Vezanština

Mladší podoba vezanského písma, která se používá pro zápis garionštiny.

Vezanština je starým a klasickým jazykem dávného Západu, je to dialekt starých manuskriptů, zaklínání, nápisů v zaniklých městech, ale i klasické literatury. Jak už její název napovídá, je to jazyk říše Starého Vezanu a příbuznými jazyky dodnes mluví mnoho národů z rasy Vezanců. Zatímco vezanština samotná je ve své klasické podobě již jazyk mrtvý, jejími mladšími formami se hovoří v zemích napříč západním kontinentem – od Svobodné země po Havdaur, od Saifátů po Xalgon. Většinou se při zápisu používá některá forma vezanského písma (viz obrázek vpravo). Mezi nejznámější a nejrozšířenější živé formy vezanského jazyka patří xalgonština a garionština.

Xalgonština

I zapřisáhlí protivníci Temného města Xalgonu musí uznat, že jazyk jeho obyvatel má v sobě zvláštní estetiku a hořkosladký tón, který jakoby kontrastoval s pověstí jeho uživatelů. Říká se, že xalgonština pochází z řeči Starého Vezanu, což byla pradávná říše na severozápadě Grandu, která je siranijskými historiky běžně představována jako babylón bujarého zmaru zcela propadlý temnotě a démonickým silám. Kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti.

Řeč Starého Vezanu je pak potomkem ještě staršího jazyka: jazyka samotných Zilathů neboli Vládců, který má sílu poroučet a jeho slova se stávají skutečností. Ne náhodou se dodnes v xalgonštině „slovo“ i „věc“ řekne stejným výrazem: thabar.

Například v Sáze o Lundirovi potkáme dvě jména v xalgonštině a to Me’awar, xalgonské jméno Lundira a Me’atham, jméno, kterým samotní Zilathové označili Lundirova bratra Valhuna. Jejich význam je snadno dešifrovatelný, dokonce sám autor ságy je si toho vědom a mezi řečí překlad těchto jmen uvádí: me- je předpona odpovídající naší předložce „z, ze“; ‘awar znamená popel a ’atham znamená hlína. Jejich jména tedy značí „z popela“ a „z hlíny“. Znalci xalgonské kultury musí být zřejmé, že tato pojmenování nejsou zdaleka náhodná, ba spíš jsou zcela výsostná – je to právě směs hlíny a popela, z níž podle učení Zilathů byl na počátku stvořen člověk. Do hlíny a popela pak Zilabaoth vlil krev žádosti a hladu, vdechl dech touhy a žízně a vtělil mysl plnou bázně boží a tak dal vznik životu. Lidé byli stvořeni proto, aby Zilabaotha měl kdo uctívat a byli stvořeni jako záměrně hříšné a nedokonalé bytosti, aby o to víc vynikla moc a skvělost jejich stvořitele. Tolik alespoň prý říkají pradávné tradice xalgonské.

Garionština

Nápis v garionském písmu i jazyce. V překladu text zní: “Tvář světa a všech známých zemí dle moudrosti sedmdesáti učenců shromážděných v Božském Garionu z vůle konzula Sefira ve třetím roce jeho vlády.”
(Jedná se o text z Velké mapy Grandu)

Zatímco xalgonština je ve svém vývoji ovlivněna především jazyky démonických pánů a temných elfů, garionština je daleko všednější a světu otevřenější odrůda vezanštiny. Garionština, pojmenovaná po největším městě Grandu, staroslavném Garionu, je bodrý a v mnoha ohledech snadný jazyk, který má velké množství slovní zásoby a i některé gramatické jevy převzaté z jazyka Dornů. Zvlášť ve slovní zásobě je to jazyk velmi otevřený, který rád přejímá cizí výrazy. Díky nesmírnému obchodnímu a mocenskému vlivu Garionu je tento jazyk lingua franca západního Grandu.

Jak již bylo řečeno, garionština má poměrně jednoduchou gramatiku a slovní zásobu povětšinou poměrně mezinárodní. Zde nemůžeme jít do přílišných detailů, ale nabídneme čtenáři jen pár ilustrací z oblasti morfologie a několik slovíček.

