Legenda o Grandu

Je zatěžko hovořit o tom, co je Grand obecně. Moudří již dávno pochopili, že o tom, co Grand je, platí naráz několik pravd, které se ne vždy dají sloučit v jedno. Kdo se začne ptát po tom, co je svět Grandu, získá brzy odpověď – stačí se zeptat vzdělaného muže z některé z univerzit – například mistr Fensac Tavryon z Asvittary odpovídá:

„Naše výzkumy a expedice prokázaly, že Grand má tvar obří koule a že se vznáší v éterické prázdnotě prodchnuté jen nezměrnými řečišti vesmírných sil, jasů a paprsků.“

Kdo však vykročí jen pár desítek kroků za hranici šerých knihoven Asvittarské university, uvidí možná v posvátném háji světlo ohně a okolo něj shromážděné tiché posluchačstvo, které napjatě naslouchá slovům slepého barda Alkenara, jež suše a přitom hypnoticky promlouvají do melodií jeho lyry. Kroužek zasvěcených již urazil dalekou cestu od prvních prostých otázek a jejich svět se již nepotkává se světem těch, jež zmoudřeli jen z knih.

Inu, zaposlouchejme se do Podivného evangelia, které se tiše šíří mezi těmi, kdo mají uši k slyšení, dříve než slepý Alkenar omylem vypadne z okna nejvyšší věže Asvittary a z jeho poselství zbude jen zkomolená tichá pošta mezi troskami zasvěcených:

“Na počátku byla dokonalá celost, nedělitelno a skrze všechny věky časů a bezčasí věčná dokončenost. Ta nebyla nikde a zároveň byla všude. Mezi lidmi bývá nazývána Hlubinou, nebo také Praotcem. Z ní vystoupily překypujícím samopohybem nekonečné vlny zářivého světla a nesčíslné voje krystalického řádu, jenž nemá v našem světě obdoby. Ale tato záře a ladnost mohla být dokonalostí a zářivou naplněností jen vůči něčemu a tak samozřejmě vzhledem k ní povstala i černota – prázdný jícen zhrouceného času. A protože prostoru je nekonečně mnoho, tak i ona temnota se vypnula na druhou stranu ode světla do své absolutnosti.

Přestože v těch dobách ještě nebylo nic jako prostor nebo čas podle smyslu, jak ho chápeme my, tak se tato těla v jednom místě dotýkala. Tomuto místu přináleží mezi lidmi jméno Hranice či Koróna.

Po prvním zlomku stability vah se principy vlivem nekonečné hladovosti, necelosti a neklidné vířivosti temné síly promíchaly. Teprve tehdy, když absolutní principy vešly v kontakt, vznikla sraženina světů a s nimi i jejich rozměry, časy a prostory a mnohé jiné. Tehdy, protože podstatou světelného principu je jednota, se začaly ukradené střípky světla vracet zpět do plné záře svého čistého Já. Některé ale, jsouce příliš slabé a hluboko ponořené do temnoty, ztratily cestu a držené věčnou hladovostí Jícnu zůstaly dole.

Někteří moudří ale říkají, že tomu bylo jinak. Říkají, že oba principy se těšily ze své oddělenosti a ze stability celého kosmu, ale že kdesi uprostřed Koróny povstala nečekaně nová mocnost, která zamíchala karty. Jejich učení praví, že v místě dotyku obou sil byla nekonečně tenká slupka sraženiny, která od sebe obě mocnosti oddělovala, ale která sama začala žít vlastním životem. A stejně, jako byl život prakosmu rozdělený, tak i tato bytost nebyla jen jedna, i když zpočátku se to tak zdálo.

Zkrátka, ať už se to vysvětluje jakkoliv uprostřed Hranice povstal Archón. Jeho životem byla spojenina sil a tak začal působit pro další a další směšování. Jím utvořená sraženina byla těžko rozloučitelná, neboť ve chvíli, kdy vznikla, ztratila částečně vlastnosti svých otcovských sil a stala se úplně novou látkou. Archón byl ovládán jedinou myšlenkou – rozšíření své směsi do nekonečna. Ze směsi převážně temného charakteru tvořil jemu podřízený svět, který byl prostoupený otroctvím a v němž nebylo ducha. Byl to svět démonů hladovějících po světle o němž ani nevěděli, že existuje. Byl to svět bez plic, které by dýchaly a bez srdce, které by bilo. Nebyl to svět zrozený, ale vyrobený.

