[zapsala Johana Passerin]
„Láska prochází žaludkem.“ Mrákota
V předcházející části příběhu, nazvané Cesta do Iacany, hrdinové vyvázli z podzemí, kde objevili Timotovu pracovnu a deník, ptáka namalovaného na stěně, který obživl, když mu Jarn namaloval oko; kde snili prapodivné sny a prošli kus Cesty Chrámu. Když vyšli na povrch země, ještě pořád cítili vůni starého věku, ale mlhy chaosu nebyly daleko. Spěchali tedy do Iacany a cestou se snažili varovat každého, koho potkali. Do Iacany dorazili po poledni a v Hospodě se shledali s Hospodinem.
Když uhasili žízeň, Klaes Hospodinovi stručně vylíčil vše o událostech v Maghonu, o barbarských hordách, tom, jak je Mistr Talantius poslal s Elixírem pravého vidění na sever, a že se mají vydat buď do Sairis, nebo do Xalgonu.
„Takže končí věk,“ řekl zamyšleně Hospodin. „Mně se ta Síť stejně nelíbila. Jak už to bývá, výsledkem snahy o kontrolu je často pravý opak. Přichází věk barbarství a chaosu. Abych byl upřímný, Hospoda není v ohrožení. Ale bylo by mi líto obyvatel Iacany. Jsou to dobré duše. Svolám je dovnitř, ukryjí se tady. A vy mi pak budete ještě muset dopodrobna vypovědět, co se stalo cestou.“
V Hospodě pivo roznášely urostlé šenkýřky, které po zástěrami zajisté ukrývaly nejen krásná těla, ale také železo. Jednu z nich si Hospodin k sobě zavolal a poslal ji ven. Po chvíli se rozeznělo zvonění, půvabné cililinkání, které mělo zřejmě být poplašným znamením pro obyvatele Iacany.
„Jste unaveni a někteří z vás i zraněni. Ale – pojďte nejdříve se mnou ven! Mám tam nějaké zařizování a bude dobré, abyste věděli, co se děje.“
Když vyšli z Hospody, spatřili, že náměstí se mezi tím zaplnilo lidmi a elfy. Vlastně většina obyvatel Iacany byli elfové. Ti spěchali pomalu a nic neotřáslo jejich grácií a vznešeností. Lidští obyvatelé se naopak kvapně hrnuli se k altánu na jižní straně náměstí. Kousek stranou davu stáli čtyři vyplašení palladinští rytíři v blyštivých brněních a světlých pláštích. Byli to mladíci, skoro ještě holobrádci. Dav se před Hospodinem rozestoupil a nechal ho projít až k řečnickému pultíku, popsanému lesními runami. Hospodin nemusel ani zvednout ruku, aby se všichni ztišili. Stačilo, že tam stál.
„Milí přátelé, věk se končí. Řád Palladinů padl. Blíží se příliv, který nedokážeme zastavit. Rozlučte se se svým majetkem, zachraňte své blízké, svá zvířata. Možná jste tušili, že ve středu naší země bylo skryto černé srdce. Obruč na něm však praskla a Palladinové neuhlídali, co měli střežit,“ řekl klidným, ale vážným hlasem. Po těchto slovech se na tvářích palladinských rytířů objevilo zděšení a pomalu a nenápadně se vytratili.
„Poslyšte, co musíte udělat, abyste si zachránili životy. Vy, vznešení elfové, které přijme Velký hvozd, vydejte se tam. Všem ostatním, kteří se nemohou zachránit ve Hvozdu, jsou dveře Hospody u Tří lišek otevřené. Vezměte si však jenom to nejnutnější. Netlačte se, všichni najdete pod mou střechou útočiště.“
Hospodin ještě chvíli klidným hlasem vydával pokyny. Pak kývl na čtveřici znavených poutníků a vrátili se do hospody.
Když vstoupili dovnitř, a jejich oči se přizpůsobily šeru, si konečně mohli v klidu prohlédnout Hospodu zevnitř. Centrální síň měla oválný tvar. Ve výšce prvního, druhého i třetího patra byly ochozy se zábradlíčkem. Nad hlavami se jim v různé výšce vznášely lucerny. Některé svítily žlutým, jiné naopak stříbrným světlem. Některé byly malé, jiné velké. Klaes měl pocit, že se dokonce pomalu pohybují, a dumal nad tím, jak je to asi zařízeno.
