cenný,” vložil se do hovoru Loverd.
Vedrax se ošil: “Moje vztahy s paní Nazqawn jsou moje věc, stejně jako to, čím naplním svoje závazky k ní. Nabízím vám tuto možnost: dejte mi vzorek Elixíru a já se pokusím s ní osobně spojit a dát jí ten amulet. Podtácek, jak vy říkáte.”
Klaes vytáhl lahvičku a podržel ji proti světlu. Byla asi ze tří čtvrtin plná: “Přibližně sedm dávek. Tohle je všechno, co nám zbývá. Riskovali jsme svoje životy, a někteří z našich přátel je i ztratili, abychom do Xalgonu donesli daleko větší množství, než je tohle. Odevzdali jsme se Univerzitě a teď tady žebráme a handrkujeme se, protože mocní nejsou ochotni se spravedlivě rozdělit! Ve jménu vědy! Co byste s tím vzorkem chtěl udělat!?”
“Zažil jsem na sobě jeho účinky. Bylo to – odhalení závoje. Mám naději, že by to tu ženu mohlo uzdravit – nemoc je přece v jejích očích – a pak by již nebyla potřeba žádná karanténa. Mohla by pak jít volně, kam by chtěla,” odvětil Vedrax a znělo to přesvědčivě.
“Takže od nás žádáte jednu dávku Elixíru jako lék pro ni?” ujasnil si Klaes.
“Ano, přesně tak,” přisvědčil Vedrax. Střípek zase spustil povyk a začal do nich dokonce nalétávat, ale Loverd ho odehnal. Pohrozil mu, že ho chytí a zavře do klece a hodí přes ní koberec, jestli nebude potichu. “Chceš snad na nás poštvat stráže?”
Klaes vylovil z kapes svého kabátu vhodnou malou ampulku a odlil přesně jednu dávku. Pak obě lahvičky zazátkoval a malou podal Vedraxovi. “Přeju vám s tím hodně štěstí. Náš osud je ve vašich rukou,” zašeptal.
Vedrax si lahvičku i podtácek zastrčil do vnitřní kapsy černého oděvu a s lehkou úklonou se rozloučil.
Jen co se za ním zavřely dveře, Střípek se opět ozval. “Teď já, teď já! Teď je řada na mně!” Svíjel se a v letu dělal téměř přemety.
Loverd řekl: “Moje podmínka je, že půjde do klece.”
“Vy mě tam zamknete? Auuu! Neee!”
“Ale ano. Jen na dobu experimentu,” řekl Klaes, otevřel dvířka klece a pokynul Střípkovi dovnitř. Ten tam velmi neochotně vlezl. Klaes zajistil zámek a nachystal si zhruba třetinovou dávku, nejmenší množství, které dokázal s příručními pomůckami oddělit. Uvažoval o tom, že vzhledem ke hmotnosti havrana by mohla být dávka i menší. Protáhl ruku s pipetou mezi dráty klece, ale než ji stačil donést k havranovu oku, zvíře po ní chňaplo zobákem a obsah pipety vsrklo jako křepelčí vejce. Klaes ucukl. “Co to…!?”
Všichni současně pocítili šimrání pod kůží. Zdi jako by se zavlnily a pod hladinou jako by se míhalo ticíce křídel. Havran se začal v kleci zvětšovat, rostl, až ji celou vyplnil. Dráty se začaly ohýbat. Havran prostrčil otvory svá křídla, pak hlavu a ocas a nakonec nohy. Vydával sípavé zvuky. Potácivě se pohyboval po místnosti s klecí navlečenou na těle jako brnění. Byl nyní větší, než Liška.
“Ne! Ne! Tohle jsem nechtěl!” vykřikl zoufale. Začal se točit kolem své osy, zcela zjevně proti své vůli. Točil se stále rychleji, až náhle zmizel. Z toho místa se vyřinuly žetony do Lunaparku, jako by někdo prořízl neviditelný měšec. Stěny se přestaly vlnit. Liška hned na počátku experimentu utekla do vedlejší místnosti s ocasem staženým mezi zadní běhy, neboť jí to připomínalo její nejhorší noční můry, ale Klaes a Loverd celý výjev sledovali s němým úžasem.
“Možná jsme neodhadli dávkování,” poznamenal suše Loverd.
“Nepodává se to perorálně,” doplnil pozorování Klaes a strčil špičkou boty do žetonů, ležících na zemi. Došel pro Lišku.
“Už je to v pořádku. Už je po všem!” chlácholil ji.
“Ne! To je teprve začátek!” odsekla nervózně.
“Pokud by ses chtěla dostat do Lunaparku, pak je to určitě začátek,” zasmál se Loverd a ukázal na hromádku žetonů.
“Ne, nechci do Lunaparku. Děkuji, nechci. Já umím snít i bez toho, abych se musela sjíždět,” zasyčela Liška a velkým obloukem obešla hromadu lesknoucích se žetonů.
Zatímco Loverd rozestavěl svícny s auránovým světlem kolem toho místa, kam zmizel Střípek a kde se objevily žetony, Klaes přecházel sem a tam a přemýšlel nahlas: “Jak spolu souvisí Střípek, Elixír a Lunapark?”
“Tady ještě něco je! Něco jako trhlina! Místo je měkké nebo pootevřené,” zvolal Loverd a ukázal rukou do vzduchu nad hromádku žetonů.
“Che! Stopa je ještě teplá,” poznamenala ironicky Liška. Popadla jeden peníz do tlamy a pokusila se ho vyplivnout do trhliny. Ale vůbec nic se nestalo, spadl zpátky na hromadu k ostatním. Zavrtěla hlavou. “Dejte si pozor, abyste tam nespadli,” prohodila uštěpačně. Ale přesto ji do čenichu uhodily různé neznámé vůně: parfémy, nátěry, oleje, chemické látky, lidská i nelidská moč a jiné neidentifikovatelné pachy. Vanula odtamtud syrovost. Otřásla se a usadila se co nejdál od toho místa na pohovce.
“Dáme si pozor, neboj se,” ujistil ji Klaes a nasadil si své brýle. Uviděl ošklivě roztržená vlákna časoprostoru; trhliny vedly různými směry: k Horologiu, k Lunaparku a ještě k dalším místům ve městě, o jejichž významu neměl ponětí. Když se tam skláněl nad tím místem, měl v jednu chvíli pocit, že se z hromádky žetonů ozval povědomý smích. Odskočil. Také Loverd to slyšel.
“Doporučoval bych, abychom šli spát oblečení a s váčkem těch peněz v kapse. Ani bych se nedivil, kdybychom se probudili tam. Ne nadarmo se tomu říká časoprostorová magie.”
Na to nikdo nic neřekl. Nicméně za svítání si Klaes s sebou do postele vzal oblíbenou knihu o Lunaparku a četl si. Dům měsíce je spojen se sněním bezbarvé zelené myšlenky. Sny jsou zde skutečnost a skutečnost sen. Dům nekonečného pohledu je založen na odrazech, člověk může narazit sám na sebe v mnoha podivných karikaturách. Dům dutých dětí je věnován loutkám s lidskými tvářemi. Loverd si několik žetonů nacpal do kapes. Nakonec zatáhli těžké závěsy na oknech a zavřeli dveře a šli spát. Zdály se jim zmatené sny, které si nikdo nepamatoval, ani Liška. Kromě jediné věci: něco se ji stále snažilo dovést do Lunaparku. Nechci do Lunaparku. Bojím se ztráty kontroly. Vím, že věštění je také ztráta kontroly, ale tak nějak vím, že jsem v bezpečí, jsem doma. Ale Lunapark? To je na mě prostě moc. Chci prostě usnout s snít, jít domů a tam se setkat s tou ženou, pomyslela si po probuzení.
V hodinách před svítáním, kdy ctnostní Xalgonu klečí před temnými ikonami těch, jejichž krev napojila srdce města, se dal rytíř Vedrax ohlásit ke svému nadřízenému. Vemirith Zar-Kaorth, Poslední Pěvec Bezejmenné Litanie, Jenž Kráčí po Popelu Ztracených Králů, sinister nebo-li poručík řádu xalgonských rytířů – bledý, vysoký a oblečený v plné zbroji – mu pokynul na pozdrav a Vedrax se mu poklonil.
“Nechť tvé srdce chrání krásu zmaru. Co si žádáš, umbrifere?” oslovil Vemirith Vedraxe jeho titulem velitele jednotky.
“Omlouvám se, pane, že vás ruším. Ale mám zde jednu záležitost. Jistě jste slyšel o těch dobrodruzích, kteří přinesli do města Elixír, který nám má pomoc v boji,” řekl pokorně Vedrax.
“Kdo by o tom neslyšel. Jenže jak nám má pomoci v boji, když si jej Universita nechává pro sebe? Hrdinové jsou pěšáci University,” opáčil bledý muž. Kdyby nebyl zakován v brnění, byl by pokrčil rameny.
“Podařilo se mi získat vzorek Elixíru,” řekl Vedrax.
Jeho nadřízený vydal překvapený vzdech, ale čekal, jaké k tomu Vedrax podá vysvětlení.
“Domnívám se, že by to mohlo vyléčit tu ženu v karanténě.”
“Všechny naše možnosti selhaly. Můžeme to zkusit,” řekl nevzrušeně muž.
“Rád bych se osobně pokusil ten prostředek aplikovat,” navrhl Vedrax.
“Schvaluji tvůj návrh. Uděláš to pod dohledem kaplana sera Chiraqara Xaeltýra Velkia.”
Tím byla věc vyřízena. Itraniel Vedrax byl až udiven, že se vše obešlo bez otázek a podmínek. Možná zastihl svého nadřízeného v obzvlášť vhodné temně hloubavé náladě. Za přísných opatření zahrnujících mantry a amulety, v doprovodu léčitele a netypicky málo depresivního kaplana, došli ke vstupu do karanténních cel. Vstoupili dovnitř.
Žena se velmi proměnila. Místo očí měla cosi jako šnečí ulity. Tělo bylo pokryto puchýři, z nichž rašilo bílé peří. Ležela zkroucená u zdi.
“Za žádných okolností se jí nesmíš dotknout,” řekl léčitel. Vedrax přikývl. Opatrně přistoupil k ženě a kápl jí do každého oka jednu kapku. Žena slabě vykřikla. Lastury, které měla v očích, se prudce vysunuly. Peří, které rašilo na jejím těle, rostlo. Žena se svíjela a křičela. Vedrax odstoupil, ale ještě předtím položil vedle ní podtácek se symbolem tří lišek. Stěny kolem něj se zavlnily a pod nimi se jako pod hladinou třepotala křídla. Skrze stěny se dovnitř prodrali havrani a vrhli se na tu ženu. Vedrax vytasil meč a dva ptáky zabil, ale přilétali další a další. Už neútočili pouze na ženu, ale vrhli se i na něj.
