Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

IV. kapitola: Pátrání po Askře

„Všechny vás stihne osud, který ve chvíli smrti vidím…
A tebe, Vlade, zahubí runový meč, který s takovou pýchou nosíš!“


Poslední slova Liriany de Sombra
Mantrin: Příběhy, sv. VI

Saimún postával vedle Auragona. Měl čím dál tím větší strach o svou sestru. Sám si vzal jen jednu runu a dalo mu nemalou práci probrat se z bezvědomí, do nějž ho síla runy uvrhla. Už nepochyboval, že Askra u jedné runy určitě nezůstala.
      Vathila, Taihun a Khóruin už byli zpět. Alphia se právě vracela ze záchranné výpravy – přiváděla Rivu, který se tvářil poněkud zmateně a zároveň provinile.
      Náhle se udála podivná změna.
      Měsíční světlo jako by změklo. Všichni si uvědomili, že teprve teď slyší vlastní dech a dech všech okolostojících, všechny zvuky se zdály vyplout na povrch.
      Mezi sloupy se objevil zvláštní průvod a blížil se. Zástup lidí oděných v bílých hábitech. Pokud Hwarnijové mohli vidět, příchozích bylo jistě přes stovku. Auragon postoupil dopředu a ostatním naznačil, ať se stáhnou za něj.
      V čele průvodu kráčela půvabná mladá žena.
      ”To je Královna Stříbrného buku,” šeptl Taihun. Královna se zastavila a s obezřetností v očích pohlédla na Nejvyššího drúvida, který jí opatrný pohled oplatil. Její lidé zůstali stát za jejími zády, stejně jako Hwarnijové za Jitrocelovými.
      ”Kira entuleva,” řekl mistr Auragon. Vládkyně Stříbrného buku se úlevně usmála:
      “Utulië-n, Arminas… suilanna-te stalgondo anyáro, cenië-te gela!”
      Oba si zjevně oddechli, že ten druhý není žádným šálením Měsíčního sálu.
      Rychle si vyměnili několik dalších slov v neznámém jazyce, který zněl velmi sladce a libozvučně, bylo v něm velmi málo ”r” nebo ”h”, obvyklých pro Hwarnije, a pokud se už nějaké tvrději znějící hlásky vyskytly, byly vyslovovány změkčeně a ohlazeně. Vzápětí si ale oba rozmlouvající uvědomili, že za jejich zády stojí další lidé.
      ”Jsem ráda, že jsem se nakonec se svým lidem vydala touto cestou,” řekla žena.
      ”Půjdu s tebou na Arku, Kiro, abys neměla potíže. Ale ještě nám schází jedna dívka, kterou jsem dnes vedl k zasvěcení v Předsálí. Mohla bys spojit svou runu s mojí, abychom ji našli?” zeptal se Jitrocel. Kira přikývla.
      ”To byl ten jazyk! Ta řeč, kterou spolu mluvili král, Jitrocel a Ghar starší na Arce!” zašeptal Riva spěšně Khóruinovi. Kira a Auragon se soustředili. Aura, kterou kolem nich vytvářely jejich Měsíční runy, zjasněla, když se mihotavé energie dotkly.
      ”Tak ta už je v Měsíčním sále,” řekla Královna Stříbrného buku smutně. Na chvíli zavládlo mrtvé ticho.
      ”Hagias by teď zavelel k návratu… Ale já to neudělám. Pokud jsou někteří z vás ochotni tam pro ni jít, pak běžte. Ale z Měsíčního sálu se dosud nikdo nevrátil… Askru zajali služebníci Mrtvého Ulada, velmi záleží na vaší rychlosti. Pro ty z vás, kdo budou ochotni jít, vytvoříme s Kirou runovou stezku. Alespoň někdo z vás by ale měl jít se mnou zpátky,” obrátil se Nejvyšší drúvid ke svým svěřencům.
      ”Přinejmenším tyhle dvě by tam chodit neměly,” prohlásila Kira a ukázala na Vathilu a na Rivu. Riva trochu zrudl a odkašlal si.
      ”Cítím se dost silný,” řekl vzdorně.
      ”Jdu. Askra je moje sestra,” prohlásil Saimún. Taihun s Khóruinem si vyměnili rychlý pohled. Čas byl příliš cenný. Khóruin si stoupl po bok Jitrocelovi a Taihun se připojil k Saimúnovi, stejně jako Alphia a Riva, který se tvářil neústupně a tvrdohlavě. Khóruin v tu chvíli věděl, že s Rivou tentokrát nic nepořídí a čarodějnický učedník prostě půjde. Na rozdíl od Alphii si však v jeho případě Khóruin nebyl dvakrát jist jeho rozumem a moudrostí takového rozhodnutí.