AL Raqím se užasle zeptal: „Je to tady daleko větší, než to vypadá zvenku. Kdo tenhle hostinec postavil? Proč se jmenuje – U tří lišek?“
„To je jednoduché. Založily ho tři lišky! Svobodná země má takovou tradici, že tady dávají lišky dobrou noc. Tak proč by nemohly také čepovat pivo? A já jsem tady správcem, mně to tady vlastně nepatří,“ odpověděl Hospodin.
Hospodin pokynul a šenkýřky postavily před unavené poutníky na stůl další korbílky piva. I Hospodin si jedno dal.
„Tak, vyprávějte, s čím přicházíte do mé Hospody.“
Jarn vyprázdnil korbel a vyprávěl znovu všechno pravdivě, podrobně a ve verších. Hospodin naslouchal a pokyvoval hlavou. Když dospěli ve vyprávění k ptáku namalovanému na stěně, Jarn omotal ze své ruky pruh hedvábí, ve kterém ji skrýval. Hospodinovi se na okamžik objevil ve tváři stín obav.
„Mohu se na ni podívat zblízka?“
Jarn přikývl a Hospodin jeho ruku chvíli podrobně zkoumal.
„To je dávná technika,“ řekl pak. „Dvě duše v jednom těle.“
„Saguin!“ vyrazil ze sebe Jarn. „Zdálo se mi o něm, že se mu zdá, že je já. Sestoupili jsme do hlubin Chrámu. Timot tam leží na marách, jako by jen spal.“
„Našli jsme Timotův deník. Vzali jsme ho s sebou,“ poklepal Klaes na náprsní kapsu svého kabátu. „A Chrám tam v podzemí skutečně je.“
„Ano, ano, pod Stříbrnými horami je dávný Chrám. Dokonce ani Hospoda u tří lišek nestojí tak dlouho jako vezanské chrámy.“
„To znamená, že se mnou chodí vezanský duch?“ řekl Jarn, který se teprve teď vzpamatoval z toho, co si uvědomil. „Je se mnou spjatý? Šlape mi na paty? Jde to zhojit? Či snad z toho mohu pojít?“
„Vezanci, to nemusí znamenat rovnou zlo. Jen mají trochu depresivní estetiku. A co se týče uzdravení, jistě by se něco dalo podniknout. Ale abych pravdu řekl, já tomuto druhu magie příliš neholduji.“
Hospodin vstal. „A nyní mě omluvte. Musím ještě dát svým šenkýřkám pokyny ohledně ubytování iacanských obyvatel“
„Jak se sem vejdou?“ podivil se Al Raqím.
„Řekněme, že lišky nás obdařily takovým množstvím pokojů, kolik je hostů,“ Pousmál se Hospodin. „A já jsem Hospodin, protože mám smysl pro míru. Kdyby hranice byly porušeny, lišky by se rozhněvaly. Dáte si ještě pivo?“
Dalším mrknutím oka byly před poutníky postaveny plné korbílky a Hospodin se vzdálil. Lovkyně se také někam vytratila. Klaes, Jarn a Al Raqím upíjeli a s hlavami u sebe potichu probírali, kam by se měli vydat. Do Sairis je blíž. Cesta do Xalgonu je delší, a umí tam léčit taková zranění, jaké utrpěl Jarn. Možná.
Mezitím se na zápraží začal hromadit dav. Zatímco lidé spěchali domů a pak zas ke vratům do hospody, obtěžkáni tím, co považovali ze svého majetku za nejcennější, elfové nevzrušeně vykonávali své zpěvné obřady loučení s domovem, zejména se stromy a kameny. Hospodin dával tu i onde své rady a pak se vrátil k unaveným poutníkům.
„Teď je čas zařídit vaše záležitosti. Kam se tedy chcete vydat?“
„Kam lze?“ opáčil stručně Jarn.
„Mistr Talantius nám řekl, že nám poradíte. Doufáme ve vaši pomoc a radu!“ řekl Klaes.
„Mistr Talantius je velmi dobře informovaný a moudrý pán. On dobře ví, že mám k dispozici určité síly, které, ať už půjdete kamkoli, vám budou ku pomoci. Nevím, zda se ještě někdy setkáte s tak nepodmíněnou podporou, jakou máte tady. Mohu vám poskytnout výbavu a průvodce na cestu, ať už se vydáte tam nebo onam.“ Hospodin se pousmál a pohlédl ke krovu hospody. Na jednom z ochozů se ozvalo zaškrabání a pak ťapot malých tlapek. Po schodech seběhla liška.
