Nezrození

Nezrození získali vědomí během druhého věku světa spolu se vznikem kosmické látky a jsou tak krom Tho a Baotha nejstaršími obyvateli Všehomíra, staršími než všichni bohové i samotní Azharové. Vznikli zcela přirozeně ve věku Ticha tím, že si kosmická energie našla své místo a utvořila strukturu. Onen prvotní vzor, jenž vznikl tím nejčistším samopohybem energie a k němuž se vše snaží přirozeně vracet, avšak je rušeno a rozviřováno dějinami a vůlí individualit, měl osm uzlů, osm klíčových bodů, osm bran. V nich se zrodilo vědomí a o eóny později byli nazváni Nezrození.

Nezrození se pak účastnili všech následujících věků, ale nikdy se nepostavili trvale na ničí „stranu“, protože jejich úmysly stojí mimo základní konflikt Azharů a Zilathů. Jen oni v plnosti rozumí své cestě a nikdo jiný, a proto se jejich činy mohou zdát často nerozumné nebo nepochopitelné. Říká se o nich, že usilují o krásu, avšak ti, kdo to říkají, dodávají jedním dechem, že krása tragédie je hlubší než krása radosti.

Lidé vždy hleděli na Nezrozené s nedůvěrou a obavou a mnohé národy je zvou Titany a jejich činy nahlížejí jako činy zkázy. Ujišťují však sami sebe, že Nezrozeným patřily věky dávné minulosti a že v tomto věku světa jsou od bohů zkroceni a spoutáni.

Potomky Nezrozených se stali Prvorození, zvaní mezi lidem též héróové z rodu Elfů. Oni stojí jednou svou částí ve světě svých otců – říši kosmických sil – a druhou již ve světě dějin národů.

Takto jsou velcí Nezrození pamatováni starými:

OR – Slunce (Neboli Ammor, původně Annor) Tohoto Nezrozeného patří smrtelníci každého rána vycházet po ranním tanci Jitřenčině. Jeho moc a krása a síla je tak zjevná, že si ji mnozí již neuvědomují. Jeho darem světu je světlo dne a jasná mysl poznání. Tak jako ostatní Nezrození tvoří jednu z nejzákladnějších a neodmyslitených konstant světa a jeho zázračnost magie není o nic menší proto, že čaruje každý den již po milióny roků, ale naopak je o to vyšší. Radostný patos jeho věčného návratu z temnot je náplní duší, obrazem štěstí, tématem písní a jako podobenství sedí ke každému dobru živého tvora.

Není ctěn jen mezi elfy, ale i mezi mnohými lidskými národy. Jeho chrámy jsou tak rozličné, jak rozličné jsou povahy národů, mezi společné vlastnosti však patří obliba v čistě symbolické podobě boha, obliba ve velkých plochách, velkých a prostých stavbách připomínajících hory.

Tajemná legenda o něm hovoří jako o Jablku na Světovém stromu. Vypráví, že právě on ve své zářící vznešenosti je oním plodem Stromu, který umožnil prvním lidem osvobodit se ze slepoty a chaosu Zilathova věku. Vypráví také, že při narození dítěte vstupuje spolu s dechem do těla a po celou dobu života se živé bytosti dotýká jedním ze svých zlatých vlasů.

WË – Měsíc (Neboli Irhel, původně Ithel) Nezrozený Wë, jenž je androgynem, stejně jako Or, je stříbrným králem noci a strážcem velkých tajemství. Jeho tvář je zahalena závojem a je zpola temná a zpola bílá. Je tak strážcem Hranice, stejně jako Or. Nicméně narozdíl od něj střeží bránu do světů temnoty. Ač v příčině je následný po Orovi, tak v čase je starší, neboť je pánem a vládcem Převrácení a jeho velkým učitelem. Kraloval obloze ve Věku Otroctví a tehdy se jmenoval Slunce, neboť byl vskutku sluncem noci. Tak, jako Or i on vystoupil z Vod, ale nikoliv jako jejich protivník, ale jako jejich vyslanec.