      Vathila sklonila hlavu a s nemalým úsilím potlačila svoje emoce. Poslušně přistoupila ke Khóruinovi. Nemůže jít… Nemůže jít a její osobní pocity zhola nic nemění na jejích povinnostech vůči Khóruinovi a vůči Arce. Vrátí se a pošle poštolku ke Strážci mostu pro svitek, který byl vlastně jakousi závětí všech, kdo měli být zasvěceni. Musí zpátky…
      Jitrocel vztáhl ruce:
      ”Běžte po runové stezce!”

      Běželi po stříbrném pruhu, který je vedl mezi sloupy. Předsálí smývalo jakoukoliv představu o čase. Taihun první, za ním Saimún a Riva, poslední Alphia. Runová cesta, kterou pro ně vytvořil Jitrocel s pomocí Kiry, jim ubíhala pod nohama. Zvuk kroků i přerývaný dech Sál okamžitě pohlcoval.
      Sloupoví se vytáhlo do výše a končilo u schodů. Byly to dlouhé mramorové schody, jako stupně dávného chrámu, stojícího pod jiným sluncem. Družina se vrhla nahoru, bez rozmýšlení, bez zaváhání. Schodiště vytvářelo podivnou perspektivu, jako by tvořilo obrovský kruh.
      Před nimi se něco pohnulo. Skrze své runy viděli všichni kromě Rivy, který si neprozřetelně vzal runy dvě, mihotání měsíční magie. Blížilo se.
      Bílý ovál tváře, v rybí tlamě řada jemných ostrých zoubků, mezi nimi prokmitávající rozeklaný jazyk, vlající potrhaný háv, pod nímž se neskrývá žádné tělo a dvě smrtelně bílé ruce s dlouhými drápy.
      Zadrnčela tětiva Alphiina luku… a šíp neškodně prolétl skrze hlavu měsíční bytosti. Riva přivřel oči a vztáhl ruce. Jeho tvář se však vzápětí stáhla bolestí a marným vnitřním zápasem. Tlumeně vykřikl.
      Taihun viděl, jak bledá aura měsíční magie, obklopující nestvůru, zesílila. Skočil kupředu, jeho meč zavířil vzduchem.
      Přestože čepel nebyla kována v Aderánu, cosi se stalo… Zrůda ucukla zpět, uťatý kus jejího hábitu spadl na zem. 
      Stvůra děsivě zasyčela. Další Alphiin šíp proletěl skrz ni, aniž jí ublížil. Taihun se soustředil. Ve chvíli, kdy protivník vyrazil proti němu, válečník lehce napůl ustoupil. Mihl se záblesk meče podobný měsíčnímu paprsku. Žádný neozbrojený člověk by nepřežil bleskurychlou kombinaci úderů, která se snesla na měsíční bytost. Stvůra zavřískla bolestí a uskočila. Vzápětí se vrhla přímo na Taihuna a zakousla se mu do krku.
      Alphia zaklela a sáhla po tesáku. Riva se svíjel na zemi.
      Saimún, který stál celou dobu v nehybném soustředění, s očima přivřenýma, náhle prudce vztáhl ruku, ve které držel svou hůl. Upír z Měsíčního sálu zasyčel, pustil pokousaného a rozdrásaného Taihuna a vyrazil proti mladému drúvidovi.
      Úponky z břečťanu, který porůstal Saimúnovo tělo a chránil jej jako šupinové brnění, se zachvěly. Na pažích, poblíž zápěstí, se listí prohnulo napětím. Šlahouny vylétly kupředu, rozpálené Aderánovou runou… runou Růstu, která je prozařovala slabým zelenavým světlem. Samy šlahouny se kroutily v křivkách připomínajících tvary této runy. Upír zaťal do drúvida spáry a zakousl se do jeho hrdla. Vzápětí nestvůru nemilosrdně objal břečťan. Aderánová magie zrůdu zraňovala, úponky ji drtily a trhaly neuvěřitelnou silou.
      Taihun, jako by ani neutrpěl žádná zranění, se několika rychlými kroky přesunul k Saimúnovi a bodl měsíčního upíra do zad. Stvůra příšerně zaječela, vyrvala se ze smrtícího sevření břečťanových šlahounů a nelidskou rychlostí prchala do hlubin Měsíčního sálu.
      “Musíme dál!” vydechl Saimún celkem zbytečně. Riva se sebral, tvář strhanou jakýmsi vnitřním bojem, v očích omluvný výraz. 
