Světotvorba Siranie

Při příležitosti znovuspuštění stránek Siranie jsem se rozhodl sepsat reflexi k tomu, jak byl a je v případě Siranie tvořen svět. A jak podle mého názoru a zkušenosti vůbec tvoření světa funguje nebo má fungovat a co je na tom zajímavého. Od založení stránek uplynulo 18 let, od prvních siranijských her ještě podstatně více. Siranie je tedy oficiálně „dospělá“ a s jistým odstupem na sebe může pohlédnout.

Na různých webových stránkách věnovaných RPG a na Youtube naleznete mnoho různých návodů na to, jak tvořit fantasy svět. Většinou vám méně či více zkušení a povolaní lidé říkají, jak máte mít smysluplnou geografii, že řeky nemají jít kolmo přes horský hřeben a jak fungovala ve tradičních společnostech ekonomika. Často mají pak ještě nějaké postřehy k tomu, jak má fungovat magie, a většinou při tom nevykročí příliš daleko za všeobecně známé koncepce, ať už se jedná o AD&D nebo jiné podobné systémy.

Tuto úroveň řešení problému bych pojmenoval inženýrská – člověk nepřemýšlí, proč to vlastně dělá, co se to tady vlastně děje, čím jsou jeho volby a preference řízeny, ale rovnou již řeší technické problémy. Mě ale eminentně zajímá, proč mě tvorba fantasy světa vůbec přijde tak neuvěřitelně vzrušující a jak člověk nakonec skončí s kosmologií s jakou skončí.

Nadto mi ale již rovnou přijde škoda snažit se za každou cenu dělat realistické fantasy mapy. Na realističnost tu máme reálný svět. Fantazie by měla – s inteligencí a citem – hranice reality překračovat. Jen pěkně dejme řeku napříč horským hřebenem, jen je potřeba zjistit, jaká záhadná a pradávná událost to umožnila. Jen pěkně nechme řeku téct do kopce, to je podivuhodnost, která je zajímavá a žádá si průzkum. Žádá si příběh.

Zrod Siranie

Osobně mám radši vyprávění a historky, než strukturované traktáty a raději hovořím o osobní zkušenosti, než o čemsi abstraktně obecném, tak si dovolím začít tím, že vám řeknu, jak vlastně Siranie vznikala a jakými způsoby světotvorby procházela.

Siranie začala nemocí. Bylo mi asi 14 let, byl jsem samozřejmě vášnivý čtenář sci-fi a fantasy a byl jsem na jakémsi týdenním pobytu na horách, kde jsem hned první den upadl do vysokých horeček. Celý týden jsem proležel pod peřinami, ale až na první den, kdy mi bylo skutečně na umření, jsem si svou horečku kupodivu užíval. Způsobila mi totiž zvláštní stav polobdění-polosnění s neuvěřitelně realistickými fantaziemi nebo halucinacemi, kdy jsem byl najednou přesazený do kouzelného světa, ve kterém jsem cestoval a podnikal mnohá dobrodružství.

Velmi živě si vzpomínám především na bělostné město s vysokými věžemi uprostřed širé zelené planiny. Vzpomínám si na chůzi po můstcích a ulicích toho města a na to, že právě tam se nacházel počátek mnohých příběhů, na které jsem ve svých horečnatých snech vyrážel. Město Sairis, které najdete na stránkách, je založené na tom městě, které jsem tam zažil, a tak je pro mě pořád tak nějak napůl opravdové. Mám dosud matnou vzpomínku přibližného tvaru krajiny, která se rozbíhala od města na různé strany a silný dojem toho, že jsem si krajinu nevymýšlel, ale tak nějak objevoval. Sám jsem byl vždy zvědavý, cože se to skrývá za těmi nebo oněmi horami, a nebo v lesích, a sám jsem byl upřímně překvapen, jaké místo, postavu nebo příběh jsem tam našel. Našel jsem v tom světě také mnohé přátele a nepřátele, moudré i kruté bytosti. Odehrávaly se tam příběhy ohromné důležitosti. Vzpomínám si, jak jsem se zasněný pod peřinou leckdy usedavě rozplakal nad nutným a nevyhnutelným osudem té nebo oné bytosti nebo místa.

