Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

VII. kapitola: Vlci na prahu

Zděšený soumrak, zděšený žal,
pláč poštolky strach svůj žaloval
a postrašený vítr přes hladinu vál.

Moriadne, kněžka Hvězdné bohyně
předsmrtná báseň sepsaná za obležení Crystalionu

Hwarnijové prchali k Arce, co jim síly stačily. Za nimi se zvedl dusot nohou pronásledovatelů. Musely jich být desítky. K dupotu se přidal bojový řev.

“Doběhnu do Arky a pošlu vám pomoc!” zavolal Hagias, aniž se zadýchal. Po jeho kulhavosti náhle nebylo ani stopy. Bělohlav vyrazil kupředu a ať se ostatní namáhali sebevíc, stačit mu nemohli. Vzápětí jim zmizel za zákrutem cesty.

Družina odhodila sbalené pokrývky, zbytky zásob a cokoliv jiného, co mohli postrádat. Pronásledovatele možná pozdrží sbírání věcí a navíc se bez zátěže vždycky běží lépe.

“Tudy! Za mnou!” křikla Alphia, která byla spolu s Khóruinem v čele prchajících. Lovkyně se vrhla stranou, na úzkou stezku vedoucí hvozdem, po níž by nemohli jít ani dva lidé vedle sebe. Ostatní ji následovali.

Alphia dobře znala okolí Arky a najít nejvhodnější zkratku pro ni nebylo nijak obtížné. Brzy za sebou zaslechli vzteklé výkřiky – množství se pro nepřátele na uzounké stezce změnilo z výhody ve značnou nevýhodu. Bojový pokřik utichl, dupot nohou zeslábl, ztlumen vzdáleností.

Hwarnijové vylétli z lesa zpět na cestu jako dlouhonohá hříbata. Od mostu jim vybíhala vstříc skupina lučištníků v černé zbroji – Hagiova osobní garda. Vedl je Chardan.

“Kryjte nás střelbou!” zavelel. Ve chvíli, kdy se první divoch objevil na cestě, klesl do prachu s prostřeleným hrdlem. Další nedopadli lépe.

Hagiovi bojovníci v černém obklopili družinu a všichni společně ustupovali k Arce.

Sotva celá skupina doběhla do poloviny mostu, další Hwarnijové začali most od břehu rozebírat. Arku čekalo obléhání.

Na ostrově už je očekával Hagias, stále v oděvu Poutníka a se dvěma meči u pasu, ale již se zlatou korunou na hlavě.

“Přiďte co nejdřív do chrámu. Svolal jsem shromáždění!” řekl stroze a sám se vydal ulicí nahoru, do středu Arky. Členové družiny chvíli jen lapali po dechu.

“Pane, kde jsou Riva a Saimún?” vykřikla Alphia za odcházejícím králem.

“Saimún je venku v lese, v drúvidské svatyni. A Riva je také venku – mágové ho odvedli kvůli zasvěcení. Oba se měli vrátit tak za tři dny,” odtušil Bělohlav poklidně přes rameno. Taihun a Khóruin vyslovili několik nadávek za všechny přítomné.

“Sestřičko, dojdu si odložit věci domů a vezmu si koně. Sejdeme se v chrámu,” položil Taihun Vathile ruku na rameno. Času ubývalo.

“Že máš ještě sílu se někam hnát… Dobrá. Řekni našim rodičům, že jsme všichni v pořádku, pokud je ještě zastihneš doma,” odpověděla léčitelka a z očí jí hleděla starost.

Vathila se křečovitě chytila Khóruinovy paže.

“Co je? Co se stalo?” zeptal se bojovník, když uviděl hrůzu v očích své ženy.

“Nevidíš to…?” zalapala po dechu plavovláska.

“Co?” Khóruin se rozhlédl po chrámu, ale nic zvláštního neviděl – kromě nepřístupně a důležitě se tvářícího Vismiana a skupiny jeho nohsledů.

“Ti lidé, Khóruine…! Spousta lidí tady v chrámu má vlčí hlavu!” zašeptala dívka. Její muž zaklel. Okamžitě mu došlo, co léčitelka vnímá. Jak je to možné…? Tady, u Aderánu…? Sakra…! Vždyť už jsme na cestě měli možnost zjistit, že Aderán jim neublíží!

“Kolik lidí, Vathilo? Vismian taky?” zeptal se co možná nejklidněji. Konejšivým objetím a doteky se snažil svou manželku utišit.

“Dobrá třetina. Ale Mistr mág mezi nimi není,” šeptla Vathila.

Další rozhovor znemožnil Bělohlav, který sestoupil až k Aderánu. Po jeho levici stanul Jitrocel, po pravici Ghar Varkias. Všichni zmlkli.

