Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Příchod dítěte

I. díl: Příchod dítěte

I. kapitola: Příchod dítěte

Když Súlin s Jezarem pátrali po tajemství staré kovárny na úpatí Barazgirských hor, zaslechli mezi stromy vzdálenou píseň. Byli přivábeni melodií magické řeky, a když stanuli na jejím břehu, uviděli na vlnách plovoucí košík s dítětem.

Jezar se brodil odhodlaně říčními peřejemi ke košíku kolébajícímu se na vlnách. To, co se nikdy nemohlo stát, se stalo skutečností. V tu chvíli oba cítili důležitost toho okamžiku. Ze spojení bílého a černého Siranijce poprvé vzešel nový potomek. Zrozenec nové rasy se díval se na ty, kteří jej nalezli, očima, jež vyzařovaly nejen dětskou nevinnost a hravost, ale i moudrost zašlých věků.

Jeho příchod byl jako východ slunce nad propastí. Mohl přinést světu nejen novou naději, ale i pád do věčného Zatmění. Neboť mocní vládci, kteří posunují figurky na šachovnici světů, nikdy neusínají.

II. kapitola: Úkryt

Aby bylo dítě skryto před slídivými zraky těchto vládců, vyhledali pro něj nálezci osamělý příbytek v lesní divočině. Chlapečka se ujala rodina prostého uhlíře, kterou dojal osud sirotka. Avšak i přes veškerou laskavost, se kterou se dítěte ujali, zůstal na stráži v hlubokém lese obepínajícím samotu statečný a obětavý paladin Jezar.

Súlin se vydal na zpáteční pouť do běloskvoucího města Sairis, aby odhalil skrytý význam tajuplného znamení.

Po svém návratu do Sairis sezval vzdušný mág všechny své nejbližší přátele, aby je potají zpravil o podivuhodném nálezu. Poutníci se po týdnech odloučení opět shledali v meditačním sále v jedné z tisících věží Města Mágů. V kruhu mezi nimi stál i ohnivý mág Ignis, který přijal Súlinovo pozvání na tajnou schůzku. V tichosti pak vyslechli Súlinovo vyprávění a ve všech uzrálo odhodlání splnit bezezbytku své poslání v tomto příběhu. Protože fyzická stopa původu dítěte byla ztracena, obrátili se nejdříve na Mistra snů a snění z rodu temných elfů – Nočního Motýla.

Společná snová cesta Omerin a Mistra snů měla pomoci odhalit osud dítěte. Sen je zavedl do minulosti, kdy se rodiče zbavili nechtěného potomka, z něhož měli strach. Ještě před jeho narozením zahlédli Omerin s Motýlem rozmazaný obraz neznámého domu a v něm bíle oděné postavy. Jejich řízy spínaly na prsou spony ve tvaru včely. Pak se dostali ještě dál, skoro až na samý okraj snové mysli, kdy uviděli velký černý stín, zakrývající hvězdy. Pomalu a hrozivě se pohyboval. Museli se s děsem odvrátit. Když obrátili zrak, vhlédli do budoucnosti. Viděli život dítěte v podobenství malého stromku, který pluje na voru po řece chráněn družinou a pomalu vzrůstá do síly a velikosti. Kolem řeky však chodí neznámí lidé se sekyrami a pilami, aby ve chvíli, kdy se vor zastaví na mělčině, či v zátočině, ukončili předčasně jeho život. 
Tímto obrazem skončila snová cesta, ale ne její temná předzvěst.

III. kapitola: Dobrodružství v Sairis

Již po příchodu do města cítili družiníci napětí a nesoulad, které se marně snažily unikat jejich smyslům. Súlin se vydal k vrcholům Věže Vzduchu, jedné z pěti hlavních věží sairiské živlové magie, aby zde obnovil své síly a poradil se s mágy svého cechu. Omerin zamířila do knihovny v královském paláci, chtěla nalézt odpovědi na obrazy, jež se jí zjevily na snové cestě. Zjistila, že spona tvaru včely je jedním z rodových znaků Arkaganťanů z dalekého jihozápadu. Ignis ještě v ženské podobě navštívila rodnou Věž Ohně a po poradě s druhy se vydala k jednomu ze zdejších astrologů, aby jej požádala o horoskop pro neznámé dítě a zeptala se na význam znepokojivé události, která se nezadržitelně přibližovala – Zatmění Slunce. I kroky Súlina vedly později k astrologům ve snaze zjistit totéž co Ignis. Sdělení astrologů potvrzovala jediné: během předpokládaného narození dítěte došlo nad místem jeho zrodu ke konjunkci pěti významných planet. Mimořádné postavení planet určilo i mimořádné charakterové vlastnosti novorozeněte. K nejvýraznějším z nich náležela síla ducha, ale i jakési rozštěpení osobnosti, se kterým se bude muset v budoucnosti utkat.

IV. kapitola: Astrologický ples

Jeden z hvězdářů daroval Súlinovi a Omerin dvě pozvánky na slavnostní ples členů astrologického cechu věnovaný tématu nadcházejícího Zatmění. Všichni zúčastnění se pohybovali v maskách, které představovaly nebeská tělesa. Cechovní mistři znázorňovali Slunce a Měsíc, ostatní měli role úměrné svému postavení. Navzdory fontánkám rozmístěným na terase, které měly rušit magické schopnosti odposlouchání, se Omerin podařilo díky vypěstované vládě nad vodním živlem proniknout vědomím do sklenice vína, které upíjel Měsíc. To, co zjistila, bylo znepokojující: vysoká inteligence, schopnost ovládat, dokonalá přetvářka…spojení s jeho myslí uzavíral stín pohlcující hvězdy. Toto byli hlavní charakterové vlastnosti mistra Gamola.

