Machuznatarova hůl

[zapsala Johana Passerin]

zpět na Vyprávění

V předcházející části příběhu – Sny a můry města – putovali Jarn, Al-Raqím, Klaes, Sunva a Liška v doprovodu Daran, dcery Lavindovy, chodbami a sály pod městem Arka. Potkali tam pastýře snů, který jim nabízel kouzelnou zbraň, ale odmítli. Pak se jim málem stalo osudným setkání se stvůrami pod propadající se podlahou a s bytostí, jež se zprvu jevila jako vlk. Životy jim zachránilo to, že Jarn bestii udeřil lucernou a arkinský olej se na ní vzňal a zničil její neživot. Pak prchali dále, až stanuli přede dveřmi z kovu, které se otevíraly jedině pomocí zpěvu run.

Postavili vedle sebe a zpívali všichni společně, každý svůj nápěv náležející k runě, již mu Daran pomohla nalézt. Jarn překvapil ostatní, protože zpíval dvojhlasně. Chodbou se rozezněl Zpěv run, a ve chvíli, kdy nalezli souznění, se kovové dveře bez zámku samy s tichým cvaknutím otevřely. Liška nastražila uši, Jarn se zaposlouchal do ticha před nimi. Bylo hebké a dlouho ničím netknuté. Al-Raqím si oddychl.

V tom okamžiku se za jejich zády ozvala další hromová rána. Lovkyně se ohlédla a spatřila, že kamennou podlahu poblíž dveří protkaly praskliny. Chabě zatarasené dveře se otřásaly pod dalšími údery. To, co bylo za nimi, bylo zdrojem nesmírné síly. Neváhali proto dlouho a překročili kovový práh s rytými runami.

„Není času nazbyt. Daran, jdou ty dveře zavřít?“ zvolal Klaes. Daran zcela instinktivně zazpívala uzavírací nápěv z arkinského Velkého zpěvu. Dveře se samy od sebe pomalu zavřely a neslyšně zaklaply zpátky do veřejí. Klaes s nimi zalomcoval a s povděkem se ujistil, že drží pevně. Spolu se zavřením runových dveří zcela umlkl hluk úderů, jako kdyby je náhle od jejich pronásledovatelů oddělil kamenný masiv. Úlevně vydechli do nastalého ticha a klidu.

Pozvedli lucerny a rozhlédli se. Stáli v honosně vypadající místnosti. Podlaha byla ozdobně vykládána polodrahokamy, po obvodu síně byly pravidelně rozmístěny pilíře. Ve půlkruhovém výklenku na kratší straně místnosti stála truhla. Z klenutého stropu visela malá lucernička. Nebyla prázdná, v nádržce z broušeného skla bylo vidět ještě trochu oleje. Naproti dveřím, kterými vešli, se nacházely další podobné dveře.

Arkinská gotika, pomyslel si Al-Raqím, a žasl nad jednoduchou, ale přesto řemeslně dokonalou prací a vzácnými materiály.  Znal tento sloh z arkinské čtvrti v jeho rodném Garionu, navíc si jej připomněl nedávno při návštěvě Arkonu. Zatímco se rozhlížel, Jarn vedle něj se opřel o zeď a pak se pomalu sesunul k zemi. To Vezance přivedlo zpátky do reality. „Klaesi! Honem, pojďte sem! Krvácí! Drápy toho běsa ho zle poranily,“ zvolal, když se sklonil k Jarnovi a uvolnil mu korzet.

„Pusť mě k tomu. Každý Ylleřan je trochu chirurg,“ řekl Klaes. Ošetřil Jarnovi rány, namazal je léčivou mastí a obvázal je bělostnými arkinskými obvazy. Lovkyně se ujala Daran a ošetřila zas její zranění. Přitom se jí třásly ruce. Když skončila s obvazováním své družky, sedla si na zem a zavřela oči. Dolehlo na ni všechno, co se v uplynulých chvílích odehrálo. Před očima se jí míhal obraz hořícího přízračného těla a spárů sápajících se z podlahy a dech se ji neovladatelně zrychloval až do okamžiku, kdy se ji začala točit hlava a myslela, že ztratí vědomí. Al-Raqím se k ní snažil mluvit, ale její zděšený pohled bloudil nevidomě po okolí.

