Vůz

[zapsala Johana Passerin]

V předcházející části příběhu – Chrám knih – hrdinové vstoupili do podzemí předpotopní Univerzity Yadhabaoth. Jarn jim otevíral dveře, přičemž prošel vizí, kdy musel volit mezi můrou a pavoukem. Nakonec se jim skutečně podařilo najít knihovnu, ale zároveň také něco našlo je. Potomek vládců, mocnost Uluth z hlubin času si nepřála, aby někdo rušil její klid. Unikli před tím do Chrámu knih, kde našli ony vzácné knihy o alchymii, za které jim rethránský mág Yaron slíbil bohatou odměnu. Ale ty knihy už je nezajímaly tolik jako to, jak se dostanou ven. Jarn je vedl stále hlouběji, až prošli do tunelu, který jim připomínal jejich sny ve stříbrných dolech pod Iacanou.

Věděli, že nemohou odpočívat dlouho. Daran zapečetila dveře runou kovu, aby v případě útoku vydržely zavřené co nejdéle.

„Moje runy jsou proti té mocnosti příliš slabé. Snad ale získáme aspoň nějaký náskok,“ řekla šeptem. Pak zvedli Jarna. Vypadal vyčerpaně, ale už byl při vědomí.

Obětoval jsem můru, abychom mohli projít, běželo mu hlavou, ale mlčel. Třásl se po celém těle. Všichni se vlastně chvěli, když jim došlo, z jakého smrtelného nebezpečí právě unikli. Aspoň na chvíli.

Vydali se po chodníčku do tunelu. Světlo jejich luceren ozařovalo zdi, pokryté jemnými geometrickými ornamenty, a odráželo se od trojice záhadných stříbřitých trámků na zemi, které probíhaly podlahou po délce tunelu kam až svit luceren dosáhl. Výzdoba zdí v ničem nepřipomínala opulentní skulpturálnost prostor, z nichž před chvilkou uprchli.

„Tohle je skoro takové elfí,“ řekla udiveně Lovkyně a pohladila rukou jemný filigrán na zdi. Klidný dotyk chladné zdi ji pomáhal vrátit zpátky ke klidu. Srdce ji doposud poplašeně bušilo v hrudi a každá záminka odvést pozornost od nedávných událostí ji byla dobrá.

Al-Raqím se ohlédl za Lovkyní, která kráčela jako vždy na konci družiny, a pokýval na souhlas. V tom mu padl pohled na zapečetěnou bránu za Sunvinými zády a to mu zas připomnělo naléhavost situace. Kvapně došel Klaese, který spolu s Daran podpírali Jarna. Když ušli asi sto mečů, začalo světlo jejich luceren dopadat na cosi velkého a třpytivého stojícího v tunelu. Jak postupovali dál, ze tmy se postupně vynořoval stříbřitý předmět rozměrů malého domu či velkého krytého vozu. Byl dlouhý asi třicítku mečů a vyplňoval skoro celý průměr tunelu. Byl jako něčím z jiného světa. Připomínal obří kuklu, současně ale také třpytný šperk. Zdobil ho reliéf připomínající složená chapadla. Pozvedli lucerny, aby si tu podivnou věc prohlédli, a tu si všimli, že na hranici světla a tmy se to v tunelu kolem nich jen hemží živými stíny, které poťouchle poskakují a vydávají škrabavé, jakoby hmyzí zvuky.

„Co to je?“ zašeptala nedůvěřivě Lovkyně a namířila šíp na ty tvory. Klaes vedle ní jako by si stínů ani nevšiml. Rozběhl se k stříbřité kukle a užasle volal: „To není možné! To je snad vlek! Jsem si jistý, že to je vůz! Vypadá, jako by byl celý ze stříbra. A ty kovové pásy na zemi – to jsou koleje! To znám, to znám!“ Při pohledu na neznámý objekt jen těžko dokázal potlačit vzrušení.

„Koleje? Ty jsou ale přece zahloubené v zemi,“ vrtěl hlavou Al-Raqím.

„Tyhle ne. My Ylleřané jsme objevili tunely jako je tenhle. Jeden vede až na jih, do Altamoaru. Byly v nich koleje, přesně takovéhle, jako tady vidíme na zemi. Vozy jsme nenašli, ale naši vynálezci vyrobili na základě svých výzkumů funkční moderní vleky. Takže to znám! Tohle musí být jedině předpotopní vůz nebo vlek.“

Vytáhl svoje brýle a jako u vytržení si prohlížel vůz ze všech stran. Snažil se zjistit, zda a jak by se takhle věc dala uvést do provozu a kudy se do ní vlastně vstupuje. Ostatní mu do toho nezasahovali. Věděli, že na machinace je odborníkem, a už si zvykli, že jeho podivné vědecké postupy většinou přinášejí skupině spíš užitek než potíže.

