Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

II. kapitola: Prokletá vesnice

Vlk vlkem zůstane
čas klidu nastane
jednou.
Odlesky v hladině…
Čí paže z řeky mě
zvednou?


Ivain Melittar z Vinairů

Následujícího rána Hagias Bělohlav zastavil Khóruina ještě v chrámu, těsně po ranním Zpěvu. Všichni ostatní členové družiny se okamžitě shromáždili kolem, aby zjistili, co se děje. Všichni kromě Ivaina, který se ztratil, jak nejrychleji to šlo.
      ”Přibližně před deseti dny jsem poslal skupinu ohňonošů do Lerny, aby posílili tamější Aderán. Jenomže nosiči ohně se doposud nevrátili, ani neposlali zprávu, ačkoliv cesta do Lerny trvá nanejvýš tři dny chůze na severovýchod. Je potřeba, aby se tam někdo vypravil a vyšetřil to. Pokud bude situace řešitelná, vyřešte ji na místě, pokud ne, okamžitě se vraťte a podejte zprávu. A nerozdělujte se,” řekl Hagias svým obvyklým strohým tónem. Vathila se neklidně pohnula, aby se zbavila nepříjemného pocitu z královy dravčí tváře a nelítostných očí. 
      ”Hned vyrazíme na cestu,” přikývl Khóruin. Bělohlav ho gestem propustil a vydal se svou zvláštní kulhavou chůzí k východu z chrámu.
      ”Muhur onemocněl. Mistr mě nepustí z kovárny,” prolomil ticho Ghar.
      ”Co se dá dělat. Vždyť víme, jaký mistr kovář je. Nám ostatním se snad podaří uvolnit z práce. Taihune, zkus sehnat Ivaina. Za hodinu a půl se všichni sejdeme u mostu,” řekl Khóruin. Všichni přikývli a rozběhli se připravit na cestu.

      “Miiistřeee Hiranyooo!” povykovala Askra před domem svého učitele, dokud čaroděj nevyšel ven.
      “Copak tu tak vyřváváš, drahá učednice?” zeptal se naoko přísně, ale hlasem prosvítalo veselí. Jakmile ustala veškerá magická aktivita kolem hrobu blesku, mistr mág byl opět ve své kůži.
      “Král nás zase posílá pryč, abychom mu nějakou dobu nelezli na oči,” odvětila kouzelnice způsobně a s hlubokou pokorou.
      “Ach tak. Co se dá dělat. Nevypráším ti tedy při příštích meditačních cvičeních kožich, ani ti neuložím spoustu nemilé práce,” děl starý čaroděj zklamaně.
      “Jistěže ne, mitře!” rozzářila se dívka.
      “A ne abys lezla, kam nemáš, a hledala, jestli tam náhodou není nějaká zajímavá magie!” napomenul ji ještě Hiranya.
      “Jistěže ne, mistře!”

      ”Tohle se mi nelíbí. Hagias nás znova posílá na nějakou blíže neurčenou výpravu, aniž nám vůbec řekl, s čím jsme se to setkali posledně,” poznamenal Khóruin zamračeně. Jeho kůň neklidně přešlápl, jako by vyjadřoval znepokojený souhlas.
      ”Ano. Vrátil se od hrobu blesku asi půl hodiny po nás a naše tázavé pohledy i tázavé otázky zdařile přešel mlčením,” dodala Vathila. Alphia kývla. Pečlivě zkontrolovala tětivu svého luku. Askra stála na kraji mostu a házela žabky, jako by se vůbec nic nedělo – což bylo ovšem čarodějčino obvyklé rozpoložení. Saimún se nesouhlasně po sestře ohlédl, ale to samozřejmě nemělo pražádný účinek.
      Ozval se klapot kopyt a směrem od nejzapadlejších částí Dariky přijížděl Taihun. Jeho hřebec nesl hlavu pyšně zvednutou.
      ”Ivaina jsem nenašel. Při Machuznatarovi, ten ví, jak se schovat! Myslím, že naše poslední cesta se mu ani trochu nelíbila,” oznámil Taihun neradostně.
      “Alespoň nebudeme muset celou cestu šeptat,” zakřenila se vesele Askra.

      Po celodenní cestě se družina utábořila. Khóruin se soustředil na rituální přípravu ohniště, Vathila s Alphiinou pomocí chystala jídlo.
      “Pokusím se zjistit, co je před námi. Snad nám les něco poví,” řekl Saimún zamyšleně.
      “Ahá, jdeš zapustit kořeny,” rýpla si Askra. Saimún potřásl hlavou, listy živého břečťanu, který proplétal jeho vlasy, se zachvěly:
      “Ty nemáš představu, co to znamená nasávat vodu kořínky!”
      “Ale mám. Slyšela jsem, že některým drúvidům se to tak zalíbilo, že už zakořenění zůstali a někdo je pak musel odseknout,” šila Askra uštěpačně do svého bratříčka.
      “Ještěže Khóruin má s sebou mačetu,” odsekl ironicky drúvidský učedník a odebral se do lesa.
      Ven z kruhu světla se za ním nikdo neodvážil. Noc spolkla les a uvrhla ho do nebytí. Jen Alphia se pohybovala na hranici temnoty. Při pohledu mezi stromy lovkyně podvědomě sevřela v dlani přívěšek, který se jí houpal na krku. Amulet ve tvaru trojúhelníku, vytvořený z polodrahokamu vzhledem podobného noční obloze… Amulet, který ji a Ghara chránil, když jako vyděšené děti bloudili po lesích… Ale to už je dávno, tak dávno…
      Saimún si našel vhodné místo mezi stromy a usadil se na zkřížených nohou. Bledé měsíční světlo si kreslilo na černou kůru. Drúvidi měli své způsoby, jak se ubránit noci. Nepotřebovali Aderánový oheň.
      Břečťanové listy tiše šeptaly v nočním vánku kolem tváře a uší mladého drúvida. Rostlina, která se Saimúnem žila v symbióze, zapustila tenké úponky do země. Saimún se pohroužil do meditace. Jeho mysl položila lesu otázku a ta se skrze vědomí hvozdu šířila ve stále větších a větších kruzích – od keře ke keři, od stromu ke stromu… A zatímco se břečťan, jež ho obrůstal, i jeho vlastní tělo živilo z toho, co nabízela země, drúvid trpělivě čekal na odpověď.

