Pilíř jihu

IV. díl: Pilíř Jihu

XXV. kapitola: Hospoda U Tří lišek

Anskar rázně vykročil po třech umně vyřezaných dřevěných stupních a prošel dveřmi, jež byly orámovány širokými trámy podpírajícími střechu stavení. Jako první ho následovala půlelfka, která se však na posledním stupni zarazila, položila ruku na dveřní trám a upřela zrak na hranici prahu.

„Je tu další prostorový zlom,“ upozornila své přátele a pozorně vešla do domu.

Vstoupili do útulně vyhřáté předsíně, v níž se vznášela lehká kouřová clona z několika druhů tabáku. Úzká předsíň ústila do rozlehlého sálu, který byl zřejmě středem celé taverny. Odtud se řinul hlučný hovor, ale i vícehlasý zpěv doprovázený řinkotem pohárů a dupotem tančících nohou.

Vstoupili do prostorného sálu, z něhož po stranách vybíhala další schodiště vzhůru k četným dveřím a do vyšších pater. Strop sálu, který mizel v tabákovém dýmu, podpíraly staré vyřezávané sloupy. V jeho různých zákoutích posedávali u stolů ztvrdlých do mramorové pevnosti prolitím mnoha sudy piv a masitých vývarů, již nerozbije ani pořádná hospodská rvačka, nejrůznější hosté ze vzdálených krajů, z nichž některé znali jen z vyprávění.

Podlaha se otřásala rytmem, jež vydupávaly nohy opilých tanečníků, a lomoz tance přehlušoval zpěv barda a jeho společníků, kteří sem přišli bůhví odkud. Zarazili se také nad tím, že většina hodujících nejsou Arkinové.

V rohu sálu stál nálevní pult, nad nímž visely tři ozdobné olejové lampy a pod nimi se za pultem usmíval na nově příchozí štíhlý hostinský s rezavou hlavou.

„Nikdy bych si byl býval nepomyslel, že tak obyčejná putyka může být uvnitř tak rozlehlá a že může ubytovat takové množství cestovatelů,“zavrtěl nevěřícně hlavou vzdušný čaroděj, když postával uprostřed vstupní místnosti zaposlouchaný do stovek rozhovorů, jež byly jeho mistrovsky vycvičené uši schopny zachytit.

„Dobré odpoledne, sháníme nocleh pro pět dospělých, jedno dítě a jednoho lva,“ přistoupil Súlin k hostinskému, jenž se neubránil zvědavému pousmání, když se před jeho zraky všichni shromáždili.

Ryšavý hostinský mrknutím oka změnil výraz své tváře a vážně odpověděl: „Volná lůžka jsou ve dvou místnostech po třech.“
Súlin pokývl hlavou, položil na stůl větší stříbrný peníz s malým otvorem uprostřed. Hostinský chvatně sebral minci a vrátil na dřevěnou desku tři „trojky“ z liščího zlata a dva ohmatané mosazné klíče.

“Nyní bychom tě, Cestáři, požádali, zda-li bys na nás nepočkal zde v hostinci, abychom mohli probrat naše další plány,“ obrátil se vzdušný mág s prosbou na Anskara.

Mladý bojovník se s lehkým úklonem vzdálil do nitra stavení, aby zde v odlehlé místnosti naslouchal hudbě elfích harfenic.

Ostatní zatím vystoupali po dvou točitých schodištích ošlapaných botami nespočetných nocležníků tohoto prapodivného hostince.

Těžkými dubovými dveřmi vešli do jednoho ze dvou skromně zařízených pokojů. Když se přesvědčili, že jsou v bezpečí před dychtivýma ušima nepřítele, odložili své zaprášené pláště a shromáždili se všichni kolem dítěte.

Chlapeček se k nim bez úvodu obrátil a jeho hlas nabyl jasnovidného odstínu:

„Vzduch ve městě je zkažený. Uprostřed tohoto městského semeniště plane oheň, který zrychluje čas… Na světě není chráněné místo. Někdo, kdo piklí proti mně, je už tady.“

Na okamžik se odmlčel a pak prostě dodal: “Všichni víte, kam musíme dojít. V Arkagantu je vždy možné volit ze dvou cest. Jedna je zjevná, druhá skrytá. První je ulicí, druhá tunelem.“

„Ty sám jsi viděl chrámový oheň na arkském vrcholu?“ zeptal se přímo Ignis.

„Jako Arch…,“ zarazilo se dítě uprostřed věty a rozpačitě přelétlo pohledem družinu.
Súlinovi zajiskřilo v oku a bezděčné dětské přeřeknutí uložil hluboko do své paměti, neboť podvědomě tušil, že souvisí se jménem, které ho tolik zajímalo: Suvarna.“

„Vidím, že se zřejmě neobejdeme bez pomoci významných příslušníků zdejších rodů. Nevíš náhodou o někom, na koho bychom se mohli obrátit s naším posláním?“ prolomil vzdušný mág rozpačité ticho, obraceje se na chlapečka.

