Pravá a levá cesta

[zapsala Johana Passerin]

zpět na Vyprávění

V předcházející části příběhu – Machuznatarova hůl – otevřeli hrdinové našeho příběhu pomocí zpěvu run dveře z kovu a unikli tak běsům, pronásledujícím je v pod Arkou. Objevili komnatu s lucernou a truhlicí. Když lucernu rozsvítili potomkem Aderánu, spatřili úplně jinou truhlu a obrazy na stěnách. Otevřeli truhlu a Daran, dcera Lavindova, vzala do svých rukou předmět nesmírné síly, Machuznatarovu hůl.

 Jarn, Al-Raqím, Klaes, Sunva, Liška a Daran, dcera Lavindova, pak pokračovali v cestě. Museli projít sálem, jehož klenbu nesly sloupy zdobené žabími reliéfy. Nakonec opustili podzemí a vyšli znovu na povrch země, v lesích za hranicemi Arky. Radost z čerstvého větru jim zkalil pach krve a brzy poznali truchlivou zvěst: koně, které jim nechal připravit Lavind, rozsápala temná mocnost – Mrákota. Ve větrné noci hledali cestu dál a když vyšli z lesa, usnuli vyčerpáním na travnatém pahorku.

Družiníci tvrdě spali. Zdály se jim útržkovité denní sny. Kolem druhé hodiny po poledni je probudilo slunce, které plálo vysoko nad jejich hlavami. Měli zase hlad, ale ještě větší byla jejich žízeň. Vodu však už neměli. Rozhlédli se. Kam až oko dohlédlo, povlávala nažloutlá tráva, a kam nedohlédlo, tam se step v mlhavém oparu přelévala do jasné modři nebe. Jen na severu stála hradba hvozdu, jehož listí se už lehce barvilo podzimem. V dálce viděli ve žluté trávě bílé obláčky – pokojně se pasoucí ovce. Pastýře nikde nebylo vidět.

„Kde najdeme vodu? Jarne, ty jsi tudy šel. Viděl jsi nějaký potok?“ zeptal se Klaes.

Ano, viděl jsem proud živé vody
když putoval jsem kdysi tudy,“ odpověděl ještě rozespale Jarn.

„To je povzbudivá zpráva!“ zajásal Klaes. Ostatní už stáli na nohou. Byli rozbolavělí, ale největší únava z nich spadla a byli všichni byli schopni jít dál. Po chvíli narazili na primitivní stezku a dali se po ní. Tu a tam míjeli něco jako ohrádky a blízko i daleko viděli tu a tam další stáda ovcí. Cesta klesala, až nakonec došli k říčce. Tekla z bahnisek, od Kaelotských močálů, směrem k lesu. Napili se a umyli. Konečně se zebe mohli vydrhnout zbytky krve (nebo co to bylo) toho vlkodlačího stvoření, které jim zkřížilo cestu v podzemí pod Arkou. Pak se vydali dál.

Cesta teď stoupala do kopce. Uhýbala mírně na severovýchod a zase se přibližovala hvozdu. Když se dívali tím směrem, všimli si podivných hromádek, které tam ležely.

„Vidím dobře – šípy?“ poznamenal Al-Raqím.

Sešli z cesty, aby se podívali zblízka. Mrtvoly byly už značně rozložené, takže nebylo poznat, co jsou zač. Ale Klaesovi připadalo, že to jsou Bahňáci, jak si pro sebe nazval obyvatele Kaelotských močálů.

Jarn se otřásl. Pohled na mrtvé mu připomněl ubohé rozsápané koně.

„Když jsem tudy šel do Maghonu
neviděl jsem tu nikoho na honu,
a ani tu po mně nikdo nestřílel
snad že jsem píseň na rtech měl.

Poslyšte – tuhle písničku,“ pravil a začal zpívat. Hlas se mu nejdřív trochu třásl, ale když se k němu připojila Daran, píseň zmohutněla. Pomáhala jim držet krok a cesta jim pěkně ubíhala.

