Stínový Arkagant

II. díl: Stínový Arkagant

XI. kapitola: Nalezení mince

Společně vstoupili do jedné z přízemních místností domu. Zařízení bylo velice jednoduché. Na podlaze ležela rozházená sláma, na níž zřejmě někdo přespával. U stěny místnosti stála ještě roztopená pec a nad ní se sušily chatrné a potrhané sítě. Na kraji vedle dveří stál masivní dřevěný stůl.

Súlin spatřil, že se na desce stolu cosi zalesklo. Přistoupil blíž a uviděl vedle klubka motouzu a šídla ležet velkou stříbrnou minci. Zpočátku jej upoutal symbol připomínající tvar lodi nebo půlměsíce, vyobrazený na minci, a znaky neznámého jazyka. Byla potřísněna blátem a zvláštním slizem, páchla rybinou. Uchopil ji do ruky, aby ji podrobil hlubšímu zkoumání. Jakmile vzal minci do dlaně,s úžasem zjistil, že je mnohem těžší, než vypadá. Když jí uvedl do pohybu, byla i její setrvačná síla několikanásobně vyšší, než bylo možné předpokládat. Největším Súlinovým překvapením však bylo to, že mince mu postupně odsávala magickou energii. Největší ztráty energie pociťoval, když se mince přímo dotýkala jeho těla. Pokoušel se porozumět i rytině na okraji mince. Bezúspěšně. Podal jí proto Arsii a svěřil ostatním to, co zjistil. Ale ani ona neznámému písmu neporozuměla. Odhalila však, že při správném použití může mince sloužit jako spojnice tohoto a jiného světa. Z její povahy vysoudila, že svět, na který odkazuje, je svět vlhký a temný. Vzhledem k tomu, že měli naspěch a i pomyšlení na to, že by minci použili právě teď, nebylo z nejpříjemnějších, skryla ji Arsia do tajné dutiny ve své bojové holi.

XII. kapitola: Pletivo světa

Předtím než družina opustila dům, Arsia přiměla svoje vědomí, aby odhalilo podstatu prostoru tohoto cizího světa. Zjistila, že se zásadně liší od struktury Grandu. Zatímco Grand je plocha tvořená v zásadě lineární prostorovou sítí, toto místo je sférické podstaty. Jeho prostor je tvořen soustavami soustředných sfér a kruhů, jejichž středy jsou vázány na místa se silou nadprůměrnou vzhledem k okolnímu prostředí. Když to vysvětlovala svým druhům, někteří nerozuměli. Použila proto následující přirovnání:

„Je to jako když házíte kameny do jezera. Kolem místa, kam dopadnou, se utvoří kruhy. Čím menší je však kruh, tím vyšší je vlna,“ chvíli se odmlčela a pak ukázala jedním směrem, řkouc: „Když půjdeme tudy, dostaneme se k místu, kam dopadl největší kámen.“

Když Noční Motýl vyhlédl z okna oním směrem, uviděl tyčící se vrcholek vprostřed městečka.

XIII. kapitola: Slepý tlumočník

Nakonec jim nezbylo než vykročit ze svého úkrytu. Chvíli kráčeli ulicí městečka k blízkému vršku, ale netrvalo dlouho a neobvyklému průvodu cizinců přišla vstříc skupina asi tří bíle oděných mužů. Jeden z nich přátelsky oslovil Súlina, který šel s Arsiou vpředu. Když zjistili, že si nerozumí ani slovo, vrhli na sebe navzájem několik společenských úsměvů.Neznámý poslal jednoho muže se vzkazem pryč, ukázal sám na sebe a pravil: „Aldin Garion Gonari.“

Za chvíli dorazil průvod svátečně oděných mladých mužů a žen, nesoucích v rukou květinové věnce, mísy s ovocem a džbán vody. Věnce pověsili členům družiny kolem krku. Než jim Aldin podal mísu s ovocem, sám namátkou vybral několik kusů a ochutnal, stejně tak učinil i s džbánem vody, ze kterého upil. Všichni ochotně pojedli ovoce a ochutnali místní vodu. Voda byla zvláštní. Byla čerstvá a měla v sobě mladost tohoto místa, ale byl v ní cítit neznámý druh magie. Arsia ji identifikovala jako silnou vodní runovou magii a sama ochutnala jen trošku.

Za chvíli dorazila nepřehlédnutelná dvojice. Byl to stařec vedený malým chlapečkem. Stařec byl slepý. Měl krátké bílé vlasy, dlouhý bílý vous a pásku na očích. I přes své stáří měl mohutnou postavu bývalého bojovníka, lehce kulhal. V jedné ruce držel slepeckou hůl, druhou se držel svého průvodce. Když přistoupil ke družině, pozdravil. Súlin zopakoval svou úvodní frázi v siranijštině: „Pokoj s vámi, mé jméno je Súlin. Jsme cestovatelé z daleké Siranijské říše a přicházíme v míru.“

Stařec se představil jako Danak a následně promluvil na družinu v několika jazycích. Po krátkém dialogu již dokázal vyslovit základní siranijské věty s drobnými chybami. Ze situace vyplynulo, že se jedná o místního tlumočníka.