„Znám jednoho starého muže, který mi kdysi byl velmi blízkým přítelem,“ dítě maličko zaváhalo a pak pokračovalo,“ jmenoval se Olmar a pocházel z rodu Melissaiů. Myslím, že to je právě člověk, kterého hledáš, Súline, ale na to, abychom se vůbec dostali za hranice Dariky, budeme potřebovat přízeň místních obyvatel. Jako cizinci se zde sami pohybovat nemůžeme.“

„V tom případě navrhuji, aby nám syn Cestáře dělal i nadále průvodce zde ve městě. Vždyť je také Arkinem, jak se nám svěřil, a co víc – líbí se mi,“ dodal jistým hlasem ohnivý mág.

„Na druhou stranu, Ignisi, opatrnosti není nikdy dost,“ přerušila Omerin jeho nadšení, „neměli bychom odkrývat odstíny našich plánů každému na potkání.

„Když nebudeme důvěřovat nikomu, ani nám nebude nikdo důvěřovat. V tomto městě se bez pozvání za cizí práh nedostaneme,“ odvětilo dítě, „a navíc – jeho otec byl mým věrným přítelem na cestách,“ dodalo s velkou dávkou nesmlouvavosti.

„Myslím, že to zní již přesvědčivěji,“ podotkla dryáda, „neměli bychom tedy nechat cestáře dlouho čekat.“

Pak společně vyhledali Anskara v dolních prostorách hostince a požádali ho o pomoc při hledání muže jménem Olmar Melissai.

„Rád budu i nadále vaším pomocníkem, cítím totiž, že naše cesty se prolnuly“, odvětil přátelsky mladý bojovník na jejich přání, „zůstanete-li prozatím zde v hostinci, budete alespoň částečně v bezpečí před mlžným oparem, který zastírá pravou příčinu dusného napětí ve městě. Já se nyní vydám do domova mého otce a učitele Mornila zpět na Carhain a pokusím se s jeho pomocí poodhalit něco více o vašem Olmarovi.“

S těmi slovy se cestář rozloučil a vyšel ze dveří. Lvice se schoulila pod stolem a děcko se stulilo k jejímu boku.
Po Anskarově odchodu sešli hladoví cestovatelé do klidnějšího kouta hospody, aby okusili zdejší šťavnatá a kořeněná jídla a svlažili si vyprahlá hrdla doušky silného vína z prastarých vinic, pamatujících možná i Věk elfů.

XXVI. kapitola: Setkání v Mornilově domě

Ještě než večerní stíny začaly padat na město, dorazil Anskar k bytelným vratům s širokými zárubněmi, tolik typickými pro zdejší městské domy.

Cestář sevřel pevně v pravici kruh tepaného klepadla s emblémem slunce. Chvíli poté, co se vrata rozezněla kovovým zvukem, se v jejich horní části odsunulo úzké okénko. Nedůvěřivý pohled tmavých očí v okénku se vyjasnil.

Vrata se náhle otevřela dokořán a za nimi stála starší ušlechtilá žena, z ramen jí splývala sytě modrá tunika ukrývající ve svých záhybech lehkou tepanou zbroj, u pasu jí visela krátká zdobená šavle. Pronikavým pohledem si změřila příchozího.

„Odkdy nosí městské ženy pod domácími šaty zbroj? Proč je Rúnen tak neklidná?“ zeptal se v duchu sám sebe Anskar, v tomto městě známý pod jménem Askir. Nečekal však na vysvětlení a objal po mnoha letech ženu, která jej vychovala.

„Co tu děláš, Askire ?“ vydechla překvapeně Rúnen. „Čekala bych spíš smrt než tebe.“

„Nejsi daleko od pravdy, Rúnen,“ zašeptal mladý Cestář, když společně překročili práh jejího domu a vešli do nevelké předsíně s dlouhým závěsem z mořských mušliček stínícím jednu boční chodbu. Jakmile žena pečlivě zamkla bránu domu, Anskar pravil:

„Můj otec je mrtev.“

Rúnen se překvapením zastavila a s účastným pohledem ve tváři stiskla Anskarovi rameno.

„Zemřel v tichosti svého pokoje klidnou smrtí. Pohřbil jsem ho, jak náleží: tělo ohni, duši předkům,“ dodal s jistotou v hlase bojovník s bujnými kadeřemi a zahleděl se na jílec šavle blyštící se ve světle právě zažehnuté lampy.