Klidně probíhající proud večera narušil příchod posla z dalekého severu, nesoucí dopis právě pro Gamola. Súlin si povšiml zvláštního symbolu na pečeti svitku – bylo to vyobrazení sněžného levharta. Zjistili, že se jedná o symbol jednoho z klanů severských šamanů. Oba nositelé prstenu pozorně sledovali Gamolovu reakci na dopis. I když se snažil ovládnout své emoce, lehce se mu chvěly ruce.

Pak přišlo vyvrcholení večera – třístupňový ohňostroj. Po vodopádu bronzového a stříbrného deště následoval ten nejkrásnější – zlatý, doprovázený hřmícím ohlušujícím výbuchem. Když se probrali z ohromení, na zemi ležel člověk. Mistrovství ve vzdušné magii Súlinovi dovolilo, aby se zbavil zvukového otřesu jako první. Stačil ještě zaslechnout setinu vteřiny po explozi šelest křídel.. Vzdušný čaroděj jako první přispěchal na pomoc k ležícímu – byl to Gamol. Ve stavu ohrožení se ihned objevili sairisští strážci. Ležícímu muži už nebylo pomoci a ten, který klečel nad ním upadl v podezření. Žádný z hostů nesměl opustit ples, byli vyslechnuti všichni svědkové zločinu, ale viníka se nepodařilo odhalit.

Když se Súlin obhájil proti nejtěžšímu podezření, navázal spojení s jedním z architektů v Sairis a ten jej pověřil vyšetřováním této vraždy. Současně mu umožnil přístup k informacím sairiské sítě do uzavření případu. 
Po předání cenných informací se již celá družina vydala na průzkum Gamolova příbytku, který se s odstupem času ukázal jako zlomový…

V. kapitola – Lucie Lukačovičová: Stíny věcí, aneb pátrání v domě mistra Gamola

Súlin seděl v knihovně, kolem sebe rozložené knihy o severské symbolice. Byl v místnosti sám, jen dopolední slunce nahlíželo dovnitř a v jeho paprscích tančila zrnka prachu. Omerin byla tou dobou s Ignisem v Ohnivé věži. Někdo musel přece objednat ohňostroj a někdo ho musel vyrobit…

Najednou se ozvalo zaklepání. Jenomže větrnému čaroději neušlo, že zvuk nevychází ode dveří, ale z vnitřní strany jedné ze skříní vestavěných do zdi – které by pochopitelně měly být plné knih.

„Dále,“ pronesl elf opatrně a nenápadně vsáhl pro zbraň do jedné ze sfér vzdušné magie, jež ho obklopovaly.
Skříň se otevřela. Na její druhé straně bylo vidět prostornou, stroze vybavenou síň, z níž do knihovny vstoupil vysoký, šedovlasý, šedovousý muž s širokými rameny a postavou bojovníka, oděný v bílém. Súlin okamžitě příchozího poznal. Byl jím Valmos Ar Angiras, jeden z osmi Architektů, vládců Sairis. Elf vstal a uklonil se.

„Na to, že jsi jedním z podezřelých, se poměrně vytrvale zabýváš pátráním na vlastní pěst,“ promluvil Valmos svým hlubokým hlasem.

„architekté vědí, že nejsem vinen,“ odpověděl Súlin tiše.

„Ano. A rozhodně jsi všímavý a vytrvalý – máš velmi dobrý důvod, proč se snažíš najít vraha,“ pokvýl hlavou Architekt. Vzdušný mág nedokázal rozeznat, jestli Valmos mluví o Súlinově snaze očistit své jméno před Astrology nebo ví o pravé příčině pátrání.

„Proto ti svěřuji další vyšetřování celého případu spolu s přístupem do magické sítě, která proniká celým Sairis. Můžeš prohlédnout Gamolovo tělo i jeho příbytek. Omerin a Ignis ti budou k ruce,“ dodal velmož.

Súlin se zmohl jen na další úklonu. Valmontovi to ale zjevně stačilo a zanechal elfa jeho novým povinnostem.

„Kouzlo, které by mohlo Gamola tak rychle a důkladně zabít, dokáže v celé Siranijské říši vyrobit asi pět mágů. Z toho tři jsou přítomni zde v Sairis, z nichž jeden vyrobil dvě taková kouzla na zakázku během posledního měsíce. Tolik jsem dokázal zjistit ze sairisské sítě. Každopádně zde byl použit velmi spolehlivý a nesmírně drahý vražedný prostředek, který se ale nedá spouštět z velké vzdálenosti,“ oznámil Súlin, když vcházel do Gamolovy pracovny. Za ním vstoupila Omerin v modrém hávu vodních mágů, provázená Ignisem, vysokým, pevně stavěným mužem s rudými vlasy a vousy, v nichž se míhaly plamínky živého ohně. Ignis nebyl z elfů ani Siranijců, ale z rodu magických bytostí.

„My jsme ve Věži ohně zdaleka tak úspěšní nebyli. Objednávku ohňostroje měl na starost nějaký bezvýznamný tajemník podle příkazů mistrů Slunce a Měsíce samotných. Ostatně si nemyslím, že by Gamola zavraždil někdo z Astrologů, protože ve chvíli jeho smrti jsem cítila ze všech okolo jenom nechápavost a zděšení. Budeme ještě muset ověřit, komu ohňostroj prošel rukama – nebo kolem rukou – během výroby,“ sdělila dryáda novinky.