“Arka nyní čelí velkému ohrožení,” promluvil Hagias, “možná, že tomu největšímu od doby jejího založení. Je zapotřebí rychle provést očišťovací rituály – už máme jak síru, tak mořskou vodu. Zvenčí se nás však chystá napadnout další nepřítel, neorganizovaný, ale početný. Musíme udržet ostrov a v případě potřeby prorazit na pomoc drúvidským osadám kolem lesních svatyní! Vyhlašuji proto nouzový stav! Není čas nechat každé rozhodnutí odhlasovat Radě Starších – než bychom se všichni shodli, jsme dávno mrtví!”

“Chceš využít toho, co se děje, a strhnout na sebe veškerou moc?! Všichni víme, že nouzový stav ti dává absolutní vládu!” prohlásil Vismian a pokročil kupředu, provázen několika přívrženci. “Arce sice hrozí nebezpečí zvenku,” pokračoval kvanarijský mág, “ale mnohem větší jí hrozí zevnitř!” Prudce chytil za oděv nejbližšího svého nohsleda a dýkou podřízl muži hrdlo. Tělo se zhroutilo na zem, několikrát se zaškubalo. Vzápětí obrostlo srstí a zdeformovalo se na odpudivou, způli vlčí, způli lidskou mrtvolu. Byl to jeden z těch, kdo zaživa měli pro Vathiliny oči vlčí hlavu.

”Je-li v lidském těle něco takového, že to škodí ostatnímu tělu, strpíme, aby to bylo vypáleno a odříznuto, aby přišel nazmar spíš nějaký úd než celé tělo. Tak ať je vyříznuto a vypáleno z těla obce všechno, cokoliv je zhoubné, aby celek mohl být zdráv!” Hagias odříkal starobylou formuli, kterou král v čase nouze přebírá plnou moc a rozpouští radu i sněm, klidným mocným hlasem a očima probodával Vismiana.

“Jenomže tou nemocí jsi ty sám, Hagie!” zvolal mág. “Ty jsi dovolil stvůrám, aby sem přišly. Ty sám jsi zrůda – stejně jako ti dva, kteří tě podporují! Nejste z Arky! Nejste Hwarnijové! Nejste lidé a já to všem ukážu!”

Vztáhl ruku, jasně zazářila řada Aderánových run. Vzduch se zavlnil.

Hagias se zamračil a o krok ustoupil. V tu chvíli se na místě, kde stál král, Auragon a Ghar Varkias, objevily tři zcela jiné postavy. Útlejší, s krásnými rysy a bledou kůží. Jejich tváří jako by se dotkl mráz, mráz z propasti Času a nesmírný smutek a chlad tisíců let. Měli jemné uši, dlouhé bílé vlasy, které jim padaly na záda, a oči temnější než studny. Nebyli to Hwarnijové… Nebyli to lidé…

Vzápětí chvění vzduchu pominulo a obraz se ustálil na podobách, které všichni dobře znali. A Hagiova dravčí tvář byla zkřivená hněvem.

V tom okamžiku už v chrámu nebylo slyšet vlastního slova. Hwarnijové křičeli jeden přes druhého a sahali po zbraních.

Hagiova ruka sjela k boku – k druhému ze dvou mečů… Prudce zbraň vytrhl z pochvy. Čepel nikdo neviděl. Král zvedl ruku s nádherně zdobeným jilcem vysoko nad hlavu. Vysoko na nebi cosi zazářilo a potom udeřil blesk. Mohutný, oslepující, burácející, bouřkový blesk prolétl Hagiovýma rukama a s ohlušujícím třeskem udeřil do místa, kde stál Vismian. Ve zlomku času zaplavila celý prostor jasná záře, která daleko předčila i světlo Aderánu a ve stejnou chvíli se chrámem rozlehl hrom. Všichni měli dojem, že je to jejich smrt. Srdce se jim zastavila, hruď zaduněla ranou, oči osleply a uši ohluchly.

Hrom narozdíl od světla neopustil chrám, ale duněl v jeho nitru, držen dokonalou akustikou, ještě několik dlouhých chvil. Po chvíli naprosté slepoty, která následovala po oslnění, se lidé začali rozkoukávat. Na místě, kde předtím stál Vismian, nebylo nic. Hagiův nepřítel byl ve zlomku vteřiny spálen na prach, jak kázaly arkinské pohřební zvyklosti.

Jeho stoupenci se pomalu vzpamatovávali. Nikdo netušil, jakou nesmírnou mocí vládne král Arky. Přesto se ale nechtěli vzdát. Přípravy na jejich vzpouru byly už daleko za hranicí, kdy se lze vrátit. Měli mezi sebou dost těch, kdo uměli udílet rozkazy a vést do boje. Zasyčela sesílaná ohnivá kouzla. Několik mužů na Hagiově straně vzplanulo jako živoucí pochodně. Jejich bolestný křik drásal uši, chrámem se nesl pach spáleného masa. Před Bělohlavem se ale všechny runy tříštily jako voda o kamení.

