VI. díl: Zasvěcení

XXXV. kapitola: Punar Onkira Vinori

V nastávající noci zaslechl elfí mág zvuk běžících nohou, jenž doléhal k jeho sluchu od brány stavení.

Probudil spící druhy z krátkého snu, kterému okamžitě propadli po překonání hrozivého stínu.

„Blíží se sem několik arkinských kněží,“ zašeptal úsečně, „počkejte … slyším je pronášet zaklínání na zvrácení inverze.“

„Cítím, že tma z můstku ustoupila,“ poznamenala Arsia s ještě přivřenými víčky, „myslím, že teď je nejlepší chvíle na to, abychom se odsud ztratili.“

Také Anskar bojoval se spánkem, a tak provedl krátké koncentrační cvičení na obnovení bdělosti, které se nedostávalo nejen jemu. V příští minutě však stanul mezi ostatními u dveří, jež doléhaly k můstku.

Súlin postupoval v čele a osvětloval prostor chodby, která ústila do sousedního domu, těsně za ním kráčel Anskar svíraje kopí a Omerin s rukou na tětivě. Poslední překročil masivní práh dveří Noční Motýl a ty se k jeho údivu za ním samy neslyšně zavřely. Nepokusil se zjistit, zda je možné je znova otevřít, měli příliš naspěch… Když prošli krátkou žlutým světlem ozářenou chodbou do malé místnosti, spatřili v ní hořící lampu, jejíž nezvykle živé světlo upoutalo jejich zraky.

Súlin se pokusil otevřít dveře do sousedního pokoje, ale ve chvíli, kdy vzal za kliku, narazil hřbetem ruky o hrubé zdivo. Dveře byly pouze dokonalým obrazem.

Anskarův zrak klouzal po vzácném zařízení komnaty. Na stěnách bylo zavěšeno několik polic naplněných cizokrajnými předměty ze zlata a stříbra, zjevně nearkinského původu. Přistoupil ke stolu, aby prozkoumal obsah nádob, jež spočívaly na jeho mohutné desce. Pobaven elfovým zmatením pohleděl do džbánu, jenž stál uprostřed – byl plný soli. Slánka stojící vedle něj byla pro změnu naplněna vodou. Nejnápadnější však byla velká vyřezávaná skříň, která těsně doléhala k čelní stěně komnaty. Mladý bojovník k ní zvědavě přistoupil, pootočil bronzovým kováním v jejím zámku a pomalým pohybem rozevřel obě její křídla.

Oči všech spěchaly objevit její obsah obestřený tajemstvím, ale to, co uviděli, překonalo jejich očekávání – dívali se do prázdného prostoru neosvětlené chodby vedoucí do další místnosti.

„Haló, je tu někdo?“ zavolal bojovník hlasitě do temného jícnu. Místo odpovědi zaslechl jen vlastní ozvěnu a hlasy ptáků přicházející chodbou zvenčí. Když ji překonali, ocitli se na ochozu domu, pod nímž se široce rozkládala udržovaná zahrada plná květin. Pohlédli přes pavučinu tepaného zábradlí a spatřili muže menší postavy, ale ušlechtilého vzhledu. Stál bokem k nim, před sebou měl na stojanu vypjaté malířské plátno a jistými tahy pravice kreslil na bílou plochu hrubý náčrt svého obrazu. Aniž na sebe museli upozornit, je neznámý oslovil, ale nezvedl oči od své práce.

„Jaké záměry vás přivedly do mé zahrady?“ otázal se neznámý. Odložil štětec, utřel si ruce a s mírným úsměvem se otočil k nim. Z jeho hladké tváře zářily živé oči, jen popelavé vlasy připomínaly jeho věk, jenž se neslučoval s jeho mladistvým výrazem. „Přivádí vás nějaký výhodný obchod, nebo máte raději důležité informace?“ pokračoval nikoli bez zvědavosti.

„Buď zdráv, Punare, přicházíme k tobě s žádostí o radu,“ odvětil elfí mág za ostatní, jak bylo jeho dobrým zvykem.

„V tom případě nic nebrání tomu, abychom vše probrali nad šálkem čaje v mé čítárně.“

Punarova čítárna byla útulnou obdélníkovou místností, ústící do zahradní dvorany. Od podlahy ke stropu v ní stály police s knihami. Plochu mezi policemi vyplňovala složitě uspořádaná mozaika z červenohnědého dřeva. Omerin si se zájmem prohlížela čítárnu a přistoupila blíž ke knihám, které ji vždycky a všude přitahovaly. S překvapením však zjistila, že police s knihami jsou opět jen obdivuhodnou ilustrací a že dřevěnou mozaiku, která vyplňovala prostor, tvoří stovky hřbetů umně poskládaných knih. Rychle se však obrátila k pánovi domu.

Punar si pozorně prohlížel příchozí, stál elegantně a uvolněně s lehkým úsměvem na rtech. Z ramenou mu splýval tradiční bílý plášť Arkinů, halící jeho vzpřímenou postavu. Poutníci byli okouzleni jeho vzhledem i tím, co z celé jeho osobnosti vyzařovalo. Najednou se jim všem oči rozšířily údivem – v záhybech bělostné Punarovy tógy se objevily jeho drobné hbité dlaně a bezděčně si pohrávaly se zlatou obroučkou. Všichni přítomní věděli, co to znamená: v Punarových rukou se blyštěl symbol krále Arkagantu. Urozený elf jen okamžik počkal, až pomine vlna nedokonale skrývaného úžasu, pak si zlehka odkašlal a pozval je ke svému stolu.