Přesto tento svět trval, neboť Archón, kterému se později říkalo Baoth, přimísil nevědomky při své tvorbě do díla i trochu světla. Světlo však úpělo touhou po domově a jeho nářek doléhal do nebeských síní Řádu. Proto sestoupili velcí duchové ze Světla a vnikli do Archontova žaláře, aby vysvobodili zajaté střípky.

Když se ale oděli šatem ze sraženiny a procházeli oním světem, pochopili, že nejenže světlo nebudou moci vysvobodit, ale že i tento svět má svůj účel a proto nesmí být zničen. V čele těchto poslů z Výšin kráčela Paní s Vysokou Čelenkou, o níž se říkalo, že se svým omylem nějak podílela na zplození Baotha, po jejím boku stál Světlonoš Velký Hudebník. V legendách se praví, že je na tyto myšlenky přivedl neznámý duch v podobě starého muže opírajícího se o černou hůlku. Své jméno, má-li jaké, nikdy neprozradil, ale již odedávna bývá nazýván Tho.

Přestože tito duchové plakali nad bídou světa, tak zároveň zůstali uchváceni jeho protikladnou krásou, jeho novým životem a vzrostla v nich touha po zvelebení tohoto světa. Pochopili, že Hranice vždycky bude, neboť síly jsou věčné a věčně se budou dotýkat. Poznali, že tento svět bude trvat a že pokud svou snahu upřou na jeho zničení, tak ho jen velmi umenší, ale natrvalo ho odstranit nemohou. Svět se stal místem setkání dvou velkých sil a z nich byl upleten. Přesto byl ovládán dalšími dvěma silami: Baothem – duchem směsi a Azhary – duchy osvoboditeli.

Tehdy se rozhodli Azharové – Izataria zvaná AlirawisSvětlonoš Tho – že se zapojí do tvorby světa a že z něj učiní prostředek k očištění a probuzení bytostí odkudkoliv z univerza, které propadly omylu a ztratily shopnost rozlišovat světlo od tmy, neboť ta ztráta byla Velkým zapomněním. Svět měl sbírat světelné střípky, které by upadly do přílišných hlubin a hrozilo jim úplné rozplynutí v Temnotě. Jejich plný příchod na svět byl jako východ Slunce. Vše najednou začalo zhluboka dýchat, prostor získal hloubku, barvy zářivost, mysl zvídavost a touhu po svobodě.

Toho všeho jako by si Baoth nevšiml, ale jediná věc jej vyrušila z poklidné dřímoty: Přímo uprostřed stvoření, které považoval jen a jen za svoje, zničehonic vyrašil mohutný krásný strom. Jeho kořeny sahaly k zářivému nebi a svými větvemi objímal celý svět. Ve chvíli svého zrodu byl jasně viditelný, ale postupem věků se stal spatřitelným pouze pro zasvěcence. Ten strom byl Azhar Světlonoš. Ovoce z jeho větví bylo ovocem poznání a rozlišování a pomáhal bytostem spatřit tkanivo principů v Baothově směsi. Kdo toto tkanivo skutečně prohlédl, stal se vůči světu nezávislý a Baoth nad ním nadále neměl moc.

To despotu naplnilo nehynoucí nenávistí a prohlásil tento svatý strom za prokletý a zakázal požívat jeho plodů. O Stromu i o ostatních Azharech rozhlašoval lži a protože v těch dobách ještě bytosti netušily, že může někdo mluvit v rozporu se skutečností, dlouho mu jeho temné způsoby pomáhaly v udržení moci.

Tak tedy začala Nekonečná válkaArchón Baoth se obklopil mocnými pomocníky a vrhnul své síly do boje proti Azharům. Ti sestoupili shůry naplněni takovou nadpozemskou silou a vznešeností, že se jim v přímém střetu nemohl tento Stínový Kníže rovnat. Nicméně i oni byli svou Řádnou povahou omezeni. Zatímco Baoth na sebe mohl brát v hranicích své říše jakoukoliv podobu a mohl bezostyšně klamat a lhát, Azharové lhát nedovedli a jejich povaha i vzhled zůstával po všechny věky týž, ačkoliv časem se vyvíjeli a rostli do moudrosti.