Pak řekl: “Vítáme vás v kraji krále Mornigala. Jeho Výsost se navrátí o půlnoci ze svých cest. Budeme velmi potěšeni, když s námi jako vážení hosté setrváte v očekávání jeho příchodu. Všichni jste zváni na přivítací hostinu.“

XIV. kapitola: Hostina

Pak je společně odvedli do krásného dřevem vykládaného domu hostí, kde je posadili za veliké stoly a předložili jim mnoho jídel a pití, zejména piva a medoviny. Všichni rádi ochutnávali, jen Arsia obezřetně neokusila ničeho kromě několika kusů ovoce. Musela bojovat s velkou žízní, protože si uvědomovala nebezpečí číhající ve zdejší vodě.

Na hostinu byli přivedeni i zruční hudebníci a hudebnice. Během uvítací zábavy rozprávěli s tlumočníkem. Ze všeho vyplývalo, že se situace vyjasní, až se vrátí král. Živá rozprava byla narušena až vystoupením harfenistky. Bylo vidět, že je mistryní svého umění, které bylo v tomto světě zřetelně chováno ve velké úctě. Její prsty se zlehka dotýkaly strun jako labutí křídla vodní hladiny a její rty pěly tesklivou hrdinskou píseň. Ačkoliv nikdo nerozuměl slovům, zdálo se jim, že rozumí tomu, o čem příběh vypráví. Cítili souznění, uchváceni příběhem. Ještě dlouho po tom, co hudba dozněla, slyšeli její melodii v nitru.

Okouzlující harfenistka společně se svým manželem pak povstali, aby společně s ostatními hostiteli přivítali družinu v obci. Hudebnice měla vysokou štíhlou postavu, jasnou bílou pleť a sytě černé havraní vlasy, jež jí s jemností splývaly kolem ramen. Byla oděna do blankytně modrých šatů, které jí splývaly až na zem. Její muž byl podobné postavy, měl krátké černé vlasy a byl také svátečně oděn – do bílého šatu se zlatými ozdobami na prsou a rukávech. Když si podali ruce s Omerin, pokusila se dryáda o psychometrický průnik do jejich myslí. Oba působili jako nadmíru vzdělaní úspěšní lidé, vychovaní podle nejpřísnějšího řádu obce. Přesto, anebo snad právě proto, u nich pocítila Omerin jistou vlažnost k vrchnosti. Cítila, že jejich vypěstované schopnosti přesahují rozhled mnoha ostatních, a to jim dávalo výjimečnost v uvažování, kterou se však snažili před ostatními navenek skrýt. Všichni během hovoru s nimi pocítili krátký záblesk vzájemného hlubšího porozumění.

XV. kapitola: Útěk

Oslava skončila a ti, co se představili jako poutníci z daleké Siranie, byli krátce po zrození noci odvedeni do domu hostí, aby zde vyčkali půlnočního příchodu krále Morniga. Ten měl být tím představeným, kdo zodpoví jejich dosud nejasné vědomosti o světě, do něhož se dostali, když následovali Omerin, jež uzřela v tajemných troskách zašlého chrámu stín dítěte.

Bylo jim vyhrazeno třetí patro prostorného kamenného domu, jež stál blízko středu městečka na úpatí vršku. Súlin, který se šel společně s ostatními rozhlédnout po kraji, zůstal fascinován bohatými nástěnnými freskami vedle oken. Zastavil se u nich, aby je prozkoumal. Mezi ostatními zatím vzrůstal neznámý druh nervozity. Noční Motýl odhrnul závěs a lehce se naklonil z okna, aby se podíval na ulici okolo domu. Spatřil tam ve stínu pouličních luceren několik mužů, kteří neklidně postávali, či chodili bezcílně sem a tam a snažili se tvářit přirozeně. Bylo zřejmé, že jim měli zabránit v případném pokusu o útěk.

„Zdá se, že si nás místní natolik oblíbili, že o nás nechtějí za žádnou cenu přijít,“ poznamenal Noční Motýl k ostatním a ukázal z okna.

„Jejich pohostinnost mi už jistou dobu také prochází žaludkem,“ odvětila na to Omerin, poté co vyhlédla z okna a přimhouřila oči v neklidném zamyšlení.

Mezi rostlinnými ornamenty zatím nalezl Súlin na zdi obrysy zvláštních bytostí se čtyřma rukama. Nad nimi byla zobrazena větší freska, znázorňující trůn a na něm sedícího vladaře. Byl to vysoký podsaditý muž, připomínajícího starého válečníka. Měl krátké bílé vlasy a vousy a v ruce držel dlouhou hůl …“Co mi to jenom připomíná?“ zatápal Súlin v čerstvé paměti.

„Vždyť ten král vypadá navlas stejně jako náš slepý tlumočník…!“ zašeptal polohlasně. Chtěl se vydat za ostatními, aby jim sdělil svůj nový objev, když vtom jeho dokonalý sluch zachytil slabý zvuk tříštěného skla v jednom z oken v jejich patře. Přiběhl k oknu a vyhlédl do ztemnělé ulice. Uviděl tam ve stínech stát postavu … poznával ho … byl to manžel harfenistky, se nímž se dnes večer seznámili. Chvíli rozrušeně přešlapoval na místě, jako by chtěl svůj čin vzít nazpět, pak se ale otočil a zmizel ve tmě nočního městečka. Družina se seběhla kolem předmětu, který vletěl oknem, aby zjistila, že je to kámen omotaný pruhem pergamenu.

