Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Sluneční sál

O Slunečním sálu kolují barvité pověsti a v Hospodě U Tří Lišek se vypráví kdejaký příběh o těch, kteří do Slunečního sálu náhodou zabloudili i o těch, kteří se tam vydali a již nikdy se nevrátili. Jedno zůstává zřejmé – sál má v sobě mnohé z povahy slunce, o níž se jeho moc opírá. Stejně jako slunce umí být vlídný a hřejivý, ale stejně jako slunce umí ztrestat nemoudré a nehodné. Ten, kdo příliš dlouho zírá do blaženého světla slunce, ten oslepne. Slunce tím říká jedno – to, co samo je zdrojem veškerého vidění, je pro vidění samotné zhoubou. Oko, a spolu s ním mysl, se může pást po tom, co je světlem oživeno, samotný zdroj života je mu však zapovězen. Tajemství Slunečního sálu tak není méně převratné a děsivé, jako tajemství jiných sálů – stejně jako v nich i v jádru Slunečního sálu leží pradávný protiklad světla a tmy, života a smrti v milostném objetí války.

Předsálí

Vůně – vůní Slunečního sálu je den sám ve své jásavé zářivosti. Tak, jako člověk bydlí v domech a místnostech, tak slunce obývá dny a roky. Den je obydlím a chrámem slunce a voní po sálu, kterého je jen vzdálenou nápodobou. Slunce je mistrem malířem a jeho vůně je určena očím. V okamžiku, kdy se roztrhnou mraky po očistném dešti a vzduch je čirý jako sklo, tehdy proráží paprsky slunce jako kopí a meče světelných šiků skrz barikády bublajících nebeských vod a přinášejí vůni sálu, která je nejsilnější ve svém náznaku a zdánlivé přidušenosti. Čím tenčí je čepel světla, čím hrozivěji se tyčí ustupující mračna, tím jasněji voní sál a ukazuje se cesta, které jen málokdo věří. Někteří vyprávějí o tajemných zážitcích uprostřed bouře, kdy se náhle burácející skála mraků rozlomila a prasklinou bylo možné spatřit zlatý poklad v ní ukrytý. Jiní viděli v trhlině mraků zářící města a majestátní postavy a říká se, že právě tehdy se jim odkryl pohled na Sluneční sál.

Předsálí – není mnoho těch, kteří by se nezalekli jasné čepele světla pronikající mračna a tak o předsálí kolují nejrůznější pověsti. Mlčenliví Poutníci, o nichž se ví, že sál navštěvují, však tu a tam prozradí něco málo a na to se troufáme spolehnout. Ona jasná čepel, která protíná mračna, není jen plamennou zbraní slunce a jeho větrných vojů, ale je též tou cestou, po níž se má odvážlivec vypravit. Není pochyb, že je těžké nalézt ostří tak břitké, jakým je sluneční paprsek sám, ale dle slov moudrých je pro ty, kteří mají důvěru, pevnějším než země sama, zatímco pro bázlivé je ztělesněným pádem. Kdo položí svou nohu na čepel paprsku, o tom lze hovořit, že vkročil do předsálí a opustil svět smrtelných lidí. I nadále ho vidí, ale jen jako mračné stíny, šedou prázdnotu, které teprve zlatá ruka slunce dává tvar a tvář. 

Práh – hovoří se o třech branách, které sál má a tedy o třech prazích, které je možné překročit. Zvou se Práh Zpívající Kolébky, Práh Smějícího se v Bouři a Práh Mhouřícího se Oka.

Práh Zpívající Kolébky je otevřen v okamžiku úsvitu. Plavá Jitřenka tančí nad lesy a snímá z novorozeného slunce závoje mlh. Chóry hvězd otřásají klenbou utkanou z kosmických zákonů v oslavném zpěvu na slunečního hrdinu, který opět porazil hada a vstal z mrtvých, aby zachránil svět od věčného mrazu. Horizont zvoní, když pukají tající ledová pouta, kterými v nočním boji had ovinul slunce, aby navždy uhasil jeho plamen. To je chvíle, kdy se slunce dotýká obzoru a tedy je možné k němu dojít přímou cestou. Královstvím mlh se vine zlatá pěšinka utkaná z vlasů novorozeného kyklopa, dědice modravých pastvin a bílých stád. Tou je třeba se dát a neohlédnout se zpět, jinak se pěšina ohne a přimkne se ke zkrouceným brázdám železných pluhů. 

Práh Smějícího se v Bouři je cestou jen pro nejodvážnější reky, neboť se nabízí v čase mrknutí oka a úderu blesku. Kdo se zalekne, toho život oslepne, ale kdo je odhodlán, ten překročí práh rychlostí hněvivého vichru a stane uvnitř sálu, který byl vždy jen jediný krok vzdálen.