Nemohl si nevšimnout jejich poraněné kůže, jež se jim jen pomalu hojila. „Vidím, že trpíte zvláštní formou neštovic,“ připomněl jim všem nedávný útok stínových sršňů. „Chcete-li, namíchám vám byliny ze své zahrady, které by vám pomohly vyhojit následky vašich zranění.“

„Budeme vám zavázáni,“ odvětil Anskar sedící opodál a bojující statečně se slabostí a spánkem.

Punar zatím zlatou konvicí naléval svým hostům čaj z růžových lístků.

„Dějí se zde prazvláštní věci,“ přikročil Súlin k hlavnímu tématu, „prošli jsme vedlejším domem a jen o vlas jsme unikli smrti – tedy tomu, čemu zjevně neunikli jeho obyvatelé.“

„Některé krevní msty se musí probudit,“ poznamenal Punar bez vysvětlení a usedl do vyřezávaného sedadla v čele stolu,“a právě tato doba krátce před Zatměním vybízí k probouzení těchto činů.“

„Stojíme nyní před jedním neodkladným úkolem,“ pokračoval vzdušný mág, aniž se posadil,“musíme se dostat zítra za každou cenu do Aderánského chrámu, aby Suvarna, božské dítě, jež jsme nalezli a dosud chráníme, mohlo vkročit do plamenů nehasnoucího ohně a zabránit tak nadvládě věčné tmy. Nikde se nám k tomu nepodařilo získat zastánce – jediný, kdo nám zbyl, jsi ty. A jestli ty nám nepomůžeš, půjdeme sami,“ pronesl Súlin vážně do chladivého nočního vánku, jenž prostupoval prostorem.

„Doslechl jsem se již o vašem dítěti a vím též i o jeho dvojníkovi z rodu podzemních Princů,“ odvětil Punar k překvapení všech přítomných, „celá věc je však o to složitější, že Saurahan, tak zní nejspíše jméno Prince, je Suvarnovým stínem a nevstoupí do chrámu, pokud tak neučiníte vy,“ odvětil rozhodně šedovlasý muž, „avšak pokud se tam nedostanete vy, Gamol bude mít volnou ruku ve svém konání. Svou pomoc vám však neupírám, a proto vás tímto zvu na naši zítřejší radu.“

Po jeho slovech svitla ve tvářích všech poutníků naděje a dychtivě naslouchali dál svému hostiteli. „Na této radě bude rozhodnuto o osudu vašeho chráněnce Suvarny,“ ukončil svoji promluvu Punar a vstal od stolu.

Když Punarovi unavení hosté pomalu opouštěli jeho dům, jejich mysl byla po dlouhé době naplněna klidem a pouze krátký odpočinek rychle stárnoucí noci je měl připravit na zítřejší rozhodující bitvu.

XXXVI. kapitola: Noc před bitvou

Proplétali se temnými ulicemi, z oblohy visela těžká mračna, jež pozřela poslední arkinské hvězdy. Anskar vedl své přátele houstnoucí tmou. S obdivuhodnou spolehlivostí nacházel vlákno cesty, neboť jeho přirozená schopnost mu umožňovala lehký rychlý postup jako za bílého dne. Cítili k němu obdiv i vděčnost, protože v nastalé tmě a v neznámém prostředí by tápali jako slepci.

Oproti minulé noci přibylo venku opět více lidí hojně ozbrojených meči, co chvíli bylo slyšet zařinčení ušlechtilého kovu nebo i tlumené kletby. I když byl v ulicích neklid, proniklo vzduchem několikrát táhlé houkání sov kroužících nad střechami domů. Vzrůstala v nich jistota, že tato noc je dnem, po níž bude následovat den, jenž bude nocí.

Když Mornil dorazil do svého domu, celá družina v tu dobu již seděla u krbu v kruhu kolem chlapečka dojídajíc poslední sousta lehké večeře.

Otočili se na příchozího s tázavým pohledem.

„ Vyšetřování v domě Erinů proběhlo podle regulí,“ odpověděl Mornil, odložil plášť a sedl si vyčerpaně na zem vedle Ignise, Rúnen mu ihned podala horký bylinný čaj – tolik potřebný k povzbuzení vědomí v této neklidné době.

„Zemřelo hodně lidí?“ otázala se tiše Omerin.

„Naštěstí téměř všichni byli pryč,“ odvětil Mornil, „nepřežili tři – nepřítel zaútočil na dvě ženy a jedno dítě. Zvolil vhodnou dobu, kdy většina obyvatel nebyla ve svém sídle, a lstí se vloudil dovnitř přímo hlavními dveřmi. Když jsme pečlivě prohlédli místo útoku, našli jsme zbytky prokletých run v základech domu. Nyní mě omluvte, nerad bych narušoval váš rozhovor s chlapcem, a navíc jsem velmi unaven, a to nejen tělesně…“ zakončil svou promluvu Mornil a se všemi se rozloučil. Na prahu se ještě otočil a po tváři mu sjel stín úsměvu: „I vám upřímně radím, abyste se na zítřek připravili co nejlépe.“

Když za Mornilem zapadly dveře, rozpoutala se v přijímacím sále jeho domu živá diskuse.

Lví žena seděla poblíž krbu s chlapečkem v náručí, ramena jí zakrýval šedý plášť se stříbrnou sponou, jenž jí darovala Rúnen, a snažila se porozumět obsahu probíhající rozmluvy.

