Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Siranijština

Původ Siranijštiny je zahalen tajemstvím. Protosiranijština (PtS.) je jeden z nejpodivnějších jazyků na tváři Grandu a ačkoliv jeví některé základní shody s jazyky Azharianské rodiny (triadická struktura), tak je svým hláskovým inventářem i slovní zásobou a gramatikou odchylná od všeho, co jinak známe. Dlouho se moudří domnívali, že je též jediným jazykem svého druhu, avšak za vlády císařovny Sirian I. objevila vyslaná poselstva na dalekém Severu za horským hřebenem Kaalu-Charmat národ Chirbetů, kteří hovoří jazykem blízkým protosiranijštině.

Stará siranijština

StaS. byla jazykem kmenových společenstev které během Hvězdných let přišly pod vedením bájného Prvního Císaře do lesní říše, jež se rozkládala na území dnešní Siranie. Oproti PtS. je v StaS. jen málo změn. Jediným charakteristickým rozdílem je ustálení gramatiky a slovní zásoby do pevnější podoby. Zatímco v PtS. se s gramatikou zachází zcela volně a neexistují pevné hranice mezi kategoriemi sloves, substantiv, rodů a pádů, tak v StaS. se vyvíjí jednotný, souměrný a komplexní systém. StaS. je stejně jako PtS. charakteristická rozsáhlým konsonantismem (32 fonémů), laryngálními hláskami (h, q, ‚, qh), množstvím frikativ, chudým vokalismem (4 vokály; a, i, u, ü) a velmi originální a komplikovanou gramatikou, která byla schopna vyjádřit jemné nuance náznaků a vztahů.

O StS. se rovněž traduje, že byla magickým jazykem a že její mluvčí dokázali jen slovy tohoto jazyka ovládat svět okolo sebe. Skuteční vzdělanci takovým báchorkám zajisté nevěří. Brzy po Úderu začala jazyková úroveň upadat spolu s kulturní zkázou. StS. brzy upadla v zapomnění. Hovoří se o tom, že dodnes existuje kdesi ukrytá skupina těch, kteří ještě StS. hovoří, ale jejich existence nebyla vědecky prokázána. V poslední době rovněž narůstá v učeneckých kruzích móda učit se StS., mnozí jsou fascinováni hypnotickým zvukem jazyka a jeho komplexností a ohebností.

Střední siranijština

Brzy po Úderu upadla země do tzv. Temného období, během nějž upadlo do zapomnění téměř vše, co s sebou staří Siranijci přinesli ze své daleké domoviny na Severu. Veškeré staré básnictví a moudrost se ztratila a odumírajícího lidu se ujali elfové a stali se jeho vychovateli a náčelníky. Ze StS. se uchovaly jen lidové varianty, které prošly urychleným úpadkem a zjednodušováním, podpořeným obdobím bilingvismu, během něhož bylo používáno stejně často elfštiny jako siranijštiny.

Nelze vlastně hovořit o „střední siranijštině“ jakožto jazyku. Země byla v té době nejednotná a rozdělená na desítky kmenových oblastí, které hovořily svými vlastními dialekty. Některé obce přijaly elfštinu úplně a zapomněly svůj vlastní jazyk. Sirgon byl daleko a jeho moc byla slabá. Právě během Temných staletí se siranijština proměnila nejvíce – ztratila prakticky všechny své původní charakteristické rysy a přijala mnoho z elfštiny. Hlavní charakteristikou proměny je přechod od triadické k binární struktuře jazyka (binární opozice v gramatických kategoriích, lexiku i hláskosloví).

Nová siranijština

Za vlády tzv. Velkých Císařoven (a Velkých Vezírů) došlo ke sjednocení Říše a zavedení pevné administrativy. Největší z Velkých, císařovna Sirian I., zavedla též pro Říši jednotný jazyk. Tímto jazykem byla hovorová siranijština používaná v Sirgonu. Svými edikty tak v podstatě jen kodifikovala a posílila tendenci, která zde již byla. Sirgonština byla jazykem administrativy, armády a nejlidnatější jižní oblasti. Brzy se jazyk rozšířil i do vzdálenějších oblastí a stal se univerzálním komunikačním jazykem Říše (druhým státním jazykem byla šedá elfština, zrušená až ediktem císařovny Sivy I.).