„Liška, šiška, pampeliška,“ řekl pobaveně Jarn.
„To je od vás šlechetné, děkujeme,“ řekl Klaes, který lišce skoro nevěnoval pozornost. „Ale poradíte nám tedy, kam se máme vydat? Do Xalgonu, pokud vím, je to dvakrát tak daleko, než do Sairis. Máte tady mapu?“
„Samozřejmě.“ Hospodin sáhl do police a hned tu byla na stole podrobná mapa Svobodné země a okolních krajů.
„Takže tady je Iacana, a odtud se šíří nebezpečí. Viasse už není více. Gindon už je asi taky zasažen novým věkem. Ten příval už nic nezastaví. Cesta do Sairis je nebezpečnější, cesta do Xalgonu je zas delší. Pokud půjdete do Xalgonu, a budete-li však postupovat dost rychle a opatrně, nebezpečí vám zůstane v zádech. Abyste na cestě do Sairis unikli přívalu nového věku, museli byste jít elfími lesy. Ale obávám se, že elfové by vás tudy samotné nenechali projít.“
Klaes, dívaje se do mapy, pravil: „Čím dřív se dostane elixír do správných rukou, tím lépe. Z mého pohledu máme jedinou možnost – vydat se do Xalgonu.“
Al Raqím a Jarn přikývli.
„A které jsou ty správné ruce?“ ozvalo se jim za zády. Překvapeně se ohlédli. Seděla tam liška, která prve seběhla po schodišti a zírala na ně.
„Ona mluví?“ podivil se Jarn.
„Jen občas,“ pokrčil rameny Hospodin. „Představuji vám vaši průvodkyni, Lykillu.“
„To nás moc těší,“ řekl pochybovačně Klaes.
„Ať už půjdeme tam či sem,
liška nám bude
cestu umetat ocasem,“ uchechtl se Jarn.
„To je moc milé. Ale mohl byste nám, prosím, opatřit nějaké koně a zásoby na cestu?“ ozval se praktický Al Raqím.
„Ó samozřejmě,“ řekl Hospodin. „A nejen to. Vypadáte dost potlučeně – potřebujete převázat rány a ošetřit je pořádně.“
„Máte tu lékaře?“
„Norio!“ Hospodin přivolal jednu ze svých šenkýřek. „Zajdi do salonku léčitelů, a někoho sem přiveď. Díky.“
„Léčitele? No, lepší něco než nic.“ utrousil Klaes.
Al Raqím se obrátil k Lovkyni. „Sunvo, kam teď povedou tvé kroky. Doprovodíš nás do Xalgonu? Bez tvé pomoci bychom se jistě do Iacany nedostali.“
„Váhám. Já jsem vás doprovodila ke strýčkovi Hospodinovi, protože jsem doufala, že mi snad bude umět poradit, jak se dostanu zpátky k mým lidem. Ale vy máte velmi těžký úkol,“ řekla Lovkyně.
Jarn na ni prosebně pohlédl: „Nejsme žádní bojovníci, potřebujem pomocnici.“
Al Raqím dodal. „Ano, byli bychom moc rádi, kdybys šla s námi.“
„Potřebuji chvilku na rozmyšlenou. Půjdu na chvíli ven, jestli to nevadí,“ odpověděla Lovkyně a vyšla z Hospody. V patách jí šla, tiše jako stín, liška. Měla hustou srst jantarové barvy, na konci ocasu a na hlavě stříbrošedou, a velké černé oči. Vypadala jako obyčejná liška. Zvláštní na ní bylo snad jen to, že barva její srsti, očí, drápků – vše bylo syté, asi jako barvy oblázků po dešti, a její oči pronikavé a bdělé.
Lovkyně se posadila za hostincem do trávy a zahloubaně hleděla před sebe. Liška si lehla vedle ní a lovkyně ji bezmyšlenkovitě začala drbat za ušima. Všichni, koho znala, odletěli do nebe v čarodějné věži. Její vesnice v troskách, její lesy plné děsivých barbarů. Upínala se k Hospodě u Tří Lišek, protože si bláhově myslela, že tím všechny ty starosti předá do moudřejších rukou a bude moct utéct do samoty lesů. Ale útěk nedával žádný smysl. Dřív nebo později by dorazili běsi. Skrýt se v Hospodě bylo možná pohodlné, ale Sunva byla všechno jen ne pohodlná. Už chápala, že ačkoliv její Maghon je zničen, Elixír může zachránit mnoho jiných vesnic a domovských koutů světa.