Práh Mhouřícího se Oka je možné překročit při slunce západu a cesta k němu se vine mezi rudými skalisky pod tmavnoucí oblohou. Kdo bedlivě sleduje konec cesty, ten má naději vkročit do sálu, ale kdo příliš dlouho váhá, toho pohltí sbíhající se stíny nočního sněmu, protože jak stéká zlatá voda k deltě západu, tak uvolňuje místo temnému karnevalu, v němž není jména ani paměti. 

Nitro sálu

Nitro sálu – ani Poutníci nevypráví o nitru sálu a tak spoléháme na zprávy zbloudilců a poledních spáčů, kteří za prvních jarních bouřek prohlédli oponou deště a spatřili ukrytý sál. Jejich slova si odporují a znějí jako zpěvy delirických panen, ale přesto jsou jediným, co se doneslo smrtelným uším. Tráva má prý uvnitř sálu barvu zeleného jantaru, listy stromů jsou zas z nefritu a jejich žilnatina je utkána ze zlatých cév, v nichž tepe život slunečních run. Jsou tam široké zvlněné pláně, na nichž vane čerstvý vánek nesoucí v náruči oblaka zlatého chmýří. V krajině se tyčí věže a města z hřejivých kamenů, která do dáli blýskají svými zlatými báněmi a kopulemi a jejichž rušná tržiště se hemží bytostmi z nejrůznějších světů. Nad městy se vznáší balóny a vzdušné zámky, které obývají sluneční džinové, strážci onoho místa. Nade vším se však klene majestátní obloha, jejíž klenba je valena z šedavých mračen a jejímiž okny jsou vitráže duhy a jasné modři, v níž blikají hvězdná znamení navzdory jasu poledního slunce. Slunce samo má velikost desetkrát převyšující slunce v našem studeném světě a objímá ve svých zlatých paprscích celou zemi. 

Obyvatelé sálu – říká se, že jsou to zlatí džinové, kteří jsou pradávnými strážci tohoto místa. Jejich potravou je sluneční světlo a proto se neradi vzdalují od Slunečního sálu do míst, která nazývají „Šerem“, která však odpovídají našemu světu. Přesto jsou takoví mezi nimi, kteří nedostáli síle ducha a zákonům sálu a tito byli vyvrženi za jeho hranice. Bloudí soumračnými krajinami na pokraji sálu a Šera a lapají po světle nebo kterémkoliv zdroji síly. Během věků se mnozí z nich změnili v hladové démony a jejich již od počátku nepevná a zrádná mysl se změnila v nádobu lži a nenávisti. Právě tito padlí džinové číhají na stezkách vedoucích k sálu a jsou největším nebezpečím pro toho, jenž do sálu směřuje. Říká se, že kdysi bylo možno vstoupit do sálu mnoha různými cestami, ale uplynuly věky a průchod soumrakem byl stále nebezpečnější kvůli jeho démonickým obyvatelům, kteří jej začali nazývat svým domovem. Tehdy byly zřízeny tři pevné prahy, jimiž je možné vstoupit do sálu po jasných cestách a vyhnout se obydlím obyvatel soumraku. 

Magie sálu – Sluneční magie má svůj původ a své centrum jistojistě právě ve Slunečním sálu. Moc slunce je veliká – dle těch, kteří jej vyznávají, je slunce ostatně otcem všeho života na zemi, dárcem vší krmě a jediným spravedlivým bohem, neboť svítí stejně na chudáka jako bohatého, nikoho nepronásleduje a všem jen dává dary ze svého zlatého koše. 

Zlaté sluneční runy jsou uzly sluneční magie a jejich moc je podobna slunci i zlatu v tom, že se nemění, neubývá, neslábne, neznehodnocuje, ale že je stále stejná, podobna nesmazatelné paměti zlatých džinů. Ostatně sluneční runy jsou prý jejich runami a jsou písmeny v řeči džinů. Mnoho z nich proto nemá pro smrtelníky smysl, protože je blíž životu bytostí, které se živí přímo sluncem – stromům, bylinám a džinům. 

Je ještě jiná magie, kterou je proslaven Sluneční sál – Po pláních jsou roztroušené svatyně, které uplétají ze slunečních paprsků – vlasů copy a pod rukama kovářů se tyto copy proměňují v hřejivý kov podobný zlatu – sluneční kov. Je to právě tento kov, z něhož je vše ve Slunečním sálu vyrobeno (neboť není dovoleno vnést do sálu žádný z nečistých kovů Šera) a který poskytuje moc a ochranu slunce těm, kteří si jej odnesou do jiných sálů a zemí.