„Co víš o podstatě stínových přízraků, jež nás napadly v temnotě domu Erinů?“ obrátil se Anskar s první otázkou na chlapce.

„Jsou to iluze a stíny vyvolané inverzí,“ odpověděl bez dlouhého rozmýšlení malý Suvarna, jenž nápadně rychle dospíval. Jediný den Suvarnova života byl měsícem ve světě obyčejných smrtelníků. „Stíny a iluze se odjakživa dobře narušují světlem, nejúčinnější je náhlý záblesk, nebo v horším případě blesk samotný“, vysvětloval chlapeček, „ale o tomhle už někteří moc dobře vědí, zvláště od setkání s Gamolem, jež mně dnes vylíčil Ignis.“

„Nyní jsme se Súlinem ověřili,“ vmísila se do rozhovoru Omerin,“že dobře postavené zrcadlo může též tyto oživlé stíny zmást.“

„Některá zrcadla mohou stíny na čas rozptýlit,“ potvrdil chlapec, „jiná je naopak posilují. Je důležité si uvědomit, že inverze se snaží maximálně využít uzavřeného prostoru. Ve chvíli Zatmění nastane všude, zasáhne i Aderánský chrám.“

„Uzavřený prostor je však nezbytný i pro zvrácení inverze,“ podotkl vzdušný mág, “chrám nemá střechu a to bude největší překážkou v naplnění našich úmyslů.“

„Ano,“ přisvědčil chlapec, „bude to jistě komplikace, pro nás je však nejdůležitější být tam v pravý čas, abychom měli dostatek sil na to obrátit inverzi ohně, jež bude z jeho středu ovládat celý chrám.“

„Mohli bychom udělat hranici nad střešním otvorem chrámu,“ vložil se spěšně do hovoru mladý bojovník.

„V čase, který při průniku do srdce chrámu budeme mít, je to neuskutečnitelné,“ odpověděl chlapec stroze a jeho víčka se přivírala únavou.

„Je tu ještě něco, nač se tě musíme zeptat, Suvarno“, Omerin úmyslně zvýšila hlas a usínající chlapec, vytržený z kratičkého spánku, se na ni nevrle zadíval. Dryáda však s neochvějnou jistotou vyslovila svou otázku: „Potřebuje tvůj stínový dvojník pouze inverzi ohně, ať je to cokoliv, nebo by mu byl prospěšný jen samotný Aderán?“

„Těžko říct“, řekl Suvarna polohlasně s přivřenými víčky, „ale raději se nepokoušejte ho do ohně vhodit,“ dopověděl a vzápětí tvrdě usnul.

„Rúnen“, oslovil šeptem Súlin paní domu,“přichystej, prosím, půl tuctu smolných loučí, bez nich se zítra neobejdeme.“

Noční Motýl vyšel na zahradu domu a zadíval se na noční nebe. Cítil ho, jako kdyby se vznášel přímo nad střechou… ohromný,studený a silný…

„Snad pětinásobně silnější než obvykle,“ pomyslel si a s myšlenkami ztěžklými obavou se odebral na lože.

XXXVII. kapitola: Punarova rada

Tentokrát to byla Rúnen, jež po zbytek noci nezamhouřila oči. Seděla na kamenném stupni vnitřní dvorany s výhledem na vstupní bránu tak daleko, aby dokázala rozeznat i ten nejslabší zvuk z dětských pokojů v horním patře. Pila čaj a opírala se o šavli. Do Mornilova domu váhavě vcházelo svítání.

Tváře vzdušného mága se dotkly první paprsky ranních červánků. Čaroděj si promnul oči a zadíval se do záře, jež měla nyní barvu krve, pak se pomalu posadil na svém loži a sotva slyšitelně zamumlal: „To není dobré znamení.“ Poté rychle vyšel z pokoje a sháněl se po ostatních.

Příprava byla odbytá ve spěchu, málokdo věnoval pozornost chutné snídani na stole, avšak každý myslel na nejnutnější věci, které musel vzít s sebou na cestu. Mornilův dům neopouštěli bez lítosti, stal se jim po dlouhé době spolehlivým útočištěm a setkali se tu s lidmi, kterým mohli plně důvěřovat a kterých si vážili. Když vycházeli z jeho vrat, nejeden z družiny se ohlédl, aby spatřil střechu jejich krátkého, dost možná i posledního domova, blyštící se v ranním jitru.

Mornil se vypravil s nimi a nyní kráčel hrdě v jejich čele bok po boku svému synovi.

Cestu, po které se vydali, znali již téměř důvěrně. Byla nejkratší spojnicí úbočí Carhainu, domova místní šlechty, a Arky, příbytku duchovenstva. Ačkoli cestu již znali, prodírali se jen s obtížemi chaotickým shlukem lidí, jejich zjevná nervozita narušovala obraz klidného pracovního dne. Zdejší obyvatelé byli oděni do cestovního oblečení, nebo dokonce i do rozličných druhů zbroje, u opasků bylo možné zahlédnout i obnažené meče.

Zbývaly právě tři hodiny do osudného poledne, když Ignis zabušil na vrata Punarova domu na Arkském úbočí.

„Vítejte poutníci, mé jméno je Riva a jdete právě včas, můj muž vás již očekává,“ z otvoru dveří ke mně shlížely temné oči bledé tmavovlásky.