Garionština má celkem čtyři rody, které odpovídají živlům. My zde rody budeme nazývat latinskými termíny za účelem analogie s výrazy maskulinum, femininum a neutrum, nicméně naše latinské termíny jsou jen překladem originálních vezanských výrazů:

  • igninum označuje vše ohnivé, pálivé, zraňující, intenzivní, mj. také osoby rodu mužského
  • aquinum označuje vše vodní, tlumivé, hojivé a jemné, mj. také osoby rodu ženského
  • aerinum označuje vše vzdušné, duchovité, nehmatatelné, mj. také ideje, abstrakta a koncepty
  • terrinum označuje vše pevné, tuhé, statické, mj. také neživé předměty, výrobky, nástroje

Vznik těchto čtyř rodů se zdá být speciální inovací, nejspíše pod vlivem dornských jazyků, protože původní vezanština rozlišuje pouze “rod lidský” a “rod předmětný”, přičemž předměty jsou vše, co není lidmi, tj. i stromy a zvířata. Oproti tomuto silně dualistickému pojetí stojí situace v garionštině, kde je příroda doslova rozkouskována ne úplně systematickým způsobem mezi čtyři různé rody – zvířata a stromy, které vyvolávají spíše ‘jemný’ dojem, jsou aquina, dravci jsou většinou ignina, meteorologické jevy jsou většinou aerina, ale pokud jsou intenzivní, jako třeba tornádo nebo vichřice, pak jsou spíše ignina. Většina ovocných stromů jsou aquina, ale jakmile jej porazíte, je z něj ihned terrinum.

singulárpříznakpřekladplurálpříznakpřeklad
ign. ‘ehś oheň ‘ehim -imohně
aq. mymah -ahvoda mymoth -othvody
aer. ru’aq vítr ru’aqyz -yzvětry
ter. ‘athamu -uhrouda ‘athamakh -akhhroudy
Rozšířenost vezanských jazyků: červeně je vyznačena oblast, kde je hovoří různými vezanskými jazyky coby mateřským jazykem (xalgonština, garionština, havdaurština, meltičština atd.); žlutě je označena oblast kde je (alespoň ve městech a vzdělaných vrstvách) dobrá znalost garionštiny jakožto sekundárního jazyka, tj. kde se garionsky domluvíte.

Podstatná jména kromě jednotného a množného čísla již další flexi nemají. Větné vztahy, které my vyjadřujeme pády a předložkami, se vyjadřují pomocí speciálních předpon:

funkceformapříkladpřekladfunkceformapříkladpřeklad
ablativ,
“z/od”
me-medaruze skály“jako”,
similitiv
qi-qidarujako skála,
skalně
přímý objekt‘a-‘adaruskáluposesiv,
genitiv
tso-tsodaruskály,
skalní
nepřímý
objekt
l-/le-ledaruskále“v”,
lokativ
f-/fe-fedaruve skále
komitativ,
spojka “a”
u-/w-udarua skála“pro, kvůli”,
kauzativ
‘er-‘erdarukvůli skále
“s”,
instrumentál
zy-zydaruskalouvokativjo-jodaru!skálo!

V garionštině existuje člen určitý dvou typů, podle úrovně uctivosti:

  1. V oficiálních dokumentech, prohlášeních a v uctivé komunikaci lidí, kteří se neznají, se používá člen ha- (kde místo “a” je samohláska identická s následující) – např. hadaru, “ta skála (uctivě)”, hy’ylonah, “ten strom (uctivě)”.
  2. Oproti tomu v prostém jazyce, obecné mluvě, se používá člen -al sufigovaný za slovem (kde “a” vypadává, pokud slovo končí na samohlásku), např. darul, “ta skála”, ‘ylonahal, “ten strom”.

Garionské sloveso se v části flexe chová jako substantivum, protože rozlišuje singulár a plurál a rody podle stejných kategorií. Slovesné rody ale znamenají něco jiného než substantivní: igninum odpovídá aktivu (“učím někoho”), terrinum pasivu (“jsem učen”), aquinum mediu (“učím se”) a aerinum se používá pro intranzitivní děje (“prší”, “rozednívá se”, “zpívám”). Ve chvíli, kdy ale děj začne být tranzitivní (“prší trakaře”, “zpívám ódy”), používá se igninum.

Minislovníček

skála – daru
řeka – nissarah
strom – ‘ylonah
oheň – ‘ehś
voda – mymah
moře – jomah
den – ‘ahaś
noc – lilah
pravda – ‘ymt
lež – širuq
slunce – ‘ośaś
měsíc – khozah
syn – julś
dcera – julah
otec – bore’ś
matka – bore’ah
muž – ‘izelś
žena – ‘izelah
jedna – ‘ath
dva – beth
tři – de’eth
pes – qalfeś/qalfeh
pták – tsefir
ryba – nunah
had – nehhešah
oko – ‘ogir
ruka – jagorś
meč – kharabś
vůz – rokabu
dveře – dylethu
dům – bejuru
velký – gofok
malý – zilmi
dobrý – tsaw
špatný – ro’ekh
dát – nadath
jít – qalah
být – ‘ahaj
mít – waman
říct – qa’al
vidět – zahar
vědět – jawad
chtít – hakhaš