      Bojovník si spěšně ovázal ta nejhorší zranění pruhy látky, které si natrhal z košile. Drúvid si prohlédl své rány, které místo krve plnila léčivá míza z břečťanu. Úponky ovinuly rány a začaly je léčit. Vděčně se usmál. Skupina vyrazila dál po runové stezce.
      Před očima Hwarnijů se náhle zničehonic vyhoupl kamenný portál a za ním schodiště veducí dolů. Podivná perspektiva Sálu snad způsobila, že ohromnou bránu neviděli dřív, než se ocitli až u ní. Nad vchodem byl vytesaný jakýsi nápis.
      “Mrtvý Ulad,” přečetl Riva zadýchaně. “Nebo možná,” zarazil se najednou, “možná to jméno jde přečíst i jinak – samohláska se mění v souhlásku…”
      “Prastaré jazyky budeme rozebírat někdy jindy. Podstatné je, že jsme tady správně,” přerušil ho Taihun suše a vkročil do portálu. Ostatní ho spěšně následovali.
      Schody vedly do hlubiny, která se zdála být nekonečná. Jako ve snu, v němž člověk zoufale běží po schodišti a stále nemůže dosáhnout jeho konce…
      Konečně vpadli do kruhové místnosti, jejíž podlahu tvořily ozdobné dlaždice. Uprostřed stál kamenný oltář a na něm leželo tělo… mnohem větší než lidské. Dva měsíční upíři právě zvedali bezvládnou Askru, aby ji podali nehybné postavě na oltáři. Kouzelnice měla široce otevřené nevidoucí oči a rozdrásaný krk.
      “Askro!” zařval Saimún, ale místnost jeho výkřik okamžitě pohltila. Přesto se obě nestvůry ohlédly. Vzápětí upustily čarodějku na zem a daly se na útěk. Taihun, se Saimúnem v patách, se hnal přes sál.
      A v tu chvíli se tělo na oltáři pohnulo. 
      Mohutná postava oděná do stříbřité šupinové zbroje vstala a protáhla si obrovská netopýří křídla, která jí vyrůstala ze zad. Taihun viděl, že na hladkém povrchu se mu už nepodaří včas zastavit. V běhu tasil meč, Saimún pozvedl drúvidskou hůl. Mrtvý Ulad jediným úderem křídel vzlétl…
      A pak se podlaha rozpadla. Jako by náhle cosi povolilo, jednotlivé dlaždice se od sebe oddělily a zřítily se do hlubiny ve vodopádovité mozaice. A s nimi i Taihun, Saimún, Alphia, Riva a Askra.

      Do travnaté stráně se opíralo polední slunce. Saimún zasténal a otevřel oči. Co to bylo… Zdálo se mi něco… Co… To… Podvědomě si sáhl na krk, který ho bolel. Nahmatal listnatý porost. Břečťan zakryl zranění a léčil je svou mízou, ale bolest odstranit nedokázal. Drúvid si ještě prohlédl zraněné ruce a spatřil zacelující se trojklanné lístky. 
      Posadil se, jak nejrychleji se odvažoval.
      Askra ležela vedle něj. Její tělo bylo nepřirozeně vyhublé, tváře propadlé a smrtelně bledé, v očích se jí usadil prázdný vyhaslý pohled.
      “Askro!” vykřikl Saimún. Přitáhl si sestru do náruče a začal ji ošetřovat, jak nejlépe dovedl.
      Opodál se z vysoké trávy zvedl Taihun a Alphia, která pomáhala vstát Rivovi. Sluneční světlo z nich pomalu vyhánělo chlad a strnulost Měsíčního sálu. Jen Askra se stále nehýbala.
      Když čarodějku postavili na nohy, dokázala stát sama. Ale její výraz zůstával stále stejně mrtvý.
      “Saimúne,” odvážila se Alphia vyjádřit to, nač všichni ostatní mysleli, “co jsme to sem vlastně z toho Sálu dotáhli?” Všichni Hwarnijové věděli, že noční démoni na sebe mohou brát nejrůznější podoby…
      “Dokud se neprokáže opak, tak je to moje sestra,” odvětil drúvidský učedník zarputile. Což byl pravý opak Hwarnijského přístupu, který vyznávala většina družiny.
      Alphia zjistila, že dobře zná místo, na kterém se nacházejí. Ujala se proto vedení a celá družina se pomalu vydala k Arce.