Tento jazyk se nazývá nová siranijština (NS.). NS. se vyvinula ze středosiranijského dialektu v oblasti Sirgonu pod působením gandharštiny, garionštiny a jazyka mořských národů. Její gramatika se oproti rozkolísanému stavu středosiranijských dialektů ustálila na kodifikované verzi.

Současný stav

Současná siranijština je velmi podobná nové siranijštině, ba je s ní téměř totožná. Můžeme ji dále rozdělit na tzv. klasickou siranijštinu, která je knižním jazykem a je totožná s jazykem Sirianiných ediktů. Klasická siranijština je pravidelným a jednoduchým jazykem, který funguje jako styčná platforma a komunikační prostředek napříč celou Říší i v dalších zemích – např. ve Svobodné zemi a v některých obchodních křižovatkách západním směrem. Hlavně v posledních staletích se siranijština stala světovým jazykem s nímž se lze domluvit téměř všude, kde existuje městská civilizace. Kromě klasické siranijštiny existuje ještě hovorová forma jazyka, která se liší region od regionu, obsahuje místní výrazy, slangové obraty a občas se pod různými vlivy odlišně vyslovuje.

GRAMATIKA KLASICKÉ SIRANIJŠTINY

Základní charakteristika

Klasická nová siranijština je flektivní jazyk s jednoduchou a přehlednou gramatikou. Není proto divu, že se stala světovým jazykem. K její popularitě přispívá několik charakteristických rysů:
– Neobsahuje žádné obtížně vyslovitelné hlásky. 
– Slabiky obsahují pouze jediný vrchol, tedy jsou vpřed nebo nazad otevřené. 
– Siranijština nesnáší kumulaci konsonantů. Souhláskové skupiny se často ruší asimilací nebo elizí.
– Slovní zásoba je z 30% zděděná ze staré siranijštiny, z 40% přejatá z elfštiny a zbylých 30% jsou přejatá mezinárodní slova obecné známosti. 
– Jazyk umožňuje pidginizaci a udržuje si srozumitelnost i při nedokonalé gramatice a omezené slovní zásobě.
Mimoto je ještě potřeba zmínit specifickou schopnost siranijštiny vytvářet binární opozice na téměř všech rovinách. Na hláskové rovině vytvářejí opozice i-u, e-o, otevírající a zavírající se diftongy, znělé a neznělé hlásky. Na lexikální rovině vznikají opozice inverzí slabičné otevřenosti (ai = vpřed, ia = zpět; or = světlo, ro = tma; aim = muž, mia = žena) atd.

A.) Hláskový inventář

Siranijština má:

pět krátkých samohlásek – a, e, i, o, u (výslovnost jako v češtině)
šest otevírajících se diftongů – ja, wa, we, wi, jo, ju (psány ia, ua, ue, ui, io, iu)
šest zavírajících se diftongů – aj, aw, ew, ej, oj, uj (psány ai, au, eu, ei, oi, ui)
šest konstatních diftongů – ae, ao, eo, ea, oe, oa

(u vokálů neexistuje opozice prosté délky, tj. a-á; prodloužený vokál se mění na příslušný diftong podle pravidel)

konsonanty:

labiály:pbfrikativy:fv
dentály:tdsibilanty:sh
veláry:qg (q se čte „k“)
nasály:mn (velární „ng“ se v písmu speciálně nevyznačuje)
likvidy:lr

ráz: ‚ (ráz je zjednodušeně řečeno zastavení vzdušného proudu přirozeným sevřením v hrdle; vznikne, pokud se pokusíme říct „ae“ ne tak, aby splynuly v jednu dvojhlásku, ale tak aby skončilo ostrým koncem „a“ a pak začalo přímo a bez přechodu „e“ = „a’e“)

Výslovnost všech hlásek odpovídá výslovnosti šedé elfštiny (tj. až na nuance češtině)

Přízvuk je v siranijštině obvykle na kmenové slabice.

Fonotaktická omezení siranijštiny jsou značná: 
1.) siranijština nesnese dvě sousedící okluzivy (tj. „pt“, „qt“ atd.) a až na výjimky ani kombinaci okluziva+frikativa a okluziva+sibilanta (tj. „pf“, „ft“ a „ts“ a „sp“). Mezi výjimky patří např. sekvence -VsC- („ast“) a několik dalších.
2.) slabika v siranijštině má pouze jeden závěr, tj. má strukturu CV („ta“) nebo VC („at“), jen výjimečně „CVC“ („kat“) – v podstatě jen na konci slova.
3.) slovo může končit pouze na samohlásku nebo m, n, l, r, s a h.