„Teď by se nám Noční motýl zatraceně hodil,“ prohodil Ignis, když se rozhlédl po šeré místnosti bez oken, která bývala pracovnou mrtvého.

„Zůstali jsme jen tři. Ber věci tak, jak jsou, a nedělej to těžší,“ odvrátila se od něj Omerin, jako by zaujatě studovala obsah Gamolovy knihovny.

„Vida, náš drahý zesnulý byl umělecky talentovaný,“ změnil ohnivý mág rychle téma a ukázal na několik porůznu rozestavených sošek, které vypadaly jako z černého obsidiánu. Jejich tvary byly zčásti abstraktní, ale bylo v nich cosi hmyzího. Vypadaly jako nezrozené nezřetelné noční můry, těsně před tím, než začnou svou podobou něco opravdu připomínat… Elf se na ně pozorně zadíval:

„Ty sošky nejsou vůbec v pořádku, čiší z nich šílenství. Možná by nebylo moudré, aby se z nich něco Omerin snažila vyčíst svou vnímavostí. Mohlo by jí to ublížit…“

„Omerin…? Omerin, posloucháš Súlina vůbec?“ důrazně ho přerušil Ignis.

„Pořád uvažuji, proč vyšetřování smrti našeho krajně neoplakávaného Astrologa svěřil Valmos právě nám,“ zamumlala dryáda.

„Myslím, že přinejmenším tuší, proč jsme odhodláni tomu přijít na kloub,“ pokrčil Ignis rameny. „Před Architekty se toho moc neutají…“

„Přemýšleli jste někdy, proč i v Sairis dochází k vraždám?“ nadhodila náhle Omerin. „Jak je to vůbec možné, když je celé město, každý kámen a každá zeď protkána magickými vlákny sítě, skrze kterou Architekti vždycky vědí, co se kde děje, jaká kouzla – včetně temné magie – se zde používají, kdo je přítomen uvnitř hradeb a z jakého důvodu?“

„Vražd je tu méně než kdekoliv jinde, ale objasněnost zločinů, které se tady už jednou stanou, je velice nízká,“ potvrdil si Súlin svou domněnku dotazem na síť.

„Jsou totiž místa, která mají výjimku ze sledování,“ navázala nevesele Omerin. „Ve Věži vody je to například vnitřní zahrada, v Měsíční věži je takových míst mnohem víc, protože tam se zabývají sněním a pocit, že adept je sledován, studium v tomto směru komplikuje.“

„Gamolův byt měl určitě taky výjimku,“ doplnil Ignis.

„Se zdůvodněním, že se zabývá výzkumem spánku a náměsíčných stavů,“ zjišťoval elf s přivřenýma očima záznamy ze sítě. „V zásadě nebyl důvod jeho žádosti nevyhovět.“

Všichni tři si vyměnili pohledy a začali se spěšně probírat Astrologovými poznámkami pohozenými na stole, v knihovně i na policích.

Súlin jako první narazil na pečlivě archivovanou korespondenci – s hnědou pečetí ve tvaru kočkovité šelmy.

„Gamol si dopisoval s nějakým šamanem z dalekého severu, až zpoza hraničního pohoří. Sněžný levhart je tam ostatně oblíbeným symbolem,“ obrátil se elf k ostatním, listuje mezi dopisy. „Zdá se, že se oba zabývali tímtéž předmětem studia – jakousi rovinou nočních můr a nevědomých stavů, kterou nazývali somnambulním světem. Severní hranici Siranijské říše tvoří horský masiv Kaal-Charmat a v těch místech je údajně stěna mezi naším světem a somnambulním velice tenká. Gamol, spolu se šamanem, kterého oslovoval pouze seveřanským titulem haugi, se zajímali o průchodnost této stěny. Obzvláště za podmínek zatmění slunce…“

„Pan Astrolog zřejmě už od přírody nebyl žádné neviňátko. Zjevně se velice vyznal v temné magii, psionice a runách – a svou znalost pečlivě tajil,“ ušklíbl se Ignis a hodil na stůl tři odborné knihy doplněné svazkem vysoce kvalifikovaných poznámek.

„Tohle bude horší, než jsme čekali,“ povzdechl si Súlin. Zdálo se mu, jako by celá místnost ztmavla. „Musíme se pořádně probrat vším, čím se zabýval, a jaké zdroje měl.“

Elf stanul před knihovnou, jeho dva společníci za ním. Vnímal jejich tichou podporu – dryádinu citovou a Ignisovu bojovou. Kdybych tady měl být sám, asi bych už utekl, napadlo ho. Zhluboka se nadechl a začal vytahovat soupisy materiálů o výzkumech. Prohlížel je a podával Omerin, která je vždy jen opatrně a velmi zlehka přelétla svým vnímáním, aby zjistila, jestli na nich neulpělo cokoliv, co by mohlo posloužit jako stopa.