Z ochozů zadrnčely tětivy. Obě strany si s sebou přivedly lučištníky.

Ivain mrštil dýkou po jednom z nepřátelských mágů. Minul ho a zasáhl muže, který stál těsně vedle čaroděje – byl to jeden z členů rodiny Melittar. Bard mávl rukou. Nemá stát na blbý straně. Jeho smůla.

“Nechte toho! Venku je mrtvých dost!” pokusila se Alphia překřičet vytí davu. Zavolání se zlomilo v bolestný sten, když ji zasáhl šíp do ramene. Vathila ji rychle podepřela a stáhla s sebou za záda mužů.

Chrám náhle potemněl. Potemněl tak, jako dosud nikdy. Plameny Velkého Aderánu poklesly. Skomírající denní světlo dobojovávalo nerovný zápas s nastupující nocí. Nesvornost je pro Velký Plamen větším nepřítelem než Měsíční sál.

”Do mého domu!” zvolal Hagias a jeho hlas přehlušil vřavu boje. On, Auragon, Ghar starší a jejich lidé vyrazili z chrámu směrem na jih. Vismianovi stoupenci vybíhali severním východem. Ohnisko střetnutí se přesouvalo.

“Tak do tohohle mi nic není. Tohle ať si vyřídí mezi sebou,” řekl Taihun a zastavil se téměř uprostřed kroku. Z chrámového průchodu viděl dolů, na břeh jezera. U dvou mostů se zuřivě bojovalo. Válečník se obrátil a vyběhl ven. Vyskočil na svého koně a tryskem vyrazil na bojiště.

Khóruin se obrátil k Vathile:

“Musím jít…”

“Běž a vrať se mi živ. A pokud ne… setkáme se,” řekla Vathila. Hlas se jí třásl. Krátce svého manžela objala, tváře jí zalila červeň, stopy potlačovaného pláče.

“Chtěla jsem tvoje dítě,” zašeptala smutně. Khóruin ji konejšivě pohladil po tváři.

Pak se odvrátil a odcházel. Odcházel tak, jak odcházejí muži do boje. Neohlížel se… raději.

Už dlouho tušil, že se na Arce něco chystá, ale nikdy si nemyslel, že to bude neshoda mezi samotnými Hwarniji. Věděl, že Hagias podniká nepopulární kroky a věděl, že se mu to nemusí vyplatit. Nechápal, jak může král být zároveň tak tvrdý v některých věcech a zároveň tak povolný, že dopustil příchod cizinců mezi Hwarnije. Khóruin byl ale přesvědčen, že Vismian a jeho následovníci by se nikdy neodvážili k agresi proti právoplatnému králi, kdyby za tím nestál někdo další. Někdo zarazil klín mezi Hwarnije a zneužil jejich menších vzájemných neshod. Je jen na nás, jestli je v nás stále ještě více soudržnosti, než sváru.

Khóruin běžel městem.

Vzduchem se mihl tmavý tvar. Bojovník reflexivně uskočil. Když znovu dopadl na zem, měl už v ruce zlatem zdobený meč.

Vlk s rudě žhnoucíma očima se podivně zašklebil a obrátil se k dalšímu útoku. Khóruin nečekal a sekl. Bestie obratně uhnula. Skočila. Válečník po ní ťal a ustoupil. Znovu minul.

Nestvůra se pružně pohybovala na pokrčených tlapách, stažená u země, rychlá jako rtuť. Páteří téhle potvory by určitě šlo někoho zbičovat, pomyslel si Khóruin a zaťal zuby. Sám lehce pokrčil kolena, snížil těžiště a přenesl váhu.

Muž a vlk kolem sebe obcházeli.

Stvůra nakonec zaútočila.

Na to Khóruin čekal. Vrhl se stranou, překulil se přes rameno a sekl. Ozvalo se příšerné zavytí. Magický meč usekl vlkovi zadní tlapy.

Válečník neváhal. Vymrštil se na nohy a setnul stvůře hlavu.

Mrtvé tělo se zazmítalo. Vzápětí se stáhlo a proměnilo v tělo člověka oděného do bílého hávu Aderánových kněží. Khóruin zvedl uťatou lidskou hlavu. Byl to jeden z ohňonošů, kteří přišli z Lerny…

Bojovník zahodil děsivou trofej a rozběhl se dál.

Zahlédl, že obránci u břehu zapálili jeden z mostů, čímž divochům zabránili v dalším postupu. Na jezero už však byly spouštěny nahrubo svázané prámy…

Další výhled zakryly domy. Úzká ulička… prázdná…

Khóruin se prudce zastavil. Příliš prázdná ulička. Příliš tichá a opuštěná. Bojovníka se zmocnil neklid a pocit ohrožení. Něco bylo ve stínech. Khóruin se otočil a rozběhl se jinudy.