Stejně jako Or i Wë je ctěn i mnohými neelfími národy. Jeho chrámy ožívají za soumraku a usínají za úsvitu a za horkého dne leží ladem jako mrtvé kameny dávných časů. Stejně jako Or i Wë není rád zpodobován jako člověk či zvíře. Má rád tajemné symboly, skryté komnaty a čnící dvojvěží, jež jako rohy trčí ze země a jako prodloužené ruce člověka se natahují k nebi a chtějí dosáhnout ke dvojici měsíčních rukou, dříve než se rozpustí v nic mezi hvězdami.

Wë je strážcem mysteria a velkého vědění, za něž zaplatil svou celistvostí, neboť nikdo nemůže jako on nahlížet do obou světů a zůstat celý. Ztratil mnoho, především však plnou důvěru svých bratří, Azharů i Zilathů, ale přesto po něm touží a stále se s ním spojují, jako kdyby doufali v jeho změnu. Jeho zrod je zahalen tajemstvím, neboť prý pochází ze stromu, avšak nikoliv Světlonošova.

DAMAR – Matka Země, Paní nad zrozením a smrtí. Tak jako Or i moc Damar je tak velká a všudypřítomná, že ji pro její rozlehlost již nevidíme. Je matkou vší matérie světa a tedy z jistého úhlu pohledu též Paní všehomíru, jak ji její uctívači též nazývají. Je tajemným způsobem přítomna ve všem co je a je jí lhostejno, zda to podle našeho měřítka žije nebo ne. Ona je temnou hlínou, do níž se vnoří zmírající zbytek minulého života, aby dal zrod nové úrodě, novému životu, novému věku. Ona je temná, ale v temnotě vše klíčí. Ona je krutá, ale přitom nikdo není trpělivější a snášenlivější než ona.

Tak jako její bratři Or a Wë i ona má dvě tváře. Je pannou, dívkou, lovkyní v divokých lesích, medvědí paní, vládkyní šelem, nelítostnou bojovnicí nezkroceného světa, holou a prázdnou ve své divokosti, naplněnou jen jedinou touhou, lovit nebo být ulovena. Její druhá tvář jest jen tehdy, je-li ulovena. Pak se totiž změní na matku a bojácnou ochránkyni všeho křehkého a lidského světa. Prchavým pohledem naplněným strachem hledí do šedých očí vlků, jimž předtím vládla a volá svého muže, aby je zahnal. Ona však shraňuje semena a plody, štěpí sad a trhá plevel, jímž se jako panna zdobila coby vítěznou korunou. Mezi Pannou a Matkou stojí Smrt, protože aby se panna stala matkou, musí zemřít a zapomenout na vše co byla a nazvat to pošetilostí (třeba líbeznou) a stejnětak, má-li se matka stát pannou, musí zemřít a zapomenout. Jen druhou z těchto smrtí však lidé vidí. První z nich nevidí jako smrt, ale jako narození – jejího dítěte.

Tak, jako je přirozeností bohů a nikoliv lidí, je Damar panna i matka naráz, je panenskou matkou a mateřskou pannou. Elfové a lidé si vyprávějí různé báje, aby toto mysterium pochopili, vypráví že se každý večer Damar koupe u kořenů Stromu a že jí tato koupel vrací panenství, nebo že plodí vše bez přispění muže jako netknutá panna, ale nic z toho není úplnou pravdou, protože tu znají jen ti, kteří odešli od teplých krbů a lyr vypravěčů do nehostiné pustiny hlubokých lesů a tam tančili s medvědy a vlky v kruhu na počest Paní.

AEI – Bludný pán mlh (Neboli Ainar, Aeinabhar, Aeivatnar, Aeilhún), Titan vládnoucí nad mlhami světa mrtvých a nad lesem. Málokdo co ví o vládci Mlh, neboť taková je jeho podstata. Mlha je tajemná látka, již většinou lidé mylně považují za prostou a obyčejnou překážku na cestě. Mlha naopak je branou a cestou do jiných světů, znamením probuzení, ikonou změny, vypravěčem snů, zhoubcem nepevných, mostem pro duše. Svým zakrytím světa paradoxně odkrývá skutečnost a vede ty, kteří dokážou vidět. Svět Mlhy je třikrát větší, než svět Země a jako planina nebo oceán se pne mezi hvězdami. Kdo však vystoupí z mlhy, stává se zajatcem Země a již nikdy ji nemusí opustit. Mlžné lesy z doby Věku Ticha jsou sídlem duší snů a myšlenek, chrámem Aeie a nebem mrtvých. Není to mlha, je to kontinuum látky duše.