Následovali jsme ji krátkou chodbou, na jejímž konci jsme spatřili světlo. Do prostorného kruhového sálu jsem vstoupil s naší půvabnou průvodkyní jako první. Ucítil jsem příjemnou vůni vzácných dřevin a jen těžko jsem se bránil napjaté slavnostní atmosféře, jež ovládala prostor. Uprostřed sálu sedělo kolem velikého stolu několik lidí. Prohlíželi jsme si je se špatně skrývanou zvědavostí, neboť některé tváře byly pro nás stále ještě zahalené tajemstvím.

Najednou jsem u boční lavice zahlédl povědomou postavu. Muž se opíral o hůl a jeho levice byla ovinuta obvazy. Nedočkavě jsem čekal, až mu uvidím do tváře. Za okamžik se vynořil jeho obličej ze stínu a já jsem bezpečně poznal paladina Jezara.

Nedoufal jsem, že bude tak rychle zdráv a plný sil, těžko jsem věřil tomu, pomyslím-li na jeho zranění ve chvíli, když jsme ho zanechali tehdy samotného pod korunami vzrostlých stromů lesního vrchu. Nemohl jsem se ubránit radosti, že ho opět vidím. A nebyl jsem sám. Omerin sledovala paladina s očima do široka otevřenýma s neskrývaným nadšením.

Shromáždění však vévodil zjev krále Punara. Oděný do bělostného roucha arkinských kněží seděl Punar Onkira v čele stolu usazen na menším trůně s korunou na hlavě. Ve světle luceren zářila nebývalým jasem. Vznešenost, jež vyzařovala z jeho vzhledu, mě utvrzovala v přesvědčení, že mu můžeme důvěřovat. Za zády krále se tyčil mohutný tmavě rudý krb vyzdobený umnými freskami.

Když nám Punar dal znamení, přistoupili jsme ke stolu a usedli na lavice naproti němu.

Za malou chvíli sálem zazněla Punarova slova: „Vítejte v mé síni, přátelé, čas ubíhá nezadržitelně, a proto začneme bez úvodních formalit, které by nás nyní jen zbytečně zdržovaly. Dovolte mi představit přítomné – nuže já jsem, jak již všichni víte, Punar Onkira Vinari, známý též jako Ibuaren, a stojím v čele této společnosti.“

Jeho hlas byl zvučný, mluvil klidně a s rozvahou. Poté pokynul urozenému muži se stříbrnými vlasy a pronikavýma očima, sedícímu po levém boku jeho trůnu. Muž povstal a promluvil k nám hlubokým hlasem: „Lundir Solpinar Vinari, s některými se seznamovat nemusím, ostatní však velmi rád poznávám. Již se mi donesly ozvěny vašich slavných skutků, které jste vykonali. Zvlášť tebe rád vidím opět živého a zdravého, Súline čaroději!“ domluvil a pohlédl na vzdušného mága s vřelou jiskrou v oku.

Podíval jsem se nepozorovaně na mého přítele elfa, i když se v jeho obličeji objevil jen střízlivý úsměv, dobře jsem věděl, jak ho pronesená slova těší.

Pátral jsem ještě očima v Súlinově tváři, když sálem zazněl známý hlas: „Iaisar Atharvan Vinari,“ představil se všem paladin s krátkou poklonou,“ dorazili jsme s Lundirem dnes v noci.“ Ještě jednou jsem se s obdivem zadíval na hrdě vzpřímenou postavu Jezarovu, velmi dobře jsem věděl, kolik vůle a statečnosti musel vynaložit, aby zvítězil nejen nad smrtí, ale i sám nad sebou.

„Carmaoth Ganú, z klanu Vinari“, zaznělo sálem další jméno. To promluvil starší muž robustní postavy a opět se pohodlně posadil do křesla. Z rysů jeho tváře vyzařovala přísnost a odměřenost, ale zabarvení jeho hlasu bylo přátelsky hřejivé.

Neměl jsem však čas jej déle sledovat, protože prostor rozezvučel oživující ženský alt: „Ascra Garian Gonari“, připadalo mi, že vyslovené jméno okamžik rezonovalo ve vzduchu jako vystřelený šíp, odrazilo se od stěn sálu a vrátilo se k té, jíž náleželo. Z očí jí sálala odvaha a sebejistota a její tvář byla zajímavá, přestože se zřejmě vůbec nelíčila. Měla statnou postavu a z několika jejích rychlých obratných gest jsem vyčetl, že je válečnicí nebo lovkyní. Jen stěží jsem odpoutával zraky od jejího přitažlivého zjevu, ale na konci stolu povstal poslední, sedmý, člen Punarovy rady. Nebyl oděný do arkinského bílého hávu, ale do šupinové zbroje z neznámého kovu a do pláště z bílých orlích per.

Jeho pohled byl jasný a ostražitý, a když promluvil, hlas se mu ani nezachvěl :“Alqisaintri Vinar Vinari, nazývají mne též Bílý santal.“ Poslední muž Punarova společenství měl vzhled i duši ušlechtilého dravce a já jsem již od první chvíle věděl, že nás spojuje pouto, jehož podstatu jsem nedokázal vysvětlit.

Když Bílý santal domluvil, nastalo nakrátko úplné ticho. Ta chvíle ticha však byla naplněna mocnou silou okamžiku. Stáli jsme nyní na prahu posledního úkolu a váha odpovědnosti, jež na nás všechny doléhala, nás doslova dusila. Rozhodnutí viselo ve vzduchu ještě před tím, než bylo vyřčeno.

