Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Velekněz Aderánu

V. díl: Velekněz Aderánu

XXX. kapitola: Zloděj Ibuaren

Síň Mornilova domu se rozezněla ozvěnou spěšných kroků a do pokoje pro hosty vstoupili Súlin s Kovenem mladším.

V zapadlých uličkách Mladé Dariky jsme našli přinejmenším zvláštního člověka, jménem Erilar, jenž nás za patřičný úplatek – rovný dvěma stům siranijských tolarů – zpravil o osudech svého kdysi přítele Ibuarena, známého též pod jménem Ivaren,“ vypravil ze sebe zadýchaný Anskar.

Takže se nevracíte s prázdnou ?!“ zvolala nadšeně dryáda a ochotně podala příchozím poháry s vodou, zatímco Ignis jim nabídl křesla, aby se posadili.

Prozradil nám důvěrně, že ještě dosud k Ibuarenovi chová něžné city,“ pousmál se Anskar a pokračoval, „v jeho zevnějšku se mísily rovnoměrně chlapecké i dívčí půvaby, proto ho často zaměňovali za děvče. Víme také, že tento zloděj pocházel odněkud ze severu, avšak do Arkagantu přišel jižní branou. Opakovaně se vloupal do domů jen pro znesvěcení jejich vnitřní sakrální části, což se nepodařilo nikomu od založení města.“

Je to právě čtyřicet let, co se vloupal do srdce chrámu,“ navázal vzdušný mág, „následně byl uvězněn, z vězení však uprchl a několik let nato byl – a nyní poslouchejte pozorně – za nevyjasněných okolností adoptován do nejvyššího rodu na Arce pod celým jménem Punar Onkira Vinori. Za vlastního jej dokonce přijal sám nejvyšší kněz chrámu.“

„Ačkoli pocházím ze šlechtického rodu a znám mnoho podivných vyprávění o cestách k moci, tento příběh působí spíš jako nějaký žert,“ poznamenal s úsměvem Ignis.

„Komu náleží právo vstoupit do svatyně Plamene?“ otočila Omerin směr diskuse otázkou na cestáře.

„Vstup do chrámu je omezen stejně jako vstup do sakrální části domu pro všechny cizince. Abys tam mohla vstoupit ty, Omerin, musela by ses stát mojí ženou,“ ušklíbl se mladý bojovník na dryádu, která na jeho poznámku místo odpovědi vycenila své silné bílé zuby.

„Pro všechny ostatní platí,“ pokračoval Anskar, jako by si ničeho nevšiml, “že jsou cizí krví v těle naší společnosti. Přijímací rituál je velmi složitý, abyste se mohli stát Arkaganťany, musel by si každý z vás vybrat adoptivní rodiče v některém z našich rodů, tím se však trvale svazujete se zvyklostmi naší obce. Přesně totéž platí i pro dítě – rituál adopce trvá minimálně pět dní – a nám nyní zbývá jeden a půl dne.

„Co vůbec víme o postavení rodu Onkira na Arce?“ vmísil se do hovoru ohnivý muž.

Rúnen vstupujíc do místnosti zaslechla otázku a pohotově odpověděla: „Onkirové jsou nejvyššími strážci Plamene, v současné době jsou hlavními oficiálními nepřáteli rodu Melissai,“ s těmi slovy paní domu obcházela velký kruhový stůl a pokládala před hosty žitné placky a do pohárů nalévala odvar z bylin.

„Dozvěděli jste se, jakým způsobem pronikl Ibuaren do chrámu ?“ otázal se Noční Motýl Súlina.

„Erilar nám prozradil, že od počátku bylo jasné jen to, že někoho sleduje. Hledal tajemství,“ odpověděl mág a s chutí se napil z nabízeného poháru.

Po těch slovech se ozvalo krátké zaklepání a do místnosti vešel pán domu.