Pak ale došli na rozcestí. Cesta blíže lesu byla zjevně používanější a vyježděná, cesta vlevo zarostlá a neudržovaná.

„Kam dál?“ zeptal se Klaes. Chvíli se dohadovali. Pak Jarn řekl:

„Liško, děláš na mě dojem,
že budeš věštit ohonem,
tvůj talent, to je pojem.
Věšti, věšti honem.“

Liška ani nemrkla okem, překulila se přes levý bok a pronesla:

Kdo levou cestou chce se dát
musí čekat zimní chlad.
Pod nočním sluncem táhlé vytí
má zpěvem na cestu mu býti.

V té písni ale radost není
– krev z ní tuhne, v led se mění.
a nakonec ten, kdo chtěl den
je bílou nocí uvězněn.

Pak se překulila přes pravý bok a řekla:

Poutníkovi té pravé stezky
z nebe budou láti blesky.
Dub není pevný – zdání klame
i silnou větev oheň zláme,
když otevře se zemský klín
pro střemhlavý pád do hlubin.
Kdo chtěl moc, ten nakonec
život vymění za měšec.

„To jsi nám teda moc neporadila. Ale jak tak vidím ty nebožtíky, radši bych šel cestou vlevo!“ řekl Klaes.

Jarn namítl: „Když jsem šel do Maghonu, šel jsem cestou kolem lesa a nic se mi nestalo. Šel bych vpravo! Cesta vlevo je zarostlá a zdrželi bychom se! Věštba to říká jasně – bílou nocí uvězněn! Děkuji, nechci. “ Nečekal na odpověď a rovnou vykročil stezkou blíže lesu. Znovu spustil svou pra-lesní odvážnou píseň. Ostatní se dali za ním. Cesta vedla do stále hlubšího lesa. Pohltil je zelenožlutý tunel tvořený staletými stromy. Lesní šero bylo protkané ojedinělými paprsky slunečního světla, které se jen tu a tam prodraly příkrovem listů. Pod nohama měli cestu, hrbolatou zkroucenými kořeny stromů.

Asi po hodině přišli na místo, kde se cesta rozšiřovala. Na její východní straně stál mohutný dub. Pod dubem bylo něco, co z dálky a v lesním šeru připomínalo veliký kámen, ale když přišli blíž, viděli, že to je převržený vůz. Kolem něj leželo několik povědomých hromádek, z nichž vyčnívaly šípy. Zastavili se. Od vozu se odlepila postava a začala volat: „Pomoc, pomoc!“

Jarnův hlas zakolísal, ale pořád se snažil udržet veselý nápěv. Muž z vozu se přiblížil na deset kroků a volal: „To je hrozné, pomozte mi!“

Měl na sobě koženou kazajku a pod ní obchodnickou tuniku s opaskem. Oblečení měl potřísněné krví. Ukázal na čtyři ležící postavy a zmateně volal: „Přepadli nás elfové… všichni jsou mrtví… ach to je strašné… pomozte mi! Co mám dělat.“

„Jak to, že žiješ?“ zeptal se Klaes podezřívavě.

„Já jsem se ukryl. Musím do města, zpravit Seppa o tomto hrozném neštěstí!“

Jarn přestal zpívat a zvolal: „Já jsem vám to říkal! Liška to říkala. To je bláznovství. S tím nechci mít nic společného!“

„Kam jdete,“ snažil se vyzvědět Klaes.

Jarn zašermoval rukama, jako by chtěl muže odehnat.

„Přivedli jste na sebe elfů hněv
a uslyšeli jejich šípů zpěv.
Raději se k nám nepřidávejte
a sám se na cestu domů dejte!“

„Máme na zpěv, vlastně na spěch,“ řekla Daran.

Muž se chytil za hlavu a potácel se zpátky k vozu, trhaje si vlasy a vzývaje božstva.