„Lovkyně, Sunvo?! Slyšíš mě?“ Jemně s ní zatřásl, ale neodpovídala. Chvěla se po celém těle a hlava se jí kymácela. Liška přiběhla a očichala ji. Pak jí začala olizovat obličej. Třeba jí to probere, radily jí liščí instinkty. Lovkyně se nejdřív pokusila lišku odstrčit, ale pak ji k sobě přitiskla a začala vzlykat. Pláč jí poskytl úlevu. Objala lišku a tiskla ji k sobě. Pak si uvědomila, že má obličej zabořený nejen do měkké liščí srsti, ale také do něčeho slizkého. Asi kus z té bestie! Fuj! Zvedl se jí žaludek. Setřásla nic nechápající lišku z klína a hledala něco, čím by se mohla očistit.

Al-Raqím vida, že ho již Lovkyně nepotřebuje, se vrátil ke zkoumání místnosti. Zajímala ho pochopitelně truhla, která sice vypadala docela obyčejně, ale byla zamčena třemi zámky. Tři zámky! Určitě skrývá něco drahocenného!

„Klaesi, posviť mi na tu truhlu!“

„Co kdybychom rozsvítili tu lampu na stropě,“ uvažoval Klaes.

Daran vzhlédla. „Takovou lampu lze zapálit pouze ohněm, který je potomkem Auránu. Ale takový my naštěstí neseme s sebou,“ řekla Daran. Vylezla na ramena Al-Raqímovi a zapálila lampu. Ta zaprskala a rozhořela se jasným zlatým plamenem. Díky zvláštnímu stínítku však vrhala světlo pouze na stěnu protilehlou straně, na níž se nacházela truhla. Na této stěně, kde dosud viděli jen hladce vyleštěný kámen, se najednou pod světlem lampičky objevila freska s barvami tak jasnými a sytými, jako kdyby ji právě malíř dokončil: byl tam obraz široké kovové misky, která pluje po klidné mořské hladině. Nad ní mezi oblaky září sluneční kotouč. Mezi sluncem a miskou byl zobrazen letící orel. Klaesovi obraz připadal velmi naivní, zvlášť v kontrastu s dokonalým stavitelským uměním Arkinců. Liška[1] zamrkala a zírala na obraz. Ha! Vždyť nejvyšším klanem Arky jsou orli. To musí znamenat něco velmi vznešeného. To je znamení nejvyššího!

Daran ovšem nepotřebovala nápovědu. Symboly na obraze jí byly dobře známy. „Slunce existuje jen díky Arkincům, kteří svým zpěvem vyvolávají den. Mísa na obraze je Machuznatarův štít!“ Seskočila Al-Raqímovi z ramen a šla se na obraz podívat z blízka. Dotkla se ho prstem, v očích posvátnou úctu. Všimla si při tom toho, že tam, kde její vlastní tělo vrhalo na stěnu stín, nebylo po obraze ani stopy. Bylo to skoro jako kdyby sama lampička svým světlem malovala obraz na zeď. Klaes se na fresku podíval kriticky svými brýlemi, ale nic zvláštního na obrazu neshledal.

Al-Raqím si mezi tím prohlédl truhlu. Byla asi 2 meče dlouhá, vyrobená z neobyčejně tvrdého dřeva. Nebyla nijak zdobená. Petlice se zámky držely pevně, i když vypadaly, že truhla je mnoho staletí stará. Klidně by se tam vešel urostlý muž. Mohl by to být i sarkofág. Nebo je to pokladnice? přemýšlel.

„Mohli bychom to otevřít a podívat se, co je uvnitř,“ navrhl.

„Nejdřív bych si na ni posvítila lampou,“ řekla Daran. Opět tedy vylezla Al-Raqímovi na ramena a pomalu otáčela lampou a postupně tak osvěcovala zdi. Fresky vyskočily všude, kam dopadlo světlo lampičky. Kolem dokola místnosti byla vyobrazena hladina moře do výšky kolenou. Na jedné stěně plula loď a na ní rostl košatý strom, na druhé se nad vodou klenul modravý sál nebeských vod protkaný hvězdami. Jakmile světlo lucerny padlo na truhlu, úplně se proměnila. Její tvar zůstal zachovaný, ale zámky najednou nebyly k nalezení. Všude, kam dopadalo přímé světlo, se truhla jevila pestře pomalovaná jasnými barvami, scenériemi a postavami a popsaná mnoha runami. Na vršku byl na víku byl namalován velký zlatý disk lemovaný rudým pásem stylizovaných červánků. Daran přelétla očima runy.

