[zapsala Johana Passerin]
V předcházející části příběhu – U dřevěného mostu – hrdinové prozkoumávali město Rethra na hranicích Figlynského království. Na doporučení místních obyvatel si vybrali pro svůj nocleh hostinec U dřevěného mostu. Zatímco Al-Raqím vydělal svými pěti prsty pěkných pár peněz a pak si prohlédl palladinská kasárna, Jarn a Klaes přešli dřevěný most a navštívili místního alchymistu Yarona. Promluvili si s ním o inzerátu, který byl zveřejněn na vývěsce ve městě. Ukázalo se, že alchymista má zájem o získání jakési staré enycklopedie z ruin předpotopní univerzity Yadhabaoth, nacházející se na v srdci Kaelotských bažin. Chrám nejsvětější sedmice měl skrývat vzácnou knihu, pro kterou se však sám alchymista nemohl vydat, protože ta místa jsou zasvěcencům nebezpečná. Za získání knihy nabídl poutníkům nebývale štědrou odměnu. Dokonce by mohli získat koně, což by jejich cestu do Xalgonu zrychlilo. Jarn a Klaes se vydali zpátky a vyprávěli svým společníkům o lákavé alchymistově nabídce. Jarn nakonec všechny přemluvil. Souhlasili s tím, že půjdou.
V noci také liška v podnapilém stavu podnikla svou obchůzku města, při které ještě více vyděsila Palladiny (kteří tak jako tak neodvratně propadali šílenství).
Zálohu si rozdělili mezi sebe. Klaes ještě požádal o lampičku, dřevěné uhlí a ledek. Yaron jen kývl na Perma a ten hned vše donesl. Jarn chtěl taky lampu, a byl okamžitě obsloužen. Pak vyrazili. Ráno bylo mlhavé a chladné.
Nurm je kuňkavým hlasem povzbuzoval: „Pojďte, pojďte. Cešta přeš bažinu je dlouhá.“
Jarn cítil slastné brnění v levé ruce. Nadšeně si vykračoval vedle tlapkajícího domorodce. Přešli most a vydali se po jižním břehu řeky. Opustili město. Cesta vedla po jakémsi útesu nad řekou. Před nimi se otevřela širá mlžná plocha Kaelotských močálů. Bažinaté moře mlhy, poseté travnatými ostrůvky. Tu a tam v něm bylo vidět osady na kůlech, propojené visutými provazovými mosty. Přes bažinu vedly pěšinky, mostky a jakési hatě. Asi 2 hodiny kráčeli po vršku útesu a kochali se tímto výhledem. Pak klikatou cestičkou sešli dolů, prošli mlžným oparem a ocitli se ve vlhkém a dusném vzduchu bažin. Nurm nasál vlhkou vůni a viditelně pookřál. Tam nahoře se cítil jako ryba na suchu. Tady dole byl doma. Spokojeně vzdychl.
Klaes přelétl očima bahniska a osady na kůlech, zahalené cáry mlh. Otočil se raději stranou, aby si Nurm nevšiml jeho pohrdlivého výrazu. Primitivové, pomyslel si.
Vykročili po vodou nasáklé pěšince. Po chvíli si cestovatelé všimli, že místy kolem pěšiny z bažiny čnějí hole a na nich visí něco jako hnáty. Ruce, o něco menší než lidské, v různých stádiích rozkladu a ohlodanosti. V místech, kde bylo takových tyčí s uťatými hnáty více, se nacházely totemy. Byly povětšinou zbroceny tmavou tekutinou a obklopovalo je bzučení hmyzu. Zdálo se jasné, že se musí jednat o nedávno prolitou krev. Vždy, když míjeli takový totem, sáhl Nurm do mošny a hodil směrem k totemu jakési kuličky nebo semena.