Jarn za ním výhrůžně volal: „Mlč!“ Pak se dal zase do zpěvu a popoháněl svoje přátele, aby byli co nejdříve pryč. Raději si poněkud nadešel lesem, neměl ani v nejmenším chuť vidět mrtvé zblízka. Rozsápaní koně mu stačili na dost dlouhou dobu. Klaes naopak bez rozpaků překračoval hromádky ležící na cestě. „Jestli teda chcete, můžete jít s námi. Nechoďte na jih, odtamtud přichází nebezpečí, jděte na sever.“

„Toto pravda jest:
v patách je nám smrt
a my jsme její zvěst,“ zvolal Jarn z lesa.

Lovkyně a liška rychle přešly kolem převrženého vozu. Už byly skoro na druhé straně, když Liška zaslechla v koruně stromu nad vozem jakýsi šelest. Stejný zvuk zachytilo i Jarnovo ucho. Oba se ohlédli ve stenou chvíli a spatřili ve větvích sedět postavu v šedočerném hábitu. Někdo se tam schovával a na ruce se mu cosi třpytilo. Prsteny nebo nějaká zbraň?

Klaes také něco zaslechl, a pohlédl na muže u vozu. Uvědomil si, že už se nehrbí jako ubožák, a jeho tvář už nemá ten zoufalý výraz jako předtím, ale že se na ní objevil zlomyslný škleb. To, co považovali za vrstvy oblečení, byla ve skutečnosti urostlá svalnatá postava.

„Pozor na něj!“ zvolal Klaes.

Jarn ukázal svou černou levicí do koruny stromu a vykřikl: „Vari, vrahu mezi listy! Tvůj úmysl není čistý!“

Ostatní sice netušili, na koho nebo na co ukazuje, ale pochopili, že to je varování. Klaes si sundal píšťalu, Lovkyně bleskurychle nasadila šíp do tětivy. Ale bylo pozdě. Na cestě před nimi se z houštin vynořili dva po zuby ozbrojení hromotluci, se svaly i mimikou odpovídající pralesním kancům. Když se ohlédli zpátky, viděli z křoví vystupovat další dva podobné. Byli obklíčeni.

„Tak vás tady vítám. Odevzdejte nám svoje věci. Nepotřebujeme vás zabít, potřebujeme jen vaše cennosti,“ řekl největší z loupežníků. Měl zjizvenou tvář a chybělo mu ucho a pár zubů. Ukázal chlupatou prackou na hůl, kterou držela v rukou Daran. „Co třeba tahle hůl. Je pěkně zdobená, to bude určitě zlato.“

Daran hrdě zvedla hlavu a v očích se jí zablesklo. Jen při představě, že by se posvátné Machuznatarovy hole dotkla špinavá ruka tohohle bezvěrce, ji polilo horko a v srdci se jí roznítil hněv podobný očistnému ohni Auránu. „Nech nás projít. Máme poslání,“ zasyčela na něj.

Borec se rozchechtal: „To slýchám každé druhé úterý!“

Daran jen malinko pozvedla hůl a foukla do ní. Chlapovi se pod nohama vzňala tráva. Uskočil a ve stejném okamžiku všech pět hromotluků tasilo zbraně.

„Ech, pěknou věcičku máte.“

Klaes klidně namířil svou píšťalu tam, kde stáli dva loupežníci blíže u sebe.

„Říkám, nechte nás projít!“ řekla Daran.

Hlavní loupežník vzhlédl a významně se podíval do koruny stromu, tam, kde předtím Liška a Jarn uviděli postavu v šedém hábitu. Ve větvích stromu to zašumělo, jako když před bouřkou zavane prudký poryv větru. Do šelestu začal promlouvat hlas tiché zaříkání.

Tu Jarn pocítil, jak se ho zmocňuje podivný nápad. Zvedl svou černou levici a zvolal: „Dej mi svůj hlas!“

Z toho místa, kde se v koruně skrýval poryv větru, se ozvalo přidušené heknutí. Jarn měl chvíli pocit, že řekne něco, co chtěl říct ten na stromě. Jako by mu uvízlo v krku velké sousto. Chytil se za hrdlo a lapal po dechu. Ostatní nechápali, co se mu stalo, viděli jen podivné chvění na stromě a pak Jarnovu zsinalou tvář.

