Útěk do Stříbrných vrchů

[zapsala Johana Passerin]

V předcházející části příběhu se v Maghonu sešli tři poslové: Vezanec Al-Raqím, povahou zloděj a obchodník, jehož domovem je měšec, nebinární Lorinec Jarn v korzetu, který, jak se ukázalo, má dobré srdce a hodně hyperaktivní alter-ago, a steampunkový akademik Klaes z Ylleru.

Mezi tím se ze středu Svobodné země, kde praskla obruč držící poslední zbytek Původního chaosu, do všech stran vyřinul Nový věk, Věk barbarství.

Po jistých peripetiích v hostinci byli poslové uvedeni do věže k Mistru Talantiovi a jeho žačce Lyře. Mistr Talantius během následující noci smíchal z ingrediencí, které přinesli, Elixír pravého vidění. Touto tekutinou potřel těm třem tváře, aby uzřeli pravou podstatu bytostí nesoucích věk chaosu. Jejich osudová neboli archetypální podoba je tak strašlivá, že kdo na ně popatří, zešílí strachy, nebo zůstane bezmocně ochromen, a tak se jim nemůže bránit. A právě to se stalo maghonským lidem, byť nestvůry zatím zůstaly za ochranným štítem, který kol města spustila Lyra. Pobíhali bezmocně kolem, zachváceni strachy.

„Vy je uvidíte v jejich pravé – fyzické podobě,“ pravil Mistr Talantius poslům v posledním poschodí věže. „Jsou to jen lidé, ale jsou strašliví a silní. Pocházejí z věčné bitvy. Věčná bitva je legendární místo.“

[Takže vlastně zase nejsou tak obyčejní?! pomyslela si Faden.]

Lyra mezitím opřena o sloup držela ochrannou kupoli nad městem, a Mistr Talantius třem poslům zjevil, jaký úkol teď před sebou mají:

Červenými šipkami jsou vyznačeny hlavní tahy Příchozích, jejich útok na Maghon a Viasse. Zelenou šipkou je vyznačen směr pohybu ‘Družiny Elixíru’, která směřuje do Iacany, varovat Hospodina a vyžádat si pomoc na další cestu.

„Je potřeba Elixír odnést do některého z mocných měst, do Sairis nebo Xalgonu. Tam lidé mého řádu budou snad umět namíchat dostatek této látky, aby umožnila Starému věku postavit se Novému v rovných podmínkách,“ řekl Talantius. [Tou zkázou není změna sama, ale strach z ní, F.]

„Kam se máme vydat, jak unikneme z Maghonu?“  ptali se poslové, jenž byli překvapeni, jakou jsou stiženi sudbou. „Jsme jenom prostí lidé, nejsme bojovníci. Měli jsme sem jen donést suroviny. Chceme se vrátit do své domoviny,“ řekl Jarn.

„Za takovou službu by se slušelo dostat odměnu,“ děl pan Al-Raqím.
„Mysli na domov!“ řekl Talantius. „Který možná svou službou pomůžeš zachránit!“
„Mám domov rád, ale ještě raději, když v měšci to cinká!“
„To je dneska mládež,“ utrousil Talantius pod vousy a dál se s Al-Raqímem nedohadoval.
„Pohlédněte ven! Domů se teď stejně vrátit nemůžete. Pokuste se uniknout a vzít s sebou Elixír.“

Talantius a Lyra postupně spředli své plány, tak umně, že i tkalcovský mistr Jarn se před nimi sklání. Na pomoc trojici byla slíbena průvodkyně, lovčího dcera, jejíž jméno zatím se tají. „Říkejte mi Lovkyně,“ řekla dívka. „My lovci věříme, že by člověk neměl být oslovován svým pravým jménem, dokud dlí v divokých lesích, kde obludy a dívá zvěř číhaj, lačny a dychtivy krve! Své jméno vám ráda zjevím, až zdrávi vyjdem z lesů.“

Mezitím byl lid maghonský shromážděn ve věži.

Klaes, Jarn a Al-Raqím obdrželi Podtácek, prastarou relikvii s obrazem 3 lišek, a radu, jak se dostanou do Iacany: „V lesích na severovýchod od Maghonu byly stříbrné doly. Hora je protkána sítí podzemních chodeb, které začínají nedaleko za městečkem a jeho poli. Jděte! My připravíme nepřátelům překvapení, které je odláká na druhou stranu a vy potom snad projdete lesem a doly a šťastně najdete Iacanu.“

S tím se rozloučili a tři poslové nesoucí Elixír se plížili k posledním opuštěným domům, aby si vyhlédli místo, kudy uniknou do lesa. Pak se ozvaly silné rány, jako když blesky do země bijí a ochranná kupole zmizela s ohlušujícím zvukem: „Plop“.

Běžíme! Běžíme!
Je slyšet jen tlukot čtyř lidských srdcí.
A pak: „Čí je to srdce, co tady tluče navíc!?“

Zrovna Klaes, nesoucí Elixír, zůstával poněkud vzadu. Když se na prahu lesa ohlédl, spatřil za sebou obludného bojovníka, naštěstí jen v jeho lidské podobě, ale i tak mu připadal strašný. Vykřikl. Lovkyně vystřelila a bojovníka zranila, ale ten hromotluk si toho snad ani nevšiml a hned na ně vrhl jedno ze svých kopí. Naštěstí minul a hnal se dál. Nezastavil ho ani úder kule z akademikovy píšťaly, a hned mu oplatil ránu ranou. Kopí mu do boku zaklál. Nakonec zdech v lítém boji, udolán společnými silami všech čtyř společníků.