Ghar Karian stál u Aderánu a zpíval. Alphia, nyní už s ošetřeným ramenem, se tulila k bratrovi a zpívala také.

Ivain nedbale seděl na jednom ze stupňů a i jeho krásný hlas bylo slyšet.

Dovnitř vstoupili dva kněží. Stanuli u Aderánu a připojili se ke zpěvu. Ale byla to smutná píseň… Smutná a toužebná, plná zoufalství i naděje a nesmírné houževnatosti.

Vathila ošetřovala raněné obou stran, bez rozdílu. Byla vděčná za to, že stejně jako všichni – krom Taihuna – nestačila odložit doma věci z cesty, byliny a obvazy. Většina zraněných, sotva se mohli pohnout, se hned odplížila domů. Jen dva lehce zranění Hwarnijové se přidali ke zpěvu.

Náhle melodii proťal výkřik. Léčitelka se prudce obrátila, Alphia měla okamžitě v ruce zbraň. Vzápětí následoval druhý. Oba zazněly od vchodu, kterým odcházeli dva z poraněných.

“Ghare… Jdeme se tam podívat,” řekla Alphia a vydala se po stupních k průchodu. Vathila je následovala, ostatní pokračovali ve zpěvu.

Venku panovala tma. Kovářský učedník se zastavil. Z krku si sundal nenápadný kovový amulet a roztočil ho ve vzduchu nad hlavou. Talisman se rozzářil jasným světlem. Silák si ho opět zavěsil na krk jako kouzelnou lucernu. Průchod a masivní dřevěné schodiště za ním rázem zalilo světlo.

Nikde nebylo nikoho vidět. Pod schody se rozkládal háj posvátných stromů, ve kterém stály různě velké menhiry a stély. Okolí chrámu bylo naprosto temné. Dříve přívětivé obydlené domy, které se nacházely v těsné blízkosti Velkého Aderánu, nyní působily pustě a hrozivě.

Ghar začal sestupovat po schodech, Alphia za ním. Vathila zůstala stát ve vchodu, v ruce připravený prak a kámen.

Na jednom z pěti posledních schodů byly skvrny krve. Čerstvá krev a stopy po tělech, která někdo odtáhl stranou.

Silák se zastavil. Cítil bezprostřední nebezpečí. Smrt. Očima nedokázal proniknout stíny hustých křovin, cokoliv se mohlo ukrývat po stranách pod schodištěm. Ustoupil. Lovkyně také. Opatrně, ani na okamžik nespouštějíce oči ze stínů venku, se vrátili nahoru k Vathile.

Ghar sáhl do vaku a vytáhl šíp, jehož hrot byl tvarován do podoby zjednodušeného plamínku. Podal ho Alphie.

“Mám zraněné rameno. Nemohu napnout luk,” zavrtěla dívka hlavou. Silák kývl a vzal od ní její luk.

Snadno jej napjal. Světelný šíp vylétl k nebi a rozzářil se. V ohnivé záři bylo vidět osm vlků, krčících se v křovinách a ve stínu schodiště.

“Ivaine!” zavolala Alphia. Při zvuku jejího hlasu se vlci stáhli blíž. Ivain přiběhl k průchodu. Ghar mu podal luk a čtyři zvláštně kované šípy. Vathila obratně přebrala tři z nich, její mladší bratr napjal luk a vystřelil.

Jeden z vlků šíleně zavřískal a vzplanul. Ostatní zařvali lidskými hlasy a vrhli se ke schodišti a po něm nahoru.

“Pomozte!” vykřikla Vathila přes rameno do chrámu a podala Ivainovi další šíp. Bard střelil. Minul. Jedna strana dřevěného schodiště se vznítila po zásahu. Vlci se vyhnuli ohni a hnali se dál. Pěvec a léčitelka ustoupili dozadu.

Askra se napřímila a vztáhla ruce před sebe. Kolem ní se začala shromažďovat magická síla. Jeden ze dvou bojovníků, kteří zpívali dole u Aderánu, se chopil meče a vyběhl na pomoc těm, kdo stáli v bráně.

“Přivedu posily!” zavolal druhý a vyrazil opačným východem ven. Přes vrčení útočících bestií ještě obránci slyšeli jeho smrtelný výkřik.

V tu chvíli už se na Ghara, Alphiu a jejich pomocníka vrhli vlci.

Vathila vydala zvláštní vysoký výkřik. Z temného nebe se okamžitě snesla její poštolka a usedla své paní na paži.

“Leť za Khóruinem… Za Khóruinem…” řekla léčitelka a jemně se dotkla peří na hrudi dravého ptáka. Poštolka mávla křídly a posílena pohybem dívčiny paže vzlétla nad chrám.