Jak si lze povšimnout, siranijština je naopak téměř neomezená v možnosti vršit za sebe samohlásky. Výrazy jako laea a uaei jsou denním chlebem. Nutno však poznamenat, že se nesmíme nechat splést písmem – mnohé řady „samohlásek“ jsou ve skutečnosti vyslovovány (zcela přirozeně) polosamohláskově a vznikají/zanikají tak nové slabiky uaei se čte [waej].

V případě, že dojde k setkání dvou samohlásek téhož témbru – aa, ii, uu, ee, oo – dochází k pravidelným proměnám laa -> lharii -> [rji]; suu -> svu [swu]; ree -> rie [rje]; hoo -> huo [hwo]. Tyto změny mohou nebo nemusí být reflektovány v písmu (můžeme nalézt zápis jak laa, tak lha, obojí vyslovováno [lha]). Aby toho nebylo málo, tak existují nářeční varianty, které vyslovují opravdu [la’a], [su’u] atd.

B.) Povaha siranijského slova

Původní stará siranijština fungovala tak, že od jediného kořene odvodila komplikovaným systémem slovotvorby nejprve rozličné slovní druhy a poté různé tvary (v případě ohebných slov) od těchto slov. Klasická nová siranijština již není schopná pravidelného odvozování, přestože jeho stopy v jazyce doposud nacházíme. Například „i“ je kořen obsahující ideu pohybu, nasměrovanosti, zaměřenosti, dráhovosti nebo bodovosti. Sloveso se odvozuje od holého kořene a proto in znamená „jít“. Substantivum se odvozuje prefixy „s-“ pro životný a „t-“ pro neživotný rod a proto si znamená „výprava, pouť“ a ti znamená „cesta; pěšina“. Nomen agentis se odvozuje sufixem „-r“ a proto ir znamená „jdoucí, chodec“, sir znamená „poutník“ a tir „dlaždič, cestář“. Neflektovaný kořen může být použit jako adverbium nebo spojka „i“ je pak „do“ nebo „v“ nebo „s“ (určeno pádem slova). Podobnými způsoby bychom od stále stejného kořene „i“ odvodili i přídavná jména a další slovní druhy tam, kde to dává nějaký smysl.

Tento způsob odvozování si však již řadový siranijec často neuvědomuje – s jedinou výjimkou. Přechylování sloves k substantivům je stále živý prvek v jazyce, protože právě díky němu se utváří přítomný čas a další podstatné kategorie.

C.) Morfologie

Základní binární opozice mezi kategoriemi tvoří obsahová x funkční slova. Obsahová jsou slovesa a substantiva (a adjektiva), zatímco funkční jsou ostatní třídy.

Uvnitř obsahových slov dochází k další binární opozici a to opozici dějových obsahových slov (tj. sloves) a stavových obsahových slov (tj. substantiv a adjektiv). Siranijština nerozlišuje gramaticky adjektiva a substantiva, proto o nich budeme pojednávat dohromady.

Substantivum

Siranijské substantivum má kategorii rodu, čísla a pádu.

Rody jsou dva – životný a neživotný. Pod vlivem elfštiny se však vytvořil nekompletní systém vytváření mužských a ženských rodů u omezeného množství (většinou přejatých) slov. Mužský rod je pak vyznačován přítomností „o“ a ženský přítomností „e“.

Čísla jsou dvě – jednotné a množné. Pády jsou dvakrát dva – dva přímé: nominativ a akusativ a dva nepřímé: genitiv a dativ.

Příklady:
(ž.) mia– = žena, aim– = muž, us– = had, faqa– = voják (su– = pták; auqa– = povaleč atd.)
(n.) an– = země, as– = meč, eal– = pole, rua– = hádka (lae– = svízel, houšťina; aur– = klid)

Plurál se tvoří u životných sufixem „-(a)s“ u neživotných reduplikací kmene:
mias = ženy, aias = muži, usas = hadi, faqas = vojáci
anen = země (pl.), ases = meče, elel = pole (pl.), rura = hádky

Nominativ je pád podmětu. Sdružuje v sobě i funkci vokativu. Jeho znakem je původně sufix „-a“; tento suffix se však v písmu značí „-h“ a má vlastnosti polovokálu, tj. po vokálech se vyslovuje „h“ a po konsonantech „a“. V některých krajích se vyslovuje všude „a“, jinde všude „h“.
miah, aimh, ush, faqah, suh, auqah, anh, ash, ealh, ruah, laeh, aurh

Akusativ tvoří binární doplněk nominativu v tom smyslu, že označuje přímý předmět děje. Je bezpříznakový, tj. jeho základním tvarem je holý kmen. Má též funkci lokativu – „v“.