„Arka není bezpečná,“ zachytila žena jeho pohled,“ děti nevycházejí z domů. Dějí se nepříjemné změny ve vedení rodů, zasaženi jsou hlavně Melissaiové,“ dodala v náhlém rozrušení a spěšně vyběhla po schodech do vyššího patra domu, kde byly ložnice dětí. Když se vrátila, zavedla Anskara do vnitřní dvorany s kamennou fontánou uprostřed.

„Dozvěděla jsem se, že v podzemí města se tento rod oddává zakázaným rituálům. Narušitelé Řádu porušují odvěký zákon a bez dovolení překračují prahy našich domů,“ zasvěcovala Rúnen Anskara do posledních událostí ve městě a neustávala ostražitě naslouchat zvukům, které doléhaly k jejich sluchu.

Dveře domu se pojednou s tichým zaskřípěním otevřely a v noční temnotě se na prahu zjevil velký stín. Rúnen bez váhání tasila a jistým krokem vykročila ke vstupní bráně. Mladý bojovník rychle zmizel příchozímu z dohledu a tiše vběhl do boční chodby a skryl se za závěsem u jejího ústí připraven na rychlý zásah. V slabém přísvitu lampy rozeznával skrze závěs statnou siluetu muže.

„Rúnen?!“ zvolal muž hlubokým hlasem zastřeným obavou.

„Ach, Mornile, jsi to ty ?!“ dolehl k příchozímu sytý alt milované ženy.
Anskar vydechl úlevou a uvolnil stisk paže svírající jílec šavle a vykročil pomalu zpoza závěsu. „Moc rád tě vidím, Mornile,“ pozdravil pána domu.

Mornil a Rúnen se objali. Když si zašeptali hřejivá slova na přivítanou, objal se pán domu i s mladým bojovníkem.

„Co tě sem přivádí v tuto neklidnou dobu, synu?“

„Můj pokrevní otec zemřel se včerejším západem.“

Mornil vzal mlčky bojovníka za ruku a přešel s ním do vnitřní dvorany. V jejím středu se zastavil, šeptaje slova rituální modlitby. Současně skrápěl prostor síně do osmi světových směrů.

Když dokončil tento rituál, obrátil se tázavým pohledem na Anskara.
„Turvilon se vydal na poslední ze svých výprav,“ řekl bojovník, „zemřel klidně. Zároveň s jeho skonem přišla k prahu mého domu prazvláštní družina – pět cestovatelů a lvice nesoucí dítě. Vede je mág jménem Súlin.“

„To je znamení, Askire.“

„Dožadují se slyšení u urozeného muže z rodu Melissai, jeho jméno je Olmar. V tomto ohledu budu potřebovat tvoji radu, jak představit skupinu cizinců vysoce postavenému Arkinovi,“ pokračoval Anskar.

„Cizinců? Přede dvěma lety Súlin – tento slavný arcimág – zabránil mohutným záplavám v Siranijské říši. Udivuje mne, že jsi o něm ještě neslyšel,“ odvětil Mornil se zdviženým obočím.

„O skutcích Súlina a jeho družiny jsem slyšel mnohokrát, avšak co z toho je skutečností a co je legendou mi zůstalo utajeno“, dodal mladý bojovník.

„Ale vraťme se k současné situaci ve městě,“ pokračoval pán domu, „našemu městu vládnou v této době dvě mocnosti. Jednou z nich jsou stoupenci starého řádu a zažitých pořádků, druhá z nich je démonická. Mezi tu spadá celá rodina Melissai. Ale ne bez výhrady, protože strany neodpovídají přímo rodům, ač se to tak na první pohled jeví. Právě Olmar je toho živým důkazem. Nepodvolil se úpadku svého rodu, pomátl se na rozumu a odešel do ústraní. V posledních týdnech je ke spatření, kterak vysedává na vysokých útesech Skály Vidění, zrak má upřen do propasti, nad níž bezstarostně klátí nohama. Mluví věšteckými slovy, kterým možná rozumí jen on sám.“

„Slyšel jsem o ní, ale nikdy jsem tam nebyl. Co to je za místo ?“ zeptal se Anskar.

„Je to ostré skalisko, jež je součástí Arkského vrcholu. Na tom místě se lidem věci ukazují takové, jaké skutečně jsou. Je však přístupné jen pro ohlášené. Skálu Vidění střeží podivný stařec, jehož si nikdo nepamatuje mladého. Jmenuje se Eifrun Vinori.“

„Děkuji za cenné rady, Mornile,“ přerušil řeč mladý cestář, “čas se nachýlil a musím se nyní vrátit k přátelům ubytovaným v darickém hostinci U Tří lišek.“

„Askire, přece bys nenechal takové vážené hosty bydlet u cizinců!?“ zvýšil hlas Mornil, „vyřiď mistru Súlinovi a jeho družině mé nejvřelejší pozvání na nocleh do mého domu.“

Potom Anskarův adoptivní otec náhle ztišil řeč: „A ještě poslední věc, Askire“, přistoupil blíž k bojovníkovi, „v noci buďte ostražití.“

Po těch slovech se Anskar uklonil, překročil práh domu, odhalil zakrytý hrot svého dlouhého kopí a vyšel do vlhké noční temnoty.

