Technomagie

Máme-li porozumět tomu, kdo byli a jsou mantrinští mágové a co byly jejich bájné ocelové lodě, je třeba si říci trochu o speciální mantrinské odrůdě magie, jež je pro nedostatek lepšího označení obvykle nazývána technomagie.

Mantrinská ocelová loď při klidné plavbě

Již od pradávných dob je Umění (rozumí se magie) na Grandu rozděleno na dva velké, v mnohém protikladné, proudy. Jeden směr Umění kultivuje lidské schopnosti a sílu mysli až do božských výšin, tedy soustředí se ‘dovnitř’ a na ‘duši’, zatímco druhý směr Umění kultivuje nástroje a stroje, a lučbu a magnetická fluida, magii obsaženou v hmotě samotné a v možnostech jejího uspořádání, tedy soustředí se ‘ven’ a na ‘instrumenty’. Moudří tvrdí, že pradávné pravé Umění, pravá Alchymie, integrovala obojí, duševní rozvoj s rozvojem hmoty do jednoho celku, ale z nějakého důvodu došlo k rozštěpení, a taková je situace dneška. Pro oba směry se používají v různých kulturách různá označení (například někdy se vnitřní cestě říká prostě magie a vnější technika), my budeme zde vnitřní cestu nazývat animagie a vnější mechanie.

Mezi tradičními mistry magie, obzvláště mezi přísnými maghavany, je na mechanii nahlíženo jako na šikmou plochu, která dříve nebo později vede nutně k temnotě. Důvodem toho postoje je to, že mechanie nekultivuje člověka a jeho duši, ale jen vnější nástroje, které se pak mohou dostat do rukou prakticky komukoliv. Animagie poskytuje podle tohoto pohledu zaslouženou moc, zatímco mechanie nezaslouženou. Výtvory mechanie navíc nestojí osobní energii člověka, dají se vystavět do libovolně obludných rozměrů a již svou existencí svádí ke zneužití. Vynálezce sám, který nějaký aspekt mechanie prozkoumal poprvé, může být člověk velké moudrosti a dobré duše, pro nějž samotného je objev zasloužený a chápe jeho rizika, avšak nemoudří následovníci, kteří neprošli stejnou cestou jako on, už mohou – nyní všem dostupný – vynález mechanie zneužít k čemukoliv.

Tomuto problému se dokáže animagie do značné míry bránit – každý animagik si musí každý aspekt svojí moci vydobýt tvrdým tréninkem a tedy si své moci váží, rozumí ji osobně a do detailu, a má k ní vztah daleko vyšší poučenosti a odpovědnosti. Samozřejmě každá moc korumpuje a i mezi animagiky se najde řada těch, kteří nakonec své osobně dobyté a zasloužené magické moci zneužívají, nebo se nechají k jejímu zneužití svést v dobré víře nějakým manipulátorem, avšak – tvrdí její zastánci – to riziko je podstatně menší, když na cestě k moci stojí osobní cesta a vývoj, než když se vynález nachází ve vnějším světě a každý politik nebo mocichtivý vladař se ho může bez dlouhého rozmýšlení zmocnit pro svoje záměry.

Podle mnohých animagiků však mechanie vede k temnotě nejen z tohoto čistě praktického důvodu snadné dostupnosti, ale vůbec kvůli své povaze. Totiž místo toho, aby se zaměřovala dovnitř člověka a měla v sobě aspekt filosofie a duševní disciplíny, tak se zaměřuje instrumentálně pouze na fungování vnějších věcí. Spolu s tím přichází i vůbec jiný druh myšlení – myšlení, které nezajímá nic moc jiného, než technické ‘fungování’ jako takové. Jak se pozornost magika obrací ven a na konkrétní předmětné problémy, začne svět vnímat nikoliv jako propojenou oduševnělou jednotu věcí, sebe a okolí, na jejímž pozadí je nevyslovitelné, ale pocítitelné, tajemství, nýbrž začne jej vnímat jako hromádku objektů, které lze dovedně manipulovat. Začne sám sebe vnímat jen jako jeden z těchto objektů. A to je cesta Rozdělovačů, kteří věří, že celky doopravdy nejsou, že jsou jen části. A jakmile je svět jen sumou částí, pak se před očima magika promění v jeden velký stroj. V Horologium.

Tolik názor animagických tradicionalistů. Kdo těm vousatým kritikům všeho nového ale věří, že?

