Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

VIII. kapitola: Oběť

Za pasekou brána z buků
klenba ševelí neustále
za sto let jedenkrát
zapěl bard
pro elfího krále

Finlógin, temný bard

Khóruin se zbylými muži sestupoval do města. Zoufale potřeboval posily. Nebem se valila temná mračna. Na západě je barvila jakási ohromná krvavě rudá záře.

Z vedlejší ulice náhle vypochodovala skupina Hwarnijů. Značnou část tvořili černě odění členové Hagiovy gardy, vedl je Chardan. Khóruin si oddechl.

“Chardane! Chrám je v ohrožení! Nepodařilo se mi tam přes vlkodlaky probít. Vathila a ostatní jsou uvnitř a brání Aderán!” zavolal. Jsou-li ovšem ještě naživu, dodal v duchu.

“Právě tam míříme! Připojte se k nám, jdeme k jižnímu schodišti!” odpověděl Chardan a Khóruin si oddechl ještě jednou.

Nad jejich hlavami zakroužila poštolka. Zakřičela a poodlétla směrem na západ. Pak se ale vrátila a znovu s divokým křikem zamířila na západ. Opět se vrátila.

“Myslím, že bychom měli jít spíš západním vstupem. Jižní nemusí být průchozí,” řekl Khóruin.

“K západnímu už míří Hagias,” odvětil Chardan. Khóruin přikývl. Takže Hagias zvítězil a dává věci do pořádku. Jeho rozkazů se vyplatí držet, pomyslel si. Ohňonoš a bojovník vyrazili zpět k jižnímu vchodu do chrámu. Poštolka poletovala nad nimi.

Posvátným hájem kolem chrámu se rozléhalo vytí, křik a zvuky boje. Bělohlavovi muži udeřili na vlkodlaky za všech stran, tlačili je před sebou ke zdem budovy a zabíjeli je. Mezi stíny se míhalo světlo Aderánových pochodní.

Když se Chardan a Khóruin probojovali k jižnímu schodišti, nalezli jen zhroucené, rozštípané trosky sežehlé ohněm. Poštolka ve vzduchu vyčítavě zavřískla a odlétla k západu. Válečníci ji po zemi následovali.

K západním schodům, které vypadaly zcela v pořádku, právě přicházel Hagias se svým oddílem. Khóruin v první chvíli nechápal, proč se Askra, stojící na vrcholu schodiště na okamžik zatvářila vyděšeně. Vzápětí to měl pochopit.

“Hej, vy tam! Dávejte si pozor! Schody jsou namrzlé!” zavolala čarodějka, oči upřené přes Hagiovu hlavu, adresujíc zjevně svá slova prvním řadám vojáků. Dívka výrazem i postojem, zkrátka celou svou bytostí dávala najevo, že samozřejmě nikdy nepochybovala o tom, že Bělohlav by přece na něčem tak nicotném jako je námraza nikdy neupadl.

Khóruin nevěděl, zda se mu to nezdálo, ale královou tváří prokmitl úsměv a Hagiova chůze se čímsi změnila. Když vkročil na první schod, poněkud zpomalil.

I přes varování několik Hwarnijů na namrzlém schodišti uklouzlo a skutálelo se dolů. Cestou ztratili svou důstojnost i zarputilý výraz a nešetřili kletbami a dotazy, kde se k ďasu uprostřed podzimu vzala námraza. Askřinu tvář skrýval závoj, ale její oči se smály.

Za Hagiem přicházel Taihun s malou skupinkou svých vojáků.

Poblíž středu chrámu se setkal s Khóruinem, Gharem mladším, Askrou a Ivainem. Shlukli se kolem spící Alphii a zraněné Vathily, aby mohli jeden druhého obejmout, vděčni, že zůstali naživu. Kolem skupinky radostně pobíhal Gharův pes Anila, který přiklusal v závěsu za Taihunem. Chardan a královi bojovníci zůstali na obvodu stavby, Hagias jim i zbylým Aderánovým kněžím a ohňonošům uděloval nové příkazy.

Netrvalo dlouho a vstoupil i Jitrocel a Ghar starší. Nejvyšší drúvid se však tvářil zachmuřeně, v očích měl bolest. Pomalu sestoupil ke Khóruinově družině.

“Víte někdo z vás, kdo zapálil arkinský les?” zeptal se přímo. Všichni strnuli. Pohlédli jeden na druhého a vzápětí skrz západní oblouk na rudé nebe. Jen Taihun předstoupil a sklonil hlavu.