XXVII. kapitola: Mornil Vastia Koven

S vycházejícím měsícem v zádech dorazil Anskar zpět do hostince a nalezl své nové přátele u stolu prohýbajícím se pod tácy s bohatými pokrmy a džbánky přetékajícími vínem. Jakmile cestář spatřil vybrané lahůdky rozličných barev i vůní, jeho vzrůstající chuť ho doslova omráčila.

Po krátkém pozdravu rychle usedl za stůl a s poloplnými ústy začal druhům vyprávět o Skále vidění.

„A dále bych vám rád vyřídil pozvání do našeho domu, můj otec – Mornil Vastia Koven – se velmi rád ujme péče o vážené hosty.“

„Děkujeme za pozvání,“ odpověděl za všechny Súlin, „bude nám ctí.“

Když odcházeli a chystali se zaplatit, ryšavý hostinský servilně pokynul ctihodnému elfovi: „Ta hostina byla pozornost podniku, mistře.“

Súlin se nervózně usmál, rychle poděkoval a se suchým polknutím vykročil ze sálu. Před tím, než Arsia vyšla za ostatními do tmy, ohlédla se ještě jednou nazpět k nálevnímu pultu a na okamžik se jí zdálo, že se dívá do tváře lišákovi.

Družina překročila práh a bujné veselí taverny se proměnilo v napjatou atmosféru města. Proplétali se známými ulicemi zpět na Carhain a nad jejich hlavami co chvíli zašuměla křídla nočních ptáků.

Noční Motýl pohlédl vzhůru k zatažené obloze a upřel mysl ke zdroji své síly – k Měsíci. Jeho tvář byla nyní pohaslá a skrytá všem zrakům za neproniknutelnou ebenovou oponou mraků. Blížila se doba, kdy se stane dokonale černým kotoučem a jeho pouť se střetne s drahou zlatavého vozu. Motýlova síla postupně slábla.

Zamžená světla luceren v ulicích prodlužovala stíny vzrostlých stromů ve starobylých zahradách a na střechách domů podél cesty zahlédli stovky párů slídivých sovích očí. S úžasem hleděli poutníci na střechy domů a do korun stromů, jež byly doslova obsypány nočními tvory. Anskar ukázal špičkou svého kopí na převislou větev, na níž třepetali křídly mohutní netopýři:

„Netopýři ani sovy v Arkagantu nejsou tím, čím se zdají být pro vaše oči. Mějte se na pozoru před jejich pronikavými pohledy. Prodlužme naše kroky, ať jsme co nejdříve v domě našeho hostitele.“

Se zvláštním mrazením v zádech, které cítí tajně sledovaní, bez úhony dorazili k domu se slunečním klepadlem. Mornil je už netrpělivě očekával a zavedl noční návštěvu do bezpečí dvorany svého příbytku. Teprve pak se představili a on k nim promluvil:

„Buďte vítáni, přátelé, v této neklidné době. K čemu vám mohu být nápomocen?“
Súlin tlumeně pronesl:

„Potřebujeme se dostat k Aderánu do Zatmění. Přinášíme ze Sairis znepokojující zprávy. Gamol Melissai se pokusil o převrat mezi astrology, ale byl zabit černým kouzlem na astrologickém plesu. Avšak dosah jeho temných plánů nás přivedl až sem. Doufáme, že se nám s pomocí Olmara podaří pozítří úderem poledne dostat do středu Arkského chrámu a zabránit tak katastrofě, kterou přinese Zatmění Slunce.“

„Ano,“ přisvědčil Mornil,“ to, čeho jste byli svědky v Sairis, má souvislost s tím, co se děje v tomto městě. Činná část Gamola skutečně nezemřela a je zřejmé, že tato skutečnost je jako vzor vetkaný do koberce – kdy rub je prohlášen za líc. Tato jeho činná část je nyní plně při síle. Gamolův rod je přímou součástí tradiční arkinské společnosti, z níž pochází Olmar Melissai, jehož hledáte a který je Gamolovým pokrevním bratrem. Muž se odmlčel a po chvíli věštecky dodal: “ Strana, kterou Gamol zastupuje, si získala i zde příznivce v novém tanci, v novém boji…“

„Takže bratři, “zamumlal jakoby nevěřícně Ignis, „je to vážnější,než jsem si myslel, musíme vědět o rodu Melissai co nejvíc, moudrý Mornile.“