Úspěchy střídaly neúspěchy v pravidelných rytmech a tak byl svět rozdýchán, nebo rozhoupán do cyklů. Malé cykly měly zdéli jen staletí, větší tisíce let a velké se počítaly na milióny miliónů. Po každém větším cyklu následovala Světová bouře, jež nakrátko svět rozloučila, aby se posléze opět sloučil a mohl povstat nový věk. Věků uběhly již tisíce a ještě tisíce jich nastanou a my jsme jen maličká vlnka na maličké vlnce uprostřed nekonečných rozepjatých vln bouře dvou sil.

Přesto, stejně tak, jako se i malá vlnka svým tvarem i chováním podobá té největší z vln, tak také nepotřebujete zažít všechny věky světa, abyste poznali jeho krásu i smutek, jeho pravou povahu. Svět se donekonečna opakuje ve svých částech a ve fíkovém zrnku je stejně obsažena pravda o světě, jako v celém kosmu dohromady.

Skutečně bych nechtěl být jedním z velkých Azharů, kteří pozorují svýma věčnýma očima nekonečně se opakující vesmír v čase i prostoru. Nechtěl bych znova zažít ty hrozné ztráty, které je potkaly, nechtěl bych znovu a znovu začínat od začátku a sledovat jak se každý věk po zářivém úsvitu obrací k beznadějnému soumraku, z jehož nejhorších křečí ho vysvobodí jen milosrdná smrt.

Jejich láska ke světu je obdivuhodná a děsím se chvíle, kdy konečně přeteče pohár jejich trpělivosti, odvrátí svou tvář od Stvoření, odějou se do šedého hávu Poutníka a odejdou hledat břehy Ledové říčky.

Co vyprávějí moudří o Grandu? Víte, co znamená jeho jméno? V řeči bohů „Grand“ znamená Padlý. V řeči démonů to ale značí Veliký. Moudří vykládají, že právě Grand je středem Stvoření, že je největší ze všech světů. Říkají, že celý kosmos – viditelný i neviditelný řád leží v jakémsi mnohaprostorovém vřetenu, na jehož dvou koncích je napínají dvě základní síly Záře Temnoty. V místě poloviny cesty, tam, kde je pomyslné vřeteno nejsilnější, tam leží Grand.

Ostatní světy jsou v nerovnováze – jsou blíže, či dále od jednoho z pólů. Světy blíž ke Světlu se nazývají Svarga a ty blíž temnotě Naraka, náš svět pak bývá nazýván Urulóka. Grand – jako místo vyrovnaných sil, byl vždy místem dotyku ohně a vody, místem bojů a střetů. Na počátku času byl stále ponořen do bouří, ohňů, potop, zemětřasů a větrných smrští, jeho povrch rozrývaly vulkány a smáčely záplavové vlny. V legendách se praví, že kdysi dávno, na samotné hranici paměti těch nejstarších, povstali uprostřed bouře moudří a velicí ve Vhledu, spojili své síly s mágy Ztraceného lidu, a tito, společně nazýváni Azhariani, pozvedli svá srdce a při Velké konjunkci sluncí vyhnali z Grandu samotného Baotha, který se zalekl jejich smělosti.

Azhariani zbudovali v čase a prostoru několik mocných říší, ale brzy ve své moudrosti poznali nesmyslnost své snahy o ovládání hmoty a nespočetných lidských srdcí a raději se stáhli do ústraní, kde jako skrytá pravda na prahu slyšitelnosti a hranici viditelnosti tiše lidem ukazovali cestu a v neklidných dobách uchovávali Poznání.

V dobách, kdy byli Azhariani ještě mladí, měli sílu jako bohové. Konali divy a svět rozkvétal. Rozrůstali se a brzy se počali svými zájmy i schopnostmi rozrůzňovat. Z nich povstali božští Gandharvové a nebeské Apsarasy. Dědicem Gandharvů a jejich potomkem byl národ Gandhařanů, který byl znám svou pevností a tvrdošíjností. Jediní Gandhařané uchovávali tradici v dobách, kdy všichni ostatní už zapomněli. Dcerami Apsaras byly Druviády, jejichž sličné pokolení naplnilo hluboké lesy mladého Grandu. Právě v těchto požehnaných dobách se shromáždili nejmoudřejší a nejčistší z Azharianů a založili legendární řád Maghavanů.