“Já. Já sám jsem to udělal,” řekl.

“Proč jsi to učinil, Taihune? Cítím bolest trpících, umírajících stromů. Jsou jich desítky, stovky. Pokud se drúvidům nepodaří vyvolat déšť, celý hvozd a některé drúvidské osady lehnou popelem.”

“Pane, měl jsem dvě stě mužů a několik desítek lučištníků, které mi mohla poslat Kira. Na druhém břehu se k útoku chystalo přes dva tisíce nepřátel. Neztratil jsem jediného bojovníka, ubránil jsem západní část ostrova a většinu divochů, kteří tam byli, potkala smrt v plamenech. Vím, co jsem udělal, a jsem připraven nést za to následky. Jsem stavitel a voják – a taková je má mysl,” pravil Vathilin bratr.

“Dobrá tedy. Až k tomu nastane čas, vysázíš sto nových, mladých stromů. Teď si hleď odpočinout, boj ještě neskončil,” pokýval Jitrocel hlavou.

Taihun se nedal dvakrát pobízet a unaveně se svezl na jeden z chrámových stupňů. Auragon se zatím sklonil nad Vathilou a jemně se jí dotkl. Zavřel oči v soustředění. Dívčiny rány se začaly přímo před zraky Hwarnijů zacelovat. Léčitelčina tvář pozbyla bolestného výrazu, rty se usmály.

“Děkuji,” vydechla plavovláska vděčně a Askra ji radostně objala.

Než však stačil Nejvyšší drúvid odpovědět nebo prohlédnout Alphiina zranění, zavolal jej Ghar starší. On a Hagias stáli přímo u skomírajícího Aderánu a tiše rozmlouvali.

Když k nim Jitrocel přišel, rychle mu cosi sdělovali. Mluvili potichu, ale hlasitější útržky hovoru prozrazovaly, že přinejmenším v některých chvílích nemluví hwarnijsky. Drúvid se tvářil zoufale a odmítavě. Kovář a král naopak zarputile a neústupně. Ať již trvali na čemkoliv, Auragon jim nedokázal odporovat příliš dlouho.

“Dávám vám své svolení,” řekl nakonec Auragon jasnou hwarnijštinou. Při posledním slově se mu zlomil hlas.

Ghar Varkias se obrátil a přešel k unavené a zdecimované skupině kolem Khóruina.

“Máme-li Arku zachránit, je zapotřebí lidské oběti,” pravil. Členové družiny na něj hleděli v němém, nevěřícném utrpení a vyčerpání.

“Kdysi dávno byl již jednou tento obřad vykonán,” pokračoval Mistr kovář, “tak jako napadené stádo předhodí jednoho ze svého středu vlkům, aby prchal, nepřátelé jej pronásledovali a vzdálili se od ostatních, tak nyní i my odlákáme temnotu. Nemáme dost sil k rannímu Zpěvu – a bez něj nevyjde slunce. Bez slunečního světla není naděje porazit vlkodlaky, kteří drží celou severní část města. Tma na nás leží příliš těžce.

Proto bude zapotřebí vybrat někoho, kdo bude představovat Arku samotnou. Na něj přeneseme břímě temnoty, aby je vynesl mimo město – a tam i s ním zahynul. Tma jej bude následovat, bude se jej držet do poslední chvíle, protože nezná a nerozumí sebeobětování.

Obětovaný musí být silný. Musí být nejsilnější, aby dokázal temnotu donést dostatečně daleko. Nesmí klesnout pod svým břemenem příliš brzy. Proto jsme zvolili tebe, Ghare, můj učedníku. Přijímáš tento úkol?”

Snad poprvé porozuměl Ghar významu vyřčeného dříve, než kdokoliv jiný z družiny. Protože se pochopení nebránil. Rozhlédl se po svých okolostojících strnulých přátelích. O životě jich i celé Arky měly rozhodnout příští hodiny… a příští rozhodnutí. Kovářský učeň se pevně zahleděl do očí svého mistra.

“Ano,” řekl. Jeho slova padla do naprostého ticha jako zrna do zorané půdy, lehce i těžce zároveň, odpoutaně i závazně. A zbavila mlčení jeho nedotknutelnosti.

“Jaký jste to vymysleli strašný rituál!” vydechla Vathila skrz stísněné hrdlo.

“Není jiná možnost,” odpověděl kovář chladně.