Hlavní hrdlořez, ten bez ucha, tasil obouručný meč a pronesl: „Nedostal jsem se tam, kam jsem se dostal, tím, že jsem byl milej. Odevzdejte svoje cennosti a můžete jít. Ty vaše hole si teda můžete nechat.“

Klaes, který nepřestával mířit píšťalou na dva muže, v duchu propočítával možnosti. Je jich pět a nás je pět, pokud nepočítám Lišku. Oni jsou těžce vyzbrojení na boj zblízka, my ne. Oni jsou odpočatí a dobře živení, my jsme vyčerpaní a dva z nás mají nezahojené rány. Byl by to nevyrovnaný boj a zbytečná ztráta. Jeho nabídka – vyplatit se a jít – není špatná. Máme-li se ovšem čím vyplatit.

„Nemáme cennosti. Možná máme trochu peněz,“ řekl pomalu.

„Peníze jsou taky cennost. Tady máme klobouček, a ten necháme kolovat, a vy jen naplníte tím, co máte.“

„Já vám ten klobouček spálím na prach,“ odsekla vzdorovitě Daran.

Hrdlořez se rozhlédl a zasmál se. „Hm. Ta holka má jiskru!“ Ostatní se rozchechtali. Bylo jasné, kdo má navrch. Lovkyně pokrčila rameny, povolila tětivu a sklonila luk. Ruka, kterou svírala lučiště, byla však zaťatá tak, až jí zbělaly klouby. Klaes vzal klobouk a ze svého váčku do něj vysypal peníze. Al-Raqím, který vždy nosil své peníze rozdělené do mnoha menších váčků poschovávaných všude možně, vytáhl jednu z menších tobolek a vysypal ji do klobouku. Tvářil se u toho, jako by mu právě umřeli všichni příbuzní. Daran klobouk štítivě poslala dál, Sunva vylovila z opasku jeden Maghonský groš, minci v hodnotě asi dvaceti siranijských floků.[1] Nakonec i Jarn mlčky vysypal do klobouku své drobné. Jen v duchu sám k sobě pronesl verš: Sbírka na ty loupežníky – vemte si mé desetníky!

Hrdlořezové si od nich vzali klobouk, potěžkali ho, a uvolnili jim cestu.

„Hodně štěstí v tom vašem… poslání!“ volal za nimi jejich velitel.

Pokračovali v cestě. Tentokrát nikdo nezpíval.

„Co se ti stalo?“ zeptal se po chvíli Klaes Jarna. Jarn rozhodil rukama. Pak se otočil a ukázal na veliký dub, pod nímž bylo ještě vidět malé postavy loupežníků, sedící na trávě. Rukama a grimasami sděloval, že je něco na stromě a že se bojí. Ve tváři měl výraz, jako by měl každou chvíli kýchnout, ale snažil se to potlačit. Ukázal ostatním, aby poodešli stranou. Pak se otočil směrem do lesa a otevřel ústa. Vyšel z něj šepot cizích hlasů. Jarn pocítil velkou úlevu, ale zároveň i nesmírné vyčerpání. Strom před ním byl náhle obalen zvláštním chvěním, jako by se na něm usadil obrovský roj neviditelných včel. Místo včel však bzučela slova a hlasy. Ostatní s obavami pozorovali jeho počínání i podivnou věc na stromě. Jarn se odpotácel se zpátky ke svým přátelům a klesl na zem.

Sklonili se k němu.

„Jsi v pořádku?“

Chvíli mu trvalo, než byl mocen slova. „Asi… jsem seslal své první kouzlo, právě mi z úst vyklouzlo,“ odpověděl Jarn malátně.

„Ale jak?“ zeptal se Klaes.

Sebral jsem ho tomu kouzelníkovi
co na stromě se skrýval, a kdo ví,
co by nám byl udělal!
Takhle – svou rukou jsem mu to kouzlo vzal!“

A naznačil chňapnutí svou černou levicí.