„Děkuji ti, Rivo z klanu Vinari, za přivítání hostí, přistup nyní blíž,“ promluvil Punar do ticha, otočil se k nám a povstal podruhé ze svého trůnu. „Teď již znáte ty, kterým mohu beze zbytku důvěřovat. Nyní nic nebrání tomu, aby dítě bylo představeno Jezarovi.“

Jezar se pomalu postavil, zlehka se opíraje o hůl. Lví žena přistoupila s dítětem v náručí k paladinovi. Pomalu a s velkou opatrností podala chlapce do vztažených rukou statečného bojovníka.

„Je v pořádku?“ otázal se tlumeně ženy.

„Ještě nemluví,“ odpověděl chlapec rychle místo ní. Jeho ochránce se však nenechal zaskočit a oslovil lví ženu neznámým magickým jazykem.

Lví žena přidušeně zakašlala a dítě vzápětí také.

„Teda hochu, takhle bys donutil promluvit i kámen,“ proneslo dítě káravě k muži. Jeho slova se rozplynula ve vzduchu, neboť jsme všichni svou pozornost obrátili ke lví ženě, která poprvé promluvila. Hlas měla drsný a zastřený, ale svou podmanivostí dojímal nejen mě, když začala vypravovat:

„Jsem poslední svého rodu. Můj král a všichni moji rodní zahynuli jen proto, aby dítě mohlo žít. Všechny mé skutky, jež jsem až dosud vykonala, náleží těm, jejichž těla zůstala ležet pod sněhovými závějemi ledové hory.“

„Věř mi, že se vynasnažím ze všech sil a najdu ti nový rod a nového krále, který tě přijme,“ odpověděl válečník s lítostí v hlase.

„Duchové lesa splnili Jezarovi svůj slib, ale lví žena nyní jen těžko bude hledat klid pod tímto nebem,“ pronesla Omerin vážně.

„Ano, v minulosti jste museli překonat mnohá strádání, ale nyní máme před sebou příčinu toho, co je způsobilo,“ přerušil Punar netrpělivě jejich rozhovor, „nyní musíme jednat. Ve chvíli, kdy cokoli učiníme, bude však Gamol vždy o krok před námi. I on je nyní obklopen svými věrnými, na něž spoléhá stejně tak jako já na vás.“ Punar se odmlčel a my jsme se zatajeným dechem viseli nedočkavě na jeho rtech. „Avšak upozorňuji vás“, pokračoval a vztáhl ruku k nám, “že sám nechodím po světě tak dlouho, jako toto dítě a nikdo ze zde přítomných není tak mocný jako maghavani, proto je každý z vás vítanou posilou. Jedině přijetím plného občanství se vám otevře cesta do chrámu. První kroky určí výsledek celku. Přijetí občanství pro vás nebude však jen výhodou. Bude to především závazek a přijetí povinností, které jste do této doby nemuseli dodržovat. Adopce je nebezpečná. Dává vám velkou moc, ale současně na vás klade velkou odpovědnost. Rozhodne-li se někdo z vás ji nepřijmout, nebudu to považovat za slabost, nýbrž naopak za projev cti. Ti z vás, kteří uznají všechny závazky, půjdou společně s námi do chrámu. Vyslechneme tam hlas moudrého a mocného, jenž se znovuzrodil jako dítě. Kdo nepřijme, nechť odejde v míru. Kdo přijme, bude s námi bojovat a umírat.“

XXXVIII. kapitola: Zasvěcení

V sále se rozhostilo posvátné ticho. Všech sedm starších členů Punarovy rady stálo bez pohnutí jako sochy vytesané z kamene.

Kdybych mohl stát v blízkosti Mornila a pohlédnout mu do tváře, povšiml bych si i údivu, který se zračil v jeho očích poté, co Punar vyřkl poslední slova.

„Nyní je tedy přítomno všech osm svědků obřadu,“ Punarův hlas zazněl opět ztichlým sálem, „pokud se ovšem Mornil nezříká svého svědectví,“ obrátil své zraky na Staršího Kovena, který namísto odpovědi mlčky postoupil o krok ke královskému trůnu.

„Táži se vás tedy naposledy. Jste v této chvíli připraveni přijmout jména a osud Arkinů?“ obrátil se král zpět na družinu.

Moje oči na okamžik zachytily pohled Bílého santala. Měl barvu oceli, její tvrdost a chlad, ale dokázal rozněcovat i oheň a já jsem cítil, že moje odhodlání k boji vzrůstá víc a víc a jen stěží jsem skrýval pohnutí, jež mě ovládlo. I přesto jsem však zůstal stát a pohleděl na své druhy stojící kolem.

Jako první vykročila k trůnu čarodějka Arsia a hned po ní Omerin. Vzdušný mág chvíli váhal, jeho vzpřímená postava stála bez hnutí, rysy jeho tváře se nepohnuly. Obrátil se směrem k Nočnímu motýlovi, který nečekaně udělal několik kroků zpět ke dveřím. Zraky všech spočinuly tázavě na jeho vysoké postavě s trochu nachýlenými rameny. Motýl přistoupil ke dveřím a do napjatého ticha cvakl jejich zámek, jediný vstup do sálu byl uzavřen. Poté se Noční Motýl otočil a učinil rozhodující krok vpřed směrem k trůnu. S ulehčením jsem vydechl, neboť jsem věděl a stejně tak i všichni moji přátelé, že tento úkol musíme dovést do konce. Kdybychom nyní odešli, pozbyli bychom odvahy a bitvy, které jsme doposud svedli, by byly prohrané.

