U dřevěného mostu

[zapsala Johana Passerin]

zpět na seznam kapitol

V předcházející části příběhu – Pravá a levá cesta – se hrdinové vydali na cestu podél elfího hvozdu. Přišli na rozcestí a liška věštila, kterou cestou se dát. Obě věštby ukázaly nebezpečnou a problematickou cestu. Mrazivý chlad a vlčí vytí, nebo dubu pád a hromobití. Jarn ovšem prohlásil, že zná cestu pravou a že je bezpečná, a tak šli tedy lesem. Na mýtině se jim pak do cesty postavila tlupa hromotluků, lesních loupežníků. Byli obklíčeni. Hrdinové se rozhodli vzdát nějakých svých peněz a nebojovat. Jarn však přece jen svedl nenápadný boj o slovo s neznámým kouzelníkem, skrývajícím se v koruně stromu. Jarnova černá ruka se ukázala být užitečnou. Pomohla mu ukrást kouzelníkovi jeho kouzlo. Jarn byl poněkud překvapen nově uchopenými schopnostmi své ruky, a po celou další cestu je pilně cvičil. Ani Daran nezahálela. Seznamovala se s mocí Machuznatarovy hole. Tak po dvou týdnech došli do městečka Rethra na hranicích Figlynského království. Na doporučení místních obyvatel si vybrali pro svůj nocleh hostinec U dřevěného mostu.

Jarn, Sunva, Al-Raqím, Klaes a Daran vstoupili do hostince. Liška se jim motala pod nohama a snažila se předstírat, že je pes, aby za ni nemuseli platit nocleh. Hospoda byla v brzkém odpoledni téměř prázdná. Jen v rohu seděl lučištník, pokuřoval tenkou dýmčičku a brnkal si na tětivu svého luku. Pak tam byla ještě věštkyně, druidka. Hostinská, Figlynka s hustými nazrzle blond vlasy, plným poprsím a rukávy vyhrnutými nad lokty, si je změřila přísným pohledem. Na první pohled jí tihle pocestní smrděli flokem. Zaplatili si nocleh jen na jednu noc v nejlevnějším pokoji, jaký měla, uložili si svá skromná zavazadla a zase vyšli ven.

            „Nerad to říkám, ale hodilo by se nám nějaké kapesné,“ utrousil Klaes.

            „Hm. Obávám se, že tady nám pšenka nepokvete,“ pokývl Al-Raqím hlavou směrem k hostinci. „Možná ve městě by nám mohlo do kapes naskákat pár blech. Pojďme se projít.“

            „Já se půjdu podívat k Alchymistovi, z toho by taky mohlo něco kápnout,“ řekl Jarn.

            „Já půjdu s tebou,“ nabídl se Klaes. Jarn nechtěl, ale nakonec ho Klaes přesvědčil. Daran a Lovkyně Sunva se rozhodly vrátit do hostince a trochu si odpočinout. Al-Raqím s liškou v patách se vydal na nevinnou procházku městem. Na hlavní třídě byly domy hrázděné, dál od řeky už je cihlové a ještě dál už jen z nepálených cihel. Na tržištích panoval čilý ruch. V malé skupince lidí zahlédl Al-Raqím dva muže s těkajiícíma očima, pozorně sledující okolí. Takže nejsem první, kdo se tady věnuje tomuto starému řemeslu, poznamenal si Al-Raqím. Zamířil raději k jinému hloučku. Obhlédl si situaci, chvilku konverzoval s obchodnicí, a pak s údivem zjistil, že má v ruce měšec, celkem pěkně naditý penězi.  Skryl ho v záhybech svého šikovně ušitého roucha a zcela klidně se procházel dál. Liška cupitala za ním. Tu si všimli většího hloučku lidí, shromážděného kolem povykujícího člověka. Pozoruhodné bylo, že měl na sobě palladinskou zbroj, ale ne bělostnou a naleštěnou, jak se sluší a patří. Byl rozcuchaný, ušmudlaný a přílba mu chyběla. Dva jiní Palladinové se ho snažili držet a uklidnit, ale zatím se jim to nepodařilo. Utíkal před nimi, rozhazoval rukama a naříkavě něco vykřikoval: „Konec se blíží! Bůh Pallas leží mrtev! Všichni zemřeme! Konec je blízko!“ Pak padl pohledem na Al-Raqíma a vykřikl ještě horlivěji: „Ty to víš! Tys to viděl! Smrt se blíží!“ Jako by se mu nová síla vlila do žil, setřásl dva vojáky, kteří se ho snažili zpacifikovat, a prodral se davem k Al-Raqímovi.

            „Pane, ty víš! Musíš mluvit pravdu! Konec je blízko!“ volal zoufale a chytil Al-Raqíma za cíp roucha. Al-Raqím se odvrátil a dělal, že nechápe, o čem mladík mluví. Ale ve skutečnosti to dobře věděl. Nový věk se vylil z břehů. Lebara, Svobodná země, už není. Maghon už není, Iacana už není.