„Nesu vám příznivou zprávu,“ oslovil muž přítomné, „Aldin Onkira Vinori, třetí ze synů rodu Onkira, velekněz chrámu Plamene, je připraven vás přijmout dnes dvě hodiny před západem slunce. Vaše návštěva však musí zůstat utajena.“

„To jsou nadějné zprávy, co přinášíš, Mornile,“ odpověděl vzdušný mág za všechny, „chystali jsme se sice za Ibuarenem, ale jednání s Aldinem je v této chvíli rozhodující.“

XXXI. kapitola: Velekněz Aderánu

Byly již dvě hodiny po poledním zpěvu, když se družina začala chystat na svojí spěšnou cestu. Než začali sestupovat do tajných podzemních chodeb, Mornil je odvedl do prostorného dvora svého domu a zavázal jim oči. I jich se dotýkaly zákony pro cizince.

Malou brankou vstoupili na svažité schodiště. Starší z Kovenů, který byl jejich průvodcem a kráčel tudíž v čele, jim dal pokyn, aby se chytili za ruce a jemnými stisky dlaní je upozorňoval na nerovnosti terénu. Na konci schodiště bylo další, vedoucí tentokrát vzhůru. Vystoupali vzhůru, minuli druhé dveře. Poté, co sestoupali dolů, ucítili pod nohama měkký koberec vystýlající kratší chodbu. Sestoupili po ochozu ve tvaru písmene U a ocitli se v delší prostorné ulici, což poznali také podle ozvěny jejich kroků, jež se nesla daleko do nitra podzemí. Jiné zvuky však neslyšeli.

Kráčeli nejspíše v jedné z páteřních tepen podzemního bludiště. Chodby měly svá ústí v jednotlivých dvorech místních domů a tvořily tak zdánlivě neviditelnou, ale ve skutečnosti hustou síť spojující celé podzemí města.

Po čase se začala ulice klikatit a po jejích bocích ucítili přítomnost mnoha odboček se dveřmi. Někteří z nich – nejvíce však vzdušný mág, který podzemnímu světu nikdy nepřišel na chuť – už měli pocit, že zcela ztratili orientaci. Jiní neztratili úplně pojem o prostoru, dryáda díky své vrozené schopnosti cítila dřevěné dveře, jež cestou míjeli a počítala je. Když napočítala šestero dveří, zabočili vedlejší chodbou doprava. Ostražitý Anskar tam nechal na rozcestí ležet jeden ze svých vlasů, jež užíval jako svou přirozenou magii. Jeho počin zůstal nepovšimnut.

Pak se náhle Mornil zastavil u dveří a do ticha potřetí zachrastil svazek jeho klíčů. Byli na místě.

Mornil jim sejmul šátky z očí a oni uviděli masivní zdobené dveře. Dveře se otevřely a na jejich prahu se objevil bíle oděný muž. Měl jasnou přísnou tvář, krátké šedé vlasy a dlouhý vous.

„Jsem Aldin Onkira Vinori, pojďte dál,“ pokynul jim muž. Vešli do stroze vypadající menší přijímací síně.

„Vím, co vás přivedlo až sem, na Mornilovu přímluvu vás nyní přijímám a jsem ochoten vás vyslechnout a odpovědět na vaše otázky, poznávám zajisté mistra Súlina a těší mě, že se s ním setkávám.“

Súlin beze slova pokývl v odpověď.

„Omlouvám se, že pro nedostatek času,“ promluvil opět k celé družině, “vám nemohu nabídnout žádné pohoštění a nemáte se kam posadit. Kdo mluví vašimi ústy v této záležitosti ?“

Po výměně několika krátkých pohledů mezi družinou předstoupil elfí čaroděj a promluvil:

„Přicházíme vás varovat. Vysoko na sněžných vrcholcích za hranicemi Grandu se nám podařilo vysvobodit zvláštní magicky nadané dítě ze spárů temného démona. Dítě se pak stalo naším průvodcem na cestě sem a zjevilo nám, že se musí dostat do nitra Aderánského ohně ve vašem městě, aby obnovilo síly proti mocnostem nadcházejícího Zatmění,“ Súlin se na chvíli odmlčel, aby pozoroval dopad svých slov. Mužova tvář zůstávala vážná, nejevila známky přílišné účasti.