      “Na západ od Lerny je nějaký slabší magický zdroj. K Lerně samotné ještě nedosáhnu. O povaze toho zdroje nic nevím, ale není spřízněný s Aderánem. Na jihu jsem ale objevil nějaké místo, kde je kontinuita hvozdu narušena – vypadá to na nějaký větší tábor, či něco takového,” prozradil Saimún výsledky svého nočního tázání lesa.
      “Větší tábor… To je podivné. Měli bychom varovat Hagia?” nadhodila Alphia, jejíž liška by mohla snadno donést vzkaz až do Arky, ačkoliv většinou se lidským obydlím raději vyhýbala. Všechny tváře se obrátily na Khóruina.
      “Myslím, že to nebude potřeba. Pokud vím, drúvidi v okolí Arky se ptají hvozdu noc co noc. O jakémkoliv nepřátelském pohybu by věděli dřív, než by se protivník objevil na obzoru. A kromě toho jsou ještě blíž než my. Pravděpodobně se jim i podaří zjistit víc než nám. Náš úkol je v Lerně. Musíme dohlédnout, aby v případě útoku nevpadl někdo jiný Hagiovi do zad,” rozhodl Khóruin Melittar po delší odmlce.
      Souhlasné ticho, které zavládlo, rušily jen kroky na cestě a dech poutníků a dvou koní, kteří nesli většinu zavazadel.

      Po dně prudké strže se hnala divoká říčka, nad níž vedl dřevěný most. Družina na něj bez obav vstoupila i se zvířaty. Most vypadal už na první pohled pevně a Taihun, který se dobře vyznal ve stavbách nejrůznějšího druhu, viděl, že most celou skupinu snadno unese.
      Unavené slunce vrhalo dlouhé stíny na hladinu zpěněné říčky.
      Na druhé straně strže stál dřevěný dům Strážce mostu. Muž, který jej obýval spolu se svou rodinou, byl dřevorubcem a jeho úkolem bylo udržovat přechod přes řeku v pořádku. Jakmile se cestovatelé přiblížili, vyšel na zápraží.
      “Zdravím vás, vítejte, vítejte. Pojďte dál a buďte hosty v mém domě, noc se už rychle blíží,” pozdravil příchozí přívětivě a pozval je hned dovnitř, jak kázal zákon pohostinství.
      “I ty buď zdráv,” odpověděl Khóruin, který kráčel v čele družiny. Rychle si vyměnil postranní pohled s Taihunem, Vathilin bratr přikývl. Khóruin mu podal uzdu svého koně a sám, jakožto nejstarší a zároveň nepsaný vůdce, vstoupil spolu s ostatními do domu.
      Taihun zavedl koně do stáje, která stála spolu s dalšími hospodářskými budovami za domem, na straně odvrácené od cesty. Dveře stáje byly otevřené. Bojovník odsedlal a vyhřebelcoval koně, vyčistil jim kopyta a založil do žlabu připravenou píci. Svoje zvířata by Khóruin s Taihunem neradi svěřili komukoliv jinému než sobě samotnému – nebo jeden druhému.
      Strážce mostu nejprve nabídl unaveným hostům jídlo v příjemném světle a teple krbu, jehož plamen byl potomkem Aderánu. Saimún se omluvil, že jakožto drúvid musí podstoupit další ze svých lesních meditací a nemůže proto přijmout nabízenou večeři. Pak se odebral ven, do houstnoucí tmy.
      “Míříte do Lerny?” zeptal se hostitel, až když všichni dojedli.
      “Ano. Ohňonoši, kteří tam byli vysláni, se nevrátili. Král nás poslal zjistit, co se stalo,” odvětil Khóruin.
      “Ani jsem si to neuvědomil… Ohňonoši tady přespávali na cestě do Lerny. Nepočítal jsem dny, a tak jsem se ani nezarazil nad tím, že se dlouho nevracejí,” řekl hostitel.
      “Je zvláštní, že ani neposlali zprávu,” dodal zamyšleně Khóruin.
      “To ano. Je jinak něco nového v Arce?” tázal se Strážce.
      “Ohňonoši ti jistě pověděli o tom, že mistr Tilukas přišel o svého psa, i o tom, že v klanu Kvanari se očekává narození dítěte. Jinak všechno při starém. Král Bělohlav se těší dobrému zdraví,” usmál se bojovník. Strážce přikývl a taky se zasmál. Hagias byl muž ze železa a jeho zdraví bylo téže kvality.
      “Budu tedy vyprávět já,” ujal se slova hostitel. “Před lety, když jsem sem přišel, nalezl jsem zde dům, most a jeho Strážce. Byl to už starý muž. Pohostinně mě přijal a vyprávěl mi následující bajku. Mám ve zvyku ji vyprávět pocestným, kteří sem zavítají. Je to moje dědictví, stejně jako tento dům a tento most.
      V jakémsi lese bydlel lovec. A ten jednoho dne odešel lovit. Když postupoval lesem, tak jím byl dostižen mohutný kanec, který vypadal jako vrcholek hory. Když lovce spatřil, byl zasažen jeho šípem, který lovec vypálil maje luk napjatý až ke konci ucha. Kanec ale, strašlivě rozzuřen zraněním, se vrhl na lovce a rozpáral mu břicho svým klem, který zářil jako mladý měsíc. Lovec padl mrtev. Potom, zabiv lovce, také kanec zašel bolestí z rány šípu.
      Mezitím přišel do těchto končin jakýsi šakal, který měl smrt na jazyku a bloudil sem a tam. Když spatřil kance a lovce, rozradostněn si pomyslil: 
      “Osud je mi příznivý! To on mi poslal toto nečekané jídlo. Já je budu jíst tak, aby cesta mého života byla na mnoho dní. Napřed sním smyčku tětivy upevněnou ke špičce luku.” Takto si v duchu pomysliv, strčil si do huby špičku luku a začal požírat tětivu. A když pak byla tětiva přehryzána, uvolněná špička luku mu prorazila horní patro a vyšla hlavou ven. A tak také on zemřel.