Genitiv je pád původu a směru „od“ (ablativ). Tvoří se sufixem „-u“.
miau, aimu, usu, faqau, svu, auqau, anu, asu, ealu, ruau, laeu, auru

Dativ je pád sdružující v sobě též funkci směrovou „do“ a instrumentálu. Tvoří se sufixem „-i“.
miai, aimi, usi, faqai, sui, auqai, ani, asi, laei, ruai, eali, auri

Pádové koncovky plurálu jsou totožné s koncovkami singuláru. Plurálové „-s“ životných se připojuje až za koncovku, reduplikace probíhá beze změny.

mihas (mia’as)aimasanenalalea
miausaimusanenulaleu
miaisaimisanenilalei
miasaiasanenlale

atd.

V siranijštině existují i nepravidelná substantiva (zvláště staré čisté samohláskové kořeny a-i-u), ale v jazyce působí velmi silná analogie, která většinu výjimek mění podle pravidelných vzorů. 
Velké množství substantiv v siranijštině (odhadem tak 60%) je deverbativního charakteru (tj. jsou odvozeny od sloves). Je to většina těch, které začínají na „s-“ nebo „t-„.

Sloveso

Siranijské sloveso má kategorii osoby, čísla, času, rodu slovesného i jmenného a způsobu.

Osoby a čísla a způsoby se vyjadřují sufixy, čas a rod prefixem a vid infixem.

Osoby a čísla

Osoby jsou v siranijštině dvě a dvě. První a druhá jsou nazývány subjektové a dvě třetí osoby (pro životný a neživotný rod) se nazývají objektové. Čísla jsou taktéž dvě – jednotné a množné.

reanaleznueraopustím
reinaleznešeriopustíš
reunalezne (on/ona)eruopustí (on/ona)
renalezne (ono)eropustí (ono)
renanaleznemeernaopustíme
rienalezneteereopustíte
reonaleznou (oni/ony)eroopustí (oni/ony)
renaleznou (ona)eropustí (ona)

Časy

Časy jsou v siranijštině dva – minulý a budoucí. Budoucí je gramaticky výchozí. Používá se nejčastěji pro vyjádření budoucnosti nebo i současnosti. Minulý se tvoří reduplikací kmenové samohlásky.

erea, erei, ereu … (nalezl jsem, nalezls atd.)
eera (->e’era ->eqera), eqeri, eqeru … (opustil jsem, opustils atd.)
etea, etei, eteu … (držel jsem, držels atd.) (od ten, držet)
ahaua, ahaui, ahavu … (klesal jsem, klesals atd.) (od haun, klesat)

Přítomný čas se vyjadřuje několikerým způsobem. 
1.) Nominální věta. Je věta v níž je nevyjádřený podmět, nejčastěji sloveso „být“. Příklad: Iorh gen znamená doslova „Otec starý“, ale rozumíme „Otec JE starý“. Dá se hovořit o tom, že každé substantivum v nominativu v sobě obsahuje inherentně i informaci „jest“. Tj. taeh znamená „stůl“ (od kořene ae = „stát“) ale výraz taeh sám o sobě vlastně říká již „stůl je“.
2.) V případě, že nelze děj vyjádřit nominální větou (protože sloveso je plnovýznamové) vyjadřuje se přítomnost pomocí participia nebo slovesného substantiva. Tedy Ah rar (doslova „já pravící/mluvčí“) znamená „říkám“. Osobní zájmeno je v textu často zapisováno spojeně s participiem tedy ahrar a vzniká tak svého druhu prefix.