Když mě horečka přešla, byl jsem vlastně ohromně smutný, protože se tím přerušila rychlá a snadná cesta do Jiného světa. Později jsem vyvinul ještě odlišnou, namáhavější cestu, která spočívala v dlouhých osamělých vycházkách do přírody. Na osamělé cestě jsem se zhruba po hodině byl schopen uvést do meditativního stavu, kdy jsem zas viděl příběhy a mohl vstoupit do toho světa. Zhruba s maturitou a nástupem na vysokou školu mě ale pohltil reálný život (bleh…) a i tuto druhou cestu jsem až na výjimečné příležitosti ztratil. Vzpomínám si, jak se se mnou v období kolem maturity moji hrdinové a přátelé z Jiného světa loučili, viděl jsem je již jen z dálky, jakoby přes ojíněné sklo, jak sedí kolem ohně v lese poblíž cest, po kterých jsem s nimi chodíval.

Siranijská hra

Když jsme pak začali hrát hry ve světě Siranie (jak jsem onen Jiný svět pojmenoval) snažil jsem se vždy nacítit, „objevit“, jak to v tom světě je a nikoliv to racionálně vymýšlet. Tento proces ale nikdy nebyl dokonalý a tak výsledek je samozřejmě určitý mix mezi vnějškovým vymýšlením a vnitřním ponorem a nacítěním „správné odpovědi“.

Hra Siranie se ale ukázala být zázračnou v tom, že se tím objevila třetí cesta, poté, co jsem první dvě ztratil. To, že se hra odehrává v kruhu lidí, kteří ji sdílejí, imaginovaný svět vynáší do zvláštního stavu podobného skutečnosti. Koneckonců jediným měřítkem reality je kolektivní sdílenost. Pokud něco vnímá jen jeden člověk a ostatní ne, pak říkáme, že dotyčný má halucinace, pokud něco vnímá většina lidí, je to považováno za realitu. Realita je tedy totéž, co kolektivita. To, že fantasy svět (skrze naši sdílenou představivost a verbální popis) máme náhle v kolektivním vlastnictví, z něj dělá náhle cosi skoro reálného.

Hráči jsou naprosto zásadní součást této nové podoby světotvorby, protože jsou to právě oni, kteří určují, jaké části světa budou odkrývány a částečně i to, co v nich bude nalezeno. Nadto konkrétně hráči Siranie a Klanů jsou často sami zkušenými Vypravěči nebo tvůrci a umělci a mají velmi dobrý cit pro to, jak opatrně se má našlapovat při „hledání pravdy“ v příběhu. Bez nich by svět Siranie zůstal jen jakousi potencialitou, dávnou horečkou a snem. Právě hráči svět spoluzrodili, mnohdy doslova, psaním povídek a kreslením map. Třetí cesta tedy v něčem překonává ty dvě předcházející. Protože přináší radost sdílení a spolupráce a pro všechny zúčastněné je překvapující a obohacující.

Jak tvořím svět

V podstatě dvěma hlavními cestami. Zaprvé je to cesta vnuknutí. Náhle mě posedne nějaký obraz, třeba „Říše Masek“ nebo „Věčná Bitva“ a pracuju s ním tak, že se sám sebe ptám: jak vypadá taková Říše Masek? (opravdu to mám vždycky v mysli s velkými písmeny) V lepším případě mě na takovou otázku začnou napadat odpovědi – vím, že maska skrývá, že má hrozivý potenciál, že je neupřímná, že ukazuje roli a nikoliv vnitřní stav… tak pojďme tyhle věci rozehrát doslova! Ano, v té zemi maska vyjadřuje vaši roli – jste účetní, máte masku účetního, jste strážník, máte masku strážníka. Vtom mě napadne: vždyť to máme u nás vlastně podobné, jen bez masek. V Říši Masek je možné to rozehrát ad absurdum, nechat povstat ten archetyp v jeho extrému. A to je na světotvorbě zajímavé. Člověk si při ní osahává to, jak vlastně symboly, představy a kultura fungují a hraje si s nimi, přehání je, dotahuje je do extrému.