Mezitím v Hostinci trojice s Hospodinem probírala dál své plány.
„Přestože věřím vaší odvaze, je dobré mít záložní plán. Zvlášť v situaci, jako je tahle,“ řekl Hospodin. „Máte omezené množství Elixíru, a máte taky malou část pro sebe. Co kdybych, s vaším dovolením, zkusil požádat o pomoc své přátele z rodu vznešených elfů, aby donesli trochu Elixíru také do Sairis? Musím tam poslat zprávu o nebezpečí, které jim hrozí, aby se stihli připravit. A když už tam poslové půjdou, mohli by také nést zprávu o možné pomoci.“
„Varovat je, to je třeba, dřív, než přijde ta zlá zhouba,“ přikývl Jarn.
„Žel,“ řekl Hospodin, „my můžeme jedině vyslat posly. Pokusím se najít někoho z elfích přátel, kdo by se toho úkolu ujal. Je jen na vás, zda obětujete malou část Elixíru, který by tito poslové vzali s sebou. Rozmyslete si to.“
Šenkýřka Noria se vrátila a vedla s sebou muže a ženu, léčitele. Vypadali neokázale, ale jejich umění bylo na vysoké úrovni. Postupně si brali jednoho po druhém, prohlédli jim rány, potřeli je léčivými mastmi a sešili a obvázali, co bylo třeba. Za hodinu byli se vším hotovi a zase tiše odešli. Hospodin je poslal ještě ven za Sunvou, která také potřebovala ošetřit.
Pak Klaes opatrně vyndal z obalu nádobu s elixírem. Na velké nádobě objevili znamení, označující množství, které bylo nezbytným pro výrobu dalšího Elixíru. V malé nádobce měli Elixír pro vlastní potřebu, z čehož už několik dávek bylo spotřebováno.
„Kolik můžeme obětovat?“ ptal se Al Raqím
„Já se v lučbě nevyznám, ať to udělá Hospodin, ten zná správnou míru,“ pravil Klaes.
A tak se Hospodin ujal úkolu oddělení části Elixíru. Pak se vydal hledat někoho, kdo by byl ochoten být poslem špatných zpráv a vydat se do Sairis.
Z návrší, na kterém stálo městečko Iacana, bylo vidět příval zubožených uprchlíků. Byla jich veliká spousta a blížili se neorganizovaně: silní a nezranění běželi kvapem vpředu, slabí a zubožení se vlekli vzadu. Hospodin se jim vydal v ústrety. Byli to lidé z Viasse. Když dorazili na náměstí, přidali se k Iacanským občanům, stojícím ve frontě před jedinými dveřmi do Hospody. V doposud spořádaném davu začaly strkanice a lidé si šeptem sdělovali obavy. Proud lidí do Hospody vstupoval pomaleji, než by si všichni přáli.
Tu také spatřili na jižní obloze, která byla dosud bez mráčku, černý oblak. Když se přiblížil, ukázalo se, že to je hejno černých ptáků. Ti, když přilétli, si sedali na stromy a střechy. Byli to havrani, krkavci, vrány a jiní, daleko větší černí ptačí tvorové, nemající v lebarštině jména. Jeden z nich si sedl na okap nade dveřmi a díval se na lidi.
„Dobrý den,“ pozdravil ho Al Raqím.
„Buď zdráv,“ odpověděl černý pták.
„Neseš nám zprávy nebo ne, ty černý chmurný patrone?“ oslovil ho Jarn.
„Ó, pán je básník?“ divil se havran.
„Loriňan,“ odvětil Jarn.
„A odkud pocházíš ty?“ obrátil se ke Klaesovi.
„Já jsem ze severu.“
„A cos v životě dělal?“
„Experimenty.“
„To zní nepříjemně.“
„To nic není. Jen s prachem a tak. A kdo jsi ty?“
„My si říkáme Mrákota,“ řekl černý pták a mrkl. Všichni ostatní ptáci mrkli v tutéž chvíli také.