Opisná konjugace tedy vzniká v takového podobě:

(kořen laeqo-/laeqon, psát; laeqor = píšící, pisatel)

sahlaeqorsaslaeqos
sihlaeqorsislaeqos
suhlaeqorsuslaeqos
talaeqortatlaeqos

Rody

Rod trpný (pasivum) se vytváří od všech časů aktiva pomocí prefixu „v-„, „u-“ nebo „va-„.

varea, varei atd. (budu nalezen)
vera, veri atd. (budu opuštěn)
verea, verei atd. (byl jsem nalezen)
veqera, veqeri atd. (byl jsem opuštěn)
vetea, vetei atd. (byl jsem držen)
vahaua, vahaui atd. (poklesnul jsem)

Způsoby

Siranijské sloveso má několik „způsobů“, tedy variant slovesného děje. Jsou to intenziv, kausativ, iterativ a imperativ. Způsoby tvoří výraznou charakteristiku siranijštiny. Dá se říci, že kdo se je naučí správně používat, ovládl schopnost vyjadřovat jemnější nuance jazyka.

Intenziv se tvoří prodloužením (tj. zdvojením) kmenové souhlásky. Jeho význam je intenzifikace činnosti. Tj. qeren je „zlomit“ a qerren je „rozdrtit“; fasin je „zažehnout“ a fassin je „sežehnout“; ren je „nalézt“ a rren (někdy psáno „hren“) je „objevit“; ern je „opustit“ a erran je „zatratit“ atd.

Kausativ je tvořen infixem „-n-„, který je položen mezi souhlásku a samohlásku kmenové slabiky. Význam kousativu je „způsobit aby/nechat aby se odehrála činnost slovesa“, tedy: iahan je „padat“, ianhan je „shodit“; un je „mít“ a unen je „získat“; an je „být/existovat“ a anen je „zplodit/stvořit“; orn je „vidět“ a ornan je „nechat vidět, prohlédnout“ atd.

Iterativ je způsob označující opakovanou činnost – tj. naše „chodívat“ od „chodit“, „myslívat“ od „myslet“ apod. V mnoha případech se dá siranijský iterativ ztotožnit s naším nedokonavým videm. V siranijštině se iterativ vyjadřuje reduplikací kořenové souhlásky vokalizované „i“. Pokud kořen postrádá souhlásku, reduplikuje se pouze „i“ s aspirací. Např: rin = „krájet, tít“ a ririn = „krájívat, sekávat“; nan = „dát“ a ninan= „dávat, dávávat“; un = „mít“ a hiun = „mívat“; etin = „lít“ a tietin = „lívat“ (teto = „lívanec“ 🙂

Imperativ je rozkazovacím způsobem. Existují dva imperativy – knižní neboli zdvořilý, který se tvoří sufixem –ta, –ti, –tu; –tana, –te, –to (stejné jako koncovky futura, jen je před nimi „t“) a koncovky se připojují k infinitivu! (qerenta! = „kéž zlomím!“; qerenti! = „zlom!“; qerente! = „zlomte!“ atd.) Druhý imperativ je lidovější a je to prostý kmen či kořen slovesa bez jakékoliv koncovky. (qer! = „zlom, zlomte!“, fas! = „zapal, zapalte!“; u intenzivů se kmen rozšiřuje o „a“ – qerra!, fassa!)

Jmenné tvary

Infinitiv se tvoří koncovkou „-n“ (vokalizace před „n“ je chaotická, nejčastěji je v působnosti vokalická harmonie, aby vznikly „eufonické“ sekvence e-i, i-a atd.) Slovesné substantivum se od infinitivu jednoduše odvodí připojením nominativní koncovky „-h“: gin = „zvonit, znít“, ginh = „zvonění, znění“.

Tzv. „patricipium prézentu“ je v podstatě též nomen agentis. Participium se odvozuje od kmene koncovkou „-r“ (vokalizace viz infinitiv), která buďto zůstává takto a pak zachovává slovesný důraz – participialitu – tj. qir = „učící, uče“, nebo přijímá navíc koncovku podstatného jména „-h“ a substantivizuje se – tj. qirh = „učitel“, marh = „rádce, mudrc“. Pasivní participium prézentu je vytváří od pasivního slovesa – např. vaqin = „být učen“, proto vaqir = „ten, jenž je právě učen“, vaqirh = „žák“.