            Strážci si konečně prorazili cestu davem a podařilo se jim vojáka chytit, omotat jeho pláštěm a umlčet. Když vyprostili cíp Al-Raqímova pláště z jeho sevření, omluvili se.

            „To nic. Co se mu stalo?“ zeptal se Al-Raqím na oko nechápavě.

            „Už pár dní není v pořádku,“ řekl jeden z Palladinů. „Více našich bratří špatně spí a má noční můry. Je to asi nějaká nemoc. Postižení mluví ze sna a někteří blouzní i ve dne.“ Pak se uklonili napůl odvedli, napůl odvlekli plačícího mladíka pryč. Al-Raqím šel pomalu za nimi. Viděl, jak zabočili kolem hostince doprava a vzdalovali se po nábřeží. Kus cesty proti proudu pak spatřil kamennou kapitulu Palladinů. V přízemí a prvním poschodí nebylo nic, v druhém poschodí byly střílny a ve třetím vitrážová okna. U brány stáli na stáži dva ozbrojenci. Brána se právě zavřela za vojáky, kteří vlekli svého pomateného druha.

            Al-Raqím se vrátil do hostince, aby o tom pověděl svým přátelům. Ale jelikož tam nikoho z nich nenašel, objednal sobě a lišce po žejdlíku piva.

            Mezi tím Jarn a Klaes přešli dřevěný most a po chvíli nalezli náměstíčko s radnicí. Naproti ní stál honosný rohový dům. Byl čerstvě natřený svěže zelenou barvou, jakou ani Jarn, ani Klaes nikdy nikde neviděli. Jarna napadlo, že by ta barva mohla klidně i světélkovat ve tmě. Vývěsní štít na nároží byl vyveden v ještě jasnějších barvách: růžová, fialová, oranžová, tyrkysová. V oknech byly pohyblivé větrníky, pomalované třpytivými pruhy, takže při pohledu na ně člověku až oči přecházely. Vše doplňovaly obrázky tyglíků, rostlin s lidskými hlavami, hadů a ještěrek. Na náměstí bylo dokonce dláždění a tím pádem v okolí obchodu nebylo žádné bláto a žádné stoky.

Když přišli blíž, uviděli u vchodu viset stejný plakát, jakého si Jarn všiml ve městě: Mistr alchymista Yaron shání pomocníky pro svou laboratoř. Velmi dobře oceněný úkol! Odměna velká! Vešli dovnitř a ocitli se v honosné alchymistické prodejně. Stěny byly vykládané dřevem, v policích se leskly naleštěné skleničky a nádobky s líčidly, mastmi a lektvary. Za pultem stálo několik prodavačů, očividně připravených okamžitě přispěchat a pomoci s výběrem vhodného talismanu nebo elixíru. Jarnovy šaty sice cestou utrpěly několik šrámů, ale on si je při každé možné příležitosti přepíral, zašíval a vyšíval, takže na prodavače učinil velmi dobrý dojem a hned se na něj usmívali a pomrkávali po něm. Pořád měl svůj drdol protknutý pletacími jehlicemi, korzet, hedvábnou vestičku a voněl po broskvích. Klaesův zevnějšek byl o dost zanedbanější, ale na prodavače udělala dojem jeho Yllerská trvalá ondulace ve tvaru gejzíru. Jak se říká: Alchymista alchymistu pozná.

„Co to tady u všech všudy je? Kde lidi v tomhle městě na tohle berou peníze?“ řekl polohlasem Klaes Jarnovi. Jarn pokrčil rameny.

Vzápětí se jich ujal mladík a oslovil je vlídným tónem: „Vítejte v Yaronově Emporiu. Co pro vás můžeme udělat?“

Jarn odpověděl: „Já jsem Jarn z Morušnice. A rád bych se setkal s Yaronem, a to honem.“

„Co pak vás k tomu vede? Mistr Yaron je velmi vytížená osoba.“

„To mi je jasné. Ale viděli jsme, že Mistr hledá pomocníky,“ odpověděl Jarn.

„Aaa, tak vy přicházíte na základě naší inzerce! Ach… aha… oho… ano. Momentíček,“ mladík nasadil ještě úslužnější intonaci, poklonil se a odcupital k prošedivělému staršímu muži s chomáči vlasů po stranách hlavy. Klaes a Jarn si všimli, že mu v normální chůzi brání úzké kalhoty, které měly rozkrok až někde u kolen. Šedivák si vyslechl mladíka a hned pospíchal za důležitými hosty.

„Dobrý den, já jsem Perm Kormuncius. Jestli opravdu přicházíte na základě naší vývěsky, pak s vámi rád promluvím ve vedlejší místnosti, pojďte za mnou, tudy.“

Když vešli, muž mávnutím ruky rozsvítil lucerny na stěnách, které svítily velmi jasně, ale divným, nehybným světlem.

Je to oheň? Není to oheň? přemýšlel Klaes, kterého takové věci zajímaly. Posadili se.

„Takže… vy byste si rádi přivydělali. A pomohli Mistru Yaronovi,“ začal Šedivák.

„Rádi bychom se s ním co nejdřív setkali,“ odvětil Jarn.