Když král Arkagantu v tuto slavnostní hodinu přijal naši jednoznačnou odpověď, promluvil opět vážným hlasem:

„Slyšte tajemství Středu:

Středem Arky je Chrám a jeho středem je oheň.

Středem domu je svatyně a jejím středem je oheň.

Středem člověka je srdce a jeho středem je oheň.

Středem vesmíru je slunce a jeho středem je oheň.

Oheň není ten plamen, který vidíme, ale tajemství střetu, které teprv plamen plodí, aby se zkrášlil zlatem, jako fénix svým peřím.

Střed je místem setkání, střed je střet.

Tam, kde plane oheň, tam se setkávají dvě síly ve věčném sváru.

Tam, kde plane oheň, tam se setkávají dvě síly v nerozlučitelném svaru.

Slyšte tajemství Ohně:

Oheň je sepětí nebe a země, jejich žhavá vášeň.

Oheň je krví, která vytéká z ran Suvarnových.

Otevřená rána je ránem, které rozděluje nebe a zemi a přináší světlo. Proto oheň šlehá z rány.

Po milostné noci přichází ráno a přináší radostnou bolest zrození. Zvěst, že se setkaly nebe a země a jejich dítětem je slunce. To, jež se zrodí, přesahuje své rodiče. Neboť oheň se zrodí z kolmých dřívek, ,v nichž nebyl.

Slyšte tajemství Domu:

Chrám je domem a dům je člověkem. Chrám zde není sám pro sebe, ale pro Oheň. Dům zde není sám pro sebe, ale pro Chrám. Člověk zde není sám pro sebe, ale pro dům. Prst není sám pro sebe, ale pro člověka.

Člověk a dům, to je jako prst a tělo. Ve zdech domu je tajemné společenství. Zde se život spojuje, zde se život rodí, zde se život zachovává, zde se život chrání, zde život končí. Pro Oheň.

Dům žije, má duši. Lidé jsou jeho prsty, nesou jeho tajemství ukryté mezi zdmi, v jeho tváři. To oni nesou podstatu domu a tou je růst. Růst k tomu,co neznáme.

Slyšte tajemství Hranice:

Středem domu je svatyně, ona je jeho pupkem, středem, srdcem, početím. Kouř z ohně je jako pupeční šňůra spojení s nebem. Dům roste, stárne a zemře – podobně jako člověk. Proto zakládáme nové domy a nerozšiřujeme staré a odumírající do obludných rozměrů. Žádný dům, ani člověk nepřeroste svou míru, neboť každý živý má svoji hranici. Tato hranice je předělem mezi přerostlým a uměřeným. Mezi zrůdností a krásou.

A my jsme ti, kdo střeží tuto moudrost. I stromy znají své hranice růstu, a ty nepřekročí, neboť jsou moudré. Existují však domy, lidé i města, které nemají hranice a bují do chaosu, to jsou synové Rozdělovačů, jimž je míra cizí. My, kteří v sobě neseme uvědomění prstu, člověka, domu, Chrámu a Ohně, máme míru.

Jsou synové Padlých, kteří nemají toto vědomí. Jejich domy jsou samy pro sebe, jejich Chrámy jsou samy pro sebe, jejich činy jsou samy pro sebe a nemají ohled na nic vyššího. Jejich prsty jsou samy pro sebe a proto bují jak nádor nebo odumírají na lepru. Jejich lidé jsou sami pro sebe a proto bují přemnožením nebo umírají hlady. Jejich domy jsou samy pro sebe, a proto jsou obrovské a honosné nebo jen zhroucené chatrče. Jejich Chrámy jsou samy pro sebe, a proto polykají dary a zlato a není v nich život.

Slyšte tajemství Celku:

Ani národ zde není sám pro sebe, ale pro Oheň. Klan zde není sám pro sebe, ale pro národ. Rod zde není sám pro sebe, ale pro klan. Rodina zde není sama pro sebe, ale pro rod. Člověk zde není sám pro sebe, ale pro rodinu. Prst zde není sám pro sebe, ale pro člověka.

Prst je iluzí, protože má smysl jen v člověku. Člověk je iluzí, protože má smysl jen v domu. Dům je iluzí, protože má smysl jen v Chrámu. Chrám je iluzí, protože má smysl jen v Ohni. Oheň, třebaže jej nelze chytit, třebaže jej nelze popsat, je skutečný. Prst, třebaže jej lze chytit, třebaže jej lze popsat, je jen slovem.

Kdo dokáže chytit Celek? Kdo dokáže popsat Celek? A přesto jedině Celek není iluzí. My jsme služebníci Celku. Celek nelze rozbít. Lze rozbít jen zrcadlo lidské mysli, aby jej viděla rozbitý. Tak učinili na Počátku Rozdělovači, zhoubci člověka.

My, Hwarnijové, stojíme jako věční bdělí a neporazitelní strážci Prastarého Ohně, který plane mezi oběma střepy prvotního rozdělení a střežíme jej proti Rozdělovačům. Náš praotec Suvarna poznal nejhlubší úklady Vládců střepů a poučil naše otce Angirase, Atharvana, Chaktru, Archina, Melittara, Aidara, Kariana, Vinu, Kanvu, Pharana, Símiu, Chanura, Avise, Aigana, Narku, Karthu, Vastira, Utuniho, Ruvana, Druvidu a Makarthu o Rozdělení a Celku a Cestě a Ohni a Hranici a Paměti a Domu a Chrámu a Srdci a Písni a Slunci a Měsíci a Kameni a Větru a Ledu a Dni a Noci a Spánku a Bdění a Lodi a Stromu a Slovu a Mlčení a o všech runách, které napsal na Tekuté Zrcadlo vlastní krví a tak povstala Arka ve světové bouři na počátku času.