IRIN – Strážce brány (Tuarvalir) do Nebeské věže (Gar = země, Ion = věž, Garion = Věž země), jež je středem Garionu. Staré kyklópské schody, rozpukané desítkami dávných věků a zářící teplou bělí do ranního světa, vedou k Nebeské věži. Její kámen je ještě starší, ošlehaný bouřemi Věku Živlů, postavený rukama samotných bohů. Před vchodem do Věže, před vysokým starým portálem, před mechem a lišejníkem porostlou, leč pevnou, branou z kostí dávného démona stojí na věčné stráži Irin. Smrtelníku se zdá, jako kdyby tam nebyl, protože v prostoru před portálem a na schodech nevidí stát žádnou lidskou nebo obří postavu, ale Tuarvalir tam stojí. Jeho síla je stejná, jako síla jeho bratra Slunce, jeho moc je stejná, jako moc jeho sestry Země a jeho tajemství je stejně hluboké, jako tajemství jeho sou(ne)rozence Měsíce. Přesto se zdá, jakoby na schodech před Věží nikdo nestál. Jen vítr tam občas zapíská, jako kdyby hrál na stařičkou píšťalu. Tam, právě tam, stojí Věčný strážce a stráží, nepohnutý, soustředěný, bdělý.

Během převratů, temných věků a zlých chvil, kdy byla země v moci bytostí Chaosu se stávalo, že se nějaký temný hrdina, bůh nebo snad některý ze samotných Zilathů vzal bránu Věže útokem. Nikdo z nich však nikdy brány nedosáhl. V polovině cesty se střetli s bdělým strážcem a byli odraženi, odvrženi, smeteni a rozdrceni.

QUAH – Zvaná Ilphani – „Hvězdný prach“. Paní nekonečných plání šera. Šero je bratr Mlhy. Je větší než ona, snad tisíckrát nebo miliónkrát a skrývá v sobě bezpočet planin a světů, avšak je křehčí a snadno ho zaženeš světlem. Quah jest tímto Šerem, které se rozkládá mezi hvězdami a kudy prochází všichni Soumračníci. Quah však navštěvuje Grand jen občas – někdy ráno či navečer se na chvíli ukáže a hned se zas ztratí.

NAES – Otec draků (Nazrawirainagoahizar). Draci, synové a dcery tohoto boha, příbuzní elfího plemene, roztrhali na kusy svého otce Naese a každý z draků v sobě nese část svého ukradeného pokladu, z něhož věčně prýští božská krev v podobě ohně, která každému draku spaluje útroby a mučí jej strašnou rozkoší a bolestí a dříve nebo později jej přivede k šílenství a to je pravá povaha draka. Draci jsou pro vždy poskvrněni otcovraždou a bohovraždou a pro vždy ale dědí část moci svého otce, jež je však poškozená a zkázonosná. Dál jako připomínku prvního krveprolití rozlévají krev svého otce v podobě ohně po světě a přináší díky svojí částečnosti zkázu všemu postavenému a jednotnému. Ani toto však není pravé tajemství draků, neboť to znají jen ti, kteří se s nimi střetnou a odejdou živi.

URWË – Zvaný Avontar – „Pán všeho“. Pán temnot. Je-li Mlha třikrát větší než Země a je-li Šero tisíckrát větší než Mlha, pak Temnota je deset tisíckrát větší než Šero a říkáme-li deset tisíc, pak myslíme nespočet. Temnota je prastav všeho, je všude a ve všem a místa naplněná světlem jsou jen nekonečně malé ostrůvky, které bychom mohli „zaokrouhlit dolů“ na nic. Proto je Urwë pánem všeho. Všichni vědí, že světlo je dočasné, zatímco tma je věčná. Světlo může chvíli zápolit a poskakovat nad hladinou temnoty, ale nakonec vždycky zhasne a přijde Avontar a ulehne na to místo. Každé místo světla je jen dočasným ústupkem Avontara a on, nejlepší vojevůdce, vždy svou zemi zas dobude zpět.