„To nejde. Yaron je velmi zaneprázdněný člověk. Nejdřív bychom si promluvili spolu, a pak, pokud bude vaše angažmá reálné, na vás možná bude mít čas pan Yaron osobně. Víte – chodí nám sem dost dobrodruhů, kteří ani netuší, co taková práce v oboru alchymie znamená.“

Klaes se naklonil k Šedivákovi a pronesl: „Zaneprázdněný, říkáte? Myslím, že věci, které teď zaneprazdňují pana Mistra Yarona, brzy pominou a budou ho trápit zcela jiné věci. Můžeme mu být svými radami užiteční. Měl by to zvážit a udělat výjimku. Přicházíme z Maghonu.“

„Co by měl zvážit?“ zakoktal se Šedivák.

„Naše přijetí a rozhovor s námi,“ řekl už poněkud netrpělivě Klaes.

„Přijíždíme z daleka a neseme zprávy. Byli jsme v Maghonu a viděli jeho zkázu. Neseme zprávy Mistra Talantia, který už není bohužel mezi námi,“ dodal Jarn.

„Takže vy nejdete na inzerát?“ řekl zmateně Šedivák.

„Za jiných okolností bychom rádi, ale teď spěcháme do Xalgonu. Potřebujeme mluvit s vaším Mistrem.“

„Kdo jste? Co se stalo?“ muž se nejistě rozhlížel, jako by přemýšlel, kudy uteče.

„Já jsem Klaes z Ylleru, z fakulty Ra`avim,“ představil se Klaes a nabídl muži svou pravici.

„Já jsem Jarn z Morušnice, a zde je má levice,“ pronesl obligátně Jarn a zvedl svou levou ruku. Načež se Šedivec zatvářil ještě polekaněji, neboť tohle gesto bylo ve zdejším kraji velmi neuctivé.

„A potřebudeme mluvit s Yaronem. Pokud možno hned,“ dodal Klaes.

Šedivák zřejmě pochopil naléhavost situace, protože odběhl. Když se celý udýchaný vrátil, kývl na Jarna a Klaese: „Pojďte pánové, pojďte za mnou.“

Vedl je po schodech do třetího poschodí. Všude hořely tytéž lampy s podivným ohněm. Ocitli se v místnosti, která byla asi nejvíce ze všeho knihovnou a badatelnou, a připomínala dílnu Mistra Talantia. Byly tam vitríny, čtecí pultík a sběratelské vůně. Na pódiu tam v pohodlném křesle, připomínajícím trůn, seděl Mistr Yaron. Klaese a Jarna překvapilo, jak je mladý (nebo jak mladě vypadá). Yaron nebyl Figlynec. Měl ušlechtilé, jemné rysy, bystré oči a pravděpodobně mu v žilách kolovala trocha elfí krve.

Jarn vystoupil dopředu a pronesl:

Buďte zdáv, Jarn mé jméno jest
a zde je má levice.
Skutečně, na mou čest,
jsem švarný junák z Morušnice.

Mám poslání od pána z hory,
má cesta vede do hloubi nory,
Moje ruka má skrytou sílu.

Co víc k tomu dodat?
Rád přiložím ruku k dílu,
povězte, kam mám se vydat.

 „Vy jste mluvili s někým z těch předchozích uchazečů? Odkud víte, co po vás bud chtít?“ zvolal udiveně Yaron

„Od patrona z Hory,“ odpověděl Jarn zvedl svou černou ruku. Klaes byl zmaten a zaražen.

Yaron zvolal: „Delio, pojď sem!“ Odhrnul se závěs a vešla bylinami vonící krásná žena, velmi ozdobená všemožnými amulety a drahými kameny, které byly ještě vyšší kvality než ty, co byly k vidění dole v obchodě.

„Delio, nevycházela ti černá ruka? Včera jsi mi věštila něco s černou rukou,“ řekl Yaron a nespouštěl oči ze dvou příchozích. Delia se jen mírně usmála a přikývla.

„Zůstaň tady s námi,“ řekl Yaron směrem k ní, a pak se obrátil k Jarnovi a Klaesovi. „To je Delia, zdroj mých úspěchů. Budu k vám upřímný, a řeknu vám rovnou, co po vás chci, i když to tady ten s černou rukou už vlastně ví. Delia mi řekla, kam se mám dívat. Nesměj se, Delio! Rethra byla kdysi starým vezanským městem. V těch časech se jmenovala Orathrozon. To bylo před Potopou. Dnes už jsou z toho původního města jen trosky v bažinách. Delia mě však nasměrovala k místu, kam se mám dívat. Tam jsem našel knihu. Knihu, ze které čerpám své moudro a bohatství,“ trpce se pousmál, „Ale ta kniha, kterou mám, je jen pouhá učebnice pro děti! Někde tady byla orathrozonská univerzita a její knihovna. Chci získat něco z trosek této knihovny. Encyklopedii, která má pro zasvěcence, jako jsem já, ohromný význam.“ Pak se odmlčel a pokrčil rameny. „Sám ale pro ni nemohu jít. Zkoušel jsem to, ale nejsem žádný velký dobrodruh. Navíc nástrahy, které se v troskách univerzity nacházejí, jsou často přesně toho typu, kterému snadno podléhám – najdete tam lecjaká tajuplná místa, kde na vás dávné síly zkoušejí svoje svody – nabízejí vůdcovství, nesmírnou moc a podobně. Velice brzy jsem si udělal obrázek, co asi vedlo ke zničení Starého Vezanu a k Potopě. Získání prvního svazku mě vyčerpalo, a tak vím, že vydat se kamkoliv hlouběji do komplexu by bylo nad moje síly. Navíc Delia mě odmítá pustit. Pokaždé, kdy jsem ji požádal o věštbu ohledně cesty, jí vyšly extrémně špatné karty.“