Ve své moudrosti vytvořil svou nauku jako protiklad nauky Rozdělovačů a tak s každou runou, kterou Hwarnij ovládne, je blíže k Celku a je nepohnutější k silám Rozdělovačů.

Toto jsou slova Nauky. Nicméně jen ve spojení se skutečným rozhodnutím, se skutečným pochopením a skutečným zvládnutím run z vás učiní Hwarnije.“

Snažil jsem se, abych Punarovo poselství uchoval hluboko v paměti, stál jsem se zavřenýma očima a celou myslí i srdcem jsem vnímal smysl slov, jež byla moudrostí i pravdou.

Pak se král obrátil ke svědkům: „Přineste slavnostní roucha!“ „A vy, mí drazí,“ oslovil nás tiše, „ svlékněte své šaty.“

Mlčky jsme se vyprostili ze svých oděvů. Ucítil jsem, jak se mého těla dotýká chladivý vzduch, bylo to příjemné, ale musel jsem se spolu s ostatními obléknout hned do čistého černého pláště, připraveného pro tento obřad.

„Tento obřad, jenž obvykle trvá několik dní, se musí nyní uskutečnit během několika hodin,“ řekl král, a když se všech osm svědků postavilo do kruhu kolem nás, pozdvihl Punar obě ruce a všichni se dali do zpěvu.

Píseň zpívaná ve starém arkinském jazyce byla mocná a bylo skoro nemožné nepropadnout jejímu kouzlu. Proud jejích tónů se mi vléval do srdce a já cítil, jak cosi uvnitř mě umírá a odchází. Starý Ignis zůstal se svou minulostí daleko za pevně zavřenými dveřmi. Loučení s mým starým já bylo zezačátku naplněno svíravou bolestí, ta se však postupně rozplývala v melodii naplňující prostor síně. Nyní jsem s jistotou věděl, že budu bojovat a umírat za Suvarnu i své přátele a píseň těchto krásných a moudrých lidí byla pro mne tou nejvzácnější odměnou, jakou jsem kdy dostal. Zpěv stále ještě neustával, když jsme byli uloženi na nosítka pro mrtvé a pomalu kráčející zástup Arkinů nás přenesl po kamenných stupních do podzemí domu. Pozoroval jsem hru stínů, jež se míhaly na stěnách zešeřelých chodeb, jen spoře osvícených několika loučemi. Zástup se zastavil v dlouhé temné místnosti, podle jejíž stěny byly v podlaze vyhloubeny jámy právě tak široké, aby se do nich vešel i člověk s mohutnými rameny. Tyto šestiboké díry do temnoty byly našimi hroby.

Pomalu jsem byl spuštěn do jedné z jam. Oddechl jsem si, když jsem narazil nohama na pevnou podložku, hrob nebyl hlubší než něco přes dva meče. S posledním tónem posvátného chóru se zasunulo železné víko nad mojí hlavu a já zůstal, stejně jako mí druhové, uvězněný v naprosté tmě. Čas a prostor pomalu přestávaly existovat.

XXXIX. kapitola: Znovuzrození

Uklidňující temnota, do které jsem se propadl, se mi pomalu stávala přirozeným prostředím, dosud mě však neopouštěl poněkud tísnivý pocit z úzkého prostoru, jenž byl neznámo proč vyplněn zvláštním tichým hukotem vody, který se ozýval odkudsi z hlubin. V této naprosté tmě a zapomnění se mi začaly vynořovat staré obrazy. Vzpomněl jsem si na podivného blázna a věštce Olmara i na to, jak bezedná byla propast jeho beznaděje. Čeho se tak obával? Proč nebojoval do posledního okamžiku jako my? Čeká nás skutečně už jenom zoufalství? Avšak před mýma očima dosud hořel čistý plamen Aderánu a věděl jsem, že chci na své kůži cítit i jeho blahodárné teplo, i kdyby ho střežila stonásobná přesila nepřátel. Ta myšlenka mi navrátila sílu a já jsem mohl opět uklidnit svůj dech.

Vtom jsem nad sebou uslyšel čísi kroky a víko mého larvího příbytku se začalo pomalu odsouvat. Dovnitř vniklo světlo loučí a vonných bylin. Čísi bílá ruka mi nabídla dřevěnou tyčinku obalenou medem. Ochutnal jsem sladkost posvátného pokrmu a hned poté jsem byl se svými druhy přenesen za zpěvu oslavných písní zpět do velké síně. Na počest našeho nového zrození byla uchystána slavnost pro zasvěcené. Vůně lákavých pokrmů bohaté hostiny se jemně dotýkala mého chřípí a já jsem po dlouhé době ve svých útrobách pocítil svíravý hlad.

Krátká hostina byla vítaným posledním odpočinkem pro nás pro všechny. Cítil jsem neočekávaný příliv nových sil a zároveň chuť konat velké skutky, jež byla vyvolaná nejspíš oním pobytem v absolutní izolaci od světa.