Proti Alphie se vymrštili tři vlci. První protétl vzduchem a nabodl se přímo na magickou čepel, kterou lovkyně pozvedla před sebe. Druhý se dívce zakousl do kotníku. Zrzka plynule bodla dolů a zbraň hladce projela lebkou nestvůry. V tu chvíli se třetí zvíře zahryzlo dívce do zraněného ramene. Zapraštěly kosti. Lovkyně se po bestii ohnala mečem, který musela držet v levačce, ale zasáhla jen vlkova záda. Vykřikla bolestí, když se ji nestvůra pokusila strhnout na zem.

Vlk náhle šíleně zakvílel – cosi mezi lidským křikem a vlčím vytím. Pustil Alphiu. Vathila, která bodla zvířeti svou dlouhou dýku do ledvin, uskočila před čelistmi a tlapami slepě tlukoucími kolem sebe v agónii.

Alphia se pootočila a vrazila svůj meč hluboko do těla nestvůry. Vzápětí lovkyně padla na zem, ruce zaťaté bolestí, oči rozšířené šokem, který zachvátil zraněné tělo.

U mostu plál posvátný oheň, potomek Aderánu, zažehnutý Khóruinem. Taihun šikoval slabou stovku Hwarnijů, kterou měl k dispozici. Rychlí běžci byli vysláni k druhému z mostů, kde se statečně držela Kira se svými lidmi, a nahoru do města pro posily. Třetí a poslední z arkinských mostů se podařilo včas strhnout.

Khóruin pomáhal bratrovi své ženy s přípravou obrany – velení tentokrát nechal na něm. Šlo především o most. A Khóruin věřil, že pokud jde o cokoliv, co bylo postaveno lidskýma rukama, Taihun dokáže využít možnosti a vystihnout slabé stránky dané stavby do nejvyšší možné míry.

Na protějším břehu se sbírali nepřátelší válečníci. Mohlo jich být na dva tisíce.

Náhle Khóruin prudce zvedl hlavu. Nad ním s šíleným křikem zakroužila Vathilina poštolka. Její volání se v tu chvíli děsivě podobalo zmučenému lidskému hlasu.

Bojovník zbledl. Pro bohy…! Vathila! Chrám!

“Taihune! Rychle! Dej mi všechny muže, které můžeš postrádat! Něco strašného se stalo v chrámu!” vykřikl.

“Do Temnot! Nemůžu postrádat ani tebe!” zaklel Taihun. Ale i on poznal poštolku své sestry – toho dravce si nemohl splést s žádným jiným. Vzápětí už převelel ke Khóruinovi dvacet vojáků. Ti se spolu se svým novým velitelem rozběhli zpět do Arky.

Ještě deset bojeschopných mužů se Khóruinovi podařilo sehnat, když spěchal ulicemi vnitřního města. Přesto mu jakýsi šestý smysl říkal, že to je strašlivě málo…

Kolem chrámu panovala tma. Jen občas skrz ni prokmitly vzdálené záblesky připomínající oheň. Khóruin se intuitivně zastavil, vojáci ho napodobili. Měl nedobrý pocit… Stejný pocit, jaký měl z oné prázdné uličky, jíž se vyhnul cestou k jezeru…

“Dejte pozor! Tady na nás určitě zaútočí!” varoval nahlas. Bojovníci se semkli k sobě a pozvedli zbraně.

V temnotě se rozsvítily páry rudých očí. Mohlo jich být na padesát.

“Ty!” ukázal Khóruin na jednoho z vojáků. “Běž zpátky k Taihunovi! Řekni mu, co se děje a jak to tady vypadá. Potřebujeme posily. Dej si po cestě pozor!”

Muž přikývl a odspěchal.

“Kde je vůbec Bělohlav?” ozval se v tu chvíli někdo z bojovníků.

“Kdo ví? Každopádně není tady a my si musíme poradit bez něj,” odpověděl Khóruin chladně.

“Ale on by přece měl bránit chrám. Je to jeho starost…”

“Teď je to naše starost. Vpřed!” zavelel Khóruin a vyrazil mezi stíny. Vojáci nezaváhali ani na okamžik a s pokřikem se vrhli proti čekajícím nestvůrám.

Tmou se rozlehlo vytí a řev, výkřiky umírajících, zvuky tříštěných kostí a trhaného masa. Khóruin se oháněl Jitrocelovým magickým mečem, rozsekával vlky ve dví, stínal jim hlavy a odtínal tlapy. Zdálo se mu, jako by zbraň spokojeně zpívala a sytila se krví. Okraje světa se omezily na útočící bestie, spolubojovníky po bocích a chrám… kdesi vepředu.