Klaes se nasadil své brejličky a pozoroval Jarnovo předloktí a dlaň. „Hm, hm. To jsem ještě neviděl! Vypadá to jako nějaká obranná sféra. Ale že by někdo někomu sebral kouzlo z úst, o tom jsem nikdy neslyšel!“

Jarn se s obdivem zadíval na svou ruku. Vnímal ji najednou zase jako svou vlastní, jako součást sebe samého, ne jako postižení nebo zranění. Pateticky ji pozvedl. „Moje ruka… je užitečná!“

Po chvíli se Jarn vzchopil a vydali se zas na cestu. Al-Raqím potichu láteřil a počítal, o kolik přišli peněz.  Daran sveřepě mlčela.

„Lepší vyplatit se a přežít než utržit další zbytečné rány,“ poznamenala Lovkyně.

„Když jsem tudy šel do Maghonu, tak tady nebyli. Promiňte!“ omlouval se Jarn.

„To je v pořádku. Vyvázli jsme zdraví – možná i díky tobě,“ řekl Klaes, „spíš si lámu hlavu nad tím, jak je možné, že je tu strpí vznešení elfové, doslova na prahu svého lesa. Co jsem kdy slyšel, mají sklon si udržovat v dohledu lesa pořádek, což znamená hlavně pryč s ne-elfy. To, že to teď tak není, musí mít nějakou příčinu…“

Potom šli bez přestávky dál, dokud nevyšli z lesa. Pak si teprve krátce odpočinuli a najedli se. Toho dne pokračovali v cestě až do večera. Ke spánku se uložili pod širým nebem, na místě, které jim vyčenichala Liška. Daran byla sice z lesního klanu, ale noc bez světla pro ni byla nepředstavitelná. Proto pomocí své hole zažehla malý plamínek v lampičce, naplněné arkinským olejem. V jeho jemném ochranném světle odpočívali klidně celou noc.

Den za dnem tak putovali zemí Ovcopravců na sever. Tu a tam míjeli chaty nebo malé statečky, seníky a ohrady. Stáda ovcí se volně pásla v krajině. Vesničky byly stále častější, ale oni přesto raději nocovali pod širým nebem. Počasí jim naštěstí přálo, slunce se málokdy schovalo za mraky, ale už ani nepálilo. Les, který měli stále na dohled po východní straně cesty, se začal zbarvovat stále více a více do zlatožluta. Lovkyně si oblíbila chlupatý liščí kožich jako polštář a Liška se nijak nebránila tomu, usínat schoulená po boku Lovkyně. Daran každý večer rozsvěcela lucernu svítící jasným bílým světlem, a Jarn při jejím světle vyšíval svou černou levicí šátek. Cítil, že se mu pod rukama rodí zvláštní dílo, obdařené velkou mocí svázat nebo obvázat.

Kdykoli někoho potkali, pokoušeli se ho varovat. Vyprávěli o tom, že Maghon ani Iacana už není, že se blíží nebezpečí v podobě armády, která unikla ze srdce Svobodné země. Nový věk. Lidé nad tím však jen vrtěli hlavami. Klaes se pokoušel vysvětlovat, ale byla to vyčerpávající a zbytečná námaha.

Pastýři sedávali ve stínu stromu u pramene, mžourali do odpoledního slunce, a zdravívali je: „Buďte zdrávi, poutníci, kéž vás provází dobré slovo Velkého Pastýře.“

Když ale Jarn místo slušné odpovědi pronesl: „Toto pravda jest: v patách je nám smrt, a my jsme její zvěst,“ přežehnávali se oběma rukama zároveň, a odvraceli svůj pohled od poutníka s černou rukou. A Jarn už svou ruku neskrýval, naopak, začal na ni být hrdý.

„To je divná báseň,“ říkali vyhýbavě.