Jarn se naklonil k Lišce, a šeptem se jí zeptal: „Liško, čí jsou ty hnáty? A čí je ta krev?“
Liška začichala: „Podle pachu je to zvířecí i lidské zároveň. Ale nepáchne to jako nic, co znám.“ Začichala znovu. „Je to obětiště. Kaelotské posvátné místo. Támhle je lebka s parůžky, támhle lebka ptačí. Na těch oltářích je i mozek z těch hlav,“ konstatovala prostě.
Nurm její slova zachytil a pokýval hlavou. „Ťak, ťak. Pošvátné. To je Harug. Harug pán.“
„Co je to Harug? Co to tam házíš?“ zeptal se Klaes.
„Ningo. To se tak dělá. Tak je to správně.“
„A co by se stalo, kdyby ti ty ningo došly?“
Nurm se zatvářil poděšeně. „Moc špatný. Harug žlobit.“
„A viděl jsi někdy Harug zlobit?“ nedal mu pokoj Klaes.
„Harug pčíde. Harug moč žlobí. Má mnoho ručí. Má všechny ruče, čo tu vidíte.“
„Něco vyleze z bažiny,“ vyslovil Al-Raqím svou domněnku.
Klaes ho strčil loktem, aby byl zticha, a ptal se dál: „A čí jsou ty ruce?“
„Skarpanů.“
„Kdo to je?“
„Obětina. Všude, kde sou ruce skarpanů, tam ši Harug vžal život.“
Klaes mávl rukou a zavrtěl hlavou. Nechutná barbarská pověra.
„No co, Klaesi, má to svoji hrozivou poetičnost,“ podotkl Jarn v próze.
„To říkáš ty? Jak to vaše hedvábí vlastně děláte?“ osopil se na něj Klaes.
„No, no, no. Při tvorbě našeho hedvábí neubližujeme žádným zvířatům. Nesekáme nikomu ruce. Je to komplexní proces!“
Procházeli kaelotskými vesnicemi, kde bydleli Nurmovi soukmenovci. Kolem vesnic se řídkým bahnem brodila podivná stvoření, čímsi připomínající žáby a zároveň krávy. Kaelotské ženy je dojily a odnášely si domů jejich bledé zelené mléko. Vzduch naplňovalo otravné bzučení ovádů a much. Jediný, koho nechávali na pokoji, byl Jarn. Možná to bylo jeho broskvovým parfémem. Klaes se navzdory nedávné roztržce držel v jeho blízkosti.
„Chceš se navonět?“ nabídl mu Jarn s bezelstným úsměvem lahvičku.
„Zatím dobrý,“ mávl rukou Klaes. „Ale kdyby se to zhoršilo, tak si řeknu.“
Po dalších zhruba dvou hodinách chůze se dostali do divočejší části bažin. Cesty byly horší, lávky vratké a mosty neudržované. Bažinné stromy se objevovaly stále častěji, čněly do větší výšky a vytvářely hustší skupinky, v nichž i za denního svitu zůstával neprůhledný stín. V dálce se z mlh poznenáhlu začaly vynořovat obrysy skalních věží. Slunce vystoupalo k poledni.
Nurm je zavedl na vyvýšené místo. Tato skála se tyčila asi dva meče nad hladinu bažiny a při bližším pohledu se zdálo, že se nejedná o jen tak ledajaký kámen. Byla opracovaná a vypadala jako základy dávné stavby. Pohlédli odtamtud západním směrem, kde spatřili se tyčit nejbližší ze skalních věží. Byla přinejmenším dvacet mečů vysoká a stejně tak široká. Byla porostlá travinami a kolem ní se povalovaly velké kamenné bloky napůl ponořené do bažinných jezírek.
Z místa kde stáli vedla ke skalisku slabě viditelná pěšinka. Dřevěný mostek ústil do černajícího se otvoru. Dál na jih se z bažiny vypínala další, o mnoho větší kamenná sloupovitá stavba. Oba sloupy propojoval chatrný provazový most. Nurm se zastavil a popotáhl nosem. Jeho tvář byla o pár odstínů bledší, než normálně, a v očích měl děs.