Omerin pergamen rozvinula a četla: „Král vás přijme do zástupu těch, jichž se obáváme.“

Po přečtení pergamenu do jejich myslí napadaly stíny. Zatímco ostatní v zamyšlení spřádali plány únikové cesty, Súlin přistoupil ke střešnímu vikýři a soustředěně studoval okolí domu.

„Možností, jak uniknout nepozorovaně strážcům, není mnoho,“ blesklo mu hlavou. „Můžeme se pokusit o zoufalý únik hlavními dveřmi, ale budeme riskovat vlastní životy a krvavou odvetu, nebo se zachráníme skokem z okna, ale i tak těžko unikneme pronásledovatelům. To je cesta, kterou nám může nabídnout země.“ Súlin vyhlédl z okna na noční oblohu. Ponořil se myslí do hvězdného prostoru a cosi jej upoutalo…

Cítil, že je na dosah nebeské klenby, jež byla ohraničená zvláštním sférickým zakřivením prostoru. Střed zakřivení byl totožný se středem městečka, přesně tak, jak to cítila Arsia. Překvapilo ho, že s takovou kvalitou nebeské klenby se nesetkal nejen při svých dlouholetých studiích, ale ani ve svých fantaziích, kterými živil nejednu elfí krásku při procházkách nad tisícem sněhobílých vrcholků sairiských věží a věžiček za hlubokých nocí. Náhle procitl ze svého zamyšlení a uvědomil si, že nebe jim nabízí jistou cestu. Při pohledu z okna si všiml, že okraj lesa není vzdálený více než tři sta mečů.

„Tři stovky mečů není tak velká vzdálenost,“ uvažoval, „abych nedokázal přemístit družinu k prvním stromům hvozdu.“ V těchto úvahách se obrátil na ostatní: „Pokud nemáte jiné návrhy, mám pro vás překvapení – poplujeme vzduchem,“ tázavě zdvihl obočí, s takřka neznatelným úsměvem pohlédl do tváří přátel a pokynul jim paží směrem k oknu. Nikdo nepronesl ani slovo, všichni jen mlčky přistoupili a uchopili se pevně za ruce. Súlin opět vyhlédl z okna a ujistil se, že ulice dole je klidná. Pak se obrátil do místnosti a zavřel oči. Třikrát se zhluboka nadechl a s posledním nádechem začal pomalu a soustředěně zvedat paže dlaněmi obrácenými k obloze. Ostatní okamžitě pocítili, že se nohama lehce odpoutávají od země. Mág uvolnil ruce a přitáhl je k hrudi, aby je vzápětí se silným výdechem odtlačil před sebe. Pocítili silný tlak vzduchu, který je vynesl oknem do chladné noci. Čaroděj se odrazil špičkou od země a následoval jejich dráhu. Zprvu se pohybovali spíše krokem, ale cítili, že rychlost se postupně zvyšuje.

Netrvalo však dlouho a byli náhle spatřeni strážemi v ulicích. První sprška šípů a ohnivých zaklínadel vzlétla v okamžiku, kdy si Súlin uvědomil, jak cenný by jim býval byl zrcadlový štít, s jehož pomocí by nespatřeni překonali nebezpečnou vzdálenost. Přesto jej opožděně vyvolal. Štít se zavlnil a na více místech se na čas úplně rozpustil pod nárazem střel. Jeden ze šípů prošel štítem a zasáhl Omerin, roztrhl jí pravý rukáv po celé délce a proťal jí kůži nad loktem. Motýla s Arsiou zbrzdil menší ohnivý výbuch, ke kterému došlo pár sáhů pod jejich nohama. Ve vzduchu ucítili pach sežehnutých vlasů a kůže. Na chvíli propadli všichni panice.

Ignis na nic nečekal a již při začátku útočné salvy začal přetavovat svůj tvar. Na místech jeho tmavého pláště začaly rychle rašit dlouhá ohnivá pera. Súlin opět vyvinul velké úsilí, aby změnil částice vzduchu kolem letící družiny do hvězdného zrcadla. Chvíli unikali neviděni a střely nepřátel je míjeli o mnoho mečů. Už, už se zdálo, že se dostali do bezpečné vzdálenosti, když vtom Ignis dokončil svou přeměnu v ohnivého Fénixe, rázem jeho křídla prosvítila zrcadlový štít. Okamžitě se na skupinu snesla nová vlna zaklínadel. Štít se opět zavlnil, někteří vykřikli bolestí. Omerin a Arsia vrhly na Fénixe rozhněvaný vyčítavý pohled. Obří pták na nic nečekal a mocným mávnutím svých planoucích křídel vyletěl prudce do vzduchu, míře vysoko nad své druhy. Několik výbuchů následovalo také jeho ocasní letky, ale bezvýsledně. Ignis nabral výšku a mizel vysoko z dostřelu. Levitující družina nabrala konečně větší rychlost a se zaceleným štítem konečně dospěla neviděna do bezpečné vzdálenosti od zbraní nepřátel. Vrcholky prvních stromů byly nedaleko, ale Súlin prodloužil oblačnou cestu dál do útrob temného lesa, aby nezanechal snadnou stopu. Ignis mezitím vyrazil jiným směrem, než byl cíl dráhy jeho druhů, aby se poté , co zmátl nepřátelské pozorovatele pod klenbou lesa, tiše setkal s ostatními.