Nakonec se úlevně pousmál. „Ale vy s vaší nevinností určitě pro nás dokážete najít další svazek Orathrozonské encyklopedie! Bohatě se vám odměníme!“ Yaron pohlédl na dva muže stojící před jeho stupínkem. Ani se nehnuli, jako by čekali, co bude dál. Jen černá ruka Jarnova se malinko, neznatelně chvěla.

„Ano, věděl jsem, že toho úkolu se může zhostit jenom cizinec,“ pokračoval vzrušeně Yaron, „Místní lid je příliš pověrčivý, o pilířích v bažinách kolují všelijaké historky. Pokud mi přinesete knihu, dám vám každému cenu 20 koní ve stříbrných Lunách[1].“

„To jsou skvělé zprávy! Rádi vám pomůžeme,“ zvolal nadšeně Jarn, jako by už nedokázal být déle zticha.

„Jarne! Zapomínáš na určité věci,“ napomenul ho Klaes.

Jarn se ohradil: „Nezapomínám, hned jsem chtěl dodat, že…

pro vás máme chmurnou novinu:
celou cestu prcháme ve stínu
nového věku, a svět se mění.
Iacanna padla, Maghon již není.

Yaron kupodivu nevypadal překvapeně, jen podotkl: „Delia mi to říkala. Viď, Delio.“

Na tváři vědmy se objevil výraz uspokojení, ba dokonce snad sladký úsměv. „Ano, prorokovala jsem to.“

„Na útěku jsme jako chrti

v patách je nám vojsko smrti!“ zvolal Jarn.

Yaron pokýval hlavou. „Ano, Delia mi zjevila, že se dějí takové hrozné věci. Ale je to daleko, ne?“ Zdálo se, že pro Yarona ty zprávy byly sice chmurné, ale nebyly to žádné novinky. „Povězte mi, jak se má kolega Mistr Talantius. A jak jste se ocitli až tady? Kudy jste šli a kam máte namířeno?“

Klaes se rychle chopil slova a stručně zrekapituloval klíčové události jejich putování. Řekl, že Talantiovi nesli ingredience na nějaký experiment, ale o tom, že nesou Elixír, pomlčel. Řekl jen: „Talantius nám dal naději, že existuje možnost prohlédnout závojem iluzí a spatřit pravou podstatu Nového věku. Naznačil, že tuto možnost mají v Xalgonu a v Sairis. Cesta do Sairis byla delší. Proto jdeme do Xalgonu.“

Yaron pokýval hlavou a vyptával se na různé praktické otázky: jací jsou bojovníci Věčné bitvy? Jakou rychlostí to postupuje? Kolik máme času?

„Čím dále jsme, tím pomaleji to postupuje,“ řekl Klaes.

„Takže se to jednou zastaví?“ ptal se Yaron.

„Talantius řekl, že se to dostane až ke Xalgonu,“ odpověděl Ylleřan.

„Za jak dlouho to tedy máme na prahu Figlynu?“

Klaes z hlavy provedl výpočet. „ Asi za 10 dní.“

Yaron se podíval na Deliu a pokýval hlavou. „Děkuji za informace. Zařídíme se podle toho.“

„Vy jste první, kdo nás bere vážně. Až na světlé výjimky nás zatím všichni považovali za blázny a kejklíře,“ řekl Klaes.

„Ty proroky pokřikující na nárožích tady máme poměrně často, ale když mi před pár dny Delia řekla, že se hvězdy posunuly, tak vám věřím.“ Klaes se podíval na Deliu a spatřil výraz hlubokého, spokojeného propojení s mysteriem Kosmu, podobný výrazu kočky, vyhřívající se na slunci.

„Vyšlu tedy své učedníky, aby byli na stráži a varovali nás včas. Tím spíš ale chci získat ty knihy z ruin Orathrozonu. Až odejdeme, nebude další možnost je najít.“

„Tady o vše přijdete. Měli byste také hned odejít na sever. Tam snad najdeme někoho, kdo to bude umět zastavit. My sami nemáte času nazbyt.“

„Ano, určitě musíte rychle pokračovat v cestě do Xalgonu. A já vám tu cestu mohu usnadnit. Nabízím vám koně – výměnou za vaši pomoc v nalezení těch knih. Teď mám doslova poslední možnost získat něco z pokladu Univerzity. Pak budu také muset prchnout. Moje nejsevernější pobočka je v Uldaru. Tam se vydám. Nejvzácnější rukopisy z mojí knihovny pošlu hned zítra napřed. V klidu a potají. Nechci vyvolat ve městě paniku. Věnujte mi, prosím, jeden váš den a já mnoho vašich dní ušetřím. Za vaše úsilí vám dám koně…“

„Ano, koně potřebujeme,“ zvolal Jarn.