„Žije tady někdo?“ zeptal se Al-Raqím.
„Obšas sem někdo z našich žabloudil. Ale nevrátili še. Odešli šem učtívat jiné bohy.“
„Harugova moc sem nesahá?“
„Tam jšou staří bohové. Kradou kaelotské duše,“ zamumlal Nurm a udělal gesto, které zřejmě mělo být ochranným zaklínadlem. Ukázal na místo, kde pěšinka opouštěla skalisko, na kterém stáli. Byly tam dřevěné pilíře a na nich lebky. „Tohle žnamená: nechoďte dál.“
„Babské pověry,“ odfrkl si pro sebe Klaes.
„Do které věže se máme vydat?“ zeptal se Jarn.
Nurm ukázal na tu větší, vzdálenější. „Tam. Mištr Yaron byl jen v té malé. Do velké se bál jít.“
„Kdo udělal ten můstek?“ vyptával se Klaes. Zdálo se mu jasné, že musel vzniknout nedávno. V bažinách bez údržby nic dlouho nevydrží.
„Naši, kteží tam odešli učtívat jiné bohy.“ Nurm se znovu přežehnal ochranným gestem. Tvářil se při tom, jako kdyby se musel doznávat z vlastních hříchů. Za rozhodnutí soukmenovců se zjevně styděl či jej neschvaloval. Klaes si říkal, jestli za tím není něco víc, ale rozhodl se dál nenaléhat.
„Půjdeme tedy. Ty tady na nás počkáš,“ řekl Klaes.
„Eeee… Počkám hodinu. Není radno žůštávat dlouho. Pšídu pak žítra v poledne.“
„No ale my budeme rychle hotovi,“ ujistil ho Al-Raqím.
„Do večera jsme zpátky. Počkej tady na nás!“ přisadil si Klaes.
„Dobže, ale pšed šoumrakem odejdu, do nejbližší vesnice je ho hodina češty,“ zakňoural Nurm. Posadil se na kámen, vytáhl okurku a začal ji pomalu jíst.
Jarn vykročil ke skalisku a ostatní šli za ním.
Vchod měl tvar elipsy. Než vstoupili, Klaes zapálil lucernu. Prošli krátkou chodbou a ocitli se oválné prostoře. Po obou stranách byla schodiště, vedoucí na ochoz v dalším poschodí. To vpravo bylo zasypané. Podle akustiky odhadovali, že stavba má poschodí více. Rozhlédli se a spatřili další dvoje elipsovité dveře. Jedny z nich byly vylomené, druhé zavřené. Před vylomenými dveřmi byla na stojanu koule. Ve svitu lucerny se leskla, jako by nebyla vůbec dotčena tím, že ty prostory byly už dávno opuštěné a vše rezivělo vlivem výparů z bažin.
Al-Raqíma lesk koule pochopitelně přivábil. Byla zasazená ve skruži a držela pevně. Klaes si ji prohlédl brejličkami. Vypadala neaktivně. Nakoukl do prostory za vylomenými dveřmi. Pod vrstvami prachu spatřil pozůstatky dávno mrtvých těl, navršených na hromadě. Seschlý propletenec lidských ostatků už dávno nevypadal hrůzyplně. Ale zcela vzadu byla jedna méně dávná mrtvola, která měla ve tváři výraz naprosté hrůzy a děsu. Nebylo divu – mumifikovanou rukou totiž svírala do hrudi vražený předmět: třpytivě jasnou sedmiprstou ruku ze zlatého kovu. Na každém prstu jí svítil drahokam. Z ruky vycházelo silné mámení a vábení. To je studijní materiál! Kdybych to donesl domů, tak by mě neminula nejvyšší akademická ocenění, vzdychl Klaes a udělal krok blíže tomu pokladu.
„Nedotýkej se toho!“ zvolal Al-Raqím, ale v příštím okamžiku se přistihl, že také touží tu věc mít. Kdybych ji prodal, tak jsem po zbytek života ve vatě! Bohatství!