„Dnes před polednem,“ navázal svou řeč vzdušný mág, „jsme byli navštívit člena Melissaiského rodu Olmara Vinori na Skále Vidění. Ještě než pozbyl života, ukázal nám hroutící se strukturu Arkagantu a druhou skupinu lidí mířící do nitra chrámu s nepravým dítětem. To je nebezpečí pro Aderán a také důvod, proč jsme vás přišli varovat. Mezi nebezpečnými vetřelci jsme poznali Gamola Melissaie, Olmarova zkaženého bratra, který zapadl do temnot a stal se strůjcem inverzního světa ve Městě mágů.“

„Rozumím, že ve vás běh posledních událostí způsobil vážné znepokojení, ale nejsem si jist, zda vám mohu v této věci pomoci,“ suše poznamenal Aldin, „kde jsou důkazy potvrzující vaše tvrzení ?“

„Toto je záležitost dotýkající se zásadně budoucnosti celého Grandu,“ zvýšil hlas Súlin, „a ta se dá příznivě ovlivnit jedině vstupem dítěte do chrámu.“

„Příznivě ovlivnit ?“ přezíravě se otázal Aldin, „A pro koho? Pro vás? Pro dobro světa? Stojím na straně Aderánu, to jest na straně nikoho. Svatý Aderán, starší než slunce, spjatý s řádem naší obce, žije a je námi opatrován již několik tisíciletí a hodnota svatého ohně odpovídá jeho stáří. Nebudu tím, kdo poruší tento vžitý pořádek jen pro důvěru cizincům.“

„Ale i svatý Aderán může projít proměnou ve svou inverzní podobu a s ním i celá mocenská struktura Grandu tak, jak ji nyní známe,“ se skrývanou netrpělivostí v hlase promluvila Arsia.

„Aderán čelil již mnoha Zatměním,“ pronesl se vztyčenou hlavou velekněz a přitáhl svůj bílý plášť těsněji k tělu, „Gamolova temná moc je u konce. Právě jsem dostal zprávu, že Melissaiové se pokusili vniknout do chrámu a byli do jednoho muže zlikvidováni. Gamol zahynul, jak sami víte, na astrologickém plese v Sairis.“

Pohledy poutníků se opět setkaly a mluvily o jediném: hlubokém zklamání.

„Zaniklo jen Gamolovo tělo, jeho duch však stále žije, pouze přešel do jiné roviny existence“, namítl tichým, ale pevným hlasem elfí mág, „než odejdeme, musíme vás varovat ještě před jedním nebezpečím. V siranijském lese na západním úpatí Barazgirských hor jsme narazili míli na sever od magického milníku, jenž se podobá mlýnu, na zaklínače Žebra země. Jejich stopy vedly do trosek nedalekého Arkagantu. Na tomto místě narušovali strukturu Grandu, aby se při Zatmění stala součástí jejich stínového světa. Zpravil jsem o této záležitosti již architekta Valmonta a nyní to oznamuji vám, abyste tuto skutečnost prošetřil.“

„Osada, o níž se zmiňujete, zanikla před šesti stoletími, neboť propadla démonickým silám. O těch, kteří narušují hranice řádu, víme, nicméně vám za tuto informaci děkuji a určitě ji pečlivě prověříme,“ odpověděl Aldin zdvořile.

Súlinúv hlas zněl naléhavostí, když se pokusil velekněze naposledy přesvědčit: „Z celého srdce vás žádám, dejte souhlas alespoň k tomu, aby se dítě mohlo dotknout posvátného ohně.“

Aldinovy rysy ztvrdly a přijímací síní přísně zaznělo: „Nikdo se nikdy ohně nedotkl, a jelikož jste nedokázali podat zásadnější důkazy, proč by se tak mělo stát po tisíciletích právě v těchto dnech, nestane se tak i nadále,“ po těchto slovech přistoupil ke dveřím na znamení, že čas vyměřený setkání, vypršel.

