Pantheon

Do tkaniva a dějin Grandu zasahují mnohé bytosti, které svou mocí či stářím náleží do řádu bohů. Někdy se nepřesně pod výrazem bohové rozumí i Zilathové, Andalové či Nezrození. Správně však označení „bůh“ náleží jen bytostem řádu aetlan, kteří odvozují svou moc nikoliv ze své nadsvětské podstaty, ale z důvěry a oddanosti, kterou jim projevují jejich věřící. Bez nadsázky lze říci, že jsou to bytosti, které vyrostly ze srdcí, myslí a choutek všech živých tvorů i neživého stvoření na tváři Grandu. Bohové proto vyrůstají nejen ze srdcí bytostí obdařených složitou řečí a rozumem, ale také ze srdcí bytostí němých, prostých, bytostí, jež znají jen hlad a strach, nasycení a spočinutí. Propastná moc bohů však sahá ještě hlouběji, ke stvoření neživému, k vědomí skal a údolí, k vůli pramínku, meluzíny a dýmu. Tam se však setkává s mocí Andalů, jež vládnou živlům.

Toto vysvětlení ale není dostačující a kněží jednotlivých bohů by se proti němu právem ohradili jako proti svatokrádežnému zjednodušení. Bohové totiž vyrůstají z duší, ale zároveň duše vyrůstají z nich a drama života se odehrává v závratných obratech této věčné smyčky. „Smyčka“ (loph) je ostatně v siranijštině jedním z výrazů pro „boha“. Bůh je smyčkou nejen coby věčný koloběh mezi vědomím bytosti a nesmrtelnou podstatou božstva, ale též jako lovecká smyčka, do níž je bytost bohem ulovena. Bůh je krotitel a pastýř, který chytá duše do svého stáda, do svého sboru, v němž hlasy vydobytých dobytčat pějí pastýřovu píseň a tančí dle rytmu určeného kynutím pánovy paže. Ve víru tance zapomínají, že byli kdysi do boží náruče vyplaveni jako trosečníci na desítileté bludné cestě k domovu, že bývali lidmi, než je krásná kněžka mávnutím proutku změnila v chundelaté stádo. Bůh je pak nechává popásat na svazích se sladkým jetelem a vždy ve sváteční den je svolává do chrámu, do své pastýřské jeskyně. Zavalí sluncem zalitý vchod pomocí temného úplňku a pozve k hostině své božské bratry a sestry. Pohoštěním je vykrmený trosečník s němou tváří, jehož útroby lačně polykají vděční hosté. Takto, ale i jinak hovoří jinotajná mysteria o nejhlubším tajemství boží vlády.

Pantheon je společenství bohů, jakýsi božský senát, v němž každý z nich má své křeslo a každému je popřáno sluchu v míře odpovídající jeho moci. Nejmocnější členové Pantheonu požívají velké úcty na nebi i na zemi. Na zemi je jim zasvěceno množství chrámů a jejich jména zná každý a ve chvílích nouze se k nim obrací. Bohové totiž slyší svá jména čistě a jasně, ať už jsou vyslovena kdekoliv a skrze své jméno (napsané či řečené) může jejich moc a vůle sestoupit na zem. Za ty nejmocnější je považováno dvanáct bohyň a dvanáct bohů. Zvláštní přitom je to, že více vlivu na sebe strhávají bohyně, než bohové, kteří za svými chotěmi v moci někdy zaostávají.

Bohyně

Hned zkraje je třeba prozradit o bohyních tolik, že nejsou jen vznešenými sochami v chrámech a postavami bájí, že nejsou jen posvátnými symboly a zvukem svých jmen, ale že jsou obsažené v každé ženě a panně, v každé stařeně i děvčátku. Tisíckrát se rodí v ženách a umírají a na své cestě životem jsou tu blíž, tu dále, ale stále přítomny. Panenská Kova není jen kamennou ikonou ve vesnické kapli, ale je také onou bezejmennou dívkou, která žíznivému poutníkovi dá napít, je tou dívkou, jež od úsvitu času přináší vodu ze studně či studánky, je onou mlčenlivou žínkou, jejíž slova jsou moudřejší než rozum starců a pošetilé, jako svět sám. Mendeas není jen tajemnou přítomností čarodějných sabatů a hrozivou strážkyní pravdy o krvi, ale je také obsažena v přimhouřeném oku královny, ve zkušených prstech klevetivé bylinkářky a ve vyschlé tváři Garionské velekněžky.

