Mýtus o Rybě – verše

Jan Kozák

Více k Tajemství Archy v článku “Symbolika Oka

Příběh krále
je příběhem rybáře.
Byl nalezencem beze jména,
plaváčkem,
jehož v čapím hnízdě
kdysi přinesla
řeka času.

Povila jej
snad sama Tůň,
zavinut jen v pergamenu
vlastní kůže
plul kolébán
na prsech vln
a živen jejich mlékem.

Jeho loďkou
byl vínek vitý z věchtu
a sivého peří,
vískán větrem
a čechrán peřejemi.

Z klínu pěnivé chůvy
jej vyrval kostěný trn
starcova vlasce.
Rybářův prut,
spletený ze sedmi barev duhy,
se napjal v oblouk,
most nad podsvětní řekou.
Toho dne nemohl muž
svůj úlovek zvát potravou.
„Kdo jsi, můj pane,
a odkud přicházíš?“
otázal se rybář toho,
jenž dlí na věchtovém trůně.

Více k Tajemství Arky v komixu “Klíčení Oka

Vylovenec rostl z vody
a převzal po vyloviteli
prut, vlas a trn.
Prvního jarního rána
vylétl ze starcových úst čmelák
hledat květy
a spolu s ním
vylétl i jeho život.

Syn jej svlékl z kůže
a potáhl jí loďku.
Jejím kýlem byla páteř
a na příď vsadil lebku.
Plul v proudu, rybařil
a naslouchal
řeči řeky.

Byl svůdcem ryb,
neoblomným pánem sítí
a sladkých slibů,
v nichž vězel vždy háček.

Tisíc let přešlo
jako mrknutí oka.
Byl soumrak,
řeka tančila
jak živý křišťál,
vlnky byly šupinami
křemenného hada.
Tu náhle spatřil Syn řeky
v hlubině záblesk
zlaté mince či skrytého pokladu.
Nořil zas a znovu ruku
do ledového zmítání proudu,
ale třpyt hbitě unikal,
jakoby byl jen paprskem
zmizelého slunce,
jež jako návnadu odrazila
víla svým zrcátkem.

Konečně jedna ruka tleskla,
sevřena kolem ohnivé ryby,
a vyňala ji z koruny
chaluhového stromu.
Tu však rybka
otevřela ústa a promluvila:
„Buď zdráv, modrooký plavče.
Vír tvého nebeského oka
mi nahání strach,
je jako mlýn, který semílá
zlaté větvoví Života
na kamennou sůl Pravdy.“
Muž se té řeči velice podivil.
„Kdo jsi, má paní,
a odkud přicházíš?“
otázal se rybář té,
jež zná tajemství
rohatých lastur a černých perel.

Komparativní materiál z našeho světa: Pohádka o Zlaté rybce

„Jsem Živa,“ pravila rybka,
„a přicházím od Pramene.“
„Já jsem rybář,“ pravil nato muž,
„a mou obživou jsou ryby.“
„Ušetři mě,“ požádala jej rybka,
„dovol mi být ti Živou
a nikoli Obživou.“

Rybář, stejně jako kdysi jeho otec,
projednou zradil své jméno
a nechal zlatovlasou rybku žít.
Jako svědectví toho činu
obrátil otcovu lebku na lodní přídi
temenem dolů.
Naplnil ji říční vodou
a rybku vložil do ní jako do misky,
aby mu při plavbě ukazovala cestu.

Rybka v rybářově péči
prospívala a rostla,
až jí lebka byla příliš malá.
Rybář srobil čtvero kol
z dřeva dychtivého buku,
popsal je slovy písně,
připevnil je k tělu své loďky
a učinil z ní vůz.
Naplnil vůz vodou,
vložil do něj rybku
a sám jsa tažným koněm
se vydal na plavbu
po mozaice cest.

Komparativní materiál z našeho světa: Matsya Avatára

Bláznem byl všem,
podiv budil v lidech,
smích a míjení.
Muž však neznal zloby
a kráčel svou cestou
následován lodí,
jíž jako jediné ze všech lodí
voda omývala boky nikoli zvenku,
ale zevnitř.

V řekách uplynulo
mnoho času,
stokrát se v tanci
otočila modrá sukně,
duhovka nehybné panny,
severní hvězdy,
když osud lidstva dosáhl plnosti
a hráz u božích mlýnů
jižjiž praskala.
Tehdy byla rybářova
zlatá rybka tak velká,
že vyplnila celou loď
a nezbývala ani kapka vody.

Tu k němu pravila:
„Můj milý, dlouho jsi kráčel
světem jako blázen,
avšak blíží se den,
jehož blankytnou záři
spatří jen oko toho,
kdo jako ty odložil síť
a přijal mé jho.
Nadejde bájná potopa,
příval, který smete paláce i chrámy,
rozum i píli,
připravenost i selhání.“

„Zdaž tě tedy nebudu
moci vypustit na svobodu,“
tázal se rybář,
„a sám přečkat potopu
ve své loďce s dýmkou a prutem?“

Komparativní materiál z našeho světa: Jonáš ve velrybě

„Není lodi,“
pravila zlatá velryba,
„jež by přežila tuto potopu,
v níž voda bude jako vlčí tlama
rozevřená od obzoru k obzoru.
Lidské lodě
jsou jako lidské chrámy,
pouhá díla rukou a píle,
jež snadno podlehnou vodám času.
Je však jediné plavidlo,
starodávná Archa,
strážkyně Života,
maják se zlatým ohněm uprostřed bouře.
Já jsem Archa.
Vstup do mne,
skryj se v mém lůně,
neb jsem Živa,
perlorodka,
nehybná panenka,
oko bouře.“

A tak se stalo.
Ryba pozřela rybáře,
on tak vstoupil na její místo
a ona na jeho.
V nitru ryby spatřil
plaváček
lože z věchtu a čapího peří,
ulehl naň,
kolena přitáhl k bradě
a palec vsunul do úst.

Naslouchal zpěvu ryby,
tiššímu než okamžik
před úderem blesku
a mocnému tak,
že hluk bouře
se proti němu zdál
jen šelestem
jezinek na jezu.

Pak byla již jen tma.

Ιχθυς

“Ódin” od Jana Dřevíkovského