„Zatraceně… Proč mám pocit, jako by ty sošky byly jen stíny vrhané něčím, co zatím není vidět…?“ ozval se najednou Ignis. 
Súlin se zarazil a ohlédl. Navíc se jejich tvary změnily, uvědomil si. Okamžitě se napojil na síť. Naléhavý vzkaz a žádost o přítomnost Valmonta Ar Angiras… Byla to sice drzost, vyrušit Architekta z meditací, ale elf si byl jistý, že tentokrát není vyhnutí.
„Musíme dokončit, co jsme začali. Co nejdřív,“ rozhodl. Přestal procházet knihovnu systematicky a rozhlédl se. Jeho pozornost upoutala jedna velice ohmataná a často používaná kniha. Když se k ní sklonil, všiml si na jejím hřbetě nápisu Inverze.

Zamyšleně ji vytáhl z knihovny a začal pročítat. Byla psána úhledným rukopisem. Složité, vědecky zasvěcené poznámky o magii, která mu byla cizí, ho mátly. Tohle by asi opravdu nejsnáze pochopil Noční motýl, pomyslel si, ale nahlas to neřekl.

Kovové cvaknutí – sám od sebe zapadl zámek vstupních dveří. A kontakt se sairisskou sítí vypadl.

„Podívejte…“ zašeptala stísněně Omerin. Některé menší předměty se proměnily v nezřetelné náznaky zrůdností podobné soškám. Celá pracovna se zvolna hroužila do stínu. A z vedlejšího pokoje se ozvaly pomalé kroky. Přibližovaly se. Ignis přitiskl ruce na zámek, do kovu začal cíleně sálat žár. Omerin stála nedaleko, připravena do dveří vrazit, jakmile západka horkem změkne. Súlin napjal sluch. Začínal podle způsobu chůze tušit, kdo přichází.
Vzápětí se ve vstupu do místnosti objevila postava s bledou tváří, zahalená v černém hávu, který splýval s temnotou u země.

„Jsem pán tohoto domu,“ promluvil Gamol Melisai Vinari. „Kdo jste vy a co vás sem přivádí?“

„Měli jsme vyšetřovat vaši vraždu,“ odtušil zdvořile Súlin. Hrál o čas. „Proto nás poněkud překvapuje, že se zde s vámi setkáváme.“

Ignis a dryáda se opřeli zády o dveře, západka povolila.
Venku nebylo ani stopy po Sairis. Jen dlouhá chodba plná pavučin a černých stínů.

„Budete se divit ještě dlouho…“ pronesl Gamol. Elf si nebyl jistý, jestli to byla ironická otázka nebo výhružka. Chvíle strnulého mlčení visela zmrazena ve vzduchu.
Pak se Astrolog pomalu obrátil k Omerin:

„Ty ses s Ním už setkala. A možná bys Ho i dokázala pochopit.“
Ve tváři dryády se nepohnul ani sval, ale mysl se stáhla vztekem při vzpomínce na to, proč opustila Nočního motýla.

„Nelíbí se mi ten odpor,“ prohlásil Gamol. „Brzy už tento svět nebude omezen na pouhou ukázku v místě mého příbytku…“ Stíny kolem něj se pohnuly. Z černoty mimo místnost začaly vystupovat tvary podivných bytostí. Omerin si uvědomila, že jejich obrysy se pozvolna proměňují – protože podobu jim vtiskuje strach toho, kdo se na ně dívá. Smíšené části lidských, dravčích a hmyzích těl, útržky zrůdností, které nikdy nespatřily slunce…

V tu chvíli vzduchem prolétl ohnivý šíp a zasáhl Gamola do tváře. Bílá plocha jeho kůže vzplála a začala se propadat do sebe, jako by byla jen papírovou maskou. Ignis sklonil luk a otočil se do chodby, kde se probíraly k pohybu dvě stínové zrůdy.
Dryáda se rozhlédla. Její zostřené smysly zkoumaly podstatu okolí, aby mohla tuhle noční můru rozetnout ostřím jasného vědomí.

„Tohle není sen!“ vykřikla vzápětí. „Jsou tu přítomna i naše těla, nemůžeme se probudit!“
Ignis pro sebe vyvolal planoucí zbroj, ohnivý luk v jeho ruce se změnil v meč. Súlin se vrhl ke druhým dveřím, jeho šedý plášť vlál ve větru, ačkoliv vzduch byl nehybný. Ze vzdušných sfér začal povolávat zbraň.
První stvůra překročila práh a sekla drápy po mágovi. Její spáry se zaťaly do štítu z vůle, jímž se obklopil. Ta věc by v našem světě byla jen slabým bledým stínem. Zde je mnohem mocnější, uvědomil si čaroděj, když úder dopadl. Útok neprorazil, neslyšně zaskřípěly dvě zápolící síly. A za zády nepřítele spatřil elf další zrůdu a obrovský stín podobný hadí hlavě. Pochopil:

„Musíme pryč – je jich tu nekonečně!“

„Chvíli se ubráníme! Potřebujeme světlo! Sršni – ke mně!“ křikla dryáda. Z její sféry se zhmotnil roj zářících modrých jisker a vrhl se na druhou stvůru, která se snažila protáhnout dveřmi kolem té první. V jejich svitu se stínová příšera mihotala a přelévala, záblesky jejich útoků tančily po jejím povrchu.

Súlin ťal větrným mečem. Zároveň elf i dryáda udeřili své protivníky nehmotnými pěstmi vůle. Čepel od zrůdy odskočila, aniž jí jakkoliv ublížila – stejně tak útoky mysli.