Drahý čtenář si rovněž brzy povšimne, jak blízko jsou k sobě jednotlivé bohyně, jak se prolínají jejich povahy a kompetence. Není to náhoda. Na hlubší úrovni jsou některé bohyně pevně spjaté, asi jako dvě strany mince, nebo jako jediná hora, jevící se z různých stran různě.

Madain (zkráceně Mada) – s přízviskem „Matka bohů“. Madain je bujnou a smyslnou pramáti všeho živého. Je bohyní nejen pro lidská pokolení, ale také pro zvířata a rostliny. Je starší než vědomí, než všechno náboženství, je nezastavitelnou silou života a plození. Ze svého lůna všechno rodí a svým mlékem tvorstvo živí. Říká se, že je to právě její mateřské mléko, z něhož se sestává Mléčná dráha, přičemž i ta je jen pozůstatkem prvotního Oceánu mléka. Oceán jejího mléka dílem vypili žíznivé zárodky bohů a dílem byl vytlučen v máslo Stvoření. Madain je povahou krutá i laskavá jako život ve svém bujarém růstu. Ona je růžovým pupencem, rašícím ňadrem, těhotným břichem, ale i rakovinou, která v touze po životě nezná smilování.

Madain je paní plodnosti a plození, početí a porodu, života a zdraví, potravy a výživy, růstu a rozpuku, osudu a úspěchu, ale vládne i nad nemocí a neštěstím, zraněním, stárnutím a smrtí. Jejím symbolem je kulatý kámen, idolem těhotná žena a plodem hruška.

Kovalin (zkráceně Kova) – je vodnářkou. Je dívkou sotva dospělou, plnou snů a nadějí, pošetilou i moudrou, s očima i duší hlubokou. Její černé oči se obracejí stejně často do nitra, jako na venek, slyší prastaré hlasy půdy a nebe a překrásně zpívá při čerpání vody, kterou pak nese v nádobě na temeni k domovu lidí. Je strážkyní studnice, z níž čerpá nejen vodu, ale i inspiraci, ztracené vědomosti, znalost věcí budoucích a minulých. Vlnky ve studni jsou verši jejích básní, které udiví svou silou a jasem mysli. Její krása je i jejím tragickým osudem, neboť svět není připraven snést tolik požehnání. Je milována mnohými, nejvíce však Smrtí, která k ní přichází v květu mládí. Lid pláče pro tu ztrátu slzy smutku, ale moudří pláčou i slzy radosti, neboť její krása, zmražena ve věčné paměti jara, nenarušená tlením podzimu, tak dosáhla nesmrtelnosti.

Kova je paní inspirace a básnictví, snění a touhy, tajemství a poznání, pramenů vod i pramenů mysli, věštebných vědomostí, znalostí budoucího a minulého, je paní kouzelných počátků, magické moci jara duše a tragického patosu v básních, písních, divadle i životě. Jejím symbolem je amfora, idolem dívka se závojem a plodem růžový pupen.

Tiranat (zkráceně Tira) – Tiranat je sestrou Feidanovou. Tak jako on se raduje z větru, jenž věje kolem uší a ve vlasech, když se závodí a loví. Běh, skok, cval, trysk, to jsou její šperky, palouky a lesní světliny jsou jejím chrámem, hory jejím hradem a domovem. Spolu s Feidanem v lesích soupeří ve hře na luk a rákos, vytí vlků, volání jelenů a zvuk loveckého rohu jsou hlasy orchestru usazeného na kapradí a vřesu. Tiranat však neváhá opustit říši lesa, zvlášť když je její toulavý bratr v ohrožení. Když se rozezní ve městech a na polích válečné trouby a Feidan je uvězněn a jeho loutna zmlkne, chápe se Tiranat meče a sekyry, oděje se do stříbrné zbroje, a rozsévá smrt mezi bojujícími, dokud jejich vášně neodtečou spolu s krví a neutichne mumraj války. Pak sekyrou rozetne mříž temného sklepení a osvobodí svého bratra z okovů sváru.