      Takto zněl onen příběh ve hwarnijštině:
      Karminhat waniri karian pratiavasat sma. Tar kaikatan karisai agun prasthitar. Atha tanair prasarpatair parwatakikharas magavarahas sanaditas. Tana vaidanwa aurantaguntasarair tar tanair sanghatas. Tanair-pi varahair kaupavirair yuvandyutair dantagrair patitadaras karian aitapranas danau apatat. Atha karianis martis sarapraharavaidanair pramartas. 
      Atarmin antari karhatasannan martas srgalan itasthatas parivamas daikan ayitas. Yavat varahakarianau vaidat, tavat prahurtas akintayat: “Sanukuras mahir vidin. Tanair tat akintitun annun upasthitun. Tat ahan tatha asnisam yatha vahuin ahain mahir pranayatra. Prathain snayupakan arkis kautiyitan asnisam.” 
      Aivan manasi nirkintya arkis kautin nukhira krinnwa snapun asnatun aradhas. Kai tatas agtun snayi talu vidirwa arkis kautirmastamadinai nirkrantai. Tar-pi martas.

      Tak končí onen příběh. Když mi jej starý Strážce dovyprávěl, sebral se a odešel do lesa. Už jsem ho nikdy nespatřil. Zanechal mi dům, most a tento příběh jako dědictví.”
      Noc pokročila. 
      Saimún seděl ve tmě, daleko od hřejivých světel domu. Zvláštně zostřenými a změněnými smysly vnímal, jak kdosi vyšel ze dveří. Tiché vrznutí, světlo padající na trávu, lehké kroky… Některá z dívek…? Drúvidovo vědomí splývalo se zemí a rostlinami, měl pocit, jako by dotyčná lehounce kráčela po jeho kůži…
      Znovu vrzly dveře. Těžší, pevná chůze, pohyb bojovníka…
      Lehčí kroky se zastavily na nedalekém návrší. Příchozí ulehla do trávy a zabalila se do pokrývky… V tu chvíli se Saimúnovi rozbřesklo. To je přece Riva!
      Bojovník přišel blíž a usadil se vedle Rivy. Khóruin!
      Bratři tiše rozmlouvali. Přes šelestění větru v travinách a zkreslené rostlinné vnímání nedokázal drúvid rozeznat, o čem hovoří. Pak se Khóruin zvedl a neochotně se vrátil zpět do Strážcova domu. Riva zjevně mínil zůstat sám přes noc venku, za hranicí dosahu ochranitelského ohně, jen s hvězdami nad hlavou. A nezdálo se, že by ho od toho někdo dokázal odradit.
      Saimún se natáhl dál. Pohroužil se do vědomí hvozdu a prostoupil jím.
      Tam, kdesi směrem na západ, byl známý magický zdroj. Nedaleko od něj další! Dál… dál… Konečně – Lerna! Slaboučký, skomírající Aderán… A tábořiště na jihu…? Zmizelo… Beze stopy, bez jediné stížnosti hvozdu, že tam kdy někdo byl…

      Třetího dne cesty, několik hodin před setměním, začalo mezi stromy probleskovat světlo volného prostoru.
      “Sejdeme z cesty. Alphia a Taihun půjdou na výzvědy. Vathila se k nim připojí, její schopnosti by nám mohly něco prozradit. Do tři čtvrtě hodiny ať jste zpátky. Mágové se zatím pokusí něco zjistit zdálky,” rozhodl Khóruin. Tři vybraní přikývli a vydali se do lesa.
      Netrvalo ani půl hodiny a vrátili se.
      “Lerna samotná vypadá celkem v pořádku. Pár lidí pracuje na okolních polích,” řekl Taihun.
      “Oni nepracují,” prohlásila zamračeně Alphia, jejímž očím ušlo jen máloco. “Možná to tak vypadá, ale ve skutečnosti ti lidé jen tak naprázdno chodí po polích, jako by něco ztratili.”
      “Místní obyvatelé jsou podivně zmatení… Jen občas mezi nimi cítím záblesk jakési silné negativní emoce, který vyšlehne jako plamen a okamžitě zase zmizí,” přidala se Vathila.
      “A když už jsme tak u těch plamenů – Aderán tady zatraceně zeslábl,” dorazila celou záležitost Askra. Riva jí nešťastným přitakáním dal za pravdu.
      “Co teď?” zeptal se nejistě. “Moc se mi nechce chodit na to divné místo těsně před setměním…”
      “Mohli bychom strávit noc v lese, u vlastního ohně. Pak bychom měli celý následující den na zkoumání Lerny. Ale je možné, že situace ve vesnici se zhoršuje s každou hodinou. Neměli bychom riskovat, že se kvůli naší váhavosti stane neštěstí,” řekl Khóruin po zralé úvaze.
      Družina vyšla z lesa a vydala se k palisádě, která obklopovala vesnici.
      “Stůjte! Kdo jste a odkud přicházíte?” zastavili je strážní v bráně.
      “Přicházíme z Arky. Chceme mluvit s vaším vládcem,” odpověděl Khóruin stejně formálně a nevlídně.
      Jeden z vojáků se vydal do města. Netrvalo dlouho a vracel se zpět. Spolu s ním kráčel pán Lerny se zlatou čelenkou a tři bíle odění arkinští ohňonoši.
      “Vítejte. Buďte zde hosty,” řekl vládce. Khóruin a jeho průvodci se lehce uklonili a následovali svého hostitele.
      Lerna vypadala zešedle a zpustle. Zdi domů byly odřené a poškozené.
      “Je nám líto, že jsme se nevrátili včas, ale nebylo to možné,” začal vůdce ohňonošů, zatímco všichni kráčeli mírně stoupající ulicí.
      “Co se přihodilo?” zeptal se Khóruin a byl rád, že v Lerně není ortodoxně dodržován zvyk pohostinství, který by umožnil mluvit s hosty o důvodu návštěvy až po jídle.
      “Byli jsme napadeni vlčí smečkou. Byl to hrozný boj, máme mnoho ztrát. Ale s hrdinskou pomocí kněží a ohňonošů jsme se ubránili,” odpověděl lernský vladyka.
      “Vlci? Povězte, co přesně se stalo?” tázal se Khóruin.
      “Bylo zapotřebí rozšířit vesnici a tak byla část palisády stržena, aby se okruh opevnění mohl přestavět. V noci se sem pak přihnali vlci z lesů. Obrovští, černí, s rudě žhnoucíma očima. Byly jich stovky. Aderán tu byl už hodně zesláblý a my jsme ho nestačili posílit náležitým rituálem,” vyprávěl ohňonoš.
      Alphia si vyměnila postranní pohled s Askrou. Vlci? Vlci, kteří ohlodávají zdi domů? Hmmm…
      “A proč jste ani nedali vědět do Arky?” ptal se Khóruin dál.
      “Pečovali jsme o zraněné a spalovali mrtvé. Vladyka nemohl postrádat ani nás, ani nikoho ze svých lidí. Nemluvě o tom, že se lernští po útoku báli vyjít z vesnice v menší než dvacetičlenné skupině. A těžko se jim divit…”
      “Kterým směrem ti vlci prchali, když jste je odrazili?” 
      “Neprchali. Museli jsme je všechny pobít.”
      “A těla?”
      “Spálili jsme je v Aderánu.” 
      “To jste dobře udělali. Co stopy? Zjistili jste odkud přišli?”
      “Zdá se, že z východu.”
      Náhle se z blízkého domu ozval výkřik. Vathila sebou trhla. Výkřik byl doprovázen prudkým zábleskem emoce, jaký zaznamenala už předtím – zášlehem šíleného strachu.
      “Co se tam stalo? Jsem léčitelka,” pohnula se hned k domu a zaklepala dřív, než jí v tom někdo mohl zabránit.
      Na práh vyšel hnědovlasý muž.
      “Slyšeli jsme křik. Je snad někdo zraněný? Ovládám léčitelské umění, mohla bych jistě pomoci,” řekla Vathila účastně.
      “To… Moje žena… Má takovou nemoc… Občas mívá záchvaty… Ale už je v pořádku,” odpověděl muž a pošilhával přitom na vladyku. “Už je v pořádku,” zopakoval.
      “Dovolte, podívám se na ni,” trvala na svém plavovláska, ačkoliv se cítila velice nepříjemně – výraz hnědovlasého i lernského vládce rozhodně nebyl potěšený.
      “Naši léčitelé se snažili jí pomoci, ale nepodařilo se jim to,” odporoval muž.
      “Vathila je výjimečně schopná. Možná by mohla přispět lékem nebo užitečnou radou,” podpořil Khóruin svou manželku, která už začínala klesat na mysli.
      “Dobrá,” svolil neochotně vesničan a ustoupil ze dveří. Vathila nenápadným gestem naznačila ostatním, aby za ní nikdo nechodili, a vstoupila.
      Muž ji zavedl do pokoje, kde na lůžku ležela jeho manželka.
      “Zdravím tě. Zabývám se léčitelstvím. Slyšela jsem výkřik a tak jsem přišla,” řekla Vathila jemně a pohybem ruky dala vesničanovi najevo, že ji má s nemocnou nechat osamotě. Muž neochotně poslechl.
      “Už se cítím naprosto skvěle,” odpověděla žena a spokojeně se usmála.
      “Copak se ti přihodilo?”
      “Ani nevím, taková slabost.”
      Aha, pomyslela si Vathila, takže o svých obvyklých “záchvatech” nic neví. Léčitelka vzala ženu za zápěstí, aby jí změřila tep. Zároveň ale hledala i něco jiného. Její zvláštní schopnosti jí umožňovaly citem určit, co člověku schází.
      Nic… Nic zvláštního… Ta žena je úplně zdravá… Najednou se Vathila zarazila. Tělem každého člověka vedou dráhy energie. A v těle “nemocné” ženy… Zdvojené dráhy…!?
      “Au! Co to děláš!” vyjekla vesničanka a vytrhla se.
      “Co se stalo?”
      “To pálí…”
      “Snažila jsem se jen zjistit, co způsobilo tvou slabost. Tvůj muž říkal, že trpíš nějakou nemocí, ale nebyl schopen mi popsat příznaky,” řekla Vathila starostlivým, uklidňujícím hlasem. Nic z jejích skutečných myšlenek neproniklo ani náznakem do výrazu její tváře.
      “Mrzí mě, že jsem ti nechtěně ublížila. Chtěla jsem ti svými schopnostmi pomoci, aby ti už nic neztěžovalo život,” dodala léčitelka jemně a omluvně.
      “To nic, to nic,” odpověděla vesničanka, jejíž odpor a podezíravý záblesk v očích odvála Vathilina schopnost utěšovat. 
      “Kdo tě léčil předtím? Ráda bych za ním zašla a něco se dozvěděla. Možná bych mohla i nějaký lék dovézt za několik dní z Arky,” nabízela se plavovláska ochotně.
      “Náš mistr léčitel ti jistě rád všechno poví, zajdi za ním. To víš, já ani můj manžel se v léčitelství nevyznáme. Ale nedělej si starosti, zvykla jsem si…” odpověděla vesničanka klidně.
      Obě ženy se rozloučily. Vathila přislíbla, že jestli to bude možné, tak se ještě zastaví, a s tím vyšla z domu.
      “Všechno v pořádku,” řekla s úsměvem. Ostatní se zatvářili uklidněně a spokojeně. Ve skutečnosti ale věděli, že nic není v pořádku. Vathila neměla ve zvyku zahánět příznivé síly tím, že by pronášela tak jednoznačně kladné věty, když se vracela od svých nemocných.
      “Co to bylo za nemoc?” zeptala se Askra se špetkou zájmu.
      “Je to zřejmě záchvatovité onemocnění, se kterým jsem se zatím nesetkala. Ale projevuje se jen výjimečně. Ještě se případně poradím s léčiteli v Arce,” odpověděla Vathila.
      Nikdo už se na nic neptal.
      V mlčení došli k domu, kde měla družina strávit noc. Vladyka a ohňonoši zasedli spolu se svými hosty ke stolu, aby povečeřeli.
      “Potřebujeme především, aby nám král poslal z Arky pomoc. Nepotřebujeme ani tolik zásoby, jako spíš lidi. Zůstali nám už jen čtyři kněží Aderánu. Mnoho mužů bylo pobito. Také musíme co nejrychleji znovu vztyčit palisádu. Čas nás tísní,” navázal vladyka na předchozí rozhovor.
      “Zítra s úsvitem vyrazíme do Arky a předáme králi zprávu,” řekl Khóruin. Jenomže ta zpráva pro vás zdaleka nebude tak příznivá, jak si možná myslíš, dodal v duchu.
      “Ohňonoši se vydají na zpáteční cestu spolu s vámi. Hrdinně nám pomáhali, zaslouží si obdiv a uznání,” dodal vladyka.
      Khóruin přikývl.
      “Uvidíme se na večerním Zpěvu vyvolávání hvězd,” rozloučil se po chvíli vladyka a zvedl se od stolu. Do setmění ještě zbývalo trochu času…
      Jakmile za lernským vládcem a ohňonoši zapadly dveře a jejich kroky odezněly, Alphia také vstala:
      “Podívám se po okolí, jestli najdu stopy.” Taihun se k ní připojil:
      “A já se trochu porozhlédnu po městě. Celá ta jejich historka není právě výkvět věrohodnosti.”

      Na Lernu se pomalu sápaly prsty soumraku. V oknech domu pro hosty tančila mihotavá záře Aderánového ohně v krbu.
      Taihun se usadil k ostatním a zamračil se:
      “Palisáda na východní straně je skutečně stržená a rozestavěná. Něco se tudy mohlo dostat do Lerny…”
      “Jenomže co se stalo poté, co to proniklo do města, už zdaleka není jisté,” odtušil Khóruin.
      “Směrem na východ jsou v lese nějaké vlčí stopy. Postupně se ale mísí s lidskými, až nakonec zůstávají jen lidské. Jestli to jsou stopy útočníků, pak to nebyli vlci… ale vlkodlaci,” řekla Alphia. “Ale hvozd na druhou stranu vůbec nevypadá na to, že by se jím hnala útočící armáda – ať vlků nebo lidí. Před několika dny sice pršelo, ale stejně se mi to nějak nezdá. A navíc, vlkodlaci by nikdy nezpůsobili, aby město vypadalo takhle!”
      “Jestli ti vlkodlaci nakonec nejsou ti, se kterými jsme se před chvíli vesele bavili,” poznamenal Taihun chmurně.
      “Nedivila bych se,” promluvila Vathila. “Ta žena, kterou jsem prohlížela, měla zdvojené energetické dráhy v těle. O své údajné nemoci vůbec nic nevěděla. Něco je tady příšerně špatně…”
      “To teda je. A samozřejmě ohňonoši se museli starat o ubohou chudinkatou vesničku, takže opravdu nikterak nemohli dát vědět, co se stalo. Takže tady seděli a čekali na nás jak na smilování Machuznatarovo,” zakřenila se Askra.
      “Jsou podezřelí jak jablka na jaře,” dodal Saimún.
      Najednou sebou Vathila trhla a naznačila, aby všichni zmlkli, ačkoliv do té doby se radili jen šeptem.
      “Cítila jsem někoho za západní stěnou. Jen záblesk emoce, pak to zmizelo. Mám pocit, že nás někdo špehuje,” zašeptala léčitelka Khóruinovi do ucha. Bojovník přikývl a otočil se na Taihuna. Ukázal na západní stěnu a pak na dveře. Vathilin bratr se neslyšně zvedl a s rukou na meči vyklouzl ven.
      Zanedlouho se vrátil.
      “Vathila cítila někoho navíc, že? Ale nikoho jsem nenašel,” řekl. Khóruin kývl. Taihun ztišil hlas: “Zato ta zeď je asi o dva kroky silnější, než by při nejlepší vůli měla být.”
      Všichni se zvedli a začali prohledávat dům. Něco tady nehrálo…
      “Pojďte sem!” zavolal Saimún ze sklepa. Ostatní k němu seběhli.
      Drúvid stál u zaprášených, pavučinami opletených dveří v západní zdi, na kterých bylo dosud vidět jakýsi nápis. Jenomže Saimún neuměl číst.
      “Je to v nějakém neznámém jazyce. Nic mi to neříká,” prohlásil Riva a Askra dala pokrčením ramen najevo, že ani ona nedokáže nápis přečíst. Vathila se opatrně dotkla dveří.
      “Mám pocit, že to je nějaký varovný nápis vztahující se k minulosti. Asi v tom smyslu, že se tu před časem někdo praštil do hlavy, tak aby se to neopakovalo,” přetlumočila svůj dojem. 
      Saimún vzal za kliku. Dveře se ani nepohnuly. Zdály se spíš zaseknuté než zamčené. Kéž by tu byl s námi Ghar. Ten by prošel a ani by si nevšiml, že tu nějaké dveře jsou, pomyslel si mladý drúvid. Přivřel oči a soustředil se. Šlahouny živého břečťanu na jeho pažích se pohnuly a začaly se ovíjet kolem dveří, protáhly se každou skulinou, kterou našly. Vzápětí se ozvalo zapraskání a dveře povolily. Saimún na nic nečekal a vyrazil po úzkých schodech nahoru.
      Nevelká dutina v západní zdi byla zaprášená, vzduch zatuchlý.
      “Tady spoustu let nikdo nebyl,” poznamenal drúvid celkem zbytečně. Khóruin, který zatím stál na schodech, ruku položenou na meči, ustoupil zpět, aby se Saimún mohl vrátit. Pak se dovnitř vydal bojovník, provázený svou ženou.
      Vathila opatrně a pečlivě zkoumala tajnou prostoru. Náhle se jí vybavila podivná vize. Návrší… a na něm… železný strom… Nádherný vysoký železný strom…
      Potřásla hlavou.
      “Cítím slabou magii,” hlásila Askra od schodů, kam se všetečně nasoukala.
      “Fyzicky přítomen tu rozhodně nikdo nebyl,” doplnila Vathila a vracela se.
      “Teď už nic nenaděláme,” rozhodl Khóruin, “pojďme k Aderánu, je čas na večerní Zpěv.”
      Zpěv, který vyvolává hvězdy, se až na malé odlišnosti velmi podobal rituálu, jak jej družina znala z Arky. Doma však do chrámu přicházeli z čistou myslí, v bílém slavnostním oděvu a beze zbraní. Zde tomu tak zdaleka nebylo. Toho večera se pramálo soustředili na obřad. Očima nenápadně bloudili po tvářích lidí z Lerny. 
      Lernských bylo u Aderánu velice málo. Příliš mnoho lidí se nedbale potulovalo po městě a povídalo si na zápražích, jako by se žádný významný rituál nekonal. Něco takového bylo v Arce nevídané. Vladyka však byl přítomen a stejně tak arkinští ohňonoši. Vládce stál okázale blízko posvátného plamene. Nalevo i napravo od něj seděl jeden lernský kněz oděný v bílém.
      Alespoň ti, kdo tu stojí, musí být vpořádku. Žádný démon se přece nemůže přiblížit k Aderánu, uvažoval Khóruin.
      Sotva obřad skončil, místní se začali lhostejně a unaveně rozcházet.
      “Možná, že nám něco řeknou kněží,” šeptl Saimún Khóruinovi, “ale je potřeba nějak zabavit vladyku.” Bojovník pokynul ostatním z družiny, aby se k němu připojili. Arkinové se shlukli kolem vladyky. Nenuceně a přátelsky s ním začali projednávat okolnosti zítřejší cesty zpět do Arky a nejrůznější praktické záležitosti.
      Za jejich zády se Saimún usadil vedle jednoho kněze. Muž v bílém hávu vypadal vyčerpaně, v očích měl skrývaný strach.
      “Co se tu stalo?” zašeptal drúvid naléhavě.
      “Vlkodlaci… zaútočili…”
      “Poraďte, co máme udělat?”
      “Rychle… Přivěďte pomoc z Arky – hlavně kněží… Dlouho se neudržíme sami…”
      Jeden z vladykových vojáků se naklonil ke svému pánovi a něco mu pošeptal. Pán Lerny se okamžitě otočil a začal se vymotávat z hloučku, který ho obklopoval.
      “Varujte se Měsíčního sálu!” řekl kněz rychle.
      “A kde je Měsíční sál?” zeptal se Saimún, který naprosto zoufale nechápal, o čem kněz může mluvit.
      “Tam… Venku…”
      V tu chvíli už se přiblížil vladyka a spolu s ním několik strážných.
      “Nerušte prosím naše kněží. Nemáme nikoho jiného, kdo by pomáhal živit náš Aderán a oni jsou i tak velmi unaveni,” řekl Saimúnovi. Drúvid si povzdechl. Ani tady se nic nedozvím. 
      Vathila, která stála opodál, však za závojem vladykovy řeči pocítila nebezpečí.
      Dva z vojáků zatím vzali kněze mezi sebe. Pomohli mu vstát a odváděli ho pryč. S vojenským doprovodem přicházeli další dva kněží, aby na noc nahradili v rituálních zpěvech své druhy.
      Je tohle všechno kvůli jejich bezpečnosti nebo proto, aby nám náhodou neprozradili něco, co nemáme slyšet? ptal se sám sebe drúvid a s přívětivým úsměvem vladykovi odkýval moudrost podniknutých opatření a péče o zbylé kněží. Doufám, že až se tohle dozví Hagias, tak bude Lerna potřebovat nového vladyku…

      Necelou hodinu před úsvitem stála družina u lernské brány.
      “Ti ohňonoši, co je s sebou vedeme, se mi vůbec nelíbí. Kdo ví, co to s námi vůbec jde do Arky. Hagias musí dostat podrobnou zprávu předem, aby se mohl připravit. Naštěstí mám já a Taihun koně,” shrnul situaci Khóruin.
      “Ale do Arky nemůžeme nechat jet naše nejlepší bojovníky, pro případ, že by se družina ohňonošům po cestě znelíbila,” doplnila s lišáckým úsměvem Alphia.
      “Já se koní bojím,” zopakoval Saimún svůj argument ze včerejška a ustoupil do bezpečné vzdálenosti.
      Riva se zakřenil a nasedl na koně svého staršího bratra.
      “Můj kůň je pěkně vzpurná bestie,” varoval Taihun Alphiu, když jí podával otěže.
      “V tom případě jsme si naroveň,” usmála se potěšeně lovkyně a vyšvihla se do sedla. Zvíře nespokojeně zafrkalo a zatančilo na zadních. Zrzka ale seděla jako přikovaná.
      “Tak jedem!” zavýskla.
      “Za den to stihnete k dřevorubcovu domu u mostu. Nejezděte dál v noci, přenocujte tam,” napomenul ještě Khóruin své sourozence. Nebyl si ale příliš jistý, zda ho vnímali. Riva a Alphia prudce obrátili koně a vyrazili z Lerny.

      V dřevorubcově domě se navečer potkaly dvě skupiny cestující opačným směrem. Družina se třemi ohňonoši a nemalý zástup bojovníků, řemeslníků i kněží Aderánu vedený jedním z vyšších čarodějů.
      Zatímco všichni, kdo se vešli do velkého sálu v domě, naslouchali Strážcově bajce o lovci, divokém kanci a šetřivém vlkovi, Khóruin a jeho společníci se šeptem radili.
      “Riva s Alphiou mě neposlechli a jeli přes noc, jinak by záchranná výprava do Lerny nebyla na cestě tak brzo,” podotkl Khóruin nespokojeně.
      “To jim ale sotva můžeme mít za zlé – vždyť se jim nic nestalo a doručili zprávu dřív. Alphiin amulet je ochránil,” řekla smířlivě Vathila a jemně se usmála. Khóruin úsměv opětoval.
      “Řekl jsem mistru čaroději všechno o tom, co jsme zjistili. Varoval jsem ho, ať lernským moc nevěří a má se na pozoru,” vložil se do rozhovoru Saimún.
      “Rozumné řešení. Těm, kdo jsou s ním, bych ale na druhou stranu nic neříkal. Netřeba je zbytečně plašit, když vlastně vůbec nic nevíme,” odpověděl Khóruin.
      Askra a Vathila si zatím po straně cosi špitaly.
      “…ale musím se ho dotknout, takže…”
      “…nenápadně… to by šlo…”
      Nepovšimnuty se obě dívky přesunuly ke krbu. Netrvalo dlouho a vůdce ohňonošů musel projít kolem, vyhýbaje se lidem, kteří po různu posedávali kolem na kožešinách nebo na nízkých stoličkách. Jedno poleno ze zásoby určené k přikládání se skutálelo muži přímo pod nohy. V tu chvíli rychle vyskočila Vathila, aby ohňonoše zachytila, než spadne. Ten na okamžik ztratil rovnováhu, ale neupadl.
      “V pořádku?” zeptala se léčitelka, obratně skrývající své zklamání, že se mohla pouze krátce dotknout ohňonošova zápěstí.
      “Samozřejmě,” kývl kněz a šel dál svou cestou.
      Mistr čaroděj se krátce ohlédl od stolu po Askře, ale když viděl mladinkou Hiranyovu učednici se zvědavým a dychtivým výrazem, nechal slaboučký závan magie plavat. Askra měla pověst hravé a lehkomyslné čarodějky. Ale to byl ostatně problém Hiranyi.
      “Tak jak? Zjistila jsi něco?” ptala se Askra, ač viděla, že lest se zdařila jen částečně. Vathila zavrtěla hlavou, neklidná a nespokojená:
      “Nic. Na nic jsem nepřišla. Jen je až nezřízeně silný a zdravý… Možná… až moc…”

      Na mostě přes jezero stály stráže – jako vždy. Tentokrát však nenechaly Khóruinovu družinu projít.
      Jeden z vojáků se rozběhl do Arky. Zanedlouho se vracel s Hagiem, Nejvyšším drúvidem Auragonem řečeným Jitrocel, mistrem kovářem Gharem, Hagiovou černě oděnou osobní gardou a několika ohňonoši. Khóruin mezi nimi rozeznal Chardana. Od Arky přibíhala Alphia a spolu s ní i Riva a Ivain.
      Král pokynul příchozím, aby přecházeli most jeden po druhém. 
      První přešla Vathila. Bělohlav k ní přiblížil posvátnou pochodeň. Pak jen mávl rukou, aby ji vojáci pustili do města. Další šla Askra, pak Taihun a za nimi Khóruin. Poslední z družiny předstoupil před krále Saimún.
      “Pane, ti ohňonoši jsou nečistí! Provinili se proti Velkému Aderánu!” řekl tiše, ale pevně a naléhavě.
      Vathila s Askrou na sebe překvapeně pohlédly. Nečekaly takovou ráznost a přímé obvinění od jinak rozvážného drúvida. Vždyť toho všichni věděli tak málo! Neměli žádné pořádné důkazy pro takové nařčení!
      “Zařídím se podle toho,” odpověděl Hagias a pustil Saimúna do města. “Přineste vodu z posvátného pramene,” přikázal třem vojákům. Pak se obrátil k ohňonošům, kteří postávali na začátku mostu:
      “A vy tři odložte oblečení!”
      “Ale to…” začal nejvyšší z ohňonošů. Když ale viděl, jak Hagiovi muži zakládají šípy do luků, okamžitě zmlkl.
      “Poslechněte krále!” poradil jim Jitrocel.
      Ohňonoši si vyměnili neochotné pohledy. Pak se rozhodli splnit, co se po nich žádalo. Vathila zřetelně vnímala silné nepříjemné napětí, které se vznášelo ve vzduchu. V Hagiově tváři viděla rozhodnost a krutost. Ohňonoši se zdáli zčásti postrašení, zčásti vzteklí.
      “Pojďte sem!” přikázal jim král. Tři muži předstoupili. Bělohlav k nim přibližíl pochodeň. Pomalu pohyboval plamenem v jejich blízkosti. Napětí sílilo, nepřátelské ticho se prohlubovalo.
      Jsou to lidé – Aderán jim nijak neškodí! uvědomil si znovu Khóruin.
      Hagias ustoupil od ohňonošů. Vojáci na ně vychrstli vodu z posvátného pramene. Nic se nedělo. Askra měla chuť nadávat. To jsme snad všichni slepí a hluší?! Podezírali jsme je zbytečně?!
      “Vezměte je do chrámu! Ať třikrát obejdou Velký Aderán!” přikázal Bělohlav. Vojáci obklopili ohňonoše a s Hagiem v čele se vydali do středu Arky. Ostatní je následovali.
      Tři obvinění, kteří se tvářili znechuceně, obešli posvátný Plamen. Jednou… podruhé… potřetí. Vojáci od nich odstoupili.
      Kněží podali ohňonošům bílé hávy, jaké náleží služebníkům Aderánu.
      “Třikrát obešli Aderán…” vydechl nevěřícně Saimún. Jeho sestra se po něm podívala. Až příliš dobře věděla, že Saimún jednal podle svého instinktu, který ho zatím nikdy nezklamal.
      Všechny oči sledovaly odcházející ohňonoše. Pak Hagias přistoupil k mlčící družině.
      “Pane,” promluvil Saimún a padl před králem na kolena. “Pane, vidím, že jsem se zmýlil a vyslovil jsem křivé obvinění. Ale byl jsem o tom nezvratně přesvědčen a jsem připraven nést následky.”
      “Věřil jsi tomu, co jsi řekl. Nebyl v tom zlý úmysl a ty ses ničím neprovinil,” řekl Bělohlav.
      “Můžeme jít?” zeptal se Khóruin formálně. Začínala na něj doléhat únava z pobytu v Lerně i cesty zpět, z neustálé ostražitosti a podezíravého ohlížení se přes rameno.
      “Ještě ne.” Ten, kdo promluvil, však překvapivě nebyl Bělohlav, ale drúvid Auragon. Na jeho pokyn se celá družina odebrala spolu s ním, Hagiem a Gharem starším před chrám.
      “Zdá se, že vás čeká ještě jedna nesnadná cesta,” řekl Jitrocel pomalu. Všichni na něj tázavě pohlédli. 
      “Chce vás Měsíční sál. To, co jste zažili u hrobu blesku, byl jeden z jeho projevů,” řekl Nejvyšší drúvid.
      “Co je to Měsíční sál?” zeptal se Khóruin.
      “Protivník Aderánu. Představuje sílu přímo protilehlou vůči Plameni. Drúvidové ho už po dlouhý čas zkoumají, ale je to zkoumání zdlouhavé a nebezpečné. Až přijde čas, budu vás tam muset vzít,” zněla odpověď.
      “Ghar ať se drží výhně,” řekl mistr kovář a jeho hlas zněl více než nepříjemně. Nezdálo se, že by mu mistr Auragon mínil odporovat. Ghar mladší jen bezmocně pokrčil rameny. Khóruin koutkem oka zahlédl Ivainův potměšilý výraz. Nedělal si iluze, že by kdokoliv dokázal vychytralého barda přimět k tomu, aby šel někam, kam on sám nechce.
      “Proč tam máme jít?” otázal se Khóruin. Šedooký mistr drúvid na něj upřeně pohlédl:
      “Protože je lépe, budete-li zasvěceni a budete o Měsíčním sále něco vědět. Pak budete připraveni, až si pro vás Měsíční sál jedné noci nečekaně přijde. Teď můžete jít. Až bude vhodný čas, vezmu vás s sebou. Zatím čekejte.”
      Družina osaměla před chrámem. Stáli tam v křehkém, ostražitém mlčení.
      “Askro…?” šeptla Vathila.
      “Hm?”
      “Ty věříš, že se Saimún zmýlil?”
      “Ne.”