V hradbách Arconu

[zapsala Johana Passerin]

zpět na seznam kapitol

předcházející části příběhu, nazvané Sestra bez tváře, se hrdinové vypravili do lesů mezi Iacanou a Arconem, kde byli svědky setkání se silami staršími než svět lidí. Z lesa vyvázli se šrámy na duši, bez zásob a s jediným ze svých koní. Mokří a znavení prchali z hvozdu nocí až těsně před úsvitem dorazili na dohled Arconu, městečka, které je kolonií Arky. Národ Arkinů je znám svým neochvějným vztahem k posvátnému ohni, zvanému Aurán či Aderán, a nepříliš velkou otevřeností k cizincům.

Před sebou měli město Arcon, postavené ze zářivě bílého kamene, i za noci osvětlené lampami planoucími bílým světlem. Připadalo jim zdálky jako světelný dort.

Arka za úsvitu

I tady, podobně jako v jiných městech, byly v předhradí dřevěné chatrče, a kolem nich museli cestovatelé projít na své cestě k bráně. Poblikávala tam kalná světýlka, trochu do červena. Na rohu jakési návsi byl ještě otevřený nevábný hostinec a u něj hlouček přiopilých lidí. Vedle této hospody byl obchod s parukami, stále ještě s rozsvícenými lucernami a otevřenými dveřmi. Prodavač paruk seděl na verandě svého obchodu a popíjel v malém hloučku.

Měli bychom je varovat
Temnota přichází
a s ní vše zachází!“

Tu se ze skupinky opilců odpojily dvě postavy: hoch a děvče. Připotáceli se blíž, a hubené děvče, asi šestnáctileté, se malátným hlasem lebarsky zeptalo: „Nechceš se pobavit? Noc je ještě mladá.“

Al-Raqím slušně odpověděl: „Rád vás poznávám.“ Děvče se k němu začalo lísavě tisknout a on spatřil, že má černé můří oči a úplně rozšířené zornice. Chlapec je chvíli pozoroval a pak se přitočil k Jarnovi: „Nechceš mě poznat?“

Jarn zanaříkal a odvrátil se: „Běda, běda! Přicházíme z hrdla hrůzy, nejsme vaše múzy! Schovejte své žestě a připravte si pěstě. Tma přichází – z tamtoho mlází.“

Děvče si všimlo lišky a sehnulo se, aby si ji pohladilo: „Hiya, pote, olpek!“ řekla a obrátila se na postaršího tlustého chlapíka, co klimbal na verandě před hostincem. Al-Raqímovi došlo, že řekla „Hele, tati, liška!“ čímsi jako hodně zkomolenou arkinštinou.

Liška zavrčela a ucouvla. Čichala a cítila tělesné tekutiny, durman, jezinky a alkohol, a kromě toho z hospody se linul pach omamných bylin. Zavrtěla hlavou a obrátila se ke svým společníkům: „Fuj. Po tomhle bejlí byste viseli přes okraj světa tři dny. Vyvarujte se toho.“

Děvče něco drmolilo a hopsa hejsa potácivým krokem pronásledovalo Lišku, která se snažila odolat svým instinktům a nekousnout do té ruky, která se napřahovala a snažila se ji pohladit. Kdo ví, co jí koluje v krvi! Jarn mezi tím obhlížel prodejnu paruk. Do hospody raději nešel. Prodavač paruk se vzchopil a pozdravil – lebarsky – nepřirozeně čile s ohledem na denní dobu: „Vítejte, drahý cestovateli! Nabídněte si z našeho skvělého výběru prvotřídních paruk! Paruka pro každou příležitost!“

Jarn k jeho překvapení zvolal: „Varuji vás, je nám v patách smrt! Sbalte se a prchejte!“

Prodavač překvapeně odvětil: „Kde? Tam? Co? U všech plešatých bohů! Ať vás pronásledují jakékoliv chmury, ještě jsem neviděl, aby to nevyřešila koupě paruky!“

„Jakou paruku!? Holý život zachraňuj, člověče!“ zvolal Jarn, vzal prodavače za ramena a zatřásl jím.

„Kdo jste? Pusťte mě!“

Poutníci z Maghonu. Stvůry a běsi
běží za námi a k smrti nás děsí!“ vykřikl Jarn a hlas mu přeskočil do hysterické fistule. Děvče se toho křiku polekalo a běželo za svým otcem do hostince.

Lovkyně přistoupila ke Klaesovi a položila mu ruku na rameno: „Pojďme, těmto již nepomůžeme. Pojďme rychle odsud.“ Al-Raqím přikývl a všichni se obrátili k bráně Arconu. Parukář něco neodbytně blábolil o parukách, pijáci se vrátili ke svým pohárům, jen uprostřed cesty před hostincem stála osaměle hubená dívka. Dlouhou chvíli za nimi hleděla svýma černočernýma očima a slabě se při tom kymácela. Pak se otočila a nejistým krokem odešla kamsi do tmy.

Hradby byly vystavěny z obřích kamenných bloků. U brány stály čtyři strážní v bílých róbách. Na hlavách bílé kápě, na tělech jasné pláště, pod nimi kalená ocel. Když viděli přicházet cizince, dva vnitřní strážci pozvedli současně pravou ruku a zvolali:

„Iálla kamintás!“

Al-Raqím odpověděl stejně.

„Qutar vanyantas?“ otázali se stráže.

„To znamená odkud jste přišli,“ přeložil šeptem Al-Raqím.