Zdálo se, jako by se léčitelka probrala zvukem vlastního hlasu. I v Askřiných očích místo prvotního výrazu úděsu začal blýskat vzdor. Obě ženy postoupily dopředu, proti mohutnému kováři, zatímco ostatní oněměle zírali.

“Proč právě Ghar? Copak si musíte znova vybírat oběti mezi námi? Všichni jsme tu málem skončili při obraně Arky a Aderánu, to nestačilo?!” vyjela Askra.

“A to všechno jenom kvůli vám! Vy jste pustili vlkodlaky do města – proto zemřela Tiriaka a mnozí další! Vy jste si začali v okamžiku nejvyšší nouze svůj boj o moc, místo abyste bránili Arku!” přidala se léčitelka. Pohledem zalétla k Alphie, která dosud ležela v bezvědomí. Vathila si pomyslela, že kdyby lovkyně byla při sobě, asi by se na Hagia vrhla s úmyslem ho zabít…

“Ještě nikdy se nestalo, aby zlo prošlo zkouškou Aderánu…” řekl mistr kovář.

“Kdo jiný měl poznat, co se děje, když ne vy! Vy, o tolik mocnější! A za vaše chyby máme my teď zaplatit tak draze?!” málem vykřikla Vathila, která neměla daleko k pláči.

“Ne, Ghara, ne…” zamumlala čarodějka.

“S každým v Arce jsi stejně spřízněna buď přátelstvím nebo pokrevním svazkem!” odsekl Varkias.

“Ale Ghar patří mezi moje nejbližší! Už toho pro vás udělal dost! Tohle nechtějte!” drtila Askra mezi zuby.

“Potřebujeme toho nejsilnějšího, který nepadne pod svým břemenem dřív, než je vynese dostatečně daleko,” zněla suchá odpověď.

“Proč tam nejde někdo z vás?” dožadovala se léčitelka.

“Protože nejsme Hwarnijové a oběť musí podstoupit jeden z Hwarnijů. Ghar se sice od vás také trochu liší, protože on a Alphia se nenarodili v Arce. Ale to je naprosto nepatrné proti tomu, jak velice se odlišujeme my.”

“Kdo vůbec jste? Co jste vlastně zač? Odkud sem taháte svoje šílené rituály? Jste opravdu to, co nám ukázal Vismian?” Vathilin hlas se zachvíval hněvem.

“Ano. Jsme.”

“Takže měl nakonec pravdu! A vy jste ho za to zabili!”

“Nezabili jsme ho pro to, co vám ukázal, ale pro to, jak lživě to vykládal.”

“Proč bychom vám měli věřit? Kdoví z jaké černé propasti jste vylezli! Kdy nám chcete říct, co skutečně jste? Jak dlouho ještě pro vás máme v nevědomosti nasazovat životy?”

“Mírni se, ženo! Nic nevíš! Všechno vám řekneme, ale ne teď.”

“A kdy tedy?”

“Později.”

“Nezdá se vám, že Ghar má právo to vědět?” vložil se do rozmluvy Khóruin. Jeho hlas zněl pevně, klidně a rozvážně.

“Dobrá tedy,” pomalu přikývl Ghar Varkias, když viděl, jak se na něj všichni členové družiny upřeně hledí. Opřel se o jeden z kamenných stupňů. Jeho oči se upíraly do dálky, když znovu promluvil:

“Kdysi dávno byl tento svět jiný. Tehdy existovaly čtyři magické předměty, v každém z nich byl spoután jeden živel. Čtyřem živlům odpovídaly čtyři silné rasy, čtyři národy. Čas od času však bylo potřeba artefakty překovat, aby udržely sílu, která v nich přebývala. Avšak stalo se, že v jednu takovou chvíli byly artefakty na špatném místě, ve špatných rukou – nebyly obnoveny a jejich moc se vyrvala z pout. Svět se začal hroutit.

Jeden mocný muž, kovář, se tehdy ve velkém spěchu snažil artefakty znovu vykovat. Vytvořil však jen jeden. Pak jej dostihla smrt. Onoho artefaktu se zmocnil čaroděj, půlelf. A s jeho pomocí vytvořil Erzurumskou říši, jíž vládne jako Věčný císař.

My tři jsme tehdy putovali hroutícím se světem a s námi i někteří další. Snažili jsme se najít místo, kde bychom se zachránili. Ain…” kovář se na okamžik zadrhl, pak opět navázal, “Hagias nesl v duté holi skrytý Aderán. Náhle kolem nás začaly vyrůstat šedé stromy – a zpod jejich kůry vystoupily bytosti, které se k nám chtěly připojit. Dovedli jsme je sem a nazvali je Hwarnijové.