„A pro koho pracujete?“ ptal se Al Raqím.
„My jsme donedávna byli na Věčné Hostině. A pak se otevřeli brány a všichni odešli, tak jsme se také vydali vzlétnout a popovídat si s těmi, které budeme hodovat.“
Jarn uskočil s vytáhl si z vlasů pletací jehlici: „Leť pryč! Táhni, ty černý havrane, lišky nás nedají. Ne a ne!“
Al Raqím mu položil ruku na rameno. „Klid příteli.“
„Není čas vyrazit?“ řekl roztřeseně Jarn.
„Já jsem si myslel, že bychom ještě přenocovali, leč teď bych se také raději vydal na další cestu.“
Al Raqím opáčil: „A já bych s nimi ještě pohovořil. Třeba pro nás mají zprávy.“ A pak se obrátil k černému ptáku a pravil: „Pane Mrákoto, máte pro nás nějaké zprávy?“
„Jsi zajímavý chlapík, ale musím tě zklamat. My přicházíme z místa, které lidé nazývají Věčná Bitva. My mu říkáme Věčná Hostina. Na ní jsme sbírali moudrost synů smrti.“
„A jaká je moudrost synů smrti?“ ptal se Al Raqím.
„Mnohá,“ odtušil pták.
„A co jste cestou viděli?“
„Pád Viasse. Většina synů zemřela hněvem hor, ne v boji. Byl žhavý soumrak. Z jihu přilétla šedivá mračna. Pánové města vyslovili mocné slovo a bohové si brali jejich životy. Byla to hra osudu.“
Klaes, který zachytil poslední havranova slova, přišel opět blíž, a ptal se: „Byl to soumrak předešlého dne?“
„Ano.“
„A nevšimli jste si, jestli se pokořitelé synů smrti vydali dále?“
Havran se uchechtl a odpověděl: „Nás těší, jak jsou dvounožci a čtvernožci spoutáni se zemí. Přes zeď hněvu hor se hrdinové z věčné bitvy dostati nemohou.“
Jarn se vydal hledat lovkyni. Našel ji za Hospodou. Stále ještě seděla opodál a hladila lišku. Sedl si vedle ní a oslovil ji:
„Půjdeš prosím s námi dál?
Lid z Viasse sem přispěchal,
a s ním černých ptáků mrak
hejno havranů a strak.
Měli bychom vyrazit
a náskok malý aspoň mít.“
Sunva vzhlédla. „Rozhodla jsem se, že půjdu s vámi.“
Vrázili se spolu zpátky před Hospodu. Ptáků bylo více, než předtím: střechy se jimi černaly, stromy prohýbaly pod jejich vahou. Jarn měl pocit, že snad slyší kručení v břiše toho havrana, s nímž předtím rozmlouvali. Liška cupitala za nimi a šklebila se na ptáky. Ti se na ni koukali ostražitě.
Klaes, vida přicházet Lovkyni, řekl: „Prý ses rozhodla to s námi ještě vydržet.“
Sunva odvětila: „Ano. Nenechám vás v tom. A taky chci dohlédnout, že tady Jarn neskončí v područí temných sil.“
Tu si všimli, jak havrani zírají na Jarnou ruku. Raději ji zase schoval do hedvábné rukavice.
S příchodem uprchlíků z Viasse se situace na náměstí změnila. V dosud spořádaném zástupu se objevily strkanice, hádky a předbíhání. Někteří se snažili silou prodrat kupředu. Šenkýřky měly plné ruce práce. Snažily se dav zvládnout, ale z jihu se trousili další a další uprchlíci, mnozí zranění a vyděšení.
Hospodin se vrátil právě včas, aby pomohl dav uklidnit. Vedl čtyři koně se vší výbavou a zásobami na týden cesty. Poutníci si vše s vděčností prohlédli. Našli v sedlových brašnách dokonce léky od místních léčitelů. Al Raqím si od Hospodina vyprosil ještě vrhací dýky. Pak nastal čas loučení.
„Pamatujte, že na naší straně je les ještě vlídný, přátelský a plný světla. Na druhé straně však si dejte pozor. Tam už nebude les tak bezpečný. Arkonští uctívají oheň a lesům nedůvěřují. A jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Vězte, že čím větší oheň, tím větší stíny. Snad tam najdete ty správné pěšiny,“ řekl Hospodin.