Tzv. „participium perfektu“, tj. naše „učevší“ a „učený“ se tvoří shodně s participiem prézentu koncovkou „-r/-rh“, logicky však od perfektního kmene, tj. s reduplikovaným kořenným vokálem. Iqir = „učevší“, viqir = „učený“, viqirh = „učenec“. Vo’orir = „spatřený“. A’alir = „pamatovavší“, a’alirh/aqalirh = „pamětník“ (od aln = pamatovat zkušeností), abaur = „nahromadivší“ (baun = hromadit) atd.

Frekventovaná slovesa

Na závěr je třeba zmínit tři základní slovesa, která jsou zděděná již od nejstarších dob. Jejich tvarosloví se nicméně několikrát změnilo a přestože si uchovaly svůj kořen, tak přijaly analogické koncovky k pravidelnému časování.

Sloveso s kořenem a- znamená „být/existovat“. Nikdy se neužívá ve funkci spony (tj. „král je mocný“), v takovém případě se používá nominální věta („král mocný“). Používá se jen v plném významu existence (tj. např. „v lesích jsou zvířata“ = „v lesích žijí zvířata“). V nespisovné siranijštině se používá pro přítomný průběhový čas v konstrukci (sahar + inf. = „právě dělám“). Časuje se stejně jako pravidelné sloveso: ah, ai, au, a, ana, atd. Prézentní participium je ar.

Sloveso s kořenem i- znamená „jít, směřovat, cílit“. Časuje se stejně jako pravidelné sloveso. V hovorové siranijštině se někdy používá opisně pro budoucí čas (sahir + inf. = „jdu udělat = hodlám dělat“).

Sloveso s kořenem u- znamená „mít, vlastnit, držet“. V hovorové siranijštině se používá pro opis minulého času výsledkového (sahur + inf. = „mám uděláno“).

Zájmena

V siranijštině existují zájmena osobní, privlastňovací, ukazovací, tázací a vztažná, neurčitá a záporná.

Osobní zájmena se skloňují pravidelně. Jedinou výjimkou proti substantivům je koncovka „-m“ pro akusativ.

sah – jásih – tysuh – on/onata – ono/to
sai – misii – toběsui – jemu/jíti – tomu
sau – mnesiu – tebesvu – něj/nítu – toho
sam – měsim – tebesum – jemu/jítam – to

zvratné zájmeno:

seui – sobě
sevu – sebe
seuam – sebe

Plurál osobních zájmen se tvoří pravidelně připojením „-s“. Akusativní „m“ při tom mizí.
(sas, sais, saus, sas; sis, siis, sius atd.)

Přivlastňovací zájmena se tvoří od osobních pomocí sufixu „-q“ (používaného též pro odvozování přídavných jmen typu marqh = „rádcovský“ od marh = „rádce“) rozšířeného o pádové koncovky.

saqh – můjaseqh – náš
siqh – tvůjiseqh – váš
suqh – jeho/jejíusuqh – jejich
taqh – jeho/tohotaseqh – jejich

Ukazovací zájmena: ith = ten, itith = tento, uth = on, ututh = onen. (ath = sám)

Tázací zájmena se používají rovněž jako vztažná:

kdo? co? = qnah?, qna?
který/která, které = qinahqina?
(kteří/které, která = qinas?, qiqna?)

Neurčitá zájmena:

fah, fa = někdo, něco
finah, fina = některý, některé
palah, pala = každý, každé
anqah, anqa = kdokoli, cokoli

Záporná zájmena:

elfah, elfa = nikdo, nic
elpah, elpa = žádný, žádné

(zápor se téměř v jakékoliv situaci tvoří pravidelně prefixem „el-„, v případě plnovýznamových kořenů se zápor tvoří obrácením slabiky)

Další frekventovaná zájmena a příslovce:

takový – danih
jaký – nenih
oba – veah
kolikrát – niesen
tolikrát – diesen
kolikrátkoli – niesenis
také – li