„Z Maghonu,“ řekl Jarn.

Stráže na něj pohlédly pozornýma očima.

„…přes Iacannu,“ dodal.

Cesta družiny z Maghonu přes Iacanu do Arconu

Strážci si vyměnili pohledy a pak jeden z nich promluvil, arkinsky, a Al-Raqím narychlo tlumočil: „Vítejte cizinci, na prahu jasného města Arcon. Její brány se otevírají až poté, co se otevřou brány úsvitu. Pravte svá jména a usedněte na lavici.“

Všichni se představili. Jako poslední promluvil Jarn:

Já jsem Jarn z Morušnice.
Přicházíme, smutní převelice,
protože Maghon padl, i Iacanna,
viděli jsme to předevčírem z rána,
a pak strašné věci v lesích
Smrt nám jde v patách a běsi!
Končí svět, jak ho známe,
Pečeť Palladinů se láme,
to co střežili, uniklo a není síly,
která by se tomu mohla postavit.
Ó běda, jdem na lomu vlny.

Al-Raqím otevřel ústa a už se chystal pustit do marného pokusu o přebásnění do arkinštiny, kterou ovládal jen na konverzační úrovni, když v tom strážci mávli rukou a přikývli, že není třeba. Zjevně velmi dobře rozuměli garionštině, ale nehodlali si znečišťovat ústa čímkoliv jiným než svou vlastní posvátnou řečí.

Strážci si chvíli špitali mezi sebou, přátelé zaslechli vícekrát slovo dasjur, což, jak někteří tušili, bylo pohrdlivé označení cizinců, bezvěrců, kteří neuctívají Oheň. Pak se brána s cvaknutím pootevřela a jeden z bíle oděných strážců vešel. Jen na okamžik zaslechli pootevřenými dveřmi zpěv zevnitř města. Byli usazeni na lavičku a čekali. Hlavy se jim skláněly únavou a vyčerpáním, ale tu zaslechli gong, čistě a jasně se nesoucí do všech stran, a pak se shůry snesl chorál, jako by z nebe, krásný, ohromující, probouzející, burácející… a krátce poté, co začal znít, se odlepil horní horizont od dolního, a na svět se začala vylévat zlatá krev nového úsvitu. I strážci si prozpěvovali tu podivnou píseň. Poutníci se cítili utěšeni, očištěni a zklidněni a s úctou naslouchali. Když dozněly poslední tóny Písně – chór mužských i ženských hlasů – brána se se zaskřípěním otevřela. Spatřili, jak k nim prostornou dlážděnou ulicí přichází osm bíle oděných strážných.

Jeden z příchozích pravil arkinsky: „Vaše zpráva zneklidnila naše předáky a chtějí s vámi mluvit. Přijmou vás tedy v hradbách Arky. Doufám, že se podle toho budete chovat. Než vejdete, musíte projít zkouškou Auránu.“

Jarn, který tomu jazyku také trochu rozuměl, to přeložil přátelům: „… k pochodni máme přistoupit a zkoušku podstoupit.“

Jeden ze strážců skutečně nesl cosi jako pochodeň, žezlo s planoucím bílým ohněm v hlavici. Pokynul Jarnovi, aby přistoupil jako první. Přiblížil mu pochodeň až k obličeji, nezvykle blízko, a zkoumavě na něj hleděl. Zatvářil se vážně a ustaraně, ale nic neřekl. Pak přišli na řadu Al-Raqím a Klaes. Ten takovým věcem příliš nevěřil, spíš byl zvědav, co to vlastně je a jak to funguje. Je to oheň? Nebo něco jiného? Tak či onak, cítil se teplem a světlem toho plamene osvěžen. Lišce to nevadilo, ale stráže, když na ni hleděly skrze Aurán, se tvářily značně překvapeně. Na Sunvě naopak neshledaly nic pozoruhodného.

Pak byli vedeni ulicí nahoru, a vše bylo čisté a bělostné, přesto malebně rukodělné a domácké. Byli uvedeni do hostinského domu.

„Tady počkáte na audienci. Vaše zprávy nás znepokojily, ale Arka má své rytmy a ty je potřeba ctít,“ řekl strážný a odešel. Poutníci dostali najíst a napít, byli ošetřeni a umyti. Nemohli si při tom nevšimnout, že jejich hostitelé s nimi zacházejí sice slušně, ale odtažitě. Téměř nemluvili, pokud to nebylo nutné. Jako by neochota mluvit byla jen jinou podobou neochoty se dotýkat cizinců, kteří nebyli uctívači ohně.

Klaes znal Arkince jako pedantické vyznavače čistoty a pravé víry v Aurán, předávané z pokolení na pokolení. Díval se na ně poněkud pohrdlivě. Pro Lorince byli obyvatelé Ark naopak obdivuhodní hrdinové. Jarn znal jejich eposy a Valarkagas, nejstarší město tohoto lidu, jako město z mýtů. Palladinové byli ve srovnání s Arkinci jen užiteční politici. Také Al-Raqím Arkince znal. Měli v Garionu své ghetto: strohé, bílé, buď tichem nebo zpěvem naplněné město ve městě, samozřejmě s ohnivým chrámem uprostřed, z Al-Raqímovy perspektivy rozhodně nejméně zábavná čtvrť Garionu. Sami byli také takoví: zdáli se být uzavření, vážní a sevření pravidly. Lišce se arkinská zbožnost a důslednost vlastně líbila. Zcela chápala ty muže, vždyť i liščí přirozenost praví, že opatrnosti vůči cizincům není nikdy na zbyt. Kdo ví, kde strávili předešlou noc a čemu hleděli do tváře. Sunva se takovými úvahami nezaobírala. Místo toho se pustila do jídla. Najíst se, když je čeho, je vždycky dobrý nápad, zvlášť po probdělé noci.