„Dovolte, ještě než odejdeme, poslední otázku,“ promluvil ohnivý muž, když překročil práh síně, “na Skále Vidění jsme byli svědky události, v níž se řádová struktura jevila nejslabší paradoxně v centru Arkagantu – v chrámu Plamene. Jak je to možné?“

Tam kov teprve teče,“ pronesl s důrazem velekněz a zasvěceně se usmál.

Když vycházel se svými hosty ze síně, svitla mu v očích zvědavost: „Mimochodem, jak se jmenuje vaše dítě?“

„Suvarna,“ odpověděl Súlin a vyšel ze dveří, aby byl s ostatními pohlcen chladem vanoucím z chodby.

XXXII. kapitola: Poslední naděje

Do Mornilova domu se spěšně vraceli v pozdním odpoledni.

Chlapeček i lvice dělali společnost Mornilovým dětem, Rúnen dělila svou pozornost mezi své potomky a hosty. Nevycházela z údivu, když pozorovala ušlechtilé zvíře a malého chlapečka i jejich tiché rozmluvy ve lví řeči. V mysli však byla stále se svým mužem a jeho novými přáteli. Jen stěží skrývala svůj neklid, jež vzbuzovala nálada města před očekávanou událostí. Co chvíli přistupovala ke dveřím a naslouchala zvukům přicházejícím zvenčí.

Konečně uslyšela známé kroky, dveře do komnaty se otevřely a na prahu stanul její muž doprovázený poutníky. Dítě jejich příchodu nevěnovalo pozornost, své zvířecí ochránkyni šeptalo sotva slyšitelná slova v podivuhodném jazyce. Když se pozorněji zadívali na bílou lvici, zatajil se jim dech. Zvíře naslouchalo melodii slov a zvolna měnilo svou podobu. Bílá srst pomalu ustupovala a měnila se v hebkou a jasnou pleť mladé ženy. Klečící nahá dívka otevřela zlatohnědé oči, protřela si je štíhlými prsty.

Ignis, který přeměnu ve lva nepovažoval za nic neobvyklého, jí duchapřítomně podal svůj vypraný cestovní plášť. Otevřela ústa, ale místo přátelského pozdravu se vydralo z jejího hrdla tlumené zavrčení.

Arsia sebou trhla. „Ještě jsem to nedokončil, ještě nemluví,“ řekl chlapeček vesele, „dokončím ji, až budu mít trochu víc času. Co jste řekli tomu kněžourovi?“ položil otázku ostatním, kteří stále nevycházeli z úžasu nad nečekanou proměnou.

„Řekli jsme mu vše, co by jej mohlo přesvědčit o tom, aby tě přijal do Aderánského chrámu,“ odpověděl elf po kratší odmlce, „řekl jsem mu i o tvém přeřeknutí, které jsi nám odmítl vysvětlit, Suvarno,“ dodal a upřel na dítě přísný pohled, „nic z toho jej však nepřesvědčilo o tom, aby s námi ztrácel příliš mnoho, svého zjevně drahocenného času.“ Pak se vyčerpaně opřel o zárubeň dveří a zklamaně vydechl.

„Ale já nejsem Suvarna. Jsem pořád dítě, sice nadané, ale dítě,“ ohradil se chlapec, „a jak čas plyne teprve přicházím na věci, které nosím ve své mysli. Dětský rozum je však nestálý a já se zmítám mezi hrou a snahou o záchranu tohoto místa. Kdybych se jen mohl dostat do ohně – ihned bych se rozvzpomenul na mnoho věcí, které mi ještě neuzrály v mysli. A kromě nich na mě doléhá mnohem znepokojivější myšlenka: existuje ještě druhé dítě … cítím ho, sedí tam, kde je tma a teplo a čeká, čeká na svou příležitost, která přijde již zítra v poledne. Musíme ho zastavit.“

„Co tě vlastně poutá k Aderánu?“ otázal se Anskar.