Vlci bojovali sehraně, uskakovali a zákeřně útočili. Khóruin necítil únavu, jen nesmírnou soustředěnou sílu, která mu proudila tělem a poháněla ho. Někde tam, na druhé straně, byla Vathila a ostatní… tak zoufale slabí, tak zoufale málo ozbrojeni…

Voják po Khóruinově levici vykřikl, když se mu jeden z vlků zakousl do nohy a strhl ho na zem. Khóruin s pomocí dalšího z mužů, který stál ještě dál vlevo, jen se štěstím uzavřel mezeru ve formaci a zabránil tak stvůrám vtrhnout mezi Hwarnije, rozehnat je od sebe a roztrhat jako ovce.

Musíme zpátky. Jinak tu všichni zemřeme, uvědomil si Khóruin chladným rozumem, který v rozhodujícím okamžiku překonal veškeré ostatní pohnutky.

“Zpátky! Zpátky! Držte se u sebe! Ústup!” zařval na své muže. Bez posil se do chrámu nikdy nedostaneme živí…

Jeden z vlků se vrhl Gharovi po obličeji. Druhý zaútočil na nohy. Mladý kovář ale používal jako zbraň silnou dubovou hůl.

Lehce odrazil oba útoky zároveň švihnutím hole. Jeden z vlků se nestáhl dost daleko. Silák po něm udeřil jedním koncem své zbraně. Zasáhl do žeber. Zapraskaly kosti, vlk zavyl a dal se na ústup.

Druhý se na Ghara vrhl.

Zrzek se kryl a ustoupil. Ze strany zaútočila další bestie. Ghar ji zasáhl v letu a děsivou silou ji smetl od sebe. Zrůda zůstala ležet mrtvá s přeraženou páteří a přelámanými kostmi.

Zbývající vlk byl opatrnější. Vrčel a dorážel od země.

Kovářský učedník ustoupil, vlk se stáhl také. Ghar v mžiku přehmátl a udeřil holí, z níž náhle využíval přes dvě třetiny délky. Nestvůra, zasažená do hlavy, zakvílela a dala se na útěk.

Zadrnčela tětiva a jednoho ze dvou prchajících vlků si našel Ivanův šíp. Zvíře okamžitě vzplálo.

Poslední vlk, zarputile zakousnutý do paže třetího z obránců, konečně povolil čelisti a padl na zem, tělo rozsekané Hwarnijovým mečem, stejně jako stvůra, která ho v útoku – i ve smrti – o chvíli předešla.

“Ghare! Dělej něco s tím ohněm, nebo se tu brzy usmažíme!” zazněl Askřin melodický, jasný hlas. Vztažené paže, přimhouřené oči nad závojem a pot, který jí stékal po spáncích, výmluvně dokazovaly, že to byla její Aderánová runa Chladu, co dosud bránilo ohni, aby se šíříl schodištěm nahoru v plné síle. Přesto už začal chytat jeden z ozdobných sloupků brány.

Stupně chrámu sice byly kamenné, ale schodiště, stěny a ochozy, které částečně chrám zastřešovaly, byly ze dřeva, na některých místech obloženého zlatem. Oheň, který vyrazil z Gharova šípu, byl neuvěřitelně živý a hltavý. I s Aderánovou runou měla Askra potíže mu čelit. Vathila, která se snažila ošetřit Alphiu, postrašeně zvedla hlavu, když si uvědomila hrozící nebezpečí.

Kovářský učedník se rozhlédl, v očích svůj obvyklý zamyšlený výraz, který ale neprozradil nic o tom, zda se v silákově hlavě vůbec něco odehrává. Zrzek se několika kroky dostal ke své sestře. Dívka dosud křečovitě svírala zlatem a smaragdy zdobený krátký meč. Ghar jí ho bez zjevné námahy vykroutil z ruky.

Vzápětí dvěma plynulými seky oddělil tu část sloupku, kterou už olizovaly jazýčky ohně. Svou obří silou a kouzelným mečem začal rychle ničit schodiště, aby se plameny nerozšířily na stěny a ochozy chrámu.

A od Aderánu stále ještě zazníval tichý, klidný, dvouhlasý zpěv kněží.

Od druhého mostu připochodovala Hwarnijům na pomoc stovka Kiřiných lučištníků. Z města se trousili jednotlivci i malé skupinky odhodlaných. Taihun zamračeně přejížděl očima budoucí bojiště. Byl si velmi dobře vědom boje, který odčerpával většinu hwarnijských sil – to nahoře v Arce řinčely zbraně a létaly runy mezi stoupenci Hagia a Vismiana.

”Přivlečte sem ke břehu dvacet loděk!” zavelel Taihun. Zbýval mu ještě jeden zoufalý plán. Nebo pravděpodobná smrt v boji.

Část III.

”Musíme nějak znepřístupnit další chrámová schodiště. Jsou příliš široká a vlci se sem pak mohou hnát a útočit ve velkém množství najednou,” uvažovala Vathila. Dosud se skláněla nad Alphiou, kterou ošetřila a uspala.

”Jedny schody můžu pokrýt námrazou,” nabídla se Askra.