XVI. kapitola: Půlnoční král, aneb tajemství potoční hladiny

Když nebe odhalí svou tvář
Když andělé ztratí svatozář
Když poslední naděje dokoná
…spadne černá opona
.

Když luna vyjde zemi vstříc
Když svět změní svůj rub a líc
Když padne naše pětice
… nedočkáme se Měsíce.

Když hory smete Matka moří
Když lesy naráz v popel shoří
Když se hradby měst rozvalí
… to jsme slovu nedostáli.

Když zhasnou lampy měst i noci
Když má tma svět ve své moci
Když zmizí hlasy, zmizí písně
… my nevyvázli z velké tísně.

Když nejsou sny a nejsou přání
Když svět už nikdo nezachrání
Když svět bude pohlcen temnotou
… naše těla mrtvá jsou
.

Vize Nočního motýla

Střetli se na malé vlhké mýtině kdesi v nitru neznámého lesa. Ten les byl součástí světa, jehož prapodivným zákonům teprve nejasně přicházeli na kloub. Ve stříbřitém lesku měsíce se zrcadlily břehy potůčků, jejichž hedvábné hladiny se zdály být až příliš klidné, jako by byly skelnýma očima ohromného bahenního obra, jehož tělo byla zem, vlasy stromy a chlupy nejrůznější pokroucené keře a pařezy, které se skrývaly ve stínech malovaných rukou šíleného a strach nahánějícího měsíce.

Jejich kroky je vedly pryč od nebezpečného místa. Když se po chvíli přiblížili k hladině jednoho z potoků, Arsia se zamyšleně zastavila a pozdvihla levou ruku. Malý průvod zůstal stát mlčky za ní. Arsiin pohled chvíli pozorně klouzal po hladině jednoho z četných potoků, které ve skupině již delší dobu budily nevysvětlitelné podezření.

„Tyto potoky,“ promluvila Arsia, „nejsou takovými, jaké známe z Grandu. Jejich rozvlněné hladiny se příliš rychle uklidňují a mám pocit, že v nich vidím neznámý nenávistný pohled, jenž nás sleduje.“

„Zjistěme tedy, kdo se za tím pohledem skrývá,“ řekla odvážně Omerin a přistoupila k lesknoucí se hladině potoka. Arsia zaujala bojový postoj a namířila svou dlouhou hůl ze světlého dřeva do místa, kde se Omerin zhlížela v potoční hladině.

Nejprve Omerin v odrazu měsíce spatřila svoji tvář. Pak se obraz začal měnit. Obě čarodějky se dívaly tváří v tvář neznámému muži. Na okamžik se propadly do hlubiny jeho temných očí. I když se portrét muže neustále proměňoval, tak aby utajil svou podstatu, Omerin překonala mocný tlak v mysli a odhalila, že se dívá do tváře vládce. Snažila se svými kouzelnými schopnostmi zjistit o neznámém co nejvíc, ale byl pro ni soupeřem nad její síly. Když už byla přesvědčena, že ho prohlédla, pochopila, že poznává pouze jednu z mnoha možných podob, kterou neznámý odráží ve stovkách svých zrcadel.

„Kdo jste? Proč nás sledujete?“ oslovila jej Omerin.

Obrysy jeho vzezření se vzápětí vyjasnily. Odkryly vysokou postavu muže neurčitého věku, sedícího na stříbřitém trůně. Měl černé vlasy, prokvetlé bílými nitkami, ostrý nos a ústa semknutá soustředěním. Z ramen mu splývalo popelavě šedé roucho s okrajem lemovaným zelenými ornamenty.

Po krátké odmlce promluvil hlubokým hlasem podbarveným kovovou ozvěnou:

„Jsem tím, kdo rozbil pečeť.“

Pak Omerin ucítila jeho pátravý dotek v mysli a s posledním vypětím sil jej odrazila. Výraz jeho očí se bleskově změnil a jeho tvář se zkřivila hněvem. V další vteřině se vymrštil, aby pronikl hladinou. Omerin se úlekem zapotácela. Arsia však předvídala jeho záměry a silným úderem hole rozčeřila hladinu potoka. Proudy vody se rozstříkly vzduchem a zkropily ty, co stály poblíž. Oči Ignise a Motýla se přivřely úlekem. Ignis ve zlomku okamžiku jedním pohybem odhrnul poutnický plášť a napjal tětivu ohnivého luku a žhnoucí šíp namířil do rozbouřené hladiny. Jeho ruka však vzápětí klesla, neboť přízrak půlnočního krále byl již zažehnán. Všichni si uvědomili, že za to vděčí Arsie.