„Kdy bude audience?“ zeptal se Jarn stráží, když dojedli, svou lámanou arkinštinou.

„Čekali jsme, až se najíte. Budete odvedeni k našemu ríganovi, ale ještě před tím s vámi chce mluvit pan Lavind. Jestli jste najedeni a odpočati, vyrazíme.“

Orientační skica Arconu. Uprostřed Chrám Auránu, na sever od Chrámu posvátný strom, na jih posvátný pramen, na západ ríganova síň a na východ divadlo-sněmoviště. Tyrkysově označená část města náleží klanu Vinair, žlutá klanu Kvanari, hnědá klanu Gavain a zelená klanu Santra. Barevně neoznačené oblasti za vnějšími hradbami města jsou zárodek Dariky, města nearkinů.

Průvod se opět vydal na cestu: čtyři poutníci a liška, doprovázení deseti strážemi. Šli dál do středu města, až přišli na prostranství, kde se jim nad hlavami rozprostíral obrovský strom jako klenba. Byl to nestarší a nejtlustší strom, jaký kdy viděli, a klenul se nad celým náměstím. Tady byli uvedeni do jednoho z domů. Museli odložit obuv a vystoupili do prvního patra.

Zde seděl na zemi muž, oblečený v bílém hábitu se zelenými lemy. Tvář měl hladce oholenou a klidnou; neprozrazovala nic o jeho věku. Nebylo na něm nic mladého, přesto však nenesl stopy stáří. V místnosti pak seděli dva muži a dvě ženy v podobném odění. Stráže odešly ven.

Muž pokynul a promluvil velmi civilizovanou garionštinou: „Mé jméno je Lavind a jsem předákem klanu Santra. Jsem něčím, čemu byste nejspíš říkali druid. Mám tedy na starosti kontakt Arconu s vnějším světem, dotek s tím, co je jiné než my. A ten dotek by měl být jemný. Náš rígan je zbožný a protože při audiencích s cizinci je zcela sevřený starodávnými zvyky a leckdy nesmiřitelným řádem našeho společenství, jsem tu já, abych hledal cesty rozumu a opravdu si vás vyslechl.“

Já jsem Jarn z Morušnice
a zde je má pravice,“ řekl Jarn a předstoupil. Lavind kupodivu nabízenou ruku přijal a potřásl jí. Pak se představili ostatní.

„Vezánec Al-Raqím.“

„Klaes z Ylleru.“

„Sunva z Maghonu, který už není.“

„A já jsem jedna z Hospodinových Tří lišek.“

„Dovolte, abych se podivil nad pestrostí vašeho společenství. Co vás svedlo dohromady?“ řekl Lavind.

Jarn se chopil slova. Po kolikáté už vyprávěl ten příběh a snažil se neprozradit příliš. Tentokrát ale věděl, že musí být dvojnásob opatrný. Byli tady sice hosty, ale neustálý dohled stráží dával tušit, že dostat se z Arconu nebude tak snadné, jako bylo dostat se dovnitř.  

„Potkali jsme se u mága Talantia. Donesli jsme mu důležité věci, které si od nás objednal. A pak se ze srdce Svobodné země vylila zkáza. Město bylo zasaženo vlnou hrůzy, a od té doby jen utíkáme.“ Pak Jarn popsal, co se stalo a jaká je podstata bojovníků Nového věku. O elixíru však pomlčel.

„Hm, hm. To je známá věc, že tam Palladinové něco střežili. Kam nyní jdete?“

„Měli jsme namířeno do Xalgonu. Chceme varovat svá města.“

„Aha, do Xalgonu,“ opakoval Lavind s důrazem na „x“ ve slově Xalgon. Jméno města tak v jeho ústech znělo extrémně hrozivě a temně. Věnoval skupince podivně soucitný pohled. „A co vás přivádí sem?“

„Utíkáme, a jdeme, jak můžeme. Chceme varovat i vás. Zdá se, že obyčejní lidé jsou proti té zkáze příliš slabí. Iacanna padla, elfové prchli a lidé se skryli v Hospodě. Snad vy, silný a vznešený národ, těm hordám odoláte,“ řekl Jarn pokorně.

„A máme zlé zprávy z lesů,“ dodal Al-Raqím.

„Myslíte, že Arcon odolá té hrozbě?“

Jarn odpověděl: „Nevím. Doufám. Četl jsem o vás legendy. Možná znáte způsob, jak se světlem ubránit temnotě. Maghon chvíli odolával.“

„Dobrá. A co vám sděluje les?“

Jarnovi po tváři přelétl stín. „Že to je teprve začátek. Za houfy útočníků přicházejí síly ještě větší, které mohou vysušit studánky. Hejno havranů, které si říká Mrákota.“

„To jsou děsivé zprávy,“ řekl Lavind. „Jak daleko si myslíte, že to je?“

„Dva východy slunce,“ odpověděl Jarn.

Lavind se otočil ke svým společníkům a něco jim řekl velmi rychlou arkinštinou. Zvedli se a odešli.

Pak se znovu usadil a měřil si čtveřici zkoumavým pohledem přimhouřených očí.