„Je to archaická arkinština,“ řekla po chvíli docela vzrušeně, „je pro mě už místy trochu nesrozumitelná, ale naštěstí řadu z těch formulí tady znám z Velkého zpěvu. Mluví se tu o spáse Arky, o dávných činech, které nesmí být zapomenuty, protože jedině jejich opakováním lze znovu rozdělat posvátný oheň. Myslím, že v té truhle musí být něco velmi dobrého a vzácného!“

„A nepíše se tam nic o dávno mrtvých králích, které rozhodně nemáme budit, nebo něco takového, že ne?“ zeptal se trochu skeptickým hlasem Klaes. Ylleřan přitom poněkud ostentativně stál v odstupu od podivné truhly a čistil hlaveň svojí střelné zbraně.

„Arkinové králům hrobky nestavějí,“ vrhla Daran na Klaese poněkud blazeovaný pohled, v němž se zračila hrdost na osvícenost vlastní kultury, „naši králové odcházejí do Auránu a ten je vynese Zářící Stezkou přímo do Světa Předků.“

Klaes nevěděl, co na to odpovědět. Pověry pronárodů ho vždycky trochu dráždily svou zjevnou iracionalitou. Diskuze o existenci nebí a pekel už dávno vzdal.

„Dobře, ale je správné si jen tak brát, co najdeme? Nepatří tohle tvému městu?“ řekla do ticha unaveným hlasem Lovkyně.

„Co když ale město padne,“ ozval se Al-Raqím, „stejně jako všechny předchozí, kterých se dotkly hordy Nového věku? Nemá smysl zachránit co se dá z dědictví Daranina města? Třeba touhle cestou nejdeme náhodou. Vždyť Lavind ji pro nás vybral, jistě věděl, kudy vede!“ Vezanec byl hrozně zvědavý na obsah truhly a byl ochotný použít všechny argumenty, co ho napadly, a klidně naráz.

„Chci truhlu otevřít,“ řekla nakonec Daran. „Mám skutečně pocit, že tu nejsme úplně náhodou. Ale potřebuji, aby někdo držel lucernu namířenou tak, aby svítila na truhlu.“

„Já ji podržím,“ nabídl se Jarn, který se už trochu vzpamatoval, a vystřídal Daran na Al-Raqímových ramenou. Ale ve chvíli, kdy se lampy dotkla jeho černá ruka, zlaté světlo náhle zmodralo. Atmosféra v místnosti se úplně proměnila, jakoby i sám vzduch se ochladil. Také obrazy, které lampička na předmětech malovala, měly náhle úplně jiný obsah: na truhle místo run a zlatého kruhu byla navzájem se požírající hadí těla, stěnu nad truhlou plnila freska bledých těl tonoucích ve vodách potopy. Jasnost výjevů byla tatam. U většiny obrazů nebylo jasné, co přesně ztvárňují. Bílá těla v příboji mohla být zrovna tak křivými zuby v tlamě přízračného démona.

„Jarne, pusť tu lampu!“ zvolal Klaes. Jarn poslechl. Beztak ho dotek lucerny bolel. Jakmile se jeho černá pravice dostala do jejího světla, zařval bolestí. Ztratil rovnováhu a s výkřikem spadl na zem. Světlo bylo teď slabé a výjevy se sice vrátily do původního stavu, ale byly vybledlejší. Truhlice měla i ve světle lucerny jeden zámek.

„Snad se světlo udobří, když se ho dotknou ruce dcery Arky a když mu zazpívám,“ řekla Daran. Vylezla nahoru a vzala lucernu do svých rukou. Chvíli zpívala a světlo skutečně, jako by živeno tím zpěvem, opět rostlo a jasnělo. Daran kývla na Klaese. Ten přistoupil k truhle a opatrně ji otevřel. Uvnitř ležel na zlatých poduškách podlouhlý předmět, zasypaný zlatými lístky a obalený v hedvábném kokonu, který vzdáleně připomínal obvaz. Po celé jeho délce vedl jemný řez. V polovině byl převázán zlatou stužkou. Mohla by to být klidně hubená lidská postava, pomyslel si Klaes a nasadil si svoje brejličky.