„Tak co?“ zeptal se nakonec Al-Raqím.

„Vypadá to neporušené,“ vzdychl Klaes, „ale zdá se to deaktivované.“

Když na něj ostatní vrhli nechápavé pohledy, nasadil didaktický tón a promluvil pomalu a zřetelně: „Kdyby to bylo zvíře, řekli bychom, že hluboce spí.“

„A jak ho probudíme?“ otázala se Daran, ale hned se zarazila, když si představila, že to, co před nimi stojí, se najednou probere k životu.

Klaes pokrčil rameny. „Je to zvláštní. Mám z toho mrazení. Asi to je opravdu vůz. Ale funguje jako naše vozy? Kudy se do něj vstupuje?“

To je náš kočár, již nemějte děs,
přistupte blíže, vezme nás na ples,“ zapěl Jarn.

„Jarne, vždycky když promluvíš, mám strach, co se zase stane. Teď by bylo skvělé nastoupit a jet. Chceme přeci odsud co nejdřív pryč. Ty stíny se mi nelíbí, a ani nechci myslet na to, co by se stalo, kdyby nás našla ta bytost z knihovny. Ale jak dál?“ lámal si hlavu Klaes. Jarn, který se o něj celou dobu opíral a působil tak jako nějaký znavený poradce, pronesl:

„Pojď, Klaesi, otevřme dveře kočáru,
který v sobě nemá blesky ani páru.
Prastaré probudíme jeho srdce
a pojedeme dál snadno a lehce!“

„Ech, dveře? Kde vidíš dveře, žádné tu nejsou.“

Liška se ochomýtala kolem nich. Očichávala ten neznámý obrovský předmět: cítila nestárnoucí kov, dávno netknutý čímkoliv živým. Neobjevila žádnou skulinu ani nic, co by připomínalo dveře. Zklamaně si odfrkla. Stíny se jí také nelíbily, a tak odběhla za Lovkyní.

Lovkyně průzkum vozu nechávala na ostatních a věnovala svou pozornost právě stínům. Opatrně hýbala pochodní sem a tam a zkoumala, co se ve stínech děje. Občas se tam sice cosi zalesklo, ale jinak své zkoumání mohla opírat jen o podivné zvuky. Množství neznámých bytostí se skrývalo mimo dosah světla a umně uhýbalo i třeba jen letmému dotyku světelného paprsku. Svraštila čelo a pozdvihla louč výše.  

Mezitím u vozu Jarn natáhl levici a dotkl se jeho pláště, jako by chtěl poplácat koně po šíji. Ani on nikdy nic takového neviděl, ale sotva se jeho černé prsty dotkly lesklého povrchu, měl pocit, jako by mu ten dotyk byl důvěrně známý. Pro pravou ruku byl naopak povrch zcela neznámý.

„Cítíš něco?“ zeptal se Klaes.

Mojí ruce je ten kočár velmi blízký,
ale jak doveze nás do nejbližší vísky?
Zkusím zaklepat,
otevře se snad,“ pravil Jarn a zaťukal.

Nic se však nestalo. Mezitím se Daran prosmekla kolem nich a zkoumala chodbu. Stejně jako Lovkyni ji nenechávalo klidnou šelestění a škrabání podivných stínů, které prchaly před světlem arkinské lampy.

„Daran, dej si pozor, jsou tam děti pána tohoto vozu!“ zavolal za ní Jarn.

Polekaně se ohlédla: „Jaké děti? Jakého pána vozu?“

„Tahle znalost mi byla svěřena na mé cestě. Máme jet těmi tunely. To, co v nich najdeme nám však není nakloněno.“

„Myslíš – ten šelest a ty stíny?“

„Ano, temné děti. Máme svolení je s úctou zabít.“

„Mně stačil už ten stín, co nás pronásledoval v chrámu knih,“ otřásl se Klaes.

Jarn neodpověděl. Jako v transu obcházel podivné vozidlo ve snaze objevit nějaký vstup. U toho si tiše prozpěvoval:

Tohle je náš směr,
vyvede nás z děr,
naší cestou severní!  Klaesi, ty se přeci vyznáš v machinacích!“ Vybídl svého přítele, aby se znovu pokusil najít vstup do vozidla.

Klaes s nasazenými brýlemi ještě jednou ohledal celý předek vozu, ale nakonec zavrtěl hlavou: „Nevím, netuším. Ať to zkusí Daran. Třeba její arkinské runy něco zmůžou.“

Daran přikročila k vozu a položila na něj obě ruce. Zazpívala runu oceli se záměrem zjistit pevnost a odhalit případná slabá místa. Plášť vozu se jejím dotekem a vyvolanou runou nepatrně rozechvěl. Pro Arkiny je svět poskládán z run, z nichž každá má svůj vlastní tón. Nyní byla na runu kovu odpovědí runa jantaru. Klaes viděl, jak se od Daran rozbíhají po voze malé jiskérky, jemné výboje. Někde před polovinou délky vozu klouzaly šikmo dolů…

„Hej! Tady něco je,“ zvolal. Běžel k tomu místu a všiml si, že jedna z ozdobných vln jako by malinko odstávala. Zkusil za to tahat, tlačit, ale bez úspěchu. Jarn opět zaklepal a zvolal: „Otevři se, otevři se!“ ale ani to nemělo žádný účinek.

Mezi tím v Daran narůstal neklid. Poodstoupila od vozu a rozhlédla se. Od chvíle, kdy použila runu kovu, cítila stále větší skleslost a tíhu. A ještě k tomu se Machuznatarova hůl začala třást. Daran bodlo u srdce a zavrávorala.

„Co se děje, Daran?“ zvolal Jarn.

„Nevím! Cítím bolest a tíhu – a Hůl se chvěje. Pomozte mi!“

Obklopili ji, ale báli se jí dotknout: Daran oběma rukama svírala Machutnatarovu hůl a ta se chvěla takovou silou, až to s Daran zmítalo. Runy na holi se rozzářily. Všichni vnímali strašlivou energii, proudící z hole, a báli se, že by z ní mohl samovolně vyšlehnout plamen. Pak Daran začala zpívat. Tak to bylo u Arkinů zvykem – písně je provázely všemi silnými okamžiky života. Ženy zpívaly v porodních bolestech, starci a stařeny pěli v hodině své smrti; zpěv doprovázel zrod i smrt dne, bolest a píseň patřily neoddělitelně k sobě . U toho se jí po tvářích řinuly slzy. Před očima jí vyvstala vize, o níž však nikomu neřekla:

Arkon je v plamenech. Mohutné bílé hradby se hroutí a z oken domů šlehají ohně, ale není to aurán, je to barbarský žár. Ulicemi táhnou voje zocelené žárem Věčné bitvy, která není z tohoto světa. V centru města kolem chrámu se statečně brání poslední hrstka Arkinů, Daranini příbuzní a přátelé. Jsou zcela obklíčeni a jeden po druhém padají v dešti nepřátelských šípů a oštěpů. V tom Král Arminthas pozvedá svůj meč a silným hlasem zpívá. Vstoupí do plamenů auránu a za ním všichni, kdo doposud přežili. Není jich mnoho. Jejich čin je oběť. Oni hoří a zanikají, ale všechnu svou životní sílu předávají ohni – auránu. Oheň a oni jsou jedno. Daran ví, že tou cestou, kterou se jejich síla opět může dostat na svět a jejich oběť může dojít naplnění, je Machuznatarova hůl. Ta se nyní chvěje silou všech obětovaných duší. Pokud někde bude do tří dnů zažehnut nový posvátný oheň aurán, vyjdou ven a nová Arka povstane. Pokud ne, zůstanou v lůně ohně navždy. Teď jsou ovšem jejich duše ukryté v Machuznatarově holi – jako uprchlíci na lodi, jako dítě v břiše matky.

            Hůl v Daranině ruce se naposled zachvěla a pak zůstala na chvíli sama viset ve vzduchu. Runy na ní zářily. Všichni s obavami hleděli na plačící dívku.

„Co se stalo? Jsi v pořádku?“ ptala se Lovkyně starostlivě. Všichni se shlukli kolem a s bázní hleděli na Daran i na hůl s probozenými runami. Bylo jim jasné, že se událo něco strašlivého a posvátného.

„Nyní vím, že moje město Arkon padlo a již není,“ hlesla Daran. „Musíme dál. Pěšky nebo tímhle vozem, ale hlavně pryč odsud!“

Ach to je mi moc líto,
vím, jak bolí to!“ zvolal Jarn, který sice neměl na Arkon nejlepší vzpomínky – chtěli ho tam přeci upálit pro jeho černou ruku! – ale s Daran velice soucítil. Jaké by to bylo, kdyby shořely moje broskvové sady a morušové háje! Srdce se mu sevřelo strachy při pomyšlení na jeho milovanou domovinu.

„Moc mě to mrzí, Daran,“ pronesl Klaes. „Měl jsem naději, že tví lidé nápor nového věku ustojí. Kéž by se tvá vize mýlila!“

„Postupně se z nás všech stanou psanci bez domova,“ utrousila Sunva Lovkyně, která o domov přišla ze všech jako první a běsnící voje nového věku viděla na vlastní oči.

„Musíme dál,“ řekla Daran a dotkla se hole. Cítila pod rukama plnost a naléhavou potřebu dojít včas na místo, kde by se mohla zrodit nová Arka.

To je teď můj nejdůležitější úkol.

Dali se znova do práce. Nyní už všichni usilovně ohledávali podivný vůz ze všech stran. Jarn položil svou levici na bok vozu a následoval ji. Obcházel kolem dokola a snažil se pátrat v paměti po jakémkoliv náznaku vědomosti o tom, co měli před sebou. Před vnitřním zrakem se mu míhaly záblesky a útržky. Když se jeho ruka dotkla vypouklého místa vepředu, které připomínalo oko, koule se najednou rozzářila slabounkým mléčně fialovým světlem. Zevnitř skleněného oka vystoupala zvláštní mlha či dým a když se jí nasbíralo dost, utvořila postavu, která si však uchovávala stále určitou míru průsvitnosti. Postava byla lidská, její oděv měl geometrické tvary: široká ramena se špičatými nárameníky, hruď pokrytá fialově-perleťovým brněním připomínajícím krunýř pásovce, odstávající suknice, vysoké boty nad kolena. Přeměřil si družinu netečným pohledem služebníka.

„Adonnau zilath Saguin-haitha?“ řekl a uklonil se. Pak to celé ještě jednou zopakoval. Al-Raqím, Klaes a Jarn měli pocit, že rozumí – znělo to jako velmi archaická podoba vezanštiny. Jejich uším to znělo přibližně jako Ráčí paňstvo býti konzul Saguin? Chvíli čekal na odezvu. Než se kdokoliv odhodlal něco říci, pozvedl ruce a dodal: „Elau.“ Ozvalo se klapnutí. Odstávající část trupu se s tichým zavrněním ladně zvedla nahoru jako křídlo labutě. Objevil se oválný vstup do osvětlených útrob vozu.

Postava ustoupila na stranu a pokynula na znamení, aby vstoupili. Pak se její tvář obrátila k Jarnovi, zamrkala očima a úplně změnila výraz. Čelo se zamračilo a oči se nepřátelsky přimhouřily. Zvolala cosi nesrozumitelného, její ruce se rozzářily a zcela nečekaně z nich vylétla bělostně planoucí koule. Jarn ji pohotově chytil svou černou levicí, ale i na ni to bylo příliš náročné sousto. Sféra byla žhavá a pálila. S výkřikem ji odhodil do tmy tunelu za jejich zády. Letící koule náhle přinesla světlo do vzdálených stínů a odkryla před nimi děsivý výjev: stěny tunelu za hranicemi světla jejich pochodní a luceren byly pokryté stovkami hemžících a svíjejících se černých těl podivných tvorů. Hmyzu či červům podobní tvorové velikosti člověka byli přisátí ke zdem a s jekotem a bzukotem prchali z dosahu světla koule. Ta dopadla na zem a zanikla. Ten pohled Jarnovi neudělal vůbec dobře, a rovněž popálenina způsobená koulí ho bolela.

Všichni rychle do vozu,
už je asi v provozu!“ zařval Jarn a zděšeně vběhl dovnitř. Všichni ostatní běželi za ním.

„Jde po nás! Jak se to zavírá?“ zaječel Al-Raqím. Jarn se rozhlédl a všiml si, že vypouklé oko, pomocí kterého se mu předtím podařilo stroj otevřít, má zcela kulovitý tvar a tedy je možné se ho dotknout i uvnitř vozu. Zcela intuitivně k této polokouli přiskočil a položil na ni obě ruce.

„Zavřít! Zavřít!“ řval a ale křídlo dveří nijak nereagovalo. Nepřátelský dýmový strážce po něm mrštil další žhavou kouli. Klaes se ji pokusil odrazit svou píšťalou, ale minul. Koule tak zasáhla Jarna do pravého ramene a srazila ho na zem. Klaes se postavil na jeho místo a pokusil se pokračovat v zavírání dveří, ale neposlouchaly ho. Al-Raqím hodil po strážci jednu dýku, ta však prolétla skrz, jako by byl skutečně z dýmu. Jarn se svíjel v bolestech na zemi. Viděl, že nikdo z jeho přátel nedokáže dveře zavřít. Vyškrábal se na nohy a položil svou černou levici na polokouli. Nechal levici, aby vydala příkaz a dveře se konečně začaly zavírat. Viděl, jak se strážce opět napřahuje a jak žhavá koule letí – mířil zcela jistě na něj. V poslední chvíli uhnul a koule narazila do stěny za ním, kde zanechala roztavené a ohořené stopy. Pak sklouzla na zem a pomalu pohasínala, až se rozplynula, podobně jako lokaj stojící venku. Dveře se konečně zavřely.

Jarn klesl Lovkyni do náručí a sténal. Lovkyně prohlédla jeho zranění – vypadalo to jako zásah kulovým bleskem. Viděla to jednou, když blesk uhodil do maghonského pastýře; tehdy oběť rozsáhlé popáleniny nepřežila.

„Klaesi, tohle je vážné!“ zvolala. „Máš léčivou mast a obvazy? Na takové rány moje bylinky nestačí.“

Klaes přiskočil a vybalil svou lékárničku, kde měl i léčivou mast na spáleniny, které byly v Ylleru jedním z nejčastějších zranění, a tak tam na ně vyvinuli velmi účinné léčivé přípravky. Společně Jarna ošetřili. Pak se rozhlédli kolem.

Interiér vozu byl střídmý, ale vkusný. Strop zářil měkkým bílo-fialovým světlem, byla tam lehátka, kulaté stolky, sklad s policemi plnými balíčků a krabiček zatím neznámého obsahu. Přemístili Jarna na pohovku, aby odpočíval, a pokračovali v prohlídce zadní části vozu. Tam objevili truhlu. Vypadala jako prosklená rakev a skutečně v ní také ležel člověk. Byl sličný a jako by pokojně spal. Hlavu měl zcela holou bez vlasů, vousů i obočí, ve tváři měl mírumilovný výraz. Byl oděn v jednoduchý oblek s výšivkou na hrudi a na rameni, byly to zřejmě nějaké insignie. Svým tvaroslovím odkazovaly na vůz. Na ukazováčku měl prsten, složité pečetidlo. Na levé straně hlavy si všimli filigránového tetování –  i tyto ornamenty byly podobné těm na prstenu.

Mezitím, co ostatní zkoumali spícího muže ve skleněném sarkofágu, se Jarn trochu vzpamatoval. Rozhlédl se kolem sebe. Uvědomil si, že vůz je poloprůsvitný – zatímco zvenku dovnitř nebylo možné nahlédnout, zevnitř ven bylo vidět docela dobře. Pořád tam jsou! uvědomil si, když si všiml stínů hemžících se kolem vozu. Aspoň že ten lokaj zmizel. Ale měli bychom už vyrazit na cestu. Promnul si bolavé rameno a vstal. V přední části vozu, pod průzorem, našel panel. Vypadal jako vyrobený z hladkého skla. Na něm byly symboly, snad runy či ideogramy.

„Co to je?“ ozval se za jeho zády hlas. Otočil se. Stála tam Daran. V ruce svírala Machuznatarovu hůl, stále ještě žhnoucí rozsvícenými runami. Vzpomněl si na její nedávný záchvat a otřásl se. Ubohá Daran! Vypadá, jako by nesla nějakou ohromnou tíhu. Pokusil se na ni usmát.

Přemýšlím, jak to uvést do pohybu,
abychom mohli jet,
ale nerad udělal bych chybu.
Chci ještě chvíli přemýšlet,“ odpověděl Jarn.

Daran se postavila vedle něj. „Ano, potřebujeme se co nejdřív dostat zase na svět, kde není pořád noc, kde zpěvem vyvolám světlo a pak…“ hlas se jí zlomil v půlce věty a vzdychla. Její štíhlé prsty zatančily po desce. „Třeba na to přijdu. Vyznám se přece v runách! Podívej: tyhle znaky jsou jinak zbarvené a tyhle se opakují.“ Pak se dotkla jednoho ze symbolů – těžko říct, jestli záměrně nebo náhodou. Ozvalo se tiché vrčení a ze stěn se vysunuly jakési skryté skříně, v nichž byly uloženy píšťaly. Zároveň se otevřely střílny po obou stranách vozu.

„Cos to udělala! Okamžitě to zase zavři!“ zvolal zděšeně Jarn.

Daran polekaně uskočila a potřásla hlavou. „Myslela jsem, že…“

Hluk přivolal ostatní zpátky. „Na co přesně jsi sáhla!“ zeptal se důrazně Klaes. Daran chvějícími se prsty ukázala na symboly. Klaes postupoval systematicky.  Stiskl znaky ve zpětném pořadí a k velké úlevě všech se střílny zase zavřely a píšťaly zajely zpět do svých skrýší. Hned si všechny symboly zakreslil a poznamenal si, co ovládají.

Daran se celá roztřesená posadila na lehátko. „Už na nic nebudu sahat!“

Pak řekli Jarnovi o spícím muži ve skleněné rakvi. Okamžitě vyskočil a spěchal se na něj podívat.

„Tady někdo spí a chce se probudit! Na cestu průvodce my můžem mít!“ zajásal, jako by úplně zapomněl na své zranění.

„A víme, kdo to je? Nebude po nás házet ohnivé koule – jako tamten?“ namítl Klaes.

„Mám tušení, že to je přítel,“ řekl Jarn a opatrně si prohlížel sarkofág. Sklo bylo celistvé, jen na straně byla miniatura oční bulvy podobná té, kterou se ovládaly dveře vozu. Nad sarkofágem leželo na poličce několik svitků. Na první pohled byly krásné. Klaes jeden vzal a rozvinul jej. I písmo bylo úchvatné – velejemný knihtisk. Podal svitek Al-Raquímovi, který tyhle věci uměl číst. Al-Raquím se zahleděl na listinu a po chvíli soustředění řekl: „To je zplnomocnění. Píše se tu něco o vládě, vládci, požehnání a věrném služebníku. Přijde nová éra. Jmenuje se to Požehnání vládců.“

Požehnání – to je znamení!
Nezpůsobí mi žádné zranění,
když ho probudím ze spánku.
Zaťukám na jeho schránku!“

Al-Raquím pokrčil rameny. „Jen aby!“

Klaes se zamyslel a pak řekl: „Dobrá, ať je po tvém! Ale vezmu píšťalu a budu tady stát, a jestli bude dělat potíže, ustřelím mu hlavu.“

On tady leží mrtvý – snící a ty bys po něm střílel kulovnicí?

„My nechceme, aby mrtví snili! Jestli je mrtvý, ať je mrtvý!“ zarazil ho Klaes.

Ale jestliže mrtvý není, probudíme ho ze zakletí!“ řekl Jarn a dotkl se polokoule na sarkofágu. Rám rakve se modře rozzářil a pak i oči ležícího muže. Nejpodivnější však bylo, že všichni spatřili na okamžik modře zářit i mužovy kosti. Po chvíli se víko skleněné rakve s tichým zasyčením odklopilo. Pozorovali, jak muž pomalu začíná dýchat. Pocítili závan teplého vzduchu a vůni, z níž měli někteří husí kůži. Pak ležící pootevřel oči. Zorničky se mu zvětšily a zmenšily. Byly blankytně modré. Za těma očima se rozplýval předlouhý sen. Postupně zaostřily a spatřily pět lidí a malé rezavé zvíře. Ač byl ještě omámený, dobře věděl, kdo ho probudil: konzul Saguin.

Klaes pomalu sklonil zbraň.

Muž se v rakvi toporně posadil a starovezansky pronesl: „Konzul Saguin?“

Jarn přistoupil k rakvi a řekl: „To jsem já! Zde je má levice.“ Napřáhl k němu svou černou ruku. Muž na něj chvíli hleděl, a pak se s velkou úctou chopil nabízené ruky, vylezl z rakve a poklekl před Jarnem. „Váš služebník a liktor se hlásí do služby,“ pravil.

Klaes překvapeně vzdychl. Al-Raqím šeptem tlumočil.

Jarn položil muži svou levici na holou hlavu a pravil: „O jednoho přítele jsem přišel a jiného teď získám! Povstaň, Lišaji!“

„Jsem vám k službám, pane,“ řekl Vezanec, hluboce se poklonil a vstal.

„Řekni mi, kterým směrem je sever?“ zeptal se Jarn.