„Kdyby nebylo tebe,“ oslovil Súlin Arsiu, „mohli jsme již nyní čelit nepříteli, o jehož schopnostech víme pramálo,“ svůj krátký proslov zakončil uznalým pokývnutím hlavy. Hned na to však dodal, obrácen k ostatním: „Nyní bychom neměli dlouho otálet.“

Omerin ještě chvíli klečela na zemi s hlavou ve dlaních, aby setřásla děsivý obraz, který jí před několika okamžiky pohlcoval mysl. Zatímco Súlin vyvolal lehký vánek, aby jím zčeřil zrcadlové hladiny zlověstných potoků, Noční Motýl pomalu přistoupil k Omerin, pohladil ji po vlasech, pronesl několik tichých konejšivých slov a pomohl jí vstát na nohy.

Pak se dala družina znovu na pochod. První šel Súlin, jenž nechal osvětlit kruh několika kroků kolem sebe jemnou nabělalou září, aby se vyhnuli pahýlům a výmolům, které na ně číhaly nastražené ve tmě. V lese bylo ticho, možná až příliš silné, přerušené sem tam zahoukáním sovy, nebo zašuměním koruny stromu a v tom horším případě zabubláním jednoho z tmavých potoků. Těm se skupina snažila vyhýbat, co to šlo. Zdálo se jim, že již pochodují mnoho hodin, když konečně začalo potoků ubývat a obloha mezi řídnoucím větvovím stromů začala pozvolna světlat. Některým již během cesty začaly slábnout nohy, znavené po dlouhé pouti bez odpočinku a Omerin se nejednou přistihla, jak přivírá víčka ztěžklá únavou převratných událostí předešlého dne i této stárnoucí noci. S rodícím se rozbřeskem dorazili společně na malou mýtinu, prostírající se na vyvýšeném místě, aby zde dali konečně v klidu odpočinout svým bolavým a znaveným údům.

XVII. kapitola: Nalezení Jezara

Návrat
Když tíha smrti tiskla tě, stravovala,
pak horská dryáda nad tělem zaplakala,
větrný čaroděj dech nazpět včaroval,
kouzelník ohnivý jiskru svou daroval,
půlelfka pronesla léčivé záříkání,
proč není to radostné…
zmrtvýchvstání?

S posledními tóny Ignisova hymnu, který věnoval polednímu slunci, se sny všech poutníků rozplynuly. Když procitli, uviděli jej, kterak sedí se zkříženýma nohama na malé vyvýšenině na kraji mýtiny a klidně se usmívá. Jako jediný se nenechal přemoci spánkem a hlídal ostatní. Na obloze se vznášely v mírném větru závoje mlhoviny stoupající z tajemného lesa.

Co jim přinese další den jejich pouti ?

Družina postupovala mlčky, v čele kráčela Omerin. Její krok byl tápavý a nejistý, ve tváři se jí zračilo hluboké soustředění. Podařilo se jí zachytit myslí Jezarovy stopy a ta jí postupně směrovala k určitému místu. Ještě nějakou dobu pokračovali v cestě do kopce a chvílemi se prodírali nízkými keři, netušíce kam je Omerin vede.

Vtom se dostali na okraj příkrého svahu. Asi tři sta kroků před nimi se dotýkal úpatí kopce, na který právě vystoupali. V polovině svahu, krytého lesním porostem, nečekaně objevili velkou starobylou stavbu z kamene.

„Podobá se tomu mlýnu,“ zašeptala Arsia, když se opatrně přibližovali k masivním zdem domu.

V těsné blízkosti stavení si povšimli zvláštního jevu: v okolí domu se porůznu povalovaly malé a větší rozpukané kameny, v některých místech byla popraskaná zem. Několik vyvrácených stromů se spálenými korunami dotýkalo ohromné kamenné laviny, která se vršila ve skalnaté soutěsce.

Všichni cítili silné narušení přirozených energických drah tohoto prostředí.

„Toto místo bylo svědkem něčeho hrozivého, síly, které se zde střetly, se nezastavily ani před desetisáhovým skalnatým masivem,“

Pak ale vyslovil to, co netušil nikdo z přítomných: „Hluboko na dně laviny je uvězněno tělo člověka.“

Omerin zbledla a namáhavě ze sebe vypravila: „Je to Jezar.“

Všichni otočili své tázavé pohledy na Súlina.

„Myslím, že ty jsi jediný, kdo ovládá takovou sílu, jež by mohla vzdorovat této překážce, již nám přichystal osud,“ promluvil Ignis.

Súlin poodstoupil od ostatních, přistoupil k okraji laviny, přitáhl si svůj plášť těsně k tělu a pohroužil se do myšlenek. Jeho stojící postava připomínala z dálky sochařské dílo dávného mistra, stál bez hnutí, nevnímal plynutí času. Jeho nehybnost byla porušena, když zvolna pozdvihl obě ruce, dlaněmi k zemi. Rysy jeho tváře se napnuly, dlaně se neznatelně zachvěly. Zápolil očividně s ohromnou vahou. Zem se zachvěla, několik kamenů z horní vrstvy laviny se uvolnilo a skutálelo se mu k nohám. Avšak obrovská masa skalnatých bloků ležící zřejmě ve spodní vrstvě se ani nepohnula. Mág zhluboka vydechl a setřel si pot z čela. Unaveně se posadil a sklonil hlavu na prsa. Ostatní ho z dálky s napětím sledovali, ale nikdo se neodvážil promluvit. Když ale po chvíli zdvihl hlavu, jeho tvář byla klidná a pohled jasný. Napřímil se, přivřel oči a vztáhl opět dlaně ke kamennému valu. Chvíli se zdálo, že jeho úsilí znova selhalo.