A samy se z toho nabízejí příběhy: Lidé za maskami se mohou střídat. To, že někdo má na sobě oděv a masku královny neznamená, že to je pokaždé stejná žena. Možná to ani není žena. Jak pak v takové společnosti funguje vyšetřování vraždy? Je vůbec podstatné, že někdo umřel, když může být za maskou zastoupen? Takže možná skutečný zločin není vražda, ale „ztráta tváře“. Postavy do takové společnosti přijdou a mají vystopovat ukrývajícího se psance. Zápletka s tolika možnostmi! A člověk si při ní díky všudypřítomné metafoře masky výborně zapřemýšlí o tom, jak to vlastně funguje v jeho vlastní kultuře.

Druhá cesta je cesta inspirace. Namísto obrazu, který mě jen tak posedne, se může stát, že zaznamenám nějaký motiv nebo atmosféru v knize nebo filmu. Pak se sám sebe začnu ptát: proč mě tohle zasáhlo? Co je jádro kouzelnosti toho motivu? Obvykle zažívám určitý motiv jako nedotažený, nebo mě osobně nepadnoucí a tak hledám, jak ho upravit, aby vystihl jádro mé fascinace. Převaluji ho v hlavě tak dlouho, až z něj vypadne ohlazený archetyp, který mám dojem, že byl celou dobu na jeho pozadí. Dál již s motivem pracuji stejně, jako v případě, že se zjevil z ničeho.

Psychologická reflexe

S narůstajícím vzděláním jsem samozřejmě ztrácel spontaneitu a tvořivost, ale zas získával schopnost reflexe a teoretického uchopení. Dnes se na světotvorbu dívám prismatem hlubinné psychologie. Pocit „objevování“ čehosi, co tam v kdesi pod hladinou mého vědomí je a jen to čeká na odkrytí, vnímám tak, že se jedná o osahávání psychologických komplexů různé hloubky. Mělčí komplexy třeba jen reagují kompenzačně na něco v našem světě, co se mi nelíbí a chtěl bych jinak – je to taková kompenzační fantazie ve stylu „fanfiction“ nebo alternativní historie:

„Co kdyby pro jednou antagonista hrdinů měl pro svoje jednání zcela rozumný důvod a vůbec se nechoval jako hloupý chechtající se maniak?“
„Co kdyby Římané měli mocnou kněžskou vrstvu podobnou druidům?“
„Co kdyby staří Keltové/Slované měli skryté město podobné Gondolinu nebo Asimovově Nadaci, ve kterém by se ukrývaly všechny jejich nauky?“

Ale klidně i otázky kosmologičtějšího charakteru:
„Co kdyby Sauron byl ve skutečnosti kladná postava?“
„Co kdyby Potopa byla důsledek dávné vzpoury proti Stvořiteli, při které se podařilo rebelům Stvořitele zabít a utopit svět v jeho krvi?“ apod.

Zvláště poslední dvě otázky už nejsou jen jednoduchou kompenzační fantazií řešící zcela osobní komplex nebo hrající si s alternativní historií, ale jsou to vlastně představy narážející na hlubší vrstvou komplexů, které se obvykle nazývají archetypy. Tedy staré, sdílené, mytické struktury ve vědomí, které se projevují specifickými shluky obrazů. Mají v sobě vždy cosi věčného. Člověk má při práci s těmito obrazy někdy zvláštní pocity – mráz běhá po zádech, vynoří se údiv, bázeň, fascinace.

Co je ale ten samotný proces „objevování“? Jednak při tom, kdy je svět tvořen a jednak při samotné hře sice občas je nutné řešit normální každodenní místa a události, jak obchod a válčení, u nichž je nutné přemýšlet prakticky a racionálně, ale pak je zde většina světa, kde vládne a měla by vládnout fantazie a tam odpovědi nevymýšlím, ale „objevuji“. Tedy položím si otázku a čekám na odpověď zevnitř. Tenhle proces „vnitřního věštění“ má mnoho společného s tím, co se v psychologii nazývá aktivní imaginace. Tedy ponechání představivosti v takovém stavu, že si sama začne hledat svou cestu bez aktivního vědomého ovlivňování. Není to zcela totéž nejspíše, ale je to tomu hodně blízké.

Velmi by mě zajímalo, jak tvoří světy jiní světotvůrci. Máte to podobně? Úplně jinak? Jak vytváříte svět?

© 2019 Jan Kozák