„Máte s tím vším něco společného?“

Klaes zavrtěl hlavou. „Jak řekl můj přítel, Talantius nás povolal, abychom mu donesli od každého z našich národů suroviny, které pak použil při obraně Maghonu.“

„A nic nezbylo?“

Zavrtěli hlavami.

„Takže podle vás máme my tady v Arce na výběr: pokusit se bránit, nebo opustit město a utíkat?“

Přikývli.

„Ať už uděláte cokoliv, prosíme, dejte nám koně a zásoby, abychom mohli pokračovat v cestě a varovat další města a obce,“ žádal Al-Raqím.

„Uděláme, co budeme moci,“ řekl Lavind a zasmušile se na ně podíval. „Nyní však nadešel čas audience.“

Zabušil na podlahu a vzápětí přišlo všech deset strážců. Pozdravil je zdviženou pravicí a oni mu stejně odpověděli. Pak se pohroužil do svého zamyšlení a čtveřice hrdinů byla odvedena ven. Přešli náměstí a před nimi se otevřely dveře honosné síně, která měla kamenné základy, ale jinak byla dřevěná, bohatě zdobená. Uvnitř hořely dvě řady plamenů a za nimi na konci stál trůn a na něm seděl ctihodný muž a shlížel na ně královskýma orlíma očima. Ve vousech měl dva stříbrné prameny a vyzařoval důstojnost válečníka. Vedle něj seděla královna s neméně orlími zraky. Na straně krále stálo dvacet ozbrojenců a na straně královny dvacet válečnic.

Slunce stálo v poledni, když audience začala. Na třetím stupínku pod královským trůnem stál ceremoniář a tlumočník v jedné osobě. Ten příchozí cizince zastavil na vzdálenost 15 mečů od krále. Král promluvil vznešenou arkinštinou a ceremoniář tlumočil. Nejprve vždy slovo od slova zopakoval královu promluvu a pak ji přetlumočil do garionštiny.

„Vítejte cizinci.“

Jarn udělal pukrle, Al-Raqím se uklonil. Ostatní byli pokáráni přísným pohledem ceremoniáře a uklonili se také.

„Vítejte v laskavé náruči dobrého Auránu,“ tlumočil ceremoniář a pak dodal: „Vítá vás jeho výsost král Arminthas Atharvan Vinair, král Arconu.“

Všichni se znovu, dnes už poněkolikáté, uklonili a představili.

„Král Arminthas se vás táže, co vás přivádí na práh posvátného plamene.“

„Prcháme před vlnou zkázy,“ řekl Jarn.

„A chceme cestou varovat všechna města, aby se mohla bránit nebo utéct. Jsme pouze poslové. Věříme, že najdete řešení,“ dodal Al-Raqím.

Ceremoniář si vyslechl a zopakoval královu řeč, a pak tlumočil: „Král Arminthas se táže, proč s sebou do posvátného města Arconu přinášíte temnotu a zmar a zda víte o prokletí, které zachvacuje jednoho z vás.“

Jarn při těch slovech nadskočil. „Myslíte mě? Utržil jsem zranění.“

„Je proti zásadám zdvořilosti porušit pohostinnost vnesením temné bytosti.“

„Já jsem se sem nedobýval, byl jsem vpuštěn! Kontrolovali jste nás přece!“ zvolal Jarn.

Ceremoniář namítl: „Král pravil: přinášíte temné zprávy. Arka musí střežit svou čistotu. Podíváme se pozorněji na to, co jste a co přinášíte, než vás pustíme na další cestu. Do té doby musíte zůstat v našem pohostinství.“

„Děkujeme za vřelé přijetí,“ pravil Al-Raqím, jen jeho společníci v jeho hlase postřehli ironii. Klaes vystoupil a s těžko zakrývaným zoufalstvím zvolal: „Každá hodina, kterou zde zůstaneme, nás okrádá o možnost zachránit další města. Prošli jsme strašnými nebezpečími, abychom vás varovali, ale setkáváme se jen s nevděkem a nepochopením!“

Ceremoniář se zamračil a zdráhavě přeložil Klaesova slova. Pravděpodobně mu cosi bránilo být neuctivý ke králi, protože na vznešené vousaté tváři se neobjevilo žádné pohoršení.

„Král pravil: Aurán o vás vypráví, že je mezi vámi temné srdce. Zároveň mluvíte pravdu. Zrno musí být odděleno od plev a plevy musí shořet v ohni. Musíme se mít na pozoru a zastavit příliv temnoty, která se každou noc pokouší o neposkvrněnost Arky! Věčná bdělost! Musíme zjistit, co jste zač! Jděte tedy v klidu s našimi strážnými. Audience je skončena.“

Al-Raqím se poklonil. „Rádi se podrobíme vašemu zkoumání.“

Jarn si schoval ruku do rukávu ještě pečlivěji.

Znovu se museli poklonit. Když vyšli z trůnní síně, byli odvedeni do domu, který sousedil s obydlím pana Lavinda. Na oknech byly mříže.

„Zamkli nás tady,“ konstatovala Sunva nahlas to, co bylo všem jasné. Dveře byli zamčeny a venku stály stráže.

„Vskutku vřelé pohoštění,“ řekl hořce Klaes.