Jarn neochvějně cítil, že ona ruka rezonuje s tou jeho rukou.
Lovkyni také lesk zlata neobyčejně učaroval.
Liška si byla zcela jistá, že na ni žádná kouzla neúčinkují, ale vzápětí si pomyslela: to je něco na věštění! To kdybych přinesla domů Hospodinovi jako krásný dárek z cest!
Klaes se otřásl. Byl v pokušení si pro sedmiprstou ruku sáhnout, ale zároveň v koutku jeho mysli blikalo varovné světýlko: Mistr Yaron přece říkal něco o nástrahách, číhajících na zasvěcence!
V tu chvíli slyšel Jarna, jak říká: „Podívejte, co to tam je! Já se tam mrknu!“
„Počkej!“ zvolal Klaes. Také Lovkyně se dala dohromady a uvědomila si, jaké nebezpečí na ně číhá. Daran prohlédla úklady temnot okamžitě a byla si zcela jistá, že sedmiprstá ruka je výtvor zlých sil. Pevně stiskla v ruce Machuznatarovu hůl.
Mezitím se Al-Raqím a Jarn už tlačili ve vchodu a odstrkovali jeden druhého, aby se dostali k ruce jako první. Omámená liška se jim pletla pod nohama. Klaes popadl oba za šaty a snažil se je odtáhnout ode dveří. „Počkejte, ať to nepoškodíte!“ řekl rozhodně.
Lovkyně chytila Lišku a šeptala jí do ucha: „Jsou to temné nástrahy! Vzpomeň si na les, vzpomeň si na potůčky, mech a pěšinky. Zapomeň na tu ruku!“
„Je to úklad temných sil!“ křikla Daran.
Jarn se pokusil Klaesovi vysmeknout a odsekl: „Já mám v ruce taky čáry. Mně patří ten poklad starý!“ Ale úskok se mu napodařil.
„Zkus použít hůl, váš Aurán se proti temným silám osvědčil!“ vybídl Klaes, zatímco pevně držel zmítajícího se Al-Raqíma a odstrkoval rozvášněného Jarna.
Daran kývla, uchopila hůl a jemně foukla. Jakmile se plamen Auránu dotkl zlaté ruky, začala se z ní valit oblaka černého lepkavého dýmu, který všem okamžitě svým zápachem a barvou připomněl vlčí bytost hořící ve sklepeních pod Arkonem.
K Daraniným uším dolehlo hlasité kvílení kvílení a řev. Nedokázala určit, odkud vychází.
„Slyšíte to?“ Musela si přitisknout dlaně na uši. Ale ostatní nic neslyšeli. Ruka byla beze změny, jen se poťouchle třpytila. Jako by ten její třpyt byl pohled vyzývavých očí.
Jarn se chvěl a snažil se vykroutit z Klaesova sevření. Al-Raqím, který mezi tím přišel trochu k sobě, mu domlouval: „Jarne, pomni, co říkal ten alchymista o nástrahách. To není nic, co by sis přál. Podívej na toho nebožtíka, jak dopadl!“
Jarn vrtěl hlavou: „Černá a zlatá, to by bylo potřesení rukama. Zlatá je ruka královská a a černá má!“
„Ujišťuju tě, že by si to užila jen ta zlá, ta zlatá ruka. Ne ty. Ostatně – zůstane to tady. Proč by ses s tím tahal. Jsme teprve na začátku, musíme dovnitř, hledat tu encyklopedii, vzpomínáš si?“ Klaes stále Jarna pevně svíral a snažil se ho odvléct ode dveří.
„Jo, dobře. Já blázen. Pojďme pryč,“ řekl Jarn jako ze sna. „Pustíš mě?“
„Ještě ne. Držím tě, abys nezakopl o ty kosti tady.“
Popošli o kus dál, ke druhým dveřím. Nebyly zamčené, jak se prve zdálo. Když se do nich chystali strčit, Jarn se Klaesovi vytrhl a rozběhl se zpět do místnosti se zlatou rukou. Klaes se rozběhl za ním.