„Co tam vidíš,“ zeptala se Daran.  Ostatní z uctivé vzdálenosti sledovali vědce, který soustředěně nahlížel do truhly.

„Uvnitř balíku je něco jako hůl. Ten předmět vyzařuje nebývalé množství síly,“ pronesl Klaes.

Daran se zatajil dech. „Sáhni tam!“ zvolala a namířila světlo tak, aby dopadalo přesně do truhly. Klaes si půjčil Jarnovu obyčejnou rukavici, rozvázal stužku a ponořil ruku dovnitř do balíku. Když odstranil vrstvy hedvábného obvazu, objevil se proutěný model lidské postavy.  Uvnitř něj ležela hůl, popsaná dvojitou spirálou run.

„Vyjmi ji, pokud to jde!“ řekla Daran.

Klaes opatrně sáhl dovnitř a jedním prstem se dotkl hole. Pocítil bolestivé zabrnění, a na okamžik se mu zatmělo před očima. Ucukl. Prsty jej brněly, ale neviděl žádné zranění ani popáleninu.

„Asi to nedokážu. Když jsem se ji dotkl, bylo to, jako by mě kousl vlk.“

Daran seskočila na zem. I když světlo lucerny už nedopadalo přímo na truhlu, její obsah se nezměnil. Na jejím víku byly tři petlice a tři odemčené zámky. Sklonila se k holi, která se jí zdála neodolatelně krásná. Přitahovalo ji to. Dotkla se jí. Očekávala bolest, a dostavila se bolest a současně slast nepopsatelné intenzity. Projelo jí to celým tělem, jektaly jí zuby a zorničky se jí rozšířily. Usmála se.

„Daran! Vezmi si raději rukavice. Bude to bezpečnější,“ řekl Klaes, když zpozoroval, co s ní dotek předmětu udělal. Daran ho neochotně poslechla. Rozum jí říkal, že má Ylleřan naprostou pravdu, ale její duše toužila s předmětem splynout. Oddat se mu. Měla dojem, že v něm je pravda a že tento okamžik je výjimečný. Že ona je výjimečná.

Vyňala hůl. Přes rukavice cítila jen intenzivní teplo. Hůl byla dutá, a zvláštně těžká. Daran si četla runy, které se po holi vinuly ve dvou proti sobě běžících spirálách. Uprostřed byla na jedné ze spirál runa plamene a na druhé bylo prázdné místo, nic.

  „Zkus se podívat skrze ni,“ napadlo Al-Raqíma, který hořel nedočkavostí se vzácné hole také dotknout. Daran se podívala holí jako dalekohledem a viděla tetelící se vzduch. Když do ní malinko foukla, z opačného konce vyšlehly plameny. Ostatní rychle uskočili.

Klaes si znovu nasadil brejličky a díval se. Dělal si rychle poznámky do svého notýsku.

Daran si hůl dál zaujatě prohlížela. Sto osm run ve dvojité šroubovnici, v párech proti sobě, s jednou runou nevyřčenou, runou tajemství, která tvoří párový doplněk posvátného ohně samotného! „Toto musí být legendární Machuznatarova hůl,“ vydechla nakonec. Její nadšení by mělo větší ohlas, kdyby ostatní znali legendy Arkinů.

„A kdo to byl Machuznatar?“ zeptal se zvědavě Al-Raqím, který byl z představy legendárního pokladu docela nadšený. Oproti tomu Klaes působil spíše rezervovaně. Jarna ještě trochu bolela ruka a arkinská posedlost ohněm mu nebyla příliš blízká. Lovkyně se unaveně opírala o zeď. Liška měla zdvižený ohon a čichala ve vzduchu vůni osudu.

„Machuznatar byl první člověk, který kdysi dávno rozdělal oheň,“ řekla Daran, „byl prvním králem na dávné Arce, jíž jsou všechny ostatní koloniemi. Oheň rozdělal na ocelovém štítě nad prvotními vodami a vylil ho jako plamennou krev nebo inkoust z duté hole.“ Pak se zastavila a dodala: „Téhle hole!“

V tom zaslechli údery na kovové dveře, kterými předtím přišli. Dveře sice držely pevně, nicméně bylo zřejmé, že jejich pronásledovatelé již stáli těsně za nimi. Liška vrhla významný pohled na druhé dveře. „Myslím, že potřebujeme jít dál,“ řekla.