„Výborně. Kdy se můžete vydat na cestu?“

„Klidně zítra,“ řekl bez rozmýšlení Jarn. „Klaesi, považ! Mohli bychom mít koně. Vyděláme si na ně a cesta pak bude rychlejší!“

Klaes se netvářil nijak nadšeně. „Mohli bychom také tady Mistra poprosit o nezištnou pomoc. Míříme do Xalgonu ve jménu dobra a spásy všech, i jeho samotného. Neseme důležité zprávy od Talantia, máme naspěch. Měl by nám pomoci jen tak, z dobrého srdce,“ řekl pomalu a vrhl krátký pohled na Yarona.

„Máš pravdu, ale…“ řekl Jarn. Klaes si všiml, jak se jeho černá ruka chvěje a vrtí. Viděla to i Delia a Yaron. V místnosti nastalo ticho, v němž se vědmě a mágovi zjevovaly věci a Jarn se oddával návalu tepla, které se mu z ruky rozlévalo po celém těle, jako by mu žilami proudila ne krev, ale tekuté zlato. Zavřel oči. Klaes do něj dloubl loktem a přivedl ho zpátky do skutečnosti.

„Zvážíme vaši nabídku. Vidíte, můj přítel by vám chtěl hned pomoci. Ale nejsme sami. Máme ve městě ještě tři přátele a musíme se poradit i s nimi. Naše cesta je společná, takže i naše rozhodnutí děláme společně. Řekněte nám, kterým směrem leží ty vaše ruiny?“

Yaron pokynul Delii a ta mu podala mapu, kterou kdysi sám nakreslil. „Věc se má tak. To místo leží asi 5 hodin cesty na západ.  Tady je současné město Rethra, tady začíná Kaelotský močál. Tohle celé je oblast, kde se rozkládalo město Orathrozon. A tady jsou první pilíře. Celé město stálo na pilířích a Univerzita stála na sedmi mocných sloupech, jako strom na kořenech vrůstajících do země. Tady jsou vyznačeny ty velké pilíře. Jméno toho místa bylo Yadhabaoth, Chrám nejsvětější sedmice. Tady v tomto pilíři jsem našel moji knihu.“

Všichni se chvíli dívali na mapu. Pak ji Yaron zase sbalil, a řekl: „Budu doufat, že se zítra ráno objevíte. Jste moje poslední naděje.“

„Mám podmínku,“ řekl Klaes. „Že nám poskytnete koně a peníze na další cestu, i když nebudeme úspěšní, totiž když budeme hledat, ale nic nenajdeme.“

Yaron vzdychl: „Dobrá. Poskytnu vám zálohu. Ale ne koně pro všechny. Proč bych riskoval, že vám dám koně, a vy odjedete? Když přinesete aspoň něco z pokladů Yadhabaoth, zaplatím vám cestu a dám vám koně. Když přinesete některou z Encyklopedií, bude vás čekat královská odměna.“

„Dobrá. Teď půjdeme a předneseme nabídku ostatním. Vy zatím připravte smlouvy. Pokud budou ostatní souhlasit, přijdeme zítra ráno.“

Audience byla skončena. Uklonili se Yaronovi a ten je pozdravil pokývnutím hlavy. Funící obtloustlý Perm Kormuncius je odvedl zase dolů a vyplatil jim zálohu tří stříbrných Lun[2].

Když se Jarn s Klaesem vrátili do hospody, našli tam Al-Raqíma s liškou, jak pijí pivo. Kolikátý škopek měli před sebou, nebylo možné poznat. Ale oči se již oběma poněkud začínaly lesknout. Liška měla pivní pěnu až za ušima.

„Al-Raqíme, máme skvělé zprávy!“ hlaholil Jarn.

„Copak, bratře?“

„Sehnali jsme skvělej melouch. Budou denáry.“

„Co prosím?“ divil se Al-Raqím, který před chvíli vydělal svými pěti prsty čtyři půlměsíce v drobných. Jarn ho poplácal po zádech a hlaholil: „Místní mág Yaron nám nabídl nějakou fušku. Uděláme nějaký ryto a budeme mít plný koryto!“

„Je to tak,“ přisvědčil Klaes. „Domluvili jsme jednu práci. Pokud s tím tedy budete souhlasit. Když to zvládneme, dostaneme královsky zaplaceno a koně pro všechny.“

Al-Raqím se napil piva, utřel si pěnu ze rtů a pravil: „U nás se říká: kdo moc pracuje, život si zkracuje.“

„Můžeme mít co chceme! Koně, peníze, lektvary, stačí jen přinést nějakou knížku z bažiny!“ rozčílil se Jarn. „Zatímco my domlouváme vejdělek, tak ty si tady sedíš a piješ pivo!“

Al-Raqím nehnul brvou a položil na stůl měšec, ve kterém chrastily stříbrné prstýnky. „Kdo říká, že tady jenom sedím.“

„O co jde?“ zeptala se Daran, která právě se Sunvou přišla dolů. Obě ženy si konečně po týdnech putování, spaní pod širým nebem a mytí v potůčcích dopřály koupel a Daran si zaplétala své dlouhé vlasy do svého složitého drdolu.