Po krátké, ale nezapomenutelné hostině povstal král Punar a pravil: „A nyní nastal čas, abyste si vybrali svá jména. Tento výběr se neliší od skutečného zrození, neboť i při něm si dítě volí, kterým rodičům se narodí. Teď přišel váš čas.“

Ještě jednou jsem v rychlosti přejel pohledem osm svědků. Sličný a moudrý král Punar sedící v čele, pro mne odvážný člověk s pochybnou minulostí. Vedle něj vždy sedící bledě krásná Riva Onkira, nejspíše Hwarnijka původem. Z jejích očí sálala záře mocnější než z očí samotného krále. „Ona je silnější a nebezpečnější než král,“ problesklo mi hlavou.

Po levici krále Punara seděl Lundir – umělec, architekt a hudebník – smířlivý člověk plný pochopení. Pro mne však příliš chladný. A kdo sedí po jeho boku? Náš starý dobrý přítel Jezar. „Pro něj bych ponořil i ruku do ledové vody,“ujistil jsem sám sebe v duchu. Všichni jsme mu to dlužili za to, co udělal pro Suvarnu i pro nás. Jeho osud byl však čímsi poznamenán a byl spletitější, než se zdálo na první pohled.

Po Jezarově levici seděl Carmaoth Vinari. Stařešina kovářů ve městě. Pravděpodobně nejmohutnější postava v síni. Arkin do morku kostí. Zastánce ověřených tradic, v jeho dlani spočívala zdobená rukojeť válečného kladiva, kterého jsem si prve nevšiml. A vedle něj lovkyně Askra – člověk, se kterým máte jistě jedinečnou šanci na přežití v té nejneúrodnější Xalgonské divočině. Ta byla šestá.

Do osmi zbývali dva – Mornil Vastia Koven, náš štědrý hostitel a Anskarův duchovní otec a ten poslední.

Nepohnutě a v pozici uvolněné bdělosti vyčkávajícího orla seděl na křesle v rohu Alquisaintri, jeden z velkých hrdinů žijící mezi lidmi. Svým vzhledem se však podobal více onomu dravci než člověku. Bylo pro mne velkou ctí pohybovat se v blízkosti tohoto zkušeného bojovníka. „Děkuji ti, Neviditelný Císaři, i ty věčný Aderáne, že jsem mohl potkat tyto bytosti nevýslovné krásy a síly,“ říkal opět můj vnitřní hlas. Volba mého nového duchovního otce byla u konce a já spočinul zrakem na ostatních.

„Volím jako svého nového otce Lundira Solpinara z klanu Vinori,“ pronesla jako první půlelfka, když povstala ze svého místa a lehce se uklonila směrem ke jmenovanému. Oslovený se vzpřímil a řekl: „Jsem poctěn tvojí volbou a dávám ti nyní toto nové jméno – od nynějška budeš zvaná mezi lidmi jménem Milran Solpinar Vinori, dcera Lundirova. Tvé nové přízvisko „Milran“ znamená v našem jazyce „medová“ a hodí se k tobě právě proto, že tvé štědré skutky jsou podepřeny velkým úsilím, které jsi dosud vydala pro zdar všech členů vaší družiny, podobně jako činí včela pro zdar svého úlu.“

Po půlelfce jsem povstal já a uklonil se směrem k orlímu muži.

„Budeš od nynějška zván jménem Eranu Vinar Vinori, syn Alqisaintry. „Eranu“ znamená v našem jazyce „oheň“ a je také jedním ze jmen pro věčný plamen Aderánu,“ pronesl Alquisaintri a vřele se usmál.

Po mně následoval Noční Motýl, jenž sobě zvolil za matku sličnou Rivu a přijal jméno Darignatar Onkira Vinori. Jeho jméno znamená v jazyce Arkinů „znalec snů“.

Omerin Zelenooká si zvolila za svého otce Jezara a přijala jméno Myrkrún Atharvan Vinari, kde slovo „Myrkún“ označuje “Lesní runu”, neboť právě s lesem jsou všechny z rodu dryád spojeny nejtěsnějším poutem.

Byl jsem naplněn zvědavostí, kdy promluví poslední a nejmocnější z nás – Súlin – a koho si zvolí on. Když vyslovil královo jméno, mé pochybnosti se rozptýlily tak rychle jako kouř větrem. „Volím jako svého nového otce krále Punara Onkira z klanu Vinori,“ pronesl mág jistým hlasem. Král povstal a řekl: „Od nynějška budeš znám pod arkinským jménem Vaikavir Onkira Vinori. „Vaikavir“ v našem jazyce znamená „Vzdušný kovář“, neboť ze vzduchu pramení tvá síla a byl jsi jediným, kdo dokázal znovu skout harmonii v Siranijské říši tím, že jsi společně s ostatními uchránil žezlo a prsteny před silami zániku,“ na chvíli se odmlčel, pak zvýšil hlas a promluvil k nám všem:

“Vítejte mezi námi Arkiny, synové a dcery! Chci vám připomenout tři hlavní věci, které vyplývají z vašeho nového postavení. První povinností, kterou přijímáte je nehovořit o tajemství Arky, které jsem vám přednesl při vašem zasvěcení s nikým mimo Arku. Druhá vás zavazuje k tomu, abyste se účastnili nejdůležitějších arkinských rituálů. Třetí věcí je vaše právo vybudovat si v čase míru dům na Arce,“ nastala chvíle ticha, kterou však záhy král opět přerušil: „Nyní se již naplnil čas. Chceme-li dorazit do chrámu včas, musíme se vydat na cestu ihned. Dobře se ozbrojte, své bílé oděvy si však ponechte navrchu, neboť tak je zvykem vejít do chrámu pro všechny Arkiny,“ s těmi slovy král vyšel ke dveřím do podzemní chodby.