Postavili se ke druhým runovým dveřím a Daran začala zpívat. Ostatní se k ní přidali. Jakmile nalezli soulad v tónech a zároveň plně naslouchali zpěvům ostatních, dveře se před nimi otevřely. Cesta byla volná. Daran všechny nechala projít, a sama jimi prošla jako poslední. Naposled se ohlédla a vryla si do paměti to svaté místo. Pevně sevřela v ruce dutou hůl a zavřela svým zpěvem dveře z kovu. Arkinskou lucernu na stropě tam nechali. Svítila, dokud olej v ní vystačil. Co se dělo poté, co za nimi dveře zapadly, to již mohou vyprávět jen jiní svědkové.

To, do čeho severními runovými dveřmi vstoupili, připomínalo ze všeho nejvíc obrovskou jeskyni. Nejprve byla upravená lidskýma rukama do podoby sálu, ale pak byla čím dál tím víc prostě jen vlhkou skalní jeskyní. Prostor se postupně otevíral, jak do stran, tak nahoru. Na jejich hlavami byl asi 3 meče vysoký. To, co se během prvních chvil cesty jevilo jako stalagnáty z načervenalého kamene, se po několika desítkách mečů stávalo čím dál tím víc podobného opracovaným sloupům. Všimli si, že je zdobí reliéfy stylizovaných žabích bytostí.

Jarn byl estetikou žabích reliéfů zaujatý. Obcházel jeden ze sloupů, zatímco ostatní na něj trochu netrpělivě čekali a svítili mu lucernou a pochodněmi. Na každém sloupu se zdálo být žab čtvero, rozmístěných snad podle světových stran. Žába na severní straně sloupu se lišila od ostatních tří v tom, že byla zobrazena s množstvím vajíček nalepených na zádech. Jarn k nim přiblížil tvář. Zdálo se mu, že se vajíčka ve svitu pochodní lesknou a třpytí, jako kdyby v nich pulzoval život. Lovkyně jemně položila ruku na Jarnovo rameno a zastavila jeho pokus se vajíček dotknout.

„Znáš to?“ zeptal se Al-Raqím Daran.

Daran se od žabího glyfu s odporem odvrátila. Zavrtěla hlavou. Na svůj vkus byla už příliš dlouho ve tmě pod zemí, a žáby to nevylepšily. Patřily k nečistým tvorům, jako vše, co žije blízko u země, v bažinách a tmě.

Věděla, že na západě jejich země sousedí s Kaelotskými močály[2]. Klaes měl při pohledu na žabí pilíře podobné myšlenky. Nelíbily se mu. Když putoval do Maghonu, vedla jeho cesta tou močálovitou krajinou věčných mlh. Domy tam stály na kůlech, mlhavé příšeří osvětlovaly fluoreskující houby, všude byly žabí totemy, kterým obyvatelé nosili obětiny. Žáby tam dorůstaly velikosti člověka a houby velikosti stromů. Místní tvorové (Klaes se zdráhal o nich přemýšlet jako o lidech) měli vypoulené oči a tenké prsty, a sami připomínali žáby. I jejich jazyk zněl jako žabí skřehotání. Byli neuvěřitelně pověrčiví, neustále prováděli nějaké zaklínání a zažehnávání, zvláště co se týče „odhánění prokleté mouchy“. Odpudivý zapadákov plný kultistů!

„Něco takového jsem potkal cestou do Maghonu. Kaelotské močály. Žijí tam uctívači žab, fakt odpudivý národ,“ řekl Klaes.

Nechci se dívati na žabí tvory,
už chci být venku z téhle té nory,
“ vyjádřil Klaesův sentiment veršem Jarn.

Šli tedy dál. Netrvalo dlouho a cestu jim zatarasila stěna. Byla rovná, hladce otesaná. V ní se černal otvor a za ním vedly schody vzhůru. Liška po čichu poznávala, že tam nahoře budou venku. Stoupali dychtivě po schodech, až přišli do malé místnosti, v níž již všichni cítili teplejší a čerstvější vzduch. Dveře ven byly zahrazeny břevnem. Za nimi bylo slyšet vytí větru a šumění stromů. Zdálo se, že východ z podzemí mají opravdu nadosah. Ale po předchozích zkušenostech byli přeci jen opatrní. Jarn položil ucho na dveře a poslouchal.

Žádný zvuk mě nedojímá,
je tam jenom meluzína,
“ pravil.