„Šlahouny!“ zvolala Omerin, když viděla, že stín ve dveřích se znovu sápe po Súlinovi. Vchod okamžitě začal zarůstat modře zářícími rostlinami, které se zároveň ovíjely kolem protivníka, aby ho učinily součástí vznikající svítivé stěny.
Veškerý jas, který ale byly dryádiny výtvory schopny vydat, jako by k sobě pouze stahoval světlo z okolí – které jen ještě více potemnělo.

Jedna z nestvůr útočících z chodby švihla trnitou paží po ohnivém čaroději. Zasáhla ho na předloktí, tam, kde jej nechránila plamenná zbroj.

Ignis pod silou úderu zavrávoral. Cítil, že útok nebyl veden jen na jeho tělo, ale i na samu podstatu jeho bytosti, jako černá ledová voda syčící ve výhni jeho duše. Vzápětí hlasitě vykřikl. Ale nebyl to výkřik bolesti – celá místnost se v tu chvíli naplnila oslepujícím světlem. Záblesk vzal všem zrak.

Když se po chvíli mohli rozhlédnout, ze stvůr zbyly jen jejich stíny – nehybné, dvourozměrné černé obrysy otištěné světlem na okolních zdech. Súlin ucítil známý dotek magických vláken prostupujících Sairis. Obsidiánových sošek byl opět původní počet a otevřená kniha Inverze ležela na stole… prázdná.

Vstupní dveře zely otevřené dokořán, na prahu stál Valmos a se zaujetím si prohlížel roztavený zámek. Vzápětí rozložitý muž vstoupil, odpolední sluneční světlo padající zvenčí se zalesklo na jeho širokém opasku a dvou mečích. Mlčky sledoval, jak Ignis a Súlin nechávají mizet své zbraně a stejně tak se šlahouny a sršni vracejí k dryádě do vodních sfér.

„Zachytil jsem váš vzkaz a také výpadek sítě. Zdá se, že vyšetřování se vám poněkud zvrhlo,“ pronesl po chvíli s pohledem upřeným na stíny strnulé na stěnách.

„Zesnulý Gamol Melisai Vinari,“ začal Súlin, když našel hlas, „studoval zvláštní rovinu bytí, kterou nazýval somnambulní. Přebývají v ní nevědomé strachy, přízraky a noční můry. V této věci udržoval čilou korespondenci se severským haugim, protože severní hraniční hory jsou pro výzkum výsostně zajímavé – mají slabou dělící stěnu. Tento dům je, zdá se, také bránou do somnambulního světa, kterou zemřelý hojně využíval. Asi jsme nevědomky spustili nějaké přestupní kouzlo, protože jsme se tam dostali také. Setkali jsme se tak s Gamolem, který sliboval, že jeho stínový svět brzy vtrhne do toho našeho. Poštval na nás přízraky a Ignis nás zachránil – prudké světlo jim vůbec nedělá dobře.“

„Možná, že Gamol vůbec nezemřel – jen odešel do somnambulního světa,“ šeptla dryáda.

„Nepřeceňoval bych somnambulní rovinu. Po každém člověku zůstává otisk, ale jen v případě těch, kteří dosáhli určitého stupně emocí, se onen otisk projevuje například jako poltergeist. Nic víc tu po zemřelém Astrologovi nezůstalo,“ uklidnil ji Valmos.

„Myslím, že Gamol Melisai dosáhl onoho kritického stupně emocí ve chvíli, kdy se setkal se stínem zakrývajícím hvězdy. Omerin ho spatřila ve vizi,“ rozhodl se Súlin jít s celou pravdou ven. Teď už si mohl být až příliš jistý, že nejde o planý poplach.

„Bylo to něco velmi starého, hrozivého, lákavého a slibujícího. Nemělo to vlastní tvar, jen černočerný stín. Utekla jsem před tím,“ potvrdila dryáda.

„Nějaký druh démona?“ zajímal se Architekt.

„Myslím, že sliboval něco, s čím by se neodvážila vyrukovat ani většina démonů. A obávám se, že se téměř dotkl i měsíčního mága jménem Noční motýl, z rodu temných elfů,“ dodala. Jen sotva patrné zachvění jejích rtů Súlinovi prozradilo, nakolik bylo pro Omerin nesnadné tu zprávu vyslovit – ale byl rád, že to udělala právě ona.

„Ještě něco jste našli?“ otázal se Valmos.

„Knihu Inverze, Gamolovy osobní poznámky,“ ukázal vzdušný mág, „ale teď se jeví jako nepopsaná. Lze ji číst jenom… tam.“
Architekt svazek zavřel, zašeptal několik slov, a když jej otevřel, písmo opět pokrývalo stránky.

„Nedotýkejte se jí. Je teď v somnambulním stavu,“ upozornil Valmos a zběžně prolistoval stránky plné úhledného rukopisu. Vzápětí se narovnal:

„Nebudete mi snad mít za zlé, když vyšetřování tohoto případu převezmu nyní osobně. Musím vás ale rovněž požádat, abyste v době zatmění nebyli přítomni ve městě. Navíc zde zřejmě bude platit stanné právo. Je mi líto, že vám Sairis v tuto hodinu nemůže být oporou.“

Ignis, Omerin a Súlin se beze slova uklonili.

„V souvislosti s tím také odebírám Súlinovi přístup do sairisské sítě. Kdyby nepřítel získal tebe, město mágů by se ocitlo v ohrožení,“ pokračoval Architekt.

„Je to i pro mou bezpečnost, ztrácím tím pro protivníka na zajímavosti,“ přikývl vzdušný čaroděj.