„Víc než můžete tušit, před deseti tisíci lety, když jsem to tady zakládal,“ odpověděl chlapeček, “nečekal jsem, že se budu někdy dobývat do vlastního chrámu.“

Anskar si nervózně upravil turban na hlavě a rozhlédl se po ostatních, zdali slyšeli totéž, co on.

„Posvátná místa jsou uhlíky v popelu, které mohou vyhasnout, nebo se mohou stát zdrojem dalších ohňů,“ pokračoval Suvarna. Pak se na okamžik odmlčel, jako kdyby ho napadlo něco důležitého: „Neříkali jste, že je tady Ibuaren z Valarkagantu? Měli bychom jej co nejdříve navštívit, protože jedině on nám může pomoci překročit dobře střežený práh chrámu. Nebo už máte za sebou vítězství v boji se čtyřrukými kamennými obry?“ Dětský hlas zazněl neskrývanou ironií.

„Tak na co ještě čekáme?“ vyhrkla dryáda.

„V tuto dobu se však nemůžete pohybovat po městě s dítětem. Všude číhá mnoho nepovolaných zraků. Musí zůstat zde,“ upozornil důrazně Mornil.

„Já zůstanu s ním,“ řekl Ignis a zadíval se do zlatohnědých očí dívky, jež držela Suvarnu na klíně.

Po těch slovech zbytek družiny už podruhé ve spěchu opustil dům Kovena staršího.

XXXIII. kapitola: V zajetí stínů

Poté, co zdolali prstence hradeb bránícím přístupu na Arkský kopec, vystoupali po svažitých cestách vysoko až na samotnou úroveň ostrohu Skály Vidění. Tam na svahu strmé skály spatřili veliké visuté paláce vystavěné po způsobu ptačích hnízd. Největší z nich náležel rodu Onkira. Ten byl spojen s menším palácem rodu Ganú. Naproti nim stála budova rodu Erinu spojená s největší stavbou pomocí provazových i kamenných mostů. Povšimli si, že některé byly přervány a visely dolů podél zdí.

Střech paláců se jemně dotýkaly prsty zapadajícího slunce a další den mizel v rudnoucích červáncích.

„Možná to je poslední západ, který vidíme,“ poznamenal věcně Noční Motýl, neboť teď nebyl čas na vychutnávání melancholické nálady přicházejícího podvečera.

Přistoupili ke dveřím největšího paláce a Omerin hlasitě udeřila několikrát za sebou bytelným klepadlem o bránu domu. Neozval se žádný zvuk a nikdo neotevřel.

„Je třeba jít za důvěrníky rodu Onkira, těmi je v tomto případě rod Erinu,“ promluvil Mornil k ostatním. V jeho hlase bylo patrné znepokojení a jeho tvář byla bledá obavou.

Za malou chvíli stanuli pod emblémem rodu Erinu, který visel nad vstupní branou. Súlin vzal za klepadlo a dveře se nečekaně se zaskřípěním otevřely.

Dívali se do síně zahalené hustou tmou. Nebylo možné rozeznat žádný předmět ani živou bytost. Předsíň pohlcovala denní světlo, namísto toho, aby ji projasňovalo.

„Práh je zlom do inverzního světa,“ vysvětlila půlelfka podivný jev těm, kteří ještě stáli v údivu.

„Buďte ostražití,“ oslovil Súlin družinu, „až překročíme práh, ocitneme se v místě s jinými pravidly, kde mají stíny větší moc, a pokud za námi dveře zapadnou, nebo je někdo zavře, nebudeme mít snadnou cestu nazpět a možná budeme nuceni hledat jiné východy.“

Poté pronesl tiché zaříkání a vstoupil do tmy. Ostatní jej bez řečí následovali, jen Arsia se ještě sklonila, aby svojí dýkou zajistila křídlo dveří. Když se všech šest dobrodruhů shromáždilo v předsíni domu, dlaň vzdušného mága zazářila bílým světlem.