„Olmar je starší o šest let než Gamol,“ navázal Mornil, “Gamol studoval povahu plamene Aderánu. V posledních letech před smrtí se nám dokonce zdálo, jako by omládl. Byl hlavním představeným svého rodu, ale příliš důvěrně jsem jej neznal…“ Mornilův hlas utichl, avšak jeho oči se vzápětí zableskly a dodal:

„A podle toho, co říkáte i vy, vidím, že tomu bylo jen dobře. Řád a chaos. Jsou jako rub a líc. Rub byl skryt v tunelech, mstách a děsivých snech, ale nyní vyplynul na povrch a rody bojují v otevřených střetech a uzavírají se nová podzemní spojenectví.“

Společně s proudem Mornilovy řeči se jim v myslích vynořovaly obrazy a oni opět ucítili, že jsou svědky něčeho mnohem většího, než si byli dosud ochotni připustit.

Po jeho slovech se rozhostilo mlčení rušené jen neustávajícím zurčením kamenné fontánky.

„Být vámi, nespoléhal bych tolik na Olmarovu pomoc, jak už asi tušíte, není zcela při smyslech,“ dodal po krátkém zamyšlení pán domu.

„Na vašich tvářích však již vidím značnou únavu příliš krátkých nocí, proto mi dovolte, abych vás předal nyní do péče mé ženy, která vás teď zavede do ložnice.“ S těmi slovy se mírně uklonil a zmizel v útrobách chodby. Rúnen zavedla hosty do ložnic ve veřejné části domu a popřála všem dobré noci.

„Na Skálu vidění vyrazíme za svítání, až se otevřou brány Arky,“ rozhodl Anskar, ještě než jim hluboký spánek uzamkl víčka.

XXVIII. kapitola: Skála vidění

Ještě než se rozestřel první šedý přísvit nad Carhainem, zazněl od jihu k jejich sluchu vzdálený chrámový zpěv, dotkl se jemně jejich spících myslí a přivedl je pozvolna do bdění. I když většina města ještě spala, nad Arkou se již zrodilo nové slunce. Jeho svit byl však skrytý pod šedivou hradbou mračen předposledního dne končícího se cyklu. Když vstali a počali se chystat na cestu, do jejich společné ložnice vešel Mornil v bílém oděvu a nesl náruč plnou šedých plášťů:

„Přeji vám dobré jitro a šťastný den! Zde jsou pláště, do nichž se podle našich zvyklostí odívají cizinci.“
Se slovy díků si začali druhové oblékat darovaný šat. Pláště měly jednoduchý střih, zdobila je pouze tepaná stříbrná spona jíž se zapínaly pod krkem.

Za chvíli již prostupovali spletitými uličkami Staré Dariky, její obyvatelé byli ještě v zajetí svých hlubokých snů, jimiž je obdarovala noc plná utajených skutků. prostupovali spletitými uličkami Staré Dariky, její obyvatelé byli ještě v zajetí svých hlubokých snů, jimiž je obdarovala noc plná utajených skutků.

Když se dostali na úpatí Carhainského kopce, cestář je vedl dál na jih k cíli jejich cesty. Opět hleděli s překvapením na dva dlouhatánské visuté mosty kolébající se ve větru nad jejich hlavami. Ignis napočítal asi sto kroků, když se znenadání zpoza domů začaly vynořovat mohutné hradby Arky. Byly vyšší než deset mečů a v téměř pravidelném kruhu obepínaly strmý vrchol, jenž byl zároveň srdcem celého města. Jejich průvodce je zavedl až k obrovské, staré bráně, u jejíž sloupů stáli dva sáhy a stopu vysocí dávarfelové, ale i dvojice stejně vysokých živých strážců v plné zbroji.

Anskar se zastavil v oblouku vstupní brány, když zjistil, že Arsia stojí a ostatní také.

„Je to ta hradba,“ promluvila ke svým druhům čarodějka a přejížděla přitom široce otevřenýma očima podél její hranice, „jedno z dalších opakování v menších cyklech. Tato brána je též časovým předělem, ale uvidím víc, až jí projdeme,“ po těch slovech přešla kolem strážce, který jí skutečně víc než o hlavu převyšoval a následovala Anskara v cestě do kopce. Za branou zaujalo jejich zraky mnoho prastarých a pevně stavěných domů arkské šlechty, připomínajících místy spíše hrady. Do myslí jim vstupovaly obrazy událostí, jež v těchto ulicích prožívali urození aristokraté a generálové. Některým dobrodruhům – zvláště Ignisovi přivyklému noblesnímu stavitelskému slohu – se jevily spíš jako domy zchudlých válečníků, ale dokázal ocenit jejich syrovou krásu.

