Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Jezero Vaurokaš

Říká se, že neexistuje nic krásnějšího, než východ slunce nad mlhami jezera Vaurokaš. Říká se, že slunce je tehdy veliké a jeho barva je zlatější než zlato a jeho paprsky naplňují prostor energií a nadějí. Věčně nový a znovuzrozený věk se v jeho náruči raduje ze svého probuzení. Tajemné prostory hlubokého nebe v němž se dosud skví hvězdy se pnou nad laskavými vodami jezera, jehož křišťálová voda se plní světlem tak, jako skleněný džbán ledovým proudem z horského pramene.

Během noci tančily v mlhách a zátočinách zástupy jiskřivých bytostí, které se nyní smějí a pláčou dojetím nad koncem noci a prchavou rozkoší rána. Jejich slzami se plní jezero, které nemá jiného pramene.

Říká se, že kdo zemře na březích tohoto jezera, osvobodí se na věky od tíže bahnitého břehu svého lidského těla a díky kouzlu toho místa se promění v ptačího ducha se světelnými křídly, který bude přes den plout na krystalických vodách nebes a zřít krásu světového uspořádání, aby se na noc uchýlil do zářících vod jezera v podobě stříbrolesklé rybky. A až před úsvitem vytryskne z vod tisíce vodotrysků a duchové začnou tančit svůj tanec, vyskočí zpod hladiny a zapojí se do věčného reje.

Říká se též mnoho tajemného o skutečné povaze tohoto jezera. Že prý všechna jezera pramení z jeho vod a že bohové a lidé v sobě nesou vzpomínku na Vaurokaš, ale cesty k němu jsou pro ně ztraceny. Že cesta vede jedině přes úsvit nad hladinou jezera, že právě za úsvitu se otevírá ve vodách jezer prastará brána do světa, který již dávno zanikl, do živoucí vzpomínky plovoucí v temnotách, kterou je jezero Vaurokaš a jeho blahodárné mlhy, jeho travnaté břehy poseté květy pomněnky. Křik nekonečných hejn ptačích duší, které vítají úsvit.