Jarn se celý třásl. „Přátelé, pojďte se dohodnout, jak odsud utečeme.“

„Já nevím, jak vy, ale já potřebuji alespoň na chvíli zamhouřit oka, v této chvíli nedokážu vymyslet nic, dokud si alespoň chviličku neodpočinu“ řekl Al-Raqím. S tím byly Sunva a Liška v souladu. Ulehli tedy na celkem příjemné kavalce a zanedlouho většina z nich začala podřimovat. Zdálo se jim, že sotva usnuli, probudil je Jarn, který zjevně nezamhouřil oka a celou dobu neklidně přecházel po místnosti:

„Poslyšte! Probuďte se! Jestli sem přijde temnota, a my tady budeme zavření, náš úkol přijde vniveč!“

 „Neboj se, oni nás vyšetří, a zjistí, že vše je v pořádku,“ řekl Al-Raqím rozespale.

„Zjistí, že jsme heretici. A upálí nás. Viděl jsem jim to na očích!“

„Vyléčí tě, a bude ti líp,“ opáčil Al-Raqím, a doufal, že toho Jarn nechá.

Sunva zavrtěla hlavou: „Obávám se, Al-Raqíme, že jsi naivní. Arkinci jsou fanatici.“

Jarn se posadil s hlavou v dlaních. Pak začal prohledávat a zkoumat celý dům. Mistnost, kde byli, byla prostě zařízená židlemi a stolem. V rohu byl krb. Jediné okno vedlo na náměstí. Na protější straně místnosti byly dveře a za nimi chodba, končící malou místnůstkou, což jako zjistili, byla latrína.  Do druhého poschodí vedly schody a okna tam byla také zamřížovaná. Podlaha byla kamenná. Zkrátka – nebylo kudy utéci. Jarn se bezradně posadil a mnul si zraněnou ruku. Liška k němu přišla a strčila do něj čenichem.

„Jste si jisti, že chcete prchat z města? I kdybyste přemohli tyto stráže, jak se dostanete ven z hradeb Arconu?“

Jarn zavrtěl hlavou. „Nevím. Co navrhuješ?“

Liška si sedla a po liščím způsobu se podrbala zadní nohou za uchem. Pak řekla: „Nic nenavrhuju. Jen cítím, že ten muž Lavind, se kterým jste se setkali před audiencí, vám rozumí. Řekl, že má na starosti setkávání světa Arky s tím světem venku, a že ten dotek má být jemný. Nebydlí náhodou hned vedle?“

Jarn se napřímil. „Ano. Vypadalo to, že nám rozuměl líp, než král. A sám o králi říkal, že je přísný.“

„Když jsme u něj byli, tak ti podal ruku. Myslím, že ti důvěřuje,“ řekl Klaes.

„Vyskočíš oknem a půjdeš za ním?“ obrátil se Jarn k Lišce.

„Okno vede na ulici a tam jsou stráže. Nepozorovaně se odsud nedostane ani moucha, natož liška,“ odvětila Liška.

„A není tu komín? Třeba by se nám povedlo dostat lišku na střechu?“ navrhl Al-Raqím.

Liška obrátila oči ke stropu. „Nejsem kočka. Jsem liška.“

„Tak mne!“  zvolal Jarn.

„Utíkat je hloupost,“ řekl Klaes.

Jarn se rozvzlykal. „Upálí mě, upálí mě,“ opakoval. „A přitom – já za nic nemůžu. Jen jsem sáhl pro klíč, abychom mohli odemknout dveře. Udělal jsem to pro vás!“

„Co kdyby sis nechal tu ruku uříznout?“ navrhl Al-Raqím, který díky nevyspalosti neměl právě k dispozici dostatek soucitu s Jarnovým trápením.

Jarn zaječel: „Ne! Oni léčí plamenem, a plamen si nevybírá.“

Zarachotil klíč ve dveřích. Jarn leknutím nadskočil až mu zavlála sukně. Vešli tři strážní a s nimi statný, vojensky vyhlížející muž. Vlasy i vousy měl krátké. Mluvil garionsky s dosti mizernou výslovností. Všichni čtyři se v jeho přítomnosti bezděky postavili do pozoru.

„Jsem Raur Chaktra Vinari a byl jsem pověřen, abych s vámi probral bezpečnostní otázky vašeho pobytu v Arconu. Prosím, posaďte se,“ řekl. Slovo prosím znělo stroze, jako rozkaz, a tak se zase posadili.

„Nejprve na vás mám několik otázek. Co vás svedlo dohromady? Tak nesourodá skupina se často nevidí.“

Slova se ujal Klaes. „Jak jsem říkal, byli jsme povoláni k Mistru Talantiovi a v Maghonu nás zastihla Bouře nového věku.“

Raur si nechal podrobně popsat tuto bouři, bojovníky i strach, který vyvolávají. Pak se otázal: „Vy jste s nimi bojovali? Jak je možné, že jste odtamtud unikli? Stačí pouhé uvědomění, že jsou to jenom zdivočelí lidé? Nebo máte nějaké tajné zbraně?“

Klaes přikývl. „Ano, je to jistý druh sebeuvědomění.“

„Mým úkolem je porozumět tomuto způsobu boje a zjistit, jak můžeme zachránit Arcon,“ řekl Raur a čekal na vysvětlení.

„Vaše hradby jsou pevné – na rozdíl od Iacanny a Maghonu vůbec nějaké máte. Zdá se, že svým ohněm dokážete prohlédnout lsti a čáry, odhalit pravdu, rozlišit pravdu a klam. Třeba vám to pomůže i v tomto boji. Ale je pravda, že bojovníků nového věku je hodně, je to příval,“ řekl opatrně Klaes.