Podíváme-li se na Grand, pak mechanie je zcela zakázána v Gandhaře, kde za její praktikování náleží okamžitý trest smrti. Žádná jiná země už tak ostrý postoj nechová, nicméně v naprosté většině zemí jsou stále ještě na pozicích moci tradicionalističtí animagikové, kteří se snaží co nejvíce tlumit vliv mechanie bez toho, aby ji otevřeně zakazovali, spíše otevřeně rozhlašují, že se jedná o monstrozitu. Jsou jen dvě země, kde mechanie vyloženě vzkvétá: Xalgon a Yller. Obě víceméně proslulé buďto morální dekadencí, černou magií nebo zcela zničeným životním prostředím, což mechanii celkově nedělá příliš dobrou pověst.

Zcela zvláštní případ pak tvoří Mantrin. Mantrinští mágové pochází původně z azharianské rasy, nejvznešenější ze smrtelníků, a původně bývali čistými animagiky. Avšak již před tisíciletími se vydali svou specifickou cestou, kdy byli doslova sevřeni touhou obnovit původní jednotu Umění a zacelit ránu, která oddělila animagii a mechanii. Viděli svůj cíl jako vznešený a dobrý, potenciálně spásu pro Grand, kterému – pokud se věci nechají jít beze změny dál – hrozí jednoho dne strašlivá válka mezi zastánci animagie a mechanie.

Jejich cesta spočívala v pozorném zkoumání myšlenek a tradic animagie a mechanie a v kultivaci jejich vzájemného propojení. Vytvářeli stroje, ale bedlivě tak, aby byly co nejvíce podle vzorů přírody a každý stroj a nástroj byl vytvořený tak, aby uposlechl jen toho, kdo měl odpovídající porozumění animagickému umění. Jejich cesta byla mírná k okolí, náročná v kvalitě a v mnohém ještě asketičtější, než přístup animagiků. Po staletích opatrnosti a pomalého postupu a částečných úspěchů v nich ale začal narůstat neklid. Generace míjely, aniž by se bájné Sjednocení Umění přiblížilo na dohled. Vyvinuli celou řadu krásných strojů, které nevypadaly jako stroje, ale spíše jako krystalové ryby či obří skleněné květy. Objevilí spousty tajů lidské mysli a možnosti jejího napojení na svět látky. Ale nebylo jim to dost.

A tehdy dorazil na Mantrin Zřec Fillardus, nejmladší z trojice Učenců. Zřeci jsou tajuplné bytosti s nesmírnou mocí a věděním, nejvyšší mistři vždy v jedné specifické oblasti, a přicházejí na Grand vždy v Trojicích. Fillardus byl z trojice Zřeců, jejichž mistrovství spočívalo ve vědách a Fillardus byl ten z trojice, jehož zaměření bylo na technické umění a vynálezy. Vědění, které s sebou přinesl na Grand z tajuplného místa svého zrodu, v mnohém překračovalo to, co bylo doposud komukoliv známo. Den, kdy Fillardus vkročil na půdu Mantrinu, změnil navždy směřování tohoto ostrova.

Mantrinská ocelová loď v bojové pohotovosti

Fillardus naučil mantrinské mágy mnohému a oni ochotně pili doušky poznání, neboť byli žíznivi po staletích obtížného výstupu vlastními silami. Zpočátku se zdálo, že je to právě Fillardovo poznání, co bylo chybějícím dílkem ve skládačce a že cesta k Sjednocení Umění je nyní již krátká. Nastala exploze tvořivosti, na Mantrinu rostla kouzelná a krásná města z umělého opálu a třpytící se umělé lesy, jež vytvářely pro mantrince jídlo bez nutnosti obdělávat pole a zabíjet zvířata. Mantrinci vyráželi v ponorkách z průhledného kovu na průzkum podmořského světa na úpatí svých ostrovů. A začali stavět své bájné lodi.

V tvořivém nadšení je ale začaly těšit především jejich čím dál elegantnější a zázračnější výtvory a záměr dosáhnout Sjednocení Umění se dostával stále více a více na okraj pozornosti. Až se nakonec na něj docela zapomnělo. A tak se zrodila mantrinská technomagie. Má v sobě mnohé z mechanie i animagie, možná docela i náznak onoho sjednocení, ale ne víc než to. Nakonec není opravdovým sjednocením, ale jen slepencem. Krásnějším a harmoničtějším než mechanie, ale strojovějším než animagie.