      Riva se tvářil hrdinně a šel sám, i když se čas od času zapotácel a Taihun nebo Alphia ho museli zachytit. Nakonec Alphia svého nevlastního bratříčka stejně podepřela, i když slabě protestoval. Saimún vedl Askru, která sice šla, ale přesně tam, kam byla vedena, aniž by jinak, kromě nepřirozeně mělkého dechu, vykazovala jakékoliv známky života. Ani poraněnému Taihunovi se nešlo snadno, ale vůle, jež ho poháněla při boji, ho ještě zdaleka neopustila.
      Neveselý průvod se přiblížil k Arce.
      Hwarnijové zůstali na chvíli zírat na lidi, kteří se utábořili na břehu jezera. Byli to lidé Královny Stříbrného buku… A mohlo jich být tak osm set.
      Nebyli oblečeni v bílých hábitech, ale většinou v zeleném, šedém a hnědém oblečení, jaké by se dalo očekávat u lidu, který žil dlouho v lese. Nevypadali jako démoni noci, ale jako hezcí, oduševnělí lidé, kteří po dlohou dobu putovali skrze hvozdy, aniž by je jakékoliv strádání zlomilo nebo shrbilo. Jenže… nebyli to Hwarnijové. Byli to cizinci.
      Na mostě, který spojoval břeh jezera a ostrov, na němž stála Arka, spatřili Hagia, Jitrocela a Královnu Stříbrného buku. Kolem nich postávala skupina ohňonošů, opodál Alphia svýma bystrýma očima rozeznala mága Vismiana a skupinu, která se kolem něj obvykle držela. Lovkyně dobře viděla zástup zvědavých Hwarnijů i Darinů a Hagiovy vojáky… a Khóruina s Vathilou, Ghara mladšího a Ivaina se slavíkem vážně a důležitě usazeným na rameni.
      Zdálo se, že jednání právě skončilo. Kira se odebrala zpět ke svým lidem, dav se pomalu rozcházel.
      Alphia, Riva, Taihun a Saimún s Askrou dorazili k mostu. Stráže je zastavily.
      Hagias Bělohlav si vzal od nejbližšího ohňonoše Aderánovou pochodeň. Vathila se zachvěla při pohledu na jeho zlý výraz. Radost z toho, že její přátelé dokázali nemožné a vrátili se z Měsíčního sálu, se smísila se strachem. Co když to nejsou oni…? Co když ty tváře bledé jako smrt patří měsíčním démonům…?
      Král pozvedl ruku a ukázal na Taihuna. Bojovník sklonil hlavu a vydal se přes most.
      V očích přihlížejících Hwarnijů se objevila krutá dychtivost – tak lid s oblibou přihlíží popravě.
      Taihun šel. Jeho krok byl nejistý, ale Taihun šel. Když stanul před králem, napřímil se a zůstal nehybně stát podoben soše vojáka. Hagias přiblížil pochodeň k bojovníkově tváři. Taihun se ani nepohnul, ačkoliv mu na čele vystoupily krůpěje potu.
      “Odveďte ho do chrámu, ať třikrát obejde Aderán a pak ať se očistí u posvátného pramene,” přikázal Bělohlav dvěma ze svých lidí. Ivain a Vathila si slyšitelně oddechli.
      Další šla Alphia. Zdálo se, že se pohybuje možná až příliš pomalu, ale to se dalo přičíst vyčerpání. Ani ona neuhnula před posvátným ohněm a s úlevným výdechem následovala spolu se dvěma vojáky Taihuna do chrámu.
      Rivovi se znatelně podlamovala kolena. Dvě Měsíční runy ho pálily v těle, jak se blížil vlivu Aderánu. Mladý čaroděj se na mostě potácel od kraje ke kraji, div nespadl do jezera, protože most samozřejmě neměl zábradlí. Propocený, téměř zlomený vyčerpáním, se konečně Riva zastavil před králem. Hagias přiblížil pochodeň k jeho obličeji. Čaroděj zasyčel bolestí a trhl sebou zpět. Na krásné tváři měl rudou skvrnku od popáleniny, přestože oheň byl zjevně příliš daleko na to, aby mu uškodil. Z davu zazněl dychtivý sykot a šepot. Vathila se neovládla a slabě vykřikla. V tu chvíli se Riva vzchopil. Narovnal se a přistoupil zpět s přimhouřenýma očima. V jeho pohybech bylo cosi povědomého. Síla vůle, s níž se zas vrátil k místu nepříjemné zkoušky, zarputilý výraz ve tváři, vyjadřující vítězství vůle nad slabostí, to byly vlastnosti, které byly připisovány Hagiovi. Od něj, zdá se, je zdědili všichni Hwarnijové. 