“Jenom lituji, že s námi není Ignis, s ním by naše situace byla mnohem snazší, jak potvrdily události v Gamolově domě,“ dodal elfí mág polohlasem, spíš pro sebe.

Předsíň ústila do atria, jež osvětlovala podivná chladná záře vrhající na zem ostré stíny, podobala se světlu úplňku.

Napravo od atria byla malá otevřená dvířka. Mladý Cestář nahlédl do malé místnosti bez oken, byla jen spoře osvětlená,přesto na její podlaze rozeznal zkrvavenou mrtvolu neznámého člověka. Byl zřejmě napaden nějakým obrovským zvířetem, neboť na jeho těle byly hluboké rány, jež vypadaly, jako kdyby je způsobily silné ostré drápy.

„Nejsme tady sami“, procedil Anskar skrze zuby, rychlým gestem ukázal do místnosti a jeho spěšné kroky rozezněly chodbu. Jeho druhové se semkli těsněji k sobě a následovali ho.

V okamžiku, kdy se před nimi objevilo schodiště, stoupající vzhůru, vynořil se znenadání zpoza stupňů proti nim obrovský stín, jehož vrcholek sahal nad jejich hlavy.

Pokračoval v pohybu směrem k nim. Mladý bojovník automaticky sáhl po svém dlouhém kopí, pohybem levé ruky sejmul kožený chránič ostří, který nosil v ulicích města, a pravicí je mrštil proti přízraku. Ostří se zasvištěním projelo pomyslným středem stínu, jenž je se zavlněním pohltil a narazilo se zařinčením na zeď. Stín se však sunul stále blíž, takže již byl na tři kroky od bojovníka, který se zděšením začal ustupovat zpět chodbou.

V tu chvíli Súlin společně s Omerin začali zhmotňovat zrcadlový štít na odvrácení nepřítele. Dryáda zkoncentrovala kapky vody přítomné ve vzduchu a rozvinula je do kruhového útvaru, elf poté zadržel kruh v prostoru před přízrakem. Ten se znenadání zastavil. Vzdušný mág kývl významně na půlelfku, která se vymrštila do výšky a vysokým saltem jako první překonala ramena tmy. Stín se zavlnil poblíž místa, jímž proskočila.

Anskarovy magické prostředky byly omezené, proto ustoupil za Omerin a vzdušného mága. Když zrcadlo zastavilo stín, pokusila se jej Omerin obejít, povzbuzována sebedůvěrou prostorové čarodějky, v místě, kde se nedotýkal chodby. Zdálo se, že stín strnul a že se již nepohne. Když však byla dryáda na krok od něj, zjevila se v jeho temnotě tvář. Její rysy se postupně projasňovaly a zakrátko se Omerin dívala do očí sama sobě.

„Dvojnice,“ blesklo jí hlavou a podvědomě ustoupila dozadu.

Vtom ale tvář nepravé Omerin spatřil i vůdce družiny a v následující vteřině se vzdušné zrcadlo vznášelo již na pravém okraji stínu a dryáda tak mohla bezpečně uniknout z jeho dosahu. Ostatní ji rychle následovali směrem ke schodišti, tam Anskar hbitě zdvihl svoje kopí, jež se jen zřídkakdy minulo se svým cílem, a všichni vyběhli po kamenných stupních vzhůru, zanechávajíce svůj strach ozvěně kroků.

XXXIV. kapitola: Stínoví sršni

Vystoupali do dlouhé chodby rámované páry vykládaných oken. Měsíc nad nimi zasvítil nepřirozeně silnou září, a barevná sklíčka proměňovala jeho chladné paprsky ze stříbrné na bledě modrou barvu uvnitř chodby.