„Ano, Aurán nám poskytuje jasné vidění a vědění. A právě proto víme, že nás v něčem klamete. Ale nevím, v čem. Tak se ptám naposledy!“ Raur zvýšil hlas.

Tu před ním Jarn padl na kolena a zakvílel: „Všechno vám řeknu!“

Raur na něj shlížel trochu s odporem, ale řekl: „Aurán shlédá milostivě na ty, kdo promluví.“

„Neupalujte mě! Mně jen něco hryzlo v temnotě. Nemohu za to!“

„Věz, že Aurán se lidskými dušemi neživí. Ale tohle zaváhání je vše, co jsem potřeboval slyšet! Pověz mi tedy, co víš,“ řekl Raur a pevnou rukou popadl Jarna za levé rameno a zvedl ho nahoru. „Mluv.“

„Všechno vám řeknu. Máme Elixír, který umožňuje vidět pravou podstatu Nového věku,“ vypravil se sebe třesoucí se Jarn.

„Výborně, tak se konečně někam dostáváme. Mluv dál.“

„Klaesi, ukaž mu tu lahvičku s Elixírem, kterým si potíráme oči, abychom viděli skrze závoj,“ pronesl prosebně Jarn.

Klaes vyndal malou lahvičku s Elixírem a neochotně ji ukázal Raurovi. „Tohle nám dal Mistr Talantius na cestu. Když si to člověk namaže pod oči, prohlédne závojem klamu a vidí pravou skutečnost.“

„To je zásadní!“ zvolal Raur.

„Ale je toho málo,“ řekl Klaes. „Je to jen pomůcka, abychom se dostali domů a mohli varovat svoje města. Vše ostatní si Talantius vzal s sebou!“

„Neupalujte mě!“ žadonil Jarn. Raur ho pustil a nevšímal si ho. Obrátil se ke Klaesovi a upřel na něj své pichlavé oči, jako by nikdo jiný v místnosti nebyl. Nastavil dlaň.

„Mohou se na to podívat naši odborníci?“

„Podívat ano, ale musíte nám to vrátit.“

Raur nepatrně pohnul hlavou a stráže sebraly Klaesovi lahvičku.

„Nemohu vám dát slovo, že vám to vrátíme, ale prozatím vám děkuji za pomoc,“ řekl chladně Raur a po vojensku se otočil a vyšel ven, a za ním jeho suita. Dveře se zavřely a v zámku zarachotil klíč.

V domě panovalo tísnivé ticho, jen Jarn na zemi tiše vzlykal: „Všechno je ztraceno. Oni mě upálí! Upálí mě!“ Nikdo ho nenapomenul, ani si ho nevšímal. Klaes si šel lehnout. I ostatní byli ochromení a vyčerpaní, přece jen uplynulou noc byli na útěku před lesními běsi a zatím spali jen malou chviličku. V domě se rozhostil klid a všichni by byli usnuli, kdyby jim každou čtvrt hodinu stráže nebušily na dveře a nebudily je voláním: „Je nesvaté přes den spát. Je nesvaté spát za bílého dne!“

Tak uplynul zbytek odpoledne. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Za soumraku je probudil burácející zpěv, kterým obyvatelé Arky oplakávají smrt slunce a vyvolávají hvězdy. Slyšeli ševel kroků spěchajících do chrámu. Téměř všichni byli na večerním Zpěvu. Pak se všude rozsvěcovala světla, lucerny a lampy, aby nikde ve městě nečíhala tma. Dokonce i jim bylo doneseno několik luceren.

Al-Raqím se světlonošům poklonil: „Vaše zvyky jsou překrásné.“

Neodpověděli. Jen zas tiše vyšli ven a zamkli dveře.

Přátelé seděli v tísnivém tichu, tma houstla a obkličovala jejich lucerny. Tu Liška zaslechla ze zadní chodby vedoucí k latríně slabounké zavrzání. Nastražila uši a napjala tělo, ale pak jí další smysly prozradily, že to je někdo, koho již ten den potkala.

„Někdo tu je,“ zašeptala.

V tom se v chodbě objevil stín a zaslechli velmi tichý hlas.

„Postavte jednoho k mříži okna. Vy ostatní si sedněte a poslouchejte. Budeme si chvíli povídat.“

„To je Lavind!“ zajásal Klaes.

„Ano, jsem to já. Buďte potichu.“

„Já budu hlídat, mám nejbystřejší smysly,“ hlesla Liška a vyskočila si na okno.

„Musím zůstat skrytý. Takže mě dobře poslouchejte. Král vás zadržel nikoliv kvůli té temnotě, co v sobě nosí váš přítel Jarn. Ale kvůli skrytosti, nepravdě. Král ví, že přinášíte zlé zprávy. I moji zvířecí zvědové potvrdili vaše slova. Ale král nemůže udělat nic jiného, než vás zadržet a podrobit zkoušce. A kdo ví, co by udělali s tím z vás, který se jmenuje Jarn. Snadno by se mohlo stát, že by ho, nebo vás všechny, dal rígan v těžkých časech očistit ohněm tak důkladně, že byste to nepřežili. To je stín, který vrhá Aurán. Ale já vám ale věřím. A mám na srdci především přežití Arky, nejenom té naší, ale i našich sesterských měst. Mnoho mých zvířecích zvědů se nevrátilo, působí to i na ně. A ti, co se vrátili, potvrdili vaše slova. Tady máte, něco vám nesu.“

Sklonil se a položil na práh malinkou lahvičku, v níž všichni hned poznali Elixír.