„Pro vás báseň, pro nás pravda!“

Klaes se pokoušel s pastýři mluvit jinak, s využitím vědeckého poznání. Vysvětloval, kreslit do prachu u cesty mapu. Ale ani vysvětlování, ani básně neměly na pastýře valného účinku. Lovkyně s Liškou se cestou raději věnovaly lovu divokých králíků a s pastýři se do řeči nedávaly. Jejich úlovky ušetřily družině nemálo zásob. Daran se učila zacházet s holí. Sblížila se s ní. Zkoumala, jak na hůl působí runa oceli a runa dřeva. Zjistila, že runa oceli hůl rozvibruje a rozzáří a Daran může ještě lépe zpevnit tělo; runa dřeva posiluje vrůstání do země. Když hůl vyhodila do vzduchu nebo hodila kterýmkoli směrem, s použitím runy dřeva se hůl vrátila zpět do ruky. Daran s ní také zkusila zacházet bez rukavice, ale bylo to příliš vyčerpávající. Dokázala sice fouknutím do hole vyslat plameny až na 3 meče daleko, ale byla pak nesmírně vyčerpaná. Ostatně i pouhé držení hole holou rukou způsobovalo divné věci. Nejprve chvilkový nával energie, hraničící s ničivou divokostí, který však končil otupělostí, bolestí hlavy a únavou. Pokud držela hůl v rukavicích, plamen byl mírnější a síla se dala ovládat.

Po čtrnácti dnech putování stanuli na návrší nad městem Rethra. Město, které leželo na obou březích široké řeky, bylo větší než Maghon nebo Arka. Zdálky vypadalo honosně, ale zblízka bylo zablácené, s nedlážděnými ulicemi a jen jedním dřevěným mostem. Většina domů byla postavena z hliněných cihel. Výstavnější domy stály jen na nábřeží a byly hrázděné nebo dokonce ze dřeva. Družina procházela ulicemi, jejichž ruch je omamoval a ohlušoval. Liška očichávala kde jaký patník a ze všech těch pachů jí šla hlava kolem.  Zatím se jen tak rozhlíželi a přemýšleli. Potřebovali už nutně doplnit zásoby, ale peněz neměli nazbyt.

Jarn se zastavil u vývěsky. Zahlédl už druhou, a znovu měl pocit, že na ní vidí napsané své jméno. Přitom tam stálo jen: Mistr alchymista Yaron shání pomocníky pro svou laboratoř. Velmi dobře oceněný úkol! Zastavil se u ní a zamyšleně na ni hleděl.

 „Jarne, kde vězíš! Chceš se tady ztratit?“ řekla Lovkyně, která se pro něj musela vrátit. Ukázal na plakát.

Lovkyně nápis přeslabikovala a pak se podivila: „Proč? Co? Proč tě najednou zajímají alchymisti?“

„Někdo, kdo má ve svém jméně stejné hlásky jako já – J  – A – R – N – nemůže být špatný člověk. Musíme ho varovat!“

„Mohli bychom to zkusit, ale nesmíme se zdržovat,“ řekl Klaes, když zaslechl, o čem Sunva a Jarn mluví. Pak oslovil místního prodavače uzených ryb. „Kde najdeme Yarona, a kde najdeme slušné ubytování?“

„Yaron? To je velmi důležitý pán. Z bohaté rodiny. Bydlí naproti radnici. A hostinec? Nejlepší je U dřevěného mostu,“ poradil jim stařík.

Hostinec U dřevěného mostu byl velký, slušný dům, postavený ze dřeva (což svědčilo o bohatství těch, komu patřil). V přízemí byla velká síň s výhledem na řeku a most. V brzkém odpoledni byla ještě prázdná. Jen u vchodu postával místní strážce pořádku. Přivítala je hostinská z rasy Figlinů s vlasy barvy jasné mědi.

Liška nasála vůně a pachy a pomyslela si: Hostinec je u mostu, pod mostem teče řeka. Kdo ví, jaké řeky tečou pod hostincem a co nás tady čeká.


[1] Více o penězích v Siranii se dočtete zde.