Najednou všichni ucítili na skráních dotyk lehkého vánku, jenž zvolna sílil. V místě, kde stál čaroděj, pozorovali nad hromadou kamení zvolna stoupající oblak. Jeho okraj byl nazlátlý a středem procházela stříbřitá vlákna. Pohyby oblaku následovaly gesta čaroděje. Pak se zářící objekt zastavil nad rovnějším místem se zbytky trávy a pomalu klesl k zemi. V okamžiku, kdy se dotkl země, začal měnit svou podstatu. Stříbrná mlhovina se proměňovala a nabývala obrysů lidského těla.

Jezar byl změněn k nepoznání. V jeho obličeji zely hluboké rány, na mnoha místech rozedraného pláště prosakovala krev. Omerin se sklonila k bezvládnému tělu a uchopila Jezara za zápěstí. Jeho tep byl nepravidelný a nitkovitý.

„Nemá v těle snad ani jednu kost celou,“ pronesla zoufale.

Súlin k ní rychle přistoupil a snažil se zachytit Jezarův dech: „Jeho dech slábne, nemáme mnoho času.“

V následujícím okamžiku si klekl k ležícímu rytíři, přiložil svá ústa k jeho rtům a pokoušel se mu vrátit život vlastním dechem.

Pak zdvihl hlavu: „Jeho člun se přídí dotýká druhého břehu. Nevím, zda na návrat Jezara už není pozdě.“ S těmito vážnými slovy zmizely i poslední rudé paprsky zapadajícího slunce.

Omerin se nevzdávala. Přejížděla dlaněmi podél zuboženého těla padlého rytíře a šeptem pronášela magická zaříkání. Slzami přitom skrápěla jeho rány.

Noční Motýl zatím v rychlosti obhlédl okolí, a když se vrátil, pronesl chmurně: „Jestli tady není nikdo, kdo má větší lékařské zkušenosti než já, bude trvat nejméně týden než řekne Jezar první slovo, promluví-li vůbec. Padl na nás příkrov noci. Na tomto znepokojivém místě bychom se měli zdržovat co nejkratší dobu. Vůbec netušíme, kdo se tady může znenadání objevit.“

„Buď trpělivý příteli,“ odpověděla tiše Omerin, klečící se sklopeným zrakem, hladíc rytíře po hlavě. „Všem nám je jasné, že tady nejsme v bezpečí. Je ale také zřejmé, že pohnout s člověkem, jehož duše pluje mezi životem a smrtí, je chůze po tenkém ledě. Súlin už je u konce svých sil.“ Vzápětí pohleděla na zjizvenou a poničenou tvář a dodala lítostným, avšak odhodlaným tónem: „Nemůžeme si dovolit Jezara ztratit, ani za cenu vlastního bezpečí.“

„Napadla mě ještě jedna věc,“ pronesla do tíživého ticha Arsia, „mohla bych se ještě pokusit vytvořit kolem Jezara časový obal. Ten způsobí, že čas uvnitř se o mnoho urychlí.“

„To je výborný nápad, Arsio,“ řekl Ignis pochvalně a usmál se na ni. Vzápětí mlčky vstal a odepjal od svého pasu měch vody. Sedl si na jeden z větších valounů a odlil trochu vody do dlaně. Zatímco Arsia pronášela zaříkadla k ležícímu, Ignisovy dlaně se rozzářily jasným bílým světlem.

Sepjaté dlaně ohnivé bytosti ozářily Jezarovu tvář, spočívající do té doby v temnotě noci. Nesla v nich drahocennou Ohnivou vodu. Tekutinu složenou z vyvážené dvojice protikladů, nositelku života. Její ruce skropily oblast kolem Jezarova pupku. Ostatní oněměli v úžasu. Substance splývala dolů jako tekuté zlato. Zdálo se, jako by tekutina nezůstávala jen na povrchu, ale částečně prolínala hlouběji do těla. Nakonec přiložil Ignis dlaně k ústům rytíře a poprosil Súlina, aby mu jeho ústa podržel. Pak vpravil éterickou tekutinu dovnitř. Jezar pomalu a ztěžka polkl. Když ohnivý mág dokončil svou práci, sedl si společně s Arsiou těsně k Jezarovi a dlaněmi jej začal zahřívat. Ani ostatní nezaháleli.

S východem prvních hvězd na jasné nebe začala Jezarova dosud šedá pokožka světlat, nabývala přirozenější barvy. Jeho dech se postupně prohluboval a teplota jeho těla se zvýšila.

Všichni statečně bojovali se spánkem. Noční Motýl co chvíli přejel pátravým zrakem okolní porost i podivný dům, který se jim tyčil za zády jako obrovitý přízrak. V soustředěné péči strávili nad svým druhem celou noc, která byla o to delší, že ani na chvilku nepovolili v bdělosti vůči stínům, které se míhaly v okolním lese.