Liška přitiskla čenich k zemi, ale zápach lítého boje a krve, který na nich ulpíval, přehlušil všechny pachy zvenku. Alespoň tak jí to připadalo. Cítím krev. Sama měla kožich stále ještě potřísněný krví vlka, a ostatní na tom nebyli lépe. Kývli tedy na sebe a Al-Raqím dveře otevřel.

Vyšli do větrné noci. Liška se okamžitě začala válet v trávě. Otírala si hlavu o mech a byla bez sebe štěstím, že je z podzemí venku. Divoký vítr si ihned začal pohrávat s plameny jejich pochodní, div že je docela nezhasil. Jediná lucerna držela jasné světlo, které se ale v hlubokém lese brzy rozpustilo do tmy.

Al-Raqím všechny objímal a nadšeně volal: „Čerstvý vzduch! Dokázali jsme to!“

Lovkyně se rozhlédla. „Kde jsme?“ obrátila se tiše na Daran.

„Jsme na severních hranicích Arkonu,“ odtušila arkinská žena, ale nepůsobila příliš jistě, „podle všeho kousek na sever by měly už ležet Alpa Tarvás, lesy vznešených elfů. V nich ještě rozhodně nestojíme. To bychom poznali podle jiných stromů, jiného podrostu, a nejspíš ihned šípu v oku…“

Liška si po chvíli válení se v hlíně a mechu uvědomila, že něco je špatně. Místo, aby pach krve mizel, cítila ho stále silněji. Vyskočila na všechny čtyři a nasála vzduch. Bylo to zcela jasné: cítila čerstvou krev, vnitřnosti a smrt. „Pozor!“ vyštěkla. „Cítím smrt… čerstvou stopu krve… někde tady nablízku…“

Lovkyně nasála vzduch podobně jako liška. Pak jí ze rtů splynulo jediné slovo: „Koně.“ Založila šíp do tětivy a spolu s liškou se opatrně vydali směrem, odkud vítr přinášel neblahý pach smrti. Ostatní šli za nimi. Jedině Jarn chyběl, tomu se zachtělo vyšplhat na strom a rozhlédnout se kolem. Asi po 30 krocích východním směrem našli na zemi krvavé tratoliště s několika rozsápanými koňskými těly. Jejich uzdy byly ještě uvázány ke stromům. Koně měli vyklované oči. Jejich těla byla spíše rozklovaná než roztrhaná zvěří. Vnitřnosti byly rozházené po okolí a zamotané ve větvích. 

„Mrákota,“ zašeptal Klaes, který přišel na místo těsně za nimi.

„Musíme si vzít aspoň zásoby, pokud něco zbylo,“ pronesla se smutkem a vzdorem Daran a vzpomněla si na otce, který jim tyto koně nechal připravit, aby jim pomohl na útěku.

Klaes si nasadil roušku a opatrně se přiblížil k ještě teplým mršinám, a podával ostatním věci, které se mu zdály nepoškozené. Dali dohromady zásoby jídla přibližně na týden. V tom zaslechli někde z výšky rozjařené Jarnovo volání: „Vzduch je čístýýýýý! Tím jsem si jistýýýý!“

„Buď zticha a pojď sem!“ okřikla ho Lovkyně přidušeným hlasem. Po chvíli byl Jarn u nich a zaraženě zíral na strašný výjev. Jeho tvář viditelně pobledla.

„Spěte sladce, milí koně!

Tenhle výjev není pro mě,“ zanaříkal a odběhl stranou.

Poodešli stranou od mrtvých koní, a radili se: „Kam dál, milá Daran?“

„Na sever jsou nebezpečné kraje Elfů, tam nemůžeme. Můžeme jen na západ nebo na východ,“ řekla dívka. Klaesovi se udělalo mdlo, když pomyslel na východní cestu. Před očima téměř viděl nepopsatelnou netvář Sestry. Raději se díval na mrtvé koně a jejich bezoké hlavy, a ze rtů mu splynul sten, podobný kvílení větru. Podlomily se mu nohy a byl by klesl k zemi, ale tehdy to byl Jarn kdo ho zachytil. Básník, který se snadno uměl vžívat do pocitů svých přátel, pak pronesl strofu:

Pak musíme tedy na západ,
na východ se nechci dát,
tam žije sestra bez tváře,
a ta nás takto rozpáře,
jak koně černí zobani.
My máme jisté poslání!