Cestou minuli stavení s domovním znamením bronzové včely, schody se vinuly podél úchvatných sadů se včelími úly, vůně trávy, pylu a medu zavoněla jako nikdy předtím. Když vystoupali podél travnaté planiny, po jejich bocích se vynořil útlý dům se symbolem berly. Tehdy již byli tak vysoko ve svahu, že již nad cimbuřím vzdálených budov a za rozkvetlými stromy spatřili svůj ostrý skalistý cíl.

„Dům s kladivem a kovadlinou náleží rodu Ganú – kovotepců a veršotepců. Dům s mečem náleží rodu Akra,“ promluvil Anskar, když míjeli dvojici vznosných kamenných staveb.

„A tamten poblíž skály,“ ukázal cestář prstem ,“náleží rodu Onkira, avšak nyní je uzavřen.“

„Je rod kovářů nejmocnějším ze všech ?“ obrátila se Arsia s otázkou na mladého bojovníka.

„Jsou velmi staří a velmi mocní, druzí nejmocnější na Arce – hned po rodu Onkira,“ odvětil Cestář v lehkém zadýchání a v čele celé družiny zamířil k masivním dřevěným dveřím, zasazeným do klenby vytesané ve skále.

Z kamenného výstupku nade dveřmi povstal starší holohlavý muž s plnovousem. Neměl u sebe zbraň, avšak příchozí si měřil pronikavým pohledem.

„Vítám tě, Mornile z klanu Koven, jaké cizince přivádíš ke Skále ?“

„Jsou to poutníci z dalekého severu, správce Eifrune, mí přátelé. Hledáme Olmara Melissaje, dozvěděl jsem se, že se poslední dobou zdržuje právě zde,“ odpověděl Mornil s úctou v hlase.

„Tak vy nejdete ke Skále, ale za tím starým bláznem?“ ušklíbl se stařík. Další myšlenky si však nechal pro sebe, zazvonil svazkem klíčů a odemkl zámek dveří.

Když vykročili za starcem, pocítili dech temné skalní chodby, vedoucí vzhůru po tesaných stupních. Chodba tunelu vedla stále šikmo vzhůru a mířila k vysunutému ostrohu magické skály, jenž vystupoval na protější straně arkského kopce jako její přirozené pokračování. Vzdálený východ ze tmy viděli celou dobu jejich výstupu – zprvu jako jasnou hvězdu v hluboké noci, jež se postupem času zvětšovala a rostla a dávala tak více a více světla jejich krokům. Otvor tunelu, u kterého stanuli ústil přímo v ostrém svahu kopce. Když Anskar vystoupil do světla spatřil ohromující velikost prostoru a vzdušnou prázdnotu obklopující vrchol. Zůstal ohromen stát. Stanuli na překrásnému ostrohu vyčnívajícímu přesně severním směrem z vrcholku Arského kopce. Nebylo mezi nimi nikoho, kdo by nepřistoupil s dychtivostí k okraji ostrohu a nerozhlédl se do kraje. Město a krajina pod nimi se jevila daleko odlišněji, než si ji kdo pamatoval. Přibyly nové odbočky starých cest a ke svému údivu zahlédli černý dým vycházející ze střech, jež dříve neviděli. Prostor kolem nich jako by byl hmatatelnější a obraz v dálce se spojoval do opakujících se obrazců, jako by vše, co vidí, bylo zvětšeninou jednoduchého vzoru, jež však doposud nedokázali pojmenovat.

Stoupali dál, ke konci výběžku a vzduch kolem nich jako by řídl a poryvy větru nabývaly na síle. Vrchol Carhainu nyní ležel přímo před nimi a kopce Diruvranu se utápěly v mlhách na západě po jejich levici.

Súlin jako první spatřil otrhaného člověka sedícího bokem k nim na samém okraji. Na sobě měl zbytky chatrného oděvu a jeho nohy v rozedraných botách se kývaly nad hlubinou propasti. Mornil s elfem přistoupili k němu jako první. Starý Koven smutně pokývl hlavou. Poznával Olmara. Vzdušný čaroděj pokynul lvici s dítětem, aby šla blíž.

„Buď pozdraven, Olmare,“ oslovil elf sedícího muže, “mé jméno je Súlin a přicházím se svými přáteli prosit o radu ve věci nejvyšší důležitosti.“

Teprve nyní Súlin spatřil, na co muž upírá veškerou svou pozornost. Po jeho zdvižené dlani lezla malá včelička.

„Co by asi viděl člověk s tolika očima jako máš ty …,“ promluvil Olmar k včelce, “… sbírá, sbírá… krev! Leť a sbírej!“ a po těch slovech vypustil včelu do vzduchu a sledoval, jak se v letu vzdaluje jeho očím.

„Nerozumím ti, příteli …“

„Protože okna jsou jako včelí oči. Já chci vidět celek, než se obrátí… Naposledy koukám na město, krásné město. Vidíš?!“ a ukázal Súlinovi kouř vzdálených hořících domů a v ulicích bojující davy.