Svět je nyní pouhou roztříštěnou mozaikou střípků. Zůstala jen místa, která oplývají nějakou silou, jež je chrání proti neustále dotírajícímu chaosu. Silným místem je Erzurumská říše pod ochranou artefaktu. Stejně tak Aderán chrání Arku, ale má desetitisíckrát menší dosah. My tři jsme po mnoho let cestovali tímto změněným světem a zkoumali ho. Asi před třiceti lety jsme se vrátili na Arku.”

Chvíli nikdo nepromluvil. Všichni znali příběh o tom, jak byla před třiceti lety Arka obležena, o tom, jak se Bělohlav stal velitelem, když předchozí vládce zahynul v boji a o tom, že město nepadlo jen díky Hagiově krutosti, tvrdosti, neústupnosti a jeho vojenským schopnostem.

“Kdo jste? Kdo jste byli?” zeptala se Vathila.

“Byli jsme vznešení elfové. Uctívali jsme Bílý Plamen, který nespaluje. Ale v hroutícím se světě se nám podařilo vykřesat jen tohle,” řekl kovář a ukázal na Aderán.

Pak se obrátil na svého žáka:

“Připrav se, je čas. Odlož všechno oblečení a nech si jen bederní roušku.” Mladý kovář pomalu přikývl a uposlechl.

Taihun přistoupil k Hagiovi:

“Je to opravdu nutné?”

“Bylo opravdu nutné zapálit ten les?” odtušil král.

“Ne. Ale o to teď nejde. Já jsem zvolil jednu z možností. Byly i jiné. Nejsou i zde nějaké jiné? Nelze břímě nějak rozdělit? Nebo použít k vyvolání dne Aderán, který hoří v lese?”

“Jsou i jiné možnosti. Když mi seženeš další tři tisíce Hwarnijů, aby zpívali tady v chrámu, nebude oběti třeba,” odpověděl král chladně. “Ghar má symbolicky představovat Arku, jeho břímě nemůže být rozděleno. A oheň, který jsi ty zapálil, je vhodný k zahánění nepřítele, ale pro vyvolávání slunce je v podstatě nepoužitelný, není to čistý Aderán.”

Ghar zatím odložil všechny věci. Jen nad amuletem, kterým si předtím svítil, zaváhal. Mistr kovář kývl, že ten si může ponechat.

“Ghare…” zašeptala Vathila a objala kovářského učedníka. Musela si stoupnout na špičky, aby ho mohla políbit na tvář. “Jestli kdy budu mít syna, dám mu tvoje jméno. A s ním se vrátíš a budeš zase s námi.”

“Děkuju ti, Vathilo. Dávej na sebe pozor,” pohladil ji silák trochu neobratně po vlasech.

“Těžko nám bude bez tebe,” řekla Askra.

“Ty nedělej žádný hlouposti s tou svojí magií,” napomenul ji.

“Jistěže ne,” odpověděla čarodějka a její slzami zalité oči na okamžik prozářil záblesk úsměvu, který se mihl přes její rty pod závojem.

Taihun jen Ghara beze slova objal.

“Dohlídni na Ivaina,” řekl kovářský učedník tiše.

“Ach jooouu…” zaúpěl bard, když ho silák poplácal na rozloučenou po zádech. Poslední se ke Gharovi obrátil Khóruin:

“Nevím, co se tady děje. Ale ať už je to cokoliv, nezapomeneme na tebe. Nikdy. Děkuji ti, bratře.”

“Opatruj Vathilu… A až budu odcházet, drž Anilu. Aby za mnou neběžel…”

Oba muži se krátce objali. Pak Ghar na Hagiův pokyn sestoupil k Aderánu.

Kněží pozvedli ruce a začali zvláštní zpěv. Velký Plamen ještě více poklesl, až jej téměř nebylo vidět. Tma se stávala takřka hmatatelnou.

“Vlož dlaně nad oheň!” přikázal král. Mladý kovář vztáhl ruce nad prostor, v němž skomíral Aderán. Vzápětí hlasy zazněly jasněji a plamen prudce vyšlehl. Ghar necítil žádný žár ani bolest. Jen jakousi neznámou tíhu, jako by byl náhle oblečen do příliš těžké zbroje. Zároveň vnímal i význam a důležitost břemene, které na něj bylo vloženo. Pomalu spustil paže podél těla.

