Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Hrdinové

Hrdinou není každý, kdo se jím cítí být. Vidlácký synek může lézt po stromech, šermovat klackem a připadat si jako velký rytíř, ale nikdo kromě něj to neví a proto jím není. Moudrý mecenáš umění a věd Falath Sinaropis, bez jehož osvíceného výběru a všímavosti by svět byl chudší o mnoho strhujících ság, krásných soch a badatelských objevů také není Hrdinou, i když možná ovlivnil dějiny víc, než někteří, jimž označení Hrdina přináleží.

Kdo je tedy Hrdina a co je to co činí Hrdinu tím, čím je? Není to ani stáří, ani moudrost, ani krása, ani mravní čistota, ani žádná další hodnota, kterou bychom možná čekali – třebaže mnozí Hrdinové jsou ctnostní, krásní nebo moudří.

Co je tedy tresť hrdinství?

Je to Sláva. Nenechme se však splést slovem, které v našem světě znamená něco jiného, než ve světě Grandu – Sláva zde totiž znamená něco mocného a posvátného. Něco, co nestojí samo, ale snoubí se s dalšími věcmi. Například Sláva se snoubí s Osudem. Komu patří Sláva, ten si rovněž vysloužil Osud. Zatímco na většině prostých lidí Osud svým krutým okem nespočine, tak Hrdina je Osudem hnán silou nevídanou. Tu je proti očekávání všech vynesen do nesmírné výše, tu je rozdupán v nejhlubší temnotě. Osud Hrdiny nešetří, neboť je stálou zkouškou jejich hrdinství.

Další věc, která souvisí se Slávou, je to, že každá Sláva má svou barvu a ta pochází od některého z bohů. Každý Hrdina je tak šampionem některého z bohů, s nímž se s pomocí nebo navzdory Osudu spojil v podivuhodném svazku.

Hrdina bojuje a získává Slávu jako prapodivnou sílu či energii, která mu otvírá dveře, přibližuje jej bohům a tudíž vzdaluje lidem. Proto dalším souputníkem Slávy je Samota. Hrdina se lidem jeví jako tajemný a nesmírně přitažlivý nadčlověk, buďto jej milují, nenávidí, nebo jen tiše obdivují, ale lhostejní k němu být nemohou. Narozdíl od bohů, kteří zůstávají pro většinu lidí neviditelní, jsou Hrdinové viditelní a skuteční.

Prostý člověk se v samotném nitru svojí bytosti touží Hrdiny dotknout, spatřit ho, slunit se v jeho blízkosti, hovořit s ním, zavděčit se mu, přitakávat mu. Někdy je touha tak velká nebo tak směrovaná, že překročí svoje přirozené hranice a člověk touží Hrdinu zabít, doslova roztrhat láskou a nenávistí a pozřít ho, veden kanibalistickou touhou „získat“ jej alespoň ve formě „svaté hostiny“. Ženy sní o tom, že se do nich Hrdina zamiluje a muži si nechávají zdát o přátelství s Hrdinou. Každý je však v jeho skutečné blízkosti zbaven slov a jen s posvátnou bázní třeští oči na živoucí zázrak, který přinesl kus světa legend do jejich každodenních životů. Spolu s Hrdinou totiž přichází Legenda a každý, kdo se vyskytne poblíž Hrdiny svým způsobem do Legendy vstoupí, třebaže jen jako kompars.

O Hrdinech se dá mluvit ještě dlouho, ale slova budou jen prach a popel pro toho, kdo nikdy skutečného Hrdinu nepotkal. Proto zakončíme naše povídání krátkou klasifikací Hrdinů podle způsobu, jakým „pracují“. Hrdinové mají samozřejmě různé povahy a různé Osudy, avšak přesto je můžeme rozdělit podle jednoho klíče – podle míry Samoty, která proniká jejich cestu.

Hrdina – Vlk samotář
Tento druh Hrdinů je zvyklý řešit všechny nástrahy sám. Tito Hrdinové již od útlého mládí odolávají mnohým nástrahám a překonávají je. Jsou znalí mnoha věcí a jejich dialog s Osudem je věcí, která se odehrává výhradně mezi čtyřma očima (ponecháme-li v rámci metafory Osudu dvě oči). Krátkodobě mohou s někým sdílet kus cesty, ale nejsou schopni něčí rovnocennou společnost snášet delší dobu. Jsou příliš zvyklí mít ve všem vlastní hlavu a vlastní cestu, že donutí druhého/třetího/atd. se přizpůsobit nebo odejít. V něčí společnosti se cítí nesví a buďto se stáhnou úplně do sebe, nebo naopak zcela dominují a potlačují ostatní. Uvnitř jim nejvíc vyhovuje vlastní tempo a vlastní cesta. Jakmile jsou sami, mohou být sami sebou, nemusí se nikomu přizpůsobovat a tak jsou i nejlepší. Sami o sobě jsou fenomenálními hráči hry Osudu, ve skupině naopak vytvářejí konflikty a nikdy nesedí. Největší Slávy dosáhli v osamělém výkonu, kdy sami čelili nebezpečí a nemuseli se na nikoho ohlížet.

Hrdina – Dobrý druh

Dobří druhové neboli dobrodruzi jsou Hrdinové, kteří jsou zcela výborní v nějakém jednom jediném umění, avšak v mnoha jiných zaostávají. To však není jejich hlavní charakteristika. Jejich hlavní rys je, že jsou-li v družině jiných Hrdinů podobného ražení a především stejného Osudu, pak jsou schopni s nimi utvořit jakousi harmonii vyššího stupně, která těží z výhod a silných stránek každého z účastných Hrdinů a pokrývá si navzájem slabé stránky tak, že ony mizí. Tito Hrdinové potřebují být v dobrém kolektivu a teprve v něm ze sebe dokážou dát opravdu to nejlepší. Bez kolektivu jsou jak včela bez roje, ztraceni a bez cíle se neharmonicky převažují na tu stranu, která je jejich silou a nemají kde se vyrovnat a zacílit. Tito Hrdinové nejsou slavni samotní, ale jako členové slavných družin. Každý zná zpaměti ta výborná jména, z nichž se skládala ona družina, ale ta jména nemoho stát samostatně, protože tak nemají smysl. Stojí tak vždy v kanonickém výčtu a navyklém pořádku a rezonují s ostatními.

Hrdina – Všeuměl
Hrdinové tohoto druhu dokážou stát jak sami, tak zapadnou do družiny dobrodruhů. Jsou versatilními zdroji pro Legendu a zůstávají věčnou inspirací písní. Jejich samostatné působení má jiný charakter, než když jsou členy nějakého společenstva a tak se jakoby kouzelně proměňují a zdají se být více osobami naráz. Lidé si pamatují ve kterých všech družinách se Hrdina objevil a kde všude byl a přispěl k hrdinskému skutku a podivují se nad rozsahem jeho působení a zájmů. On však nakonec vždy odejde a je sám po vlčím způsobu. Kdykoliv se však může vrátit k žhavým uhlíkům družin svých přátel a zavzpomínat s nimi na společně vykonané velké činy. Někdy se k dávné družině vrátí jen na jediný poslední úkol v němž se po letech zas sjednotí dávné a legendární postavy, aby se postavily poslední velké výzvě a pohlédli naposled do očí Osudu.