„Jistě, poslání. Nemůžeme si jen tak umřít,“ pravil Klaes, když se trochu vzpamatoval. Rukou si ohmatal náprsní kapsu pod kabátcem, kde uchovával drahocenný Elixír. Ano, mají důležitý úkol. Poslední dobou skoro pořád jen utíkali a snažili se zachránit si holý život. Skoro by na něj byli zapomněli.

Přichystali se k odchodu. Než se vydali po lesní pěšině, zahlédla Daran mezi stromy černý stín. „Co je to tam,“ obrátila se k ostatním s otázkou, „vidíte to taky?“ Zdálo se jí, že se to blýská a hemží.

Al-Raqím ji vzal za loket. „Raději pojďme.“

„Souhlasím. Pojďme pryč z tohoto místa,“ řekla Lovkyně a zapálila novou pochodeň.  Než odešli, Jarn zapálil svíci, kterou si vzal s sebou z Arky, a postavil ji na chráněné místo poblíž koňských těl. Ohlížel se, dokud třepotající se plamínek nebyl malý jako zrnko prachu. Černá postava za nimi nešla.

Kráčeli tmou a větrem. Les byl stále divočejší a neprostupnější, ale přesto se jim občas otevřel pohled do krajiny a někdy dokonce zahlédli v dálce za sebou Arkon. Vypadal jako hromádka žhnoucích uhlíků, zářil jasnými světly. Můj domov ještě stojí pevně, pomyslela si Daran. Stesk ji bodl u srdce. Doufám, že se tam někdy vrátím. I když se otec se mnou loučil, jako by to mělo být navždy, stejně doufám.

Noc stárla, hvězdy se posouvaly. Měsíc zašel a obloha se zbarvila úsvitem. Daran si pro sebe arkinsky broukala zpěv vyvolávání slunce. A slunce vyšlo.

„Teď tomu už rozumím, proč to slunce tak milujete,“ usmál se na ni Al-Raqím.

Zhruba dvě hodiny po slunce východu se vyklopýtali z lesa. Před sebou měli zvlněnou kopcovitou krajinu, spadající k mlhami pokryté rovině. Mezi kopečky byly náhodně vyšlapané pěšiny, tu a tam se pásl dobytek, ale pastýře nevidět. Za sebou měli les a za ním tušili to, před čím utíkali. Od jihovýchodu postupovalo mračno prachu. Klaes pozoroval oblohu a něco si pro sebe šeptal: „Postupuje pomaleji. Že by se čtvercem vzdálenosti…?“ Nakonec opět vytáhl poznámky a v ranním světle si cosi zapisoval.

Ostatní ho neposlouchali. Byli na pokraji sil, vyčerpaní a hladoví. Zranění je bolela a nohy už je odmítaly nést.

„Musíme si odpočinout a najíst se,“ řekla Lovkyně. Liška vyčenichala vhodné místo – měkkou trávou porostlý důlek na vršku jednoho kopce. Byl odtamtud dobrý výhled a zároveň mohli být skryti. Liška zůstala na stráži.


[1] Je potřeba si připomenout, že mezi zvláštní nadání této lišky z Hospody u tří lišek patřilo odemykání významů obrazů, čili věštění a vykládání snů. Proto se o ní říkalo, že je tou, která nese klíč.

[2] Kaelotské močály se rozkládají na západojihozápad od Arky. Byly tam odedávna a žádný z inženýrských nebo magických pokusů Vezanské říše či později Garionu to změnit nedokázal. Cosi mocného zde potřebuje vlhkost. A nejsou to jen tak ledasjaké močály – na jedné straně jsou zahaleny téměř neustálou mlhou, na druhé straně jsou však rozzářeny světélkujícími houbami velikosti stromů, hmyzem a bažinnou faunou.

Molkas je překvapivě veliké bažinné město, utopené ve stálých mlhách, za nocí osvětlené zeleným přísvitem hub a modrým přísvitem bažinné vody v nádobách, jež slouží jako svítilny. Molkas je bohaté město, protože vyváží množství žádaných artiklů pěstovaných či sbíraných v bažinách, ale jeho obyvatelé i kultura jsou považováni za dosti podivné. Ve městě se tyčí chrámy rybích a žabích božstev a mnoho času je věnováno vzývání bytostí, jejichž jména nikdo mimo bažiny neslyšel.