Lorino

Lorino, zvané též „království veršotepců“, je velmi unikátní zemí, nikoliv pro svou přírodu, ale pro zvláštní kulturu svých obyvatel. Lorinové jsou poměrně malý nárůdek žijící v malebné krajině sadů, polí a hájů mezi řekou Lorinoq na jihu a Velkým Hvozdem na severu.

Lorino si vysloužilo celou řadu přezdívek, od výše zmíněné, přes „království půlelfů“ až po „království žen“. Lorinové jsou někdy považováni za půlelfy, protože mužům přirozeně nerostou vousy a muži i ženy mají obecně jemnou stavbu těla a sličnou tvář. Otázka jejich původu je ovšem zahalena tajemstvím, protože sami Lorinové žádné slušné historické záznamy nemají a místo toho mají jen záplavu zjevně nerealistických epických básní plných vzletné poetiky a metafor.

„Království žen“ se Lorinu říká proto, že pro cestovatele zvnějšku se zdá, jako kdyby Lorinové byli národ dvorních dam. Muži a ženy Lorinů se totiž oblékají a upravují svůj zevnějšek ve stejném stylu, a to velmi estetickém a vílím. Rozdíly v oblékání jednoduše nejsou dané pohlavím, ale na jedné straně typem poetického žánru, kterému daný Lorin dává přednost a na druhé straně příslušností ke konkrétnímu básnickému cechu. Dokonce ani v jazyce se nerozlišuje muž a žena. Existuje jen speciální výraz pro ‚matku‘, jinak je každý zkrátka ‚Lorin‘. 

Typickým prvkem lorinského oděvu je korzet nebo jinak zdůrazněný úzký pas, protože Lorinové jsou doslova posedlí štíhlou linií. Lorinské oděvy patří mezi ty nejkrásnější na Grandu a pro Lorince patří vedle hudebních nástrojů právě oděvy mezi nejdůležitější majetek. Lorinská architektura je proti tomu poměrně jednoduchá a čistě praktická. Jako princezny vypadají i lorinští rolníci a sadaři – docela typické je spatřit lorinskou dívku oděnou v krásných šatech, jak nosí vodu od studny ve vědru (nebo klidně i cihly na stavbu) vybalancované na hlavě.

Hlavní kulturní devizou království Lorino je poezie. Lorinština je jazyk se složitou gramatikou, jejímž pevným rysem je několik typů rýmu. V praxi tedy všichni Lorinové mluví ve verších. Typ verše vyjadřuje, zda se mluví o minulosti, budoucnosti, zda se jedná o otázku, nebo zda je výrok myšlen obrazně či ironicky. Různé typy veršů také značí různá nářečí a společenské postavení. Vedle poezie jsou Lorinové také talentovaní hudebníci. Hlas mužů i žen je posazen skoro stejně vysoko a má větší rozsah, než průměrný hlas lidský. Lorinové doslova žijí hudbou a poezií a tak v ní o mnoho předčí okolní národy (až na vzácné výjimky talentovaných jedinců). Jejich lyrické a epické básně se jednak šíří od úst k ústům a jednak si lorinští bardové udržují svoji přítomnost u mnoha královských dvorů. 

Poloha Lorina v rámci mapy Severu

Sami pro sebe tvoří nesmírně komplexní básně v lorinštině, kterým nikdo zvenku nerozumí, nicméně díky svému jazykovému talentu je většina úspěšných lorinských bardů multilingválních a ví velmi dobře, jak se strefit do vkusu a požadavků publika v různých světových jazycích. Fungují tak do značné míry jako autoři propagandy a kulturních výtvorů dle požadavků toho nebo onoho zadavatele. Mezi to lze počítat všelijaké oslavné básně na vladaře, dobrodružné eposy o populárních hrdinech, epigramy strefující se do politických protivníků a lyrické písně, z nichž srdce usedá.

Lorinská kultura má také určité stinné stránky. Je natolik postižena svým ideálem krásy – jejíž součástí je nejen líbezný vzhled, ale také nulová nadváha – že lidé, kteří se narodí s nevzhlednou tváří, tělesnou vadou, nebo se nedokážou zbavit své obezity, jsou natolik vysmíváni a ostrakizováni, že ve většině případů skončí dobrovolným vyhnanstvím, často však také sebevraždou obvykle v průběhu dospívání. Mít „břicho“ je natolik neakceptovatelné, že dokonce i pro těhotné ženy jsou připraveny speciální budovy mimo lidská sídla, kam se uchylují, jakmile je jejich těhotenství již znát, a kde také rodí. Teprve když se vrátí nazpátek ke své původní formě, mohou se vrátit do společnosti. Toto je jen jedna ukázka z celé řady lorinských zvláštností pokud jde o jejich kulturu těla. 

Samotná země Lorino má vedle poezie dva hlavní produkty – lorinské broskve a hedvábí. Obojí vyšlechtěno věky k dokonalosti. Lorinci nejsou příliš schopní zemědělci, zato proslulí sadaři. Vedle slavných broskví jsou to také jablka, višně a švestky, kterých vypěstují více, než sami spotřebují. Výroba hedvábí je jejich velmi dobře střežené tajemství, hlavní zdroj státních příjmů a důvod, proč jsou sami Lorinci tak krásně oděni.

Pokud jde o armádu, spoléhají Lorinové na obranný pakt uzavřený s Řádem Uldarských rytířů. Výměnou za ochranu dostává řád část lorinského vývozu ovoce a hlavně opěvuje činy Uldarských rytířů v oslavných básních, v čehož důsledku je Řád proslulý daleko za hranicemi svého faktického mocenského vlivu. Jedná se o velmi dobře fungující symbiózu. Svou roli hraje na psychologické úrovni také to, že rytíři mají v Lorincích jakési ideální křehké dámy, které mohou chránit před nebezpečím. Jediné, co poněkud zneklidňuje mužná srdce severských bojovníků, je fakt, že zhruba polovina těch „dam“ jsou ve skutečnosti muži.

Lorinové mají velmi vřelý vztah ke svým jinak docela odlišným sousedům z Autunu, protože oba národy jsou velmi mírumilovné a rozhodně si nejsou hrozbou nebo konkurencí. Romantičtí Lorinové obdivují Auduny a idealizují si je jako „moudré divochy“, zatímco Audunové v Lorincích vidí nejméně nesnesitelné z lidských sousedů. 

Králem Lorinů je Sileutar, zvolen již v mládí pro moudrost svých básní, a jeho sídlem je Loqes, jediné větší lorinské město. Rádcem krále Sileutara je němý Zřec Munath, zvaný ironicky „Řečník“. Munath svou radu dává najevo pouze souhlasným nebo nesouhlasným gestem. Pokud je třeba víc, tesá svoje slova do kamene.