„Liška se snad v lese vyzná?“ nadhodil Jarn.
„Ano, liška vás bude provázet.“
Liška přiběhla k Hospodinovi a posadila se mu k nohám. Promluvila tiše lidským hlasem:
„Dej mi, pane, na cestu dobré rady a požehnání. Ještě nikdy jsem neopustila naši trojjedinost.“
„Rady? Já se přeci chodím radit k tobě. A největší požehnání jsi ty sama,“ odvětil Hospodin.
„Já vím, mám přeci klíč.“
„Tak mi, má milá liško, dej na ně pozor.“ Pak se k ní sehnul a něco jí pošeptal do ucha.
Pak Jarn, Al Raqím, Klaes a Sunva nasedli na koně a vyrazili. Černí ptáci za nimi krákorali: „Štastnou cestu!“
„Od hranic k hlavnímu městu!“ odpověděl Jarn.
Klaes jim pohrozil pěstí: „A vám prázdné žaludky!“
Před Hodpodou U Dvou Lišek stál Hospodin a mával jim. Liška se ještě ohlédla a začenichala.
„Proč čicháš,“ zeptal se Al Raqím.
„Čichám – krásný večer – žhavý večer – po němž přijdou – černá mračna.“
A skutečně viděli, že západní obloha zlátne západem slunce, ale na jihu se kupí šedá mračna jako hustý dým. Havrani na střechách a stromech Iacany nedočkavě poskakovali. Nad hlavami poutníků kroužil jeden černý pták, jako by je vyprovázel, nebo sledoval.
„Sunvo, vidíš toho havrana?“ řekl Klaes.
„To není hravran, ale určitě je to jeden toho hejna.“
„Mohla bys ho… ?“ řekl Klaes a naznačil pohybem výstřel z luku.
„Teď ne. Ale až bude správný čas, pokusím se nás zbavit toho nevítaného průvodce. Mně se to hejno líbí ještě míň než ty hordy,“ odtušila zachmuřeně Sunva.
A tak tiše pokračovali v jízdě, ujížděli soumrakem. Sunva jela, jak bylo jejím zvykem, poslední. Liška klusala vedle ní. Tu se ozvala lidským hlasem: „Neteřinko, koho to tu máme s sebou navíc?“
„Myslím, že Slečinka s sebou tahá temný stín. A já si myslím, že to není ani Timot, ani Saguin. Měli bychom se toho co nejdřív zbavit.“
„A co ta jeho zvláštní ruka?“
Sunva lišce tiše vylíčila, jak Jarn přišel ke svému zranění, a jak v podzemí namaloval oko obrazu ptáka, který se pak před nimi objevil živý, a jaké stíny je pronásledovaly v podzemí.“
„Ach tak,“ vzdychla liška.
Objal je chladný stín Iacanského hvozdu. To nebyl ledajaký starý les, to byl prahvozd. Velké pokroucené stromy se nakláněly nad pěšinou a proplétaly své sukovité ruce nad jejich hlavami. Lesní šero vonělo mechem a houbami. Pěšina byla úzká a nezřetelná. Míjeli mýtiny, na nichž byla rituálně vymezená místa, elfí oltáře a kamenné zídky.
A zatím co takto putovali soumrakem, Hospodin našel dva elfí bratry, cestovatele, kteří se uvolili upustit od své plánované cesty na sever k říši mlhy, a místo toho se vydat do Sairis. Všichni elfové z Iacany už odjeli, a tyto cestovatele Hospodin našel mezi hosty svého hostince. Svěřil jim drahocenný flakonek se vzorkem Elixíru, sice příliš malým, než aby se z něj dalo rychle vyrobit významné množství této esence, ale dost velkým na to, aby byl přece jen nějakou kapkou v moři beznaděje. Tito dva elfí bratři se vydali severní cestou přes Alpa Tarvás, Elfí lesy. Tudy mohou putovat bez obav, nějaké skutečné nebezpečí nehrozilo.