“Nyní jdi,” pravil Hagias, “jdi na západní břeh, najdeš tam loďku. Na ní přepluješ jezero ke skále, ze které padá vodopád. Z této skály se vrhneš dolů, ke svému konci a ke konci temnoty!”

Ghar přikývl a udělal několik kroků k východu z chrámu. Naposled se ohlédl. Přelétl očima skupinku svých přátel. Khóruin držel kolem krku Anilu, pes nechápavě a vyčítavě kňučel. Vathila plakala Askře v náručí, Ivain objímal obě dívky kolem ramen. Taihun chyběl, musel se vytratit během obřadu. Pohled mladého kováře se zastavil na Hagiovi. A pak se Ghar na krále příšerně zašklebil a vyplázl jazyk. Bělohlav zalapal po dechu. Takovou drzost vůči němu nikdo neodvážil projevit po stovky let! Ani prohraná bitva by ho nezasáhla víc. Členové družiny vytřeštili oči a na jejich ztrhané tváře se vloudil dušený smích. Ale to už Ghar Karian z Kvanariů klusal pryč z chrámu, vstříc osudu, který přijal.

Rozpršelo se. Záře ohně na západě pohasínala. Kapky padající do Aderánu ani nesyčely, jako by zmizely dřív, než se dostaly k Velkému Plameni. Askra a Vathila prázdně zíraly k chrámovému portálu. Alphia bezvládně ležela na kamenném stupni a déšť jí smáčel vlasy i šaty a stékal jí po tvářích jako pramínky slz.

Ghar se zastavil na břehu. Čekal tam na něj Taihun s malou loďkou. Jitrocel ho poslal během rituálu, aby ji připravil.

“Kudypak, převozníku, do říše Smrti?” zeptal se kovářský učedník. Taihun nedokázal promluvit. Jen ustoupil a ukázal na připravenou loďku.

Ghar nastoupil a opřel se do vesel. Déšť houstl. Slabá světla Arky zmizela ve tmě, pro kterou nebylo nic vidět. Silák měl pocit, že vnímá blízkost smrti, blízkost jakési proměny, blízkost konce. Ale neděsilo ho to. Řídil se dosud neznámým šestým smyslem, který neomylně určoval směr. Nevěděl, jak dlouho jede přes jezero.

Když loďka nakonec najela na písek a on stanul na břehu, ani si neuvědomil, že cesta k vodopádu trvá celý den. Alespoň tak dlouho trvala, když odcházeli k moři a vraceli se zpět.

Viděl jsem tu přece strom… železný strom… Snad už tenkrát bylo rozhodnuto. Nebo ne? napadlo ho. Najednou věděl, že železný strom nějak souvisí s Hagiem, že je to Bělohlavův symbol.

I přes nepřirozenou tíži, kterou nesl, Ghar snadno vyšplhal na skálu. Vodopád se s hučením a duněním řítil do jezera hluboko dole. Kovář stanul na samém okraji skaliska.

Náhle se v temných oblacích oslnivě zablesklo. Ghara oslepilo obrovské světlo a ohlušilo zahřmění. Ucítil úder, který ho srazil do hlubiny. Kovář s výkřikem padal, jeho tělo zachvacovala bolest, jako by hořel. Náraz na hladinu mu vyrazil dech.

Ghar Karian Kvanari klesl do ledových vod jezera.

Déšť náhle ustal. Na východě povstala jasná záře. Chvíli nebylo jisté, jestli to nejsou jen řádící blesky. Ale oblaka se roztrhala a za mocného Zpěvu Hwarnijů po dlouhé noci znovu vstalo slunce.

V ulicích Arky se sešikovali Hwarnijové, Taihun i Khóruin s Jitrocelovým dlouhým mečem byli mezi nimi. Arkinové udeřili na vlkodlaky s ohromnou silou a odhodláním. Bestie, oslněné a zaskočené východem slunce, většinou prchaly, jejich síla se vytrácela, bojová zuřivost pomíjela. Bojovníci je pronásledovali a zabíjeli s nemilosrdnou důkladností. Až do posledního.

Zranění z boje ošetřovali léčitelé hwarnijskou magií nebo je vypalovali Aderánem, aby se nákaza nešířila.

Kira, která byla během noci se svými lidmi odříznuta u severního mostu, vyrazila Hwarnijům naproti, až se obě skupiny setkaly ve městě. Jitrocel setřásl krev vlčích nestvůr ze svého zlatozeleného krátkého meče a objal Královnu Stříbrného buku. Slunce zahnalo chlad a tmu.