Maghavani měli být všestranně vzdělaní bojovníci s Temnotou. Zpočátku zůstával tento ideál, avšak první Adimaghavan – Angiras – jehož sláva zní přeze všechny světy navěky – rozhodl, že Maghavani nebudou podléhat žádné síle, ať už Světla, nebo Temnoty, ale že budou kráčet na ostří nože mezi oběma. Že budou vlastní silou bránit svobodu těch, kteří se rozhodnou nestranit žádné z mocností. Základní vlastností Maghavana se od té chvíle stala nepolapitelnost. Jakmile totiž božstva, jejichž pantheon se s přibývajícími věky stále rozrůstal, zjistila, že Maghavani nepůjdou na ruku žádnému z nich, ale že si budou razit vlastní cestu, zahájila proti nim válku.

Maghavani tedy bojovali s bohy a dlouho byly jejich síly vyrovnané. Maghavani, kteří pocházeli z velkých Azharianských rodů byli mocnými arcimágy a divotvorci a jejich střety s bohy přivedly Grand zpět do dob chaosu před vyhnáním Archonta. Proto se probrali spící Azharové a v čele se Světlonošem domluvili s většinou válčících bohů mír.

Nastal druhý Zlatý věk a svět zas vzkvétal – alespoň tak praví legenda. Maghavani se rozdělili do tří škol – stateční Gandharnanti, moudří Aiurnanti a citliví Kirlananti. Vyvinula se celá maghavanská kultura. Maghavanské se stalo nejzazším měřítkem klasičnosti a dokonalosti. V té době se ustálila podoba maghavanského splývavého pláště, maghavanského meče a jejich znakem se stal diamant, který nosil každý Maghavan vsazený uprostřed čela.

I jejich věk však minul a jejich třpytivé zástupy se odebraly po Stezce na ostří nože vstříc veliké Pouti z níž není návratu. Každý Maghavan, který dosáhl vhledu, se tehdy oděl do šedého hávu bez ozdoby, skryl meč, korunu i zbroj a jako bezejmenný Poutník odešel po cestách, jež nelze zmapovat. Jejich zástupy zprvu kroužily po cestách Grandu jako rojící se mravenci, jimž narostla světelná křídla, ale pak odešli výš, tam, kde je již nemůžeme spatřit, mezi hvězdy, do Paragrandu a za samotnou Hranici. A tak kráčí, jasné tváře beze jména, a hledají cosi, co nikomu neprozradí a co není v silách člověka, protože kdyby tomu tak bylo, jistě by to už nalezli.

Jen zlomek z Maghavanů zůstal na Grandu a většina z nich v území Gandhary pod vládou svého představeného. Spolu s Poutníky jakoby odešel ze světa Řád a tak započala silová hra bohů, lidí a démonů a spolu s ní věk zvaný Hrdinský, plný válek, tragédií a krásných smrtí. Kdo by rád nevyprávěl o tom požehnaném věku, kdy zde nebyl žádný strážce, hlídač ni otrokář a kdy záleželo jen na odvaze a síle jednotlivce ve složité hře bohů a lidí o nejlepší příběh.

I ten věk však pominul a trůn králů v srdci země se vyprázdnil. Na místě živého krále dnes ve Věčném městě sedí jen kamenná socha ztvrdlé a nehybné paměti na minulost. Lesy ztichly v očekávání, polední slunce již není tak teplé a voda jen těžko omyje špínu z nehybnosti. Moudří usnuli či odešli a ponechali nám v rukou nepoznaný svět, za jehož branami sbírá síly jeho pradávný Stvořitel.

Nevíme,v jakém věku žijeme, protože jméno mu dají až naši potomci na základě našich činů. Těžko říci zda to bude Věk Probuzení nebo Věk Zbabělců, Věk Dřímoty či dokonce Věk Pádu nebo jakýkoliv další.