XVIII. kapitola: Úkryt pro Jezara

Zpěv ptáků v korunách stromů ohlašoval příchod slunce. Nebe zrůžovělo a první paprsky se dotkly křišťálových kapek rosy, zavěšených na trávě. Když paprsky světla vstoupily do ztemnělého údolí, ozval se v tichu přerývaný, chraplavý šepot, který postupně sílil. Z poutníků rázem spadla únava probdělé noci a jejich tváře se překvapeně obrátily k ležícímu muži. Rytíř otevřel oči. Nikdo nedoufal, že se podaří Jezara přivolat z říše stínů tak brzy.

„Dal jsem dítě … mocnému duchovi a jeho družině …,“ vydechl, „hledejte dítě…“

Arsia se sklonila k jeho tváři. „Kde sídlí duchové, o kterých mluvíš ?“ zeptala se naléhavě.

Ale Jezar se odmlčel.

Jeho zrak byl zastřený a bylo vidět, že zápasí s přeludy. Po chvíli se jeho tváři vrátil klid, zhluboka se nadechl a odpověděl: „Duchové pocházejí z hor a tam se vracejí. Setkal jsem se s nimi v lesním chrámu … na úpatí tohoto kopce.“

Jezara vyčerpávalo každé slovo, čelo měl zbrocené potem a křečovitý výraz jeho tváře svědčil o tom, že překonává nelidskou bolest. „Děkuji vám za život, ale nemohu vám být na obtíž. Zanechte mě někde v klidu lesa…až přijde čas, najdu si vás.“

Do očí jeho přátel vstoupil smutek a zaleskl se slzami. Věděli, že není jiné cesty.

Shlíželi dolů do soutěsky, kde se temně zatřpytila říční hladina. „Musíme Jezara vynést co nejdál od toho, co číhá v údolí,“ řekla Omerin, „cítím že vědomí lesa je v blízkosti říčního proudu ponořené do hlubokého spánku a zloby.“

Pak vybrali z polámaných větví zachovalý pár, který byl dostatečně dlouhý aby z něj a z Ignisova pláště udělali Jezarovi nosítka. Nebylo snadné vynést Jezara až těsně pod vrchol kopce, ale bylo to nejbezpečnější místo, kde jej mohli zanechat. Po cestě si všímali zvláštností krajiny: osamocených vrchů, jejichž ramena se prudčeji svažovala do hlubokých údolí se sítí říček a potoků. Vrcholy kopců byly holé a lesní porost končil asi třicet sáhů pod jejich hroty. Rostly zde porůznu borovice, smrky, ale i listnaté stromy. Jak kráčeli mezi nimi Omerin k nim často vztahovala ruku, aby se přiblížila co nejvíc jejich vědomí. Pak vážně promluvila:

„Tento les ztratil svého pastýře již velmi, velmi dávno. Není zde nikoho, kdo by stromy něčemu učil. Většina je zkažena místní vodou, je to zahořklý a neprobuzený les.“

Když se všichni zastavili, Omerin poprosila ostatní o čas, jehož se nedostávalo, aby našla alespoň jeden strom, jež by nedřímal tak tvrdě jako zbytek lesa. Po chvíli hledání dorazila k středně starému dubu. Postavila se k němu a přiložila svoji dlaň na zvrásněnou kůru kmene a začala zpívat. Její píseň pozvolna probouzela vědomí dubu. Melodie stoupala od kořenů do koruny a pronikala všemi listy. Na okamžik se probuzené vědomí stromu a vědomí dryády sjednotila. Súlin a Ignis mezitím položili nosítka u kořenů stromu, poodstoupili a zaposlouchali se do písně lesa. Když Omerin Zelenooká dozpívala, dubovým listím proniklo lehké zachvění a husté větvoví se jemně nachýlilo k Jezarovi, jako by ho chtělo obejmout.

Dryáda se s přivřenýma očima obrátila na svoje druhy a pravila: „Tento strom přijal Jezara do lesního světa.“ Pak poklekla, zašeptala spícímu několik slov na rozloučenou a do ruky mu vtiskla malou duhovou kuličku.

XIX. kapitola: Lesní chrám

Kroky poutníků se prodloužily, aby dospěly co nejdříve k cíli, který jim přes veškerou snahu stále unikal. Nad jejich hlavami se ve výšce, nad potemnělými a zkřivenými korunami stromů, vznášela velká bílá oblaka mraků, mezi kterými jen občas prosvitlo polední slunce. Čím níž klesali, tím tísnivější pocit měli z okolní vegetace. Cítili, že jsou již blízko k samotnému úpatí hory, když pojednou jim cestu zkřížila malá pěšina, táhnoucí se jako vrstevnice podél jejího úpatí. Vinula se nenápadně od severu, z místa, kde byl les hustší do řidšího a světlejšího lesa na jihu.

Zastavili se, aby se poradili o další cestě. Arsia se obrátila tváří k severu a na okamžik znehybněla. „Cítím asi míli odtud silný energický uzel mezi stromy. Takto silné uzly jsou vždy střežené.“ „Kolem toho místa vytvářejí temné stromy kruhovou Hranici,“ doplnila Omerin. „To je místo, kam směřujeme,“ dodala.