      Nejvíce zarážející však bylo, že ony dvě tváře z profilu, jak stály proti sobě – tvář mladého čaroděje a starého krále – si byly velice podobné. Téměř jako by v nich spočívalo jisté příbuzenství. Na první pohled naprosté opaky: krásný mladistvý Riva a sveřepý stařec, o němž se rozhodně nedalo říct, že je pohledný. Na druhý pohled však vypadali jako děd a vnuk. 
      Hagias Rivu znovu podrobil zkoušce. Mučivě dlouho přejížděl loučí kolem Rivy, kolem jeho těla i hlavy. Mladý kouzelník se ani nepohnul. Hagias ho mávnutím ruky poslal do chrámu. Přihlížející nespokojeně zahučeli.
      Saimún zaváhal. Nechtělo se mu uposlechnout Hagiovy výzvy a nechat Askru za sebou. Ale situace byla natolik na vážkách, natolik napjatá, že se neodvažoval neposlechnout příkaz svého vládce. Vydal se dopředu. Aderánová a Měsíční runa se okamžitě pustily do křížku, zranění se ozývala téměř nesnesitelnou bolestí. Saimún šel dál. Zdálo se, že zápasí s šíleným vichrem, který vane proti němu a snaží se ho srazit z mostu. Drúvid zarputile sklonil hlavu a probojovával se dál, krok za krokem. Myslel na Askru a na ostatní drúvidy a na hodiny strávené v lese nasloucháním stromům… A na to, jak strašně, jak děsivě se mu nechce zemřít… Konečně stál před Bělohlavem. Vládce s dravčí tváří pozvedl pochodeň. Saimún neucukl, ačkoliv měl pocit, že mu žár seškvaří všechnu kůži na uhel. Břečťan se svíjel přirozeným odporem k plameni.
      “Běž!” vyzval konečně král Saimúna. Mladý drúvid se potácivě vydal ke chrámu. S údivem si uvědomil, že na těle nemá ani nejmenší popáleniny.
      Askra se nehýbala. Zavrzaly napínané tětivy Hagiových lučištníků.
      V tu chvíli přistoupil ke králi mistr Auragon. Vathila svým nadobyčej dobrým sluchem zachytila útržky drúvidových slov:
      “…také moje vina… pokusit… naděje…”
      “Dobrá. Ale pokud se to nezdaří, tak propadne plamenům,” řekl Hagias o něco hlasitěji.
      “Plamenům propadne tak jako tak,” zamumlal Jitrocel.
      Král podal pochodeň jednomu z ohňonošů. Ze záhybů svého těžkého černého pláště pak vyndal rukavici z kovových plátků a natáhl si ji na pravou ruku. Vydal se přes most.
      Askra ještě víc vytřeštila vyhaslé oči, z koutku úst jí začal vytékat pramínek slin. Neobratnými pohyby náměsíčníka začala ustupovat.
      V tu chvíli byl Hagias u ní. Chytil Askru za oblečení a zvedl ji do vzduchu. Čarodějka se zmítala, snažila se kousat a škrábat. Bělohlav ji ale nesl přes most, ať se bránila jak chtěla.
      Obklopen ohňonoši ji vlekl do Arky. Následován dychtivým davem, který cestou skrze město zhoustl, vstoupil do chrámu.
      Král dotáhl šílející dívku po stupních dolů. A mrštil s ní do plamenů Aderánu.
      Chrámem se rozlehl děsivý jekot a skřeky bolesti.
      Vathila zírala s hrůzou vytřeštěnýma očima, Khóruin ji pevně sevřel v náručí. Ghar Karian nehybně stál na jednom ze stupňů chrámu. Plakal. Slzy mu tekly po tvářích a jeho mohutnými rameny zachvívaly slabé vzlyky.
      Askřin šílený křik se náhle zlomil, změnil. V tu chvíli se Hagias vrhl do Aderánu. Vzápětí vyskočil ven i s Askrou. Ačkoliv mu na několika místech chytilo oblečení, zdálo se, že jinak je zcela nezraněn.
      Kněží, kteří čekali jen na králův pokyn, vychrstli na něj i na popálenou čarodějku, jejíž šaty hořely plamenem, vědra s vodou z posvátného pramene.
      Král nechal dívku ležet na zemi. Okamžik na ni pozorně hleděl, jako by zkoumal cosi, co nemohl vidět nikdo jiný. Pak teprve pokynul Nejvyšší léčitelce.
      Paní Tiriaka se okamžitě dala do práce. Vathila se pustila svého manžela, k němuž se do té chvíle křečovitě tiskla, a seběhla dolů, aby své učitelce byla nápomocna.
      Askra žila. Ale nikdo nevěděl, jestli kdy bude jako dřív.