Tiranat je paní hudby a vznešené zábavy, dobrodružných výprav a lovů na zvěř či myšlenku, je paní závodů a sportovních klání, dostihů a honiteb, divokých lesů, hor i posvátných hájů a obor. Je sesterskou ochránkyní, starostlivou a nelítostnou. Hovoří jazyky ptáků a zvířat, a z nich má své druhy a přátele, jimž někdy před zraky cizinců udílí lidskou podobu. Naopak člověk je pro ni jen namyšlenou zvěří, již ve válkách loví. Jejím symbolem je luk, idolem lovkyně a plodem žalud.

Laki – Černé vlasy této vyzáblé mladice jsou slepené krví mrtvol a svázané do copů smyčkami ze zmijí. Laki se hrozivým úsměvem brodí po bitevním poli, v jedné ruce svírá rudě planoucí pochodeň, v druhé železný srp s osmadvaceti zuby. Kolem štíhlého pasu má řemen z lidské kůže a na něm zavěšené odťaté ruce králů a vojevůdců, které doposud žijí a svíjejí se jako hadi. Nehty na prstech těch rukou jsou přerostlé v drápy a chytají každého, kdo se k bohyni přiblíží a pak ho pojídají zobáky vyrůstajícími z dlaní. Kromě tohoto hrozivého opasku je Laki zcela nahá, jejím jediným oděvem je vrstva zaschlé krve a bláta, jemně rozpraskaná jako kůra mladého stromu.

Laki je paní války a násilné smrti, je vládkyní všech vášní, které přesáhnou míru života a vedou svou oběť ke smrti, je paní šílenství a posedlosti, paní zkázy a prázdného smíchu. Je paní života beze smyslu a smyslu bez života. Je tanečnicí po troskách duše, mrchožroutem po prohraných bitvách. Jejím symbolem je srp, idolem nahá bojovnice a plodem hlodavčí zub.

Karidíat (zkráceně Kari) – Říká se, že Karidíat má nejblíže k lidem, protože sdílí jejich osud pádu. Když bohové ustavili svůj řád, jediná Karidíat s ním nebyla smířená a rozhodla se porušit jejich úradek a postavit se na stranu ztrestaných lidí. Je mistryní proměn a úkrytů, je věčným poutníkem bez domova, osamělá, neumdlévající. Dlouhé věky se skrývala před hněvivým pohledem bohů a žila životy smrtelných lidí, osvětlovala jejich srdce a probouzela je k odvaze, statečnosti, k dalekým cestám a velkým činům. Shromáždila ve svých rukou mnohá mocná tajemství Grandu a artefakty z mýtů a legend, které jí navrátily část moci ztracené odpadlictvím. Stala se znalkyní cest a skrytých bran, starých pěšinek a zapomenutých hesel, spících hrozeb a zapečetěných jeskyní. Nakonec museli bohové uznat její moc a pravdivost jejího poslání, stále sice stojí poněkud mimo vnitřní kruh mocných, avšak nevede s nimi již otevřenou válku. Stala se poslem, nositelem zpráv, paní svitků a rozličných písem, jazyků, kouzla překladu a prokletí neporozumění. Je zpodobována jako bojovnice ve zbroji, s mečem na opasku a čarodějnou poutnickou holí, doprovázena psem Adarem a sokolem Irisem, kteří jsou jejím čichem a zrakem.

Karidíat je paní cest a skrytých míst, setkání a hostů, písem a jazyků, překladů a zpráv, poselství a odkazů, zkušenosti a vůle, svéhlavosti a svobody, poutnictví a osamělého hrdinství. Jejím symbolem je hůl, idolem poutnice ve zbroji a plodem jiskra.