Čaroděj na okamžik strnul: „To je dílo vašeho bratra?“

Olmar zavrtěl hlavou: „Ne, to jsem udělal já,“ po těch slovech se obrátil na Súlina a lvici s dítětem stojící za ním.

„Olmare Melissaji, jsi jedním z nejvýš postavených Arkinů, a znáš jistě odpověď na otázku, jak se v co nejrychlejším čase dostat do Arkského chrámu,“ pronesl vzdušný mág a pokynul směrem k dítěti.

„Vidíte? Zástup lidí pod vámi a v jejich středu černý levhart, který nese dítě. Již prorážejí přes hlídače do srdce chrámu,“ nejvyšší z rodu Melissajů opět ukázal prstem na město a všichni se zděsili, protože jeho slova popisovala to, co uviděli.

„A tam vpředu, vidíte – vždy o krok dál – to je můj bratr. Je již pozdě, pozdě. Bytosti zvané Rozdělovači rozervali Arku a můj bratr to zařídil tak, aby jedna i druhá polovice byla bílá. Na vaší straně je jenom štěstí – na jejich straně věčné opakování. Tohle je poslední místo, kde je vidět skutečnou podstatu dění. Všude dole zem rozkrádají Rozdělovači…“

Anskar, naslouchaje rozhovoru mága s Olmarem, si náhle uvědomil, co mu připomíná onen jednoduchý vzor, jež se ve všem kolem nich opakuje… bylo to jako drobounké ulity nebo květy. Květ, jehož středem byl Aderánský chrám, a jeho okvětní lístky byly ulice města. Silný soustředný řád se však na mnoha místech vydroloval a jeho struktura nabývala jednodušších a rozmanitějších a barevnějších podob. Pozoroval vše v němém úžasu.

„Podejte mi vašeho chlapečka !“ ozval se Olmar znenadání.

Súlin chvlíli zaváhal, pak uchopil jemně dítě do náručí a podal mu je.

Olmar si chlapečka přitiskl na prsa:

„Pohlédni na boha v tváři dítěte, je a bude bezmocný,“ a s těmi slovy se hlasitě rozesmál, až mu z očí vytryskly slzy. Pak jeho výraz opět zvážněl a jeho hlas zesílil: „Vaše cesta je marná.“ A vrátil dítě zpět do elfovy náruče.

Arsia, jako by vytušila ukrytý význam jeho slov, se pomalými kroky přiblížila k muži sedícímu v těsné blízkosti bezedné hlubiny.

„Doufali jsme, že budete chtít jiný konec, než ten, se kterým jste se nyní smířil,“ poznamenal elf znaveně.

V tu chvíli se Olmar bleskurychle naklonil nad propast a jeho tělo se sunulo do prázdného prostoru. Hbité silné paže pohotové Arsii ho zachytily v posledním okamžiku.

„Milý příteli, máš sklon komplikovat věci,“ suše poznamenal chlapeček, „myslel jsem si o tobě víc.“

„Musí přece existovat skryté cesty vedoucí do nitra chrámu!“ zvolal Noční Motýl.
Půlelfka zatřásla Olmarem: „Nemáme čas, hledáme skryté cesty, musíš promluvit !“

„Hodinu před polednem,“ promluvil do nastalého ticha Olmar Melissaj, “není v Aderánském chrámu nikdo přítomen. Zvoník odzvoní jedenáctou hodinu a tehdy kněží vyjdou z chrámu. Všechny jeho schody však zůstanou střeženy. A být vámi – stráže bych nezabíjel. Jednou jsem byl s bratrem Gamolem na stráži a právě hodinu před polednem se vloupal do chrámu mladý zloděj. Jeho jméno bylo Ivaren. Byl zadržen a odsouzen k smrti. Z vězení však unikl. To je vše, co vím, víc ode mne nežádejte a jděte si svou bláhovou cestou.“

Když poslední slova Melissajovy odpovědi dozněla, nemohl mu již nikdo zabránit, aby učinil svůj poslední rozhodující krok…


Nárazy větru skály vrací
Krok vázne, slábne dech
Mlčky se dívá do propasti
jediný, kdo zná odpověď
Mlčky se do propasti dívá
na dlani včelu, co krev sbírá
Vrchol Carhainu na dohled.