„Dobrá tedy. Ať je Světlo s vámi,“ pokynul jim Valmos, vzal ze stolu knihu o Inverzi a vyšel ven do slunečních paprsků. 
Tři mágové hodnou chvíli tiše stáli, pak teprve pohlédli jeden na druhého.

„Takže tím to skončilo?“ zeptal se Ignis, ale z jeho hlasu bylo těžko poznat, jestli si oddechl nebo je zklamán.

„Sotva,“ zavrtěla hlavou Omerin. Vytáhla útržek pergamenu, na kterém byla její rukou dovedně nakreslená spona ve tvaru včely. „Tohle je znak rodiny Melisai, jednoho z rodů města Arkagant, daleko na jihu. A na cestu máme jen šest dní.“

Súlin zastavil koně a ohlédl se. V dálce dosud byly vidět věčné věže Sairis vypínající se k obloze plné těžkých šedých mraků, z nichž padal drobný déšť. Město mágů bylo téměř stejně rozsáhlé co do výšky jako do šířky. Vzdušný čaroděj rozeznával nejvyšší Věž Světla – sídlo Architektů – a na jih od ní Pětivěží, náležející školám pěti prvků.
Omerin stanula vedle elfa. Oba jeli bez uzdy a bez sedla. Ignis je provázel v podobě krvavě rudého lva, v jehož očích a hřívě si pohrávaly neuhasitelné plamínky.

Nikdo z nich netušil, že v podzemní síni, hluboko pod Měsíční věží, sní Noční motýl. Ležel s bílýma rukama složenýma na hrudi, rukávy černého hávu kontrastovaly s bezkrevnými zápěstími, až se zdálo, že krom dlaní a tváře tvoří lunárního mága jen tma. Naslouchal šepotu deště i houstnoucím mrakům, ačkoliv do sklepení nepronikl zvenčí žádný zvuk. Temný elf spal a bloudil stínovými krajinami v honbě za svými cíli. Ač jeho tělo zůstalo v Sairis, měl v plánu být myslí přinejmenším o krok napřed – ať už před kýmkoliv. Jen se mu do snů stále vracela zvonivá ozvěna dvou kapek dopadnuvších na vodní hladinu.
Súlin lehce pobídl svého hřebce.

„Architekti vědí o hrozbě, ale i tak bude hodina zatmění pro Sairis nadmíru temná,“ poznamenal do ticha. Dryádiny zelené oči vyzařovaly odhodlání, ale pod ním se choulil smutek:

„Víš stejně dobře jako já, v co Valmos doufá.“
Súlin pomalu přikývl:

„Valmos Ar Angiras doufá, že stín, jehož pozornost jsme upoutali, nebude ve chvíli zatmění v Sairis – protože odejde za námi.“

– s poděkováním Sulinarovi, V. K. a J. K.

VI. kapitola: Návrat do lesů

Družina v Sairis nahlédla do osudu, který pro dítě-chlapečka připravily hvězdy, seznámila se s rozličnými názory astrologů ohledně Zatmění slunce. Aniž to kdokoliv předvídal, stala se také součástí příběhu o mágovi Gamolovi. Kromě věcí pochmurných, přihodila se i jedna věc vítaná.

Nejvyšší architekt moudře usoudil, že ve skupině těch, kdo nesou dítě není nikdo, kdo by rozuměl magii pátého elementu a hře prostoru. Na jeho rozkaz byla vybrána čarodějka Arsia, zasvěcená do tohoto umění, členka mnišského řádu, ovládající boj dlouhou holí, aby se připojila k výpravě. Mezi dobrodruhy byla přijata velmi opatrně. Avšak teprve v nadcházejících dnech měli docenit důležitost jejího umění.

Zbývalo šest dní do příchodu velké Tmy. Tehdy již nebylo možné odkládat návrat do lesů pro dítě, které dosud tajně hlídal odvážný Jezar. Aby jim cesta netrvala dlouho, rozhodli se využít služeb starobylého poutnického řádu. Jeden z poutníků zavedl družinu k sairiskému milníku. V čele družiny jej začal obcházet v kruzích, předčítaje runy na milníku. Krajina, která se před skupinou zpoza sloupu vynořovala, několikrát proměnila svou tvář. Poutníci překonávali vzdálenost stoosmkrát rychleji než ve skutečnosti. Netrvalo dlouho a stanuli u dalšího milníku mnoho mil na jihovýchod od města Mágů. Odsud se vydali oklikou ke svému cíli – osamělému příbytku uhlířovy rodiny v lese na úpatích Barazgirských hor.

Podezření, že budou sledováni se naplnilo, ačkoliv ne tak nebezpečně, jak si většina z družiny představovala. Ignis zůstal za družinou, aby se skryl na kraji lesa a sledoval cestu. Mezitím Súlin s ostatními ušel pár jeleních běhů. Místní skupinu potulných lapků však uslyšel již mnoho kroků před tím, než se přiblížili na nebezpečnou vzdálenost. Nebylo těžké se jim vyhnout. Jediné, co se stalo inspirací pro pozdější mnohá místní lidová vyprávění, byl běh ohnivého lva, kterého lapkové s úžasem viděli, kterak se řítí lesem. To když Ignis změnil podobu, aby rychleji dohnal své druhy.