Rheamona (zkráceně Rhea) – korunovaná vládkyně bohů, vznešená a úctyhodná. Je královnou krví, mocí, vystupováním, jednáním, gesty, stylem, myšlením, vším. Každá smrtelná královna je jen stínem slávy a hvězdné přitažlivosti Rheamony. Má v sobě třpytivé mládí i vznešené stáří, čisté panenství samovládné královny i nepochybnou plodnost a mateřskost, která přináší požehnání zemi i lidu. Je vlídná i spravedlivě přísná, nicméně ke svým sokyním a milencům, kteří ji odmítnou, je krutá a nemilosrdná. Má moudrost žen, je paní domu, strážkyní klíčů od královské pokladny a spíže, pěstitelka polí a zručná hostitelka. Skutečná záře a božství se ale skrývá pod jejím bohatým šatem, v jejím dokonalém, sošném, dospělém ženství, v její milostné vášni, kterou obdaří jen toho, komu je doopravdy souzena královská vláda. Vypráví se totiž, že se zjevuje těm, kteří mohou získat korunu a moc královskou, v podobě ošklivé chlípné stařeny. Teprve ten statečný hrdina, který se nezalekne, políbí ji a vstoupí s ní na lože, druhého dne zjistí, že se stařena proměnila v překrásnou ženu a dokud si ji udrží, bude vláda pevně v jeho rukou.

Rheamona je paní opojného nápoje vlády a moci, dospelého ženství a ženské autority, politiky a mocenských jednání, hostitelství a pohostinství, opojného nápoje hostin a společenských událostí, váženosti a proslulosti, bohatství a vlivu, domácnosti a rodiny, plodnosti a úspěchu. Jejím symbolem je diadém, idolem královna a plodem vinná réva.

Liarfaina (zkráceně Lia) – svůdkyně a osudová žena, lákající a vyzývající, slibující netušené rozkoše a zázraky, vábící na tenký led neuvážených podniků, sebevražedných gest a zoufalého odříkání. Kyne ladnou rukou, mhouří oči a pozývá pohledem. Je nedostižná, nedosažitelná, vždy daleko, o své vlastní vůli, vždy odchází a přichází nečekaně, z pohledu na ní se tají dech a váznou slova v hrdle. Je vychytralá a vždy vítězí, obratná v řeči a lichotkách. Její vlasy jsou zlatorudé jako plameny nebo červánky. Vždy vzbuzuje obdiv, ať již oděná prostě, bohatě, nebo vůbec. Přesto však má nejraději šperky a ozdoby, klenoty, zlato a třpytivé skvosty. Nezná překvapení, vždy hraje, nikdy není upřímná, hraje věčnou hru, při níž ve svých rtech a dlaních lisuje ze smrtelných srdcí med touhy a fascinace, sladké okovy osudu.

Liarfaina je paní romantické lásky a milostné touhy, lákání a vábení těla i duše, kosmické přitažlivosti, posedlosti a nemocí spojených s touhou, písní a básní, líčení a zkrášlování, tance a zpěvu. Jejím symbolem je náhrdelník, idolem nahá krasavice ozdobená šperky a plodem mušle s perlou.

Mendeas – tajnůstkářská správkyně mysterií je bledou mladicí, či vrásčitou stařenou, bohatou matrónou či vesnickou bylinkářkou. Přitahuje obřady (ať již obřad čarodějný, společenský, čajový či karetní) a zaklínadla (ať již čarodějná, společenská, politická nebo dětská), střeží tajemství, jež nesmí přijít na denní světlo – a někteří říkají, že je tomu tak proto, že by se ukázala jejich prázdnota. Mendeas miluje závory, zámky, překážky, zákazy, hierarchii a duševní násilí.

Mendeas je paní čar a kouzel, bylin a lektvarů, uřknutí a prokletí, rituálů a litanií. Jejím symbolem je had, idolem zahalená žena s živůtkem, opasky, uzly a sponami, jejím plodem mandragora.