„Je toho příliš málo na to, aby nám to mohlo pomoci, ale pro vás to má na vaší cestě nedozírnou cenu. Třeba se díky tomu dostanete dál.“

„Ano, Talantius nám řekl, že Elixír dává naději se bránit. Jenom naději.“

„Naděje je jako lampa v temnotě. Je to lepší, než kráčet poslepu. Také Arka potřebuje naději. Naše město již mnohokrát zažilo obležení a zkázu, mnohokrát čelilo vojům. Máme pradávný vzorec, jak v takových případech jednat: odeslat část obyvatel jinam, bránit město. Pokud přichází poslové jako vy s varováním, je zvykem jim pomoci, ale také se pomoci osobně účastnit. Proto zvažuji, že bych poslal někoho z nás s vámi. Kam jdete?“

„Do Xalgonu,“ hlesl Klaes.

„Varovat je?“ otázal se Lavind.

„Ne tak docela. Máme důvod věřit, že by podle té trochy Elixíru, kterou neseme, dokázali v Xalgonu vyrobit další a další.“

Lavind přidušeným hlasem zvolal: „Pak je vaše cesta ještě posvátnější! Potřebujete ochranu!“ V tónu jeho hlasu byl obdiv i smutek zároveň.

„To je pravda,“ přikývl Klaes.

Lavind se odmlčel, jako by přemýšlel a odhodlával se k něčemu těžkému. Pak řekl: „Ten, koho bych chtěl poslat, je moje vlastní dcera. Já rád obětuji svůj život na obranu Arconu, ale ji obětovat nechci. Pak, pokud se vaše poslání zdaří, by mohla odnést díl Elixíru do Valarkagantu. To by mohl být úsvit nového přátelství.“

„To by bylo od vás nesmírně šlechetné,“ řekl Klaes.

„Udělejme to tedy takto: dnes o půlnoci vám otevřu tajnou cestu, která díky dávným činům rodu Aidan Vinair, stavitelům Arconu, vede do spleti chodeb pod městem, z nichž se lze vydat do různých směrů. Vy se vydáte na sever.“

„Doufám, že ta cesta nevede lesem, jako byl ten včera,“ zachvěl se Klaes při vzpomínce na strašlivou Sestru bez tváře.

„Cesta je pod ochranou našeho rodu. Aspoň po nějakou dobu budete v bezpečí. Alespoň než překročíte hranice města.“

„Dobrá tedy.“

„Po půlnoci vás odsud odvede moje dcera Daran. Já se s vámi loučím, už s vámi nepromluvím a už se neuvidíme.“

„Děkujeme za vaši pomoc, pane Lavinde! Ale není nějaká možnost vyslat vaše zvířecí posly a varovat Xalgon?“ ozval se Al-Raqím.

„Obávám se, že ne. Mohu se pokusit, ale většinou zvířatům domlouvám, než bych je cvičil, a Xalgon je příliš daleko.“

„To chápu,“ utrousila Liška.

„Ještě jedna věc,“ řekl Lavind, „Až budete tam dole, na nic nesahejte a s nikým se nebavte. Jen se braňte útokům, pokud by k něčemu došlo.“

„Cože?“ vyjekl Jarn. „Copak chodby pod Arconem nejsou plné světla?“

Lavind neodpověděl, jen se tiše zasmál s jistou hořkostí v hlase. Pak na ně vykoukl, zamával a zmizel. Ozvalo se vrznutí dvířek a byla zas jen tichá noc. Jako by se jim to jen zdálo. Jarn se roztřásl.

Klaes se šel podívat do chodby, ale nenašel ani stopy po nějakých dvířkách. Byly tak umně skryty, že Ylleřan nic nenašel. Pak si přelili olej do svých luceren, připravili si své věci a uložili se ke krátkému odpočinku, konečně možnost chvíli si nerušeně odpočinout.

Po půlnoci se opět ozvalo to zvláštní vrznutí a v chodbě se objevil stín.

„Jste připraveni?“ zavolala na ně garionsky. Ve světle lucerny pak spatřili mladou ženu malého vzrůstu, ale mohutnou a silnou. Ryšavé copy měla spletené do dvou drdolů, které vypadaly jako ulity. Něco se v nich lesklo. Obličej měla útlý a nos špičatý, oči trochu smutné a přemýšlivé. Oblečena byla nenápadně, na nohou měla pevné kožené boty. Pokynula jim, aby ji následovali. Prošli skrytými dveřmi do Lavindova domu. Daran je za nimi zavřela a vedla je do zcela obyčejného sklepa, kde byly police s marmeládami, zavařeninami a lahvemi vína. Tam Daran otevřela dobře ukrytý a runami zajištěný poklop v podlaze. Před sebou spatřili velmi příkré schody. Všichni mlčky sešli dolů a žena za nimi vstup zase uzavřela.

Sestoupili ještě o dvě poschodí a vešli do chodby, které mírně zatáčela. Míjeli nábytek a police s knihami. Jarn a Al-Raqím, jako by zapomněli na Lavindovy rady, se už už chystali ty věci zkoumat. Liška se jim postavila do cesty a zavrčela: „Lavind říkal – nesahat!“

Šli dál. Zajímavých věcí přibývalo. Truhlice kované zlatem a jiné poklady. Na rozcestí tří cest se zastavili. Daran nevěděla, kam dál, byla zde poprvé. Klaes pomocí svých brejliček určil směr: na sever.