Hospodin tu a tam pohlížel na dno své pivní sklenice, kde ve zbytcích pěny mohl zřít jejich osud: Bratři truchlili pro zkázu krásných lesů Svobodné země, ale právě jejich smutek je poháněl kupředu. Ačkoli se původně jen nechali přemluvit Hospodinem k tomu, aby byli posly a odnesli jakousi důležitou lahvičku do Sairis, později zahořeli pro své poslání. Po cestě museli projít územím elfí královny, která byla velkou kněžkou a čarodějkou. Chtěla po nich, cizincích, aby za to, že je nechá projít a nebude se ptát, kam jdou a co nesou, zaplatili daň. Měli se zúčastnit královnina rituálu plodnosti a prosperity. Oni jí vyhověli, ale rituál neúčinkoval tak, jak si elfí královna představovala. Byla rozmrzelá a propustila je jen neochotně. Elfí bratři, unavení, malátní a omámení, putovali dále…
Poutníci pomalu sestupovali z kopce. Terén kolem nich byl podmáčený mnoha prameny, které tu vyvěraly. Tma je obemkla ze všech stran. Setmělo se, a aby mohli pokračovat v cestě, museli rozsvítit lampy. Jejich světlo dopadalo jen na nejbližší stromy a na cestu před nimi. Raději sesedli a šli pěšky, koně vedli za uzdy. Když občas mezi stromy a zahlédli nebe, viděli hvězdy. Jen na jihu se obloha zastřela temnými mraky.
Najednou pěšina končila u paty majestátního dubu. Mezi jeho kořeny spatřili oltáře, čerstvé květy, sošky a obětiny. Kmen byl pomalován barevnými hlinkami a na větvích visely stuhy a další dárky. Stáli na rozcestí. Jedna cesta vedla na vrchol hřebene a dále severo-západo-západním směrem k vesnici Arkon. Druhá cesta se obracela na severo-severo východ, k jakémusi sedlu mezi vrchy.
Klaes vyndal brejličky a rozhlédl se s jejich pomocí, kterým směrem pokračují cesty dál. Jarn ale na nic nečekal, a hbitě vyšplhal do koruny posvátného stromu, skoro až na vrchol. V nočním svitu hvězd zahlédl, jak se něco třpytí na vrcholku kopce, k němuž stoupala levá odbočka rozcestí. Snad nějaké postavy, lesk a rej. Levou rukou si zaclonil oči a díval se. Tu viděl, že to je krásný tanec. Snad to jsou místní elfové. Tančí tanec míru.
„Támhle tančí nějací dobří lidé,“ zavolal na své druhy dolů.
Klaes se divil: „Tys v té tmě něco viděl?“
„Co jsi viděl?“ ptala se Sunva.
„Tam tančí postavy v závojích
na tvářích mají vlídnost a smích.
Zřím jemný světla lesk a mlžný třpyt
srdce mě volá – musím tam jít!“ odpověděl zpěvně Jarn.
„Tak tomu bych se raději vyhnul. Hospodin nám přeci říkal, že arkonští tady provádějí svoje divné rituály, a že se máme mít na pozoru. Pojď dolů!“ řekl Klaes.
„Ať nám poradí liška, vyzná se přeci v lesích!“ navrhl Al Raqím.
Liška očichala cesty a pak promluvila lidským hlasem.
„Cesta vlevo je divoká a nezkrotná. Cesta vpravo je obtížná a proti proudu.“
„A kterou cestou nám radíš jít?“ zeptal se Al Raqím.
„Cestou vlevo. Ale dejte si pozor na to, co tam tančí. Dejte si pozor!“
„A co ty. Lovkyně? Co říká tvůj lesní um?“
„Já to cítím podobně jako liška,“ odpověděla Sunva.
Jarn sešplhal dolů a spokojeně poznamenal: „Tak vidíte, ještě si zatancjeme.“
„Chceme putovat, ne tančit!“ zarazil ho Klaes.
„Přesně tak. Nechci vám kazit zábavu, ale měli bychom si odpočinout. Tady u paty posvátného stromu můžeme strávit noc,“ řekla Sunva.
„To je moudré,“ přidal se Al Raqím.
„Postavíme hlídky,“ navrhla Sunva.
„Určitě. Už vůli tomu divnému havranovi, co za námi letěl.“
Jarn se hned hlásil o první službu, ale Al Raqím ho zarazil: „Ty jdi spát. Já si vezmu první hlídku a pak probudím Lišku.“
Uvázali tedy koně ke stromu, sundali jim sedla, rozprostřeli přikrývky, a uložili se k odpočinku. Liška seděla mezi nimi a dávala jim dobrou noc, jak bylo v tom kraji dobrým zvykem: „Nad námi bdí nebeská moc, tak jděte spát a dobou noc.“