„Je tu ještě jedno místo síly, leží jižněji odsud,“ poznamenal Súlin, „neměli bychom ho minout, než překročíme Hranici. Slyším harmonické tóny, které odtud vycházejí.“

Ostatní nezaváhali a po Súlinových slovech obrátili svoje kroky na jih. Asi po půl hodině cesty je dovedly na malý prosluněný palouk, jenž se prostíral několik mečů od pěšiny. V nízkém porostu, kde kvetly sedmikrásky, si Omerin povšimla zvláštních stop. V těsné řadě za sebou připomínaly pevný řetěz a bylo jasné, že les byl pro bytosti, které je zanechaly, důvěrně známým prostředím. Vedly severním směrem.

„Chodí za sebou, aby utajili svůj počet a to i tehdy, když mají na spěch, tak jako měli tito,“ řekla Omerin, když se marně pokoušela vyčíst ze stop přesnější sdělení, ale její intuice jí utvrzovala v tom, že ti, kteří byli na tomto místě před nimi, jsou právě duchové lesa. Pak se dryáda obrátila na Súlina a pravila: „Tuším, že jsou to ti, které hledáme. Zdá se, že tudy prošli za svítání.“

„Zkusíme se dozvědět víc,“ řekl polohlasem mág a v mysli zformuloval vzdušné poselství:

„Náš osud je spojen s životem dítěte, jež jste zachránili. Za všech okolností se musíme s vámi spojit.“

Pak vyznačil dráhu vzdušným poslům a čekal na jejich návrat. Vrátili se dříve než očekával, neboť hustě spletená střecha tvořící Hranici lesa je nepropustila. „Moji poslové selhali, od nynějška se již nesmíme zastavovat,“ s těmi slovy Súlin rázně vykročil a ostatní jej mlčky následovali.

Rytmus jejich kroků se přes veškeré úsilí zpomaloval. Čím více se blížili k Hranici lesa, tím více naráželi na větší nástrahy. Kolem nohou se jim ovíjely trnité keře, často klopýtali o vyčnívající kořeny potemnělých stromů. Střechou lesa téměř nepronikaly paprsky slunce, jakoby se náhle ocitli v temné kobce plné jedovatých hadů. S námahou se prodírali hustšími a hustšími křovinami a ani nezpozorovali, že jeden z nich chybí.

„Kde je Ignis?“ vykřikla zděšeně Arsia. Zahlédli ho v poslední chvíli. Téměř celé tělo měl hustě ovinuté zelenými chapadly větví a zdálky byl k nerozeznání od rozložitého stromu. Súlin pohotově přiskočil s taseným mečem, který zářil bílým světlem. Jakmile se proud světla dotkl trnitých paží lesního netvora, zapraštěly a stáhly se do tmy.

„Děkuji Súline,“ vydechl vděčně Ignis. „Čekal jsem, že nebezpečí přijde ze střechy lesa, ale lesní netvor zaútočil z porostu vyrůstajícího ze země,“ po těch slovech přeťal planoucím mečem poslední výhonky smrtonosného keře a vykročil za Súlinem.

Po několika krocích je oslepila jasná záře. Osm prastarých a vznešených velikánů vytvářelo kruhový prostor Lesního Chrámu. Zlatými korunami proudilo světlo a dopadalo na obelisk v jeho středu.

Už při prvním pohledu v něm rozpoznali obětní oltář. To, co však spatřili na něm, byl obraz hrůzy. V tratolišti krve ležela roztrhaná dětská zavinovačka. Před zraky se jim zatmělo. „Tak takhle se měla skončit naše pouť?!“ zamrazilo Súlinovi v mysli.

Omerin se vzpamatovala jako první, přistoupila ke kamennému kvádru a vztáhla roztřesené dlaně nad místo smrti. Do beznadějného ticha zazněl jasně její hlas: “Tato krev nenáleží člověku. Je krví dravce.“

„Podívejte se!“ zvolal překvapeně Ignis, „zde stopy pokračují k bukovému loubí.“

Po těch slovech se rozběhl k mladému bukovému lesíku. Všichni jej následovali rychlými kroky. Noční Motýl se v chvatu otočil a sebral zavinovačku z kamenného oltáře. Ačkoli si nic neřekli, s jistotou věděli, že toto místo má utajený význam a někdy je přivolá zpět.

Družina běžela bukovým lesem bez zastávky, kmeny buků byly hladké a jasné, ucítili příjemně nahořklou vůni a ve svém vědomí slyšeli Tep lesa. Jenom dryáda mu naslouchala už od chvíle, kdy překročili Hranici. Cítili se silní, jakoby jim v žilách pulsovala míza stromů a posvátný hymnus lesa jim pronikal do duší.

V jednom okamžiku si všichni uvědomili, že vykročili z území Lesního chrámu. Stínový Arkagant zůstal daleko za nimi…

World

Races

Sirania

North

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon-X-thumb
Xalgon

Qurand

Rasy

Siranie

Sever

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon-X-thumb
Xalgon