Po chvíli další obludu měli v patách, tentokrát Berserk. Házeli kameny na jeho hlavu, nožem ho bodali a dobili šípy, ale ten běs ještě po smrti svou šavlí sekal. Přitom tkadlec Jarn schytal ránu. Sotva jej obvázali, hned zas museli prchat a šťastně doběhli k bráně do dolů.

Právě ve chvíli, kdy se do podzemí chystali vstoupit, věž maghonská se k nebesům vznesla. Maghon navždy zmizel v kráteru plamenů a kouře a věž jako kovový šíp zmizela v mracích.

„Tak, a jsou v nebi,“ poznamenal kdosi. „A my musíme pod zem.“

Tak vešli do temných chodeb a vzpomínali, co jim Talantius a Lyra řekli o historii toho místa, o Timotovi a Saguinovi a o cestě, kterou se mají dát. Timot a Saguin tam před mnoha desetiletími prozkoumávali konec dlouhé štoly, při jejímž výkopu narazili dávní kopáči na jakési archeologické památky. Pověreční stříbrokopové tehdy urychleně ukončili práci a tím skončila i důlní činnost z této strany hor. Timot se Saguinem objevili jakýsi podzemní chrám, nedlouho poté ale Saguin za záhadných okolností zemřel a Timot s Lyrou ho pohřbili. Timot se však – podle Lyřiných slov – ze smutku pomát a uchýlil se k temným vědám. Tak temným, že zemřít pak musel Lyřinou rukou.

„Lyra je tak stará?“ divil se Al-Raqím. „Nevypadá na to.“
„A Talantius je ještě starší,“ utrousila Lovkyně. „Pojďme. Musíme najít Saguinův náhrobek a za ním se máme dát na sever.“

A tak šli tmou, úzkými chodbami, čas jim měřil jen olej, jak ubýval v lampách. Vzduch voněl dávnými věky. Kol nich se větvily odbočky, popsané podivným písmem, které nikdo z nich neuměl číst, ani Al-Raqím, co vyznal se v jazycích Grandu.

Pak přišli na rozcestí cest. Před nimi kovové dveře, jak olovo šedé, jak ocel tvrdé. Na nich nápis varoval: Nevstupuj!

Vlevo a vpravo dvě chodby. Dali se nejprve vlevo, blíže severu. Tam za odbočkou nalezli podivný pokoj. V něm nic, nežli židli, mísu s vařící vodou, v ní klíč, a na jedno stěně kabinet: krásně vyzdobenou dřevěnou stěnu s těmi vitrážovými kulatými okénky.

„Co to je?“
„Mám z toho divný pocit!“

Přesto Al-Raqím, snad přilákán překrásným a bohatým ztvárněním Kabinetu, popošel blíž. Tu podivný mumlot a šepot ho zvábil. Klaes ho chtěl odtáhnout silou, přitom se ohlédl a na židli příšernou nestvůru spatřil: masa hmoty s dvěma hlavami a další z ní rostou, údů vícero a tvary to mění.

„Aáááááááá,“ zařval, zakryl si tvář a prchali všichni.

Zkusili cestu vlevo. Tam po chodech důl museli jíti a do studny hluboké lucernou svítit. Studna skrývala chodbu, v níž rostl břečťan, černý jak noc, jak světlo Černé luny, jejímž světlem se živí. Naštěstí botanické znalosti Jarnovy varovaly přátele před pokušením, byť se jen dotknout té byliny, jenž způsobuje šílenství a noční zlé vidiny. 

Takže museli zas zpátky.
„Co budeme dělat?“

Jarn se rozhodl na naléhání svého alterega získat klíč z horké vody. Nešel mu navléknout na nit a vytáhnout. Přitom taky spatřil ten přízrak a strachy se málem zbláznil. Nakonec i Al-Raqím zkusil své štěstí, ale i on utekl s hrůzou popatřiv na ten nechutný bizár.

„Musíme získat klíč. Není jiná cesta než kupředu!“

Rokovali, kdo do horké vody strčí svou ruku. Nakonec vydal se pro něj statečný tkadlec, řka: „Já nikterak nehodím se k boji, a ruku popálenou zas sobě zhojím.“

Šel, vytáhl klíč a spěchal se ním pryč, takže nestihl si všimnout, jak škvírou pode dveřmi Kabinetu souká černá ruka a plíží se za ním.

Odemkli klíčem kovové dveře a utíkali dál. Ruka se za nimi béře?

Dveře za sebou bohužel nezavřeli. Nakonec objevili Saguinův náhrobek, i odbočku na sever, přesně jak pravila Lyra. Sarkofág byl však prasklý a ten, kdo v něm měl spát, nebyl doma. Co vyrušilo jeho věčný spánek – to neměli chuť zkoumat a spěchali dále. Na sever!