„Místní mág chce získat nějakou knihu, která se snad nachází v ruinách vezanského města z předpotopní doby. To leží asi 5 hodin cesty na západ. I když to jen zkusíme, dobře nám zaplatí,“ vysvětlil Klaes.

„Proč si tam nedojde sám?“ zeptala se Daran.

„Vypadá to, že tam jsou nějaké překážky, zejména pro zasvěcence. Nebude to úplně bez nebezpečí.“

„Takže mi chceš říct, že dobrovolně vlezeme do něčeho takového, jako byly stříbrné doly nad Maghonem?“ zeptala se Sunva.

„Možná,“ odtušil Klaes.

„Je to dobrý nápad! Dostaneme koně a peníze, a to usnadní naši další cestu,“ zvolal Jarn.

„Zdá se, že z tebe mluví tvoje levice,“ napomenul ho Klaes.

Moje levice je štěstí strůjce!
Pomněte, že je to ona,
kdo dobré skutky pro vás koná!

Kdo odemkl vám cestu z dolů?
Do močálu půjdem spolu!
Moje levice pomáhá, kudy chodí!“ řekl hrdě Jarn a pozvedl svou levici do výše.

„Je pravda, že mág Yaron nás bere vážně. Věřil nám všechno, co jsme mu vyprávěli o Mračnu Nového věku. Dal nám dokonce zálohu. Klidně bychom mohli zítra odjet a peníze si nechat. Skutečně stojí o naši pomoc a nenabízí nám za ni málo.“

„Ano, pomůžeme mu a on pomůže nám! Jdeme do toho, kamarádi?“

„Já nevím,“ řekl Al-Raqím. „V našem cechu se říkalo, že prací si na živobytí ještě nikdo nevydělal. A že co můžeš udělat dneska, můžeš udělat i pozejtří. Nějaká piplačka s knížkama v bažinách mi přijde jako zbytečné zdržení.“

„U nás se zase říkalo bez peněz do hospody nelez,“ odsekl Jarn a obrátil se k Daran.  „Daran, poslouchej. Mág měl ve svém domě takové zvláštní lampy: svítily jasně, nepálily, neblikaly. To by tě mohlo zajímat!“

„To spíš to bude něco nečistého, než hodného zájmu,“ odvětila Daran rezervovaně. „Ale je pravda, že peníze a koně potřebujeme. Jinak se budeme do Xalgonu trmácet celou věčnost. Ještě že máme arkinský olej a pevnou víru ve světlo. Půjdu, ale pokud se mám vydat na nečistá místa vezanců, tak jedině za denního světla.“

„Co ty, Sunvo?“ vybídl Jarn Lovkyni, aby se vyjádřila.

„Moc se mi nechce. Ale na druhou stranu – pokud půjdete, nenechám vás na holičkách.“

„Já bych se možná rád podíval na tu alchymistickou knihu. Když je to taková vzácnost. Jestli nás náhodou nechce ten pán ošidit. Třeba nám nabízí za tu knihu ještě málo.“

„Al-Raqíme, nejde přece o to na tom zbohatnout, ale zajistit se na další cestu. Máme v patách Nový věk a až se přes nás převalí, tak všechny ty denáry, luny a brkály ztratí svou hodnotu. My potřebujeme jen jídlo a koně, zmizet odsud a dostat se co nejrychleji do Xalgonu,“ řekl Klaes.

„To je možný,“ řekl Al-Raqím a přihnul si piva.

„Takže – dohodnuto?“ zeptal se všech přítomných Jarn.

„Dohodnuto!“

            Když Liška vystřízlivěla, nebo si o sobě přinejmenším myslela, že vystřízlivěla, napadlo ji prozkoumat kasárna Palladinů, u nichž byla s Al-Raqímem odpoledne. Ostatně se po vydatné večeři a té spoustě piva potřebovala také vyvenčit. Vyplížila se ze dveří hostince a kráčela po ulici. Stmívalo se. Myslela si, že je neviditelná a že jde pěkně rovně, ale šněrovala si to sem a tam a občas jen tak tak, že do někoho nevrazila. Lidé se za ní otáčeli a chechtali se, až se za břicha popadali. Zrzavý pes! Nebo to není pes? Co to tedy je – přerostlá veverka, která chodí po čtyřech? Pokukoval po ní i chlápek se sítí, který dostal nápad, že ji chytí a prodá kožešníkovi, aby z ní udělal pěkný límec nebo čepici, ale nakonec si svůj podlý úmysl rozmyslel. Na ulici bylo ještě dost lidí, kteří by ho mohli vidět – a hlavně, Liška zamířila rovnou k palladinské kapitule. Nebylo by moudré dopustit se nějakého činu na hraně zákona v dohledu strážců práva a pořádku.