Po kratší cestě hvozdem a vsí, stanuli před osamělým domem, sevřeným stromy na malé lesní mýtině. Srdce se jim na okamžik zastavilo, když zjistili, že je opuštěný. Když pozorně prohledali okolí a nalezli stopy vedoucí do sklepa, společně vešli do stavení, aby je propátrali. Vnitřek domu vypadal, jako by byl spěšně opuštěný. Nebyly v něm však žádné pozorovatelné stopy po násilí, avšak ani takové, jež by je dovedly ke ztracenému dítěti. Chtěli vejít do sklepení, ale Arsia je po průzkumu varovala, že se sklepení propadlo do inverzního světa. Málem by ztratili veškerou naději, kdyby Omerin nenapadlo napojit se na vědomí lesa. Les jim ukázal cestu přes močál až na kopec k dubovému lesíku, stojícímu poblíž starobylého mlýna. Tam se stopa ztratila. Aby dryáda zjistila víc, musela se spojit s jedním ze vzrostlých dubů, stojícím na kopci. Byl to žertovný strom, který místo odpovědí shazoval žaludy jako milostnou výzvu. Omerin nezbylo, než se spojit z mrzutým starým dubem, ze kterého nakonec dostala, že stopy spěchajícího člověka vedly k mlýnu. „Prý měl tak naspěch, že přeskočil jedním skokem celý močál,“ obrátila se Omerin na ostatní s nervózním úsměvem.

VII. kapitola: Zaklínači Žebra země

Už byla hluboká noc, když Arsia dokončila průzkum kamenného mlýna.

„Toto není obyčejný mlýn. To, co se tváří jako mlýn je ve skutečnosti dobře zamčený magický milník. Křižovatka světů.“ 
Bylo to dílo dávných rukou. Na jeho otevření však nebyl čas a dobrodruhům docházela síla po celodenním pochodu bez odpočinku. Arsia i Ignis se již ponořili do dřímavé meditace, když Súlin zaslechl asi dvě míle vzdálenou tichou píseň. Když se zaměřil svým dokonalým sluchem, rozeznal hlasy dvou lidí. Jejich melodie spřádala pletivo cesty. Všechno nasvědčovalo tomu, že se jedná o lidi ovládající vzácné schopnosti Poutníků. Omerin a Súlin se vydali směrem, ke kterému ti dva přibližně mířili. A skutečně, po určité době se pěvci zastavili a spočinuli na jednom místě. Aby se vzdušný mág a dryáda dostali na dohled potichu, použili svých vypěstovaných schopností. Súlin levitoval mezi větvemi a dryáda se pohybovala tak tiše, jak jen to bytosti lesa dovedou, když chtějí. Skrze větvoví se pomalu blížily ke světlu malé lucerny. Tam v nízkém lesním podrostu seděli čelem ke kameni dva bíle odění lidé. Kámen měl protáhlý, lehce zahnutý tvar a čněl kolmo ze země. Postupně, v harmonii s rytmem tiché písně, se na kameni rozsvěcovaly runy. Kámen rezonoval s melodií. Byl probouzejícím se Žebrem země.

„Vidíš,“ zašeptal Súlin „stín toho kamene s písní narůstá.“

Vyměnili si s Omerin znepokojivé pohledy.
Když lidé dozpívali, zdvihli se a vyšli stejným směrem, kterým přišli. Teprve nyní si pozorovatelé všimli, že jejich vlasy mají bronzově-narezlý odstín. Na prsou jednoho z nich visela spona ve tvaru včely.

Když pozorovatelé zjistili přibližný směr jejich cesty, byli již u konce svých sil. 
Podivuhodná dvojice jim zmizela v temnotě.

Navrátili se zpět k mlýnu, aby zde strávili společnou hlubokou noc.

VIII. kapitola: Trosky Arkagantu

Za raného jitra vyrazila družina pod Arsiiným vedením prozkoumat Žebro země. Po cestě jim Súlin s Omerin vyprávěli, co té noci spatřili. Když dorazili na místo, čarodějka opatrně kámen i celé místo prozkoumala. Pak pravila:

„Toto místo je jedním z pletenců rozsáhlé éterické sítě. Síť je pletena z toho důvodu, aby zasažená oblast země při Zatmění přešla do jiné roviny světa.“

„Skutečně,“ doplnil Ignis, „pro Zatmění je charakteristické narušení řádových hranic tohoto světa a jejich propad do chaosu. Tito lidé dobře věděli, co dělají.“

„Tato událost by neměla zůstat skryta jen mezi námi,“ vzdušný čaroděj se obrátil tváří k severu a zformuloval vzdušné poselství, aby zpravil vrchního sairiského architekta Valmonta o věcech, které zde odhalili.
„Myslím, že smysl jejich díla nebyl takříkajíc křišťálově čistý,“ poznamenal chmurně Ignis, stojící poblíž kamene.

Arsia upírala zrak na kamenný povrch, zdálo se, jako by na něm něco četla. Po chvíli se však odvrátila. „Nemám dost času, ani schopností na to, abych narušenou strukturu místa vrátila do původního stavu.“

Ačkoli bylo jitro, nebylo mezi nimi nikoho, kdo by si neuvědomoval, že velká Tma se nezadržitelně přibližuje s každou další uplynulou minutou. To, co ztratili, jim stále unikalo. Nezbývalo jim, než pokračovat ve sledování čerstvých stop, které směřovaly k severozápadu. Dopoledne již minulo, když začalo stromů ubývat a místo nich přibývaly keře hlohů, šípků a malin obrůstající zvláštní kamenné trosky.