”Dobře. Ghar může mečem zničit druhé,” usmála se léčitelka a starostlivě přikryla rudovlasou lovkyni svým pláštěm.

”Já můžu pohlídat s lukem ty třetí, aby nám ty bestie nevpadly do zad,” ozval se Ivain a vzal si Alphiin toulec. Vathila přikývla, narovnala se, připravila si prak a vydala se za kovářským učedníkem, aby mu mohla krýt záda.

Dřevěné schody, jakkoliv byly masivní, nemohly odolat úderům Jitrocelova magického meče, které vedla Gharova paže. Část schodiště se propadla dolů. Kovářský učedník se naklonil přes okraj a podíval se za padajícími kusy dřeva.

Na sloupech, z nichž některé podepíraly schody zespoda a další vedly po stranách nahoru a nesly střechu nad schodištěm, bylo něco zvláštního. Zpoza jejich odvrácené strany svítila vždy dvě rudá světélka. Ghar je chvíli rozvážně pozoroval. Nikdy nepotkal vlka, který by uměl šplhat po stromech, natož po sloupech, ale vzhledem k tomu, že za světélky viděl temné, nepopiratelně vlčí siluety, tak se dalo předpokládat, že jde o žhnoucí oči vlků, kteří se drápy drží na sloupech a chystají se vyšplhat nahoru. Napočítal pět strnule visících šelem.

“Jsou tady,” oznámil Ghar Vathile a trochu se stáhl od okraje. Ve chvíli, kdy promluvil a začal se narovnávat, vlci se pohnuli. Bleskově se povytáhli nahoru, jako by pro ně šplhání bylo zcela přirozeným pohybem. Kovářský učedník pozvedl meč a sklonil se zpátky. Šelmy znehybněly.

Ghar dobře znal dětskou hru, kdy se jeden nedívá a drmolí říkanku a všichni se zatím snaží doběhnout až k němu – ale mohou se pohybovat, jen dokud se předříkající nedívá, což trvá jen tak dlouho, dokud nedokončí říkadlo. Pak se smí obrátit a všichni strnou. Byla to hezká hra. Jenom se mu zrovna příliš nechtělo hrát ji s vlčími bestiemi.

“Askro!” zavolala Vathila přes rameno. Čarodějka už běžela přes chrám. Pramínky měděnohnědých vlasů se jí uvolnily z účesu a povlávaly jí kolem tváře. Závoj skrýval její škodolibě potěšený výraz – až se kdokoliv pokusí vyběhnout po namrzlých schodech nahoru, dočká se nepříliš důstojného konce svého snažení.

Ghar uskočil od okraje a začal ničit další část schodiště. Vlci byli nahoře během několika úderů srdce.

Prvního mladý kovář hladce rozsekl, dalšího zasáhla Vathila kamenem z praku do hlavy a poslala ho tak s rozbitou lebkou na tvrdou zem pod schody.

Třetí bestie byla chytřejší – vyšplhala po odvrácené straně sloupu až téměř pod střechu. Nikdo si vlka nevšiml, dokud se odtamtud dlouhým skokem nevrhl na léčitelku. Vathila v posledním okamžiku stihla tasit dýku. Čepel se však neškodně svezla po vlčí kůži. Šelma dívku srazila na zem, drásala ji a kousala, snažila se dostat na hrdlo.

Askra doběhla k obloukovému průchodu ve chvíli, kdy se další dvě šelmy sápaly na schodiště. Dívka se zhluboka nadechla. Vítr! Větrná smršť! V její mysli se rozpálila Aderánová runa Větru, posílená blízkostí zdroje své moci. Prudký vzdušný úder odhodil obě dotěrné nestvůry zpět dolů, kde si prudkostí dopadu zpřelámaly kosti.

Dole bylo slyšet skučení dalších vlků. Kovář a čarodějka ustupovali. On za sebou odtínal schody, ona ho kryla větrnými údery. Slyšeli Vathilin bolestný křik, ale nemohli se ani obrátit.

I Ivain svou sestru slyšel. Procedil mezi zuby několik darinských nadávek. Vzápětí napjal luk a střelil Gharův ohnivý šíp doprostřed schodiště, které měl střežit. Vyšlehly veselé, hladové plameny. Teď se vlci dovnitř příliš dychtivě nepoženou.

Ivain se rozběhl přes chrám.

Vathila se krčila, snažila se chránit si krk a hlavu. Ona a vlk se váleli na vrcholu schodiště v jednom klubku. Dívka ale nepřestávala šelmu slepě bodat dýkou. Ghar se prudce otočil. Zbývaly poslední dva sloupy… Ale nemohl nebránit Vathilu.