Brzy sestoupili do většího sálu. Na jeho konci byl výklenek a v něm hořely svíce postavené do kruhu a v něm seděla v černém hábitu zahalená postava. To sem chodí někdo pořád zapalovat a vyměňovat svíčky? prolétlo hlavou praktické Sunvě. Jarn pozvedl svou lampu. Kdo to je? Spatřil lidskou tvář, čistou a prázdnou. Postava otevřela oči a Jarn spatřil, že mají úplně rozšířené zorničky. Trans. Okamžitě si vzpomněl na dívku před branami Arconu a na její oči. To nebyl alkohol, ani blín a durman. To byl tenhle, ten tam byl s nimi, v nich! Jarn pocítil neodolatelnou touhu s touto postavou tančit. Sundal si rukavici a už – už se chystal černě zahalenou postavu vzít za ruku, ale Klaes ho popadl za korzet a odvlekl pryč. Postava k němu mlčky vztáhla ruce.

„Co děláš?“

„Chtěl jsem jen tančit,“ vzdychal Jarn.

Sešli po dalších schodech. Cesta je vedla do dalšího sálu. Zas tam hořely svíce ve výklencích a osvětlovaly podivné předměty: ležela tu zlatá lopatička, kladivo, luk a šíp, stříbrný talíř, boty. V jednom výklenku (ne)bylo nic. Před každým výklenkem na zemi byly na podlaze runy, které odpovídaly symbolům ve výklencích. Před prázdným výklenkem byla runa vidění.

Al-Raqím tam zůstal stát v úžasu.

„Co je to tady?“ zeptal se Jarn.

„Runa pravého vidění,“ řekla Daran, která znala dobře arkinské runy.

„Tak to tam bude určitě něco neviditelného,“ řekl Jarn a už se chystal výklenek prozkoumat.

„Pojďme odsud. Vraťme se, tohle není naše cesta,“ řekla Daran. Vrátili se tedy. Když míjeli černě zahalenou postavu, Jarn raději zavřel oči. Nesmím tancovat, opakoval si pro sebe. Zvolili jinou ze tří cest a přišli do kruhového sálu, na jehož druhém konci byly dřevěné dveře, pobité železem a zakleté runami. Daran se je po chvíli podařilo otevřít, a pak pokračovali dál chodbou.

Pomoc, pomoc!

„Co to je? Slyšíte to taky?“ řekl Jarn.

Pomoc, pomoc!

„Slyším!“ přitakal Al-Raqím.

Liška zavrčela. „Nesahat, nebavit se s nikým!“

Přišli na další rozcestí. Kam dál? Snažili se držet severní směr, ale po nějaké době si nebyli jisti vůbec ničím. Pak zase zaslechli volat ten hlas: Pomoc, pomoc!

Nedalo se mu uniknout, volal je k sobě, ať šli kamkoliv. Pak ho našli v místnosti, na trůně stojícím na 3 stupíncích, spoutaného řetězy. Seděl potmě. Nejdřív viděli jen odlesky světel na řetězech, kterými byl spoután, ale pak v něm poznali krále Arminthase.

„Vítejte, poutníci, v mém paláci,“ promluvil.

„Kdo jste?“ zeptal se Klaes.

„Král Arminthas,“ zasmál se hořce.

„Ale vždyť jsme s vámi včera mluvili!“

„To jste mluvili s nepravým králem, který mě tu spoutal.“

Liška zavětřila a zašeptala: „Hlavně mu nedávejte napít, i kdyby vás sebevíc prosil. Ani řetězy mu nesundávejte.“

„Pravda. Ale ten nahoře mně byl méně sympatický než tenhle,“ poznamenal Al-Raqím.

„To není naše záležitost! Pojďme dál! Mně je například krajně nesympatické celé tohle podzemí,“ řekla Liška, ale nikdo si jí nevšímal, protože muž spoutaný na trůně zase promluvil:

„Milá Daran! To je škoda, že kvůli tobě Arcon zanikne. Pozoruju tě…“

„Jak ji pozorujete?“ přerušil ho Klaes.

„Runa pravého vidění,“ ušklíbl se král.

„A můžete se podívat na mou ruku?“ ozval se Jarn.

Al-Raqím přistoupil blíž k trůnu. „Chcete rozvázat?“

„Samozřejmě toužím po svobodě. Ale nechci vás obtěžovat. Takhle spoutaný ho vyléčit nemohu. Ale rád se aspoň podívám, co se mu stalo.“

Klaes Jarna zarazil: „Ty už přece moc dobře víš, co máš s rukou. Pojďme dál!“

„Vidím hlavně, že máte s sebou zvíře, které dohlíží na každý váš krok. Nový věk však přichází a osvobodí mě tak jako tak.“

Pak se obrátil k Daran: „A ty, Daran. Co tvůj otec.“

Daran se ušklíbla a pokynula ostatním, aby ji následovali.

Také další místnost byla kruhová. Bylo v ní 12 sloupů, stejně jako kamenů v chrámu kolem Ohně. Vlastně to byla zmenšenina Chrámu. Jen na místě, kde by hořel Aderán, leželo – tiše a číhavě – zrcadlo.

World

Races

Sirania

North

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon-X-thumb
Xalgon

Qurand

Rasy

Siranie

Sever

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon-X-thumb
Xalgon