/blíž/, /dál/, /tázací/, /neurčité/, /záporné/, /všeI./, /všeII./
di-X, tu-X, fa-X, fa-X-niel-X, X-hava, X-nies

lokace: kořen = at

zdetamkdeněkdenikdevšudekdekoli
diattuatfa’atfa’atnielatathavaatnies

ablace: kořen = ut

odtudodtamtudodkudodněkudodnikudodevšadodkudkoli
diuttvutfautfautnielututhavautnies

adlace: kořen = it

semtamkamněkamnikdevšudekamkoli
di’ittuitfaitfaitnielitithavaitnies

čas: kořen = ni

teďtehdykdyněkdynikdyvždykdykoli
dinitunifanifannielninihavaninies

způsob: kořen = o(l)

takonakjaknějaknijakvšelijakjakkoli
diotuofaolfaonielloolhavaolnies

cesta: kořen = e(s)

tudytamtudykudyněkudynikudyvšudykudykoli
dietuefaesfaenielesessavaennies

Většina příslovcí se nicméně vyjadřuje pomocí podstatných jmen v náležitém pádě – nejčastěji dativu nebo genitivu. Např. qan = „dělat“, vaqar = „udělaný“, vaqarh = „skutek“, vaqari = příslovce „vskutku“ apod.

Číslovky

Siranijština počítá v desítkové soustavě, ktará je nicméně převzatá z Garionu.

Kardinální číslovky jsou nesklonné.

ev = jeden
ve = dva
siu = tři
nae = čtyři
qen = pět
uis = šest
lis = sedm
aen = osm
sien = devět
euta = deset

(taeuta, veta, siuta, naeta atd. = deset, dvacet, třicet…
(oraevora, veora, sivora, naeora atd. = sto, dvě stě, tři sta…
(gaoseugaos, vegaos, siugaos, naegaos atd. = tisíc, dva tisíce…

Ordinální číslovky se odvozují od kardinálních pravidelně příponou „-q“:

euqh = první
veqh = druhý
siuqh = třetí
atd.

Distributivní číslovky se odvozují od kardinálních předponou „ia-„:

iaev = po jednom
iave = po dvou
iasiu = po třech
atd.

Multiplikativní číslovky se od kardinálních odvozují příponou „-taqen“:

eutaqen = jedenkrát
vetaqen = dvakrát
siutaqen = třikrát
atd.

Předložky

Siranijština se vyjadřuje značně elipticky a proto spoustu vztahů dokáže popsat i bez předložek. „Do Sirgonu“ se řekne Sirgoni, „ze Sirgonu“ se řekne Sirgonu a „v Sirgonu“ prostě Sirgon, zatímco „Sirgon“ se řekne Sirgonh. Pádové koncovky jsou vlastně sufigované předložky:

a = „v“
i = „do“
u = „od“

kromě nich existují i další, které jsou používány pro bližší upřesnění slovesného děje.

Spojky

Dělí se v zásadě na souřadící a podřadící.

Základní souřadící spojkou je m, které znamená „a, i“, elm je pak „ani“ a l = „nebo“. Dál „ale/přece“ = nea, „tedy/tudíž“ = dale, „neboť/totiž“ = len.

Podřadící spojky jsou například: qi = „že, protože, poněvadž“, lon = „aby“, ellon = „aby ne“, aqil = „když“.

Větný pořádek

V siranijštině není větný pořádek fixován jedním způsobem, ale ani není volný. Stal se z něj další z nástrojů pro přesnou formulaci a odladění tónu řeči – větný pořádek vyjadřuje zda hovoříme s nadřízeným, cizincem, přítelem. Zda hovoříme slavnostně nebo pokorně.

S = subjekt/podmět, O = objekt/předmět, V = verbum/řídící sloveso.

Pořádek:

VSO = slavnostní, právnický výnos, oficiální dokument, vážný poetismus
VOS = uctivý hovor k autoritám
SVO = prostý jazyk, styk sobě rovných
SOV = lehce odtažitý styl, hovor s neznámým, vyjádření opatrnosti
OVS = vypjatý dvorský manýrismus, až parodická slušnost, podbízivost, řečnická otázka
OSV = otázka

Otázka se dále vyjadřuje koncovkou „-n“ připojenou ke slovesnému tvaru. Toto připojené „n“ se může vyskytnout i u dalších slovních tvarů ve větě. Pokud zároveň větný pořádek není otázkový, znamená toto „n“ jakousi vyprávěcí rozšafnost nebo důraz.

Klasickou otázku s pořádkem OSV a „n“ lze položit pouze v neutrálních dokumentech, prostém hovoru atd. Vznešených je třeba se dotazovat pořádkem VOS a připojeným tázacím slovem alleqen = „zda, prosím“. Otázka se pak většinou formuluje záporně „nechtěla by vaše výsost…“ a obsahuje co nejvyšší množství připojených „n“ na důkaz připravenosti a pozornosti nebo naopak žádné na důkaz skromnosti.