Omerin se zastavila, aby vstoupila do tichého hovoru s několika starými stromy, rostoucími na pokraji kamenných trosek. Stromy jí povídaly o bájích, které znaly z vyprávění svých pradědů, ale ani ti si nepamatovali, kdo zde žil, protože civilizace, která zde žila, vyhasla dávno předtím.

„Tyto stromy jsou příliš mladé na to, aby mi pověděly víc o osudech lidí, kteří tuto oblast obývali,“ řekla dryáda, „Musíme to tady prozkoumat bez jejich pomoci.“

Když směřovali do pomyslného srdce starobylé obce, země pod nimi se začala zdvihat do nízkého vrchu. Po jeho úbočích stála zpustlá kamenná stavení, na jejichž štítech byla ještě místy čitelná domovní znamení. Na jednom z nich viděli polorozpadlý symbol zlatého klasu, na vedlejším symbol kladiva a kovadliny.

Další nápovědu již nikdo nepotřeboval. Všichni poznali, že stanuli před výhonkem arkagantské civilizace.

IX. kapitola: Stín plamene

Uprostřed vyvýšeniny stálo způli padlé sloupoví kamenného chrámu. Vstoupili dovnitř. Uvnitř chrámu zela v podlaze mohutná kruhová jáma. Když se zastavili, spatřili Stín plamene. Hrál jemnými oranžovými barvami a zlehka tančil na podlaze kolem jámy jako rozverný chlapec. Byl tak zabrán do své hry, že si asi vůbec nevšiml, že jeho rodič již dávno zemřel. Ignis se pousmál. Přistoupil zvědavě k okraji jámy a pohlédl na dno. Zdálo se velmi hluboké a na jeho dně se cosi zrcadlově zalesklo. Už, už by byl propadl podivné závrati, kdyby k němu nepřistoupila Omerin a za rameno jej nepřitáhla nazpět. „Ď…díky,“ zamumlal Ignis. „Nemáš zač. Měl bys být opatrnější, na takových místech,“ odpověděla dryáda, „co tě vyvedlo z rovnováhy?“

„Hluboko na dně jámy je cosi, co připomíná velké zrcadlo. Jde z toho strach,“ vypravil ze sevřeného hrdla Ignis.

„Zapomeň teď na to, náš cíl se s dalším prodléváním víc a víc vzdaluje.“

X. kapitola: Stín dítěte a průchod do jiného světa

Pak se Omerin ponořila do melodie posvátného okrsku a zahleděla se do stínů, které se tvořily vně chrámu. Některé z nich začaly ožívat a nabývaly tvarů. Pojednou spatřila zvláštní stín, který vypadal jsou vzpřímená postava člověka nesoucího něco v náručí. Omerin vyšla z chrámu za stínem, napínajíc zrak ve snaze rozeznat ze stínu co nejvíc.

To už jí ostatní spatřili, kterak téměř náměsíčně schází z chrámových stupňů do trosek dolního města.

Ostatní vyrazili hbitě za ní, stín však nikdo z nich neviděl. Omerin byla natolik ponořená do své pozvolna se rodící vize, že kdyby promluvila, mohla ohrozit její zrod. Proto jen mlčky pokračovala svojí cestou. Konečně si byla jista: „Stín, který sleduji je stínem člověka nesoucího v náručí dítě.“

Najednou začal stín pozvolna mizet, zdálo se, že vykročil na cestu do jiného světa. Dryáda se zastavila a nabídla svým druhům ruku, aby se jí mohli zachytit. A oni, držíce se za ruce, ji následovali. Prošli stínovou cestou a za hranicí Grandu vstoupili do jiné skutečnosti. Byl to svět odlišný od Grandu. Byl mnohem mladší, nezakalený tolika událostmi, boji a zvraty jako Grand. Jeho hudba, která pronikala prostorem a zněla jim v uších byla veselá a jitřní. Vůně, které se vznášely ve vzduchu, byly sladké až opojné. Bylo snadné propadnout jejich moci. Všichni najisto věděli: teď jsme velmi daleko od domova a neznáme cestu zpět.

Stanuli v jedné z místností jakési prosté chýše. Venku pražilo slunce a slyšeli hlasy hrajících si dětí, které přicházely oknem a pootevřenými dveřmi. Zaposlouchali se do jejich řeči, ale nebylo jí rozumět. Než stačila dryáda mága zadržet, Súlin zvědavě popošel ke dveřím a zpoza nich vyhlédl ven na ulici. Byl tam hlouček pěti smějících se asi šestiletých dětí, které si hrály s míčem. Měly tmavočerné vlásky a na sobě bílé oblečky z jednoho kusu látky. Když je chvíli pozoroval, uviděl kolem projít i dospělého, který byl oblečen stejně jako děti, jen na nohou měl obuty opánky. Súlin se vrátil k druhům a tiše jim popsal, co viděl.

Když vtom se do místnosti hop…, pink…, hop… kutululu… vkutálel barevný míček. Súlin se pro něj sklonil, aby ho podal dítěti, které za ním uřícené přiběhlo. Zastavilo se ve dveřích a upřelo na něj svá zvídavá očka. Pak se usmálo a natáhlo ručky. Súlin chvíli zaváhal a pak přihrál míček. Chlapeček utíkal zpět ke kamarádům.

„Takže úvodní lekce místního jazyka se odkládá na později,“ poznamenal tiše Noční Motýl.

„Měli bychom propátrat dům, než se odhalíme všem místním domorodcům,“ pravil rozhodně Súlin.