Arsia rychle přiskočila k jednomu z velikých oken a prorazila v něm holí skleněnou plochu. Střepiny skla se rozlétly do všech směrů a k údivu všech skrze otvor prosvitnul zarudlý paprsek slunce.

Súlin polohlasem upozornil přátele, aby ustoupili od oken, a jemným gestem vyvolal mocný vzdušný úder. Ten doprovázen ohlušujícím třeskem vyčistil okenní rámy od veškerého skla. Padající úlomky zahrály myriádami odstínů rudé a dopadly do vnitřní zahrady domu. Jejich vědomí se projasnila a zchladlá krev v žilách se jim opět příjemným teplým proudem rozlila po těle.

„Skutečná noc přijde co nevidět,“ přerušil elf suše jejich optimistické myšlenky.

Chodba končila zavřenými dveřmi, zahalenými do stínu. Na smluvené znamení mladý bojovník opatrně otevřel dveře. To, co za nimi uviděl, jej však donutilo rychle ustoupit stranou. Ve velké setmělé místnosti za krátkým zastřešeným můstkem spojujícím toto stavení se sousedním domem jej zpozorovala bytost, jejíž moc patrně zahalovala celé toto místo do stínů. Děs, který kolem sebe šířila, na chvíli ochromil Anskarovu mysl. Arsia na okamžik znehybněla ve snaze zvrátit inverzi tohoto místa, narazila však na neobyčejnou sílu vědomí monstra ze stínu.

Náhle vzduch proťal praskavý svist. Ohnivá koule naplněná bílým plamenem narazila drtivou silou do stvůry. Ozvalo se hrozivé zasyčení. Silná bolest hlavy zasáhla všechny bez rozdílu.

Monstrum pohltilo oheň, který byl vpraven do jeho těla, jako kdyby spadl do hluboké černé studny, avšak jeho obrovitá masa se zmenšila. Pocítili nutnost obrany před nevyhnutelnou odvetou. Cestář nacvičeným pohybem zapřel své kopí o nohu a očekával nápor. Elfí mág zatím vytvořil silový štít, nejsilnější, jaký byl schopen vyvolat.

K jejich zděšení se však tvor začal s velkým rachotem drolit na nejmenší kousky, které se počaly ve velkých rojích valit směrem k nim. Obsypaly štít ze všech stran a pronikly kolem jeho okrajů mezi ně. Již brzo měli bodavé sršně v očích, obličeji, ve vlasech a pod oblečením. Poslepu, paralyzování bolestí a šokem tápavě hledali okna.

Jakmile Anskar vstoupil do přímého slunečního světla, černý bodavý hmyz, před nímž si chránil oči, znenadání vzplál jasným ohněm. Vzápětí pokroucené oharky padaly k zemi jako oblaka černých sazí. Vypálily je paprsky slunce, které se v té chvíli zdály všem chladné oproti žhnoucím ranám na jejich tělech, do nichž vnikl jed stínových sršňů.

Vyšplhali se na římsu velkého okna a opřeli se vyčerpaně o zeď. Když bolest zranění polevila, spatřila Arsia na kůži mladého bojovníka zvláštní bílé skvrny. Pohlédla na své ruce – byly tam také… pocítila ve skvrnách neznámý druh slabosti – její magická světelnost, aura, byla v těch místech paralyzována a oslabená, jako by byla napadená nějakou nemocí.

Ještě štěstí, že působením slunce ustupují,“ pronesla k ostatním, „pro tebe, Anskare, to asi není tak podstatné, ale moje magická aura je útokem toho zrádného hmyzu silně narušená a bude nějaký čas trvat, než se zcela obnoví.“

„Cítím to také, Arsio,“ odpověděl Súlin, který právě svlékl svůj plášť a opřel se o dřevěný rám vysokého okna, upíraje zrak k slábnoucí záři západu.