Osudu číši plní čas
naposled pohne zvonem v chrámu
Jen jeden stráže oklamal
zloděj zná cestu k Aderánu
Do ulic města vstoupí noc
však temná noc zdá se být dnem
Řád rozpadá se, ztracena je Arka
Kdo rozděluje bude vladařem

Poslední krok a odhodlání
zbavuje pout a vrací klid
Nad temným jícnem krouží ptáci
průvodci těch, co se nenavrací
Za jiné světy šli se bít

XXIX.kapitola: Další hledání

Rozbouřené moře plujících začernalých oblaků přikrývalo tvář poledního slunce. Pocítili společně neúprosný tok času – tolik si všichni od Olmarova svědectví slibovali. Namísto jasné cesty jim zbývala jediná nejistá stopa a ta je vedla k muži, o němž věděli pouze to, že je nekorunovaným králem zlodějů. Ignis naposledy pohleděl dolů na kamenitý svah Skály Vidění, o který se roztříštilo Olmarovo tělo. Zjevně nebyl prvním, kdo si toho všiml, protože dravci kroužící nad skaliskem, počali v pomalých kruzích slétat níž a níž.

Arsia odvrátila zrak od mrtvého a pohleděla na Arkský chrám vytesaný ve skále nad nimi. Toto srdce celého města, převyšující všechny ostatní stavby svým postavením, mělo být nejsilnějším zdrojem přítomné řádové struktury. Prostorové vnímání však čarodějce napovídalo něco jiného.

„Místo chrámu je v rubovém pohledu paradoxně nejslabším místem ve městě,“ pronesla polohlasem Arsia. 
Nikdo z družiny nevěnoval Arsiině poznámce náležitou pozornost, kromě Ignise, který stál poblíž, zatímco Súlin s ostatními již scházeli po kamenitých stupních zpět k tunelu. Hnala je neodbytná myšlenka – vrátit se do města a vyzvědět jakýkoli detail o osudu krále zlodějů.

Jen dva z nich zdánlivě neměli naspěch, byli to ti, kteří se k družině připojili jako poslední. S dovolením vzdušného mága zůstali ještě chvíli zabráni do důvěrného rozhovoru ve skalní chodbě, zatímco ostatní již opustili Skálu Vidění.

„Co si myslíš o naplnění poslání družiny, mistře Mornile? Domníváš se, že je skutečně tak osudové?“ otázal se Anskar.

„Věřím družině a jejím čistým úmyslům,“ neváhal s odpovědí starší z rodu Kovenů, “Gamol dokázal proti nim postavit obě strany rozpolceného Arkagantu, budou to mít těžké. Najdi toho zloděje, já zkusím vyjednat přístup do chrámu alespoň pro dítě.“

Když domluvili, vyšli vstupními dveřmi, jež za nimi zapadly a správce Eifrun otočil klíčem v zámku.

„Čas je neúprosný,“ oslovil Mornil družinu, “aby mohlo být poslání včas naplněno, musíme se na určitou dobu rozdělit, abychom zařídili nevyhnutelné. Budu vyjednávat s nejvyššími kněžími, aby dítě mohlo vstoupit do Arkského chrámu.“

„Vím o určitých místech v Mladší Darice, kde by se dali najít lidé podobného založení, jaké měl Ivaren,“ doplnil s lehkým úsměvem Anskar.

„I přes tvé schopnosti, jež nechci nikterak podceňovat, myslím, že pobyt v užších a zapadlých uličkách této čtvrti, do kterých možná míříš, mladý bojovníku, by tě mohl stát více než jen pouhý měšec zlatých,“ řekl Súlin a přistoupil k cestářovi, který místo odpovědi mlčky přikývl.

„A vám ostatním,“ otočil se starší z Kovenů ke zbytku skupiny, „nabízím bezpečí svého domu, dokud se nevrátíme.“

„Bude nám ctí,“ odvětil Ignis a kývl hlavou směrem ke lvici, aby ho následovala.

Po těch slovech počali všichni sestupovat zpět k Arkinským branám, až na Mornila, který zamířil k domovu kněží. Už po několika krocích spatřil Mornil v záhybu cesty masivní zeď domu, jenž náležel rodu Onkira. Příbytek byl vystavěn ve střízlivém architektonickém slohu, mnohem nápadnější než samo stavení, byla důmyslně vystavěná zahrada. Tvořilo ji několik terasovitých převisů, jež přiléhaly těsně ke strmé skále. Byly osázeny pouze nízkými dřevinami a rozmanitými keři. Větve přepadaly přes okraje teras a vytvářely dojem hustého zeleného vodopádu. Dům z hrubě opracovaného kamene svíraly po jeho obvodu ochozy z těžkého dubového dřeva. Jedinou ozdobou této mohutné stavby, jejíž štít se pozorovateli ztrácel v oblacích, byly dřevěné sloupy rozmístěné v kruhu na ochozech. Místní řezbáři je ozdobili nápadnými křivkami, jež připomínaly plameny ohně. 
Starší z rodu Kovenů rozhoupal zvon nad branou a vzápětí byl dveřníkem vpuštěn dovnitř.

World

Races

Sirania

North

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon

Qurand

Rasy

Siranie

Sever

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon