Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

I. kapitola: Hrob blesku

Tehdy lid Hwarnijů putoval děsivou bouří a hledal, kde by se zachránil. Vznešený válečný klan Vinair provázený dravými ptáky, klan lovců Kvanari se svými psy, klan Gavain s dobytkem a pozadu zůstavší klan Santra – ti všichni kráčeli temnotou. S sebou si však nesli naději, světlo Velkého Aderánu ukryté v duté holi. Když pak vstoupili na ostrov uprostřed jezera, otevřeli hůl. Tehdy z ní, posílen prvním velkým Zpěvem, vyšel Velký Aderán a z jeho žhavých par vstalo slunce, jež zahnalo měsíc a vlčí a hadí démony. A spolu s Velkým Aderánem vyšel z hole i Machuznatar, nejvyšší z bohů. Někteří z démonů, když spatřili veliké světlo, odvrhli temnotu a připojili se k Hwarnijům – ti jsou dnes zváni Darinové.

Legenda o příchodu Hwarnijů

Podzimní noc nahlížela otevřeným oknem do pokoje. Bezpočtu jiskrných očí hvězd oplácel pohled jediný pár očí lidských. Vathila Melittar ležela na zádech a hleděla do tmy. Snažila se nemyslet na tísnivý sen, který ji probudil. Nepamatovala si, co přesně se jí zdálo. Ale už dávno přestala křičet a mluvit ze spaní, už dávno se neobracela a nezmítala. Ukryla své sny v sobě, aniž ji však opustily.
      Něžně objala svého manžela, který spal po jejím boku, hlavu položenou na jejím rameni. Vathila si prohlížela Khóruinovu tvář v měsíčním světle. Spánek zjemnil jeho tvrdé, ostré rysy a propůjčil mu jakousi zvláštní krásu.
      Vathila odvrátila své myšlenky od děsivého chvění země, které nastalo nedlouho po setmění – po jezeře běžely neklidné vlnky a menší věci padaly na zem… Žena se otřásla a potlačila v sobě bodnutí strachu.
      Znovu se podívala z okna. Jako by v duchu počítala hvězdy, jiskry Velkého Aderánu, který planul v chrámu uprostřed vnitřního města a chránil před pohlcením noční temnotou plnou démonů. Vathila myslela na radost tance mezi světluškami jisker z mnoha slavnostních ohňů. A na podivný, neurčitý, toužebně smutný sen, který ji někdy navštěvoval, když byla sama, a který zamlčela všem, včetně svých dvou bratří a manžela.
      ”Khóruine… Miluji tě. Můžeš se na mne spolehnout. Jsem tady… pro tebe,” zašeptala. Drobnýma jemnýma rukama mu cuchala vlasy, aniž ho probudila. Pak Vathila Melittar z Vinairů znovu zavřela oči a v duchu vyslala modlitbu k Machuznatarovi, aby ráno vyšlo slunce – aby noc netrvala celou věčnost.
      Tmou zazněl hlas zvonu. Vnitřní město Arka ožilo. Hwarnijové se probouzeli, vstávali a chystali se do chrámu. Chystali se vyvolat slunce.
      Zatímco ve vnějším městě, v Darice, ještě všichni hluboce spali, obyvatelé Arky proudili do chrámu. Znovu se ozval zvon. Zvoníkem byl samozřejmě Mistr kovář – Ghar Varkias. Čistý tón zazněl potřetí.
      Khóruin s Vathilou vstoupili do chrámu spolu s ostatními. Ve středu rozlehlého amfiteátru, který se rychle zaplňoval, pod volným nebem plál uprostřed kamenného prstence Velký Aderán. Vysoký sloup jasného ohně, jejž živí Zpěv a věrnost, šlehal k temnému nebi. Kolem něj stáli kněží, mágové a Hagias, vládce města. Dál stanuly hlavy klanů Vinair, Kvanari, Gavain a Santra, za nimi hlavy jednotlivých rodin se svými potomky. Velký Zpěv započal.
      Nejprve hluboké hlasy, rezonující celou prostorou, rozechvívající posluchače až do kostí. Hluboké, silné, mocné hlasy. A k nim se pomalu přidávaly další, vyšší, jasnější. Melodie velké písně, která snad po všechna pokolení kolovala v žilách Hwarnijů. Vathila otevřela ústa a její hlas vplynul mezi ostatní. Khóruin zpíval mezi hlubšími hlasy, ale neslyšela ho – slyšela jen jedinou píseň. Jejich zpěv prorůstal hlasy ostatních, jednotlivé motivy písně se pevně a nerozlučně splétaly, aby vytvořily celek.
      Kněží se obrátili tvářemi k východu a vztáhli ruce. Zpěv zesílil, zazněl s neuvěřitelnou mocí a vznešeností. Na obloze se objevil světlý pruh svítání.
      A ze žhavých par Velkého Aderánu a mocného Zpěvu Hwarnijů povstalo nové slunce.


      Khóruin Melittar se ubíral za svou prací. Poněkud ho překvapilo, když jej zastavil čaroděj Hiranya, jeho učitel magie. Obvykle usměvavý přívětivý starý muž se nyní tvářil vážně a ustaraně.
      ”Buďte zdráv, mistře. Stalo se něco?” zeptal se Khóruin.
      ”Svolej svoje přátele. Po obědě se všichni zastavte u mne,” odpověděl čaroděj. Vzápětí se odvrátil a odcházel. Khóruin se otočil na patě a vyrazil hledat staršího bratra své ženy – Taihuna. S jeho pomocí doufal včas sehnat i ostatní. Hiranya měl pravděpodobně přetlumočit nějaký úkol od Hagia Bělohlava. Hagias občas využíval schopností Khóruina a jeho přátel a příbuzných, mezi nimiž byli jak bojovníci, tak čarodějové. Khóruin potřásl hlavou a přidal do kroku.
      Taihun systematicky obcházel Arku, aby se ujistil, že záchvěvy země nepoškodily žádný dům. Khóruina pozdravil vážným pokývnutím a upřel na něj své pozorné oči.
      ”Po obědě se máme všichni stavit u Hiranyi. Zdá se, že pro nás něco bude mít,” řekl Khóruin bez úvodu.
      ”Mohlo by to nějak souviset s chvěním země?” zeptal se Taihun, také velmi věcně.
      ”Snad. Mistr mi nic bližšího neřekl, ale vypadal, že má starosti. Chtěl jsem tě požádat, abys sehnal Ivaina.”
      ”Dobře. Mám sehnat ještě někoho?”
      ”Myslím, že když ty seženeš Ivaina a já všechny ostatní, budeme mít práci rozdělenou půl na půl.”


      Taihun si vzal svou těžkou dřevěnou hůl a neradostně vyrazil do Dariky. U jedné z bran spojujících vnitřní a vnější město se zeptal strážného, jestli Ivaina neviděl.
      ”Myslíš tvého povedeného bratra?” usmál se muž.
      ”Ano, naneštěstí myslím svého nepovedeného bratra,” odvětil Taihun zachmuřeně.
      ”Viděl jsem ho,” řekl strážný. ”Po ranním Zpěvu se tudy propotácel. Nevypadal příliš šťastně a nejistým krokem zamířil do vnějšího města.” Taihun se zachmuřil ještě víc a vydal se přibližně naznačeným směrem.
      Doptat se po Ivainovi nebylo nijak obtížné. Děti Darinů, které si hrály na ulicích, ho dobře znaly. S oblibou mu naslouchaly, když za doprovodu své loutny zpíval nejrůznější odrhovačky, a ještě raději házely kamením po slavících, kteří Ivaina v hojném počtu doprovázeli.
      Ivain dospával zalezlý v seníku, který mu ochotně nabídl jako útočiště jeden z Darinů, jenž patřil mezi nadšené obdivovatele Ivainovy hudby.
      Taihun zabušil holí na vrata.
      ”Polez ven, ochlasto!” zavolal nepříliš vlídně. Žádná odpověď. Taihun vešel dovnitř a několikrát nešetrně prošťouchl seno koncem hole.
      ”Hledáš někoho, bratříčku?” ozval se nad ním sladký Ivainův hlásek. Bard seděl v relativním bezpečí na patře seníku a shlížel na svého staršího bratra. ”Copak tě přivedlo do dolního města? Vždyť sem skoro nechodíš…”
      ”Dotáhla mě sem tvoje zhýralost,” zavrčel Taihun.
      ”Zhýralost? Co je to zhýralost? To neznám…” zatvářil se Ivain nevinně a kdyby ho Taihun už osmnáct let neznal, snad by mu to i uvěřil. Jenomže za daných okolností Taihun nevinné pohledy nepřijímal.
      ”Koukej přijít domů na oběd. Po jídle se máme všichni sejít u Hiranyi. A ty tam budeš taky!” křikl nahoru a vyrazil zpátky do Arky.


      Alphia Karian, oblečená v loveckých kalhotách a haleně s roztrženým rukávem, stála na břehu jezera a házela kamením po rybách. Tento způsob rybolovu rozhodně neměl žádný výrazný účinek, ale lovkyně ostatně ani nic takového nezamýšlela.
      Askra seděla vedle ní, měděnohnědé vlasy jí volně padaly na ramena. Čarodějka z rodiny Atharvan jen občas dlaní udeřila do hladiny, čímž většinou pouze postříkala Alphiu.
      ”Před třemi dny se prý zaběhl oblíbený pes vrchního lovčího. Ještě se nevrátil?” ptala se zrovna Askra. Alphia smutně zavrtěla hlavou:
      ”Ne. Mistr Tilukas za něj už vykonal pohřební obřady. Velmi svého psa postrádá…”
      ”Podívej! Někdo sem jde!” upozornila mladá čarodějka. Alphia si dlaní zastínila zrak proti jasu podzimního slunce. Přimhouřila své nadobyčej bystré oči:
      ”To je Khóruin. Co se asi zase děje…” Obě dívky počkaly, až k nim mladík dojde.
      Přátelským objetím se uvítal s Askrou i se svou nevlastní sestrou Alphiou. Rád ji zase viděl – obzvláště proto, že od chvíle, kdy se díky sňatku s Vathilou odstěhoval k rodině Melittar, nevídal už své sourozence tak často jako dřív.
      ”Byl za mnou Hiranya, vypadal ustaraně,” začal Khóruin. Askra povytáhla obočí a nespokojeně zamlaskala. Stejně jako Khóruin a jeho bratr Riva, i ona byla Hiranyovou učednicí. Vážný výraz vskutku nebyl na jeho tváři příliš často k vidění. Khóruin dal kývnutím najevo souhlas s Askřiným znepokojením:
      ”Po obědě se máme všichni objevit u něj. Dej vědět i Saimúnovi.” Dívka se usmála:
      ”Vyřídím. Pozdravuj ode mne Vathilu.”


      Khóruin mířil ke kovárně. Cestou ho zaujal shluk lidí na jedné z ulic Arky. Riva zjevně vyprovokoval cvičný souboj s Chardanem, jedním ze svých bratranců. A Riva teď dostával pořádně zabrat, protože Chardan byl velice dobrý šermíř.
      Khóruin klidně počkal, až souboj skončí. Pak pomohl Rivovi vstát.
      Riva, jehož tvář byla i přes pot a prach stále jemná a půvabná, se usmál na svého staršího bratříčka.
      ”Proč si nevybereš rovného soupeře, můžeš mi říct?” zeptal se Khóruin naoko přísně. ”Od něj by ses alespoň mohl něco naučit a zlepšovat se postupně.”
      ”Každý máme jiný způsob,” odvětil bezstarostně Riva a oprašoval se.
      ”Po obědě přijď k Hiranyovi, něco se děje,” řekl starší z bratří tiše. Kývl na rozloučenou a pokračoval v cestě. Sotva udělal pár kroků pryč, Riva už zase živě poskakoval a pokřikoval na Chardana:
      ”Tak si dáme odvetu, ne?!”


      V kovárně rytmicky zvonila kladiva. Kolem kovadliny stál Ghar starší – mistr kovář – a jeho učedníci: hromotluk Muhur a Ghar Karian z Kvanariů.
      Khóruin zůstal stát u dveří a trpělivě čekal. Trvalo velmi dlouho, než zvuk kladiv ustal, ačkoliv Ghar starší nemohl Khóruina přehlédnout.
      Konečně se mistr, vysoký, rozložitý muž s šedým vousem spleteným do copánků, obrátil ke Khóruinovi:
      ”Potřebuješ něco?”
      ”Buďte zdráv, mistře. Chtěl bych mluvit s Gharem mladším,” odvětil mladík zdvořile.
      Ghar Karian přišel blíž, ve tváři svůj obvyklý, zvláštně zamyšlený výraz. Khóruin si však nedělal iluze, že by se v Gharově hlavě něco výrazného dělo. Ačkoliv kovářův učeň patřil mezi nejsilnější muže v Arce, rozumu příliš nepobral a občas mu něco vysvětlovat bylo učiněné utrpení.
      ”Ghare, po obědě máme přijít k čaroději Hiranyovi. Musíš tam být taky, ano?” řekl Khóruin. Nebyl si zcela jistý, co se právě za očima jeho bratra děje – někdy to Gharovi myslelo poměrně rychle, jindy z něj člověk nedostal ani odpověď na pozdrav.
      Silák zvolna klidně přikývl.
      ”Řeknu o tom mistrovi a přijdu,” odpověděl pomalu.

      Khóruin, Vahtila, její bratři Taihun a Ivain, Khóruinovi sourozenci Riva, Alphia a Ghar a jejich přítelkyně Askra, jejíž bratr Saimún jediný nepřišel, stáli před čarodějovým domem. Konečně se mistr objevil.
      ”Spolu s dalšími mágy jsem zjistil, že se něco neobvyklého děje v lesích na severovýchod odtud, nedaleko cesty k Lerně. Zdá se, že se tam probouzí jakási síla, která ovlivnila vnímání čarodějů tak, že o ní nyní víme. Je potřeba, aby tam někdo šel, dokud je ona síla ještě v počátku a slabá. Bude stačit, když ve středu té oblasti, na neposkvrněném místě, rozděláte oheň, jenž bude potomkem Velkého Aderánu a budete ho střežit po jednu noc. To místo určitě znají Alphia a Riva, je to mělké údolíčko, přibližně pět hodin chůze odtud. Aby oheň, který založíte, byl co nejčistším potomkem Velkého Aderánu, půjde s vámi ohňonoš Chardan,” řekl mág nezvykle stroze.
      ”Nevíte, mistře, čím mohly být způsobeny otřesy země? Nemohlo by to mít něco společného s naším úkolem?” zeptal se Khóruin.
      ”Ohledně těch záchvěvů jsme se v Kruhu hodně dohadovali. Nikdo zde už nepamatuje dobu, kdy by se něco podobného dělo. Prý za časů, kdy sem přišli naši předkové se několikrát chvěla zem, až se vody jezera rozbouřily. Zdá se, že to způsobují blesky uzavřené v zemi. Jak jistě víš, jsou dva druhy blesků – ty, které vycházejí z nebe, a ty, které vycházejí ze země. Možná jsme svým chováním způsobili, že blesky ze země dočasně nemohou ven a zmítají se uvězněny. Pokud se ale otřesy nebudou opakovat, není potřeba se znepokojovat.”
      ”Takže by to nemohl být nějaký obrovský netvor vylézající ze země?”
      ”Věřím, že ne. Připravte se na cestu, Chardan na vás bude čekat zde.”


      Taihun byl připraven první. Na sobě měl řetízkové brnění a u pasu meč, na zádech batoh s nejnutnějšími věcmi a v ruce oštěp. Na rameni se mu s temným zakrákáním usadil havran. Chardan už také čekal na místě, oděný do šupinové zbroje zdobené zlatem a černého pláště s kápí prošívaného zlatými nitěmi – obřadního oděvu ohňonošů. V pravici držel zapálenou pochodeň ovinutou zlatými proužky, jež byla zažehnuta ve Velkém Aderánu.
      Vzápětí se objevil Khóruin v kožené zbroji, rovněž s mečem a s mačetou, dlouhé tmavě hnědé vlasy pečlivě svázané řemínkem. Po boku mu vážně kráčela Vathila oblečená v kalhotách, haleně a pevných botách, za pasem dýku a prak, přes rameno si nesla vak s potravinami a léčivými bylinami. Na paži jí seděla poštolka.
      Askra, také náležitě ustrojená, si s veselým úsměvem přerovnávala různé drobné polodrahokamy a záhadné předměty, jakých užívají čarodějové.
      ”Saimún s námi nemůže jít. Šel spolu s dalšími drúvidy někam do lesa meditovat. Nechala jsem mu vzkaz,” prohodila jen tak mimochodem. Její tón prozrazoval, že drúvidské meditace odmítá brát nějak zvlášť vážně.
      ”To je škoda. Ale co se dá dělat. Buď se vrátí dřív a pak se k nám připojí, nebo se musíme obejít bez něj,” odpověděla Vathila.
      Alphia přišla jako obvykle v loveckém, přes rameno luk a u pasu nůž, její dlouhý cop jasně zrzavých vlasů měl na slunci barvu živoucího ohně. Obrátila se na Khóruina:
      ”Byla jsem se omluvit u mistra Tilukase, že budu dnes a přes noc pryč. Nebyl ale doma. Když jsem ho viděla předtím, byl velice smutný pro svého psa. Říkal, že se pomstí těm, kdo to způsobili – těm, kteří nemají jméno. Jeho pes zmizel někde ve východní části lesa. Možná to nějak souvisí s místem, kam jdeme…” Khóruin přikývl. Alphiina slova nikdy nebral na lehkou váhu.
      Jejich rozhovor přerušil příchod Rivy a Ghara. Když teď Riva stanul vedle Khóruina, ještě víc vynikl rozdíl mezi oběma bratry. Khóruinova ostře řezaná tvář jako by byla náčrtkem, který kdosi dokreslil až u Rivy – mladší z bratrů měl obličej jemný a krásný, bylo v něm cosi dívčího. Na rozdíl od pozorného a soustředěného výrazu Khóruinova, Riva se zdál jaksi neustále mimo, roztržitý, s úvahami, které se ubírají prapodivnými cestami. Vathila ale měla často pocit, že Riva s sebou nese cosi tragického, tušenou předzvěst… Jeho stín se jí zdál mnohem temnější než číkoliv jiný.
      U Rivových nohou se usadil ohař Vása, kolem Ghara pobíhal jeho pes Anila. Ghar s sebou nesl sekeru a mačetu a z jeho batohu vyčnívalo cosi tenkého a dlouhého, pečlivě zabaleného v látce. Silák se tvářil poněkud přihlouple tajemně, občas si bezmyšlenkovitě prohrábl krátké zrzavé vlasy, jejichž barvu měl společnou s Alphiou.
      Riva měl s sebou kromě svého meče i jednoduchou lyru.
      Poslední se nedbale přiloudal Ivain, na sobě vycpávanou kazajku a přes rameno svou nepostradatelnou loutnu. Okolí se rázem rozeznělo nadšeným zpěvem slavíků a Vathilina poštolka neklidně přešlápla na paži své paní.
      Družina se mohla vydat na cestu.

      ”Když jsem tady byla před několika měsíci, nerostlo tady nic vyššího než mech. Ať mi nikdo neříká, že tohle tady za tu dobu vyrašilo samo od sebe,” řekla pomalu Alphia, když hleděla na bujnou spleť křovin a mladých stromků, které beze zbytku vyplňovaly mělké údolí a tvořily neprostupnou hradbu. Liška Phia, která lovkyni provázela na výpravách v lese, se znepokojeně přitiskla k noze své paní.
      ”Nemohli to způsobit drúvidi?” zeptal se Ghar.
      ”Myslím, že ne,” odtušil zachmuřeně Khóruin a vytáhl mačetu. Ghar ho napodobil a oba nevlastní bratři se začali prosekávat stěnou vegetace. Ostatní je následovali vysekaným průchodem. Stíny se dloužily s tiše ale neodvratně se blížící nocí.
      Uprostřed zarostlé oblasti byla mýtina. Ivainovi slavíci, posedávající na okolních větvích, zmlkli jako když utne. Vása i Phia se mírně naježili.
      Ve středu mýtiny byl kámen – ožehlý, zčernalý a popraskaný, poničený jakousi nesmírnou silou. Kolem něj v pravidelném kruhu rostly nepřirozeně veliké a podivně tvarované fialové houby.
      ”Anilo! Fuj!” okřikl Ghar svého psa, který vyběhl na volný prostor a začal očichávat houby, jako by chtěl zjistit, co je na nich tak zajímavého, že všichni zírají a nehýbají se. Na zavolání se Anila neochotně vrátil ke svému pánovi a upřel na něj vyčítavý pohled.
      ”Do tohohle místa musel udeřit blesk,” vydechl Riva. Askra na něj zvědavě pohlédla a tak mladý čarodějnický učeň pokračoval. ”Jsou dva druhy blesku – ty, které vycházejí z nebe, a ty, které vycházejí ze země. Ty z nebe patří Machuznatarovi, ty ze země jsou… Toho Druhého. Nevím, který z nich sem uhodil…”
      Vathila přivřela oči a trochu pozvedla ruce. Pomalu a obezřetně otevřela své vědomí. Prohlížela si mýtinu citem, který měl pramálo společného s obvyklými smysly. Jestli se tady něco stalo, pak to už skončilo… Tohle místo je…
      ”Hrob,” řekla léčitelka nahlas. Vydechla a otevřela oči. ”Mám pocit jakéhosi skončení. To, co vidíme, je nejspíš… hrob blesku,” dodala tiše, když si uvědomila, že se po ní ostatní ohlédli. Khóruin, znalý schopností své ženy a vědom si toho, že zkoumání některých věcí by mohlo být nebezpečné, si oddechl. Vathila se vždycky vzdalovala po nevyzpytatelných stezkách mysli, které nebyly o nic jistější než cesty meče nebo magie.
      Askra si soustředěně, až z nerozumné blízkosti, prohlížela kámen. Zdálo se jí, že praskliny na něm tvoří některou runu, nicméně to nebyla žádná z těch, kterou by čarodějka znala. Tázavě se ohlédla po Rivovi, zdali on nevidí něco víc.
      ”Tohle asi vyřeší jenom král Hagias. On jediný ovládá runu blesku,” řekl Riva.
      ”Dobrá. Noc se rychle blíží, budeme muset rozdělat oheň. Bez světla Aderánu je velmi obtížné přežít v nicotě noci, takže nemá smysl se vydávat zpět do Arky. Ráno vyšleme někoho, aby Hagia přivedl,” rozhodl prakticky Khóruin.
      ”Kde připravíme ohniště?” zeptal se Chardan. ”Nemůžeme si být jisti, jaké síly působí na téhle mýtině. Kdyby se nějaká nadpřirozená chyba nebo vliv z okolí dostal do plamenů, které jsou potomky Aderánu, mohlo by to špatně dopadnout.”
      ”Vysekáme půlkruh v těch houštinách, takže budeme mít na hrob blesku výhled, ale zároveň nebude náš oheň hořet přímo na mýtině,” odpověděl Khóruin po chvilce zamyšlení. ”Musíme si pospíšit,” dodal.
      Ghar s Khóruinem se dali do sekání nepoddajných dřevin, všichni ostatní odklízeli větve a chystali dřevo na podpal. Všichni, kromě Ivaina, který seděl opodál, drnkal na loutnu a tvářil se, že ho vlastně vůbec není zapotřebí a jakákoliv práce se ho ani za mák netýká. Vydrželo mu to, dokud si Taihun nenašel chvíli a nevěnoval bardovi několik nevlídných slov a příslib několika kopanců, pokud se okamžitě nezvedne. Ivain se tedy s výrazem nepochopeného umělce pohnul a neochotně se připojil k probíhající činnosti.


      Slunce zapadlo. Skupina seděla kolem ohně, připravena probdít noc. Ivain ladil loutnu a Riva lyru. Posvátné plameny, zažehnuté od Chardanovy pochodně, přívětivě tančily v ohništi vytvořeném náležitým rituálem, jejž jako jediný z družiny dokázal provést Khóruin.
      Nad vrcholky stromů se ukázal měsíc. Jeho světlo postříbřilo les a propůjčilo mu podivný, nezemský vzhled. Svět mimo dosah světla ohně ztratil barvy. Všechno, na co dopadal měsíční svit, zářilo jasnou sněžnou bělostí. Ale tam, kam měsíc nedosvítil, panovala naprostá temnota nepřirozeně hlubokých stínů, jaké za dne Hwarnijové nikdy neviděli. Noc ubíhala.
      ”Sestřenici našeho otce se brzy narodí dítě – už za několik týdnů,” vyprávěla Alphia novinky z klanu Kvanari.
      ”Úplně jsem zapomněla počítat čas do té radostné události,” přiznala Vathila a usmála se. Úsměv jí ale ztuhl na rtech. V podrostu kolem se něco pohybovalo, slyšela to.
      Léčitelka stiskla paži Alphie, která seděla vedle ní:
      ”Poslouchej! Může to být zvíře nebo noční pták?” Hwarnijové rázem ztichli.
      A znovu to tichounké zapraskání větviček…
      ”To není zvíře ani pták,” šeptla lovkyně. Neřekla ale ”člověk”, protože ten, kdo se potuloval temnotou na takovémto místě bez ochrany ohně, jistě člověk nebyl. Napjala zrak a snažila se proniknout pohledem skrz noční temnotu. Ale neviděla nic.
      ”Zkus tohle, sestřičko,” řekl Ghar. Z pruhu látky vybalil štíhlý kovový šíp, jehož špice byla vykována do tvaru symbolického plamínku. Lovkyně tázavě povytáhla obočí. Kovář jen mlčky ukázal nahoru.
      Jeho sestra pochopila. Bleskurychle napjala luk a vystřelila šíp k obloze. Střela vylétla k temnému nebi. Stoupala výš a výš a šířila kolem sebe jasnou ohnivou záři.
      Světlo ohně a luny se míchalo a tlouklo jako v zápase o nadvládu. Stíny se divoce roztančily, smíšený přísvit bodal do očí. Ať Alphia namáhala zrak jak chtěla, nehybně stojící postavu v šíleném zmatku světla a tmy zahlédnout nedokázala.
      Šíp pohasl a v okolí znovu zavládla temnota a měsíční světlo.
      Khóruin pečlivě přiložil do ohně, družina se sesedla blíž k ohništi, ruce válečníků zůstaly na zbraních.
      Praskání se už neozývalo. Začínala se zvedat mlha. Řídké bělavé jazýčky se plazily od mýtiny, na níž se nacházel hrob blesku. Pečlivě se vyhýbaly kruhu ohnivého světla.
      Khóruin vstal. Taihun vložil špici svého kopí do ohniště a zvedl se také. Oba si od Chardanovy pochodně zažehli své vlastní improvizované louče. Přistoupili k hranici světla.
      Khóruin máchl pochodní do mlhy. Mlha se od ohně rychle stahovala, jako by byla živoucí bytostí, která se obává zranění. Vzápětí ale zhoustla a sunula se blíž.
      ”Při Machuznatarovi!” zasyčela Askra a ukázala na mýtinu.
      V bílých kotoučích mlhy a stříbrném světle se rýsovala mužská silueta. Nebylo možné poznat, zda je tak vysoká a stojí dál, nebo je obvyklé velikosti a stojí blíž. Mlha houstla.
      Tiché zapraskání v křovinách družinu ujistilo, že možná budou muset čelit útoku nejen z jednoho směru… Ten, kdo je po soumraku sledoval, se dosud pohyboval kolem…
      Ghar vzal do jedné ruky pochodeň, do druhé sekeru, jejíž ostří koval v plameni, který byl potomkem Velkého Aderánu. Mohutný kovářský učedník se přesunul na opačnou stranu, než kde stáli Khóruin a Taihun.
      ”Teď by se nám hodil ještě jeden ohnivý šíp,” zamumlala Alphia. Ale Ghar jen bezmocně pokrčil rameny – druhý Aderánový šíp už neměl.
      ”Alphio… ohnivý šíp…” řekla tiše Vathila a ukázala lovkyni šíp, jehož hrot právě omotávala látkou napuštěnou kdo ví čím – zápalný šíp. Jakmile první dokončila, vzala do ruky další.
      Zdálo se, že se kruh světla zmenšuje. Anila, Vása a Phia se krčili u ohniště. Ptáci kdesi vysoko ve větvích o sobě raději nedávali vědět. Měsíc zapadl.
      Chardan se oháněl svou posvátnou pochodní. Riva se pohyboval po obvodu tábořiště a usilovně tloukl do mlhy svým mečem. Účinek se velmi podobal tomu, co dokázaly louče. Riva si svůj meč totiž vykoval sám v dílně Ghara staršího. Cenil si svou zbraň a nikdy ji neodkládal.
      Mlha se valila dál. Moc ohně slábla, bělostná stěna už téměř neuhýbala. A stále houstla… Začínala místy nabírat tvar nestvůrných rozostřených tváří, rukou i těl…
      Taihun spěšně přistoupil k ohništi a vytáhl z něj oštěp. Khóruin rychle udeřil pochodní do mlhy a uskočil Taihunovi z cesty. Vathilin bratr mrštil oštěpem do mlhy, přímo po nezřetelné postavě.
      Alphia zahlédla, jak mlžný opar před hrotem zbraně ucukává a v letu se mu vyhýbá… Ozvalo se zasyčení, jako by něco rozžhaveného dopadlo do vody. Oštěp zmizel.
      Taihun a Khóruin jednohlasně zakleli. Hrozivá silueta na mýtině se pomalu pohnula kupředu.
      Uhaste ten oheň… Pevný, rozkazující hlas. Uhaste ten oheň! Příkaz, který se Hwarnijům nedostal do hlavy ušima.
      ”Ne!” zaječela Vathila a spustila závoru vůle na bráně své mysli. Měla pocit, že údery psychického útoku se jí rozléhají v hlavě. Uhaste! Hned! Uhas ten oheň, ženo! Otevři mi!
      Ivain pevně stiskl v rukou loutnu. Vzápětí začal hrát a nádherně zpívat. Zpíval píseň, kterou všichni tak dobře znali, píseň, jež vyvolává slunce…
      A v tu chvíli obloha zbledla pruhem svítání. Vathila přidala svůj hlas k Ivainovi, aby přehlušila ozvěny ve své hlavě.
      Riva s Askrou usedli v soustředění k ohni. Příkazy přicházející z temnoty se tříštily o ocelové skořápky vůle Hiranyových učedníků. Plameny vyšlehly do výšky. Uprostřed ohniště se svíjela a plála Rivova runa Žáru. Kouzelnice pozvedla tvář napjatou soustředěním.
      Alphia vložila do ohně tři zápalné šípy, které pro ni připravila Vathila. Lovkyně tušila, co se Askra chystá udělat, na to ji znala dost dlouho…
      ”Teď!” vzkřikla čarodějka a prudce vztáhla ruce. Khóruin a Taihun sehraně uskočili z cesty, každý na jinou stranu. Směrem od Askry vyrazil vzdušný vír vyvolaný Aderánovými runami, které dívka ovládala. Mlha se rozlétla, rozmetána do všech stran.
      A přesně v tom okamžiku Alphia vystřelila. První šíp přímo, průchodem v mlze. Druhý vrchem, aby padal obloukem. Dřív než předchozí dva dopadly, vystřelila ještě třetí – opět přímo.
      Ozval se děsivý výkřik, který všechny strhl na zem.
      A v tu chvíli vyšlo slunce.


      ”Můj oštěp prostě zmizel,” prohlásil Taihun poté, co marně prohledal celou mýtinu i okolní divoký porost. ”Tušíte někdo, co to mohlo způsobit?” zeptal se, hledě přímo na Askru.
      ”Netušíme,” odpověděla čarodějka s pokrčením ramen a zastínila si půvabnou tvář před nenechavým sluncem, které už se přesunulo na své pouti přes poledne.
      Zapraskání větviček provázelo vracející se Alphiu.
      ”Našla jsi něco?” zeptal se Khóruin své nevlastní sestry.
      ”Ten, kdo se v noci plížil kolem našeho tábořiště za sebou zanechal, na rozdíl od té nestvůry z hrobu blesku, stopy. Zřejmě to byl muž střední výšky. Žádné zvláštnosti v chůzi. Přišel sem od cesty, která spojuje Arku s Lernou a odtud se vydal k Lerně – ale ztratila jsem stopu a ani Phia ji už nedokázala najít,” odvětila Alphia.
      ”To není dobré,” řekla tiše Vathila, která unaveně seděla na svém plášti.
      ”Kde vůbec vězí Riva a Ghar? Už tu měli být nazpátek – i s Hagiem,” poznamenal Khóruin. Jako v odpověď na jeho slova se ozvalo mohutné praštění drcených větví, jako by se sem částečně prosekanou cestou prodíral přinejmenším medvěd, kterému je vysekaný prostor úzký. Vzápětí se ze spleti rostlinstva vynořil Ghar Karian s širokým úsměvem.
      Družina si viditelně oddechla. Za kovářským učedníkem se na mýtinu protáhl útlý Riva. A za ním se objevil Hagias Bělohlav.
      Hwarnijové se zvedli a pozdravili svého krále.
      ”Riva už mi pověděl, co se tady přihodilo,” řekl Hagias a několika kulhavými kroky popošel k puklému kameni. Černá kapuce mu sklouzla z hlavy a odhalila krátce ostříhané bílé vlasy a zlatou hwarnijskou korunu.
      ”Pane, Alphia zjistila, že ten, kdo se během celého souboje pohyboval kolem, přišel od stejné cesty jako my. A mířil směrem na Lernu,” řekla Vathila zdvořile. Král se ani neobrátil:
      ”Dobrá. Teď běžte všichni zpátky na Arku. Přijdu za vámi.”