Kovářský učedník hrábl po vlkovi. Neodvažoval se použít zbraň, aby neublížil Khóruinově ženě. Zvíře po něm chňaplo a zarylo mu tesáky do paže. Ghar si nevšímal bolesti, která mu vystřelila až do ramene. Trhl a svou titánskou silou oderval vlka od jeho poraněné oběti. Vzápětí udeřil hlavou šelmy o hranu vstupního oblouku. Ozvalo se zakřupání. Vlčí čelisti konečně povolily.

Vzduch kolem Askry se svíjel a vyl jako celá smečka nestvůr. Čarodějka nehmotným bičem srážela bestie šplhající po posledních sloupech, Aderánová magie konala své dílo. Ivain rychle zvedl ze země svou sestru a nesl ji do nitra chrámu.

“Všichni dovnitř!” zvolala Askra. Ghar proskočil klenutým vchodem, kouzelnice ho dobře odhadnutým půlkrokem dozadu následovala. V příštím okamžiku Hiranyova učednice mocně vykřikla a ukázala na poslední zbytek schodů. Ozvalo se zadunění a praskot dřeva tříštěného nesmírnou silou. Celý vstup, jenž byl se schodištěm spojen, se otřásl a zlověstně zapraskal. Poslední schodištní sloupy se řítily dolů i s mrtvolami vlků, které síla vichru rozdrtila.

“Ivaine…” zasténala Vathila do náhle nastalého ticha, rušeného jen praskáním plamenů u jednoho ze zbylých schodišť, “v batohu mám lektvary… ten namodralý, průzračný… přines mi ho, rychle!” Léčitelka měla tvář staženou bolestí, z ran, které jí vlk zasadil, tekla krev.

Bard plavovlásku jemně položil a rozběhl se hledat mezi jejími věcmi žádaný lék. Ghar se zatím s mečem v ruce vrhl k hořícím schodům, kde oheň opět hrozil přeskočit na stěny chrámu.

Taihun naposled přelétl pohledem skupinu vybraných mužů. Čas se povážlivě krátil.

Vojáci, lučištníci a čtyři ohňonoši v černozlaté zbroji na Taihunův povel nastupovali do loděk. Mladý Melittar také rychle naskočil. Koutkem mysli si vzpomněl na sestru. Nevěděl, jestli Vathilu ještě kdy uvidí. Vzápětí tu myšlenku odehnal. Loďky se blížily ke břehu.

Z lesa doléhalo dunění a praskot kácených stromů. Divoši se neodvažovali kácet kmeny na vory přímo u jezera. Byli si však natolik jisti převahou, že postavili jen dva muže na stráž. Ti dva dlouho jen nečinně sledovali zanedbatelnou skupinu Hwarnijů, jak se blíží přes jezero. Hlídající nepochybovali o dokonalosti svých úkrytů a neškodnosti slabé padesátky protivníků. Oba padli s šípem v hrudi dřív, než mohli strhnout poplach.

Taihun udílel rozkazy a jeho muži vykládali na břeh náklad – olej. Vojáci se vzápětí rozběhli předem určenými směry a dřevo, listí i země brzy prosákla olejem…

“Zpátky! Zpátky!” zavelel Taihun. Sám vzal od jednoho z ohňonošů pochodeň, jejíž plamen byl potomkem Aderánu… A mrštil ji mezi suché podzimní listy a křehké, vyschlé, mrtvé dřevo.

Plameny zahučely a vyšlehly do výše. Nenasytně se rozlétly lesem. Hwarnijové prchali na loďkách zpět. Přes hladinu k nim doléhal zděšený řev nepřátel, náhle ztracených v bludišti žhavých jazyků ohně. Hrůzou zachvácení divoši se ve zmatku snažili zachránit, šlapajíce jeden po druhém. A jejich počet a nedostatek kázně se ji měl stát osudným.

Les hořel. A v něm dva a půl tisíce nepřátel. Nebe se zbarvilo do ruda, jako by svítalo na západě…

Vathila sebou slabě trhla. Cítila vlnu bolesti od západního břehu. A v severní části Arky zášleh emocí. A další. A bezpočet dalších. K léčitelčinu vědomí ty neslyšitelné výkřiky hrůzy dolehly naprosto jasně. Znovu se zazmítala v touze zacpat si uši. Přála si nic neslyšet, nepřidávat k vlastnímu strachu a bolesti ještě cizí. Jako v Lerně… Stejně jako tehdy v Lerně… Severní část města… Tam odešli Vismianovi přívrženci…!

Náhle se nad Arkou strašlivě zablesko, hrom udeřil ve stejném okamžiku. Vzápětí následoval ještě jeden blesk a hrom. Hwarnijové měli pocit, jako by jim zahřmění rozdrtilo uši, zkroutilo vnitřnosti a otřáslo celým tělem.

Askra s Gharem si vyměnili pohledy.

“Hagias,” řekla čarodějka dutě. Čistě pro případ, že to Ghar Karian nepochopil sám.