            U palladinské brány stáli dva muži na stráži. Když uviděli potácející se lišku, začali se pochechtávat.

            „Tak co, jak to jde, hoši,“ oslovila je Liška.

            Strážní se přestali smát. „U Pallada, sním či bdím?“ řekl jeden a začal odříkávat ochrannou modlitbu.

            „Co nám chceš? Jsi duch, nebo jsi skutečná?“ tázal se druhý.

            „Chci se zeptat, jak se máte. Já jsem z Iacany,“ odpověděla Liška, jako by Iacanu každý měl znát jako střed Qurandu.

            Strážní se začali usilovně modlit k Palladovi. Liška na ně chvíli hleděla a pak ji napadl poťouchlý vtip. „Kdo mě vidí, je šílený! Doufám, že mě nevidíte, pánové,“ řekla se škodolibou radostí. Strážci začali zoufale bušit na vrata a dožadovat se vpuštění dovnitř. Jeden se rozplakal. Liška se zarazila. Uvědomila si, že šla přeci původně na výzvědy. Odběhla tedy za roh a začala dělat průzkum.

Mezitím v Palladinské věži zavládlo zděšení. Rozezněl se poplašný zvonek. Liška čichala kolem dokola kapituly a vyzvěděla, že Palladinové přišli o svého boha. Mnozí vidí zkázu a selhání, zjevuje se jim ve snech, ale některým i v bdění. Už nedokáží zabránit rozvratu. Ztrácí pevnou půdu pod nohama, domov, řád, všechno. Chudinky osiřelé. Lišce se jich zželelo a rozplakala se lítostí. Pak se rozběhla zpátky k dřevěnému mostu. Chtěla se vrátit do hostince, ale zachytila stopu svých přátel, Jarna a Klaese, a napadlo ji, že by se ještě mohla podívat tam, kde byli odpoledne. Zaslechla něco o honosném alchymistickém sídle a byla zvědavá, co je ten místní mág zač.

Přeběhla tedy most a po čichu našla Yaronovo Emporium. To nebylo ostatně nic složitého. Yaronův dům byl nejkomplexnějším čichovým zážitkem v tomhle městě, ba dokonce možná ve světě mimo Hostinec U tří lišek. Byla tam spousta neznámých vůní, které vůbec nepatřily do jejího světa a neměla pro ně jméno. Dům voněl novostí, ale svou sílu bral z minulosti. Byla zde cítit dovednost a zkušenosti, které přesahovaly představivost každého smrtelníka. Liška se toho nemohla nabažit, ale nakonec začala mít pocit, že je omámená. Motala se jí hlava a tlapky. A ještě ke všemu si všimla, že ji někdo sleduje. Uvědomila si, že ji vlastně sledoval celou dobu, ten jeho pach tady byl už dlouho. Rozhodla se, že se raději rychle vrátí do hostince U dřevěného mostu. Rozběhla se zpátky. Musela samozřejmě přeběhnout most, a právě na něm, uprostřed, stál onen neznámý, který ji sledoval. Co teď? Stáhla ocas a přikrčená proběhla rychle kolem něj. Muž se ani nepohnul a dělal, že si jí nevšímá. Ale ona věděla, že to jen předstírá.

Pomoc! Poplach!

            Jako blesk vběhla do hostince (dveře naštěstí ještě nebyly zavřené) a chvátala po schodech. Vrazila do jejich pokoje a skočila Al-Raqímovi do postele.

            „Vstávej! Vstávej! Venku je nějaký chlap.“

            Al-Raqím se ohnal a zavrčel: „Nech toho, Liško. Moc chlastáš.“

            Liška se mu opřela tlapkama o hruď a zakňučela: „Kdepak, už jsem úplně střízlivá. Na mostě stojí chlap. Sledoval mě celou dobu, co jsem byla venku. Teď se dívá na hostinec.“

            „Nemáš se toulat venku,“ řekl Al-Raqím a snažil se Lišku setřást a obrátit se na bok. Ale Liška začala hrabat a strhla z něj přikrývku. Al-Raqím tedy neochotně vstal a podíval se opatrně z okna. „No jo, na mostě stojí nějaký chlap. A co mám dělat? Mám se ho jít zeptat, co je zač a co od tebe chce?“

            „Ne,“ zakňučela Liška.

            „Tak vidíš,“ řekl Al-Raqím a zalezl zpátky do postele. „Příště míň piva, jasný?“

            Liška, ještě celá roztřesená, si vlezla pod přikrývku k Lovkyni, zastrčila jí čenich do podpaždí a vzdychla: „To jsem to teda vymňoukla.“

Ráno bylo mlhavé a studené, jak to v těchto končinách na konci prvního lunárního měsíce podzimu bývá. Mlha plynula pomalu a řeka rychleji. Nebylo vidět ani na protější konec mostu, přes který už proudili lidé, povozy a vůbec tam panoval čilý provoz.