„Stůj!“ zařval, ale nebylo to nic platné. Ještě že Lovkyně měla dost duchapřítomnosti, a nastavila Jarnovi nohu. Zakopl a spadl na zem. Ostatní mu skočili na záda. Jeho lucerna spadla a olej se vylil.
„Vy mi nerozumíte! Ruka ruku ruce podá! Nepodat by byla škoda!“
Al-Raqím, který klečel Jarnovi celou vahou na ramenou, zasyčel: „Já bych ji taky moc chtěl. Ale něco tu nehraje.“
„Když to říká i Al-Raqím, tak na tom něco je,“ pronesl chmurně Klaes, odepjal si lano a svázal Jarna jako snop.
„Co to děláš? Už budu hodný!“ úpěl Jarn, a plival přitom prach. Přímo u obličeje měl polovinu lebky, cenila na něj zuby. Prach byl nasládlý, páchl jako opium. Rozbolela ho z něj hlava. Daran s Lovkyní se mezi tím snažily zatarasit vstup do místnosti s rukou, aby nebyla vidět a nelákala Jarna. Al-Raqím jim přispěchal na pomoc. Tu si všiml, že ve výklenku místnosti ještě něco je.
„Posviť mi. Půjčte mi lucernu,“ požádal Lovkyni.
„Ne. Nebuď jako Jarn,“ řekla Lovkyně. Al-Raqím opět pocítil neodolatelnou chuť vzít tu zlatou věc, poklad, bohatství! Lovkyně ale stála vedle něj, připravená zasáhnout. Tu Al-Raqím spatřil ve výklenku tvář. Tvář jako živou, tvář bez těla. Zpívala píseň tklivou. Al-Raqím tomu jazyku nerozuměl, ale tušil, že to je stará vezanština a že význam je zhruba tento: tato píseň oslavuje všechny padlé, po jejichž kostech právě kráčíš.
Jarn si všiml AL-Raqímova naslouchání a sentimentu, a zavolal na něj: „Co tam je? Co vidíš?“
„Je tady nějaká hlava a zpívá,“ odtušil Al-Raqím.
„Já myslel, že ruka. Ruka je tam taky?“
Ruka! To slovo projelo Al-Raqímovi myslí jako nůž. Chytil se Lovkyně za rameno a s námahou řekl: „Odveď mě ven. Ta ruka mě zas láká!“ Pak se vypotácel se ven a ženy zatarasily dveře. Klaes postavil Jarna a oprášil mu z korzetu úlomky kostí a staletý prach.
„Už jsem v pořádku, pustťe mě,“ řekl Jarn.
„Ještě chvíli počkej. A dávej pozor, abys zase nezakopnul.“
Pak se vydali nahoru po schodech. Al-Raqím se chystal nakouknout do dalších dveří, ale Klaes ho zadržel. „Tady už to prohledal Yaron. Musíme do druhé věže.“
Lovkyně si zapálila pochodeň. Propátrávali druhé poschodí. Opět tam byly dveře, před nimiž byla koule na podstavci. Dveře nebyly zamčené. Vešli dovnitř. Oslnilo je denní světlo – místnost měla okno. Z jakéhosi balkonu vedl provazový most k větší věži. V místnosti bylo vše rozbité: na zemi trosky něčeho, co mohly být police a nábytek. Rozhlédli se a pátrali po knihách. Jarn hleděl z okna. „Já se raději na nic dívat nebudu. Zklamal jsem sám sebe,“ pronesl šeptem. Liška čenichala, čenichala, ale nic nenašla. Klaes našel v hromadě sutin něco, co připomínalo knihu. Desky a titulní strana samozřejmě chyběly. Text vypadal, jako nějaký soupis, nebyl to souvislý text.
„Co to může být?“ Ukázali knihu Jarnovi, který uměl jazyky. Otáčeli před ním stránky.