Maar – ladný je krok Maar, laskavý pohled jejích očí a sladký dotek její ruky. Maar znamená v mnoha jazycích Smrt a ti, kdo ji spatřili, vždy vzpomínají na její krásné oči a na jemnost, s jakou je brala do náruče – ne nepodobně, jako matka bere svého novorozence. Maar je proto bohyní smrti i života. Smrt je zrození, síla, která život ukusuje, je zároveň silou, která ho žene vpřed, podobně jako dorůstání měsíce je totéž, jako jeho ubývání, jen viděno z jiného úhlu pohledu. Srpek měsíce – symbol naděje a růstu, ale i úbytku a smrti, je proto znamením Maar, a spolu s tím také srpkovitý odstřižek lidského nehtu, který stejně jako měsíc měří uplývající čas našich životů. Nehet je hřebem, který značí uplynulé měsíce a roky, srpem, který podtíná dozrálou sklizeň, aby mohla být znova zaseta a ze svého hrobu v brázdě příští jaro znovu vyklíčit.

Maar je paní smrti a času, počítání a letokruhů, nehtů a rohů, ulit a kopyt, hřebů a zářezů, vrypů a dlát, měsíce, přílivů a odlivů, časů říje, páření a neplodnosti, spánku a bdění, odchodů a návratů. Jejím symbolem je srp či srpek, jejím idolem je žena v kápi a jejím plodem je roh či nehet.

Vakriel – hvězdnaté nebe je okem a vědomím bohyně Vakriel. Její duše je čirá jako křišťál, její hlas je hlasem nebeských varhan, její řečí jsou tajemné zákony nebeských pohybů. Je strážkyní řádu a osudu, vševědoucí, mlčící, lidem neznámá, ukrytá.

Vakriel je paní hvězd a hvězdného osudu, paní myšlení a jeho zákonů, hlubin vesmíru a duše, probuzeného vědomí, moudrého vhledu, rozumu a geniality, čirého intelektu. Jejím symbolem je prsten, jejím idolem je žena v lotosovém sedu a plodem hvězda.

Skionarai (zkráceně Skiona) – bohyně Skiona je doma ve městech, na školách a všude tam, kde je třeba se učit, tříbit mysl i tělo, zkoumat, bádat, ověřovat a argumentovat. Je sice bohyní panenskou, ale rozhodně není osamělá, jejími druhy jsou vědy a řemesla, jejími dětmi myšlenky, vynálezy, knihy a všechna tvořivost lidských rukou a lidské mysli.

Skionarai je bohyní vědy a řemesel, práva a politiky, exaktního poznání, historie i systematické magie. Jejím symbolem je měřidlo, idolem žena v hávu učenců a plodem kniha.

Charpó – Charpó je Stařena. Je shrbená a seschlá, vrásčitá a vousatá, je tak stará, že je již nemožné rozeznat, zda se jedná o starého muže nebo starou ženu. Její hlas je obvykle skřehotavý a tichý, ale když chce, dokáže promluvit jasně a nahlas, hlasem, který je čistý a úderný, který dokáže svázat a ovládnout vůli jakéhokoliv smrtelníka. Charpó pamatuje věky, zná prosťáčky i učence, hostila ve své chaloupce zbloudilé krále i minstrely, démony i bohy. Je tak stará, že již stojí na samé hranici života a smrti. Není ani živá, ani mrtvá, ani věčná, ani nesmrtelná, je prostě jen nesmírně stará, je ztělesněným stářím samotným. Je tak stará, že přesáhla nejen všechny touhy, ale i lhostejnost. Žádné kouzlo, žádná vůle, žádná moc s ní nepohne, nebojí se smrti ani bolesti ani ztráty. Pro svět, smrtelníky i nesmrtelné má snad pochopení i pohrdání, ale nikdo doopravdy neví, co se v ní skrývá, co mají její narážky znamenat, zda se vysmívá nebo přitakává, zda pochybuje nebo se takovou jen staví. Mnozí říkají, že je nadobro šílená, jiní ji ctí pro její moudrost, jiní zas tvrdí, že je jen pošetilou stařenou a že její slova nemají význam.

Charpó je bohyní stáří a nejzazších hranic smyslu života smrtelných bytostí. Jejím symbolem je suková berla, jejím idolem stařena a jejím plodem dubový hřib.