Žal sněhu na tváři či na stěně strmé,
možná, že je to slza, možná jen kapka krve.

V noci se přímo nad Kaalem-Charmat rozpoutala bouře. Vichr neustále měnil směr a rval s sebou všechno, co mu přišlo do cesty. Hnal před sebou oblaka sněhu ledovým bludištěm. A stejně jako vzteklé dítě, které neví, co chce, mrštil vzápětí vločkami o skalní stěny. Ale jen proto, aby se v následující chvíli vrátil a nesl je dál – jako hejna vyděšených bílých ptáků. Vzdušné proudy vynášely sníh vzhůru a odvály ho ještě výš dříve, než stačil klesnout na zem.
Saevus spal. Zaschuela také. Horev alespoň vypadal, že spí. Threpsuakl bděl. Poslouchal řádění bouře, tušil venku zběsilý rej vloček. Vypravěčka se najednou pohnula a něco zamumlala ze spaní. Pak znovu. Vykřikla strachem. Ale neprobudila se. Bard se posadil vedle ní a konejšivě ji vzal za ruku.
“Tiše, tiše. Už je to dobré. Všechno bude v pořádku. Jsem tady s tebou,” zašeptal. Zaschuela sebou zazmítala a pak zůstala nehnutě ležet. Cítil, jak je její dlaň zpocená.
“Hore…ve,” zamumlala velice nezřetelně. Threpsuakl se od ní odtáhl. Byl si jistý, že volala šamana. Strnule seděl a zíral do tmy. Bylo slyšet už jen dívčino pravidelné oddechování. Bard se zachumlal do svojí pokrývky. Rozhodl se, že musí naspat alespoň několik hodin.
Ráno pokračovali v cestě ještě za šera. Vypravěč měl nepříjemný pocit, že několikrát zahlédl tmavou siluetu psa promihnout se přes blýskavé zrcadlové odrazy ledových stěn. Nechal si to pro sebe. Zaschuela se po celou cestu nevzdálila od Horeva. Občas si něco řekli, něčemu se zasmáli. Saevus bruslil jako první a nejevil nejmenší známky znepokojení. Threpsuakl ho za to začínal skoro nenávidět.
Když se v pozdním odpoledni utišil vítr, Horev se Zaschuelou se opět vydali sbírat manu. Vrátili se zanedlouho.
“Co? Tak brzy?” neodpustil si Threpsuakl jízlivou poznámku. Šaman ani nehnul brvou.
“Žádná mana tady není,” odvětil. Chvíli bylo zděšené ticho.
“Ne!” vydechl potom nevěřícně obchodník.
“Musíme najít něco jiného, nebo brzy umřeme hlady,” řekl Horev nahlas, co si ostatní jen mysleli.
“A já vím, co,” dodal. Všichni na něj v očekávání pohlédli…
“Maso.”
“To snad ne!” zajíkl se Threpsuakl. “Jako ti nečistí z nečistých, jako lovci?”
“Nemluvě o tom, jak ho asi seženeme,” prohodil obchodník klidně. Horev neřekl nic, jenom výmluvně pozvedl svůj ichram, jehož hrot byl ostřejší než Saevův nůž na vaření. Pak se otočil a beze slova zmizel v úzké proláklině mezi skalami. Zbytek skupiny na něj čekal v naprosté strnulosti.
“Co když se mu něco stane?” řekla najednou Zaschuela.
“O tom silně pochybuju,” zavrčel Threpsuakl. Šaman měl pravděpodobně dar přežít všechno. Ne, že by z toho měl bard radost.
Nevěděli, jak dlouho byl Horev pryč. Pak se ale vrátil. Vynořil se ze závoje drobného sněžení náhle jako duch. Vypravěč nemohl přeslechnout sestřino úlevné vydechnutí.
Šaman se nevracel s prázdnou. Na jeho ichramu byli nabodnuti tři timahgové. Nevelká stvoření, která ze všeho nejvíce připomínala kulatý uzlíček z dlouhé srsti. Občas se s nimi bylo možné setkat na pláních, přes něž se timahgové pohybovali, a vymetali tak manu, jíž se živili. Většinou se zdržovali ve větších skupinách. Na jedno takové hejno, které pravděpodobně putovalo za potravou na pláň, šaman zjevně narazil.
Zaschuela přiběhla k Horevovi a začala se ho vyptávat na podrobnosti jeho lovu. Threpsuakl nedokázal vnímat obsah rozhovoru. Fascinovaně sledoval, jak po šamanově ichramu stéká krev zabitých tvorů a barví led. Rudé pramínky se kolem kostěné hůlky obtáčely jako živé a třísnily husté bělavé kožíšky timahgů. Bardovi se náhle zdálo, že i kožešiny, do nichž byl šaman oblečen, jsou od krve. Jako z dálky k němu doléhal sestřin hlas, stejně libozvučný a sladký, jako kdykoliv dřív v síních chirbetů, jako by jen vyprávěla baladu, jako by se nic nedělo. Vypravěč zaťal zuby. Dělalo se mu špatně. Odvrátil se.
“Lovci musí stahovat kůže, vždyť je prodávají… A ani vnitřnosti se určitě nejedí,” meditoval obchodník, když mu Horev nesmlouvavě předložil timahgy ke zpracování. Nakonec Saevus s povzdechem vytáhl nůž a dal se do práce silně od oka. Obchodovat s kůžemi byla jedna věc, ale sám je stahovat…
Threpsuakl ani nezvedal oči od stavby přístřešku na noc. Práce mu proto taky šla rychle od ruky. Byl rád, že Horev odešel obhlédnout okolí a poslouchat rady, které mu prozradí flétna. Když ale Zaschuela odcházela s šamanem, Threpsuakl se jen vší silou vůle udržel, aby na ni nezařval, ať zůstane v táboře. Ve vzteku si ani nevšiml, že s sebou odnesla vypravěčský buben.