Jarn po chvíli řekl. „Podle mě je něco jako prezenční listina. Možná třídní kniha nebo ročenka. Prostě soupis jmen studentů nebo účastníků nějakého kurzu. Podívej, tohle znamená ‚mistr‘ a je tu jméno. A tohle, zas něco s učením, asi ‚učedník‘ a zbytek je prostě soupis spousty jmen. Ale víc nepřečtu. Je to starší jazyk, než nejstarší vezanské balady, které znám.“
Klaes knihu upustil zpátky na hromadu a otočil se k balkonu. Most nepůsobil vůbec pevně a spolehlivě. Mnoho příček chybělo. Byl dlouhý asi třicet mečů. Zhruba deset mečů pod jeho prověšenými lany bylo bahno močálu. Na druhé straně most ústil do jakéhosi portálu.
„Bylo by dobré jistit se lanem,“ navrhl Klaes. Když rozvázali Jarna a spojili svá lana, měli lano právě dost dlouhé na to, aby obsáhlo vzdálenost měli dvěma věžemi.
Jako první se přes most vydal Al-Raqím. Provazy se pod jeho vahou napnuly, z mostu opadávaly uvolněné plaňky, ale šťastně se dostal na druhou stranu. Uvázal druhý konec lana ke sloupu a čekal. Vstup ústil do tmy sálu a ta temnota ho děsila. Raději se soustředil na dalšího přecházejícího. Tím byl Jarn. Přeběhl most lehce, jako rozený provazochodec, a ještě měl u toho Lišku na ramenou. Pak se vydala na cestu Daran. Uprostřed se jí smekla noha, ale naštěstí se pevně držela jistícího lana. Právě v okamžiku, kdy se vyhoupla se zpátky na chatrnou konstrukci mostu., zaslechl Jarn za zády tichý šelest a sípání. Ohlédl se a spatřil děsivou tvář tvora stejné rasy, jako byl Nurm. Tvář však měl pokrytou barvami a v každé ruce držel rezavý srpkovitý sekáček. V očích měl šílený, nepříčetně zuřivý výraz. Oblečen byl v kožené zbroji pokryté idoly a ověšené kostmi. V rozcuchaných vlasech měl vetknutá péra.
Dřív, než stihl Jarn cokoli udělat, utržil řeznou ránu na paži. Vylétly krajky a krev vystříkla.
„Vari vrahu z hloubi šera! Nedožiješ do večera!“ zařval Jarn. Al-Raqím střelhbitě vrhl po vetřelci dýku a zasáhl ho do oka. To ho však nezastavilo. Naopak ho to rozlítilo k zuřivějšímu útoku. Jarn tasil z drdolu jehlice. V tu chvíli se přešla Daran most a první , co viděla, byl fialový žabí muž, který se vrhá na Al-Raqíma se svými sekáčky. Al-Raqím utržil ránu, ale vzápětí Jarn vrazil nepříteli do hrudi jednu ze svých jehlic. Al-Raqím vrhl druhou dýku a trefil skřeta do tváře. Daran ho praštila holí po hlavě, ale ani tohle ho nezastavilo. Krvácel z mnoha ran, z oka mu trčel vrhací nůž, ale on jen něco zuřivého vykřikl a bezhlavě se rozběhl na Jarna.
„Jarne, pozor! Vrrrražď ho! Strrrraz ho!“ vrčela v koutě Liška, která se do šarvátky bála zapojit. Jarn se bránil jehlicemi. Daran se rozmáchla a znovu udeřila běžícího vetřelce do hlavy, tentokrát s větším soustředěním a vší možnou silou. Jeho mozek se rozstříkl po podlaze, hlava odletěla jako shnilý meloun. Najednou se rozhostilo ticho, v němž bylo slyšet hlasité oddychování bojovníků, tiché úpění a syčení raněného Jarna a volající hlasy Klaese a Lovkyně, kteří střetu museli přihlížet z dálky. Jarn si držel krvácející paži. Pohlédli na tělo právě zabitého nepřítele, jímž ještě proběhl poslední posmrtný záškub: byl pomalován krví, bílou a fialovou barvou a mezi mnoha amulety, kterými byl ověšen, byla největší sedmiprstá ruka, vyřezaná z kosti.
Al-Raqím zapálil lucernu a položil ji na zem, aby je už ze tmy nic nemohlo překvapit. Pak zamával na zbylé přátele, aby přešli lávku. Klaes i Lovkyně opatrně přeručkovali na druhou stranu. Oběma se dělalo z houpání mostu poněkud nevolno, ale ještě větší nevolnost jim způsobil pohled na zabitého domorodce.
„Fuuuj,“ odplivla si Lovkyně. Ale pak si všimla, že její přátelé potřebují ošetřit. Rychle vytáhla své vlasce, jehly a tinktury z bylin a společně s Klaesem vyčistili a zašili svým druhům rány.
„Tak tohle myslel Nurm, když říkal, že ti, co odešli do věží, jsou divní,“ procedil mezi zuby Al-Raqím. „Ale Daran, ty jsi ho zhasla jako svíčku.“
„Oba jste ho pomáhali zdolat,“ odvětila Daran skromně.
„Mám takovou chuť ho hodit do bažiny,“ řekl Jarn a kopl do bezhlavého těla.
„Čiň, jak myslíš,“ řekla Daran. „Aspoň nám nebude překážet na cestě zpátky.“
Jarn odvlekl tělo ke vstupu a jedním kopnutím ho shodil dolů. Ozvalo se mlasknutí a pak čvachtavé a bublavé zvuky. Když se podívali dolů, nebylo po mrtvole ani památky.
Pak se otočili do sálu. Byl opět elipsovitého tvaru a strop podpíralo osm masivních sloupů. Opět zde byla koule ve stojanu. Na zemi ležely pozůstatky těl v různém stupni rozkladu, pod nohama jim křupaly úlomky kostí. Ve výklencích byly hromady obětin a stopy čerstvé krve.
„Daran, měla bys jít první. Jsi odolná svodům temnoty,“ vybídl ji.
Nakonec šli spolu, bok po boku. Oba současně pohlédli na oltář v centrálním výklenku. Byly tam namalované znaky, které měl na sobě útočník. Víc Daran nestihla zjistit, protože měla při pohledu na oltář pocit, že ji někdo bodl nožem do hlavy. Zachvátila ji hrůza a bolest ji na okamžik oslepila.
Jarn napak zůstal stát a klidně, skoro se zalíbením, hleděl na oltář. Viděl něco zcela jiného: sladkou nivu, zelenou planinu pod jinými hvězdami. Cítil se k tomu váben a přitahován. Měl pocit, že to, co vidí, jsou střípky tajemství, rozesetých po světě. Tyhle síly mi neublíží, pomyslel si. Svůj k svému. Tyhle síly člověku vrací to, co si s sebou přinesl. Jarn viděl místa ze svého snu. Byly tam velké krásné květiny. Hvězdy byly jiné, ale na správných místech. Jarn si ten obraz vtiskl do paměti.
„Co tam vidíš?“ zavolal na něj Klaes.
„Je to krásné. Pojď se podívat!“ odpověděl Jarn.
„Daran vypadá, že se jí to nelíbí,“ podotkl Klaes.
Daran byla bledá a zapotácela se. „Nelíbí není to správné slovo. Je to jako pohled do jícnu pekel. Moje hlava!“ Zaúpěla a zakryla si oči.
„Podívej na ty hvězdy, na ty květy! Jaké jsou krásné ty jiné světy!“ básnil Jarn.
„Ty jsi zase něčemu propadl!“ zavolal na něj Al-Raqím z bezpečné vzdálenosti. Nikdo další se na oltář neodvážil pohlédnout.
Klaes vykročil k chodbě, která vypadala, že vede správným směrem. „Pojďme dál! Nezapomeňme, že hledáme nějaké knihy. Jakmile něco najdeme, vrátíme se zpátky. Nemám chuť tady strávit noc.“
„Možná bychom měli naslouchat,“ navrhl Jarn. Naslouchali, ale ani Lovkyně, a dokonce ani Liška nic nezaslechli. Vešli tedy do další místnosti. Opět viděli nepořádek, na zemi se povalovaly odpadky, kosti a rozbité věci. V koutech byla spací hnízda, pelechy z hadrů. Staré, zatuchlé doupě. Po knihách ani památky.
Al-Raqím prohrabal pelechy. Napadlo ho, že by tam mohly být nějaké schované poklady, ale našel ponejvíce jen předměty denní potřeby a amulety. Jediná cennost, co našel, byly 2 peníze Luny. Zato amuletů, vyřezaných z kostí, byla spousta. Nejčastějším tématem byla sedmiprstá ruka, postavičky s více či méně končetinami a runa připomínající rybu zavěšenou hlavou dolů.
Byly tam opět dveře, označené koulí ve stojanu.
„Proč jsou u některých dveří ty koule,“ pravil Jarn, kterému tahle otázka vrtala hlavou už dlouho. Nikdo mu neodpověděl. Jarn se koule zkusil dotknout svou černou levicí. Ucítil okamžitou odezvu a koule jako by začala vrnět. Vibrovala jako předoucí kočka. Do těla mu proudila neznámá síla. „Tahle koule je živá,“ poznamenal. Všiml si, že od stojanu vedou ke dveřím kovové pletence, tvořící ornamenty. Také dveře byly z kovu.
„Zkus s ní pootočit,“ navrhl Klaes. „Třeba je to něco na způsob zámku.“
Jarn to zkusil jednou rukou. Připadal si přitom jako pták, který zkouší létat s jedním křídlem. Ale snažil se. Nakonec kouli uchopil oběma rukama.
Vše náhle kolem zmizelo. Nohy jako by mu vrostly do podlahy. Nemohl se hnout z místa. Tělo bylo kotvou, aby duch mohl vyrazit jinam. Tvary se před ním složily v dlouhou listnatou stěnu. Vlastně jako by měl jiné tělo a díval se na sebe z výšky, jak prochází podél zdi. Dotkl se listů a jako by hladil hedvábí. Musím se podívat na tu tkaninu, pomyslel ji. Ale nedařilo se mu listy rozhrnout. Keře vyrůstaly z černé země a byly úplně neprostupné. Plot se táhl na obě strany tak daleko, kam až dohlédl. Vydal se doprava, levou rukou hladíc listy. Po chvíli přece jen našel průchod, za nímž vedla rovná cesta mezi dvěma podobnými ploty, a tou se dostal do kruhového prostoru, obemknutého stále stejným živým plotem. Stály zde dvě sochy, a Jarn hned věděl, že jedna znázorňuje Radost a Blaženství a druhá Odpor a Děs. Radost a Blaženství stála vlevo a byla bledě modrá, Odpor a děs vpravo byl rudohnědý. Každá ze soch držela v ruce misku a na misce něco bylo.
Co tam je? pomyslel si Jarn a stoupl si na špičky, aby viděl. Na miskách spatřil ležet můru a pavouka. Bledě modrá socha Blaženství držela misku s chlupatou a vypasenou můrou. Socha Děsu měla na misce bledého lysého pavouka. Jarn se cítil být vyzván k volbě.
„Chci můru!“ zvolal, ale jen co se pro ni natáhl, vzlétla a zmizela v šeru nad jeho hlavou. Jarna zaplavil smutek, bolest, zklamání, jako by to byla nějaká oběť.
Ozvalo se klapnutí. Jarn se si uvědomil, že je zpátky u dveří v kamenné věži v kaelostkém močálu. Všiml si, že dveře před ním jsou pootevřené, ale neměl sílu se radovat. Svezl se na kolena a plakal.