První se vzbudila jako vždy Daran. Provedla své rituály a zazpívala zpěvy, a zpívala o to horlivěji, že byla sama v bezbožných cizích krajích, daleko od tepla a světla Auránu.

Klaese probudil její zpěv, a při pohledu z okna se nejdřív ulekl, že Mračno Nového věku je již zde. Ale byla to jen klasická kaelotská mlha.

Po snídani vyrazili. Před Yaronovým domem na ně již čekal početný zástup, vypadalo to, že se na ně přišli podívat všichni zaměstnanci Yaronova Emporia i jejich příbuzní. Yaron a jeho pobočník Perm stáli v jejich čele. Jen Delia chyběla. Vedle Yarona stál ten člověk, který včera Lišku sledoval a kolem něhož celá vylekaná musela proběhnout na mostě. Cítila ho zcela jasně. Tvář měl schovanou pod kápí, ale voněl stejně jako včera. Cítím divokost a nevyzpytatelnost, uvědomila si liška a srdce jí tlouklo rychleji. Vedle něj stála divná postavička: muž se žabími rysy, Kaeloťan. Nohy měl do x, což bylo vidět i ve vysokých botách do půli stehen, přivázaných k opasku. Rozpláclá chodidla vězela v něčem, co vypadalo jako ploutve, připevněné ke kalhotám. Vypoulené oči se dívaly z pod jakési pláštěnky, vyrobené ze zelené, poloprůsvitné látky, připomínající chaluhu s bublinkami uvnitř.

Yaron všem popřál dobré ráno a pronesl krátkou oslavnou řeč. Pak se odebrali dovnitř, kde si sedli si ke stolu. Yaron před ně položil smlouvy.

„Zálohu jste už dostali. Pokud přinesete z míst, kde stála sedmiposvátná Univerzita Yadhabaoth alespoň něco cenného, dostanete ode mne 5 koní. Cennými věcmi se rozumí předměty, související s alchymií. Přesný seznam relevantních předmětů najdete v příloze číslo jedna. Pokud přinesete tu encyklopedii, pak dostanete luny v hodnotě dvaceti koní, a každý z vás dostane dárek, který vám bude ku prospěchu na vaší cestě. Seznam předmětů najdete v příloze číslo dva. Souhlasíte?“

„Já bych měl ještě jeden dodatek,“ ozval se Jarn. „Kdybychom se nevrátili, pošlete prosím toto to mé vlasti, do Morušnice.“ S těmi slovy podal Yaronovi vyšívaný šátek. Jen on sám věděl, co výšivka znamená. Bylo to šifrované varování, určené pro představené jeho cechu.

„Samozřejmě, pošlu. Kdybyste se nevrátili, budou vám patřit všechny pocty a vyznamenání jako hrdinům. Ale doufám, že toho nebude zapotřebí.“

Yaron a všech pět družiníků připojilo své podpisy pod smlouvy. Pak jim Yaron představil domorodého průvodce, toho kaeloťana v zelené pláštěnce s bublinkami.

„Toto je Nurm. Zavede vás na místa, kde budete hledat to, oč jsem vás požádal.“

„Jo, jo,“ zakuňkal Kaeloťan. „Štatešní hrdinové, já jšem váš doprovážeš. Mlhy šje ještje šise nerošpuštili, ale mušíme vyražiť.“

Zatímco domlouvali poslední podrobnosti jejich cesty, zkoumala Daran Yaronovy lampy. V každém rohu byla jedna, a svítily jasným bílým plamenem, který se ani nehýbal, ani nekouřil. Daran do jedné lampy foukla. Plamen zasyčel, ale neohnul se. Naopak poněkud zesílil.

„Madam, jak zní vaše jméno?“ oslovil ji zdvořile Yaron, který si všiml jejího počínání.

„Daran,“ odvětila. To, že je z Arky, si nechala pro sebe. Možná to stejně věděl.

„Daran, můj oheň se vám nelíbí?“

„Nikdy jsem nic takového neviděla. Jsou to nějaké čáry?“

„Čáry? Ne, čistá alchymie. Nehybný plamen jsem se naučil vytvořit díky té knize, pro jejíž pokračování vás posílám,“ usmál se Yaron.

Daran se mu uklonila. Když vyšli ven, ušklíbla se. Ty nevíš, co je to pravý čistý Oheň.


[1] Figlynové mají peníze Luny: nejvyšší nominální hodnotu měl úplněk (za něj si bylo možné koupit např. 4 noclehy v hostinci), poloviční byly srpečky (1 srpeček = ½ Luny) Jako drobné peníze byly používány stříbrné prstýnky, mající hodnotu 1/28 Luny. 1 srpeček = 14 prstýnků.

[2] za to si mohli koupit např. 12 noclehů v hospodě.

World

Races

Sirania

North

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon-X-thumb
Xalgon

Qurand

Rasy

Siranie

Sever

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon-X-thumb
Xalgon